dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Nové zlomky nejstarších českých legend

Jiří Daňhelka

[Chronicles]

(pdf)

Новые фрагменты древнейших чешских легенд / Nouveaux fragments des plus anciennes légendes tchèques

Rozsáhlý průzkum knihoven a archívů během minulého století přinesl bohatou žeň, pokud jde o rukopisy českých literárních památek, a svou zevrubností způsobil, že další objevy jsou již velmi řídké. Zbývají jen knihovny a archívy, jež byly dosud nedostupné, zejména jde o církevní instituce maďarské, a pak drobnosti, které unikly pozornosti dosavadních badatelů. Že však právě tyto drobnosti jsou obzvláště cenné a významné, dokazuje i Királyův nález Ostřihomského zlomku české Alexandreidy (srov. Studia slavica Academiae scientiarum Hungaricae 2, 1956, 157—184) i objev nových zlomků nejstarších českých legend, jimž se právě dostalo důstojné publikace (Klementinské zlomky nejstarších českých legend. — Předmluvu napsala a za spolupráce akademika Františka Ryšánka a dr. Františka Šimka vydala dr. Emma Urbánková. Praha 1959, s. 132 + 12 s. příloh, váz. 18,20 Kčs).

Jde o zlomky, které ve vazbě rukopisů bývalé admontské knihovny Cod. 144 (Nyní Universitní knihovna v Praze XX A 4) objevil zemřelý historik Rudolf Holinka a které po sestavení všech objevených 26 proužků určila jejich vydavatelka. K zlomkům nejstarších českých legend, již dříve nalezeným a uloženým v pražském Národním muzeu, v bývalém pražském kapitulním archívu, ve vídeňské Národní knihovně a v klášterní knihovně v Drkolné, přibyly tímto nálezem další, jež obsahují převážně nové části jednak již známých legend, Legendy o umučení a Legendy o Jakubu Menším, jednak fragment dosud neznámé Legendy o Silvestrovi. Vydavatelka dr. Urbánková se v literárněhistorickém úvodu znovu zabývá otázkou vztahu nejstarších českých legend k české Alexandreidě. Je pozoruhodné, že se vrací k tezi o prioritě Alexandreidy, jejíž vznik klade (shodně s Pražákem) do let 1287 až 1297, tedy před legendy. Za dosti průkazné je nutno považovat upozornění (14) na shodná místa v Legendě o Jakubu Menším a v Alexandreidě, jež nemají obdoby v známých předlohách latinských ani německých, a jsou tedy asi samostatným výtvorem českého básníka; je bystrý postřeh, že epizoda o výpravě do Palestiny, „která se vlastně do [152]legendy nehodí, byla přejata ze skladby jiné, totiž z Alexandreidy, kam svými vojenskými a námořními scénami mnohem lépe zapadá“ (15). Dr. Urbánková také předpokládá, že „autorem obou velkých cyklů byl básník jeden, jemuž ani kněžské roucho nebránilo v zálibách rytířských, případně i dosti světských, a nedalo mu ani zapomenout na rodovou příslušnost k vrstvě šlechtické“ (17). Tato hypotéza je sice velmi svůdná, ale přece k zvýšení její pravděpodobnosti by bylo nutno vyvrátit nebo uspokojivě vysvětlit výsledky rytmického rozboru, „že všechny známé úryvky české Alexandreidy jsou dílem jednoho skladatele a že legendy a apokryfy nevyšly z jeho péra“ (Čs. vlastivěda 3, 433). Z hlediska literárněhistorického je možno říci, že nové nálezy nepřinesly takový nový materiál, který by dosavadní bádání přivedl na zcela nové cesty, že však znovu vynášejí na povrch a činí aktuálními otázky, které stará věda nedovedla rozřešit (ať pod vlivem různých falešných předsudků, či pro nerespektování specifičnosti středověké literatury atd.), jež však řešit je nejen na čase, ale i nutné.

Z hlediska edičního je možno vydání Klementinských zlomků považovat za velmi zdařilé dílo. Není to div, když se jeho přípravy zúčastnili přední znalci staré češtiny: vedle zmíněného akad. Fr. Ryšánka a dr. Fr. Šimka také akad. B. Havránek a dále někteří pracovníci Ústavu pro jazyk český (nemělo být pominuto jméno J. Cejnara, jenž přípravě edice věnoval nejen mnoho času, ale i četné zkušenosti z přípravy souborného vydání nejstarších legend). Text zlomků je otištěn vždy paleograficky a paralelně v transkripci. Zlomek Legendy o umučení je sestaven v jeden celek se zlomky Kynského a Štítného, s nimiž se často shoduje nebo doplňuje, takže vzniká dosti rozsáhlý souvislý obraz podstatné části legendy. Úprava také umožňuje zhodnotit význam Štítného zlomku (tj. pozdní reprodukce) pro poznání této starobylé legendy — tuto práci je ovšem třeba ještě vykonat. Před Klementinským zlomkem Legendy o Jakubu Menším je otištěn také Zlomek muzejní, vlastně jeho trosky. Legenda o Silvestrovi je zachována jen v Zlomku klementinském.

K pečlivé transliteraci není možno připojit žádných připomínek. Pokud jde o transkribovaný text, je přece třeba několika drobných poznámek. (1) Proč se v transkripci drží psaní iu, iú, když edice již dnes tohoto psaní neužívají? (2) Je otázka, proč je transkribováno např. v LegUmuč 23 jimšto, 35 jenšto, 41 jakšto, 60 jadyšto, 91 jehošto, LegJak 35, 38 jakšto, 178, jišto 220 v němšto, LegSilv 17 ješto, 20 jakšto, 45 o němšto. Sotva zde rukopisné -ʃ- má platnost -š- (nelze předpokládat vliv spodoby znělosti na grafiku), když jindy -ʃ- označuje znělé -ž-: LegUmuč 48 iakoʃ, 85 zʃydov (= z Židóv), LegSilv 14 w temʃ piʃmye. (3) Způsob dochování (úzké rozstříhané proužky) si vyžaduje dosti často doplnění chybějící části textu. Je třeba si uvědomit, kdy je takové doplnění zcela bezpečné a kdy jde o individuální nápad, který je sice možný, ale naprosto není jedině možný. O nejistotě takových doplnění v naší edici svědčí také to, že o nich není ani jednotného mínění u jazykovědných expertů této edice. První úpravu dr. Šimka, jemuž byla původně svěřena filologická stránka edice, podrobili revizi akad. Ryšánek a akad. Havránek. Jak dosvědčují poznámky, bohaté zkušenosti akad. Ryšánka se uplatnily právě v pokusech o rekonstrukci porušených míst a většině jeho čtení je možno dát přednost před návrhy Šimkovými, které jsou v poznámkách pečlivě registrovány. Ovšem i tu jsou často taková čtení hypotetická, ba některá je nutno přímo prohlásit za velmi nejistá. Zcela originální, ale naprosto nedokazatelné jsou úpravy v Muzejním zlomku Legendy o Jakubu Menším, zejména v prvních 38 řádcích, z nichž se zachovaly jen žalostné trosky. Jestliže akad. Ryšánek předpokládá, že na konci v. 34, z něhož se nezachovalo ani písmeno, bylo sluhy, protože na konci předchozího verše je zachováno s druhy (jako první člen rýmové dvojice), je to tak důvtipné jako nejisté; ve v. 20 rukopisné … a iedna je doplněno na ⟨hvězda jedna — je to sice opřeno o latinskou předlohu: nam stella praefulgens … , ale nedostatek českého kontextu zde brání tuto úpravu považovat za jedině možnou; jestliže ve v. 76 rukopisné Whody ieʃto akad. Ryšánek doplňuje podle latinské předlohy (in alio die festo, quae pentecoste appellatur) na v hody, ješto slovú stránky⟩, měl v poznámce uvést, oč se opírá, zejména když čtenář nemá k dispozici staročeský slovník a v slovníčku k edici se doklady [153]z Muzejního zlomku neuvádějí. Pokud jde o LegSilv v. 18, má pravdu spíš akad. Havránek, když rukopisné tebe (jde o dat.) doporučuje opravit na tebě, proti akad. Ryšánkovi, který opravuje na tobě (viz pozn. na s. 76) — písař zběžně četl a vynechal —i—, takové zběžné čtení je možno spíš předpokládat, když bylo v předloze tebie. Typický příklad nerozhodný je v LegJakKl v. 197 a 198, kde (podle pozn. na s. 64) akad. Ryšánek doporučuje číst ⟨na tenhrozný pokrim zřiece i nepobyvše tu viece popř. ⟨i nepřebyvše tu viece, kdežto dr. Šimek ⟨takýhrozný pokrim zřiece a nepobyvše tu viece — vydavatelka volila kompromis, v prvním verši čtení Ryšánkovo, v druhém Šimkovo. Těmito připomínkami naprosto nechceme říci, že by pokusy o doplňování nebo opravování porušených míst byly bezcenné, ale je nutno stále mít na paměti, že jde jen o pokusy. Právě proto by každý takový pokus měl být zdůvodněn a v žádném případě nelze z doplňovaných a opravovaných míst vyvozovat další závěry.

Za textem zlomků, opatřeným podrobnými poznámkami a doprovozeným potřebnými úryvky latinských pramenů (obojí by mělo v edici tohoto druhu být spíš pod čarou než za textem), následuje stručná charakteristika pravopisu (81—83) a jazyka (84—87) Klementinských zlomků (obojí je dílo dr. Fr. Šimka) a slovníček (88—125). Rozbor grafiky a jazyka je popisný. Fr. Šimek si ani nepoložil otázku, v jakém vztahu je pravopis nových zlomků k zlomkům již známým, tím méně si vzal za úkol ukázat, jak se jeví stav spisovného jazyka na počátku 14. stol. po těchto nových nálezech. Pokud jde o slovníček, u slov významových vyčerpává všechny doklady, u slov gramatických podává někdy jen výběr (je to však vždy uvedeno). Je snad možno připomenout, že do slovníčku jsou pojaty doklady i z Kynského a Štítného zlomku Legendy o umučení (nikoli doklady z Muzejního zlomku Legendy o Jakubu Menším); jestliže některá slova jsou doložena jen z těchto zlomků, měla být výrazně označena, aby na první pohled byla odlišena slovní zásoba zlomků nových.

Na závěr je možno konstatovat, že se objeveným Klementinským zlomkům nejstarších českých legend dostalo vydání, které je důstojné a úměrné významu nálezu. Vydání ukazuje, jak je na prospěch věci účast širšího okruhu pracovníků. Doslov vydavatelčin (126—128) jen potvrzuje, že spolupráce nese dobré ovoce. Vydání je konečně také pobídkou, aby tyto naše zbytky nejstarších českých jazykových a literárních památek byly znovu vydány souborně[1] — bude-li to vydání aspoň stejně zdařilé jako toto vydání dílčí, bude to nesporný úspěch.


[1] Z přípravných prací k tomuto vydání můžeme zaznamenat dvě pozoruhodné studie J. Cejnara; Nově určené zlomky staročeských legend (LF 7/82, 1959, 101—110) a Staročeská veršovaná legenda o Veronice (LF 8/83, 1960, 263—268 — článek byl nevhodně roztržen do dvou ročníků časopisu, pokračování vyjde v příštím ročníku). Obě ukazují, že o nejstarších českých legendách stále nebylo řečeno poslední slovo.

Slovo a slovesnost, volume 22 (1961), number 2, pp. 151-153

Previous Slavomír Utěšený: O stavu přípravných prací na Slovanském jazykovém atlase

Next Zdeňka Tichá, Jiří Daňhelka: K Daňhelkově recenzi Satiry na čtyři stavy