dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Na cestě k funkční jazykovědě v SSSR

Karel Horálek

[Chronicles]

(pdf)

На пути к функциональной лингвистике в СССР / La voie vers la linguistique fonctionnelle en URSS

Nová orientace sovětské jazykovědy se projevuje i v uplatňování funkčního hlediska. Po této stránce si zaslouží pozornosti nové vydání Úvodu do jazykovědy prof. A. A. Reformatského (Vvedenije v jazykoznanije, Moskva 1960; příručka je určena pro pedagogické instituty). O jazykových funkcích se stručně pojednává v úvodní části na s. 24—26 (§ 3 Struktura jazyka. Jazyk kak sistema). Ve srovnání s předchozím vydáním je tu podán výklad jasnější a přehlednější, vzhledem k dnešnímu stavu funkční jazykovědy mají však i tyto nové formulace ještě značně prozatímní ráz.

Reformatskij třídí jednotlivé jazykové funkce podle jazykových prvků a prostředků. Základní jednotky jazykové, fonémy (a také grafémy), vyznačují se podle něho dvěma funkcemi: perceptivní a signifikační. Perceptivní funkce vyplývá z možnosti smyslového vnímání, signifikační funkce se projevuje rozlišováním vý[148]znamových jednotek jazykových (morfémů, slov, vět). Zde by však bylo lépe užívat označení funkce distinktivní. Bylo by také možno uvažovat ještě o třetí funkci fonému, o funkci konstitutivní (morfémy se skládají z fonémů). Morfémy samy jako jednotky významové jsou podle Reformatského charakterizovány sémasiologickou funkcí. Slova na rozdíl od morfémů slouží pojmenování a vyznačují se tedy funkcí nominativní.

Komunikativní funkce je podle Reformatského vlastní větám jako základním jednotkám dorozumívacího mluvního procesu. Spíše však než větám přísluší sdělovací funkce jednotkám promluvovým (Skaličkovým enunciacím).[1] Věty však (na rozdíl od slov) je třeba také určit z hlediska funkčního, a tu se pak naskýtá potřeba rozlišovat větu jako gramatickou formu (v rovině langue) a větu jako jednotku textovou (zde ne dost vhodně bývá nověji navrhováno označení „výpověď“). Textovou větu je možno definovat z funkčního hlediska jako jednotku, jež má samostatný obsah (nejen význam jako morfémy a slova). Věta ovšem může tvořit samostatnou promluvu a má potom také smysl; pak také plní dorozumívací funkci.

Obsah věty je dán v běžných případech poukazem na určitou realitu (objektivní nebo subjektivní). V tom smyslu je pak možno mluvit o zobrazovací neb popisné funkci vět a ovšem také vyšších útvarů textových (se zřetelem k obsahové jednotě promluvy; ta může být také polytematická). Je třeba zdůraznit, že tuto „popisnou“ či předmětnou (obsahovou) funkci jazykových projevů počínaje textovou větou (v širokém slova smyslu) nelze ztotožňovat s funkcí komunikativní. Podstatný rozdíl vyplývá již z okolnosti, že jazykové projevy nemají vždy ráz komunikativní (intersubjektivní), nýbrž také vnitřní (mentální, subjektivní; projevy dorozumívací jsou ovšem také provázeny procesy mentálními).

Našemu určení obsahové (popisné) funkce jazykových projevů stojí blízko Bühlerova funkce zobrazovací (Darstellungsfunktion). Označení „zobrazovací funkce“ se užívá někdy také u nás, nejspíše pod vlivem uvedeného termínu německého, ale toto označení se nám nezdá vhodným. Je sice možno zastávat názor, že v normální dvoučlenné větě se již v poměru k vyjadřovanému obsahu uplatňuje element zobrazovací (na rozdíl od čistě zvukového, tj. konvenčního vztahu v normálních jednotkách pojmenovacích obrazný element je dán ve větě její členitostí, jež v jistém smyslu „znázorňuje“ reálné vztahy), ale to zde nemůže být rozhodující. Svou podstatou (v poměru k vyjadřovanému obsahu) je i věta stejně jako jednotka pojmenovací útvarem znakovým, vztah formy k obsahu je v semiologickém slova smyslu nemotivovaný.

Rozlišování trojice termínů význam obsah smysl má velký význam pro každou sémantickou analýzu textů (zvláště také literárněvědnou), čeká však dosud na systematický filosofický rozbor.

Reformatskij vedle uvedených funkcí jazykových jednotek mluví ještě o funkci expresívní a deiktické. Expresívní funkci přisuzuje jazykovým projevům, které vyjadřují emociální zážitky mluvčího (expedienta). To je ovšem ve srovnání s Bühlerovým pojetím významové zúžení této funkce — Bühler svou výrazovou funkcí (Ausdrucksfunktion) měl na mysli prostě zdůraznění mluvčího vůbec (při rozlišování tří základních komponentů sdělení: mluvčího, adresáta a předmětu).

Deiktickou (ukazovací) funkci přiřazuje Reformatskij osobním a ukazovacím zájmenům a také některým částicím. Vydělení deiktické funkce se nám zdá plně oprávněno v poměru k funkci nominativní (pojmenovací). V jazykových projevech tvoří deiktické funkce obyčejně jen prvek obsahu, významově determinovaný situací nebo kontextem. Nejsou však řídké případy, kdy deixe tvoří obsah celé věty (např. „zde“). Pak ovšem přece jen nelze omezovat deiktickou funkci na některé druhy slov (spíše tu jde o větné prvky a útvary).


Slovo a slovesnost, volume 22 (1961), number 2, pp. 147-148

Previous Jiří Daňhelka: Poznámka ke kritice textu štítenského Sborníku vyšehradského

Next Slavomír Utěšený: O stavu přípravných prací na Slovanském jazykovém atlase