Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Ještě k mluvnické povaze infinitivu v současné spisovné češtině (Poznámky k Poldaufově kritice mého článku)

Karel F. Svoboda

[Discussion]

(pdf)

Nouvelles remarques au sujet du caractère grammatical de l’infinitif en tchèque littéraire moderne (à propos de la critique relative à mon article par I. Poldauf)

I. Poldauf kritizuje v předešlém čísle SaS (118—127) můj článek Mluvnická povaha infinitivu v současné spisovné češtině (SaS 20, 1959, 161—183). Především mi vytýká, že 1. přehlížím, „že myšlenka, vyjadřovaná jazykem, není jen registrací objektivní skutečnosti“ (119), 2. že nepodávám také „negativní rozbor, to je rozbor těch případů, v nichž v daném větném členu infinitiv možný není“ (121), a ve spojitosti s tím kritizuje můj výklad implikace infinitivního subjektu, 3. formuluje svou kritiku tak, jako bych tvrdil, že podstatnou podmínkou užití infinitivu je jen konkretizace infinitivního subjektu.

1. K první výtce Poldaufově je nutno zdůraznit, že se naopak snažím tu i jinde zjistit myšlenkové procesy, „na nichž je založen určitý způsob jazykového vyjádření“ (viz např. SaS 20, 1959, 161), že naopak rozlišuji věcný obsah, který je vyjádřen, a myšlenkový proces, jímž mluvčí věcný obsah myslí a jejž vyjadřuje.[1] Jde ovšem o to, aby tento myšlenkový proces (někdy by šlo říci slovy Poldaufovými „registrace objektivní skutečnosti“) byl postižen a vyložen správně. Připomínám tu především Poldaufův výklad typu Vidím ho plavat v příspěvku, v němž mu infinitiv byl „neosobním výrazem pro neskutečnostně pojatý děj“ (ČMF 36, 1954, 23): „neskutečnostní stylisaci děje si tu umíme vysvětlit jen tím, že děj podmětem neovládaný a neovladatelný, jím neuchopovaný a neuchopitelný (podmět může jen znemožnit, aby se to, co je vně, obrazilo ve smyslech) je při nazíraní od podmětu tolik jako latentní. Plavání je neskutečné jen možné v I can swim, a je — ovšem jen pro podmět — neuchopitelné, jaksi [199]nedosažitelné, v I see him swim“ (22). V článku Děj v infinitivu (SaS 20, 1959, 183—202) Poldauf pojetí infinitivu jako výrazu pro neskutečnostně pojatý děj opustil a ve své kritice mého výkladu dokonce zjišťuje, že „Svoboda správně říká, že se infinitivem nekonstatuje existence nebo neexistence děje“ (SaS 21, 1960, 118), avšak dále dodává, že „skutečně bez modální hodnoty (včetně jevového pojetí) je jen infinitiv pojmenovávací, který se najde ve vytčeném členu jako infinitiv navozovací a snad také v rozkazech jako Zastavit!“ (SaS 21, 1960, 125). Jeho výklad infinitivu „u sloves vyjadřujících smyslový zážitek“, že „subjekt tu je vlastně přímo neúčasten tohoto děje: ani ho neprovádí“ (SaS 20, 1959, 194), je dosud násilný, nepostihuje, co vede k užití infinitivu. Bylo by možné souhlasit s tím, že „jevovost tu není totéž, co neskutečnost“ a že „subjekt normálně věří svým smyslům, a právem“ (195); avšak proč dále (197) I. Poldauf praví, že „jde o jev jakožto něco uprostřed mezi skutečným a neskutečným (něco možného)“, nebo, jak praví v německém résumé, „was (dem menschlichen Sinne) zu sein scheint“ (202), proč by tu, jak vykládá Poldauf, jazyk zabíhal „do oblasti toho … co možná je, resp. co je jen pro svou subjektivní povahu nezaručené“? (SaS 21, 1960, 119). Proč by mluvčí podával děj jen jako možný, nezaručený, když věří svým smyslům? Je třeba mít na mysli, že jazykový prostředek registrace objektivní skutečnosti nejen nemůže být v rozporu s objektivní skutečností — nemohl by se udržet nebo by byl významově přehodnocen —, ba ani nemůže vyjadřovat nejistotu, jestliže ji člověk nemá.

Nemusí však určitou vlastnost např. vnímané skutečnosti výslovně vyjadřovat. Tak je tomu právě v typu Vidím ho plavat. Ve své cit. práci „Infinitiv v současné spisovné češtině“ vycházím ve výkladu sémantiky typu Viděl jsem ho přicházet rovněž z modální neutrálnosti infinitivu, z toho, že sloveso v infinitivu nevyjadřuje, ani že děj je, ani že není. Chápání vztahu doplňkového infinitivu k realitě je určeno řídícím slovesem, popř. situací (širším kontextem). Tak ve větě Viděl jsem ho přicházet chápeme děj infinitivu jako reálný na základě jeho významové spojitosti se slovesem viděl jsem: předpokládáme, že vidí-li někdo něco, že to opravdu je, na zrakové mámení pomýšlíme jen zcela ojediněle. Jestliže však řídící sloveso smyslového vnímání je záporné, např. Neviděl jsem otce přicházet, není zřejmé, zda se infinitivní děj uskutečňoval či nikoli, tj. zda větný podmět otce neviděl, třebaže přicházel, nebo zda ho neviděl, protože nepřicházel, neboť nevnímat můžeme, co je i co není. jistota o reálnosti závislého děje se tu vyjadřuje větou s když: Neviděl jsem ho, když přicházel.

Neurčitost vztahu infinitivního děje ke skutečnosti při záporném slovese smyslového vnímání vyplývá právě z modální neutrálnosti infinitivu. Slovesem v infinitivu se prostě pojmenovává děj, jako se podstatným jménem pojmenovává osoba, věc atd.

Infinitiv je k předmětu slovesa smyslového vnímání ve vztahu pouze nevětné predikace, tj. z předmětu slovesa smyslového vnímání se subjekt infinitivního děje pouze vyrozumívá, avšak infinitivní děj se mu nepřisuzuje. Infinitivním slovesem tu proto není vyjádřen vztah infinitivního děje ke skutečnosti.[2]

To, že se infinitivu užívá v těch případech, kdy nejde o výslovné přisouzení děje subjektu, vyplývá z neosobnosti českého infinitivu. Že neosobnost je podstatným znakem českého infinitivu, nelze vyvracet, jako to činí Poldauf, tím, že i přechodník je neosobní; tím méně lze argumentovat odkazem na portugalský osobní infinitiv.

Nejasné je Poldaufovo tvrzení, že „vedlejší větou (pokud jen netlumočí větu hlavní), která je jen částí věty, se přece také nekonstatuje existence nebo neexistence“ (118). Vždyť např. větou příčinnou v souvětí Poněvadž jste věc dobře nerozvážil, nepostupujete správně se konstatuje existence děje, stejně i větou časovou v souvětí Když přišel do práce, navštívil svého předsta[200]veného; a nelze říci, že by tu věty vedlejší tlumočily větu hlavní. Jinak je tomu např. s větou podmínkovou v souvětí Jestliže je zdráv, přijde jistě do práce. Tu vskutku věta podmínková nekonstatuje existenci ani neexistenci,[3] pouze vyjadřuje, za jakých okolností se uskuteční obsah věty řídící. Nelze ani ztotožňovat modalitu vět s kondicionálem a vět s aby a kdyby: věta Jezdil by na kole má vskutku možnostní modalitu, avšak z věty aby jezdil na kole lze mimo kontext pouze vysoudit, že jde o děj, ke kterému se směřuje. A tu je třeba uvážit, že infinitiv substituuje větu s aby, kdyby, ne však větu prostě kondicionální. To nestačí vysvětlovat jenom kondenzační funkcí infinitivu. Kondenzační funkci infinitivu nepodceňuji, jak říká Poldauf, nýbrž vykládám jí rozdíl v užívání infinitivu a některých vět v třetí části svého článku. Nelze jí však vyložit, proč se určité věty mohou substituovat infinitivem a obráceně. Nestačí ani označit jenom jako výjimku případy typu Je mi milé, že tě vidím // tě vidět. Věta že tě vidím, konstatující existenci děje, může být substituována v témž smyslu infinitivem právě proto, že infinitiv je modálně neutrální. Nemohli bychom ji však nahradit infinitivem, kdyby vyjadřoval „co možná je“ a měl význam možnostní nebo dokonce neskutečnostní. Je ovšem nutno rozlišovat modalitu, kterou má slovo samo o sobě, od modality, kterou slovo přijalo z kontextu, intonace a situace (v. můj čl. v SaS 20, 1959, 171n.). V německém résumé I. Poldauf naproti tomu výslovně vykládá, že ve větě Er hindert ihn, das Rad zu fahren infinitiv znamená „er soll nicht fahren“ (126); avšak tento význam nevyjadřuje infinitiv, nýbrž spojení infinitivu se slovesem er hindert.

O infinitivu v typu Brání chlapci jezdit na kole jsem rovněž vyložil (SaS 20, 1959, 173), že pojmenovává myšlený děj, nekonstatuje nic o jeho existenci nebo neexistenci. Překvapující je Poldaufovo tvrzení, že větami jako Musíš se pořád otáčet? Brání mu jezdit na kole // aby jezdil na kole chci „dokázat, že infinitiv nebo věta s aby pojmenovává aktuální děj“, „děj, který se již koná“ (119n.). To však uvádím jako jeden možný případ (172), abych ukázal, že je nesprávný výklad infinitivu jako prostředku pro vyjádření neskutečnostně pojatého děje. Jinak těmito případy dokazuji, že se infinitivem nekonstatuje ani existence ani neexistence děje.

Ustálený jazykový prostředek vyjadřující myšlenkové zpracování objektivní skutečnosti se nemůže s vnímáním objektivní skutečnosti bez zvláštní příčiny rozcházet. Proto jsem pochyboval o správnosti pojetí děje jako neskutečnostního (SaS 20, 1959, 175), když mluvčí děj skutečně vnímá, ba nelze tu z téže příčiny mluvit ani o pojetí možnostním.[4] I. Poldauf (ČMF 37, 1955, 42) totiž např. vykládá, že se ve větě Je cítit čmoud reálný vjem hodnotí „jako vnímatelný (ne jako vnímající nebo vnímaný), tedy něco v oblasti možnosti“. Vět tohoto typu se však neužívá jen tehdy, chce-li mluvčí vyjádřit možnost vnímání, ani není možnostní význam infinitivem výslovně vyjádřen. Jde o něj např. tehdy, řeknu-li neaktuálně Z Benecka je vidět Sněžku. Sdělení tu má jen možnostní modus, neboť subjekt infinitivního děje není ani ze situace ani z kontextu konkretizován. V tom případě mohu říci Je možno vidět Sněžku.

Avšak větu Je vidět Sněžku může říci ten, kdo se dívá do dálky a Sněžku spatří. Nikdy v tom případě neřekne Je možno vidět Sněžku. Tu znamená věta Je vidět Sněžku jako Je vidění Sněžky.[5] Konatelé vidění nejsou výslovně uvedeni, nelze říci Je mi vidět Sněžku na rozdíl od nutnostního typu Je nám překonati obtíže, je však zřejmé, že mezi ně patří alespoň mluvčí a že se ostatní na něm mohou podílet. Odtud možnostní význam. Vyplývá z obecného subjektu infinitivu, který se tentokrát jednoznačně nekonkretizuje: z infinitivního vyjádření existence děje nikomu nepřisouzené tu vyplývá, že každý jednotlivec má [201]možnost na něm se podílet; protože se však současně chápe mluvčí jako subjekt infinitivního děje, chápe se věta i jako sdělení o smyslovém vjemu mluvčího. Např. věta Je cítit kouř je reakcí na určitý reálný podnět a mluvčí jej zajisté nechce podat jako jen vnímatelný.

Jak modálnost typu Je vidět Sněžku závisí na konkretizaci nebo nekonkretizaci subjektu infinitivního děje, ukazuje velmi zřetelně i dvojí modálnost slovesa pozorovat, popř. znát v závislosti na tom, je-li subjekt jeho děje konkretizován či nikoli: Bylo pozorovat chemické změny v pokusných sloučeninách vyjadřuje zpravidla možnost, Bylo nám pozorovat chemické změny v pokusných sloučeninách vyjadřuje jen nutnost.

2. I. Poldauf postrádá v mém článku „negativní rozbor, to je rozbor těch případů, v nichž v daném větném členu infinitiv možný není“ (121). Výklad těchto případů nebyl tu možný vzhledem k rozsahu časopiseckého příspěvku. Ve své kandidátské práci se však jimi zabývám, tj. zabývám se případy, v nichž dějový obsah nelze vyjádřit infinitivem, nýbrž podstatným jménem slovesným[6] nebo větou. Třebaže z nich vyniká specifická povaha infinitivu, je i v této odpovědi možné některé tyto případy pouze naznačit. Tak se v platnosti podmětu užije podstatného jména slovesného, nikoli však infinitivu, jestliže se nevypovídá o vztahu subjektu ke konání děje, nýbrž o ději samém, např. že děj nastal, jaký byl, jak probíhal, kam směřoval, jak působil: Zásobování vázne (Sedláček). — Rozhodnutí v závodní radě v Praze vyznělo neuváženě (Sedláček). — … znepokojení zachvátilo již i nejpřednější řady (Majerová). — Zvolna a těžce rostlo rozhodnutí (Glazarová). Závislý děj nelze vyjádřit předmětovým infinitivem, nýbrž podstatným jménem slovesným (dějovým) dále 1. jestliže jeho konatelem není podmět ani předmět řídícího slovesa, např. Ale jeho povaha lhaní nesnášela (Olbracht), jestliže nejde o směřování k výkonu děje ani o jeho odmítání, nýbrž např. o prožívání a vnímání probíhajícího děje, např. To jste ale zažili leknutí! (Beneš) — Přemáhal kulhání (Scheinpflugová), kvantitativní nebo kvalitativní působení na děj, např.: Domácí hádka, která uspíšila stěhování (Pluhař). — Jestli změnila rozhodnutí, ví proč! (Kohout). Ne přívlastkovým infinitivem, nýbrž přívlastkovým podstatným jménem slovesným se dějově determinují substantiva, která nevyjadřují vztah subjektu k ději, nýbrž dobu děje a jeho fáze, např. Teď je doba bourání (Olbracht). — … za šest let mistrování na Vojtěšce (Majerová).

Těmito i jinými případy užívání podstatného jméno slovesného se zabývám proto, abych i z druhé strany doložil správnost výkladu, že „vztah infinitivního děje k jeho subjektu patří k podstatným znakům mluvnické sémantiky infinitivu“ (SaS 20, 1959, 163) a že vázanost infinitivu na slova určitých lexikálních významů ukazuje na to, že „infinitiv věcné významy směřování a účelu neztratil“ (SaS 20, 1959, 177n.), i když je jeho směrový význam značně oslaben. Poldauf soudí, že v případech jako Hra nás přivedla na jiné myšlenky, Ústup nám způsobil velké ztráty o nemožnosti užít v podmětu infinitivu „rozhoduje to, že se tu nepredikuje ani modalita ani subjektivní hodnota“ (SaS 21, 1960, 121). Příčina je však v tom, že přísudková slovesa zde nevypovídají o vztahu subjektu k ději (ke hře, k ústupu), nýbrž o tom, jak se děj (hra, ústup) projevoval.

3. I. Poldauf kritizuje ve značné části svého příspěvku můj článek tak, jako bych konkretizaci subjektu infinitivního děje pokládal za jedinou podstatnou vlastnost infinitivu. Jde tu o dvojí nedorozumění: a) infinitiv v kritizovaném článku vykládám jako významově komplexní, tj. vykládám, že o jeho užití rozhoduje nejen implikace subjektu v jeho sémantice, ale i modální neutrálnost, a co Poldauf ve své kritice nejvíce přechází, význam směřování. Tyto [202]vlastnosti infinitivu se ve všech případech jeho užívání neuplatňují stejně; b) z mého výkladu nebylo dost zřejmé, kdy se subjekt infinit. děje konkretizuje z kontextu, kdy ze situace.

a) Poldauf říká, že nemohu vysvětlit, „proč jen slovesa s významem M mohou řídit infinitiv“. Avšak ve svém článku jsem vyslovil názor (SaS 20, 1959, 177n., v. též s. 173, pozn. 44), že v případech jako Bojí se odejít, Zvyká si pracovat apod. je užití infinitivu založeno „na jeho původní funkci vyjadřovat, k čemu se směřuje“. Ve své rukopisné práci uvádím, že se implikovanost subjektu v infinitivním ději vyvinula až v procesu verbalizace infinitivu. Nesprávně se Poldauf domnívá, že by podle mého výkladu každé sloveso vyjadřující, v jakém vztahu je podmět k ději, mělo být rozvíjeno infinitivem. V případech, v kterých, jak Poldauf uvádí, nelze řídící sloveso rozvíjet infinitivem (Oznámil, že přijde, Pochopil, že se mýlí, Záviděl nám, že chodíme na procházky), nevyjadřují řídící slovesa směřování k závislému ději, tj. nevyjadřují snahu větného podmětu konat děj, ani odpor ani podnět k jeho výkonu. Nemožnost užít infinitivu k slovesu zapřít nevysvětluji pouze tím, že český infinitiv nemůže vyjadřovat předčasnost, jak uvádí Poldauf, nýbrž tuto jeho neschopnost vykládám tak, že „vyjadřuje děj, k němuž se směřuje nebo má směřovat, nebo děj, k němuž směřovat se brání“ (177).[7]

b) Závažné nedorozumění vyplynulo z toho, že jsem v článku nedoložil, v čem záleží konkretizace subjektu z kontextu a v čem konkretizace subjektu ze situace a že se v mém článku nedopatřením objevila formulace, jako by se subjekt infinitivního děje konkretizoval ze situace, „jen není-li kontext“ (SaS 20, 1959, 165),[8] a že jsem pro přílišný rozsah příspěvku tezi nedoložil příklady. Ve své kandidátské práci, odevzdané v polovině října 1959, jsem konkretizaci subjektu infinitivního děje ze situace omezil pouze takto: „jen nelze-li, tj. podle smyslu, subjekt vyrozumět z kontextu“. Poněvadž odtud Poldauf nepřihlíží ke konkretizaci subjektu infinitivního děje ze situace, domnívá se, že podle mého pojetí „trvá problém, proč se subjekt děje infinitivu nekonkretizuje z podmětu věty“ v případech jako Slyšeli dole hrát (122n.). Ve své práci vykládám analogický příklad Kopečného[9] Viděl jsem ho bít tak, že tu jde o dvojí, podstatně odlišný syntaktický vztah: v jednom případě jde o doplňkový infinitiv objektový, jako ve větě Viděl jsem ho ležet, v druhém případě je infinitiv předmětem k finitnímu slovesu a ho předmětem k infinitivu, přičemž konatel děje infinitivního slovesa je zpravidla neurčitý a jen někdy se vymezuje ze situace, ze širšího textu. Jazyk se tomuto spojení pro jeho ambiguálnost vyhýbá.

Zatímco v typech Rozkázal zastavit střelbu a Slyšel zpívat je nevyjádření předmětu, z něhož se vyrozumívá subjekt infinitivního děje, pouze možné, jsou ojedinělá slovesa, která, jsou-li rozvita předmětovým infinitivem, nemohou být determinována též jmenným předmětem, takže se subjekt infinitivního děje vyrozumívá ze širšího kontextu nebo situace, zřídka z příslovečného určení původce děje, vyjádřeného předložkovým pádem s předložkou od, popř. prostým instrumentálem. Řekneme Otec potřebuje dobrého malíře, tj. sloveso je rozvito jmenným předmětem, ale v případě Otec potřebuje vybílit tuto místnost sloveso nemůže být rozvito též jmenným předmětem. Podobně se řekne Zasluhuješ přísného učitele a Zasluhuješ pokárat, tj. je tu možno užít buď jmenného předmětu, nebo infinitivního předmětu, ne však obojího v téže větě. Je patrno, že se u sloves, která se mohou rozvíjet buď jen jmenným, nebo jen infinitivním předmětem, subjekt infinitivního děje konkretizuje ze situace, jestliže děj předmětového slovesa v infinitivu přechází na podmět finitního slovesa nebo na předmět slovesa infinitivního. Jestliže infinitivní sloveso je bezpředmětové, konkretizuje se jeho subjekt z podmětu[10] řídícího slovesa; [203]tak je tomu v Poldaufově příkladu Zasluhuje jet do hor. V tom smyslu má pravdu I. Poldauf, když praví, že konkretizace subjektu závislého infinitivu závisí „na použití infinitivu slovesa určitého lexikálně gramatického typu“; podobně i užití infinitivu účelového závisí nejen na slovese řídícím, ale i na slovese závislého děje.[11] Avšak v naprosté většině případů užití infinitivu a jeho konkretizace závisí na řídícím slovese.

Proti implikovanosti subjektu v infinitivním ději a jeho konkretizaci nelze argumentovat ani typy Co je ještě udělat? a Hora je vidět.

V prvním případě, stejně jako ve spojeních Máte něco jíst? Máte něco pít?, jde o zbytky infinitivu v platnosti příslovečného určení účelnosti, jehož subjekt se nekonkretizoval především z užšího kontextu, jako je tomu dnes v naprosté většině případů, nýbrž ze situace a měl výrazný význam směřování, tj. např. otázka Máte něco pít? znamená Máte něco k pití? Subjektem infinitivního děje může být podmět finitního slovesa, ale i jiný konatel, tj. věta může znamenat Máš něco, co bych pil, co bys pil, co by pil? Určitější smysl toho typu vyplývá ze situace nebo širšího kontextu. Jde tu o nesystémové užití infinitivu a tím si vysvětlíme, že typ je neproduktivní, omezený na několik málo případů. Na rozdíl od toho otázky Máš co pít? se užije, jestliže se subjekt infinitivního děje shoduje s podmětem finitního slovesa, tj. ve významu Máš něco, co bys pil? To je ve shodě s obecnou zákonitostí, podle níž se subjekt infinitivního děje u jistých sloves konkretizuje z podmětu finitního slovesa. Proto tu jde o typ produktivní, srov. např. Máš co dělat, o čem přemýšlet, komu věřit, kam jít?, ale i ve větách oznamovacích, např. Mám co dělat, o čem přemýšlet, komu věřit, kam jít.

Podobně ve spojení typu Hora je vidět, majícím týž význam jako Je vidět horu (je vidět Sněžku), bylo užití infinitivu založeno na původním příslovečném významu infinitivu, na významu směrovém, tj. sloveso v infinitivu tu pojmenovávalo, k čemu sa smyslovým vnímáním směřovalo, dospívalo. Dnes je význam směřování velmi oslaben, takže se tento typ jeví jako jeden z krajních nesystémových případů volné připojitelnosti infinitivu: jde tu o případ zcela volné větné stavby. Proto se tomuto typu jazyk spisovný brání tím spíše, že se jeho pronikání v pozdějším jazyce vykládá nápodobou vazby německé. Proniká však do spisovného jazyka nepochybně proto, že typ Je vidět horu má tu nevýhodu, že to, co je východiskem smyslového vnímání, tj. co je vzhledem k mluvčímu psychologickým podmětem, je v něm vyjádřeno předmětem, tj. závislým členem. Srov. např.: Tak chodívali po třídě na promenádě, sedali v kavárně, v koncertě, v divadle sami. Byli vidět všude, ač sami nikoho nepozorovali (Čapek-Chod). Zde to, co je východiskem smyslového vnímání a tedy i myšlenky, je větným podmětem.

Je třeba se ještě zabývat otázkou implikovanosti subjektu v infinitivu podmětovém. Poldauf formuluje svou kritiku tak, jako bych tvrdil, že se ve větách jako Zůstat je (nám) nutné[12] predikuje vztah, že se v nich konstatuje, že je vztah mezi my a zůstat (121); ale ve svém článku tímto příkladem ilustruji výklad, že se v platnosti podmětu užije infinitivu tehdy, „jestliže přísudkem s modálním slovem vyjadřujeme vztah subjektu k realizaci děje infinitivu“ (166), tj. nejen že je mezi my a zůstat vztah, nýbrž jaký vztah. Nejde tu o výslovné vyjádření toho, že se tento vztah již realizuje; není správné, že „tyto věty jen blíže kvalifikují něco, co už je dáno“ (proloženě ode mne), jak říká Poldauf. Např. věty Je nutné se zabývat [204]touto otázkou užijeme nejen tehdy, jestliže se danou otázkou již zabýváme, tj. hodnotíme již realizovaný vztah, ale i tehdy, jestliže chceme vyjádřit nutnost zabývat se jí v budoucnu, tj. nerealizovaný vztah.

Z rozdílu mezi Nové způsoby pálení dřevěného uhlí byly pozoruhodné a Jeho způsob pálit dříví byl pozoruhodný je patrno, že v druhém případě se nehodnotí pouze způsob, nýbrž způsob pálení, a to subjektu vyjádřeného zájmenem jeho, tj. hodnotí se činnost (pálení) se zřetelem k subjektu.[13]

Podle mého výkladu prý nelze vysvětlit, co „brání užít infinitivu s obecným subjektem“ v případech jako Kladení otázek bylo příliš rychlé, Klouznutí na uhlazených kamenech bylo časté, třebaže tu, jak říká Poldauf, „kvalita může být vztahována na osobu“, např. Kladení této otázky bylo pro mne příliš časté (kladli ji jiní). — Brzy mi bylo polykání příliš časté (121). Avšak v prvním případě nelze infinitivu užít proto, že se frekvence činnosti (kladení otázek) nehodnotí se zřetelem k subjektu kladení otázek, a v druhém případě infinitiv možný je, např. Takhle polykat bylo pro mne příliš časté, tj. polykání v určité frekvenci bylo konateli (subjektu) příliš časté. Podobně lze obměnit i další Poldaufův příklad Takhle zkoušet bylo pro mne příliš důkladné, jestliže se zkoušení hodnotí se zřetelem k jeho konateli. Ve své práci uvádím, že některými adjektivy nelze hodnotit podmětový infinitiv vůbec, nýbrž je nutné v podmětu užít podstatného jména slovesného nebo věty. Jsou to adjektiva, kterými se sice hodnotí osoby, věci nebo děje, v jejichž významu však neproniká dost zřetel k subjektu děje, jak subjekt děj prožívá, tj. není možno blíže je určit dativem nebo předložkovým pádem s předložkou pro, ani jak se subjekt projevuje, tj. není možno je určit předložkovým pádem s předložkou od. Tak se užije v podmětu nikoli infinitivu, nýbrž podstatného jména slovesného, jestliže se predikuje např. adjektivy bouřlivé, lahodné, slabé, silné, veliké apod.: Nebralo to konce a hlasování bylo bouřlivé (Otčenášek). — odříkání už by nemuselo být veliké (Mahen).

Příklady Poldaufovy tedy výklad o zřeteli k subjektu infinitivního děje nevyvracejí, nýbrž naopak potvrzují.

Poldauf soudí, že by nemohl existovat infinitiv neosobních sloves, kdyby vztah k subjektu byl u něho podstatným znakem. Je však třeba uvážit, že se implikace infinitivního subjektu vyvinula v procesu verbalizace infinitivu, že je výsledkem vývoje a že k implikaci došlo ovšem pouze tam, kde k ní dojít mohlo, tj. u sloves osobních. Verbalizace infinitivu neosobních sloves záležela v tom, že infinitiv ve spojení s jistými finitními slovesy začal vyjadřovat budoucí čas, různé mody a fáze dějové, např. bude pršet, bude se mi stýskat, může pršet, začalo se mi stýskat apod., v nichž finitní sloveso uvádí děj slovesa v infinitivu do vztahu k situaci. Tento vztah k situaci se stal složkou mluvnické sémantiky infinitivu sloves neosobních. Jím si vysvětlíme, proč infinitiv neosobních sloves může být základním členem věty v případech, v nichž podstatného jména slovesného jako základního větného členu užít nelze. Tak je tomu v infinitivních větách podmínkových, popř. přacích. Řekneme např. Stýskat se bratrovi, jel by k matce, nelze však říci Stýskání, jel by bratr k matce. Podobně Pršet, zůstal bych doma, ne však Pršení (déšť), zůstal bych doma. Infinitivu neosobních sloves nelze naproti tomu užít k vyjádření rozkazu, tj. k vyjádření výzvy, aby adresát výzvy konal děj, neboť situace se nechápe jako konatel (subjekt) děje neosobních sloves. Z téže příčiny nelze užít infinitivu neosobních sloves jako samostatného infinitivu navozovacího, ani jako podmětu.

Zbývá ještě pokusit se o výklad toho, proč lze říci Slyším hřmít, třebaže není možné říci Pršet je nepříjemné. Příčina je v tom, že infinitiv při slovesech smyslového vnímání nemusí [205]mít záměrného konatele,[14] např. Slyšel jsem pískat vlak, Viděl jsem padat listí, a v tom, že infinitiv neosobních sloves uvádí děj slovesa v infinitivu do vztahu k situaci. Je však třeba též uvážit, že typ Slyším hřmít, tj. užití infinitivu neosobního slovesa jako předmětu ke slovesu smyslového vnímání, je omezen jen na některá slovesa, že se sotva řekne např. Vidím (slyším) pršet nebo Vidím se stmívat, nýbrž Vidím, že prší, že se stmívá. Je tomu tak patrně proto, že ke slovesu hřmí je možno doplnit subjekt (hrom hřmí), ba i ke slovesu blýská se je možný subjekt, je možná např. otázka Co se zablesklo? (Blesk se zableskl), takže tu situace může být chápána jako konatel děje. Ke slovesům pršet, stmívá se podmět možný není.

 

R é s u m é

NOCH EIN WORT ZUM GRAMMATISCHEN CHARAKTER DES INFINITIVS IM HEUTIGEN SCHRIFTTSCHECHISCH

(Bemerkungen zu I. Poldaufs Kritik meines Artikels, SaS 21, 1960, 118—127)

Prof. I. Poldauf hält den tschechischen Infinitiv nicht mehr für „einen unpersönlichen Ausdruck einer irreal aufgefaßten Handlung“, sondern leitet den modalen Gehalt des Infinitivs daraus ab, daß „der Infinitiv nur zur Bezeichnung der merkmalhaften modalen Beziehung verwendbar“ ist, z. B. zur Bezeichnung dessen, was geschehen soll. Aber er gibt auch zu, daß der selbständige Nenninfinitiv und vielleicht auch der Befehlsinfinitiv ohne modalen Wert ist. In dem Satze Er hindert ihn, das Rad zu fahren bedeutet seiner Meinung nach der Infinitiv „er soll nicht fahren“. Man muß aber erwägen, daß hier wie auch in der Verbindung mit den modalen Verben die Beziehung der Infinitivhandlung zur Wirklichkeit nicht durch den Infinitiv allein zum Ausdruck gebracht wird, sondern in Verbindung mit anderen Ausdrücken. So ergibt sich die modale Bedeutung „er soll nicht fahren“ nicht aus dem Verb im Infinitiv allein, sondern aus seiner Verbindung mit dem regierenden Verb er hindert. Man muß die Modalität eines einzelnen Wortes von der Modalität einer Verbindung mehrerer Worte unterscheiden.

Die syntaktische Verwendung des Infinitivs erkläre ich nicht nur durch die Implikation des Subjekts in der Infinitivhandlung, bzw. durch die Konkretisierung des Infinitivsubjekts, und die modale und vom Zeitpunkt des Sprechers aus auch temporale Neutralität des Infinitivs, sondern in gewissen Fällen auch dadurch, daß der Infinitiv eine Handlung ausdrückt, auf die hingezielt wird. Besonders aus dem Zusammenspiel der Implikation des Subjekts und der Bedeutung des Hinzielens erkläre ich das Gebundensein des Infinitivs an Wörter mit bestimmten lexikalen Bedeutungen.

Was die Fälle Es ist uns notwendig hier zu bleiben betrifft, sage ich nicht, wie I. Poldauf behauptet, daß hier einfach die Beziehung zwischen wir und bleiben prädiziert wird, sondern daß hier die Beziehung des Subjekts zur Verwirklichung der Infinitivhandlung prädiziert und in dem angeführten Beispiele als notwendig angesehen wird.

I. Poldaufs Meinung, daß die von ihm angeführten Fälle die Implikation des Subjekts, bzw. seine Konkretisierung als etwas für den Infinitiv nicht Charakteristisches zeigten, ist besonders darauf gegründet, daß er die Konkretisierung des Infinitivsubjekts aus der Situation heraus nicht genügend berücksichtigt und die absolut überwiegenden Fälle, die auf der Verbalisierung des Infinitivs beruhen, nicht von den besonderen Fällen unterscheidet, die Reste der ursprünglichen adverbiellen Geltung des Infinitivs sind (Máte něco pít? Je vidět hora).

[206]Der Annahme I. Poldaufs, daß der Bereich des Infinitivs auf „das, was erscheint“ erweitert worden sei, widerspricht auch der Tatsache, daß man mit dem Infinitiv solche Vorgänge benennt, die man tatsächlich mit den Sinnesorganen wahrnimmt. Da man, wie I. Poldauf selbst sagt, seinen Sinnesorganen glaubt, gibt es keinen Grund dafür, diese Vorgänge als bloß „Möglich, Anscheinend“ darzustellen. In gewissen Fällen braucht man nur die Vorgänge nicht explizit als bereits existierende darzustellen, weil ihre Beziehung zur Wirklichkeit meistens aus dem Kontext oder aus der Situation ersichtlich ist.


[1] Viz mou kandidátskou (rukopisnou) práci Infinitiv v současné spisovné češtině, 150n.

[2] I. Poldauf naproti tomu píše, že „každá (proloženě ode mne) predikace má svou modální hodnotu“ (118).

[3] Srov. např. J. Wackernagel, Vorlesungen über Syntax, 2. vyd., Basel 1926, I, 224 a Vl. Šmilauer, Novočeská skladba, Praha 1947, 322.

[4] Něco jiného je, jak uvádím v SaS 20, 1959, 175n., jestliže se ke konkrétnímu ději pojí obecný soud. Avšak sotva by bylo možné vyjadřovat infinitivem obecný soud daného typu, kdyby měl infinitiv možnostní nebo neskutečnostní modalitu.

[5] Viz Fr. Trávníček, Mluvnice spisovné češtiny II, Praha 1951, § 836,3.

[6] Poldauf říká, že prý „na rovině gramatické jediné na místě“ (SaS 21, 1960, 118) je srovnání infinitivu s jinými slovesnými tvary. Dále (124) Poldauf soudí, že infinitiv a dějové jméno netvoří binární opozici „proto, že jde o různé slovní druhy“. Avšak infinitiv a podstatné jméno slovesné mají k sobě velmi blízko tím, že pojmenovávají děje podle vidu a průběhu děje, jsou modálně a časově neutrální, takže se mohou v určitých případech navzájem substituovat; jejich srovnání je užitečné nejen pro poznání jejich stylového využití, jak přiznává Poldauf, ale i pro poznání jejich mluvnické povahy.

[7] Je zřejmé, že mi Poldauf neprávem vytýká, že nehledám „společného činitele“ (120).

[8] Jinde v čl. (181, 182) konkretizaci subjektu infinitivního děje ze situace takto neomezuji.

[9] Fr. Kopečný se jím zabývá v Základech české skladby (1958) § 30,6 a v čl. Passivum, reflexivní forma slovesná … ve sb. Studie a práce linguist. I, Praha 1954, 233.

[10] Subjekt děje infinitivního slovesa závislého na slovese potřebovat se může vyrozumívat z mluvnického podmětu řídícího slovesa potřebovat i tehdy, je-li infinitivní sloveso přechodné, např. Otec potřebuje vybílit tuto místnost může znamenat, že místnost má vybílit otec.

[11] Viz M. Dokulil, Byl jsem se koupat, naši byli vázat, NŘ 33, 1949, 91; Fr. Trávníček, K vazbám ‚byl jsem se koupat‘, NŘ 34, 1950, 50.

[12] Nemohu přijmout Poldaufovo tvrzení, že je zbytečné rozlišovat Je (mi) nutné vstoupit a Bylo mi dovoleno vstoupit (uvádím výslovně Bylo mi dovoleno vstoupit a nikoli Poldaufovo Je mi dovoleno). V druhém případě se vyjadřuje, že podnět k ději dostává subjekt infinitivního děje od jiného činitele, přičemž tento činitel může být zvlášť vyjádřen; to v typu Je (mi) nutné vstoupit možné není.

[13] Poldauf (pozn. 11) zdůrazňuje, že pozoruhodný je „způsob, ne samo pálení“. Avšak způsob sám nemůže být pozoruhodný, nýbrž způsob nějaké činnosti, tj. vlastně činnost v nějakém způsobu provádění.

[14] Poldauf k tomu praví, že „jev, který se předstírá smyslům“, může mít věcný subjekt, kdežto podmětový infinitiv při hodnocení může mít prý jen „lidský“ subjekt, aniž se pokouší o vysvětlení. Je třeba poznamenat, že subjekt podmětového infinitivu nemusí být vždy „lidský“, srov. např.: … bylo největším triumfem Zagrajovým (tj. psa Zagraje), přihnat se odněkud vítězně, s očima rozesmátýma a hubou plnou peří (Glazarová). — Pro první předchůdce koní, žijící v pralesích s rozměklou půdou, bylo výhodnější našlapovat na několik roztažených prstů.

Slovo a slovesnost, volume 21 (1960), number 3, pp. 198-206

Previous Jana Ondráčková: Poznámka k přízvučnosti „stálých příklonek“ se a si v rytmickém plánu výpovědi

Next Emil Skála, Jitka Štindlová: Pochybená práce o českých kalcích z němčiny