Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Pokus o využití deduktivní metody k popisu ruské pádové soustavy

Karel Berka, Pavel Novák

[Discussion]

(pdf)

Попытка использовать дедуктивный метод для описания русской падежной системы / Essai d’utiliser la méthode déductive à la description du système des cas en russe

H. Ch. Sørensen[1] si ve své nové knize položil úkol podat základní přehled obecné funkční povahy pádů v současné ruštině, jakož i obecné povahy syntagmatických jednotek, do nichž pády vstupují. Jde přitom jedině o plán obsahový. Je-li přitažlivé již téma samo, zaujme v současné době ještě více metoda, jíž autor použil, tím spíše, uvážíme-li, že posuzovaná kniha vyšla r. 1957 a je po stránce metodické bezprostředním pokračováním starší autorovy práce Aspect et temps en slave, vydané v Aarhusu již r. 1949.[2] Obě knižní publikace jsou přípravnými pracemi pro celkový popis větné syntaxe slovanských jazyků, zvláště ruštiny.

Po krátké předmluvě následuje 8 kapitol: I. Vztahy v textu jako východisko. II. Zásady analýzy. III. Pád jako deklinační kategorie. IV. Adnominální pádová spojení. V. Adverbální užití pádu. VI. Shoda uvnitř junkce. VII. Nominativ — predikativ. VIII. Předložka a pád.

Z práce S-ovy bychom o studovaném materiálu těžko uváděli výrazně nové poznatky. To by samo o sobě nebylo naprosto na škodu, kdyby použití metody znamenalo opravdu lepší organizaci poznatků již známých. Tak tomu však, jak dále ukážeme, bohužel není.

1. Nejcennější se nám v práci jeví důsledná snaha zjišťovat při zkoumání syntagmatických vztahů jejich minimální rozsah,[3] která vede k jasnému konstatování jevů zakrytých jinak stavbou flexívního jazyka. S. není vázán u nás běžným a ne dost přesným způsobem vyjadřování (slovo a je závislé na slovu b) a provádí analýzu syntagmatických vztahů až k sématům. Tak např. hlavním výsledkem IV. a V. kapitoly jsou tato zjištění: Uvažujeme-li o gramatických a lexikálních složkách tvarů jmenných a slovesných, pak je přímý vztah jednak mezi adnominálně užitým pádovým tvarem a kmenem řídícího jména (57 a 60), jednak mezi adverbálně užitým pádovým tvarem a kmenem řídícího slovesa.[4] Nominální kmen je pojítkem [204]junkce, podobně jako je kmen verbální pojítkem nexu. Celou junkci pak charakterizuje, tj. reprezentuje syntakticky navenek, pád řídícího jména, podobně jako je celá věta charakterizována jistými verbálními sématy (tj. určitým slovesem). — Podobně se v VI. a VII. kapitole velmi pečlivě rozlišuje mezi způsobem, jakým se při shodě (jednak v junkci, jednak v nexu) chová nominální rod, číslo a pád. V poslední kapitole klade si pak S. otázku, co — předložka či pád — charakterizuje celek předložkového pádu. S přihlédnutím na případy jako vložit’ v škaf, naložit’ na škaf rozhoduje se S. pro odpověď: obojí.

2. S. užívá k zachycení výsledků zkoumání analýzy zvláštního symbolického aparátu. Různé syntagmatické jednotky (věty, slovní spojení, slova) se z hlediska, které S. zaujímá, zapisují jistými formulemi (jako průniky jistých základních prvků). Tak např. rus. domom je zapsáno jako T. I. S (38), knigu otca A. (T. (G. T)) (51), kde T — kmen, I. — instrumentál, A — akuzativ, G — genitiv, S — singulár; v prvním případě je vědomě zanedbán rod, v druhém i číslo. Je zřejmé, že je gramatická složka slova při zápisu rozložena až na sémata, složka lexikální se bere jako nerozčleněný celek.[5] Na pořadí symbolů uvnitř jedněch závorek nezáleží. Užití závorek není ve všech případech zcela jasné, ale většinou (i v případě naposled uvedeném) odpovídá způsobu, jakým se jich obvykle v jazykovědě užívá: znázorňují hierarchii vztahů.[6]

3. S. si klade cíle mnohem vyšší než symbolický zápis: K realizaci analýzy kategorie pádu v ruštině se snaží vybudovat určitý abstraktní deduktivní systém, na kterém by mohl syntagmatické vztahy pádů studovat. Jeho vlastní systém, opírající se o specificky lingvistické pojmy, má být — jak S. soudí — interpretací takového abstraktního systému s použitím zmíněné symboliky. Vytvoření abstraktního systému a nalezení vhodné interpretace v určitém vědním oboru nebo i ve více oborech je velmi plodný a hlavně přesný postup, který dnes nabývá v různých disciplínách stále většího uplatnění. Takový postup i v lingvistice je proto třeba jen velmi uvítat. (S. není ovšem první, kdo se o takový postup v lingvistice snaží, připomeňme jen K. Bühlera, L. Bloomfielda, C. Blocha.)

S-ův pokus není však zdařilý. To je v prvé řadě podmíněno tím, že jeho názory o obecné povaze takových systémů, opírající se zřejmě o novopozitivistickou literaturu a nikoli o závažné práce logiků, jsou neujasněné a nesprávné. S. mluví o deduktivních systémech jako o hře a zdůrazňuje libovolnost axiómů, aniž se snaží hledat účel a smysl axiomatizace ve vědě a jejího vztahu k interpretovaným systémům. Stejně nesprávné jsou i jeho názory na klasifikaci deduktivních systémů (24).

Nehledě na tyto zásadní nedostatky není ani S-ův „systém“, přísně vzato, vůbec žádným (abstraktním) deduktivním systémem, neboť nesplňuje základní požadavky, které logika na takové systémy klade.[7] Při využití deduktivní metody ve vědách můžeme, stručně řečeno, postupovat především dvojím způsobem. V prvé řadě lze určitou teorii přímo axiomatizovat tím, že nalezneme některé výroky, tzv. axiómy, které nelze v daném systému dokázat, a vybíráme určité základní, tzv. primitivní pojmy, které v něm nejsou explicitně definovány. Z axiómů, v nichž se kromě primitivních pojmů vyskytují jen proměnné a logické konstanty, odvozujeme [205]pak s pomocí pravidel dedukce, stanovenými jednotlivými částmi formální logiky, všechny poučky dané teorie. Druhou stránku tohoto deduktivního rozvoje tvoří tzv. definiční výstavba, při níž zavádíme nové pojmy definicemi. Na axiómy klademe požadavek bezespornosti, úplnosti a nezávislosti; obdobně klademe jisté požadavky i na deduktivní a definiční pravidla. Za druhé je možné vytvořit nějaký abstraktní deduktivní systém, tzv. formalizovaný systém, v němž kromě jiného abstrahujeme i od významu primitivních pojmů. Udělíme-li nyní každé mimologické konstantě nacházející se v axiómech tohoto systému určitý význam, pak mluvíme o interpretaci tohoto abstraktního deduktivního systému v nějaké konkrétní teorii. Tím obdržíme konkretizaci formalizovaného systému, která je s ním izomorfní, tj. má stejné strukturní vlastnosti. O interpretaci se však hovoří i tehdy, jestliže v nějaké axiomatizované teorii nahradíme její primitivní pojmy primitivními pojmy nějaké jiné teorie.

Abychom nyní mohli posoudit, zda využití těchto postupů je správné a přiměřené určitému konkrétnímu systému — v daném případě systému pádů v ruštině —, musíme zjistit, zda jsou splněny všechny nutné kroky a požadavky axiomatizace (resp. formalizace) a zda je zkoumaná teorie skutečně interpretací daného deduktivního systému.

S. se snažil — pokud to lze vůbec rekonstruovat z jeho značně nejasného výkladu — postupovat podle druhého způsobu. V případě, že by byl S-ův postup korektní, daly by se syntagmatické jednotky, do nichž ruské pády vstupují, opravdu vystihnout. S. však od samého počátku mísí lingvistickou interpretaci se svým quasialgebraickým abstraktním systémem. Není totiž zcela jasno, co vlastně považuje za primitivní pojmy svého systému, neboť na jedné straně mluví o pojmech koexistence a výměny (exchange) nebo záměny (commutation) a na druhé straně o funkcích sčítání a násobení. Tato nejasnost se ještě komplikuje tím, že ani formulace jeho axiómů nevystihuje význam primitivních termínů. S. rozlišuje totiž dva druhy koexistence: koexistenci v sumě, tj. tzv. funkci A, jak ji nazývá, a koexistenci v součinu, tj. tzv. funkci B, které však mají zřejmě odlišné formální i obsahové vlastnosti.

Bereme-li v úvahu jeho symboliku a jeho tzv. zásady, pak je celkem zřejmé, že pod pojmem koexistence částic v sumě chápe sjednocení a pod pojmem koexistence částic v součinu průnik. Mezi sjednocením a průnikem je ovšem podstatný rozdíl. V prvním případě se pod koexistencí částic musí rozumět výsledek operace, jíž vzniká nějaká třída prvků, v níž se vyskytuje buď částice x1 nebo x2 nebo … xk, zatímco v druhém případě se pod ní musí rozumět výsledek operace, jíž vzniká třída prvků, v níž se zároveň vyskytují částice y1 a y2 a … a yl. Je proto dále zcela nevhodné, jestliže se S. odvolává na obyčejnou (ordinary) algebru (26), neboť tzv. zásada redukce, vyjadřující alespoň podle symbolického zápisu zákon tautologie pro průnik a sjednocení: x . x = x a x + x = x, podle něhož se dá zjednodušit průnik nebo sjednocení týchž prvků, platí právě jenom v algebře logiky, nikoli však v obyčejné algebře, běžně známé ze školní matematiky.

S. nestanovil vůbec obor proměnnosti jednotlivých proměnných. Prakticky připouští ovšem různé obory proměnnosti, např. za proměnné x, y a z lze dosazovat jedině názvy pádů a za proměnné r a s pouze názvy gramatického čísla. S. neuvádí ani předem — jak je to v každém abstraktním deduktivním systému naprosto nutné — jednotlivé proměnné a nevymezuje ani jejich typ, ale zavádí je příležitostně. Stejně ani neurčuje, co je správně utvořeným výrazem jeho systému. Obdobné nepřesnosti nacházíme i v užité symbolice. Na jedné straně sice výslovně uvádí význam symbolů „ + “ a „ . “, na druhé straně však užívá jako něčeho zcela samozřejmého rovnítka. Symboly „ + “ a „ . “ interpretuje ve smyslu „obyčejné algebry“ jako funktory sčítání a násobení, ale symbol „ = “ interpretuje až při formulaci tzv. zásad proti všemu očekávání již nikoli ve smyslu „obyčejné algebry“, ale ve významu „může být transformováno“.

[206]S-ův systém se opírá o tři axiómy, které jsou explicitně jako axiómy formulovány; později připojuje ještě jeden „postulát“. Abychom však mohli o těchto tvrzeních prohlásit, že to jsou skutečně axiómy, musili bychom o nich dokázat, že splňují požadavky, které na každý soubor axiómů klademe. S-ův „relativní důkaz bezespornosti“, uvedený v jeho cit. práci Aspect et temps en slave, 65n., je ovšem nekorektní; nejde tu o nalezení nějakého vhodného modelu, ale čistě jen o záměnu symbolů.

Dalším velmi závažným nedostatkem S-ova systému je, že neobsahuje buď žádné deduktivní pravidlo, nebo řádné teoréma. S. uvádí sice šest tzv. zásad, není však jasno, co jimi vlastně rozumí. Z hlediska jeho quasialgebraického abstraktního systému jsou to teorémata vyjadřující zcela elementární zákony, s nimiž se setkáváme v algebře logiky pro operace tvoření průniku a sjednocení. Pak zde ovšem schází to podstatné: deduktivní pravidla. Tím je však znemožněno jakékoli odvozování. Není také jasno, jak tyto zásady souvisí, přesněji řečeno, jak závisí na jeho axiómech. S. je nedokazuje, dokonce je ani intuitivně nezdůvodňuje; jeho výklad se již opírá o lingvistickou interpretaci. Vzhledem k tomu, že i jinak zcela neoprávněně mísí hned od počátku lingvistickou interpretaci se svým abstraktním deduktivním systémem a že při výkladu těchto zásad chápe symbol „ = “ ve významu „může být transformováno“ — S. ignoruje rozdíl mezi jednostrannou a oboustrannou transformací, který je dnes v lingvistických pracích po Chomském celkem samozřejmý —, mohli bychom je chápat za jakési deduktivní, přesněji řečeno, transformační pravidla. Pak je ovšem tento „smíšený“ systém bez teorémat.

Jediné novum spočívá v tom, že S. označuje své zásady nezvyklými názvy, které neposlouží logikovi, jemuž je běžná terminologie algebry logiky, ani lingvistovi, který se možná s nimi setkává poprvé. V podstatě tu jde o tyto zákony algebry logiky: (1)[8] distributivnosti pro průnik, (2) asociativnosti pro sjednocení, (4) komutativnosti pro průnik sjednocení a (5) tautologie pro průnik a sjednocení. V tomto souhrnu zásad se na první pohled projevuje zřejmá libovůle v jejich výběru. Je přece zcela nasnadě se tázat, proč se neuvádí a nevyužívá i distributivnosti pro sjednocení a asociativnosti pro průnik. Duálnost obou těchto operací, která je pro ně charakteristická především v algebře logiky, projevuje se u S. jen neúplně v případech zákonů komutativnosti a tautologie.

Ostatní dvě zásady, tzv. zásada „úrovně“ (stage) a „možnosti“ (virtuality) — tj. 3. a 6. zásada S-ova systému — mají již odlišný charakter. Zásada „úrovně“ je ve skutečnosti opět jen zákonem distributivnosti pro průnik. Je proto jako samostatná zásada zcela nadbytečná. Odlišuje se od S-ovy první zásady, tj. od zákona distributivnosti pro průnik, jedině tím, že místo proměnných x, y, a v na místě sčítanců vyskytují se zde průniky těchto proměnných. Kdyby S. stanovil, co je vlastně přípustným, správně utvořeným výrazem jeho systému, mohl by snadno tuto nadbytečnost zjistit. Proč S. považuje tuto zásadu za samostatnou, je odůvodněno jeho lingvistickými úvahami o adnominálním spojení substantiv. Velmi nejasná je i zásada „možnosti“, kterou S. uvádí ve dvou formulacích (s. 28):

 

Chápe-li S. symbol „ = “ jako oboustrannou transformovatelnost — takto jej alespoň prakticky využívá —, pak ze symetričnosti a tranzitivnosti této relace vyplývá, že se dají transformovat i obě levé strany obou formulí, takže dostáváme

 

Pak je ovšem tato zásada zcela bezcenná. I tuto zásadu uvádí S. čistě empiricky z důvodů lingvistických bez jakéhokoli logického zdůvodnění. To je ostatně patrno již z toho, že zde na[207]jednou zavádí nový pojem — negaci, aniž jej definuje. Proměnnou, označenou negačním pruhem, považuje S. za „možný termín“, který se v daném případě nerealizuje. Ve své práci „Aspect …“ (65), na kterou se zde odvolává, uvádí však jen „par exemple“ opět jinou variantu této zásady s jinými „možnými termíny“. S. však nikde nedokazuje ani explicitně nezdůvodňuje, které kombinace částic se nerealizují a čím je to podmíněno. Přidržíme se jen příkladů, které S. uvádí na s. 93 pro svou kombinovanou kategorii předložkových pádů,[9] tj. kartézský součin kategorie předložek s kategorií pádu, u škafa, ot škafa, v škaf, v škafu, na škaf, na škafu, kde se tedy vyskytují jednak předložky u, ot, v, na, jednak pády G, A, L. Protože je v škaf, musí být podle S-ova axiómu i v škafa atd. Symbolicky (podle 1. zásady):

Tím se ovšem dostáváme do rozporu s jazykovou realitou. A proto se použije z logického stanoviska zcela libovolně zvolené zásady možnosti, podle které (ve skutečnosti podle empirie) se eliminují reálně neexistující kombinace, tedy symbolicky:

Tyto zásady, jak se ukazuje v S-ových dalších úvahách, jsou při řešení konkrétních otázek lingvistické analýzy pádů v ruštině nevyužity. S. jich ani nepoužívá tam, kde jsou zcela nezbytné. To lze ukázat na tomto příkladě (s. 74); S. nahrazuje výraz N . A . N . S, v němž se vyskytují „proměnné“ jeho lingvistického systému, výrazem N . (A . S), tj. transformuje jeden výraz v jiný podle formule

N . A . N . S = N . (A . S)

a zdůrazňuje přitom, že to lze provést právě na základě tzv. zásady „redukce“ x . x = x. Tento postup není korektní. I na základě svého neúplného deduktivního systému musel by zde S. postupovat jinak. Nejdříve by musel převést výraz N . A . N . S na výraz N . N . A . S na základě zákona komutativnosti pro průnik (tzv. zásady „libovolného pořadí“) x . y = y . x.

Tím jsme snad již dostatečně ukázali na závažné nedostatky S-ovy práce. Podle jeho metodologického postupu je naprosto zřejmé, že uvažoval celkem intuitivně o problematice pádů v ruštině a že teprve ex post pod vlivem jistých analogií, o nichž se podrobněji zmíníme, předsunul před tyto úvahy zcela neorganicky a bez zřetele na deduktivní výstavbu vědy určitý „abstraktní deduktivní systém“, o němž bychom nanejvýše mohli říci, že mu slouží jako jakási názorná pomůcka, která se hodí pro jakýkoli jazyk, aniž rozlišuje jejich vzájemné rozdíly. Zvláště jasně je to vidět na zásadě „možnosti“, která se upravuje od případu k případu podle konkrétní jazykové skutečnosti a bude proto vždy „platná“. Tato platnost však nevyplývá z daného (abstraktního) systému, nýbrž v každém jednotlivém případě o ní rozhoduje jazyková empirie. Tím se ovšem stává spojení abstraktního systému s jazykovou realitou zcela fiktivní.

4. Pokusme se ještě na závěr rekonstruovat S-ovy motivy. S-ovi jde o analýzu pádu v ruštině na dvojí úrovni: na úrovni slov a na úrovni gramatických kategorií. V slovech se kromě kmene vyskytují určité prvky jednotlivých gramatických kategorií, např. v slově knigam znamená formém am dativ, plurál a ženský rod, které jsou prvky kategorie pádu, čísla a rodu. Každá gramatická kategorie je pak tvořena souborem svých prvků, např. kategorie čísla obsahuje dva prvky „singulár“ a „plurál“.

Analogie mezi slovy a průnikem tříd kmenů, pádů, čísla a rodu je zřejmá. Obdobně můžeme chápat jednotlivé gramatické kategorie jako různá sjednocení, obsahující nestejný počet prvků; např. kategorie čísla je sjednocením tříd plurálu a singuláru; vyjádřeno formulí S + P, při čemž [208]prvky obou těchto tříd jsou jednotlivé konkrétní formémy singuláru a plurálu, charakteristické pro daný jazyk.

Tato analogie je podle našeho názoru jedním z hlavních podnětů vedoucích k vytvoření S-ova „abstraktního deduktivního systému“. Proto také S. rozlišuje koexistenci v sumě, tj. sjednocení disjunktivních tříd, gramatické kategorie, a koexistencí v součinu, tj. jednotkový průnik třídy kmenů a gramatických kategorií — jednotlivá slova. Z tohoto hlediska lze také pochopit pojmy výměny nebo záměny. V průnicích, tj. jednotlivých konkrétních slovech, lze zaměnit jednotlivé třídy patřící do téhož sjednocení, tj. do téže gramatické kategorie.

5. Jestliže se S-ovi nepodařilo jeho úmysl uskutečnit, neznamená to ještě, že by využití deduktivní metody bylo pro řešení konkrétní problematiky pádu v ruštině i pro řešení speciálnějších nebo obecnějších otázek lingvisticky nevhodné, nepřiměřené nebo neuskutečnitelné. Takový názor by byl nesprávný. Využívání metod soudobé formální logiky bude v lingvistice stále běžnější a běžnější záležitostí. Bude ovšem třeba, aby se lingvisté, kteří těchto metod chtějí využívat, důkladně obeznámili se základními částmi logiky, s její technikou, metodologií i filosofickou problematikou.

Ve své recenzi jsme se nedotkli ovšem všech stránek S-ovy práce. Upozorňujeme v závěru na pronikavou diskusi tzv. katalýzy (11n.) a komutační zkoušky (42).[10]

S. zná a umí ocenit fundamentální práce ruské a sovětské rusistiky (Šachmatova, Peškovského, Vinogradova). Sporé doklady uvádí z Turgeněva, Gorkého, Lenina a Simonova, některé jeho vlastní příklady však nejsou bez jazykových kazů, např. katalog knigam (44), doska klassnoj (67), škap (88), vklast’ (92).


[1] Studies on Case in Russian, Kodaň 1957, 96 s.

[2] Srov. rec. této knihy od I. Grickatové Povodom jednog pokušaja primene strukturalističkih metoda na probleme slovenskog glagola, JF 20, 1953—4, 307—330. — S. je také autorem jiné studie o ruských pádech Contribution à la discussion sur la théorie des cas, Travaux du Cercle linguistique de Copenhague V, Recherches structurales 1949, 123—133.

[3] Ve smyslu Hjelmslevově, v. zejm. La notion de rection, Acta linguistica 1, 1937, 17.

[4] Srov. naproti tomu obecné formulace K. Hausenblase v čl. Syntaktická závislost, způsoby a prostředky jejího vyjadřování, Bul. VŠRJL 2, 1958, 36, které v této konfrontaci zřejmě budou vyžadovat revizi.

[5] V případech spojení předponových sloves s předložkovým pádem by bylo patrně lépe vydělovat v kmeni ještě předponu, pokud má vztah k předložce. Srov. S. Karcevski, Remarques sur la psychologie des aspects en russe, Mélanges Bally, Ženeva 1939, 234—5; Grammatika russkogo jazyka I, Fonetika i morfologija, Moskva 1952, 661—662, H. Lüdtke, Das semantische System der Präpositionen und Präfixe bei Verben der Bewegung im Russischen, Ztschr. f. Phon. u. allg. Sprachw. 8, 1954, 335—346.

[6] Srov. např. G. O. Vinokur, Zametki po russkomu slovoobrazovaniju, Izv. AN SSSR, Otd. jaz. i lit. 5, 1946, č. 4, 331.

[7] Viz O. Zich a kol., Moderní logika, Praha 1958, P. S. Novikov, O matematické logice, Pokroky matematiky, fysiky a astronomie 5, 1960, č. 6, 629n., A. Tarski, Vvedenije v logiku i metodologiju deduktivnych nauk, Moskva 1948.

[8] Čísla v závorkách odpovídají S-ovu číslování zásad.

[9] Tato kategorie má stejné syntaktické vlastnosti jako kategorie pádu.

[10] Při katalýze jde o zjištění, je-li úsek promluvy průkazný pro jistý účel zkoumání, při komutační zkoušce o zjištění, je-li jistý obsah formálně vyjádřen. Viz nyní sb. Novoje v lingvistike I, Moskva 1960, 349n. a 331.

Slovo a slovesnost, volume 22 (1961), number 3, pp. 203-208

Previous Karel Berka: O některých aplikacích moderní formální logiky v jazykovědě

Next Jitka Štindlová: Stroje na zpracování informací a jejich význam pro jazykovědu