dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Nová husika

Jiří Daňhelka

[Chronicles]

(pdf)

Новые издания произведений Я. Гуса / Nouvelles éditions des oeuvres de Jean Hus

Husova osobnost a Husovo literární dílo se teší neustálé pozornosti. A přece, i když jde o pozornost intenzívní a trvalou, objevuje se v různé době v různém aspektu, neboť i dnes se k Husovi a jeho dílu může přistupovat z různých stanovisek. Téměř pravidelně se střídá historik s filologem, aby jeden doplňoval, korigoval i podněcoval druhého — přitom historik vykladač a filolog vydavatel mohl koexistovat v jedné osobě. Lze sledovat úplný souvislý řetěz se střídavými články od samého počátku novodobého bádání o Husovi. Objevnou historickou práci Palackého vystřídal K. J. Erben, vydavatel českých spisů Husových, později pak v Palackého práci pokračovali V. Novotný, Vl. Kybal, J. Sedlák, Zd. Nejedlý, F. M. Bartoš, kdežto linii Erbenovu spíše sledoval V. Flajšhans. Byl to právě Zdeněk Nejedlý, který v poslední době dal husovskému bádání nový směr, novou náplň i nový cíl. Po svém, ale naprosto přesvědčivě ukázal, »jak málo je Hus theolog, jak málo hloubá o existenci, vlastnostech atd. božích«, a vyzvedl naopak, jak »všechen jeho interes je obrácen k světským věcem a k pozemským zájmům širokých vrstev lidu«. Nejedlý také, opíraje se o Engelse, vhodně poukázal na to, že náboženská forma Husových výkladů »je zjevně jen slupka, jíž využívá pro boj proti mocné tehdy církvi proto, protože ona své světské zájmy opírala rovněž o náboženské důvody (Komunisté, dědicové velikých tradic českého národa, Knihovnička Varu, sv. 8, Praha 1951, 46—47). A byl to také Zdeněk Nejedlý, kdo nakonec znovu vyslovil i požadavek poznání díla Husova: »Čtěme proto a učme se! Je zde mnoho, čemu se učit. I dnes i pro dnešek. Husitská revoluce je zrcadlo, v němž se přímo odráží i dnešek.« (Hus a naše doba, Knihovnička Varu, sv. 33, Praha 1952, 54.) Je tím plně zdůvodněno úsilí, trvající již řadu desítiletí, ale zatím neukončené, nekorunované konečným výsledkem: je třeba vydat, zpřístupnit celé dílo Husovo, a to nejen proto, aby bylo možno ukázat, jakou úlohu hrál Hus ve své době, ale také a především proto, aby bylo možno objevit, jak pod konvenční náboženskou slupkou jde o dílo trvale živé a věčně aktuální, jehož stu[79]dium umožňuje sledovat v neobyčejné šíři a hloubce veliký proces vývoje člověka a společnosti.

Není bez zajímavosti, že potřeba vydávat Husovo dílo se objevila také mimo oblast českosloslovenské vědy, i když tam vydání jistě nebylo motivováno politickou aktuálností. Newyorský profesor S. H. Thomson vydal jedno ze základních latinských děl Husových, traktát De ecclesia (University of Colorado Press, W. Heffer & Sons Ltd., Cambridge 1956; část nákladu převzala Komenského evangelická fakulta bohoslovecká a s českou úpravou vydavatelova úvodu dílo zařadila jako 22. svazek svých Spisů, Praha 1958). Thomson, žák V. Novotného, vydal již Husův Tractatus responsivus (1927) a přistoupil k edici jak se zevrubnou znalostí Husova díla tak i s edičními zkušenostmi; pracoval se všemi známými rukopisy, pokud jsou dostupné (snímky), a sám dokonce objevil další zápis v rukopise pražské Universitní knihovny X F 20. Je proto napodiv, když Thomsonovo vydání zcela neuspokojuje. Jistě právem mu A. Schmidtová vytkla některé detailní omyly (LF 6[81], 1958, 287n.), ale bez drobných omylů se sotva obejde obtížná edice. Důležitější je, že s Thomsonovou edicí není možno souhlasit zásadně. Především textově kritický aparát je tak silně zredukován, že nemá prakticky žádný význam. Ovšem aparát je tu nutný (jak všude jinde v podobných případech), protože edice nereprodukuje věrně některý rukopis zvolený za základní, nýbrž je zpracována na základě kritické kontaminace více rukopisů, tedy jako rekonstrukce původní verze — bez kritického aparátu je pracovní postup editorův nekontrolovatelný, a tedy věrohodnost jeho rekonstrukce neověřitelná. Námitky je nutno vznést i proti připojeným vysvětlivkám, zejména proti způsobu určování citátů a paralel. Největší nedostatek je v tom, že editor měnil způsob citace v rukopisech — tím jednak znemožnil kontrolu, jednak zamezil opravy eventuálních omylů. Thomsonova edice přes své nedostatky je však důležitým přínosem k poznání Husova díla a je nutno ji přivítat s upřímnou radostí také jako projev trvalého zájmu o Husovo dílo ve světě.

Zatím byl v Československu vytvořen plán na vědecké vydání celého díla Husova, a to v jazyce originálních děl, a byly vytvořeny předpoklady k tomu, aby se celý kolektiv editorů mohl ujmout přípravy většiny plánovaných svazků. Jde o úkol dlouhodobý a vydání díla Husova má obejmout 25 svazků. Vedle toho byl dohodnut úkol poměrně krátkodobý, tj. čtyřsvazkový výbor z díla Husova, kde ukázky z českých spisů budou otištěny bez textově kritického aparátu a ukázky z děl latinských v moderním českém překladu. U velkého vědeckého vydání je největší problém v tom, že nejdůležitější Husovy spisy (mezi nimi většina spisů českých) vyžadují nejobtížnější a nejdelší přípravy, protože většinou jsou dochovány ve velkém počtu opisů a jejich textově kritické zhodnocení je velmi komplikované. Tento důvod byl snad rozhodující pro to, že svazky nemohou vycházet v tom pořadí, jak byly zařazeny v plánu, a tento důvod také rozhodl, že jako první vyšel svazek sedmý (Sermones de tempore qui Collecta dicuntur, vydala Anežka Schmidtová, Praha 1959, 624 s., 12 příloh). Jistě tento svazek není nejvhodnější pro zahájení vydávání Husových spisů, ale nelze jej přezírat, ani nelze nevidět jeho vhodnost z hlediska pracovního a metodického. Schmidtová, která zpracovává latinské Husovy postily, volila správně, protože u Collect jde o kazatelské materiály, které dobře umožňují zapracovat se do tak namáhavé a složité ediční problematiky. Jistě tento důvod také rozhodl, že jako další byla zpracována postila Passio Christi, jak vyplývá z nakladatelského letáku, i když jde o dílo opět »neefektní«; nejpropracovanější Husovy postily si vyžádají mnoho důvtipu a ještě více zkušeností. Z hlediska ediční techniky lze vydaný svazek hodnotit kladně. Zpracování textu a textově kritického aparátu ukazuje, že vědecká ediční práce dosáhla u nás skutečně velké úrovně. Pochybnosti mohou být vysloveny v souvislosti s tím, že poměrně velké množství citátů v textu zůstalo v poznámkách neurčeno (vždy ovšem je na to upozorněno). Jen ten však, kdo zná celou složitou problematiku citování ve středověké literatuře, může pochopit, že tu nestačí ani píle, ani důvtip — pomoc přinášejí jen dlouholeté (a často náhodné) zkušenosti, jak [80]ostatně dokazují i doplňky akademika Ryšánka na s. 621.

Jistý nedostatek je v tom, že dílo není uvedeno předmluvou, která by zhodnotila tuto Husovu postilu a ukázala její místo v Husově kazatelském a literárním díle (úvod vydavatelčin je soustředěn na otázky bezprostředně souvisící s edicí, na důkaz autorství a na otázku datace). Je však třeba uvážit, zda by hodnotící úvody k jednotlivým svazkům neopakovaly základní fakta a nestaly se tak z velké části stereotypem; ovšem zde šlo o svazek první.

Pražská Universita Karlova vydala k výročí Kutnohorského dekretu Husovy latinské Universitní promluvy (Iohannes Hus, magister universitatis Carolinae, Positiones, reccomendationes, sermones, vydání připravila Anežka Schmidtová, Praha 1958, 248 s.). Jde o vydání populárnější, než jaké představují Spisy. Latinský text je vydán v stejně pečlivém vypracování, ale bez textově kritického aparátu. K edici je připojen zasvěcený úvod Františka Kavky o Husově vztahu k universitě a vydavatelčin doslov, uvádějící do speciální problematiky vydávaných projevů. Je nutno vznést otázku, proč jako první svazek nebyl vydán tento svazek Spisů; rozhodně by to bylo vhodnější zahájení. Je tu však asi ta okolnost, že se pro 19. svazek Spisů počítalo ještě s kvestiemi, jejichž vydání nebylo dosud připraveno.

Jak vážně probíhaly přípravy na vydávání jednotlivých svazků Husova díla, do značné míry ukazují i přípravné studie. Od r. 1958 se takové studie pravidelné začínají objevovat v Listech filologických. Anežka Schmidtová si v monografické studii objasnila situaci dochovaných kázání Vos estis sal terre (LF 6 [81], 1958, 80—84) a podala přehlednou zprávu o nových rukopisných nálezech Husových děl (t., 215—219). Podobně Jiří Kejř upozornil na nově objevené rukopisné zápisy, odmítl dohad, že kázání De dedicacione ecclesie je dílo Husovo, a vynesl na světlo neznámé zápisy některých kvestií z kvodlibetu (1411) a příprav k nim (t., 206—214). Amedeo Molnár podal zevrubnou zprávu o valdenském zpracování Husova kostnického traktátu De matrimonio (LF 7 [82], 1958, 86—91) a tuto jeho verzi v pozdně středověké provensálštině vydal paralelně s původní verzí latinskou (Communio viatorum 1958, 142—157). Obzvlášť cenné je to, že se Anežka Schmidtová pokusila zobecnit a formulovat své speciální zásady ediční, které uplatnila ve svém vydání Collect (LF 7 [82], 1959, 79—85). — Je si třeba jen přát, aby se tyto zatím ojedinělé a průkopnické práce a studie našich mladých badatelů staly pravidelnou přehlídkou přípravné práce a hlavně aby brzo přinesly své ovoce i ve vydání celého Husova díla. Je si to třeba přát tím spíše, když dosavadní ediční práce ukazují, že se u nás v tomto oboru činnosti dosahuje lepších výsledků, než jaký je průměr světový. Když správně chápeme i připomenutá slova Zdeňka Nejedlého, musíme si uvědomit, ze vzorné vydání Husova díla nejen reprezentuje československou vědu. Jde o víc. Z vydání Husova díla se svět přesvědčí, že dějinná pravda stála na straně českých husitů; nechť tento svět z pozorné interpretace Husova vzorně vydaného díla pozná, že na straně této dějinné pravdy stojíme i dnes my.

Slovo a slovesnost, volume 21 (1960), number 1, pp. 78-80

Previous Zdeněk Hampejs: IX. mezinárodní kongres románské lingvistiky

Next Lubomír Doležel: Bohemistika 15 let po osvobození ČSR