Otázky strukturální jazykovědy na slavistické konferenci

Karel Horálek

[Rozhledy]

(pdf)

Вопросы структурального языкознания на совещании славистов / Problèmes de la linguistique structurale à la conférence de slavistique

Konference o srovnávacím studiu slovanských jazyků, která se konala ve dnech 28. I. — 2. II. 1957 v Olomouci (zde byla součástí oslav desítiletého jubilea obnoveného vysokého školství) a v Praze, představuje svými positivními výsledky významný přínos nejen pro slavistiku, ale i pro naši srovnávací indoevropeistiku a pro obecnou jazykovědu. K úspěšnému průběhu této konference přispěla podstatným způsobem účast několika zahraničních slavistů, kteří přijeli do Prahy na zasedání přípravného výboru pro moskevský sjezd slavistů, proponovaný na rok 1958. Konference se zúčastnili: prof. T. Lehr-Spławiński z Krakova, akad. Vl. Georgiev ze Sofie, prof. I. Kniesza z Budapešti, prof. H. H. Bielfeldt z Berlína, prof. R. Jakobson z Cambridge (USA), prof. C. H. van Schooneveld z Leidenu a prof. E. Petrovici z Bukurešti; pražské části konference zúčastnil se také prof. R. I. Avanesov z Moskvy; akad. Vinogradov však ještě před odjezdem přednášel v Jazykovědném sdružení.

Na dobrých výsledcích konference se podstatným způsobem podíleli také naši linguisté, při čemž potěšitelné bylo hlavně to, že celkovou svou úrovní nezůstávaly referáty mladých pracovníků za referáty starší a střední generace. Na práci našich mladých linguistů je pak třeba kladně hodnotit i to, že přistupovali k řešení speciálních problémů srovnávacího studia slovanských jazyků s dobrou teoretickou výzbrojí indoevropeistickou i obecně linguistickou. V referátech i v diskusních příspěvcích všech našich linguistů se výrazně uplatňovala snaha podat výsledky speciálního zkoumání tak, aby z toho vyplynulo co nejvíce i pro linguistickou metodologii. To spolu s okolností, že se konference zúčastnilo několik významných zahraničních linguistů, kteří se linguistickou metodologií také obírají, způsobovalo, že se obecná linguistika dostala k slovu víc, než se snad při plánování konference zamýšlelo. A není jistě nic překvapujícího, že se při tom těšila živějšímu zájmu problematika strukturální analysy. Jestliže se někdy ve větší míře dospívalo přímo k spravedlivějšímu ocenění práce strukturalistů jak v linguistické metodologii, tak při řešení konkretních problémů, bylo to nepochybně podníceno příkladem linguistů sovětských, kteří dnes přistupují ke kritickému zhodnocení strukturální linguistiky na základě systematického studia celé příslušné literatury. Nový poměr sovětských jazykovědců k strukturalismu je patrný také z toho, jak se o něm píše na příslušném místě nové chrestomatie k dějinám jazykovědy 19.—20. století (Chrestomatija po istorii jazykoznanija 19.—20. vekov, Moskva 1956).

Jak je možno těžit ze strukturalistických prací při řešení spletitých otázek dějin spisovné ruštiny, ukázala pěkně přednáška akad. V. V. Vinogradova v Jazykovědném sdružení. Akad. Vinogradov zdůraznil ve svém výkladu, který byl založen na obsáhlých universitních přednáškách, že je spisovný jazyk třeba chápat jako složitý systém, v němž jednotlivé stylistické vrstvy tvoří systémy dílčí, takže je zde možno mluvit o systému systémů. Přitom samozřejmě nejde vůbec o nějaké násilné osamostatňování funkčních vrstev či stylů (specifičnost funkce i prostředků zde je, ale jejich hodnota je dána právě vztahem k základní vrstvě). Akad. Vinogradov zdůraznil také autonomnost uměleckého jazyka, jež je zvlášť jasně patrná v uměleckých textech veršovaných. Vzájemné vztahy dílčích systémů jsou podle akad. Vinogradova určovány nejen vnější situací (t. j. především společenskými potřebami), ale také vnitřní dynamikou spisovného jazyka, takže lze mluvit i o jeho samopohybu.

O spisovné ruštině vyložil akad. Vinogradov, jak se její komplexní systém vytvořil na podkladě starších funkčních jazyků samostatných, jež ještě systémový celek nevytvořily. Byla to jednak poruštěná církevní slovanština, dále administrativní jazyk, v kterém měl rozhodnou převahu živel východoslovanský (církevněslovanské prvky tu neměly pevné postavení) a pak útvar přechodný, jehož se užívalo hlavně v umělecké literatuře (sem patří na prvním místě Slovo o polku Igorevě).

[99]O dnešním stavu strukturální jazykovědy ve Spojených státech mluvil ve dvou přednáškách na slavistické konferenci prof. R. Jakobson, který nyní působí na starobylé Harvardské universitě. R. Jakobson stojí dnes v čele amerických slavistů, patří však také mezi přední linguisty světové, kteří se zabývají obecnou teorií jazyka. Zde zůstává hlavním jeho pracovním polem fonologie a teorie mluvnických protikladů. Své strukturní pojetí jazyka prohlubuje prof. Jakobson také studiem afasie (nověji shrnul své poznatky této důležité oblasti jazykové pathologie v knize Fundamentals of Languages, kterou vydal 1956 spoluprací M. Halla). Na naší slavistické konferenci přednášel prof. Jakobson dvakrát: nejdříve o problémech strukturní analysy jazyka, pak o historické fonologii. Obě své přednášky pojal hodně obecně, takže podávaly celkovou teorii jazyka a jeho vývoje aspoň v hlavních rysech značně uceleně.

V přednášce o strukturní analyse vyložil R. Jakobson nejdříve své pojetí jazykového systému a procesu jazykového dorozumívání. Vyšel přitom z these, že strukturalismus představuje novou epochu v linguistice již tím, že začal zdůrazňovat systémovost jazyka a potřebu rozlišování podstatných rysů jazyka od složek vedlejších. Podstatu jazykového systému vidí dnes R. Jakobson v tom, že umožňuje dorozumívání podobným způsobem, jako na př. kodex námořních signálů, šifrovací klíč nebo kodex jiných smluvených značek. Nahrazuje proto tradiční strukturalistické označení jazykového systému „langue” termínem kod (angl. code), místo tradičního označení „parole” (angl. speech, čes. mluva) název komunikace (označení „sdělení” se mu zdá nevýhodné). Při tom ovšem nejde jen o různé názvy, ale také o odlišné pojetí. Místo obecné teorie znaků (Saussurova „obecná semilogie“) se tu objevuje obecná teorie komunikace (dorozumívání). Projevuje se tu zřetelně snaha sblížit obecnou jazykovědu s logikou, resp. s matematicko-logickou teorií sdělování, o jejíž rozvinutí v poslední době usilují američtí teoretikové (srov. na př. C. E. Shannon a W. Weaver, The mathematical theory of communication, Urbana 1949) a jež se těší živému zájmu také v Sovětském svazu. Průvodním zjevem tohoto sblížení obecné teorie jazyka s logickou teorií výpovědi je oslabený zřetel k objektivní skutečnosti, jež tvoří obsahovou stránku jazykových projevů. To se projevuje snahou převést sémantiku na typologii syntagmatických kombinací.

V zaměření na logiku a na logistiku se americká strukturální linguistika toho směru, k němuž se dnes hlásí R. Jakobson, stýká s kodaňskou školou, s níž se však v některých důležitých směrech také rozchází. Logickému, resp. logistickému pojetí jazyka lze vytýkat, že nepřihlíží v dostatečné míře k specifičnosti jazykových jevů, v nichž se výrazně uplatňuje vedle logické stránky myšlení také stránka afektivní a voluntativní.

Od kodaňských strukturalistů se R. Jakobson distancoval hlavně tím, že při fonologické analyse vychází přímo z objektivní reality akustickoauditivní. Zdůrazňoval také, jak fonologickému bádání prospěl pokrok v experimentální fonetice. Experimentální fonetikové, poučeně spolupracující s fonology, pomáhají odlišovat distinktivní zvukové prostředky od složek průvodních. Na rozdíl od kodaňské školy (a také J. Kuryłowicze; u nás toto stanovisko zastává prof. Trnka) je R. Jakobson přesvědčen, že fonologie nemůže být vzorem pro strukturní analysu mluvnického plánu jazyka. V této věci vyslovil souhlas s referátem o metodologických předpokladech historickosrovnávacího studia mluvnických kategorií, který přednesl prvního dne konference pisatel těchto poznámek.

V přednášce o historické fonologii podal prof. Jakobson nejdříve retrospektivní přehled názorů o možnostech a úkolech historického zkoumání jazykových struktur. Vyšel přitom z kritiky Saussurova stanoviska, že vývojové otázky se vůbec vymykají strukturnímu zkoumání jazyka. V této věci má prý Saussure předchůdce již mezi jazykovědci, kteří v jazykových změnách viděli jen porušování původní dokonalosti. Saussurův nesprávný názor má podle Jakobsona přímé kořeny v ztotožňování jazykové synchronie se statikou a diachronie s dynamikou. Ve skutečnosti však se jazykové systémy vyznačují dynamičností; to se projevuje již tím, že systémová rovnováha není nikdy úplná. V každém synchronním průřezu lze rozlišovat prvky odumírající a prvky progresivní (tento dynamický charakter synchronie průřezu s prvky [100]ustupujícími a nastupujícími byl zdůrazňován také na naší konferenci vědeckého studia soudobých jazyků, zejm. J. Vachkem a B. Havránkem, viz zde s. 112, 116). Dynamika jazykové synchronie je dobře patrná také na stylistických prostředcích, jež často tvoří protikladové dvojice typu neologismus — archaismus. Názor, že vývojově směry se zpravidla uskutečňují pomocí stylistických variant, byl v posledních letech zastáván také u nás.

Jednu z hlavních příčin vývojové dynamiky spatřuje R. Jakobson v tendenci k tvoření zkrácených (eliptických) tvarů. Tato tendence se projevuje ve všech plánech jazyka, v plánu fonologickém jde o různé typy hláskových změn (zánik hlásek, zjednodušování hláskových skupin, zánik prosodických prostředků významotvorných atd.). Možnost tvoření zkrácených (eliptických) tvarů je dána tím, že jazyk není vybudován na principu ekonomie, že se v něm často různé prostředky funkčně překrývají. Tak na př. ve flektivních jazycích se některé mluvnické tvary odlišují koncovkami, hláskovými alternacemi i alternacemi přízvukovými. V takových případech může snadno docházet k zjednodušování pomocí t. zv. morfologické analogie, kterou je možno chápat také jako svého druhu elipsu.

Je zajímavé, že k samému pojmu tendence, pomocí něhož bývají vykládány řetězové a skupinové změny (u praslovanštiny na př. se mluví o tendenci palatalisační), staví se dnes R. Jakobson odmítavě. Nesouhlasí sice s těmi kritiky strukturalismu, kteří odmítali možnost teleologického výkladu jazykových změn, ale myšlenka, že se jazyk vyvíjí takovým způsobem, jako by šlo o směřování k určitému cíli, zdá se mu málo zdůvodněná jazykovou empirií. O smyslu, resp. o účelovém podmínění je třeba uvažovat vždy se zřetelem ke konkrétním potřebám dorozumívacím a ke konkrétním situacím. To, čemu se říká vývojová tendence, může být na př. projevem sbližování s jinou jazykovou strukturou.

Hledat ve vývojové konvergenci jednu z hlavních hybných sil jazykového vývoje byli nakloněni strukturalisté pražské školy již od počátku jejího vystoupení (konvergentní vývoj zvlášť i později zdůrazňoval při výkladu společných jevů balkánských jazyků zejm. B. Havránek). Na této slavistické konferenci uplatňoval toto hledisko extremním způsobem slovenský badatel Ľ. Novák. Konvergentním vývojem vysvětloval rozdíly v systému slovesných časů jižních slovanských jazyků na konferenci zajímavým způsobem věd. aspirant J. Sedláček. Hájil při tom thesi, že není správný názor, že morfologie je vůbec nejméně přístupná cizím vlivům (někteří sovětští badatelé tu mluvívají přímo o neprostupnosti morfologického systému jazyka); je třeba rozlišovat formální a významovou (kategoriální) stránku morfologické stavby jazyka. Toto stanovisko jsem zaujal již ve svém „Úvodu do studia slovanských jazyků” (1955). O vývojové konvergenci mezi rumunštinou a slovanštinou po stránce fonologické přednášel na konferenci rumunský badatel E. Petrovici. Zastával při tom stanovisko, že nová rumunština v jádře zachovává stejný vokalický systém, jaký měla bulharština před splynutím i a y. Silné slovanské vlivy nachází Petrovici také v souhláskovém systému rumunštiny.

Naproti těmto badatelům, kteří ukazovali použitelnost principu vývojové konvergence v dějinách slovanských i jiných jazyků, hájil v otázce balto-slovansko-germánského příbuzenství spíše tradiční koncepci rodokmenovou bulharský komparatista Vl. Georgiev, který se však v diskusích živě hlásil k systémovému pojetí jazyka. Východiskem mu v tom byla kritika teorie o prastarém rozdělení indoevropských jazyků na skupinu kentumovou a satemovou. V balto-slovansko-germánských paralelách není třeba podle akad. Georgieva spatřovat výsledky konvergentního vývoje (tak se na věc díval holandský strukturalista N. van Wijk), nýbrž spíše svědectví genetického příbuzenství. V podobném smyslu promluvil na konferenci o baltoslovanských paralelách doc. P. Trost. Podle jeho výkladu je sice správné, rozlišují-li se při zkoumání mluvnických paralel jevy formální (materiálové) od jevů kategoriálních (tyto jsou motivovány a vznikají v různých jazycích nezávisle), ale i příbuzné jazyky se v mluvnických kategoriích od sebe značně liší a nápadnější paralely vždy ukazují spíše na nějakou souvislost, ať již genetickou nebo konvergenční. Podle doc. Trosta je v tomto smyslu třeba posuzovat souvislost mezi slovanským a baltským genitivem záporovým a instrumentálem predikativním.

[101]Konvergentními jevy ve vývoji lexikálního složení slovanských jazyků se zabýval ve svém. referátu prof. J. Bělič. Ukázal přitom na instruktivních příkladech, že jazyková konvergence je průvodním jevem specifických procesů sociálních a kulturních. V jeho výkladu nebylo však zdůrazněno — snad to bylo považováno za věc samozřejmou —, že konvergence ve vývoji slovní zásoby neprobíhá rovnoměrně, že je nejslabší v základním slovním fondu, a že se projevuje nejmarkantněji tam, kde probíhá celkové kulturní sbližování. To zpravidla nebývá stejně silné ve všech zúčastněných jazycích, jeden z jazyků bývá v převaze podobně, jako bývají v kulturní převaze jeho nositelé.

Potřeba celostního (strukturního) chápání jazykových jevů byla na konferenci zdůrazňována i v dalších referátech, které byly věnovány otázkám syntaxe a lexikálního složení slovanských jazyků. V přednášce o problémech historickosrovnávacího studia syntaktických kategorií zdůraznil akad. Havránek, že celostní zřetel se musí uplatňovat i v případech, kdy se z pracovních důvodů studují některé jevy odděleně. Tak na př. při zkoumání fonologické výstavby věty je nutno pamatovat i na prostředky morfologické a lexikálně syntaktické, při rozboru syntaktickém na vztahy mluvnické a obsahově významové výstavby. Historické zkoumání nelze metodicky odtrhovat od zkoumání synchronního, které je proti zkoumání historickému ve výhodě potud, že může analysovat jazykové jevy v celé jejich komplexní složitosti.

Přednosti strukturního pojetí jazyka vynikly dobře v referátu A. Isačenka o zásadách historického zkoumání vývoje slovní zásoby. Isačenko vyšel z Rozwadowského teorie o původní dvoučlennosti a motivovanosti všech pojmenování a ukazoval na materiále ruském, českém a slovenském, jak je dvoučlennost a motivovanost pojmenovacích jednotek stále oslabována a stírána. To se týká nejen dvoučlennosti v slovech sufixových a prefixových, jak to měl na mysli Rozwadowski, ale také případů, kdy je pojmenování tvořeno dvěma nebo více slovy (na př. osobní vlak). V takových případech ovšem nejde o vývoj směrem k jednočlennosti (sousloví osobní vlak je v hovor. češtině nahrazováno slovem osobák) v důsledku nějakých hláskových změn, nýbrž jde o zatlačování jednoho typu pojmenování typem druhým. Podstatu všech těchto složitých procesů ve vývoji pojmenovacích prostředků vidí prof. Isačenko v tom, že se zde vyrovnává dialektické napětí mezi složeným pojmenováním a jednoduchým pojmem, který je tímto složeným pojmenováním označován. V diskusi bylo upozorňováno na to, že některé případy, které Isačenko označuje jako t. zv. kondensaci, mají svou zvláštní problematiku (to se týká na př. slov zkratkových) a budou si vyžadovat speciální analysy. Na rozvíjení strukturní lexikologie budou však myšlenky prof. Isačenka jistě působit podnětně.

 

Vcelku lze o naší poslední slavistické konferenci říci, že dobře pokračovala na cestě nastoupené na naší nedávné konferenci o vědeckém studiu soudobých jazyků a přispěla podstatným způsobem k vyjasnění otázky, jakým způsobem a v jaké míře lze při historické i synchronní analyse jazykových systémů těžit z myšlenek a prací těch linguistů, kteří bývají ne dost určitě označováni jako strukturalisté. Ukazuje se, že ne všechny strukturalistické směry podlehly idealistickému chápání jazykových jevů natolik, aby bylo třeba šmahem zamítat všechno, co bývá za strukturalistické označováno. Ze strukturalistů na západě stojí marxistické jazykovědě nejblíže ti linguisté, kteří uznávají jak objektivní existenci jazyka, tak materiální podstatu jazykových znaků, procesu dorozumívání i označování skutečnosti.

Není jistě nahodilé, že materialisticky orientovaní strukturalisté na západě hledají sami kontakt se sovětskou vědou. Výklad R. Jakobsona byl pro nás velmi poučný i po této stránce. Ukázal nám mimo jiné, jak američtí linguisté pozorně sledují pokroky sovětské vědy v oblasti psychologického výzkumu jazykových jevů. I z toho je vidět, jak je postupně překonáván mezi strukturalisty názor, že linguistika má za předmět jen různé vztahy a že ji nezajímá ani materiální stránka jazykových prostředků, ani psychické podmínění jazykové skutečnosti. Protipsychologická orientace je dnes považována za překonané stadium hlavně těmi strukturalisty, kteří se zabývají různými otázkami t. zv. jazykové technologie (studium exotických jazyků, [102]jazykové vyučování, technika šifrování a dešifrování atd.). V oblasti jazykové technologie však přichází k slovu i logickomatematická teorie dorozumívání, a to hlavně tam, kde stojí linguista před úkolem zmechanisování jazykových procesů (na př. při konstrukci překladových strojů). Jazykové dění nelze samozřejmě převést na nějaké strojové úkony, ale částečná mechanisace je zde možná a studium těchto možností může být jazykovědě jen na prospěch, stejně jako řešení jakýchkoli praktických důsledků jazykové problematiky.

O potřebě strukturního postupu při přípravě a výběru materiálu pro atlas velkoruských nářečí mluvil v zajímavém referátu prof. R. I. Avanesov. Poučný byl jeho výklad o tom, že sovětští dialektologové neřeší již při mapování problematiku nářečního rozhraničení a počítají spíše s tím, že teprve na základě atlasu bude možno tuto složitou problematiku řešit.

Se zajímavou ukázkou strukturní analysy fonologických prostředků ruské věty seznámil účastníky konference holandský slavista C. van Schooneveld, žák prof. Jakobsona. Charakteristické pro jeho analysu bylo důsledné rozlišování složek základních od složek vedlejších a úsilí o odhalení systémového sepětí relevantních složek.

Na některé důležité otázky strukturální linguistiky se ani v referátech ani v diskusních příspěvcích nedostalo, některé otázky přišly na pořad jen mimochodem v stručných zmínkách. Tak tomu bylo na př. s otázkou binárních vztahů, jež byly stoupenci pražské školy považovány za nejdůležitější vztahy systémové vůbec. Na tyto otázky se však jistě dostane v diskusi o strukturalismu, kterou na konci minulého roku zahájil sovětský časopis Voprosy jazykoznanija. Českoslovenští linguisté, kteří se sovětské diskuse o strukturalismu účastní, budou dnes ve výhodě, že se jim na slavistické konferenci dostalo autentických informací o tom, co živého je dosud ze strukturalismu pražského směru nejen na západě, ale také v Sovětském svazu a v zemích lidových demokracií.

Slovo a slovesnost, ročník 18 (1957), číslo 2, s. 98-102

Předchozí Josef Hrbáček: Náčrt jazykového a stylistického rozboru Řezáčovy Bitvy

Následující Vlasta Podhorná: Monografie o rytmickém zákoně v spisovné slovenštině