dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Jazykovědné a stylistické práce ve »Studiích o jazyce a literatuře národního obrození«

Alexandr Stich

[Discussion]

(pdf)

Лингвистические и стилистические работы в »Исследованиях по языку и литературе чешского национального возрожденя« / Travaux de linguistique et de stylistique compris dans les „Etudes sur la langue et la littérature de la renaissance nationale“

Jazykový vývoj v době národního obrození je stále v centru pozornosti jazykovědců; výzkum konstituování a rozvoje spisovného jazyka souhlasí se snahou našich společenských věd jako celku poznat všestranně a ve všech souvislostech právě období obrozenské jako jednu z klíčových etap národních dějin. Toto společné zaměření několika vědních oborů nejen umožňuje podat ucelený obraz obrozenského údobí a jeho problematiky, ale zároveň vede k účinné spolupráci jednotlivých oborů při řešení speciálních otázek. Ty se mohou tak řešit mnohem hlouběji právě proto, že se jednotlivé vědní obory mohou opřít o podněty, metodologické zkušenosti i závěry ostatních oborů. Vzájemné vztahy jazykovědy a literární historie mají v takové spolupráci již dobrou a starou tradici,[1] také historické vědy, i když už ne tak výrazně, stávají se v této spolupráci platným členem; v poslední době se objevily i práce zabývající se politickou a filosofickou problematikou, které jsou významným přínosem pro všechny příbuzné obory.[2]

Výzkum obrozenské problematiky přinesl nyní další významnou práci, totiž soubor statí nazvaný Studie o jazyce a literatuře národního obrození.[3] Sborník obsahuje celkem devět studií jazykovědných, stylistických a literárněhistorických; řazeny jsou podle chronologické posloupnosti jednotlivých témat. Na závěr je otištěna bibliografie prací prof. Kvida Hodury (sestavila Věra Formánková), jemuž je sborník věnován k osmdesátým narozeninám.

[57]Literárněhistorické náměty se zpracovávají ve třech studiích: Jan Červenka se zabývá počátky obrozenské literatury pro děti v článku Krameriův překlad „Mladšího Robinsona“ ve vývoji české literatury pro mládež (55—72), Karel Dvořák přispěl do sborníku studií Kollárův neznámý časopisecký příspěvek (137—142) a Felix Vodička řeší ve stati Mácha jako literární kritik (229—245) na základě interpretace některých míst z Máchova deníku dosud nerozřešený problém, jaký byl obsah Máchových literárně kritických příspěvků, o jejichž existenci máme zprávy, ale jejichž text se nepodařilo dosud objevit.

V našem referátu pojednáme podrobněji o pracích věnovaných obrozenskému vývoji jazykovému a slohovému.

První dvě studie sborníku se zabývají jazykovědnými pracemi Josefa Dobrovského. Al. Jedlička tu zjišťuje v práci Josef Dobrovský a tvaroslovná kodifikace spisovné češtiny (5—24) kritéria, podle nichž Dobrovský postupoval při popisu a hodnocení morfologické soustavy spisovné češtiny. Jedlička tu vychází z obecně přijímaného názoru, že kodifikace Dobrovského se opírala o starší veleslavínskou normu, a že tedy byla ve své podstatě konzervativní; přiznává však závěru o archaičnosti Dobrovského kodifikaci jen platnost rámcovou a dovozuje pak podrobným rozborem tvaroslovných částí Ausführliches Lehrgebäude, že závěry Dobrovského jsou v jednotlivostech výsledkem nikoli přímočarého a naprostého příklonu k jazykové normě 16. století, nýbrž výsledkem mnohostranného a citlivě hodnotícího pohledu na soudobý jazyk a jeho potřeby, a že právě tato různá kritéria, vyplývající ze zkoumání současného stavu, vítězila v Dobrovského kodifikaci nad přímočarým uplatňováním normy veleslavínské.

Al. Jedlička dále ukazuje, že morfologická kodifikace v Ausführliches Lehrgebäude není statický, plošný obraz určitého stavu, nýbrž že Dobrovský „vidí tvaroslovnou normu v pohybu, dynamicky, sleduje ji jako vývojový proces“. Z toho vyplývá, že mnohotvárná jazyková skutečnost není sevřena do zjednodušujících pouček; Dobrovský často označuje některý prostředek za zastaralý, jindy opět naznačuje, že prostředek do tvaroslovné normy teprve vniká apod. Hojné dublety v mluvnici Dobrovského a jejich diachronní rozlišení bývá provázeno někdy i hodnocením, která z obou možností se doporučuje jako vlastní prostředek jazyka spisovného.

Stejně diferencuje Dobrovský i tvary spisovné a lidové, zachycuje frekvenční rozdíly v užívání jednotlivých tvarů a přihlíží k významové stránce jazykových jevů. Všechna tato zjištění vedou pak k závěru, že nejvyšším kritériem byl pro Dobrovského v jeho činnosti kodifikační jazykový úzus.

Autor zjišťuje v Dobrovského popisu i prvky systémového chápání tvaroslovných jevů, např. při korespondenci genitivních a lokálních tvarů u neživotných maskulin, a funkční hledisko, uplatňované mnohdy i tam, kde se tím odmítal pro novočeskou spisovnou kodifikaci stav veleslavínský.

Materiál, který autor v studii snesl, a jeho důkladná interpretace podporují tedy průkazně závěr, že archaické východisko kodifikace Dobrovského není jediným momentem při hodnocení tvaroslovných prostředků, ale že základní význam mají i kritéria další, opírající se o jemně analyzovaný a diferencovaný rozbor současného úzu.

Ve studii Přemysla Hausera, Dobrovského práce o tvoření slov a domácí mluvnická tradice (25—54) řeší se otázka, jak souvisí Dobrovského studia o tvoření slov s pracemi jeho předchůdců. Hauser nejdříve popisuje, jakým způsobem a s jakými výsledky se zabývali slovotvorným studiem čeští gramatikové před Dobrovským. (Naukou o tvoření slov se zabývali Matěj Benešovský, Vavřinec Benedikt z Nudožer, Jan Drachovský a Jiří Konstanc; podrobný a na svou dobu vynikající je rozbor tvoření slov v Rosově gramatice; studiu slovotvorných zákonitostí se věnovali dále i Pavel Doležal a Antonín Bernolák. Slovotvorné pasáže těchto mluvnic na sebe postupně navazují, stranou stojí gramatika Pohlova.)

Dobrovského práce o tvoření slov (dvě samostatné studie a obsáhlý oddíl v Ausführliches Lehrgebäude) vycházejí z bohatého materiálu, který shromáždili Dobrovského předchůdci, a vy[58]užívají i jejich dílčích závěrů. Přitom Dobrovský prohlubuje a propracovává obecně teoretické otázky; při slovotvorné analýze vychází z kořene slova, nikoli z přípony jako starší gramatikové, a může proto i přesněji určit podobu přípony. Zpřesňuje údaje o hláskových alternacích. Při třídění materiálu hledí k podobě přípony a opouští v zásadě hledisko, k jakému slovnímu druhu patří slovo výchozí. Od domácích předchůdců se liší Dobrovský dále nejen tím, že abstrahoval z lexikálního materiálu mnohem více slovotvorných formantů, ale i přesnějším určením jejich významu. Kromě odvozování se Dobrovský zabýval obšírně i skládáním slov. Opět tu lze vysledovat souvislost s českou mluvnickou tradicí, především s gramatikou Doležalovou, ale i tu přináší Dobrovský mnohá nova v metodě i v jednotlivých závěrech.

Na tomto srovnávacím podkladu autor studie uzavírá, že slovotvorná zkoumání Dobrovského souvisí těsně s domácí jazykovědnou tradicí; zároveň koriguje rozšířené tvrzení, že Dobrovský tu byl pod silným vlivem Adelungovým. Hauserův výklad obhájil vědeckou samostatnost Dobrovského v tomto oboru, aniž popřel kladné podněty, které Dobrovský z děl svých současníků čerpal.

 

Ostatní studie sborníku se zabývají obrozenskou jazykovou praxí. V obsáhlém příspěvku nazvaném Souvětná skladba v jazyce Hýblových časopisů (73—136) sleduje Karel F. Svoboda stav prostředků pro vyjádření vztahu vět v souvětí v jazyce populárního časopisu, určeného širokému okruhu čtenářů. Svoboda si zvolil úsek málo zpracovaný a došel k závěrům, které zajímavě objasňují otázky syntaktického vývoje jazyka v prvním obrozenském období. Především podal podrobný popis těch jevů ze souvětné syntaxe, kde byl v dané době vývoj nejmarkantnější (spojení odporovací a stupňovací, skupina spojek že, protože, poněvadž, jelikož, ježto, uvozující výrazy s kondicionálovým komponentem by; prostředky pro vyjádření časového vztahu — co zatím, jakmile, sotva (že), dříve (než) atd.; zájmena a příslovce uvozující věty vztažné atd.). Metodicky je postup autorův místy nehomogenní, při popisu vychází někde z roviny formální, zvláště v první části práce, jinde je mu základem rovina skladebně významová (zvláště u časových vět). Práce sama však spojení těchto dvou postupů vyžadovala a dokonce ukázala, že pro zkoumání vývoje syntaktické stavby v novodobých dějinách spisovného jazyka je nejvhodnější, neboť adekvátně odráží jazykovou skutečnost samu. Tento postup odpovídá i tomu, že jednotlivé skladební prostředky nejsou na stejné úrovni, nýbrž že se člení v celou stupnici od prostředků významově naprosto jednoznačných až k prostředkům významově velmi širokým nebo mnohoznačným. Při důsledném zachovávání stanoviska buď jen formálního, anebo jen čistě významového by bylo velmi těžké, ba skoro nemožné jasně ukázat jednak synchronní vztahy skladebních prostředků, jejich homonymii, synonymii atd., jednak vývojové tendence a procesy.

Svobodova práce zachycuje některé syntaktické typy, kterým nebyla dosud věnována pozornost (např. příčinně vysvětlující spojku že, která uvozuje závislou větu udávající skutečnost, „z jaké příčiny byla otázka věty řídící vyslovena“, např.: Kohož pak asi dnes pan Skrblík ošidil, že tak potěšeně u truhel svých peněžných se usmívá?). Na základě svého materiálu vyslovuje autor domněnku, že souvětný typ se spojovací dvojicí příliš než aby (navrhuje pro něj termín „věta věcné neslučitelnosti“) není vývojově sekundární, ale že se vyvinul zároveň s typem příliš aby. Značnou pozornost věnuje autor větám s „inverzním“ když (např. Ano právě chtěli nejen celičký vůz bedlivě prohledati, nýbrž i také již k tomu pohrůžky nebezpečně znějící od sebe vypustili, když uprostřed nich mladý chlapík vystoupil …); interpretuje je jako vztažné příslovce a větu jím uvozenou nazývá vztažnou větou časovou. Její podstatu vysvětluje tak, že „inverzní“ když pouze spojuje obsah věty, kterou uvádí, s obsahem věty řídící, zdůrazňuje těsnou spojitost obsahů obou částí souvětí. Vztažnost inverzního když dokazuje autor tím, že je když v této funkci variantou vztažného kdy, a zároveň upozorňuje na shodnou funkci relativa což.

[59]Svoboda s prospěchem sleduje i stylistické vztahy a jejich úlohu ve vývoji syntaxe, např. ve větách se spojkou když, vyjadřujících reálné okolnosti.

Diskusní je myslím autorův názor na významový vývoj a slohové využití původně místního relativa kdežto. Jistě oprávněně vychází z předpokladu, že se „kdežto v jiných významech než místních rozšířilo v době nedávné“ (127), dále však soudí, že toto významové rozšíření proběhlo nejdříve v jazyce lidovém, mluveném (právě jeho mnohovýznamovost o tom prý svědčí). Celkem musíme předpokládat vnitřní spojitost mezi rozšířením mnohovýznamových, jasně nespecifikovaných syntaktických spojovacích prostředků v obrozenské literatuře a běžně mluveným jazykem lidovým, ale na druhé straně nelze dobře pochopit, měla-li mnohovýznamovost výrazu kdežto skutečně kořeny v jazyce lidovém, proč tento výraz nabyl ve spisovném jazyce tak rychle archaického zabarvení a proč pak zároveň i z lidového jazyka vymizel tak rychle a beze stop, že jej i literatura období bezprostředně následujícího neužívá tam, kde vědomě usiluje právě o sblížení s jazykem lidovým. Svobodova práce tu ukázala, kde je zapotřebí prozkoumat obrozenskou češtinu soustavně a ve všech souvislostech, totiž právě v oblasti vztahu spisovné a lidové syntaxe.

Další příspěvek, studie Františka Cuřína Vývoj jazyka Václava Klimenta Klicpery (149 až 193) se soustřeďuje na jazykově stylistický profil jedné osobnosti a chce jej postihnout dynamicky. Cuřínovým východiskem je rekonstrukce Klicperových estetických a jazykových názorů a kritérií, s nimi konfrontuje materiál Klicperových dramat a výsledky rozboru zasazuje do širšího kontextu vývoje spisovného jazyka v obrození. Autor charakterizuje především slovník Klicperových divadelních her, a to využití lidových prostředků lexikálních, odmítavý vztah Klicperův k lexikálním germanismům obecného jazyka, pronikání nářečních prvků do dramat, využití prvků makarónských, odraz obrozenské záliby v kompozitech a perifrastičnost v pojmenování. Syntakticky charakterizuje autor Klicperovy hry především rozborem polovětných vazeb a pasíva a rozborem některých slovosledných typů (postavení slovesa a shodného i neshodného přívlastku). Vývoj Klicperova jazyka byl podmíněn několika dobovými okolnostmi. Cuřín zdůrazňuje, že Klicpera vyšel z jazykové praxe předcházejícího období, neustrnul však, a postupně vytvářel svůj osobitý způsob vyjádření. Tento vývojový proces byl naplněn protiklady vyplývajícími z nesouladu mezi teoretickým stanoviskem Klicperovým a jazykovou skutečností jeho dramat. Klicpera byl příslušníkem generace preromantické, ale dovedl jít i proti názorům a požadavkům, které estetika jeho doby vyžadovala. Prostředky jazykové charakteristiky nejsou Klicperovi ještě plně určujícím měřítkem při vytváření jazykového projevu jednotlivých dramatických postav; značnou úlohu mají při volbě jazykového výrazu ještě rozdíly určované druhem žánru.

V druhé části studie se Cuřín zabývá pozdním obdobím Klicperova života, kdy už vedle něho vyrůstala mladší generace tylovská, usilující na jedné straně o těsné sblížení jazyka realistického dramatu s jazykem lidovým a na druhé straně o pevnější konstituování „vysokého slohu“ pro tragédii a hrdinské drama. Klicpera se v této době ve snaze vyhovět kritice a části publika stále více vrací k jazykové praxi údobí vývojově už překonaného, vnáší do her více prvků, které mají dodat jazyku poetického zabarvení (jak v lexiku, tak ve větné skladbě), užívá mnohem více prostředků charakteristických pro jungmannovskou generaci a tak se neustále více vzdaluje od mladé generace a rozchází se s celým směřováním jazykového vývoje. Cuřín přinesl nejen zajímavý materiál pro poznání jazyka obrozenského dramatu, ale zároveň ukázal na velmi vyhraněném příkladu, jak vývoj jazyka není jen součet jazykového vývoje jednotlivých jeho uživatelů, nýbrž jak se může jazykový vývoj jednotlivce, třeba i literárně velmi důležitého, s celkovým vývojovým proudem diametrálně rozejít.

Jazykem obrozenského dramatu se zabývá i další studie. Vladimír Štěpánek řeší v práci, nazvané Tylův Čestmír ve vývoji jazyka národního dramatu (195—228), dílčí problém sou[60]visící s rozvojem národního dramatu „velkého typu“.[4] V. Štěpánek spatřuje v Tylově Čestmíru první vrchol a skutečný úspěch obrozenského úsilí o vytvoření národního dramatu, které teoreticky požadoval už Jungmann. Jazykovým a slohovým rozborem doplňuje celkový obraz tohoto úsilí a jeho výsledků a zároveň vysvětluje, co umožnilo Tylovi jako prvnímu dosáhnout cíle, o nějž usilovali různými cestami už Turinský, Linda a Klicpera. Štěpánek vychází z rozboru společenské situace na rozhraní dvacátých a třicátých let a odtud vysvětluje, ovšem v souvislosti s rozvojem literatury samé, krizi preromantického ideálu literárního i jazykově slohového. Základním požadavkem, kladeným v této době z hlediska jazykového ztvárnění na národní drama, bylo dosáhnout co největší srozumitelnosti a obecné přístupnosti jazykového výrazu, aniž by zmizelo „poetické“, vznešené zabarvení textu, posunující drama do exkluzívnější roviny. Situaci komplikovala ještě okolnost, že se velké poetické drama nemohlo tak těsně přimknout k lidovému jazyku jako veselohra a drama realistické.

Na základě tohoto rozboru situace zkoumá pak autor Tylovo drama z několika aspektů. Na prvém místě stanoví poměr jazyka v Tylově Čestmíru a soudobé jazykové normy (a to z hlediska vývojového, tj. podíl a úlohu archaismů a neologismů). Opíraje se hlavně o práce Havránkovy, dochází k závěru, že Čestmír zůstává v mezích soudobé normy, využívá však značně jejích faktických nebo jen potencionálních možností a soustřeďuje se na prostředky nikoli běžné. Jako další typický znak tohoto dramatu určuje autor bohatou a formálně značně propracovanou obraznost výrazu čerpající z preromantického estetického ideálu, dále silnou poetizaci a patetické zabarvení jazyka slovoslednými prostředky, konstrukcí souvětí a využitím spojovacích výrazů cizích mluvenému jazyku i značnou frekvencí větných typů citově zabarvených. Na konec připojil autor stručnou kapitolku o eufonii, v níž dokládá estetickou funkci zvukového materiálu. (Zde by, soudím, práci prospěl obsažnější rozbor, přes autorovo tvrzení, že eufonické kvality celého díla zhruba odpovídají rozebírané úvodní pasáži.)

Autor shrnuje výklad v závěru, cenném pro dějiny literatury i dějiny vývoje slohu, že se Tylovi podařilo už zde, na samém počátku tvůrčí dráhy, vytvořit dílo plně odpovídající požadavkům dobových ideálů. Poetické kvality Tylova dramatu nebyly poprvé od vzniku novodobého dramatu výsledkem příkrého rozchodu se soudobou normou, nýbrž opíraly se o ni. Tyl tak vytvořil předpoklady pro realizaci opravdového velkého dramatu v pozdějším tvůrčím období kolem r. 1848, kdy vznikají Krvavé křtiny, Jan Hus, Kutnohorští havíři a Měšťané a študenti.

Zatímco dosud uvedené studie sborníku se týkají vesměs jazykově stylistického nebo literárního vývoje vázaného na jednu osobnost, je poslední studie věnována vzniku jednoho ze syntaktických typů, jehož genetický a vývojový proces je pro obrozenskou dobu právě charakteristický. Jan Sedláček pojednává v studii O jmenných polovětných vazbách v obrozenské umělecké próze (247—264) o dvou polovětných konstrukcích, které jsou významově i vývojově velmi blízké. Jsou to jednak volné jmenné vazby, jejichž syntaktickým základem jsou trpná příčestí nebo adjektiva, která se připojují k hlavní větě přímo, bez přechodníkových tvarů pomocného slovesa (např.: Starostí zachvácen obličej svůj rukou zastřel nebo: Zuřivostí rozpálená a hanbou přemožená nemohla více mluviti), jednak jmenné vazby, jejichž základem je substantivum v akuzativu (např.: Aj bral se tudy jinoch Jaroslav …, huslarinu pod paždí zapomenut do blažených citů). Sedláček nevyložil jen historii těchto vazeb v době obrození, nýbrž pojal výklad široce historicky a komparatisticky. Ukázal, že jmenné vazby prvního typu jsou v staré češtině rozvinuty velmi málo, vesměs jako syntaktické kalky z latiny, a že jich časem stále ubývalo. Podobná situace byla i v jiných slovanských jazycích, pokud nezasáhl silněji vliv cizí, jako např. v polštině. V době obrozenské se začaly tyto vazby rychle rozvíjet a jejich frekvence se zvyšovala. Podnět vycházel opět z vlivu cizích jazyků (prostřednictvím [61]hojné překladové literatury); vývojovou souvislost se starou češtinou nelze předpokládat. Autor dále dokázal, že rychlé rozšíření těchto vazeb lze vysvětlit především potřebami jazyka v souvislosti s vytvářením nové básnické prózy, a také tím, že tyto vazby neporušovaly syntaktický systém jazyka, protože je bylo možno, alespoň z počátku, chápat jako konstrukce s elipsou přechodníkového tvaru pomocného slovesa. Autor dokládá z obrozenských autorů i další vývoj těchto vazeb, počáteční tápání a rozkolísanost v jejich užívání a sleduje jejich vývoj ve spisovném jazyce v souvislosti s puristickými snahami o jejich odstranění.

K obdobným závěrům došel autor i u druhého typu, tj. u jmenných vazeb, jejichž základem jsou volně připojené akuzativy (tzv. akuzativ průvodních okolností). Jejich obdobou v staré češtině byly samostatně připojované nominální věty. Ani zde však nelze předpokládat souvislou vývojovou kontinuitu až k novočeskému akuzativu průvodních okolností; ten vznikl jako kalk z vazeb německých a francouzských. Zařadil se však snadno do syntaktické struktury češtiny, protože jej bylo možno chápat jako vazbu eliptickou a protože dobře vyhovoval potřebám umělecké literatury.

Ve sborníku o jazyce a literatuře národního obrození se projevila jasně účelnost výzkumu zaměřeného na jeden, i když v tomto případě velmi obsáhlý historický okruh. Sborník je proto dílo značně jednotné a ucelené, a to je třeba zvlášť zdůraznit, protože právě u publikací tohoto druhu nebývá cílevědomá jednotnost zdaleka jevem běžným. Přitom však se v jednotlivých studiích zachovává tvůrčí osobitost pohledu na zkoumané otázky. Sborník dále dokázal, že i přes tradiční zájem naší lingvistiky a literární historie o národní obrození je zde mnoho ještě otázek nevyřešených nebo vůbec neřešených a že výzkum právě tohoto období není zdaleka ukončen.

Výběr zpracovaných témat odráží v zásadě dobře hlavní okruhy otázek, které je třeba řešit: z těchto základních okruhů nezasáhl sborník soustavně jen do otázek spisovného lexika, i když i zde přinášejí některé práce (Hauserova, Cuřínova a Štěpánkova) důležité poznatky v jednotlivostech. Metodicky plodným a pro objasnění vzájemného skloubení jevů nezbytným se ukázalo hledání širších vývojových souvislostí, ať už sledováním kontinuity ve vývoji teoretického poznání jazyka (tak pojal svou studii Hauser a zajímavé výsledky přináší v té věci i Svoboda), nebo hledáním širších vývojových vztahů i u jazykových prostředků, jejichž rozvoj spadá právě do doby obrozenské (jako v Sedláčkově práci o polovětných nominálních vazbách). Zkoumání obrozenské mluvnické teorie i jazykové praxe přináší i podnětné myšlenky pro synchronní zkoumání současného jazyka, jak ukázala studie Jedličkova a Svobodova. Svobodova stať pak vhodně připomněla, že pro studium vývoje jazyka je třeba více než dosud obracet se nejen k textům uměleckým a vědeckým, ale i k jazykovým projevům sloužícím běžným potřebám.


[1] Např. v pracích B. Havránka, J. Mukařovského, F. Vodičky aj.

[2] Především je to práce Karla Kosíka Česká radikální demokracie (Praha 1958), která přináší i pro literární historii a pro zkoumání dějin spisovného jazyka mnoho podnětů, s nimiž se bude nutno vyrovnat. Kosíkova práce vyplnila zčásti mezeru, kterou právě jazykověda pociťovala velmi výrazně; ovšem nedostatek prací v tomto směru vedl k tomu, že si mnohé politické, sociální a filosofické otázky musila ujasňovat jazykověda sama, a tak přispěla zase ona k hlubšímu zkoumání těchto otázek historickými a filosofickými vědami. Zvláště záslužné byly v tomto ohledu práce J. Běliče, otištěné souborně v Sedmi kapitolách o češtině (1955), a studie Al. Jedličky, v první řadě jeho stať K otázce jazykové kultury v třicátých a čtyřicátých letech 19. století ve Studiích a pracích lingvistických I, 459.

[3] Za redakce Al. Jedličky a K. Dvořáka vydalo jako Sborník vysoké školy pedagogické v Praze (Jazyk - Literatura I) Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1959, 274 s.

[4] Autor tu navazuje na svou práci Počátky velkého národního dramatu v obrozenské literatuře (Rozpravy ČSAV, Praha 1959), v níž řeší literárněhistorickou problematiku, a na ediční přípravu Tylových dramat počátečního období v 17. svazku Tylových Spisů v Knihovně klasiků.

Slovo a slovesnost, volume 22 (1961), number 1, pp. 56-61

Previous František Daneš: Fonetická práce o nářečích na Těšínsku

Next Věra Michálková: Jazykový koutek Československého rozhlasu (Třetí výběr)