Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Nový česko-anglický slovník

František Daneš

[Discussion]

(pdf)

Новый чешско-английский словарь / Nouveau dictionnaire tchèque-anglais

Spolehlivý, moderní a vědecky zpracovaný slovník česko-anglický nám dosud chyběl, neboť dosavadní slovníky neodpovídají dnešním našim nárokům. Tak velký dvousvazkový slovník, vydaný v nakladatelství J. Otty r. 1933 a 1935 (zpracovali jej H. I. Cheshire, V. Jung, L. Klozner, J. Procházka, R. E. Ryan, A. Šrámek), shromáždil sice úctyhodně velký materiál (85 000 hesel a kromě toho množství víceslovných odborných termínů), avšak je to materiál značně různorodý, kriticky nezhodnocený a slovníkářsky řádně nezpracovaný; výslovnost slovník neuvádí. Ze slovníků středního rozsahu je nejvíce rozšířen Hokešův-Procházkův-Cheshirův „Slovník česko-anglický“ (14. vydání 1950; obsahuje přes 22 800 hesel) a Osičkův(-Poldaufův) „Velký česko-anglický slovník Unikum“ (2. vyd. 1947; obsahuje na 33 000 hesel). Oběma lze vytknout především to, že výběr hesel nebyl dostatečně promyšlen a revidován podle potřeb a stavu současného jazyka a že různé anglické ekvivalenty u jednotlivých českých hesel nejsou většinou dostatečně diferencovány, takže uživatel si mezi nimi v konkrétním případě těžko vybírá. Chybí tu prostě teoreticky ujasněné lexikografické zpracování.

Poldaufův nový Česko-anglický slovník středního rozsahu,[1] o němž tu podáváme zprávu, liší se příznivě od svých předchůdců hlavně po těchto stránkách: promyšleným výběrem a uspořádáním českých hesel; lexikografickým zpracováním (důsledné sémantické rozlišení anglických ekvivalentů; u slovesných hesel promyšlením české vidové problematiky aj.); stálým zřetelem k tomu, aby slovník sloužil zároveň uživatelům cizím jako pomůcka k pochopení češtiny (v tom je velké novum tohoto slovníku); důležitými doplňky slovníku: soustavným poučením o anglické výslovnosti a zhuštěným nárysem české mluvnice pro cizince (po anglicku).

Ivan Poldauf, anglista Palackého university, mohl se při své práci opřít jednak o své zkušenosti ze spolupráce se zesnulým A. Osičkou na česko-anglickém i anglicko-českém slovníku[2] i o řadu vlastních prací teoretických (zejména o slovesném vidu a slovesných předponách), jednak o vědecké slovníky angličtiny a češtiny i o celou novou práci české školy lexikografické a lexikologické, a především o vlastní hlubokou znalost angličtiny i češtiny.

Poldauf se zcela odpoutal od starších slovníků, které často přejímaly hesla ze slovníků ještě starších. Jako příklad takovéhoto typického tradičního slovníkového balastu lze uvést heslo kosmák. Ve všech třech prve zmíněných slovnících je najdeme, a to s anglickým ekvivalentem [214]a hairy (or shaggy) fellow (tedy s významem „kosmatý člověk“). Avšak Příruční slovník jazyka českého (PS) označuje to slovo za zcela řídké, a to s významem „černý huňatý kůň“ (vedle odchylného technického významu „přístroj na přenášení kosých úhlů“); vycházející Slovník spisovného jazyka českého (SSJČ) je vůbec nezaznamenává. U Poldaufa právem zmizelo.

Poldaufův slovník je zaměřen na běžnou dnešní spisovnou slovní zásobu (Trávníčkův „vlastní jazyk spisovný“); odborné názvosloví správně autor odkazuje do slovníků speciálních a svůj výběr rozšiřuje spíše směrem k výrazivu hovorovému a obecnému (najdou se tu tedy hesla jako kyblík, pajšl, štafle, trefa, uhlák …, ovšem s příslušným omezením). Slova zastaralá a řídká se rovněž neuvádějí. Poldauf se opíral (podle Úvodní poznámky) nejen o současné slovníky češtiny, ale i o údaje o frekvenci slov (získané při přípravě slovníku „Frekvence slov, slovních druhů a tvarů v českém jazyce“ ve Výzkumném ústavu pedagogickém).

O povaze výběru si můžeme udělat názornou představu srovnáním úseku mezi hesly kos kosmos ve SSJČ a v slovníku Poldaufově. Poldauf uvádí celkem 12 hesel (kos, kos/a, -atec, -it, kosmatý, kosmeti/cký, -ka, kosm/ický, -opolita, -opolitismus, -opolitní, -os), kdežto SSJČ jich má na 80. Je to rozdíl sice značný, přitom však myslím, že výběr celkem odpovídá charakteru Poldaufova slovníku. Chybějí totiž — kromě jmen vlastních — jednak slova řídká, nářeční apod. (kosák, kosárek, kosba, kosiník, kosmatec …), dále odborné názvy a slova učená (zejména složeniny s kosmo-: kosmogonie, kosmonaut; kosekans, kosinus …) a konečně řada derivací: zdrobněliny (kosík, -íček …), adjektiva pravidelně tvořená (kosí, kosatcový …) a podobné derivace (kose, kosátko; kosmatost; kosicí). Bylo by jistě možno přít se, zda to nebo ono slovo do slovníku středního typu patří, nebo ne (např. by bylo možno uvažovat, zda by nebylo lépe vypustit ne právě běžné adj. kosmatý a zařadit základní matematické termíny kosekans, kosinus); nemělo by to však smyslu, neboť neexistuje zcela přesné objektivní kritérion výběru a není v silách jedince, aby udržel při tak rozsáhlém díle všude stejnou míru.

Uživatel bude ovšem hledat v slovníku i poučení o tom, jak překládat do angličtiny některé české výrazy příznačné pro naši novou skutečnost. Autor většinou k tomu přihlédl (najdeme např., jak lze anglicky vyjádřit naše různé národní výbory, jaký je výraz pro úderníka, brigádu, šturmovštinu apod.); nepoučíme se však, jak přeložit např. výrazy pohraničník, Veřejná bezpečnost, příslušník VB, stavbař, traktorista, estráda, kulturní dům, osvětový dům aj.

Autor uvádí a vykládá jako samostatná slovníková hesla i předpony (viz dále) a velmi bohatě jsou zastoupena různá česká idiomatická rčení apod. Namátkou jsem srovnal taková rčení uvedená na konci hasla kost s obdobnými rčeními ve SSJČ: Poldauf má navíc: zkřehlý, ztvrdlý na kost, mít mladé kosti, přelámat komu kosti, vláčet své staré kosti světem (z nich přelámat kosti i navíc proti PS); chybí však proti SSJČ rčení: až kosti praskají, složit své kosti, mít staré kosti, do morku kostí (uvádí však příslušný angl. ekvivalent u proniknout do kosti). Zaznamenána jsou ovšem i ustálená spojení a víceslovné názvy (kostka: kostka cukru, mýdla; polévková kostka; v kostce; kostkový cukr; atp.).

Pro úsporu místa se uvádějí — jak tomu u slovníků tohoto typu zpravidla bývá — za slovem základním též slova odvozená (autor však v předmluvě mluví nepřesně o slovech „etymologicky příbuzných“ — v češtině rozumíme etymologií něco jiného) ve společném odstavci („hnízdu“); společná část všech takových slov se nahrazuje vlnovkou (~), v heslovém slově je tato část (vydělená mechanicky, ne vždy nutně skutečný kmen nebo kořen) oddělena vlasovou kolmicí. Celkem je tato úprava přehledná, neboť připojená slova jsou vytištěna týmž písmem jako slova heslová. Pravidelně tvořená příslovce od adjektiv a některá desubstantivální adjektiva (která nemají v angličtině zvláštní tvar) se zpravidla neuvádějí vůbec. — Podstatná jména slovesná a slovesná adjektiva paradigmatické povahy se neuvádějí jako samostatná hesla. Hnízdování však není provedeno důsledně, což poněkud ztěžuje hledání (např. derivace od kost tvoří zvláštní odstavec, oddělený od odstavce hesla kost odstavcem hesel subst. kostel; podobně adjektivum módní je zcela odtrženo od subst. móda aj.).

[215]Problém sui generis česko-cizojazyčného slovníku je uvádění sloves derivovaných, zejména vidově souvztažných. Různé vidové obměny téhož slovesa Poldauf soustřeďuje, a to u slovesa „jednoduššího“ (chápáno zcela mechanicky); tedy odplouvat je u odplout, bodnout je u bodat, oholit u holit atp. (na příslušném místě v abecedě je však vždy odkaz, tedy oholit (se) v. holit (se), s výjimkou prostě vidových předpon za-, z(e)- (v Poldaufově pojetí). V těch případech, kdy struktura významů obou příslušníků vidových dvojic není paralelní (a tedy rozdíl mezi oběma slovesy vzhledem k angličtině není zanedbatelný), jsou zpracována obě slovesa zcela (nebo alespoň zčásti) samostatně. Tento postup je výhodný pro cizince, kteří se budou prostřednictvím slovníku seznamovat s češtinou; na to autor i jinak ustavičně pamatuje — a lze to jen vítat. Proto najdeme v slovníku často i anglické vysvětlivky (např. u hesla nosit je to poznámka: „indeterm. and iter, of nést“), z nichž zejména cenné (i pro Čechy) a původní jsou anglicky psané sémantické charakteristiky předpon (do-, na-, pro- …); předpony se uvádějí jako samostatná hesla a za anglickou charakteristikou následuje sémantický rozbor předpony vzhledem k anglickým ekvivalentům, pak příklady a konečně frazeologismy, které je třeba tlumočit do angličtiny volně, opisem apod. Uvádění samostatných hesel předponových dovolilo autorovi omezit počet slovesných hesel s předponou (přesto se uvádějí i slova řídká: odmoknout, odmokávat aj.). I když by snad bylo možno vytknout zpracování předpon (zpracovávány jsou i předpony jmenné) některé nedůslednosti (chybí např. prefix nad-, ačkoli se v předmluvě (s. VII) uvádí, prefix pod- je zpracován jen jako jmenný, ačkoli je i slovesný), je nutno bez nadsázky říci, že se českým prefixům dostalo zde poprvé tak důkladného a výstižného zpracování. Známá vynikající Poldaufova schopnost sémantické abstrakce různého stupně se tu mohla plně uplatnit, ovšem v opření o dokonalou znalost českého i anglického jazykového materiálu. Srovnáme-li s tím jedinou dosud vyšlou předponu ve SSJČ, totiž do-, shledáme, že Poldaufovo zpracování je sice celkově méně podrobné (i když v lecčems naopak — vzhledem k anglickým ekvivalentům — detailnější), ale výstižné a zcela postačující.

Tím se dostáváme k nejdůležitější a nejzdařilejší stránce slovníku, k sémantickému (a podle potřeby i stylistickému) utřídění a výkladu jednotlivých anglických ekvivalentů. Pokud jde o češtinu, mohl se tu jistě autor opřít o PS a zčásti o SSJČ; ovšem při slovníku česko-cizojazyčném nejde o to provést nezávislou analýzu češtiny, nýbrž její analýzu vzhledem k angličtině. To znamená (1) k danému českému slovu shledat všechny možné anglické ekvivalenty (tu hraje svou roli sémantická struktura českého slova), (2) tyto ekvivalenty sémanticky utřídit (tu se mohou uplatnit jako pomůcka především dobré slovníky anglické, popřípadě i německo-anglické apod.). Konečné zpracování hesla je tedy výsledkem konfrontace lexikálně sémantické struktury obou jazyků; čím disparátnější jsou v daném případě obě struktury, tím složitější zpracování ekvivalentů musí slovník přinést (a tím větší potíže pro uživatele).

Sémantická výstavba hesla dvojjazyčného slovníku vyžaduje velké množství jemné sémantické analýzy a jen ten, kdo ví, jak je to pracné, dovede ocenit, kolik práce, nové a původní, a kolik důmyslu je uloženo v jednotlivých heslech Poldaufova slovníku, zejména když se autor snažil zpracovat s rovnoměrnou důkladností všechna hesla, žádné neošidit.

Přednosti Poldaufova slovníku se ukazují už i na tak jednoduchém hesle, jako je třeba kotel. Česko-anglický slovník Osičkův (vyd. 1947) uvádí ekvivalenty kettle, boiler, cauldron; u copper poznamenává „na vaření a praní“ a dále pak uvádí kettle-drum s poznámkou „hudeb.“. U Poldaufa však najdeme: kotel: (otevřený, malý) kettle, (větší) ca(u)ldron; (zásobník horké vody nebo vyrábějící páru) boiler, (větší měděný) copper; (hud.) kettle-drum; (horský) basin; nakonec připojuje ještě terminologické sousloví parní kotel steam boiler. — Ze substantivních hesel, u kterých je vystižení významů mnohem obtížnější, uvedu jako příklad třeba heslo stavba: (stavění, způsob vystavění) construction; (budova) building, (zvl. větší nebo postavená blíže určeným způsobem) structure; (v hrubých rysech) frame-(work), framing, (v základních částech) skeleton; (z lehkého materiálu) erection; (vznosná) edifice; (druh [216]stavby, zvl. lidského těla) build; (strojů, vozidel apod.) construction. (Středníkem jsou vyznačeny skupiny významových odstínů).[3]

Podobným způsobem jsou zpracovány i ostatní slovní druhy, zejména adjektiva a slovesa, pečlivě jsou propracovány i odstavce věnované slovům gramatickým. U sloves bývá situace poměrně nejobtížnější, avšak Poldaufovi se většinou zdařilo vystihnout velmi jemné a často značně abstraktní rozdíly mezi anglickými synonymy. Tím nechci ovšem říci, že by z hlediska praktického bylo pro uživatele vždy snadné a jednoduché zjistit, kterého anglického slovesa v daném konkrétním případě (v dané souvislosti) užít; významy nejsou vždy (v kontextu) přesně delimitovány, vyhraněny a také Poldaufovy hutné, nutně zkratkovité, heslovité a leckdy dost abstraktní formulky nebude méně zběhlý uživatel umět vždy všechny hned na první pohled rozluštit. Faktem ovšem zůstává, že lexikálně sémantická struktura každého jazyka je nesmírně složitá a že dobře a přesně se vyjadřovat cizím jazykem je věc sama o sobě velmi nesnadná. — Příkladem důmyslného, ale přitom přístupného zpracování je např. heslo zjistit < zjišťovat.[3a] Nejprve se uvádí nejobecnější, nejméně významově vyhraněný nebo specializovaný ekvivalent find (out) a pak následují sémanticky omezené ekvivalenty: (z. a konstatovat) state, (vědomým úsilím dojít k poznání) ascertain, (jasně, napevno) establish, (z. a určit) determine; (co u koho) investigate with a p., (dotazem) make an inquiry, (přehledným rozborem, zvláště úředním) survey, (měřidlem) take (a depth …); (kde se co nalézá) locate a t. — Ten, kdo ví, jak dosavadní slovníky nechávaly zpravidla uživatele bezradným, když se měl rozhodnout pro jeden z uváděných ekvivalentů, plně ocení toto velké zdokonalení lexikografické práce.

Poldauf vtipně využil pro účely sémantické výstavby slovesného hesla předponových odvozenin. U těch sloves prostých, u nichž to lze provést, rozdělil celý heslový odstavec na významové skupiny podle odpovídajících předponových derivací (např. u točit jde o derivace s prefixy na-, o-, s-, vy-, za-; podobně u tisknout aj.) ; poněvadž však tyto derivace mívají i významy, které nejsou dokonavými paralelami k základnímu slovesu, a existují k nim i sekundární imperfektiva, uvádějí se i jako samostatná hesla, a to se všemi svými významy (tak např. stočit je nejen s. v. točit, nýbrž tvoří též samostatné heslo stočit < stáčet).

Rozumí se samo sebou, že takto zpracovaný slovník je velmi cenným dílem i pro bohemistiku; porovnání s jiným jazykem může leccos odhalit i v domácím lexiku.[4] Najdou se ovšem u Poldaufa i některé nesrovnalosti, neúplnosti a nepřesnosti, jak to ani jinak v tak obsáhlé a složité práci, jako je slovník, nemůže být. Tak např. nepříliš zdařile jsou zpracována hesla pověstný a proslulý. Z hlediska češtiny jsou to (podle PS) zčásti synonyma („velmi známý, slavný“), avšak pověstný může nadto znamenat „obecně známý svou špatnou pověstí“. Společnému významu (kladně hodnotícímu) by odpovídaly z anglických ekvivalentů uváděných Poldaufem famous, renowned, … of repute, noted (bylo by je však možno ještě rozmnožit alespoň o celebrated, well known;[5] k druhému významu (hanlivému, u adj. pověstný) se hodí notorious. Poldauf však uvádí (vedle ostatních citovaných ekvivalentů kladných) notorious i u hesla proslulý (ač význam tohoto anglického ekvivalentu charakterizuje správně jako [217]„zvláště špatným“), kdežto u hesla pověstný najdeme jediný kladný ekvivalent famous (je vlastně doslovný) a dále notorious, avšak tentokrát s poznámkou „nechvalně nebo chvalně“. Nebo: u hesla soudobý je místo ekvivalentů jen odkaz na současný, přestože současný má více významů než jen „soudobý“ (postrádáme však zřetel k významovému rysu „dnešní“).

Poněvadž autor sleduje soustavně i to, že jeho slovník má „vést cizince znalé angličtiny k tomu, aby mohli prostřednictvím tohoto jazyka porozumět českým textům“ (Úvodní pozn., s. V), uvádí u každého českého heslového slova jeho důležité mluvnické tvary nebo zkratkami a značkami odkazuje na příslušná paradigmata (tabulky) otištěná na konci v anglickém přehledu české mluvnice. Odchylným typem (groteskem) jsou vyznačeny ty hlásky nebo hláskové skupiny, které v ostatních pádech mizejí (pohyblivé e, cizí koncovky -us, -um ap.). Porůznu, podle potřeby, se uvádějí i jiné anglické vysvětlivky a též výslovnost obtížnějších slov (cizích). Děje se tak ale s jistými nedůslednostmi; např. [téma], ale [tchéze] (!). Upozorňuje se i na střídání samohláskové délky při skloňování substantiv.

Ačkoli slovník vyšel až v druhé polovině r. 1959, nemohl plně přihlédnout k Pravidlům českého pravopisu (z r. 1957), poněvadž v době jejich vydání byl již v sazbě (nikoli vinou autorovou se vydání slovníku zbytečně protahovalo). V úvodu autor říká, že k Pravidlům přihlédl „všude tam, kde připouštějí u slov jedinou pravopisnou podobu“ (s. VI).[6] Tím méně bylo možno přihlédnout k změnám tvaroslovným zavedeným novými školními Pravidly (1958). (Uvádějí se v slovníku např. pouze podoby čištěn, zapjal atd.)

Pokud jde o výslovnost slov anglických, užil autor zajímavého postupu, jímž se snaží vyhovět dvěma požadavkům: Aby se slovník uváděním výslovnosti (u každého ekvivalentu) nestal nepřehledným a příliš rozsáhlým, a na druhé straně aby uživatelé ve výslovnosti netápali a nemusili ji u každého slova hledat v slovníku anglicko-českém, předeslal autor úvodní „Zásady pravidelné výslovnosti anglických slov“, takže pak stačí, když se ve vlastním slovníku uvádí výslovnost jen těch slov (resp. slabik), jejichž výslovnost těmto zásadám neodpovídá. Je to řešení jistě v zásadě správné, i když v praxi pro uživatele ne vždy zcela snadné, neboť ne všichni si osvojí důmyslně a přehledně podaná, avšak značně zhuštěně formulovaná pravidla (s tabulkami ne právě jednoduchými).[7] K přepisu užívá v podstatě znaků naší abecedy (včetně w a čárek k označení délek) rozmnožených o speciální znaky η, ϑ, ð, ә, bez nichž se nelze obejít. Je to způsob pro nás vhodný a u nás běžný, s jedinou výjimkou spřežky ts, které Poldauf zbytečně užívá místo c (ale č ponechává). Přízvuk označuje podtržením samohlásky, vedlejší přízvuk tečkou pod samohláskou; při pečlivém tisku je to způsob dost výrazný.

Zvláštní pozornosti zaslouží připojený přehled českého formálního tvarosloví („An Abstract of Czech Grammar“). Autor má na mysli jen cizí uživatele, a proto nepodává výklady po způsobu našich mluvnic (a podle nich zpracovaných mluvnic pro cizince). Jeho výklad připomíná spíše zpracování tvarosloví pro strojový překlad. Přitom podává ovšem jen věci základní a užívá hojně tabulek;[8] ty podávají maximálně zjednodušený přehled koncovek (zakončení) a připojené poznámky udávají vedlejší pravidla (často morfonologická).[9] Ten, kdo je zvyklý [218]na tradiční pohled v mluvnici, bude asi stěží souhlasit, že Poldauf podává např. skloňování zájmen kdo a ten tím způsobem, že vyčlení základ k-, respekt. t- a koncovky -oho, -omu, -om, -ým (vzt. -ím), a podobně u zájmen co a nic vyčleňuje v ostatních pádech základ (ni)č-a koncovky -emu, -em, -ím. Avšak z hlediska synchronní formální analýzy je tento postup dobře odůvodněný a pro cizince nepochybně nejvhodnější.

Zajímavý je obecný výklad o slovesných tvarech. Princip celého systému se podařilo Poldaufovi načrtnout velmi jasně na necelých sedmi řádkách úvodního odstavce. (Vhodně zavedl termíny — a vlastně i pojmy — past-radical a passive-radical (form) místo „participle, příčestí“ a uvádí i slovesná adjektiva a slovesné subst.) Ve vlastním třídění vychází Poldauf ze šesti tříd, přičemž rozlišuje slovesa pravidelná (s čistými formami podle tříd) a nepravidelná (se smíšenými formami), patřící do více než jedné třídy. První tři třídy tvoří skupinu sloves s ind. praes. na -u/-i, -eš, -e, -em(e), -ete, -ou/(slovesa na -ovat,[10] -nout, -t, -ci), druhou skupinu sloves na /+ -m, , -, -te, -ají/(slovesa na -at, -át, -it, -et, -ít). Třídy určuje Poldauf podle infinitivu, a to takto: 1. -ovat, 2. -nout, 3. souhláska + t, -ci, dlouhá samohláska + t; 4. -at (nikoli však -ovat), -át (jednoslab., avšak 1. os. sg. nikoli -aji), 5. -it, -ít (některá), 6. -et/-ět, -ít (některá). (V případech, kde infinitivní zakončení je dvojznačné, uvádějí se u hesla některé další relevantní tvary, podle nichž lze jednoznačně zařadit; podobně jsou zachycena i slovesa nepravidelná.) Takovéto třídění je jistě pro slovník, který uvádí v hesle slovesa v infinitivní podobě, výhodné a pro cizince vhodné (zejména tvary prézentní se při něm jeví ve velmi racionálním uspořádání). Mám však za to, ze lepší vhled do systému českých slovesných tvarů dává pojetí Dokulilovo,[11] které nepracuje s pojmem sloves pravidelných a nepravidelných, nýbrž chápe tvarový systém každého slovesa jako kombinaci jisté sady tvarů prézentních s jistou sadou tvarů minulých. Tím jsou dány různé typy (těchto kombinací) s různým stupněm produktivnosti. — V poznámce o slovesném vidu shrnuje Poldauf stručně základní věci, přidržuje se přitom své koncepce, známé ze statí v Slově a slovesnosti. — Pro jazykově neškolené (cizí) uživatele nebude ovšem tato Poldaufova mluvnice příliš snadno přístupná.

Slovník je vhodně doplněn velmi potřebným diferenčním česko-anglickým slovníčkem vlastních jmen (osobních i zeměpisných) s výslovností a dále seznamem nepravidelných anglických sloves. Je však třeba velmi litovat toho, že typografické vypravení slovníku není v souhlase s jeho hodnotou a že není vytištěn na kvalitním papíře. Je-li tedy reprezentantem opravdu dobrým naší práce lexikografické, není dobrým reprezentantem naší práce typografické. Škoda, že si Státní pedagogické nakladatelství nevzalo za vzor obchodní slovníky (anglicko-český a česko-anglický) vydané v l. 1955 a 1958 v nakladatelství Orbis; jejich typografická úprava a vůbec technické provedení nás v cizině skvěle reprezentuje.

 

Svůj referát jsem zaměřil spíše k otázkám obecným a bohemistickým (anglistickou stránku ponechávám k posouzení povolanějším odborníkům). Vyplývá z něho zajisté jasně závěr, že novým Poldaufovým slovníkem počíná — řečeno bez nadsázky — nové období ve vývoji našich slovníků česko-cizojazyčných.[12] I když dílo není jistě bez nedostatků a lze mít výhrady k jednotlivostem, popřípadě i diskutovat o některých otázkách celkového pojetí, musíme u této [219]vynikající práce bez výhrad ocenit jak její vědecky promyšlené a důsledně uplatněné lexikografické principy (s množstvím vtipných řešení a nápadů), tak ohromné kvantum podrobné a původní jazykově analytické práce, uložené ve zpracování jednotlivých hesel. Možná, že mu někteří uživatelé budou vytýkat to, že je na ně příliš náročný. Něco na tom je; obávám se však, ze podstatnější „zpřístupnění“ takovéto příručky by bylo možno uskutečnit jen na úkor její odborné hodnoty. V takové situaci pokládám náročnost (tj. obtížnost) za menší zlo.


[1] Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1959; stran 1190 + XXIV, cena váz. výt. 37,50 Kčs.

[2] V česko-anglickém slovníku Osičkově pracoval Poldauf na heslech písmen R—Y; srovnání s hesly začátku abecedy ukazuje klady Poldaufova přístupu již tehdy.

[3] Nezřídka se odkazuje na jistou skupinu anglických ekvivalentů přes česká synonyma, s. v. stav je to např. „povolání, postavení“, u zapnout odkaz na zapojit apod.

[3a] Značek > a < užívá Poldauf důsledně pro označení vidových dvojic; je to způsob úsporný i názorný.

[4] Tak se např. ukazuje, že česká hesla šťastný a štěstí by bylo třeba poněkud jinak zpracovat, než jak je tomu v PS. Přinejmenším je nutno rozlišit dva zcela odlišné významy: (1) „příznivá shoda okolností, zdar“ (ob. klika, angl. luck, resp. good luck), (2) „stav, pocit blaha“ (angl. happiness). PS neprávem spojil oba významy vjedno.

[5] Rozmnožit anglické ekvivalenty by bylo možno i u leckterých hesel jiných. Autorovi slovníku nešlo pochopitelně o jejich úplnost a kromě toho mnohá synonyma se najdou u těch českých hesel, která jsou jim významově bližší.

[6] Uklouzla však např. stará podoba traversa (dokonce bez udání výslovnosti) a u hesla fej(e)ton se uvádí nadbytečně výslovnost [fejeton].

[7] Poldauf provádí svou zásadu tak důsledně, že např. u slova wright uvádí výslovnost v podobě [-ajt], spoléhaje zřejmě na to, že uživatel si uvědomí pravidlo o němém w- před -r. Nepřibyla by ani jedna litera, kdyby „pro jistotu“ udal výslovnost celého slova: [rajt].

[8] Tabulek leckdy dost složitých, jako např. pro slovesné tvary na s. 1184; vzhledem k úspoře místa a pro drobný tisk je až nepřehledná a uživatel se v ní ne snadno orientuje.

[9] Tak např. v tabulce sloves s 1. os. préz. na -i/-u se uvádějí jen koncovky -eš, -e, -eme, -ete, /-ou, avšak doplňující „Pravidlo o he che ke re ske“ říká, že takovéto hláskové kombinace na hranici kmene a přípony se mění na že še če ře ště. Koncovky nebo přípony, před kterými dochází k „měkčení“ koncové souhlásky základu, značí Poldauf hvězdičkou (tedy např. -*í u subst. verb.); je to dobrá pomůcka.

[10] Poldauf uvádí ve slovníku důsledně jen podobu inf. na -t; v přehledu mluvnice pak správně poznamenává: „The infinitive termination -t may be extended to -ti in literary style.“

[11] Nejúplněji podané v učebnici Českého jazyka pro 1. tř. gymnasia, Praha 1951, 157n.

[12] Při této příležitosti by bylo myslím vhodné uvažovat o tom, zda by — na základě práce Poldaufovy — nebylo možné vypracovat a dohodnout jednotnou úpravu a jednotné vybavení heslových záhlaví, pokud jde o plnění funkce slovníku — sloužit i cizincům k interpretaci češtiny.

Slovo a slovesnost, volume 21 (1960), number 3, pp. 213-219

Previous Emil Skála, Jitka Štindlová: Pochybená práce o českých kalcích z němčiny

Next Jiří Daňhelka: K vydávání děl J. A. Komenského