Dvě stati A. G. Širokovové o češtině

Jana Švehlová-Dvončová

[Rozhledy]

(pdf)

-

V druhém svazku sborníku Slavjanskaja filologija, který vydala v roce 1954 katedra slovanských jazyků a literatur na moskevské universitě za redakce S. B. Bernštejna, uveřejňuje stať K voprosu o različii meždu češskim literaturnym jazykom i narodno-razgovornoj reč’ju nám dobře známá bohemistka A. G. Širokovová. V následujícím roce 1955 vyšla v 4. čísle časopisu Voprosy jazykoznanija další stať A. G. Širokovové s názvem Iz istorii razvitija literaturnogo češskogo jazyka.

V první z obou statí klade si autorka za úkol, jednak stanovit konkrétní rozdíly mezi českým spisovným jazykem a t. zv. obecnou češtinou (hláskoslovné, morfologické, částečně i syntaktické), jednak rozdíl, který je mezi vlastním jazykem spisovným, hovorovou češtinou a obecnou češtinou, vysvětlit z historického vývoje českého jazyka.

K této stati vyslovily se až dosud tři referáty: Kratší recense Jaromíra Běliče (v čas. Sovětská věda — Jazykověda V, 1955, s. 115—116) hodnotí ji v zásadě kladně a vyslovuje jen několik základních připomínek hlavně k ilustračnímu jazykovému materiálu. Druhá recense v Sborníku prací filosofické fakulty brněnské university (IV, 1955, řady jazykovědné (A) č. 3, s. 113 n.), jejímž autorem je Miroslav Grepl, je obšírnější a podává celou řadu dobrých připomínek; vcelku dobře a uváženě hodnotí klady a zápory uvedené stati. Třetí je stručný referát E. Tlusté v Slově a slovesnosti 16, 1955, s. 104—105 v souborném referátu o pracích o češtině v cizině. Pro význam této stati a složitost věci samé vracíme se k ní v Slově a slovesnosti ještě podrobněji.

V stati první (K voprosu o različii meždu češskim literaturnym jazykom i narodno-razgovornoj reč’ju) ukazuje autorka na zvláštnost češtiny proti ostatním slovanským jazykům, že se zvláštním historickým vývojem českého národa a českého jazyka norma spisovného jazyka ve všech oblastech značně odlišila od jazyka obecného (narodno-razgovornaja reč’, obecná čeština). Upozorňuje, že vedle obecné češtiny téměř všichni čeští linguisté vydělují i spisovný hovorový jazyk (hovorovou češtinu), který se odlišuje jak od vlastní spisovné, tak i od obecné češtiny. Hovorovou češtinu chápe autorka jako funkční odvětví češtiny spisovné, které vzniklo následkem rozšíření funkcí spisovného jazyka a také jako výsledek sblížení archaického psaného jazyka s obecnou češtinou. Úkol, který si stať klade, je celkem obtížný jak po stránce teoretické — jednoty názoru zvl. na hovorový jazyk není dosud ani v české linguistice —, tak co se týče materiálové dokumentace — materiál, který byl až dosud zapsán a publikován, je dost roztříštěný a spíše jen ilustrační a není nikde podán souhrnně v systému. Přesto stať v podstatě svůj úkol splnila, jak soudí i dosavadní recense.

[227]Co se týče jazykového materiálu, na základě kterého autorka svoji stať vypracovala, odvolává se jen na svoje sledování jazyka spisovatelů, kteří ve svých dílech užívají hovorové češtiny. Podle toho se zdá, že autorka byla ve vlastním výzkumu omezena jen na jazyk beletrie. Při sledování vlastního spisovného jazyka je materiál získaný z beletrie základní. Avšak pro výzkum otázky tak speciální, jakou je vymezení znaků hovorové češtiny, není tento materiál nejvhodnější ani plně dostačující. Nejprve je nutno rozřešit problém teoreticky na základě jazykového materiálu získaného přímo z jazyka jeho běžných uživatelů, teprve pak můžeme hodnotit užití hovorového jazyka i obecné češtiny v beletrii. Materiál, který nám poskytuje beletrie, může být jen materiálem doplňujícím, protože jazyk je v něm už určitým způsobem přetvářen.

Další dva rysy, které stať nese a které nelze zcela kladně hodnotit, je jednak přílišné zjednodušování výkladů autorů, na které se autorka odvolává (jak na to poukazují uvedené recense hlavně pro část historickou), jednak přílišné stírání rozdílu mezi frekvencí jednotlivých jevů, což je způsobeno snad formou výkladu (stručný výčet) a také tím, že autorka nežije v českém prostředí a nemůže ve všech případech frekvenci jednotlivých jevů dobře sledovat. Zdá se nám však, že v některých případech je rozdíl ve frekvenci v jazyce zcela zřetelně patrný (na př. ou- proti v-) a měl být připomenut.

O dotváření paralelních řad příkladů, kde se objevují také některé případy nepravděpodobné nebo neexistující, zmiňují se již uvedené recense. K tvaru lidý máme jen poznámku, že snad jde o nepřesný zápis a špatné zařazení tvaru lidi, jako by šlo o zúžené í z é v tvaru lidé (mohl by na to ukazovat neobvyklý zápis slova pýct s ý na s. 12).

Obecnou češtinu autorka chápe jako interdialekt, který je výsledkem stírání místních nářečních rozdílů a který se odlišuje od spisovného jazyka a jeho hovorové formy velkým množstvím hláskoslovných, morfologických, syntaktických a lexikálních zvláštností. Ale nehledě na toto veliké množství odchylek, obecná čeština je svou gramatickou stavbou a základním slovním fondem blízká jazyku spisovnému a tvoří společně s ním základ národního jazyka českého. Autorka však neupozorňuje, že obecná čeština není útvar jednotný, že má krajové varianty a některé oblasti se od sebe dosti liší (to jí právem vytýkají dosavadní recense). Tím pak je skreslen i vztah obecné češtiny a středočeského nářečí (v. již v Sl. a sl. l. c.), o němž autorka říká, že se s obecnou češtinou téměř úplně shoduje.

Výklad o funkci a nositelích obecné češtiny doplněný poznámkou pod čarou je poněkud nedokončený. V stati se říká, že obecná čeština je prostředkem ústního dorozumívání těch vrstev obyvatelstva, které jsou nositeli dialektů a ovládají spisovný jazyk nanejvýš pasivně. V poznámce k tomu dodává, že i nositelé spisovného jazyka v obcování s osobami ovládajícími jen obecnou češtinu také jí užívají, protože normu obecné češtiny ovládá prakticky všechno české obyvatelstvo. Poznámka obsahuje dobrý postřeh, ale bylo by třeba důsledněji ji vyložit. Vyložení tohoto stavu osvětlilo by totiž také otázku hovorového jazyka z jiné stránky. Myslíme, že vlastním hovorovým jazykem, t. j. jazykem užívaným v rozhovoru, je obecná čeština, která se u jednotlivých mluvčích podle okolností i podle vzdělání více blíží k spisovnému jazyku nebo naopak více k nářečí. Proto i mluvčí, kteří jsou celkem běžně zvyklí užívat jazyka spisovného, snadno a ihned přecházejí do obecné češtiny, je-li to vzhledem k spolubesedníkovi možné a vhodné. Je zajímavé, že ty prvky obecné češtiny, které běžně nejsou zahrnovány mezi prvky hovorového jazyka, pronikají občas za určitých okolností (na př. zvýšené obrácení pozornosti jen k obsahu promluvy při citovém zaujetí) i do spisovného jazyka mluveného.

Dále několik poznámek k druhému oddílu, v němž se vypočítávají a dokládají jazykovým materiálem některé rozdíly mezi spisovným jazykem a obecnou češtinou.

[228]K výkladu o hiátovém v- bylo by třeba doplnit i upozornění na to, že některá slova (názvy, termíny) pronikající nově z vrstvy spisovné do obecné češtiny prostřednictvím novin a rozhlasu tyto znaky obecné češtiny již nepřijímají (oběžník, opona, Oděvní tvorba). Dále je třeba poznamenat, že ou- místo ú- na začátku slova má v současné době proti ostatním hláskoslovným jevům menší frekvenci, v mnohých případech se vyskytne jen s citovým zabarvením, třebaže ne vždy tak přesně vyhraněným, jako bývá vyhraněno citové zabarvení ve spisovném kontextu. Proto by bylo vhodné zřetelně to ve výčtu označit, aby obraz, který materiál má poskytnout, nebyl skreslený.

Pro úplnost připomínáme, že by bylo též přínosem poněkud diferencovat příklady dokládající zjednodušování souhláskových skupin. Je to oblast rozsáhlá a je těžko provádět podrobnější a přesnější roztřídění, protože komplikace působí i lexikální význam slov. Přece však stírá se příliš vnitřní rozvrstvení obecné češtiny, jsou-li do jedné roviny položeny příklady jako kerej, šak a cera (výslovnosti cera užívá se i ve spisovném jazyce (Výslovnost spisovné češtiny, Praha 1955, 7).

K výskytu -ej- je třeba doplnit, že na Moravě se nevyskytuje stejně hojně jako v Čechách. Připomíná to i Trávníček i Kopečný. Rozdíl je dosti zřetelný, takže se zdá sporné, zda je lze považovat za rys obecné češtiny.

Ke změně é — í je zařaděn — snad nedopatřením — neexistující tvar lidý, moravský nářeční tvar chlíb není rovněž v obecné češtině rozšířen a mnohým uživatelům obecné češtiny není ani znám.

V oddíle morfologie je třeba odmítnout chybná tvrzení, na která upozorňuje i M. Grepl, že v obecné češtině 4. p. pl. je shodný s 1. p. pl. (vidím kluci). Je to znak zřetelně nářeční a v obecné češtině není běžně rozšířen. Chybný je i výklad o poměru slov símě — semeno. Semeno je plně spisovné, símě má i ve spisovném jazyce charakter poněkud archaický. Rovněž není správné, že 1. os. pl. u sloves má ve spisovném jazyce jedině koncovku -me, a nikoli též -m u některých sloves. Spisovné jsou obě koncovky (v. Trávníčkovu Mluvnici spisovné češtiny I, 1949, 2. vyd., s. 545, § 398 a B. Havránek — Al. Jedlička, Česká mluvnice, 1951, s. 137).

Nezdá se nám dosti přesvědčivé tvrzení, že u osobního zájmena 3. os. muž. a stř. rodu zní 2. p. j. č. v obecné češtině jenom bez něj. Je ovšem jisté, že silně převládá. Nepravděpodobně zní též tvar hadách v 6. p. mn. č. Domníváme se, že -ách není jediná koncovka pro lok. pl. v obecné češtině, třebaže je nejrozšířenější a projevuje silnou tendenci pronikat i do jazyka spisovného. Zmínka o přechodu slov od vzoru „kost“ ke vzoru „píseň“ vyžadovala by větší obšírnosti. Nejde jen o tendenci, ta se projevuje i v jazyce spisovném; jde o to, že v obecné češtině je přechod jednotlivých slov v pokročilejším stadiu než v jazyce spisovném a je mnohem menší tvarová jednotnost u jednotlivých slov. K tvoření komparativu adjektiv doplňujeme, že je v obecné češtině bohatší, než jak to autorka uvádí (též: rychlej, rychlejc, pomalejc).

Větší výhrady je možno mít k oddílu o hovorové češtině, v němž se snaží autorka na základě jazykového materiálu podat obrys hovorového spisovného jazyka. Sama se výslovně na začátku oddílu zmiňuje o tom, že je to úkol obtížný, protože hranice hovorového jazyka jsou velmi podmíněné a pohyblivé. Dále, že není jednoty v názorech ani u českých linguistů a že proto ve své stati odmítá stanoviska krajní a přidržuje se jen výčtu znaků nesporných. Odvolává se na článek Fr. Kopečného v Naší řeči (33, 1949, s. 14), avšak při srovnání s ním zjišťujeme, že se sice převážně přidržuje jeho výčtu, některé věci však přidává podle Úvodu do českého jazyka akad. Fr. Trávníčka (Brno 1947) a některé jevy vypouští. Autorka výslovně neuvádí, co jí bylo kriteriem při tomto výběru.

Zdá se, že za dané situace bylo by lepší seznámit čtenáře přesně s různými odchylnými názory. Je, domníváme se, příliš obtížné odvodit řešení této otázky pouze z něko[229]lika článků. Zdá se nám, že otázku hovorového jazyka nelze řešit jen výčtem znaků, nýbrž domýšlením základní these autorkou přijaté, že hovorová čeština je funkčním odvětvím jazyka spisovného, a na základě toho vymezit a dokumentovat především obecnější rysy z této funkce vyplývající. (Jak to na př. naznačuje učebnice Český jazyk pro 9. ročník, 2. vyd., Praha 1955, s. 187. Tam se jmenují tyto znaky: prostá stavba větná, souvětí souřadná, jednoduché závislosti v souvětích podřadných, časté užití spojek že, aby, protože, časté užívání oslovovacích výrazů, hojné užívání ukazovacích zájmen a příslovcí, hojné užívání zájmenného podmětu; slova, vazby, rčení citově zabarvená.) Teprve dále bychom pak event. uváděli i některé znaky hláskoslovné a tvaroslovné. Je třeba však především rozhodnout zásadně, zda považovat hovorovou češtinu za styl jazyka spisovného, nebo za zvláštní útvar, do něhož patří i prvky pronikající v různé míře u různých mluvčích v různých okolnostech z obecné češtiny a výslovně které. Vedení hranice mezi hovorovou a obecnou češtinou bylo by v druhém případě obzvlášť obtížné, protože v praxi je přechod v jevech hláskoslovných i některých tvaroslovných velmi pozvolný. To ostatně zdůrazňuje i sama Širokovová poznámkou o podmíněnosti a pohyblivosti hranic.

Při srovnání s článkem Kopečného v Naší řeči zjišťujeme, že autorka někdy vypouští některé drobné, ale důležité výklady a omezuje se jen na konstatování faktu. Tím ale čtenáře ochuzuje, protože právě tyto drobné výklady a postřehy zapojují určitý fakt do souvislosti s ostatními jazykovými jevy. Někde by také dobře osvětlilo výklad i srovnání s vlastním jazykem spisovným. Dále postupujeme podle jednotlivých bodů, jak je uvádí Fr. Kopečný.

1. Autorka uvádí případy „narušení délky“ (upřimný, vyjímečný, vypínač), ale vypouští poznámku Fr. Kopečného, že jde o tendenci k vyrovnávání kvantity v slovech nebo slovotvorných typech příbuzných, neboli že jde o projev nové zákonitosti. Tím totiž čtenář může mít dojem, že jde pouze o náhodné porušování a chaotický rozpad dosavadního systému kvantity spisovného jazyka, v němž se dosud v současné době nijaká zákonitost zřetelně neprojevuje. A zatím právě tento jev je výrazným dokladem, jak z jednoho systému vyvíjí se druhý, vývoj jde svou cestou a nedá se ovlivnit ani dlouholetými snahami platné kodifikace. Právě zde bylo třeba připomenout i stav v jazyce spisovném.

2. Také další bod, „nedůsledné“ (t. j. na rozdíl od obecné češtiny) užívání í místo é, bylo by třeba poněkud zpřesnit. Autorka staví do jedné řady slova okýnko, světýlko, polívka, vyhlídati. Bylo by třeba připomenout, že zdrobněliny s í jsou přijaty i ve vlastním spisovném jazyce (mlíčko, kamínek a p.).

Další bod přejímá autorka z Úvodu akademika Frant. Trávníčka. Je to nedůsledné užívání ou-, -ej-. Málo však zdůrazňuje to, co uvádí Kopečný v poznámce, že tyto znaky se vyskytují v hovorové češtině jen jako slohově příznakové, důsledné užívání je znakem češtiny obecné. K celému tomuto výkladu máme však poznámku, že nedůslednost v užívání je způsobena pronikáním prvků obecné češtiny u jedinců za určitých okolností do jazyka spisovného a toto pronikání je případ od případu dosti různé. Je nesnadné vhodně to formulovat ve faktickém výčtu. Správnější je právě výklad Kopečného, který upozorňuje, že větší tendenci k pronikání do spisovného jazyka mají tyto prvky, je-li jich záměrně užito, na př. s citovým zabarvením.

Příliš zestručněn je rovněž výklad o 3. os. pl. u sloves na -eti. Autorka pouze konstatuje, že u těchto sloves užívá se paralelně koncovek -ejí a -í, při čemž většinou převládá -í, které proniká i do jazyka spisovného. I ve spisovném jazyce jsou obě koncovky -í, -ejí. Pronikání týká se koncovky -í u sloves, kde není historicky správné (v. Kopečný, l. c, s. 19). Je škoda vypustit též Kopečného poznámku o tom, proč tomu tak je, protože poznámka začleňuje tento jev do širší souvislosti.

[230]Není zřejmé, proč další znaky, které Kopečný uvádí, jsou vypuštěny; nezdá se nám, že by to byly znaky tak krajní a sporné. (Na př. rozšíření tvarů na rukách, od noh; vyrovnání vzoru „kost“ se vzorem „píseň“, pokročilejší než ve spisovném jazyce; hojnější výskyt koncovky -ách v lok. pl. maskulin a koncovky -i v nom. pl. životných maskulin než ve spisovném jazyce; neužívání zájmena jenž a výskyt tvaru tentýž.)

Ne zcela šťastně volí autorka ukázky z lexikální vrstvy hovorové češtiny (zvláště slovo furt).

Historická část je vypracována podle Vývoje spisovného jazyka akad. B. Havránka. Celkově se shodujeme s poznámkami, které k této části uvádí recense M. Grepla, zvl. s tvrzením, že autorčino pojetí vývoje spisovného jazyka je poněkud jednostranné a některé výklady příliš zjednodušeny. Připojili bychom jen to, že autorka mohla snad svoje výklady více dokládat jazykovým materiálem, který uvádí její pramen. Tím by vývoj jazyka vystoupil ještě zřetelněji.

V druhé stati (Iz istorii rozvitija literaturnogo češskogo jazyka) podává A. G. Širokovová v první části výklad rozvrstvení národního českého jazyka na jazyk spisovný se všemi jeho funkčními odvětvími na jedné straně (na př. hovorový jazyk) a na nářečí s obecnou češtinou na druhé straně. Tyto komponenty národního jazyka „mají mezi sebou hluboké rozdíly, týkající se nejen lexikální stránky, frazeologie, syntaxe, ale i gramatiky a zvukové stavby“. Nejasné je, proč autorka vyděluje zde syntax z gramatiky. Dále připomíná, že každý komponent má jiné určení. Další výklady o jednotlivých odvětvích češtiny jsou v podstatě shodné s výklady v stati první. Materiál mající ilustrovat výklady o obecné češtině je dosti zestručněn (tím vypadla i většina výkladů nesprávných nebo nepřesných).

Další části podávají výklad o vývoji spisovné češtiny. Mnohé stylisace jsou v těchto částech lépe propracovány. Jak je vidět z citované literatury, autorka se snažila doplnit je novými poznatky. Časově vyšla tato stať před uveřejněním Greplovy recense ve Sborníku prací filosof. fakulty brněnské university. Autorka nemohla tedy přihlédnout k jeho připomínkám. Proto také část historická nese stále rys příliš zjednodušeného pohledu na vývoj spisovného jazyka.

Ve výkladu o stavu pobělohorském neměla autorka úplně vypustit poznámku o literatuře emigrace. V poslední části na s. 53, kde autorka mluví o strukturalismu Pražského linguistického kroužku, měl podle našeho mínění být podrobněji vyložen strukturalistický názor na autonomnost vývoje spisovného jazyka a rozebráno, v čem je nesprávný. Vývody, že přiznání autonomního vývoje spisovného jazyka, ne zcela shodného ve svých tendencích s nářečím, jsou v protikladu s thesí o tom, že jazyk je společenský jev, že žije a rozvíjí se společně s rozvojem společnosti, tak, jak jsou stručně vysloveny, jsou poněkud nepřesvědčivé. Takto by proti nim bylo možno namítat, že spisovný jazyk, odlišný od nářečí, vyvíjí se svým způsobem, protože jeho úkoly jsou jiné, a nevyplývá z toho ještě, že by nemohl proto být dorozumívacím prostředkem celého národa a nenesl ve svém vývoji odraz historie svého národa.

Celkově je třeba obě stati hodnotit kladně, jak to již učinily recense o první z nich. Zájem sovětské linguistiky o aktuální a dosud nevyřešené otázky týkající se češtiny, který se obráží v obou statích, nás upřímně těší. Je dobrým podnětem zvláště pro naše mladé pracovníky, aby se touto problematikou znovu usilovněji zabývali.

Slovo a slovesnost, ročník 17 (1956), číslo 4, s. 226-230

Předchozí Jan Jahn: Významné dílo z oboru srovnávací slovanské jazykovědy

Následující Karel Horálek: Nové prameny k dějinám novočeského verše