K nové kodifikaci české orthoepické normy

Miroslav Komárek

[Rozhledy]

(pdf)

О новой кодификации чешских орфоэпических норм / Nouvelle codification de la norme orthoépique tchèque

Orthoepie, kodifikující výslovnostní normu spisovného jazyka, vytvořila se jako jazykovědný úsek značně pozdě. Má to příčinu hlavně v tom, že se spisovný jazyk dlouho chápal jako jazyk především psaný a jeho zvuková realisace byla pak s tohoto hlediska až druhotná. Zvýšenou měrou to platí o spisovné češtině, která v 19. stol. byla především jazykem literatury a v této psané formě byla nejvíce kultivována. Kdykoli se pracovníci českého národního obrození dotkli zvukové stránky spisovného jazyka, činili tak obvykle buď s hlediska subjektivních estetických názorů o libozvuku (Kollár), nebo proto, aby spisovný jazyk přiblížili k východním nářečím a k slovenštině (Trnka, Žák). Ani druhá polovina 19. stol. nebyla rozvoji orthoepie příliš příznivá — celkové historické zaměření jazykovědy a zdůrazňování rozdílu mezi nářečím jakožto „řečí přirozenou“ a spisovným jazykem jakožto „řečí umělou“ ke zvýšení zájmu o otázky současného spisovného jazyka a jeho výslovnosti nepřispívalo.[1]

Bylo by ovšem nesprávné vidět příčiny obecně uznávané neustálenosti české spisovné normy jen v nedostatečném teoretickém zájmu o otázky výslovnosti. Jako každá jazyková norma [38]vytváří se totiž i norma orthoepická jazykovou praxí uživatelů spisovného jazyka a nemůže být vytvořena uměle. A právě v jazykové praxi uživatelů spisovného jazyka je třeba hledat hlavní příčinu neustálenosti orthoepické normy: již od období národního obrození až do našich dnů rozšiřuje se neustále sociální základna spisovného jazyka a stále nové vrstvy národa, osvojující si spisovný jazyk, vnášejí do jeho výslovnosti prvky výslovnosti vlastní, nářeční, a tím ještě více rozkolísávají jeho dosud neustálenou výslovnostní normu. Úkol orthoepie za této situace není malý: svou kodifikací, založenou na všestranném poznání skutečné výslovnosti, přispívá k ustálení normy.

Roku 1873 vydává — jsa k tomu veden potřebami rozvíjejícího se českého divadla — estetik Josef Durdík svou Kallilogii. Jeho záslužný pokus nese v sobě stopy tehdejší rozkolísané výslovnosti i nevyhraněnosti orthoepických kriterií. Trvalo půl století, než našel Durdík pokračovatele ve Frintovi, Weingartovi, Mathesiovi a zejména ve Fr. Trávníčkovi, který svou Správnou českou výslovností (1935; druhé, přepracované vydání 1940 s názvem Spisovná česká výslovnost) vytvořil první naši orthoepickou příručku v moderním slova smyslu. Příznačné pro Trávníčkovo pojetí orthoepie je připouštění některých variant spisovné výslovnosti, které ne zcela přesně můžeme označit jako „moravské“. Tato jistá liberálnost Trávníčkových orthoepických zásad vyplývá z přesvědčení, že spisovná čeština jako útvar celonárodní není vázána — ani pokud jde o normu orthoepickou — výhradně na určitou nářeční oblast, ani jde-li o oblast středočeskou a pražskou, s níž geneticky nejtěsněji souvisí. V tomto svém přesvědčení shoduje se Trávníček s představiteli tehdejšího Pražského linguistického kroužku.[2] V oposici proti Trávníčkovi pražští fonetikové, J. Chlumský a později B. Hála, zdůrazňovali těsné sepětí spisovného jazyka, a tedy také jeho norem orthoepických, s řečí pražského centra.[3]

Rozpory v zásadním pojetí orthoepických otázek ukázaly, že tyto závažné problémy není možno řešit individuálně. Na podnět prof. B. Hály byla při bývalé České akademii věd a umění zřízena orthoepická komise, složená ze zastánců obou protichůdných pojetí. Po zřízení Československé akademie věd byla tato komise reorganisována a připojena k Ústavu pro jazyk český.

Část pracovních výsledků, k nimž orthoepická komise společnou prací došla, shrnul nyní prof. Bohuslav Hála v knížce Výslovnost spisovné češtiny, její zásady a pravidla — Díl I — Výslovnost slov českých.[4] Podle slov předmluvy nejde o kodifikaci definitivní, alespoň ne ve všech podrobnostech, nýbrž spíše o podklad k diskusi o otázkách spisovné normy. Formulace těchto pravidel vyplynula většinou ze společné práce členů orthoepické komise, nejde tedy jen o individuální názory prof. Hály. (V některých bodech je sám prof. Hála — jak ukazují poznámky ke knize připojené — mínění zcela opačného.)

Celková koncepce a její metodologické zásady jsou objasněny v úvodu, na jehož stylisaci spolupracovali s autorem akad. Fr. Trávníček a Fr. Daneš. Řídící metodologickou zásadou práce je, „že nelze výslovnostní normu hledat jedině ve výslovnosti středočeské (pražské) a že je třeba zjišťovat a respektovat v některých jevech i oblastní varianty (výslovnostní dublety)“. V celkovém pojetí orthoepické normy zvítězil tedy směr representovaný akad. Trávníčkem a Obecnými zásadami Pražského linguistického kroužku. (To však ještě neznamená, že v jednotlivostech nejsou mezi pojetím na př. Trávníčkovy Spisovné české výslovnosti a novým návrhem kodifikace rozdíly.) Změny, které nastaly v sociální základně spisovného jazyka, projevují se v úvodu v definici orthoepické výslovnosti jako výslovnosti „oněch uživatelů spisovného jazyka, kteří se snaží o spisovný projev kultivovaný po všech stránkách, s hlediska spisovné výslovnosti tedy prostý zvláštností jak místních, tak i osobních“ (orthoepická [39]výslovnost není tedy jen výslovnost kulturní vrstvy). Platnost orthoepických norem se správně omezuje pouze na výslovnost nevzrušenou, neafektovanou, ale zdůrazňuje se jejich závaznost pro nejrůznější styly spisovné výslovnosti (s. 69). Konečně úvod stručně nastiňuje dějiny české orthoepie a seznamuje s postupem prací v orthoepické komisi.

 

Jádrem knihy jsou Pravidla správné české výslovnosti, rozdělená do pěti nestejně dlouhých kapitol: I. Jednotlivé hlásky (s. 14—25), II. Užívání t. zv. rázu (26—29), III. Spojování hlásek (30—47), IV. Přízvuk (48—52), V. Česká kvantita (53—68).

I. kapitola, pojednávající o jednotlivých hláskách, je zcela neproblematická. Obsahuje nejnutnější poučení o artikulaci hlásek i o jejich soustavě a seznamuje s nejčastějšími odchylkami (krajovými i individuálními) od jejich správné výslovnosti. Výklad je přehledný a jasný.

II. kapitola, o užívání t. zv. rázu, podstatně zjednodušuje dosavadní orthoepická pravidla týkající se rázu. Vychází ze správného poznatku, že ráz není (alespoň v češtině) hláska,[5] a charakterisuje jeho užití buď jako zcela automatické (před samohláskou po absolutní pause), nebo fakultativní (ve všech ostatních případech). Ráz se nedoporučuje — často odchylně od dosavadních pravidel — v případech typu vyorat, neexistuje; chaos, individuum; půlarch, pětadvacet; do Evropy (ale připouští se tam, kde slovo po předložce začíná stejnou samohláskou, jakou předložka končí, na př. po ’obědě).

Pojetím rázu jako jevu jen potenciálního (průkopníky tohoto pojetí byli jednak Fr. Trávníček, jednak J. Chlumský) vystihl návrh Pravidel skutečný jazykový usus a je pokrokem proti některým starším názorům, zvláště Frintovým a Weingartovým, spatřujícím v rázu nezbytný příznak spisovné výslovnosti.

S užitím nebo neužitím rázu souvisí výslovnost předcházející znělé párové souhlásky. Návrh liší mezi slovními spojeními, v nichž první slovo je předložka, a spojeními nepředložkovými. Na švu dvou slov, z nichž první není předložka, připouští (na rozdíl od Trávníčka) pouze dvojí výslovnost: neš ’on i neš-on, kdežto výslovnost typu než-on (se zachováním znělé souhlásky) považuje výhradně za nářeční. Naproti tomu v předložkových spojeních připouští výslovnost trojí; u spojení „z okna“ tedy: s ’okna, s-okna i z-okna, u spojení „pod oknem“: pot ’oknem, pot-oknem i pod-oknem. Byly vysloveny pochybnosti, zda je nutno v předložkových spojeních připouštět výslovnost se znělou párovou souhláskou (pod-oknem).[6] Je jistě pravda, že se s touto výslovností setkáváme nejčastěji u těch mluvčích, kteří vyslovují také na př. než-on, po př. g-oku, avšak neplatí to všeobecně: znělou koncovou souhlásku předložky zachovávají často i ti uživatelé spisovného jazyka, v jejichž výslovnosti se u jiných slov koncová párová souhláska znělá před samohláskou následujícího slova mění v neznělou.[7] Svědčí to o tom, že předložkové spojení má charakter poněkud jiný než spojení jiných slov, že je těsnější. Výslovnost typu pod-oknem není isolovaná, nýbrž má zřetelnou obdobu ve výslovnosti znělé souhlásky předložky před slovem začínajícím znělou souhláskou nepárovou (tedy rovněž hláskou, která ve spisovné češtině nemá asimilační vliv na předcházející souhlásky). I zde se chová předložkové spojení jinak než spojení jiných slov: zatím co výslovnost znělé koncové souhlásky ve spojeních typu had leze má nepochybně ráz nářeční, je výslovnost znělé souhlásky v předložkových spojeních jako pod lesem, nad lomem, pod námi jedině možná.

III. kapitola o spojování hlásek pojednává o změnách hlásek v souvislé řeči; jsou to: přechodné souhlásky mezi dvěma samohláskami (výslovnost Marije a pod.), výslovnost zdvojených souhlásek, asimilace souhlásek (znělosti nebo způsobu a místa artikulace) a zjed[40]nodušování souhláskových skupin. Dotknu se jen těch bodů, které považuji za přínos knihy nebo naopak za problematické.

Výslovnost zdvojených souhlásek. Návrh pravidel doplňuje a zpřesňuje výčet těch případů, u kterých je výslovnost zdvojené souhlásky nutná (na švu dvou slov a pod.). U slov s předponou nebo příponou dává — ve shodě se skutečnou výslovností — přednost výslovnosti se souhláskou nezdvojenou, na př. rozlobit se, rosypat, kamený, vyší, ovšem kromě těch případů, kdy má zdvojení souhlásky významotvornou platnost, na př. podaný : poddaný. Pro výslovnost slavnostnější, na př. při přednesu básní, připouští se zdvojená výslovnost častěji, zvláště u slov knižních, jako vonný, plamenný. — Pochybnosti mám o výslovnosti příslovečného výrazu s sebou se zdvojenou souhláskou s: podle mých zkušeností převládá u tohoto výrazu výslovnost se souhláskou jednoduchou. Výraz s sebou nelze dobře stavět do jedné řady s výrazy jako nadto, bezsebe, neboť na rozdíl od nich nikdy nefunguje jako skutečné předložkové spojení (předložkové spojení zní se sebou). Výslovnost se zdvojeným (zdlouženým) s je pouze knižní, založená na současném pravopise.[8]

Asimilace znělosti. V dosavadní fonetické literatuře se traduje poznatek, že ch před znělými párovými souhláskami se mění v γ (znělé ch), na př. abiγ bil. Je zásluhou návrhu pravidel, že vedle této asimilace připouští také asimilaci ch > h, tedy abih bil, staríh zámků. Oba typy asimilace se ve skutečné výslovnosti i u jednoho mluvčího navzájem doplňují, takže formulace návrhu je správnější, než bylo pojetí dosavadní. Mezi oběma těmito výslovnostními variantami není ovšem ostrá hranice, v některých případech nedovedeme dost dobře říci, o kterou z těchto variant běží.[9] Domnívám se však přesto, že obě varianty nejsou zcela rovnocenné, asimilace ch < γ je snad obvyklejší.

Od pojetí Trávníčkova se liší návrh pravidel odmítavým postojem k výslovnosti párové souhlásky znělé před znělou souhláskou nepárovou na švu dvou slov; na př. slovní spojení lov na jeleny je možno podle návrhu vyslovovat pouze s neznělou souhláskou f — lof na jeleny. Lze snad souhlasit s tím, že výslovnost znělé souhlásky má v podobných případech charakter nářeční, třebaže jde o výslovnost poměrně dosti častou.[10] Postrádám však v této souvislosti upozornění, že toto pravidlo neplatí pro spojení s původními předložkami; zde znělá souhláska obvykle zůstává, na př. pod nebem, nad námi, od lesa, bez nás.

U souhláskové skupiny sh bylo dlouho sporné, kterou výslovnost brát za orthoepickou. Podle návrhu pravidel je i ve spisovném jazyce možná výslovnost dvojí: sch i zh (individuální názor prof. Hály je v tomto bodě stále odlišný, srov. poznámku na s. 74). Přijetí východní výslovnosti zh do orthoepické normy spisovného jazyka umožnil především ten fakt, že východní typ asimilace ve skupině sh není v rozporu se strukturními zákonitostmi spisovné češtiny, ba dokonce do těchto zákonitostí zapadá lépe než typ západní, který je v asimilaci znělosti výjimkou. Podle mého mínění jde však sotva o výslovnostní varianty zcela rovnoprávné, varianta sch si stále zachovává převahu, jež je nepochybně důsledkem vzájemné blízkosti spisovného jazyka a středočeských dialektů. Není vyloučeno, že se dalším vývojem stane převaha výslovnosti sch ve spisovném jazyce ještě výraznější. Dvojí výslovnost skupiny sh jevila by se pak pouze jako provisorium, nutné se zřetelem k současnému stavu.[11]

Po prvé v české orthoepii se zmiňuje návrh pravidel o výslovnosti souhlásek před koncovkou -me v 1. os. pl. imperativu a žádá, aby se zde vyslovovala vždy táž souhláska jako v 2. os. sg. a pl., tedy u sloves chodit, plazit by tento tvar zněl choťme, plasme se a pod. Je otázka, zda by se zde přece jen nemělo připustit kolísání, neboť většině mluvčích moravského původu [41]je tato výslovnost zcela cizí.[12] Přitom nejde o odchylku nijak zvlášť nápadnou, jak dosvědčuje i to, že tato otázka zůstala dosud v orthoepii spisovného jazyka nepovšimnuta.

Spodoba artikulační. Při normalisaci výslovnosti souhláskových skupin ts, dz, tš, dž, tc, dc uplatňuje návrh pravidel důsledně hledisko morfologické a doporučuje proto výslovnost potstavec, potšífka, natčasový a pod. Připouští však vliv tempa řeči na výslovnost těchto skupin, takže výslovnost se splynulinami c, č atd. nevylučuje. Vedle výslovnosti cera, srce považuje návrh za možnou i výslovnost tcera, srtce (s. 42). Tuto výslovnost však pociťuji jako afektovanou a zcela knižní. Za násilnou považuji rovněž výslovnost přijť, přijťte (s. 45, 47).

Navrhuji doplnit upozornění na kolísání ve výslovnosti skupin šťs // šts, na př. hradišťský, náměšťský // hradištský, náměštský.

IV. kapitola, o přízvuku, nejen velmi výrazně shrnuje známá základní pravidla o českém přízvuku, ale na nejednom místě je i doplňuje. Na př. pravidlo o přechodu přízvuku na původní předložky je doplněno závažným omezením: „Jednoslabičné předložky bez, do … strhují na sebe přízvuk, jsou-li spojeny bezprostředně se slovem, jehož pád určují“; je to důležité proto, že tyto předložky před slovem nesklonným jsou nepřízvučné. Uvedené pravidlo přece však není zcela bez výjimky; na př. ve spojení před jeho narozením je obvyklá výslovnost s přízvukem na předložce, třebaže tvar jeho není předložkou přímo určen.

Ve výkladech o přízvuku chybí poučení o přízvuku vokalisovaných původních předložek pode, nade, beze (na př. beze strachu). Dále považuji za velmi pochybné uvádět v orthoepické příručce přízvuk spojení, která jsou s hlediska spisovné normy nesprávná (přes do očí bijící pochybnost).

Ve výkladu o vedlejším přízvuku se projevil rozpor mezi prof. Hálou a ostatními členy komise. Hála souhlasí s fakultativní existencí vedlejšího přízvuku „jen v případech citového důrazu (^|neví_|dáno), po případě též k naznačení složenosti slova: ^|česko-_|ruský“ (viz pozn. 10 na s. 74), kdežto návrh vychází z tradičního pojetí. Podle mého mínění vystihuje lépe skutečnost pojetí návrhu, uznávající existenci vedlejšího přízvuku, ale zdůrazňující jeho potenciálnost. Citový důraz pouze využívá vedlejšího přízvuku, zesiluje jej.

Poučení o přízvuku složenin bylo by třeba doplnit zmínkou o složeninách trojčlenných, které mohou mít dva hlavní přízvuky: ^|československo-_|sovětský.

V. kapitola, o kvantitě, se omezuje výhradně na případy kvantitativní morfologické alternace samohlásek při tvoření nebo při flexi. Toto pojetí je podle mého mínění příliš úzké, neboť nepostihuje takové případy kolísání, které nejsou spojeny se způsobem tvoření slova, jako na př. tchyně — tchýně, dyně — dýně, dyňový — dýňový (Příruční slovník má sice dýně, dýňovitý, ale dyňový). Mezi kvantitativní samohláskové alternace byly zahrnuty i ty případy, kdy se historickým vývojem změnila i kvalita dlouhé samohlásky, na př. důvod, natěrač — natírač a pod. Domnívám se, že zde zašel výčet návrhu místy příliš daleko, neboť ne všechny tyto alternace mají význam pro orthoepii. Uvést je jistě třeba ty případy, v nichž výslovnost kolísá, na př. sukadlo — soukadlo, stíradlo — stěradlo, ale případy jako důvod, průvod, potůček, dřívko patří do morfologie (nauky o tvoření slov), případy jako zřetel, přítel už jen do lexikologie (jde o slova již deetymologisovaná).

Návrh orthoepických pravidel je v této kapitole — jak je zcela samozřejmé — koordinován s novými Pravidly českého pravopisu. Změny proti starým Pravidlům českého pravopisu jsou nejčastější tam, kde stará Pravidla důsledně vyžadovala krácení samohlásek při odvozování slova (zvláště před příponami podstatných jmen -č, -tel, -dlo, -tko, -ář, před adjektivní příponou -telný). Návrh orthoepických pravidel připouští v těchto případech (mimo taková slova, kde samohláska je zcela jednoznačně krátká) buď kolísání (pernikář — perníkář), nebo [42]jen samohlásku dlouhou (umývárna, umývadlo, slovníkář). Tvůrcové návrhu stojí na důsledném stanovisku vývojovém. Materiál snesený v této kapitole zcela jasně ukazuje, že krácení dlouhé samohlásky základního slova při odvozování přestává být produktivním. S tohoto hlediska se jeví v těch slovech, kde je možná výslovnost obojí, samohláska dlouhá jako progresivní a je pak otázka, zda by kodifikace orthoepické normy neměla jít ještě dále a dát v některých případech (nikoli ve všech) přednost dlouhé samohlásce před kolísáním, které dosud připouští. Úkolem kodifikace přece není petrifikovat současné kolísání, nýbrž přispět ve shodě s objektivně zjištěnými vývojovými tendencemi k ustálení normy. Mám na mysli takové případy kolísání jako střikadlo — stříkadlo, zaklinadlo — zaklínadlo, řidítko — řídítko, stinítko — stínítko, rozkladatelný — rozkládatelný, kde všude bychom mohli vystačit s dlouhou samohláskou. (Dvojí výslovnost je samozřejmě třeba zachovat tam, kde došlo k diferenciaci významové, na př. sazeč — sázeč, stroj na sázení brambor.) Zcela zbytečné je uvádět dublety, které jsou dnes zcela archaické, jako na př. potlukač // potloukač.

V několika jednotlivých případech je možno mít pochybnosti o navržené výslovnosti (na př. vedle počitadlo se myslím běžně vyslovuje i počítadlo, obvyklá je naopak výslovnost puntičkář, nikoli puntíčkář), ale jako celek pravidla o kvantitativním střídání samohlásek vyhovují.[13]

* * *

Z našich předcházejících poznámek vyplývá, že knihu hodnotíme — přes některé drobné výhrady — kladně. Již v podobě, kterou má nyní, je cenným příspěvkem k poznání a stabilisaci české orthoepické normy. Není ovšem možno zapomínat, že kodifikace orthoepické normy znamená jen první etapu na cestě ke zvýšení kultury mluveného slova. Další etapou bude uplatnění kodifikované normy v živé jazykové praxi, a ta bude jistě posuzovatelem nejpovolanějším.

Slovo a slovesnost, ročník 18 (1957), číslo 1, s. 37-42

Předchozí Jaroslav Bauer: K vývoji českého souvětí

Následující Hana Jechová: Několik poznámek o překládání romantické poesie