K českým opsaným tvarům slovesným

František Trávníček

[Články]

(pdf)

К вопросу об описательных формах глагола в чешском языке / Les formes verbales périphrastiques en tchèque

1. Za opsané tvary pokládáme jednak (A) činné préteritum psal jsem (byl jsem psal) a činný kondicionál přítomný psal bych i minulý byl bych psal (byl bych býval psal), jednak (B) činné futurum budu psát a celé pasivum jsem, budu … chválen. V článku „Problém českého „příčestí minulého činného“ v historii českého mluvnictví“[1] praví k tomu Fr. Kopečný (s. 293) toto: „Praeteritum psal jsem se řadívá (spolu s kondicionálem psal bych) do stejné řady jako tvary budu psát nebo jsem chválen, t. j. mezi tvary skutečně opisné, analytické; ale to se děje neprávem.“ Předtím označuje Kopečný učení o analytické povaze préterita za „falešné“. Tento tvar je podle něho „už dávno tvar synthetický, nikoli analytický“.

Toto ostré rozlišování tvarů syntetických, složených, od tvarů analytických, vskutku opisných, opsaných, vyvozuje Kopečný z několika rozdílů mezi nimi (s. 293).

 

1. Tvary В (opsané futurum a pasivum) „zachovávají si poměrnou samostatnost jednotlivých komponentů“. Jak opisné sloveso budu, budeš …, tak také infinitiv „mohou existovat jako samostatné tvary, podobně mohou existovat trpná příčestí: otce našel svázaného“.

Nelze prý však osamostatnit žádnou složku tvaru psal jsem. Složka psal prý neexistuje nikdy samostatně jako nějaké ‚příčestí‛, tj. svérázný útvar slovesného adjektiva, nýbrž vždy jen jako 3. sg. (a psali jako 3. pl.) praeterita“. V dalším výkladě praví Kopečný, že je psal „s hlediska morfologického prostě základ (respektive i kmen) praeteritálního tvaru“. Ani sloveso jsem … nemá podle Kopečného v tvaru psal jsem „samostatné existence“. O tom prý svědčí mimo to, co bude uvedeno dále ve 2, ta okolnost, že je v mor. nářečích sponové sloveso su, si, je (su doma …), kdežto v préteritu je -sem, -s, 0 (psal sem …), a to jako „praeteritální morfém“. O něco dále praví Kopečný, že je „nápadná paralela mezi nesporně synthetickým tvarem praesentním a naším praeteritem“: chodí-m, chodí-š … = chodil-sem, chodil-s …

2. „Ostrá odlišnost praeteritálních morfémů -sem, -s atd. od skutečných sloves v analytických tvarech pasivních a ve tvaru opisného futura se však projevuje ještě mnoha jinými způsoby“:

a) Tvary vskutku opsané mají takovou časovou platnost jako slovesa budu, jsem …: „budu zedničit = budu zedníkem“ (= futurum); jsem dotazován = praesens. Avšak „zedničil jsem = byl jsem zedníkem“.

[2]b) „Relativní samostatnost skutečných finitivních složek analytických tvarů vidíme např. v možnosti, opakovat v odpovědi jen tuto finitivní složku: Budeš to ještě dělat? Nebudu.“ V préteritě však říkáme: Už jsi to udělal? Neudělal.

c) Je „ostrý rozdíl ve slovosledu“: budu psát, jsem tázán, ale: psal jsem.

d) Rovněž je „ostrý rozdíl“ v kladení záporky: „nebudu psát, není tu nic připisováno“, ale nepsal jsem, nepřipisovalo se tu.

e) „Konečně i ta česká nářečí, která neprovedla tak radikální formální rozchod mezi tvary slovesnými a praeteritálními morfémy -sem, -s, -jsi atd. jako nářečí moravská, mají přece jen formální odlišení provedeno alespoň zčásti. Už to je příznačné, že třetí osoby jsou bez ’pomocných‘ (nebo ’opisných‘) sloves a formální rozlišení je nadto ve 2. sg.: seš zdráv (popř. zdravej) proti psals, popř. psal jsi“.

 

2. Dnešní rozdíly mezi tvary A i В jsou nepochybné, ale není správné to, co z nich Kopečný vyvozuje, že jsou to tvary odlišné svou podstatou, jedny syntetické, druhé analytické.

V čem je podstata tvarů typu В (budu psát a jsem chválen), které uznává Kopečný za analytické? V tom, že jsou proti tvarům jednoduchým dvouslovné, dvoučlenné nebo i víceslovné, vícečlenné. Jsou to slovní spojení, sousloví, výrazy. Liší se podstatně od slovních spojení typu „dobrý člověk, město Praha, dnes ráno, stavba mostu, plný vody …“, která vyjadřují dva lexikální pojmy nebo i více lexikálních pojmů, tvořících významovou jednotku, a to i tehdy, mění-li se tvaroslovně obě (všechny) složky, např.: dobrého člověka, v městě Praze, plného vody … Výrazy „budu psát“ a „jsem chválen“ vyjadřují však lexikální pojem jeden — psát, chválit —, jenže mluvnicky, a to tvaroslovně obměněný. Jsou to tedy svou platností útvary tvaroslovné, určité tvary sloves psát a chválit.

Touto mluvnickou platností se tyto tvary plně shodují s jednoduchými, jednoslovnými tvary píši, chválím … a odlišují se od nich jen způsobem vyjádření lexikálního významu a významů mluvnických neboli svým tvaroslovným, morfologickým skladem. Jednoduché tvary vyjadřují mluvnické významy — osobu, čas … — obměnou základu, který je zároveň nositelem lexikálního významu (nes-u, nes-eš …). Tvary „budu psát“ a „jsem chválen“ vyjadřují však mluvnické významy jednoho lexikálního významu slovy dvěma nebo i více slovy. Nositelem lexikálního významu je jen jedno slovo (psát a chválen), kdežto nositeli významu tvaroslovných jsou slovesa jsem …, budu …, v pasivu pak vyjadřuje některé mluvnické významy též participium chválen. Se zřením k tomuto jejich morfologickému skladu nazýváme tvary typu „budu psát“ a „jsem chválen“ opsané (opisné, perifrastické).

Název tvary analytické, kterého užívá Kopečný, není výstižný, ba je nesprávný. Tyto tvary jsou arciť odrazem myšlenkové analysy, tj. myšlenkového rozčlenění předmětu nebo jevu, rozlišení jeho různých jednotlivých stránek, vlastností, ale zároveň odrazem synthesy, tj. spojení všech stránek, vlastností v jednotný celek. Analysa a synthesa jsou protiklady tvořící dialektickou jednotu. Každé složitější myšlenkové, poznávací dění vyžaduje jak analysu, tak synthesu. Myšlenkový obsah vyjadřovaný tvary „budu psát“ a „jsem chválen“ svědčí zajisté o dění složitějším a není proto správné nazývat tyto tvary analytické.

Když už bychom chtěli vystihnout myšlenkové dění, na které se tyto tvary vztahují, musili bychom je nazývat analytickosyntetické. Tímto názvem bychom však je nijak necharakterisovali proti slovesným tvarům jednoduchým, neboť i ty, vyjadřujíce různé mluvnické významy jednoho lexikálního pojmu, svědčí o pozná[3]vacím dění složitějším a shodují se po této stránce s tvary „budu psát“ a „jsem chválen“, tj. jsou analytickosyntetické, nikoli jen syntetické, jak praví Kopečný.

Je zajisté žádoucí obojí tvary od sebe odlišovat různými názvy, ale takovými, které vystihují to, v čem se vskutku odlišují. Víme, že se odlišují způsobem vyjádření tvaroslovného, morfologického skladu, a to vystihují názvy tvary jednoduché a opsané.

Nevýstižné, ba nesprávné je i to, pokládá-li Kopečný tvary A (psal jsem a psal bych) za syntetické a odlišuje-li je ostře od tvarů „budu psát“ a „jsem chválen“ (B), které nazývá analytické. Je přece zcela jasné, že tvary A, stejně jako všechny slovesné tvary, vyjadřují poznávací dění složité a jsou tedy touto svou poznávací povahou analytickosyntetické jako opsané pasivum a futurum.

Tvary A vyjadřují tvaroslovné obměny jednoho lexikálního významu (psát) dvěma nebo i více slovy neboli jsou to svým morfologickým skladem tvary opsané právě tak jako tvary В (psal jsem, budu psát).

 

3. Shoda tvarů A s tvary В jednak po stránce poznávací, jednak morfologickým skladem, tj. tím, že jsou opsané, svědčí zajisté o tom, že jsou to tvary svou podstatou stejné. Nemá proto pravdu Kopečný, mluví-li o ostrých rozdílech mezi nimi tak, jako by šlo o tvary rozdílné svou podstatou. Rozdíly mezi nimi, které uvádí Kopečný, nijak se netýkají jejich podstaty.

Nejzávažnější rozdíl mezi nimi je podle Kopečného v povaze opisných sloves jsem atd. Jak jsem již připomněl, pokládá Kopečný tato slovesa u préterita „psal jsem“ za morfémy, kdežto v opsaném pasivu „jsem chválen“ a futuru „budu psát“ jsou prý to „skutečná slovesa“ (s. 294). To je však pojetí pochybené.

Co rozumí Kopečný „skutečnými slovesy“, za která pokládá jsem, jsi atd. ve složených, analytických tvarech „budu psát“ a „jsem chválen“, vyplývá z tohoto jeho výkladu na s. 295: „Svým původem je ovšem dnešní české praeteritum psal jsem prvotně perfektum a tvar opravdu složený; původní význam tvaru dal jsem je ‚jsem dárce, jsem ten, který dal‘, psal jsem = původně ‚jsem pisatelem, jsem ten, který to napsal‘.“

Kopečný si neuvědomil, že dokud psal jsem znamenalo „jsem pisatelem (ten, který to napsal)“, nebyl to jako celek slovesný tvar. Slovní spojení „jsem pisatelem“, stejně jako spojení „jsem učitelem“ nebo s nominativem „jsem starý učitel, jsme přátelé, jsem zdráv“ atd., jsou věty, kde je substantivum nebo adjektivum jmenným přísudkem a sloveso jsem sponou. Tímto sponovým úkonem je toto sloveso slovo mluvnické, neboť nevyjadřuje žádný lexikální význam, nýbrž významy mluvnické, osobu, číslo atd. Po stránce větoslovné lze říci, že sponové sloveso vyjadřuje např. ve větě „jsem pisatelem“ aktuální poznávací, myšlenkový vztah mezi přísudkovým jménem pisatelem a nevyjádřeným podmětem já.

To je dobře patrné, srovnáme-li např. větu „otec je nemocen“ s čistě nominální větou „otec nemocen“ (např. v telegramu: otec nemocen, přijeď!). Spojení „otec nemocen“ je věta, protože vyjadřuje myšlenku, tj. aktuální, aktualisované poznání vztahu mezi „otec“ a „nemocen“, neboli poznání probíhající za projevu. Změním-li tuto větu ve větu „otec je nemocen“, nijak se tím nemění její lexikální obsah, tj. sloveso je nemá význam lexikální. Má platnost mluvnickou, větoslovnou, je, jak jsem již řekl, výrazovým prostředkem aktuálního myšlenkového vztahu mezi podmětem a jmenným přísudkem. Je tedy „psal jsem“ od původu přísudkové participium se sponovým slovesem jsem … Slovesným tvarem se stalo spojení „psal jsem“ teprve tehdy, až ztratilo svůj původní smysl „jsem pisatelem“ a nabylo [4]platnosti, kterou má dnes a kterou vyjadřuje jednoduché staroč. imperfektum písách nebo aorist písach, lat. scribebam nebo scripsi. Tvarová platnost spojení „psal jsem“ záleží, jak víme, v tom, že vyjadřuje tvaroslovné obměny lexikálního významu psát právě tak jako staroč. imperfektum nebo aorist.

Tato tvarová platnost spojení „psal jsem“ je nepochybně podstatně jiná než původní platnost „jsem pisatelem“ a je proto přirozené, že i sloveso jsem má v něm úkon podstatně jiný. Je to sice slovo mluvnické jako spona, neboť vyjadřuje rovněž jen jisté významy tvaroslovné. Neaktualisuje však myšlenkový vztah mezi psal a já, nýbrž vyjadřuje tvaroslovné obměny lexikálního významu, jehož nositelem je participium psal. Je to tedy útvar s úkonem morfologickým, tvaroslovným, který přísluší v tvarech jednoduchých příponám, koncovkám. Kopečný to správně postihl, ale nelze s ním souhlasit v tom, pokládá-li sloveso jsem přímo za morfém, jako je např. -m v chodí-m.

Morfém je neodlučná součást jednoduchého tvaru, splývá s kořenem nebo s kmenem v jedno slovo, kdežto jsem tvaru „psal jsem“ je samostatné slovo vedle psal. Z těch stránek slovesa jsem, z kterých vyvozuje Kopečný jeho morfémovou povahu, bylo by možné uvést jako odraz jeho nesamostatnosti „slovosled“, jak praví Kopečný, totiž to, že je „psal jsem“ proti „budu psát“ a „jsem chválen“. To je však zjištění velmi nepřesné, protože jsem stává nejen za psal, nýbrž také často před ním a je od něho nezřídka odděleno několika jinými slovy, např.: já jsem již o tom psal; když jsem svého času o tom psal atp. Je to stálá příklonka, o které platí základní pravidlo, že zpravidla nestojí po přestávce, zejména ukončené. Jinak však není jsem v svém postavení ve větě pevně vázáno na participium psal, nýbrž se chová jako slovo samostatné. V tom se plně shoduje s jinými stálými příklonkami, se, si, mi, mu atd., které jsou zajisté slova samostatná. Sr. např.: už se na to ani dobře nepamatuji.

Sloveso jsem v tvaru „psal jsem“ není tedy plná obdoba přípon nebo koncovek; shoduje se s nimi svým mluvnickým úkonem, ale odlišuje se od nich tím, že je to samostatné slovo, a to sloveso. Je to nikoli morfém, nýbrž morfémové (morfematické) slovo, sloveso. Je to v opsaném slovesném tvaru „psal jsem“ sloveso opisné (opisové).

Touž morfémovou povahu má sloveso jsem atd. též v opsaném pasivu a budu v opsaném futuru. To znamená, že se opsané préteritum „psal jsem“ po této stránce neliší od opsaného futura ani pasiva. Kopečný nemá tedy pravdu, staví-li obojí tvary ostře proti sobě, pokládá-li jsem atd. v préteritu za morfém, kdežto u pasiva a u futura za samostatná slovesa.

 

4. Nesvědčí o různé podstatě tvarů А а В ani to, co vykládá Kopečný o druhé složce těchto opsaných tvarů, o participiích psal, chválen a o infinitivě psát. Připomněl jsem již, že podle Kopečného je psal „prostě základ (respektive i kmen) praeteritálního tvaru“, kdežto participium chválen a infinitiv opsaného pasiva a futura jsou prý slova samostatná.

Se zřením k tomu, že Kopečný pokládá opisné sloveso jsem préterita za morfém a vidí v participiu psal základ, respektive kmen, srovnává tvary „psal jsem, psal jsi, psal …“ s jednoduchými présentními tvary chodí-m, chodí-š, chodí … Praví (na s. 294), že je tu „nápadná paralela“. Opírá ji hlavně o to, že se v opsaném préteritu „třetí osoby rovnají pouhému základu, kmeni“ (s. 295), jak je tomu u jednoduchého présentu chodí. Sám Kopečný musí arciť přiznat, že je ona paralelnost „rušena“: jednak se 3. osoba sg. shoduje s 3. pl. jen u sloves IV. infinitivní [5]třídy, nikoli u sloves tříd jiných (nesu — nesou, dělám — dělají …), a jednak plurálové tvary opsaného préterita (psali …) „mají jiný základ“ než sg. (psal …). Úhrnem je patrné, že o „nápadnou“ paralelu vůbec nejde.

Tato vyumělkovaná paralela vylývá z toho, že Kopečný nesprávně chápe participium psal opsaného préterita. Nezáleží zajisté na názvu samém, nýbrž na správném pojetí toho, co se jím označuje, ale domnívám se, že nelze dobře toto participium nazývat základem, respektive kmenem, poněvadž tak nazýváme zpravidla nedílnou součást jednoduchých tvarů časovaných i skloňovaných, a to součást neohebnou. V opsaném préteritu však jednak je participium psal slovo samostatné a jednak rozlišuje mluvnický rod a číslo.[2] Praví-li Kopečný (s. 295), že „praeteritální základ je podroben zákonu kongruence s podmětem“, přiznává tím, že psal vskutku základem není, neboť žádný slovesný základ se s podmětem neshoduje.

Je třeba si uvědomit, že je psal součást opsaných tvarů, a ačkoli vyjadřuje mluvnický rod a číslo, není to v plném smyslu adjektivum jako např. vesel, vesela …, protože nevyjadřuje jen vlastnost. A ačkoli vyjadřuje minulý čas, slovesný rod a vid, není to určité sloveso, protože samo neobměňuje tvaroslovně lexikální význam „psát“. U psal jde o spojení a prolínání rysů jmenných a slovesných, které je výsledkem toho, že „psal jsem …“ není, jak víme, slovesný tvar od původu. Hlavní mluvnické dění, kterým se výraz „psal jsem“ stal opsaným slovesným tvarem, je to, že se psal verbalisovalo, nabylo některých rysů určitých sloves.

Tvaroslovné obměny lexikálního významu „psát“ nevyjadřuje v préteritu ani samo sloveso jsem …, ani samo participium, nýbrž teprve celé spojení „psal jsem“, celý tento opsaný tvar. Jestliže se na tomto vyjadřování podílí participium psal s opisným slovesem jsem, je to stejně jako jsem slovo samostatné.

Kopečný se mýlí, domnívá-li se, že se participium psal v préteritu (a v kondicionálu) podstatně odlišuje od participia chválen (bit) v opsaném pasivu a od infinitivu v opsaném futuru, neboť jak chválen, tak infinitiv jsou zajisté slova rovněž samostatná. Podílejí se se slovesy jsem … a budu … na vyjadřování tvaroslovných obměn lexikálního významu, jehož nositelem je v opsaném pasivu participium, v opsaném futuru pak infinitiv. Participium chválen vyjadřuje mluvnický rod, číslo, slovesný rod a vid, tj. mluvnické významy jmenné i slovesné, a je verbalisováno právě tak jako psal.

 

5. Ani ostatní okolnosti uváděné Kopečným nesvědčí o podstatném rozdílu mezi tvary A (psal jsem, psal bych) а В (budu psát, jsem chválen). Byla již řeč o stálé příklonnosti opisného jsem v préteritu „psal jsem“, ze které Kopečný vyvozuje, že je to nikoli slovo samostatné, nýbrž morfém, kdežto opisné jsem … v opsaném pasivu a budu ve futuru má prý povahu slova samostatného. Viděli jsme, že tomu tak není.

I když je jsem … v A slovo samostatné jako opisná slovesa v B, je přece mezi nimi nepochybný rozdíl po té stránce, že je jsem … v A stálá příklonka — viz výše v odst. 3 —, kdežto opisná slovesa v В jsou předklonná. O předklonnost jde arciť jen u tvarů jednoslabičných a dvouslabičných: jsem ^|chválen, byli ^|chváleni, budu ^|psát …, nikoli u tvarů delších, které mají hlavní přízvuk: ^|budete ^|chváleni, ^|byli by ^|psali, ^|byli byste ^|psali …[3] To je však rozdíl čistě přízvukový, fone[6]tický, odraz obecného přízvukového zákona, kterému podléhají všechna slova; sr.: můj ^|otec, jeho ^|sestra — ^|matčinu ^|otci.

Svědčí dvojí přízvuk opisných tvarů, tj. příklonnost jsem … v A a předklonnost (nebo hlavní přízvuk) jsem, budu … v B, o podstatném rozdílu mezi opsanými tvary A a B? Na tuto otázku nelze zajisté správně odpovědět pouhým zjištěním přízvukového rozdílu mezi jejich opisnými slovesy a jeho označením za svědectví podstatného rozdílu mezi celými opsanými tvary, jak to činí Kopečný. Je třeba zjistit, jakého myšlenkového dění je onen přízvukový rozdíl odrazem, neboť jen tak lze poznat, jaký dosah má pro základní povahu obojích tvarů.

Stálá příklonnost opisného jsem … v préteritu vznikla nepochybně z původní předklonnosti, která existovala veskrze tehdy, kdy „jsem psal“ opsaným tvarem ještě nebylo; viz o tom výše v odst. 3. V podobných případech je předklonnost pravidlem do dneška: jsem zdráv, unaven, jsme rádi … Když „jsem psal“ nabylo platnosti opsaného tvaru, předklonnost se nějakou dobu držela, ale pak byla nahrazena stálou příklonností. Tomu nasvědčují staroč. doklady typu „jsem slýchal mnohé chytrosti“, „jsem-li ten pes (= toho psa) ukradl“ a „nenieť umřela dievka“, které uvádí Kopečný (s. 295) z Gebauerovy HistMl. IV, 90 a 646.[4]

Kopečný se domnívá (s. 295), že v těchto dokladech jde ještě o původní, jak on říká, perfektuální platnost výrazů „jsem slýchal“ … To je možné v dokladě „nenieť umřela dievka“, jehož smysl lze vystihnout větou „dívka není mrtva“, ale málo pravděpodobné v ostatních případech, kde zřetelně proniká platnost tvarová, platnost určitého slovesa, běžná a nepochybná dnes. Je třeba mít na paměti, že v nesčetných staroč. dokladech má výraz „psal jsem“ již nesporně tvarovou platnost dnešní, neboli že je již ve 14. století opsané préteritum jako skutečný slovesný tvar plně rozvito.

Výklad, že spojení „jsem umřěl“, které znamenalo původně „jsem mrtev“, nabylo nové, tvaroslovné platnosti již v době, kdy jeho jsem … bylo ještě předklonné, má oporu ve stalinském zákoně o zachovávání staré formy při novém obsahu, významu, v opožďování formy za obsahem, nesčetněkrát doloženém ve vývoji jazyka. V našem případě svědčí tomu opsané pasivum „jsem chválen“, jehož jsem … je předklonné právě tak jako ve spojeních typu „jsem unaven, nadšen, zklamán, dům je vystavěn …“, která opsanými slovesnými tvary, opsaným pasivem nejsou. Viz o tom u Havránka v Genera verbi II, zejm. na s. 94 sl. a 121 sl., dále v mé NovočMl. II, § 814. Jsou to spojení přísudkového jména se sponovým slovesem, zcela obdobná se spojením „jsem zdráv, je nemocen, jsem doma …“.

Je-li tedy v opsaném pasivu „jsem chválen“ ještě dnes opisné jsem … předklonné stejně jako sponové jsem … ve spojeních typu „jsem unaven, zdráv“, lze právem předpokládat, že staroč. doklady typu „jsem slýchal“ jsou archaismy, které mají již platnost opsaného préterita, ale jejichž jsem … nebylo ještě stálou příklonkou, nýbrž ještě předklonkou.[5]

 

6. Změna předklonnosti v stálou příklonnost byla ve spojení „jsem psal“ provedena jako výrazový prostředek jeho nové platnosti, tvaroslovné. Touto změnou se toto spojení přizpůsobilo nové platnosti též po stránce výrazové.

[7]Nutkavě se nabízí otázka, proč zůstala předklonnost u jsem … ve spojení „jsem chválen“, ačkoli nabylo jako „jsem psal“ platnosti opsaného tvaru, a to pasiva. Domnívám se, že je příčinou toho různé stáří obojích tvarů. Jak jsem již uvedl, bylo opsané préteritum plně rozvito již ve 14. století, tj. začátek jeho vzniku spadá do doby dávno před tímto stoletím. Po století 14. pak odumřely i poslední zbytky původní předklonnosti.

Opsané pasivum je však proti starobylému préteritu svým vznikem útvar mnohem pozdější a plně se rozvinulo jen v jazyce spisovném, jak přesvědčivě dokázal Havránek v Genera verbi II, § 212, 213 a 236. Zhruba lze říci, že se všechny tvary opsaného pasiva — nehledíc k četným pozdějším archaismům — vyskytují až od druhé polovice století 17. Je proto zcela přirozené, že se od spojení typu „jsem unaven, zdráv“ výrazově dosud neodlišilo. Je to plné potvrzení Stalinovy poučky o nenáhlém, postupném vývoji gramatické stavby, ještě pomalejším, než je vývoj základní slovní zásoby.

Tento výklad přízvuku opisných sloves má oporu ve vývoji opsaného kondicionálu. Přítomný kondicionál „psal bych“ je svým původem opsané préteritum s významem „psal jsem“ nebo „byl jsem psal“, které je vzácně doloženo v staré češtině (sr. u Gebauera v HistMl. III 2², § 230). Toto préteritum je pak od původu spojení přísudkového participia psal se sponovým slovesem bych, jako je „psal jsem“ původně spojení přísudkového psal se sponou jsem …; viz výše. V novém úkonu opsaného slovesného tvaru, préterita a pak kondicionálu, změnilo se bych … z předklonky ve stálou příklonku.

V starém jazyce jsou velmi hojné doklady, kde jde nesporně o platnost kondiciální, ale kde je bych … předklonkou, jak svědčí jeho postavení po přestávce (na začátku věty). Např.: bych vám mnoho pravil, obak (= stejně, přece) mi neuvěříte; by ty byl syn boží (= kdybys byl); by tu les bliz nebyl (v. u Gebauera v HistMl. III 2², § 234, IV, § 351, 352). Předklonné jsou jednoslabičné tvary bych … ve spojení s a- a kdy- nebo s když-, tebe proši, aby ^|za mne prosila; aby ^|večeře nezmeškali; ^|kdyžby sě vzprotivil hřiešník (v. tamt.).[6] Časem příklonnost ovládla, ale ještě v novoč. spisovném jazyce se archaisticky vyskytuje předklonné bych …; viz v mé NovočMl. I, § 103.

Tento vývoj kondicionálu dokazuje, že se přízvuk měnil, až když spojení „bych psal“ nabylo nové planosti tvarové, a že je tu tedy změna přízvuku výrazovým prostředkem nové platnosti. Také však dokazují, že se vývojovou setrvačností starý přízvuk namnoze držel ještě v platnosti nové. Z toho vyplývá, že staroč. doklady typu „jsem slýchal“ nemusí svědčit tomu, že tu jde — jak se domnívá Kopečný, viz výše — ještě o původní platnost těchto spojení, nikoli již o jejich platnost jako opsaného préterita.

Vývoj kondicionálu ukazuje dále, že je pro změnu původní předklonnosti v příklonnost důležité stáří slovesného tvaru. Ze staroč. stavu je patrné, že je kondicionál tvar starý, mnohem starší než opsané pasivum, neboť již v nejstarších památkách má „bych psal“ nebo „psal bych“ převážně platnost kondicionální. A tak chápeme, že jeho bych … nabylo povahy stálé příklonky.

Je tu však proti préteritu „psal jsem“ rozdíl v tom, že se u opisného bych … vyskytuje v dějinné době původní předklonnost daleko častěji než u jsem. To lze vysvětlit tím, že je opsaný kondicionál tvar sice starý, ale přece ne tak starobylý jako préteritum „psal jsem“.

[8]Dále pak je důležité, že se opisná slovesa minulého kondicionálu kladou i dnes po přestávce před participium: byl bych (býval) psal. Původní předklonnost se arciť ve skupení nejméně tří slov změnila: u byl v hlavní přízvuk, u bych v příklonnost. Tento přízvuk pochopíme z té okolnosti, že je minulý kondicionál tvar ještě mladší než kondicionál přítomný.

 

7. O podstatném rozdílu mezi opsaným préteritem „psal jsem“ a opsaným futurem i pasivem nesvědčí dále ani to, co uvádí (s. 294) Kopečný o kladení záporky. Podle něho kladení záporky u opisných sloves — nebudu psát, nejsem zkoušen — dokazuje jejich „relativní samostatnost“, jejich analytický ráz. V opsaném préteritu se však spojuje záporka s participiem — nepsal jsem — а z toho Kopečný vyvozuje jeho syntetičnost. Jako při přízvuku — viz výše — i tu se Kopečný spokojuje pouhým zjištěním dnešního stavu, aniž se snaží tento stav ústrojně sepnout s myšlenkovým a jazykovým děním, kterým tyto tvary vznikly, ani s jinými syntaktickými jevy. Je třeba si všimnout též kondicionálu, který pokládá Kopečný za tvar syntetický jako préteritum. Dále je nezbytně nutné přihlédnout k vývoji záporového vyjadřování, jak se odráží v dějinné době. Viz o tom u Gebauera v HistMl. IV, 638 sl., v mé NovočMl. II, § 853 sl. a v mé Historické skladbě české § 23.

Větný (celkový) zápor se vyjadřuje již v nejstarší pramenně doložené době na přísudkovém slovese, buď na určitém jednoduchém tvaru nebo na jmenném tvaru: nejmám, nechcu … Původně stačil tento zápor jeden, časem se ustaluje vyjadřování vedle něho i záporu členského: všechno nevyvrhnu (Hus) > nic nevyvrhnu; ve všěch zemiech tajno nenie (N Rada) > v žádné zemi není tajno.

Členský zápor sám vyjadřoval se původně záporkou ne u příslušného záporného slova: ne všeho máš; ne tak činie blázni; což jest ne tvé; ne každý bude spasen: ne bez viny sě jim to sta; tohoť má člověk nerozprávěti; račiž mně neprorokovati. Řidčeji se klade záporka k určitému přísudkovému slovesu: nemáš všeho; tak nečiní blázni; což není tvé … Tento druhý způsob převládá, ustaluje se až v dějinné době pozdější a souvisí s vyjadřováním záporu členského vedle větného. Dokud se kladl jen zápor jeden, např. místo „ne vše jmám“ nebylo dobře možné říci „vše nejmám“, protože by to bylo mohlo také znamenat „nic nemám“. Až když se ustálil větný způsob „ničso nejmám“, mohl se starší způsob „ne vše jmám“ nahradit novějším „vše nejmám“.

Se zřením k tomuto obecnému vývoji záporky, v souvislosti s původem a s vývojem opsaných tvarů, je možno pochopit kladení záporky u těchto tvarů.

 

8. Dnešní pravidelný způsob nepsal jsem vyskytuje se v staré češtině převážně a jen v dosti malé míře je doložen způsob nejsem psal; např.: nejsem zapomanul; nejsi pomohl; nenieť umřela dievka; nebyli pomněli (v. u Gebauera v HistMl. IV, s. 646).

Sem náležejí doklady typu nebiech psal, tj. s opisným slovesem nebiech; např.: toho sám od sebe nebieše učinil; nebieše zabil; jichžto nikda nikte nebieše tak vídal (Gebauer tamt. a 551).

U tvarů s opisným „jsem byl“ bývá v záporu jsem nebyl psal, tj. záporka je u opisného slovesa byl: jichž (knih) jsem nebyl slíbil; mé voněnie takéj vóně nikdy jest nebylo čilo (Gebauer tamt.).

Dokud nebylo „jsem psal“ ještě opsaným tvarem, nýbrž spojením přísudkového participia se sponovým slovesem, obdobným se spojením typu „jsem zdráv“, kladlo se ne pravidlem k participiu, k němuž se smyslem přímo vztahuje: jsem ne [9]psal, jsem ne umřel … Je to v duchu shora připomenutého typu „ne všeho jmáš“, přesněji podle typu „což jest ne tvé“, kde jde o sponové jsem … a přísudkové jméno. Tento způsob je ještě v ranější historické době velmi častý, a to při všelikých spojeních přísudkových, tj. nejen adjektivních, nýbrž i jiných. K uvedenému typu „což jest ne tvé“ sr. ještě několik dalších dokladů: ktož je ne tbavý; aby ne leniv byl; ješto nevinni jsú; neudeřil bieše lehce; bieše nikda lidí nevídalo; — ne zákon jich (peněz) jest jmieti; bylo by nelzě; atp.

Sem náleží též opis futura budu nepsal a opis typu jsem nepíšě; např.: jehož lepší bude núžil (Alx. = ne-užil); byl mnohý nevěda; bylas jeho nevědúci; buď nežádaje (Gebauer HistMl. IV, 554, 559, 645—647, III 2², 434).

Když nabylo „jsem psal“ platnosti určitého slovesného tvaru, zůstal z jazykové setrvačnosti prvotní záporný způsob „jsem ne psal“ („ne psal jsem“). Nastala v něm jen ta změna, že záporka ne splynula s participiem psal v jedno slovo. Časem se vedle něho vyvinul způsob „nejsem psal“, který zastihujeme v staré češtině jako způsob slabě menšinový. Vznikl beze vší pochyby vlivem toho stavu ve větách s určitými jednoduchými slovesy, který nastal, když začala silněji pronikat ona tendence, klást členskou záporku k přísudkovému slovesu: „což nenie tvé“ místo staršího „což jest ne tvé“. Určité záporné sloveso bylo tehdy od původu ve všech větách se záporem větným, např.: „vše nejmám“ || (s dvojím záporem) „ničso nejmám“ atp. Tak se tedy vyskytovalo záporné určité jednoduché sloveso v převážné většině vět.

Opsané záporné préteritum mělo původně — jak víme — veskrze podobu jsem nepsal. Bylo tomu tak ve větách se záporem větným, např.: vše jsem nepsal || ničso jsem nepsal. I ve větách se záporem členským, když se začal vyjadřovat na přísudkovém slovese: „to jsem nenapsal“ místo staršího „ne to jsem napsal“. Byla tu tedy přísudková slovesa záporná stejně tak jako ve větách s tvary jednoduchými, jenže se zápor kladl ke jmenné složce opisu, k participiu, nikoli k určitému opisnému slovesu jsem … A tu se obdobou podle jednoduchých určitých sloves začalo klást ne při větném i členském záporu k určité složce opisu, nejsem psal.

Tento staroč. typ je tedy vývojově mladší než většinový typ „jsem nepsal“. Je to vývojová novota, třebaže se zdá proti novoč. usu pro svou neobvyklost starobylý. Tento mladší způsob záporový však časem skoro úplně zanikl, byl vytlačen starším způsobem „jsem nepsal“, který byl před vznikem tvaroslovné platnosti pravidlem. Tehdy tendence, klást členskou záporku k určitému slovesu, buď ještě vůbec nebyla, nebo byla v začátcích, jak vyplývá z toho, že pronikla až v pozdější době historické.

K ustálení typu „nepsal jsem“ přispělo nepochybně to, že se v 3. osobě jednotné i množné přestávalo a časem skoro úplně přestalo užívat opisného jest (je) a jsú, takže se záporka přirozeně kladla jen k participiu psal … a psali …

Odlišnost u tvaru jsem nebyl psal vyplývá z toho, že je to tvar vývojově mladší než opis s jedním slovesem. Jeho „byl jsem“ je préteritum k býti a vyvinulo se zároveň s préteritem „psal jsem“. Teprve pak mohl vedle „psal jsem“ vzniknout opis „byl jsem psal“. Tu již silněji pronikala snaha, klást záporku k určitému slovesu, a jejím odrazem je záporový způsob „jsem nebyl psal“.

Tento mladší záporový způsob se u antepréterita jsem nebyl psal dochoval do dneška. To lze dobře pochopit, protože jde o řídký knižní archaismus.

 

9. Zcela obdobný stav je u kondicionálu psal bych, neboť i to je od původu spojení sponového bych … s přísudkovým participem psal. V staré češtině je pra[10]vidlem původní záporový typ nepsal bych; např.: by tu bliz les nebyl, ijeden by z mužóv nezbyl; by jemu rány neoslabil; bychom všichni nezahynuli; by toto neobracěli; atp. (Gebauer IV, 562, 566, III 2², 430). Pokud vím, není typ nebych psal vůbec doložen. K úplnému ovládnutí typu „nepsal bych“ vydatně přispěla ta okolnost, že se opisné bych spojovalo často, časem převážně, s a- a s kdy- (v ranější době i s když-), tvořilo s nimi přízvukovou jednotku, takže se záporka přirozeně přidávala k participiu: aby česká řeč nehynula (Hus); abyste mne nezabíjeli; kdyby české žákovstvo lidi nesvodilo; když by jich kto nepověděl (tamt. 529, 552, 564, 565).

Také v tvaru pro minulý kondicionál, se dvěma opisnými slovesy, klade se záporka k participiu, bych byl nepsal: bych sě byl nenarázal (Štít.); by byl na tu děvičku nevezřěl (Alx.); by sě byla netúlala (Štít.); by sě byla ciesařovna nedomyslila (Dal.). Sr. tamt. IV, 547, 564, III 2², 429.

Vedle něho je však častěji doložen typ bych nebyl psal, tj. se záporkou u opisného byl: by jeho nebyla snad urazila (= nebylas by …); nebyl by umřěl bratřec mój; nebyli bychom jich tovařišie (tamt. 562, 564). Ojediněle je doložen způsob nebych byl upadna, tj. se záporným bych, ale s přechodníkem: nebych v také příslovie (= pověst) … byl upadna (AlxBM 428—429). Z toho se do dneška zachoval způsob bych nebyl psal, ale vedle bych byl nepsal: nikdy bych to nebyl napsal // nikdy bych to byl nenapsal.

Kladení záporu k opisnému slovesu v minulém kondicionálu, odlišné od běžného „nepsal bych“, pochopíme tak jako dvojitost „nepsal jsem“ a „nebyl jsem psal“, tj. tak, že je minulý kondicionál „byl bych psal“ tvar vývojově mladší než „psal bych“. V staré češtině se hojně užívá o minulosti ještě tvaru psal bych; např.: běžechomy, jako bychomy sě vstekli (!); (nepřátelé) nás obklíčichu, takže by božie milosti nebylo, snad za živa nás by pohltili (Gebauer HistMl. IV, 562).

V novém spisovném jazyce se vyskytuje minulý kondicionál velmi často, ale nikoli veskrze.[7] V lidových nářečích je poměrně řídký.

V době zrodu minulého kondicionálu a jeho dalšího trvání působila již tendence klást záporku k určitému opisnému slovesu, a tak vzniklo „bych nebyl psal“ nebo „nebyl bych psal“.

 

10. Záporně opsané pasivum má dnes zpravidla podobu nejsem chválen, tj. záporka se proti préteritu „nepsal jsem“ a kondicionálu „nepsal bych“ klade k opisnému slovesu. Opsané pasivum je od původu spojení sponového slovesa jsem … s přísudkovým participiem jako „jsem psal“ a „bych psal“ a mělo původně veskrze záporovou podobu „jsem nechválen“. Dnešní rozdíl proti préteritu a kondicionálu vyplývá z toho, že je opsané pasivum vývojově tvar mnohem mladší než oba tyto tvary, tvar velmi pozdní. Vzniklo za podmínek značně odlišných od podmínek, za kterých se vyvíjelo préteritum a kondicionál. Tato odlišnost záleží v tom, že se v době zrodu a vývoje opsaného pasiva silně uplatňovala tendence, klást členskou záporku k přísudkovému slovesu a že se obdobou podle jednoduchých tvarů začal klást zápor k určitému slovesu opisnému, nikoli k participiu, jak jsem ukázal ve výkladu o opsaném préteritu a kondicionálu (odst. 8 a 9).

U obou těchto tvarů se však tyto tendence uplatnily jen ve zcela omezené míře ze dvou závažných příčin. Jednak se u těchto starobylých tvarů původní kladení záporky, „jsem nepsal“ a „bych nepsal“, značně upevnilo, než začala pronikat tendence, klást členskou záporku k přísudkovému slovesu a vůbec záporku ne [11]k určitému opisnému slovesu. A jednak bylo zachování původní záporové podoby vydatně podporováno v době dějinné nevyjadřováním opisného jest a jsú u préterita a vznikem tvarů abych, kdybych a kdyžbych u kondicionálu.

U opsaného pasiva takovéto zvláštní podpůrné okolnosti nebyly a naopak se v době jeho zrodu a vývoje silně uplatňovala tendence, klást záporku ne k určitému slovesu opisnému, nejsem chválen atp.

Je třeba mít na paměti, že se tato záporová podoba neujala rázem, nýbrž postupně. V raném a ranějším starším jazyce jsou ještě dosti časté doklady původní podoby jsem nechválen; např.: neodlúčeni bývají od Krista; ež jsem inhed neutracena; nedána mu sta zraky (sr. u Gebauera v HistMl. IV, 571, 646, 647). Nejsou to arciť veskrze tvary vskutku pasivní, nýbrž též spojení, ze kterých se časem pasivum vyvinulo, ale při pozdním původu pasiva nelze k nim v rané a ranější staroč. době nepřihlížet.

Z toho vyplývá, že dnešní záporová podoba pasiva „nejsem chválen“ není starobylá a liší se tím od „nepsal jsem“ a „nepsal bych“. Je to novotvar, vzniklý sice již v rané době staročeské, ale obecně proniklý až v době pozdější.

 

11. Vývojový novotvar je též dnešní opsané futurum nebudu psát. Je doloženo již v raném a ranějším starším jazyce; např.: nebude jmieti; nebude viděti Čecha; nebude chtieti prositi; viz u Gebauera v HistMl. IV, 537, 647, 649. Obdobný je opis nebudu psal: již jeho nebudeš strádal (tamt. 554).

Mnohem častěji se však vyskytuje podoba nepsati budeš; např.: nekochati sě budeš; neslyšěti bude; budú nemoci; nesměti sě bude hnúti; nemoci bude dlúho váš jazyk trváti; nemoci budú sobú hnúti atp. (tamt. 646). Podobně nepsal budu: jehož lepší bude núžil (= ne—užil); sr. tamt. 554.

Opsané futurum je od původu spojení sponového budu … s přísudkovým infinitivem — nepochybně příslovečným: budu psáti = budu ke psaní, na psaní — a mělo tedy původní záporovou podobu nepsati budu, obdobnou s podobami „nepsal jsem, nepsal bych, nechválen jsem“ (viz výše v odst. 8). To znamená, že je staroč. záporová podoba „nepsati budu“ původní, kdežto podoba „nebudu psáti“ vývojový novotvar, vzniklý právě tak jako „nejsem chválen“ za starší „nechválen jsem“ (v. v předešlém odst.). Proti hojným staroč. dokladům typu „nepsati budu“ jsou — jak víme — staroč. doklady typu „nejsem psal“ řídké a v kondicionále je doloženo jen „bych nebyl psal“ (odst. 9). To nepochybně souvisí s tím, že je opsané futurum tvar sice starý, ale nikoli tak starobylý jako opsané préteritum a kondicionál. V době jeho hlavního rozvoje silně se uplatňovala tendence, klást v opsaných tvarech záporku k určitému opisnému slovesu (odst. 8).

 

12. Původní stav záporových typů a jejich vývoj jasně svědčí proti celému pojetí opsaných tvarů u Kopečného. Na s. 294 praví Kopečný o jejich odlišnosti toto: „Ukazuje ji zejména ostrý rozdíl v kladení záporové částice: nebudu psát, není tu nic připisováno … Avšak nelze říci (na rozdíl od jazyků jižních) „nejsem psal, není se tu připisovalo“, třeba říci nepsal jsem, nepřipisovalo se tu. Záporná částice ne, stojící vždycky u finitního slovesa, nám ukazuje zřetelně, že musíme chápat psal jsem jako syntetickou slovesnou formu, že jsem není zrovna tak její samostatný komponent, jako jím není fiktivní a neexistující „příčestí“ psal.“

Nelze zajisté „na rozdíl od jazyků jižních“ říci „nejsem psal“, ale jen dnes. V starším jazyce to v jisté míře možné bylo; viz výše v odst. 8. Kopečný sice tento staroč. typ uvádí (s. 295), ale nevykládá jej a nic z něho pro celou otázku nevyvozuje. Nelze zajisté říci „není se tu připisovalo“, ale z té prosté příčiny, že se [12]v 3. os. opisné sloveso zpravidla neklade. Proti kladnému „připisovalo se“ nemůže být žádná jiná záporová podoba než „nepřipisovalo se“. Byla by i tehdy, kdyby se v 1. a 2. os. říkalo „nejsem připisoval …“. Tento příklad je tedy neprůkazný.

Je pravda, že záporka ne mimo u préterita a u kondicionálu stojí vždy u finitního slovesa — avšak dnes. Kopečný zcela pomíjí staroč. doklady typu „nepsati budu“ (viz shora v odst. 11) a typu „nechválen jsem“ (odst. 10). Neuvědomuje si dále, že ani mimo opsané slovesné tvary není postavení záporky vždy u finitivního slovesa původní. Sr. výše v odst. 7 a 8 původní členský zápor typu „což jest ne tvé“, „ne zákon jest“.

Kopečný zapomíná na to, že záporová podoba „nepsal jsem“ a „nepsal bych“ je původní, kdežto podoba „nebudu psát“ a „nejsem chválen“ vývojově novější.

Domnívá-li se Kopečný, že podoba „nepsal jsem“ svědčí o syntetičnosti préterita, kdežto podoba „nebudu psát“ o analytičnosti futura, nutně z toho vyplývá závěr, že opsané futurum byl původně tvar syntetický, poněvadž se říkalo „nepsati budu“; časem však, když ovládla podoba „nebudu psáti“, stalo se tvarem analytickým. To však domněnku Kopečného úplně zvrací, neboť podle ní se syntetická povaha tvaru „psal jsem“ vyvinula z původní analytické. Bylo by tedy třeba předpokládat, že také u futura byl vývoj od analytičnosti k syntetičnosti, nikoli naopak. Je zřejmé, že „ostrý rozdíl“, který vidí Kopečný mezi opsaným préteritem a futurem, je domnělý, neboli že kladení záporky k té nebo k oné složce opsaných tvarů vůbec nerozhoduje o jejich analytičnosti nebo syntetičnosti. Jejich základní povaha zůstává stejná, ať se říká „budu nepsati“ nebo „nebudu psáti“ apod. Jasně se ukazuje, že je různost v kladení záporky odrazem tendence, která se nijak nedotýká základní povahy opsaných tvarů, neboť zasáhla též tvary jednoduché. Sr. v odst. 7 změnu typu „ne všeho jmáš“ v typ „všeho nejmáš“.

 

13. Svou domněnkou o tom, že je opsané préteritum „psal jsem“ tvar syntetický, v podstatě jiný než analytické opsané tvary pasivní „jsem chválen“ (a opsané tvary futurální), podpírá Kopečný též poukazem na různé tvary slovesa jsem … Dovolává se toho, že má sponové sloveso v mor. nářečích tvary su, si, je (su rád …), v čes. nářečích 2. osobu sg. seš,[8] kdežto v opsaném préteritu že jsou opisné tvary jsem, s (jsi).

Tento důkaz základního rozdílu mezi opsaným préteritem a opsaným pasivem je velmi vratký. Kopečný tu staví proti sobě na jedné straně opsané préteritum, na druhé pasivum, futurum a spojení typu „jsem rád“. Viděli jsme však, že je ve spisovném jazyce protiklad jiný: opsané préteritum „psal jsem“, pasivum „jsem chválen“, futurum „budu psát“ a proti nim spojení typu „jsem rád“. Pasivum a futurum jsou opsané slovesné tvary jako préteritum, a to jak po stránce poznávací, tak co do mluvnického skladu (viz výše v odst. 2). Jejich participia psal, chválen … i slovesa jsem …, budu … jsou slova morfémová (odst. 3, 4). Spojení typu „jsem rád“ úkon slovesných tvarů vůbec nemají; jde u nich o přísudková jména se sponou (odst. 3). Chce-li tedy Kopečný dokázat podstatný rozdíl mezi préteritem a pasivem z různosti tvarů jejich slovesa jsem …, bylo by třeba, aby přihlédl nejprve k opisnému préteritu a pasivu samému.

 

14. V 1. a 2. os. sg. i pl. jsou u nich slovesa stejná: psal jsem … — jsem chválen … Rozdíl je jen v 3. os. sg. i pl., a to ten, že se v préteritu tvary je a jsou zpravidla dnes nevyjadřují a jsou možné jen archaisticky (psal je, psali jsou). [13]V raném starém jazyce jsou však plné tvary „psal jest (je)“ a „psali jsú“ doloženy hojně.[9]

Z tohoto rozdílu však nelze vyvozovat, že je jsem v pasivu slovo samostatné, v préteritu pak morfém. Opisné jest (je), jsú se začalo časem vypouštět proto, že se samo participium psal, psali v platnosti 3. osoby dost výrazně odlišuje od osoby 1. a 2. V présentě opsaného pasiva výpustka sloves je, jsou vůbec možná není, protože mají stejně jako jsem … též platnost časovou, vyjadřují présens (jsem … chválen). O tom jasně svědčí to, že se tvary je a jsou nekladou v minulém pasivu „byl chválen, byli chváleni“. Tu je minulost zřetelně vyjádřena participiem byl, byli, takže se je, jsou může vypouštět.

Vidíme, že mezi préteritem a opsaným pasivem není rozdíl v mluvnické podobě sloves jsem …, nýbrž ve výpustce 3. osoby je, jsou.

Je tedy otázka, zda tento rozdíl svědčí o tom, že je préteritum podstatně jiný útvar než opsané pasivum. Připomeneme-li si, že je výpustka též v minulém pasivu, můžeme z toho vyvodit závěr, že se préteritum a pasivum liší od sebe jen v rozsahu výpustky. Tento rozdíl však nijak neporušuje stejnou podstatu obojích tvarů ani po stránce poznávací ani co do tvaroslovného, morfologického skladu. Jsou to opsané tvary, jejichž obě složky jsou slova morfémová a jejichž slovesa jsem … mají úkon opisný.

Možnost elipsy v préteritě je odrazem toho, že je spojení préterita psal s présentním opisným jsem … osamocený mluvnický tvar, a to s platností minulého indikativu, kdežto participium chválen (bit) … tvoří se všemi tvary slovesa byli soubor tvarů pro různé tři časy i slovesné způsoby.

V préteritu „psal jsem“ si participium psal zachovalo časovou platnost minulou a proto jednak se může spojovat s présentními tvary jsem …, jednak je možná v 3. os. sg. i pl. elipsa opisného je a jsou. Tvar psal, psali … v 3 os. nevystupuje sám o sobě, nýbrž v ústrojné souvislosti s 1. a 2. os. „psal jsem …“, nikoli jako tvar čistě jmenný, nýbrž opsaný. Se zřením k tomu lze říci, že tvary psal, psali mají nulový stupeň opisného slovesa, jako sovětští jazykozpytci mluví o nulovém stupni spony.

V indikativě présenta opsaného pasiva nulový stupeň opisného slovesa možný není, protože opisné sloveso — jak jsem již připomněl — má za úkon vyjadřovat přítomný čas. To pak souvisí s tím, že participium chválen (bit) svou časovou platnost minulou ztratilo, když se vytvořily pasivní tvary pro všechny tři časy a slovesné způsoby. Než se tak stalo, participium minulou platnost mělo; „jsem chválen“ znamenalo původně „jsem nositelem chvály“, tj. „byl jsem pochválen“. Sr. k tomu průkazné Havránkovy výklady v Genera verbi II, § 192 a násl.

Že nulový stupeň opisného slovesa v 3. os. nesouvisí s podstatou tvarů, nýbrž s časovou platností, ukazuje jeho užívání též ve spojení typu „jsem zdráv“, které není opsaným slovesným tvarem. Říkáme: radost ho poslouchat; mladost radost; nic platno, musíme jít; kdo tam?; co to? apod. Viz v mé NovočMl. II, § 433. Tu se přítomný čas rozumí ze souvislosti. Nelze zajisté z toho vyvozovat, že je spojení typu „jsem zdráv“ opsaným tvarem, ani naopak, že pasivum není právě takový opsaný tvar jako préteritum.

 

15. Z toho, co uvádí Kopečný o různých podobách sloves jsem …, dotýká se opsaného préterita a pasiva ještě dvojitost jsi // s v 2. os. sg. V préteritu je vedle [14]„psal jsi“ běžné „psals“, kdežto v pasivu je pravidlem „jsi chválen“ a jen knižně se vyskytuje „žes chválen“ ap.

Jde tu o hláskovou změnu jsi > js > s v přízvukovém postavení příklonném, doloženou již v starém jazyce: žejs přepustil; uvedls ny atp., viz u Gebauera v HistMl. III 2², § 223.

Kopečný by mohl namítat, že také jsi opsaného pasiva bývá v postavení příklonném — že jsi chválen, ty jsi chválen atp. —, ale že se tu podoba s neujala. A v tom by bylo lze spatřovat „ostrý rozdíl“ mezi préteritem a pasivem.

Rozdíl tu je, ale ten nesouvisí s různou základní povahou obojích tvarů, nýbrž s tím, že jsou všechny tvary jsem … v préteritu stálé příklonky, kdežto v pasivu — stejně jako ve sponových spojeních typu „jsem zdráv“ — předklonky. V případech typu „že jsi chválen, že jsi zdráv“ stává se předklonné jsi podle obecného přízvukového zákona příklonkou, shoduje se s opisným jsi préterita „že jsi psal“. Préteritální jsi je však příklonkou stálou, vyskytuje se jako příklonka vždy, zejména po přestávce (psal jsi), kde je jsi pasiva a jsi sponové předklonné: jsem chválen, jsem zdráv.

Ke změně préteritálního jsi v js, s bylo tedy mnohem více příležitosti než v pasivu a ve sponové platnosti a lze proto pochopit, že se neslabičné js, s ujalo jako běžná podoba vedle původní podoby jsi. V pasivu a ve sponové platnosti se předklonné jsi stávalo příklonkou řidčeji a proto neslabičné js, s proniklo jen v omezené míře a cítí se dnes za archaismus.

Že změna jsi v js, s souvisí s přízvukem, vyplývá i z toho, že se js a s vyskytuje v starším jazyce a knižně dnes též v platnosti sponové: tyjs král; tehdas ty král (Gebauer tamt.); žes dobrý. Neujalo se běžně z téže příčiny jako u pasiva.

Obdobou této změny je v starém jazyce podoba j vedle je, a to v platnosti opisné i sponové: ktoj vyprosil; coj to; toj podobno; toj nám dáno (v. u Gebauera na uvedeném místě). Také to ukazuje na souvislost s přízvukem. Rozdíl je pouze v tom, že neslabičné j časem vůbec odumřelo.

Mohlo by se namítat, že sice změna jsi v js, s nesvědčí o různosti opsaného préterita a pasiva přímo, avšak nepřímo tak, že o této různosti svědčí stálá příklonnost, jejímž odrazem je vznik neslabičného s. Viděli jsme v odst. 5—6, že tomu tak není.

 

16. Z argumentace Kopečného o tom, že se psané préteritum ostře odlišuje od ostatních opsaných tvarů, zbývají ještě nářeční tvary su, seš …

Tato argumentace je velmi málo přesvědčivá proto, že směšuje různé věci. Mluví-li Kopečný o tvarech su, seš v souvislosti s préteritem, staví proti sobě sloveso sponové a opisné. Rozdíl mezi sponovým a opisným jsem … je nepochybný, ale z něho nelze — jak to činí Kopečný — vyvozovat ostrý rozdíl na jedné straně mezi opsaným préteritem a na druhé straně opsaným pasivem a futurem, protože v nich nemá jsem … úkon spony, nýbrž opisného slovesa jako v préteritu (odst. 2, 3).

Tvrdí-li Kopečný, že vznik nářečních tvarů su, seš svědčí o samostatnosti spony, kdežto jsem, jsi v préteritu že je morfém, nijak z toho nevyplývá onen ostrý rozdíl mezi préteritem a futurem ani pasivem. Šlo by o něj, kdyby v pasivu a ve futuru bylo jsem … sponou. Vskutku však je to opisné sloveso jako v préteritu.

Kopečný dosah nářečních tvarů su, seš pro otázku o povaze préterita a ostatních opisných tvarů přecenil.

Musíme tu vycházet z toho, že jsou su, seš nepochybné novotvary. Na 1. os. má Gebauer v HistMl. III 2², § 223 dva nejstarší a jediné doklady (povýšena jsu, [15]nejsu svědom) z EvVíd., tj. z 2. polovice století 14. Je to v této památce zajisté dialektismus. Tvar jseš dokládá Gebauer tamt. z Beckovského a Seelivska, tj. až ze století 18. Tvar pro 2. os. vznikl nesporně mnohem dřív než ve stol. 18. a tvar pro 1. os. možná již o něco dřív než v 2. polovici 14. stol.

Je třeba si dále uvědomit, že je opsané préteritum tvar starobylý (odst. 6), hotový dávno před vznikem nářečních novotvarů su, seš. A že před vznikem těchto novotvarů existovaly tvary „jsem, jsi“ jednak jako opisné v préteritu, jednak jako spona ve všech ostatních případech typu „jsem, jsi rád“, ke kterým náleželo též spojení typu „jsem chválen“, neboť to tehdy opsaným tvarem ještě nebylo (odst. 5, 6). Novotvary vznikly ve všeliké sponové platnosti, tedy v typu „su, seš rád“ i „su, seš chválen“, zajisté vlivem příznakových tvarů „vedu, vedeš“ apod.

O čem svědčí nářeční novotvary „su, seš“? Samy o sobě svědčí jen o vlivu příznakových tvarů, který se uplatnil pro odlišnost původních tvarů „jsem, jsi“ ode všech tvarů příznakových. Avšak v souvislosti s tou okolností, že se v nářečích se sponovými novotvary zachovaly tvary opisné, svědčí sponové novotvary o jistém rozdílu mezi sponou a opisnými préteritálními slovesy. Je třeba tento rozdíl postihnout konkrétně. Podle Kopečného záleží tento rozdíl v tom, že je spona sloveso samostatné, kdežto opisné sloveso morfém. Slovesa „psát, číst, jíst, spát“ a nesčetná podobná slovesa jsou zajisté samostatná, ale liší se podstatně od spony. To znamená, že je název samostatné sloveso široký, obecný a povahu spony přesně nevystihuje. Výše v odst. 3, 5, 6 jsme zjistili, že spona i opisné sloveso mají jeden společný rys: jsou to slovesa mluvnická. A že se od sebe odlišují větoslovným úkonem.

Tento úkonný rozdíl je však mezi sponou a opisným slovesem i v jazyce spisovném, kde sponové novotvary nejsou. To znamená, že nářeční novotvary „su, seš“ nevrhají na úkonný rozdíl mezi sponou a opisným slovesem nějaké nové světlo, nýbrž jej prostě dosvědčují výrazově, tj. zřetelnou odlišností tvarovou.

Jestliže nářeční sponové novotvary nevznikly jako výrazový prostředek rozdílů mezi sponovou platností a opisnou, nýbrž se jím staly teprve tím, že se opisné tvary zachovaly, platí to též naopak o tvarech opisných. Tyto tvary nabyly opisného úkonu při vzniku opsaného préterita, tj. dávno před vznikem sponových novotvarů. A protože jejich opisný úkon trval i po vzniku těchto novotvarů, je nesporné, že jejich zachování souvisí s jejich opisným úkonem v tom smyslu, že se préteritální opis „psal jsem“ za dlouhou dobu svého trvání před vznikem sponových novotvarů pevně ustálil.

K zachování opisných tvarů jistě přispěla ta okolnost, že tyto tvary tvoří s participiem těsnou úkonnou jednotku, opsaný slovesný tvar. Ale právě tato okolnost zřetelně dokazuje, že je zachování opisných tvarů odrazem vlastní povahy opsaných tvarů, vytvořené před vznikem sponových novotvarů, nikoli odrazem potřeby rozlišit sponovou platnost od opisné. Výrazovým prostředkem rozdílu mezi platností sponovou a opisnou stalo se zachování opisných tvarů teprve svou existencí vedle sponových novotvarů. O mluvnické povaze rozdílu mezi platností sponovou a opisnou ze zachování opisných tvarů neplyne však konkrétně nic, stejně jako ne ze vzniku novotvarů „su, seš“.

*

Na konci svého článku (s. 300) praví Kopečný toto: „Halucinace, vzniklá v prvních počátcích kritického a srovnávacího mluvnictví, která si namlouvala vidět v českém praeteritálním tvaru tvar složený z „příčestí“ a „pomocného slovesa“, zabránila na dlouho vidět správný stav věcí. Správné srovnání obou tvarů, [16]byl jsem a ich bin gewesen, bylo by právě ukázalo ostré rozdíly, byla by je ukázala už 3. osoba nebo slovosled, zejména v otázce a v záporu.“

Příčestím (Mittelwort) nazval psal opsaného préterita Dobrovský a tak je nazývá i Gebauer. Sotvakdo bude následovat Kopečného v tom, aby mluvil o halucinacích těchto dvou jazykozpytců. Toto znevažování jejich práce zaráží tím více, že se Kopečnému nepodařilo ani dokázat „ostrý rozdíl“ mezi opsaným préteritem a ostaními opsanými tvary, ani postihnout myšlenkovou a mluvnickou podstatu opsaných tvarů vůbec.

 

R é s u m é

К ЧЕШСКИМ СЛОЖНЫМ (ОПИСАТЕЛЬНЫМ) ГЛАГОЛЬНЫМ ФОРМАМ

Сложными (описательными) глагольными формами в чешском языке обычно считаются, с одной стороны (А) прошедшее время действительного залога psal jsem (byl jsem psal) и условное наклонение настоящего времени psal bych и прошедшего времени byl bych psal (byl bych býval psal), с другой стороны (Б) будущее время действительного залога budu psát и весь страдательный залог jsem, budu … chválen. В статье »Проблема чешского действительного причастия прошедшего времени« Фр. Копечный признает формы psal jsem и psal bych (А) синтетическими, и резко отличает их от форм budu psát и jsem chválen (Б), которые он признает аналитическими. При таком различении он ссылается на некоторые отличия между этими формами: 1. формы Б (будущее время и страдательный залог) сохраняют относительную самостоятельность своих составных частей, в то время как в формах A (psal jsem, psal bych) обе составные части являются несамостоятельными; первая из них образует основу формы прошедшего времени (psal), а другая морфему прошедшего времени (jsem). 2. Резкое различие между теми и другими формами обнаруживается, по Копечному, многими другими способами: а) Действительно сложные формы обладают таким же временным значением, что и глаголы budu, jsem: budu zedničit = budu zedníkem (я буду каменщиком), jsem dotazován = настоящее время (меня спрашивают); но: zedničil jsem = byl jsem zedníkem. б) Относительная самостоятельность составных частей аналитических форм отражается в возможности повторять при ответе только определенную форму глагола; напр. Budeš to ještě dělat? Nebudu. В прошедшем времени, однако, говорят: Už jsi to udělal? — Neudělal. в) Имеется различие в порядке слов: budu psát, jsem tázán, однако psal jsem. г) Имеется различие в постановке отрицательной частицы: nebudu psát, однако nepsal jsem. д) В некоторых говорах наблюдается разница между глагольными формами и морфемами прошедшего времени (seš zdráv — psals).

Современные отличия между формами А и Б несомненны, однако нельзя признать правомерными соответствующие выводы Копечного о том, будто это отличие по самой своей сущности формы, одни — синтетические, а другие — аналитические. Формы обоих разрядов по своему познавательному характеру являются аналитическо-синтетическими, по своей же морфологической структуре описательными. Глагол jsem в форме psal jsem — не полная аналогия суффиксов или окончаний, он совпадает с ними по своей грамматической функции, но отличается от них тем, что он представляет самостоятельное слово, а именно глагол. Это не морфема, а морфемный глагол. Тот же характер он носит также в будущем времени и в сложной форме страдательного залога. Равным образом нельзя psal считать основой, так как здесь дело идет о самостоятельном слове, различающем грамматические род и число. В нем сливаются именные и глагольные признаки, потому что это не исконно глагольная форма. Здесь мы имеем, в свою очередь, дело с морфемным глаголом. Подобно оглаголено и причастие chválen, выражающее также грамматические род, число, залог и вид.

[17]Даже различия в ударении нельзя признать решающими. Форма jsem umřěl, обозначавшая первоначально jsem mrtev (я мертв), приобрела новое морфологическое значение еще в то время, когда ее компонент jsem был проклитическим. Старая форма сохранялась, содержание же подвергалось изменению. Лишь впоследствии проклитический характер был заменен энклитическим. В типе jsem chválen, гораздо более позднем в генетическом отношении, компонент jsem до сих пор энклитический, хотя и отличается от связочного типа jsem zdráv, jsem unaven. Тут налицо подобный архаизм, как и в типе jsem umřěl. Подобное толкование потверждается также развитием условного наклонения psal bych, где ударение также изменилось лишь тогда, когда сочетание bych psal получило новоне значение.

Также тип nepsal jsem, отличающийся от формы nebudu psáti постановкой отрицательной частицы, нельзя при учете постановки отрицательной частицы в древнечешском языке признать новообразованием, свидетельствующим о новом синтетическом понимании, а архаизмом, сохранившимся тут потому, что тип psal jsem получил значение прошедшего времени раньше, чем закрепилась постановка отрицательной частицы при определенной форме глагола. Тип jsem ne psal, аналогичный типу ktož je ne tbavý, остался здесь по языковой инерции, и с ним произошло только то изменение, что отрицательная частица ne слилась с причастием psal в одно слово. Спорадически встречающийся тип nejsem psal — позднейшего происхождения, и он стоит в связи с тенденцией ставить отрицательную частицу при определенной форме глагола; однако в силу относительной прочности типа nepsal jsem, он не получил распространения. Сохранению более древнего типа nepsal jsem способствовало, повидимому то обстоятельство, что в 3-м лице ед. ч. и множ. ч. с течением времени почти полностью вышла из употребления постановка описательного компонента jest (je) и jsú, так что отрицательная частица, естественно, примкнула к причастию psal: nepsal, nepsali. Подобное развитие имело место в условном наклонении nepsal bych. Соблюдение исконной формы отрицания здесь, сверх того, немало поддерживалось возникновением форм abych, kdybych (abych nepsal, kdybych nepsal). В генетически более позднем условном наклонении прошедшего времени bych byl psal отрицательная частица, однако, может ставиться при знаменательном глаголе psal или же при byl: nikdy bych to nebyl napsal // nikdy bych to byl nenapsal. Подобным образом, в сложной форме страдательного залога nejsem chválen, nebyl jsem chválen, отрицание встречается при описательном глаголе, так как во время зарождения сложной формы страдательного залога уже сильно проявлялась тенденция ставить отрицание при определенной форме описательного глагола. Генетическое новообразование представляет тоже сложная форма будущего времени nebudu psát. Дело идет о довольно древней форме, однако все же не столь древней, как сложная форма прошедшего времени и условного наклонения. Поэтому сюда легче могла проникнуть тенденция ставить отрицательную частицу при определенном глаголе и вытеснить, таким образом, тип nepsati budu. Из сказанного вытекает, что постановка отрицательной частицы не является решающей в аналитическом или синтетическом характере глагольной формы, а намекает лишь на различную хронологию возникновения отдельных форм.

О принципиальном различии форм прошедшего времени и страдательного залога не свидетельствуют и формальные различия описательного глагола jsem. Возможность пропуска глагола в 3-м л. прошедшего времени — отражение того факта, что дело идет об обособленной грамматической форме со значением изъявительного наклонения прошедшего времени, в то время как причастие chválen образует со всеми формами глагола býti комплекс форм для трех разных времен и глагольных наклонений. Дублетные формы jsi // -s во 2-м л. ед. ч. прошедшего времени (psal jsi, psals) при наличии только одной формы страдательного залога (jsi chválen наряду с возможным, книжным žes chválen) являются отражением акцентологического положения; в прошедшем времени речь идет об энклитическом, а в страдательном залоге о проклитическом глаголе, как указывалось [18]выше. Равным образом диалектные формы su, seš, в противоположность к psal jsem, psals, не могут служить доказательством, ибо здесь налицо разница между связочным и описательным jsem. Сохранение формы psal jsem показывает, что данная форма упрочилась задолго до возникновения связочных новообразований.

Из всего сказанного вытекает, что Конечному не удалось ни доказать принципиальное различие между сложной (описательной) формой прошедшего времени и другими сложными формами, ни постигнуть смысловую и грамматическую сущность сложных (описательных) форм в целом.

Slovo a slovesnost, ročník 19 (1958), číslo 1, s. 1-18

Předchozí Zdeněk Tyl: Česká jazykověda v roce 1956 (Část druhá: Práce bohemistické)

Následující Pavel Trost: Poznámky o metonymii