Jazyk jako nadstavba

Vladimír Skalička

[Kronika]

(pdf)

Язык как надстройка / La langue concue en tant que superstructure

Od uveřejnění Stalinových statí o jazykovědě r. 1950 platí v linguistice marxisticky orientované poučka, že jazyk nepatří do nadstavby. Tehdy bylo třeba to objasnit, protože linguistika pod dojmem zjednodušujících názorů marrovských vyváděla z rovnice jazyk = část nadstavby další falešné konkluse.

Birminghamský linguista Lockwood upozorňuje nyní na to, že výše uvedenou thesí není ještě problém plně vyřešen.[1] Ukazuje na skutečnost, že v určitých údobích se může jazyk dostat do velké blízkosti s nadstavbou, a to tehdy, když jeden jazyk se zaměňuje druhým. Příkladem takové záměny je egyptština, u níž známe pět spisovných jazyků. Souvislost jazyka a společenských proměn se dá dobře sledovat na příkladě latiny. Latina byla jazykem římské říše a stala se jazykem feudální společnosti. Jazyky románské, které nastoupily na její místo, daly se na postup současně s postupem nové, buržoasní společnosti. Dante se svým známým spisem De vulgari eloquentia a svou literární činností stal mluvčím této nové společnosti v Italii.[2] Pomalejší a dosud nedokončený byl [233]vývoj „jazykové otázky“ v Řecku — jisto však je, že se stal předmětem boje konservativnosti s pokrokovostí. Opět jiná je situace v Indii, kde jazyk anglických dobyvatelů zasadil těžkou ránu starému jazyku, sanskrtu a umožnil tak v nové společnosti uplatnění novoindických jazyků. V arabském světě je situace nejasná. Autor očekává, že nově vznikající proletariát v jednotlivých zemích — na př. v Egyptě — umožní uplatnění samostatných spisovných jazyků, jako tomu bylo u tureckých národů sovětské střední Asie. Je vidět, že problematika, kterou tu Lockwood rozvíjí, je bohatá a zasluhuje další diskuse.

Slovo a slovesnost, ročník 18 (1957), číslo 4, s. 232-233

Předchozí Dana Konečná: Předběžné poznámky k dílu Václava Zikmunda

Následující Jiří Daňhelka: Staročeský slovník