Jazykovědné sdružení

[Kronika]

(pdf)

Лингвистический кружок ЧСР / Cercle linguistique de Tchécoslovaquie

Nová organisace našeho vědeckého života se projevuje též v tom, že činnost vědeckých společností různých oborů, která byla mnohdy značně roztříštěná, soustřeďuje se nyní vždy v jednotné společnosti pro každou vědeckou oblast při Československé akademii věd. Při této reorganisaci byla vytvořena sloučením Pražského linguistického kroužku a Společnosti pro slovanský jazykozpyt československá výběrová společnost pro jazykovědu, Jazykovědné sdružení. Ustavující schůze nové společnosti se konala dne 4. září 1956; předsedou Sdružení byl zvolen dopisující člen Československé akademie věd doktor filologických věd Karel Horálek, děkan filologické fakulty Karlovy university. Úkolem Sdružení je podněcovat a pěstovat vědeckou práci v oboru jazykovědy obecné a srovnávací, jazykovědy slovanské i české a péče o vzdělávání a tříbení spisovného jazyka.[1] Činnost Sdružení má též utužovat spolupráci vědy s praxí, seznamovat široké řady vědeckých a odborných pracovníků s novými poznatky vědy i pečovat o vědecký dorost a o práci vědeckých pracovníků pracujících mimo akademická a vysokoškolská pracoviště. Nová společnost chce ve své činnosti pokračovat v tradici svých předchůdců, z nichž zejména Pražský linguistický kroužek znamenal epochu ve vývoji české jazykovědy. V jeho tradici bude také pokračovat ve vědeckých stycích mezinárodních. Bude snahou nového Sdružení, aby při svých přednáškách a diskusích vytvořilo vhodné prostředí pro plodnou všestrannou diskusní výměnu názorů, která je nezbytnou podmínkou rozvoje každé vědy.

První přednášku v nově utvořeném Jazykovědném sdružení přednesl (na ustavujícím shromáždění) prof. Karel Horálek na thema O poměru jazykovědy k vědám příbuzným. Výklad profesora Horálka, který vzbudil živou diskusi, je otištěn v tomto čísle Slova a slovesnosti, s. 10—16.

Další přednášky Sdružení:

19. září 1956: Prof. S. Urbańczyk (z Krakova), O některých aktuálních otázkách polské linguistiky. Prof. Urbańczyk informoval české linguisty o situaci v současné polské linguistice, zejména o pracích polonistických a slavistických. Podrobněji se zabýval stále živou a v Polsku diskutovanou otázkou o pů[64]vodu spisovné polštiny. — O aktuálnosti této otázky svědčí také vydání rozsáhlého sborníku Pochodzenie polskiego języka literackiego (Studia Staropolskie, tom 3, Wrocław 1956).

 

8. listopadu 1956: Doktor filologických věd A. C. Timofejev (z Jazykovědného ústavu Akademie věd SSSR v Leningradě), O některých otázkách studia funkcí infinitivu v ruštině.

Infinitiv v ruštině znamená děj představovaný jako proces. Zachovává si ve všech případech svého užití slovesný význam a nemůže se substantivisovat. Morfologicky je infinitiv slabší než ostatní slovesné formy: má význam jen slovesného vidu a rodu (částečně). Syntakticky se naopak infinitiv odlišuje bohatostí a rozmanitostí svých možností. Různé případy syntaktického využití infinitivu mohou být převedeny na dva základní případy: na infinitiv závislý a nezávislý.

Závislý infinitiv vyjadřuje svou podřízenost slovu, na němž závisí, t. zv. „přimykáním“. Nezávislý infinitiv není ve větě formálně podřízen žádnému slovu. Je vždy hlavním větným členem, kdežto závislý infinitiv je většinou členem vedlejším. V dvoučlenných větách může se nezávislého infinitivu užívat ve funkci podmětu. Podmět vyjádřený infinitivem nevyjadřuje původce činnosti a přísudek takové věty nevyjadřuje činnost vyjádřenou podmětem. V jednočlenné větě může se infinitivu užívat jako hlavního členu. Jednočlenná věta, jejíž hlavní člen je vyjádřen nezávislým infinitivem, nazývá se infinitivní. Infinitivní věty nelze směšovat s neosobními větami (a také ne s neosobními konstrukcemi). Jedním z konstruktivních příznaků infinitivní věty je to, že v ní nelze užít neosobního slovesa.

Infinitivní věty v současné ruštině vyjadřují především různé modální významy. Proto je jejich hlavním klasifikačním příznakem tento modální význam. Stará ruština měla již od začátků písemnictví značně rozvinutý systém infinitivních vět. Proto vznik nezávislého užívání infinitivu je za hranicemi historického období ruštiny. V staré ruštině 11.—14. stol. existují infinitivní věty vyjadřující nutnost, nevyhnutelnost, objektivní nezbytnost děje. Kromě toho jsou ve staré ruštině infinitivní věty označující děje v rozšířeném přítomném čase, jakož i děje, které se v minulosti fakticky staly. Spolu s vlastními infinitivními větami užívalo se v staré ruštině také neosobních infinitivních vět, v nichž se infinitiv spojoval s neosobními formami slovesa býti (s aoristem, imperfektem, perfektem, présentem, futurem, imperativem). Tyto věty se vyskytují řidčeji než vlastní věty infinitivní. Od konce 14. století se zásoba infinitivních vět doplňuje ještě jedním typem — konstrukcemi s nezávislým infinitivem, který se spojuje s částicí by. Tato konstrukce infinitivních vět, která se stala později velmi produktivní, geneticky navazuje na neosobní infinitivní konstrukce, skládající se ze spojení infinitivu s neosobní formou aoristu by (sloveso býti).

V současné ruštině se velmi rozšířily dva základní modální typy infinitivních vět: bez částice by a s touto částicí. Infinitivní konstrukce označující možné nebo skutečné děje se v současné ruštině nezachovaly. Typy neosobních infinitivních vět, které nacházíme ve staré ruštině, vymizely v různé době.

 

20. prosince 1956: Prof. Dr Vl. Skalička, Systém o slovní zásobě.

 

Dne 31. října 1956 byla ustavena odbočka Jazykovědného sdružení v Brně. Na ustavujícím shromáždění proslovil zvolený jím předseda akad. Fr. Trávníček přednášku na thema Vývojové tendence současného spisovného jazyka.

Slovo a slovesnost, ročník 18 (1957), číslo 1, s. 63-64

Předchozí Milan Romportl: K diskusi o zkouškách slabikové srozumitelnosti

Následující Vladimír Skalička: Vztah morfologie a syntaxe