O historický přístup k jazyku
Pavel Novák
[Chronicles]
За исторический подход к языку / Conception historique de la langue
Práce E. Coseria Sincronía, diacronía e historia (El problema del cambio lingüístico)[1] byla již u nás velmi podrobně recenzována.[2]
Připomínáme-li ji přesto znovu, činíme tak proto, abychom dodatečně upozornili na myšlenku, která není nakonec nijak překvapující, avšak s níž jsme se při jedné zvláštně vhodné příležitosti přece jen nesetkali.[3]
Coseriu na s. 11 praví: »Je pravda, že v jistém stavu jazyka můžeme zjistit např. jevy zastaralé. Pokud ty však existují a fungují, jsou prvky současnými. A ještě víc: funkčně je nějaký jev zastaralý … jen z hlediska současného, v jiných obdobích by tak nebyl mohl působit.« Tento postřeh, který svědčí o tom, co se obvykle nazývá dialekt. způsobem myšlení, nutí k úvaze.
Staré rovnice: přístup (metoda, studium) a) historický rovná se diachronní, rovná se dynamický, rovná se nesystémový, rovná se vysvětlující, rovná se vědecký a b) nehistorický rovná se synchronní, rovná se statický, rovná se systémový, rovná se popisný, rovná se nevědecký, byly v posledních padesáti letech notně proškrtány. V současném úzu naší lingvistiky nám z nich zbyly nesymetrické dvojice: metoda synchronní, popisná a metoda diachronní, historická.[4]
Především, je-li metoda synchronní popisná, je pravda, že metoda diachronní vysvětluje? Avšak již v druhé polovině minulého století věděl dánský jazykozpytec Madvig, že práce zabývající se vývojem jazyků jsou neméně popisné než práce zabývající se jistým stavem jazyka,[5] a od té doby se přece ve vysvětlování jazykového vývoje příliš nepokročilo. A dále, musí být historický přístup nutně spojen s traktováním vývoje jazyka?[6] Coseriův přístup k zastaralým jazykovým jevům — a ten je historický — jasně ukazuje, že nikoli (naopak i v diachromii lze postupovat značně nehistoricky.)
Domníváme se proto, že by si terminologická stránka celé problematiky zasloužila důkladného rozboru. Že však užívání slov synchronní a popisný na jedné straně a diachronní a historický na druhé straně jako synonym k vyjasnění otázky nepřispívá, můžeme říci už dnes.
[1] (Otázka jazykové změny) Montevideo 1958, 164 s.
[2] J. Krámský v ČMF 41, 1959, 175—178.
[3] Sb. O vědeckém poznání soudobých jazyků, Praha 1958; srov. recenze K. Horálka, SaS 20, 1959, 149—152 a L. Doležela, NŘ 42, 1959, 163—172.
[4] Srov. rejstřík k uved. sborníku. Že není diachronický — dynamický a synchronický — statický, jasně se tam říká na s. 68—69.
[5] Viz L. Hjelmsev, Pricipes de grammaire générale, Kodaň 1928, 57. U nás tuto myšlenku zdůrazňuje prof. K. Horálek. Srov. i slova B. A. Il’jiše v předmluvě k ruskému překladu Jespersenova díla The Philosophy of Grammar (Filosofija grammatiki, Moskva 1958, 13).
[6] Srov. i P. Sgall, Vývoj flexe v indoevropských jazycích, zejména v češtině a v angličtině, Rozpravy ČSAV, řada spol. věd, roč. 68, 1958, seš. 5, 5—6.
Slovo a slovesnost, volume 21 (1960), number 4, p. 292
Previous Jiří Nosek: Obecná teorie syntaxe
Next Florica Dimitrescu-Niculescu (Bukurešť), Jiřina Smrčková: Charakter rumunské jazykovědy
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1