Nový příspěvek o kategorii životnosti a osobnosti ve slovanských jazycích

Pavel Novák

[Chronicles]

(pdf)

Новый труд о категории одушевлённости и лучности в славянских языках / Nouvelle contribution à l’étude des catégories d’animés et de personnes dans les langues slaves

Článek L. Hjelmsleva Animé et inanimé, personnel et nonpersonnel[1] zaslouží si pozornosti slavistů již proto, že je téměř zpolovice věnován poměrům v slovanských jazycích (kromě ostatních jazyků indoevropských připomínají se hojně poměry v různých neindoevropských jazycích Asie, Afriky a Ameriky).

Co se týče jmenného rodu, vyvíjely se indoevropské jazyky od předpokládaného výchozího stavu (osobní ~ neosobní; uvnitř osobních maskulinum ~ femininum) různými směry: zachován starý stav (např. v řečtině), zachován [293]jen protiklad m. ~ f. (např. v jazycích románských a baltských), úplná redukce rodů (např. v angličtině), po zániku starých rodů vybudovány rody nové (např. v sev. jazycích germánských). Pouze v jediném případě došlo k vybudování nových rodů, aniž byly odstraněny staré — v jazycích slovanských. Různosměrný vývoj v jednotlivých jazycích indoevropských vysvětluje Hj. dvěma tendencemi, tendencí konzervativní a tendencí po sémantické motivaci, totiž po shodě mezi formou a (sémantickou) »substancí« (tato shoda je optimální v jazycích, které znají jen protiklad osobní ~ neosobní a které tedy nemají třídění neživých předmětů na »m.« a »f.«). Obě tendence se mohou kombinovat; tak je tomu právě v slovanských jazycích. — S podobným vysvětlováním vývoje jazyka se setkáváme často: zjistí se např., že je v jistém jazyku zachován v jisté oblasti jeho stavby dosti věrně starší stav; to se dá formulovat slovy, že je onen jazyk v takovém a takovém smyslu konzervativní. Je však proto na místě jednoduše prohlásit, že v jazyce působí konzervativní tendence, a domnívat se, že jsme tímto slovním obratem věc vysvětlili? Je nutno vytknout, že se při takovém způsobu vyjadřování popis zdá být vysvětlením.

Hj. probírá velmi přehledně některé sémantické protiklady v kategorii rodu v slovanských jazycích (životná ~ neživotná, osobní ~ neosobní nebo obojí), způsoby jejich vyjádření (homonymie deklinačních tvarů, to vždy, např. akus. = gen., popřípadě též osobité deklinační tvary, např. v češtině dat. sg. m. živ. -ovi), a podmínky jejich vyjádření (v sg. m., v pl. všech rodů apod.). Jistě nečekáme materiálová nova od stati, která je míněna jako obecný přehled, připravující další rozpracování problematiky, těžko se však smiřujeme s ne zcela přesným uváděním fakt. Najdeme formulace, jako je tato o slovenštině: »osobní (nebo životná) jsou vyznačena tím, že u mask. akuzativ implikuje (tj. má stejný tvar jako — P. N.) gen. bez ohledu na číslo« (s. 196); lze mít pochyby o tom, zda z toho ne zcela informovaný čtenář vyčte, že je akuz. (gen.) sg. vola, ale akuz. pl. voly proti chlapov.

Nářeční diferenciace jednotlivých slovanských jazyků, jakož i jejich historický vývoj jsou ponechány stranou. Práce Rocherovy, Jílkovy (-Oberpfalcerovy) a Isačenkovy autor neuvádí. Uznává však zásluhy badatelů starších, hlavně H. E. Bindseila a A. Meilleta.

Jsme poněkud na rozpacích nad některými názory, jež jsou sice tradiční, ale jež u lingvisty Hjelmslevova typu nečekáme. Uveďme alespoň jeden příklad: »Sémantická fakta jsou … již svou povahou fakty (založenými na) hodnocení, nikoli fakty ‚objektivními‘, jež by bylo možno definovat mimo jistý rámec etnický, společenský a často i psychologický. ‚Životné‘ a ‚osobní‘ znamená tedy vše, co je nebo může být (za jistých podmínek) pojímáno jako životné nebo jako osobní« (s. 160). — Skutečnost je ovšem jiná. O subst. ferbl aj. (viz hrát ferbla) můžeme ovšem říci, že se chová jako »životné«, avšak to, jak známo, znamená jen tolik, že akuz. sg. ferbla aj. = gen. sg., což je jev, který se jinak vyskytuje jen u mask. označujících bytosti živé. Je to výrok o formě akuz. sg. jistých substantiv v češtině, nikoli o tom, co Čechové považují za životné a co za neživotné.

Článek důtklivě připomíná, že kategorie životnosti a osobnosti v slovanských jazycích, v jednotlivostech i jako celek, zejména pak v pohledu historickém, na své zpracování teprve čekají. Pro slavistiku je podnětná Hj. myšlenka, že tyto kategorie jsou důležité i pro srovnávací charakteristiku slovanských jazyků z hlediska jejich současného stavu.

Slovo a slovesnost, volume 20 (1959), number 4, pp. 292-293

Previous Igor Němec: Československý příspěvek k prohloubení historickosrovnávacího studia slovanských jazyků

Next Václav Machek: Botanická nomenklatura