dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Nové cesty k pohádkám cizích národů

Karel Horálek

[Chronicles]

(pdf)

Новый подход к сказкам других народов / Nouveles voies vers les contes fées des peuples étrangers

Pohádky, zdá se, zůstávají stále ještě nejoblíbenější četbou našich dětí (včetně těch, kterým je ještě musí předčítat dospělí) — ukazuje to aspoň vydavatelská činnost Státního nakladatelství dětské knihy. Vydávají se znova a znova staré naše pohádky v klasických sbírkách B. Němcové a K. J. Erbena i soubory jiných našich sběratelů a vzdělavatelů lidových pohádek. Vydávají se také nové a nové sbírky pohádek jiných národů. V poslední době přikročilo Státní nakladatelství dětské knihy dokonce k vydávání dvou nových sérií, které mají české mládeži zpřístupnit pohádkové po[70]klady celého světa: pro naše nejmenší je to řada »Strom pohádek«, pro děti od 9 let řada »Pohádky národů«. Obě série řídí Vl. Stanovský a J. Vladislav.

Soustředění vydavatelské činnosti v oboru dětské literatury do jednoho nakladatelství umožňuje, aby se při vydávání knih pro mládež uplatňovaly zřetele skutečně kulturní, a nikoli převážně obchodní, jak tomu bylo u nás ještě donedávna. Vydávání pohádek má svou speciální a složitou problematiku, kterou není možno zvládnout jinak, než kolektivní spoluprací z řad folkloristů, pedagogů, nakladatelských redaktorů, překladatelů a filologů.

Dosud vyšlé svazky nových pohádkových sérií však neukazují, že by se v SNDK na tuto věc v dostatečné míře pamatovalo. Pořadatelé obou řad vydávají zatím hlavně své vlastní překlady a to je spojeno přinejmenším s nebezpečím, že se nebude postupovat s náležitou kritickou obezřetností. Chceme ukázat na svazku ruských pohádek, který vyšel prací Vl. Stanovského (Pohádky národů 2, Praha 1959, 476 s.), že tu ještě není uplatňováno v dostatečné míře odborné hledisko ani po stránce překladatelské, ani po stránce folkloristické.

Při překládání ruských pohádek rozhodl se Stanovský uplatnit metodu výběrovou a rekonstrukční. Z mnoha lidových zpracování jedné pohádkové látky snaží se vybrat variantu nejdokonalejší, lepší (podle vlastního zdání), tu pak ještě doplňuje a obměňuje na základě jiných variant tak, aby došel k jakési ideální podobě pohádky. To je metoda velmi podobná té, kterou uplatňovali vydavatelé lidových pohádek v době romantismu, u nás to byl zvláště K. J. Erben. Tento postup však vyžaduje nejen velkou folkloristickou poučenost, ale také mnoho a mnoho uměleckého taktu — vlastnosti, které Erbenovi sotva kdo bude upírat: byl to zajisté folklorista širokého rozhledu a přitom geniální básník, který svou uměleckou tvořivost dovedl uplatnit i v překladech.

Ale právě v překladatelské metodě Stanovského je mnoho sporného, i když jde v podstatě o poctivou a uváženou práci s textem. Upozorňujeme jen na několik kazů, např. na zbytečný rusismus carstvovat (místo carovat) na s. 9, 321 i jinde, na rýmovou dvojici maličký -hloupičký (na s. 59, stačilo by docela dobře maloučký - hloupoučký). V pohádce o careviči Ivanovi a věčném Meči Mečovičovi (58—75) se nám nelíbí jméno druhé hlavní postavy (v orig. je bulat-molodec), v pohádce O slavném a chrabrém Portupé Lajtnantoviči a fešné princezně Margitě (300—321) se překladateli rovněž nepodařila obměna hrdinova jména (v orig. je Portupe Praporščik!).

Na této pohádce lze zároveň ukázat, že překladatel není ani zdaleka tak dobře pro svou práci vyzbrojen, jak by vyplývalo z doslovu k prvnímu svazku Stromu pohádek z celého světa (Praha 1958), který připravil Vl. Stanovský spolu s J. Vladislavem. Oba zde na s. 438 na adresu dětských čtenářů říkají, že jim tato knížka dala hodně práce, protože »museli nejprve pročíst pěkných pár stovek knih ze všech koutů světa, z nejrůznějších měst, zemí a světadílů — ovšem napsaných v nejrůznějších řečích«. Byla prý to »několikasvazková pojednání velkých učenců v pohádkové vědě i tenké sešitky pro neučené lidové čtenáře, byly to původní vědecké zápisy i knížky už zpracované pro děti, někdy pěkné, někdy už méně, byly to knihy v češtině, slovenštině, němčině, ruštině, francouzštině, polštině, angličtině, bulharštině, italštině, rumunštině, ukrajinštině, španělštině a ještě v jiných jazycích, tak jak jsme je měli doma nebo našli v našich i cizích knihovnách, tak jak jsme si je půjčili, opsali nebo ofotografovali«.

Je-li pravda, co se říká, zůstává nejasné, proč nebylo využito takto získaných vědomostí a zkušeností při práci na sbírce O dvanácti Mikitech. České znění pohádky o Portupé Lajtnantoviči se sice od ruského textu, z kterého vychází, dosti značně odchyluje, ale nejde tu vůbec o nějaký svod podle různých textů, nýbrž o překladatelovu úpravu podle jeho vlastních představ o tom, jak by měla pohádka vypadat, aby se dobře četla nebo poslouchala.

Ruská předloha Stanovského úpravy čte se ve výboru E. V. Pomerancevové Russkije skazki (Moskva 1957, č. 31, 192—114), je to novější zápis (1936) z Voroněžské oblasti. V poznámce na s. 496 se o této pohádce říká, že je založena na lidové knížce Skazka o siľ[71]nom i chrabrom gusare Portupeje Praporščike i o prekrasnoj korolevne Margarite, která je prý sama odvozena z povídky 18. stol. Gistorija o rossijskom matrosse Vasilii Kariotskom i o prekrasnoj korolevne Iraklii. Zároveň se pak odkazuje na č. 301 Andrejevova soupisu Ukazateľ skazočnych sjužetov po sisteme Aarne (Leningrad 1929). Základní tvrzení této poznámky jsou však nesprávná a mohl by se nad nimi pozastavit i nezkušený folklorista, kdyby si jen připomněl české a slovenské paralely k druhé části této pohádky. V Tillově Soupisu českých pohádek nese tento typ na základě úvodního motivu označení »Dary hadího krále«. V Polívkově Súpisu slovenských rozprávek je zařazen podobně (Dary zakliateho hada a zlá princezna, II. díl, 387 až 489).

Z lidového tisku není v tomto případe převzato v podstatě nic jiného než jméno hlavního hrdiny. To však není zvláštnost jen voroněžské varianty, ale také několika dalších textů z řady, která je uvedena k příslušným textům v novém vydání sbírky Afanasjevovy (III. svazek, Moskva 1957, 446, k č. 315* B).[1]

Kdyby bylo pravda to, co Pomerancevová v poznámce naznačuje a co z toho zveličujícím způsobem přejímá Stanovský (»příklad zlidovělého textu lubočného, západoevropského původu«), byl by to jeden z nejsenzačnějších objevů v dějinách novodobého bádání o původu pohádek a o formách jejich tradování. Vypravování o zrádné ženě, jež se tu spojilo s vypravováním o osvobození unesené princezny, není ničím jiným než jednou z nových folklorních variant k proslulé staroegyptské pohádce o dvou bratřích. Společné je zde nejen sujetové jádro, ale zvláště také závěrečné vypravování o proměnách mstícího se hrdiny. V staroegyptské pohádce se udělá nejdříve býkem, pak z jeho krve vyroste strom, odštěpek vlétne zrádné ženě do úst, ona pak otěhotní a v narozeném dítěti pokračuje život zrazovaného muže, jemuž pomáhají nadpřirozené síly. V lidových verzích (jsou zachovány hlavně v podání slovanském) se muž zpravidla přeměňuje nejdříve v koně, pak v strom, odštěpky se pak promění ve vodního ptáka, většinou je to kačer.

Vykládat tyto novodobé folklorní obdoby k staroegyptské pohádce o dvou bratřích jako nezávislé paralely mohl by jen zaujatý stoupenec antropologické teorie, popřípadě Šklovského myšlenky o epických zákonech, kterými se řídí vypravěči pohádek nejen u různých národů, ale také v různých historických obdobích. Za těchto okolností nezbývá nic jiného než předpokládat, že novodobé folklorní paralely se staroegyptskou verzí nějak geneticky souvisí. Je třeba počítat buď s nepřetržitou ústní tradicí (tak se na věc dívá např. švédský badatel D. von Sydow), nebo s nějakým spojovacím literárním článkem. Tím by ovšem nemohla být nějaká knížka lidového čtení, jak by chtěla Pomerancevová a po ní Stanovský. U té by se hned naskýtala otázka, odkud se v ní bere staroegyptská pohádková látka.

Ostatně věci se podobně skutečně mají, jenže paralelním textem v 18. stol. není knížka lidového čtení, kterou Pomerancevová uvádí, nýbrž dobře známé pololiterární znění o kostelníkově synu Ivanovovi, zachované v ruském rukopise 17. stol. a uváděné v souvislost se staroegyptskou pohádkou o dvou bratřích již francouzskými badateli 19. stol., na prvním mistě A. Rambaudem.[2] Ten vyslovil docela oprávněnou otázku, nezakládá-li se znění z 18. stol. na nějaké dosud nezjištěné byzantské či jiné literární předloze. Takovému předpokladu však vadí okolnost, že se paralely k staroegyptské pohádce o dvou bratřích tradují nejen na Rusi, ale také u jiných národů v Evropě i v Asii (asijské verze se od evropských značně liší).

Velkou zvláštností tohoto pololiterárního textu je jméno zrádné ženy: Kleopatra. V sta[72]roegyptském textu se nevyskytuje, ale je to jméno charakteristické pro egyptské prostředí. Stanovský ve svém zpracování ruské předlohy volí jméno Margarita (ve voroněžském textu Jelena) na základě uvedené poznámky Pomerancevové. Nesouhlasím se Stanovským, jak jsem již naznačil, ani v úpravě jména mužského hrdiny. Místo Portupé mohla zůstat docela dobře ruská lidová podoba Portupej, nahrazovat Praporčíka Lajtnantovičem také nebylo podle našeho názoru zapotřebí. A kdyby již bylo jméno Praporčík (vzhledem k tomu, že již jako vojenská hodnost neexistuje) uznáno za nejasné nebo zavádějící, mohlo tu být docela dobře Poručík.

V této pohádce se český upravovatel pokusil o realistické prokreslení vypravování tím, že v přímé řeči hlavního hrdiny užívá lidových jazykových prostředků (např. uvidějí, vašnosti pane car, nic se nebojejí, dají mi pluk vojáků; tvaru níčko se užívá, i v základním textu, nejen v přímé řeči). To je jistě věc, o které by se mohlo diskutovat.

Stanovský zařadil do svého souboru také tři texty veršované, což má své oprávnění. Patří totiž k zvláštnostem ruské pohádkové tradice, že užívá vedle prózy také verše, v některých případech i útvarů přechodných. Veršované pohádky vyskytují se především mezi bylinami; v novém pěkném výboru, který vydali V. J. Propp a B. N. Putilov, jsou byliny pohádkového rázu zařazeny do zvláštního oddílu (Byliny II, Moskva 1956, 9—16). Různé pohádkové podoby se vyskytují i v bylinách, které do tohoto oddílu pojaty nebyly. Stanovský volil však mezi skladbami veršovaného typu (historická skládání o Avdoťji Rjazance). V poznámce k této skladbě mělo být připojeno vysvětlení, že vypravování o dobytí města Kazaně tureckým sultánem je historický anachronismus, původně jde nejspíš o dobytí Rjazaně Tatary.

V druhém případě jde o satirické skládání o ježdíkovi, jež je známo v prozaické podobě již ze 17. století. Veršovaná podoba není, jak Stanovský uvádí, lidová, nýbrž písmácká, pochází z nějaké knihy lidového čtení. Verše stejného typu se užívalo k úpravě pohádek pro lidové tisky hojně, zvláště v druhé polovině 19. století. Třetí veršované číslo Stanovského souboru je spíše dětské říkadlo než pohádka ve vlastním slova smyslu. Proti zařazení nelze však nic namítat, překlad je dobrý a děti si jej budou jistě také říkat zpaměti.

Slabá úroveň folkloristických poznámek ke knize připojených je dobře patrná z toho, co se říká na s. 469 o vypravování Jak hořce careviče vychovala. Tato pohádka je prý »inspirována legendou o Jevstachii Plakidě a některými jinými západoevropskými texty“. Může jít ovšem jen o legendu o Eustachiovi Placidovi (!), jež se na Rus dostala asi v úpravě sborníku Gesta Romanorum. Ale uvedená pohádka má s legendou o Eustachiovi málo společného, je to v podstatě jen varianta povídky o křivě nařčené a zapuzené ženě. Stanovského poznámka je tedy spíše dezorientující než informující.

K svému souboru ruských pohádek připojil Stanovský kromě stručných poznámek (v těch se omezuje téměř jen na údaje o základních textech, které použil, o tom, z jakých dalších textů čerpal, mluví jen tam, kde připojoval k pohádkám zvláštní úvody nebo zakončení) také pokus o celkovou charakteristiku ruských pohádek. Vidí jejich zvláštnost hlavně ve větším rozsahu (to je ovšem správné jen ve srovnání s českými, nikoli už ve srovnání se slovenskými nebo dokonce maďarskými), pak v častějším opakování (zvláště trojnásobném) a v různých formulích. Naznačuje také, že jsou tu rozdíly ve srovnání s tradicemi jiných národů také v tom, jak se některé látky často vyskytují. Říká-li však, že pohádky o ptáku milenci, které souvisí s antickou bájí o Amorovi a Psyché, jsou mezi ruskými pohádkami cizím elementem, nevystihuje situaci správně.[3]

Připojujeme na závěr svých kritických poznámek přání, aby se v SNDK věnovalo při vydávání překladových pohádek jak po stránce výběrové, tak po stránce formálně jazykové větší péče, než je jí vidět na svazcích, kterých jsme si jen namátkou všimli. Nelze dobře souhlasit se systémem, aby se překladatelská i redaktorská práce omezovala na úzký okruh [73]pracovníků, kteří mají v odborné přípravě velké mezery. Redigovat sbírku tak, aby měla význam i pro folkloristiku, vyžaduje víc než překladatelskou rutinu.


[1] V těchto příbuzných textech jde většinou rovněž, jako ve variantě voroněžské, o spojení dvou pohádek, jedné o osvobození uvězněné princezny (Andrejev, č. 301, druhé o zrádné ženě (č. 315** B). Vydavateli prof. V. J. Proppovi ušlo, že se další text čte ve sbírce Skazki i legendy puškinskich mest (Moskva 1950, č. 47, 105—126, s názvem Soldat i carskaja doč). V poznámce k této části (300—301) je uvedeno několik nepřesných údajů, zato se zde však správně odkazuje na nejstarší ruskou variantu v rukopise z 18. století.

[2] Tato verze byla dvakrát vydána a je také přeložena do němčiny (Lövisem von Menar ve sbírce Russische Märchen. Jena 1914).

[3] K této věci srov. knihu švédského folkloristy J. Swahna Cupid and Psyche, Lund 1955.

Slovo a slovesnost, volume 21 (1960), number 1, pp. 69-73

Previous Slavomír Utěšený: Sborník současné slovenské dialektologie

Next Jan Šabršula: Je jazyk instituce?