Doslov kritikův

Karel Horálek

[Kronika]

(pdf)

-

O významu objektivního (přízvukového) výzkumu verše bude ještě třeba pojednat a ujasnit si, proč se dosud k uspokojivým výsledkům nedošlo. Přitom se pak také ukáže, proč této objektivní metodě nedůvěřuje ve své odpovědi nyní ani sám prof. Hála a přidržuje se jen metody přímé (připojil však k svým výkladům jako „ilustrační materiál“ i strojové záznamy a budí pak dojem, jako by přímou metodu kombinoval s metodou objektivní a výroky jeho práce samé dojem takový jen zesilují; srov. na př. v závěru: „Prokázal jsem a myslím použitím objektivních metod i přesvědčivě …“ (B. Hála, Podstata českého jambu s hlediska fonetického, Praha 1953, s. 34). Přiznává-li se ve své odpovědi k tomu, že se v podstatě přidržoval jen přímého sluchového pozorování, potvrzuje v plné míře to, co jsem napsal. Je těžké pochopit, proč je k tomu třeba připojovat tvrzení, že mi ušla tato „věc zásadní důležitosti“, když nedělám nic jiného, než že právě tuto věc zdůrazňuji. Své upozornění jsem mínil ovšem také jako výtku: o metodě svého výzkumu ve studii samé nic jasného neříká.

O podobné nedorozumění jde, říká-li prof. Hála, že se má poznámka o neúplných odkazech na starší literaturu nesrovnává s mým tvrzením, že jeho studie čerpá (víc než přiznává) ze starší literatury. Tato výtka prý je zbytečná, neboť prof. Hála sám v úvodu své studie říká, že mu nejde o rekapitulaci diskuse o českém jambu. Já však přece nevytýkám prof. Hálovi, že tuto rekapitulaci nepodal, nýbrž to, že je závislý na starší literatuře o českém jambu ve větší míře, než z jeho kusých odkazů vyplývá.

[252]K velmi závažné věci se dostává prof. Hála až svým výkladem o subjektivnosti své recitace (já bych ještě dodal, že tu jde také o jeho subjektivní pozorování). Zde jde jistě o otázky složité, ale najít ve výkladech prof. Hály zřejmé nesprávnosti není nesnadné. Jestliže se přidržíme jeho požadavku, že zvuková realisace nemá být „v rozporu s běžnými fonickými zákonitostmi toho či onoho jazyka“, pak nemůžeme nedojít k závěru, že prof. Hála se těmto rozporům nevyhnul. Nevyhnul se jim ani ve věcech základních, v nichž se dovolává výsledků zkoumání aspir. A. Skaličkové. Prof. Hála mluví o výsledcích práce s. Skaličkové tak, jako by mu byly vždy samozřejmostí, či jako by je ve své studii o jambu aspoň předpokládal. Z jeho studie však nevyplývá, že by si byl příslušných souvislostí vůbec vědom (jde hlavně o souvislost dynamické linie věty s dynamickou linií verše), ale i kdyby tomu tak bylo, zřejmé rozpory by tu byly stejně. Upozorním tu jen na rozpory základní a vrátím se k věci při jiné příležitosti.

Prof. Hála sám přiznává jen rozpor mezi svým pojetím (a domněle také pojetím s. Skaličkové) a tradičními výklady o dynamické linii normální české věty.[*] Daleko důležitější je však rozpor s vlastními výklady na jiných místech studie. Prof. Hála na počátku své studie tvrdí, že český verš má vždy dynamickou linii klesavou (s. 2), ale později, a to až v kapitole III, jež nese název „Oprávněnost jambu v české básnické tvorbě“ (nikoli v kapitole II, v níž je podána charakteristika českého jambického verše; o možnosti vzestupné linie dynamické se zde nemluví ani při celkovém shrnutí na s. 16—22), připouští, že vzestupnosti českých jambických veršů lze napomáhat též zvětšováním hlasové síly (hlavně v závěru verše) a dynamickou vzestupnost připouští dokonce i v próze (s. 31—32). V této věci mu ovšem dáváme plně za pravdu a záleželo by jen na tom, v jakém rozsahu je třeba tento samozřejmý fakt a zároveň tradiční výklady o vzestupnosti dynamické linie normální české věty omezit na základě toho, k čemu zajímavými pokusy dospěla s. Skaličková. Domnívá-li se prof. Hála, že s. Skaličková dokázala, že v češtině neexistuje větná dynamická vzestupnost vůbec, pak nejenže nemá pravdu, ale odporuje také sám sobě.

Pokud jde o francouzštinu, pletu si při ní vzestupnost taktovou s vzestupností větnou stejně málo jako při češtině. Když jsem proti fysiologickému pojetí prof. Hály o sestupnosti české mluvy poukazoval na francouzštinu, mohl jsem se ovšem spokojit se vzestupností taktů — proč by fysiologická sestupnost měla platit pro věty a ne už také pro takty? Mohl jsem však také prostě vycházet z toho, co o francouzštině a o francouzském verši říká prof. Hála ve své studii o jambu na s. 28, že ve francouzštině je „mluvní rytmus sám o sobě stoupavý“.

K tomu, co říká prof. Hála o Jakobsonovi, bych zatím jen poznamenal, že prof. Jakobson psal nejen o české časomíře, ale také o českém jambu (to prof. Hála neuvádí), a to tak, že některé věci vyložil správněji.

Karel Horálek

 

Po přečtení kritikova doslovu docházím k přesvědčení, že nemám důvodů, abych na svých vývodech uvedených ve své odpovědi prof. Horálkovi cokoli měnil ani proč bych v diskusi s ním pokračoval.

B. Hála

Slovo a slovesnost, ročník 17 (1956), číslo 4, s. 251-252

Předchozí Bohuslav Hála: Odpověď prof. Horálkovi

Následující Josef Skulina: K vývoji městské mluvy na severovýchodní Moravě