Česko-maďarský slovník

Vladimír Šmilauer

[Discussion]

(pdf)

Чешско-венгерский словарь / Dictionnaire tchèco-hongrois

Po dlouhých letech příprav se počínají objevovat rozsáhlé dvojjazyčné slovníky akademické. První mezi nimi — po značně rozměrnějším, ale ještě nedokončeném Velkém slovníku rusko-českém — byl Bulharsko-český slovník K. Hory. Nyní přichází slovník česko-maďarský.[1] Je to slovník značného rozsahu: na 1680 stranách obsahuje přes 80 000 hesel (bulharský jich má 60 000).

Podobně jako tomu bylo u slovníku bulharsko-českého, i tento slovník měl dějiny dost pohnuté a jeho paternita je značně komplikovaná. Svými počátky sahá do r. 1951, kdy vzniklo v slovníkovém oddělení Maďarské akademie v skupině László Dobossyho první znění. To bylo potom v Praze v Slovanském ústavu pod vedením Vl. Skaličky Alfonsem Welterem důkladně přepracováno. Zatím však vyšla nová česká Pravidla a rukopis musil být podle nich upraven. Konečné redakce se slovníku dostalo zase v Budapešti. Rukopis byl hotov koncem r. 1957, předmluva je datována dubnem 1958.

Každý velký slovník má své osobité rysy; o jejich zachycení nám zde půjde především. Podle povahy našeho časopisu se bude náš zájem více týkat složky bohemistické.

1. Obsahová stránka. Svými osmdesáti tisíci hesly překračuje Česko-maďarský slovník daleko rozsah novějších česko-cizojazyčných slovníků: Poldaufův Česko-anglický slovník má 35 000 hesel, Česko-ruský (SPN) 40 000, Češsko-russkij slovar’ A. I. Pavloviče 52 000. Podkladem byl přirozeně Příruční slovník, ale ten bylo třeba — zvláště v prvních částech — doplňovat a modernizovat. Srovnání s I. dílem Slovníku spisovného jazyka českého, zatím vyšlým (autoři ho už použít nemohli), ukazuje, že tato nelehká úloha byla provedena s plným zdarem.

Redukce ze čtvrt miliónu hesel PS na 80 000 hesel se uskutečnila vypuštěním (příklady bereme z počátku písmena M):

slov mezinárodních: macchie, mi (hudební), midinetka, zvláště jmen vlastních: Macao, macbethovský, Midas; některých odborných: lékárnické macerát, botanické macizeň; slov dialektických: mač „ovocný kvas“, mhlít; řídkých slov básnických: milodyšný, milohlasný; zastaralých výrazů expresívních: mackovati se; řidších slov odvozených maceškovitý, maceškový, migrenik, míhavě.

Někde se mohlo v této redukci jít ještě dále: hesla chrápot (k chrápati), jabloní (květ), jahelní (zrno), jachtovní, omlouvací, okamžitový (takt), oplachovadlo, opěněný atp. jistě nepatří do slovníku moderní češtiny. Naproti tomu najdeme málo slov, která bychom doplnili: juta (odvozeniny však jsou), magické oko, tretry atp.

Podobně jako v Slovníku spisovného jazyka českého uvádějí se i členy složenin: bystro-, černo-, -ves. Ale na rozdíl od druhých českých slovníků, i těch největších, tvoří zvláštní hesla přídavná jména přivlastňovací (macešin, Jakubův), zvláště však podstatná (i přídavná) jména slovesná. S tímto značným rozšířením slovníku nedovedu dost souhlasit, zvláště když se v maďarštině tvoří příslušné výrazy také zcela mechanicky (příponou -ás, -ó). Je neužitečnou akumulací, čteme-li za sebou hesla v podstatě stejná:

kousací harapó, rágó, kousání harapás, rágás, kousati harap, rág,

nebo i:

chrlení ontás, árasztás, szórás, hányás, okádás, chrlící ontó, árasztó, szóró, hányó, okádó, chrlič ontó, árasztó, szóró, hányó, okádó, chrliti ont, áraszt, szór, hány, okád.

Velmi silně je zastoupena vrstva obecná, vulgární a argotická. Nacházíme familiární slova starší i mladší (jepépé, manšaft, byťák, účes havel) a najdeme i nejvulgárnějších, obscénních slov daleko více než v kterémkoli jiném českém slovníku. — V jednotlivých případech jde ovšem o slova nikoli obecně známá; např. výraz zlatohlav pro četníka, doložený Příručním slovníkem z K. Čapka. Rozlišení těchto vrstev se provádí pečlivě, ovšem při značné [217]jejich splývavosti není tu vždy důslednosti: tak se např. kladivář, diskař, překážkář pokládají za odborné výrazy sportovní, kdežto koulař a dálkař za slova slangová.

Odborné terminologii byla věnována velká pozornost. Bylo při tom použito pomoci četných odborníků (v úvodu se jen z české strany jmenuje 33 osob a 9 institucí); seznam zkratek uvádí přes 60 různých oborů. Zastoupeny jsou souměrně všechny, od právnictví a botaniky až k politické ekonomii a kybernetice. V zoologii se uvádějí jména celkem podle Soustavy J. Kratochvíla, v botanice podle Květeny J. Dostála, a to i se jmény vědeckými (ta jsou i v anatomii). Někde se uvádí vědecký název dvojí, např. babočka paví oko Nymphalis n. Vanessa. Leckdy však odborné názvy chybějí, např. u albatros, aligátor, antilopa.

Z vlastních jmen osobních se přirozeně věnuje největší pozornost jménům křestním s hypokoristiky a jménům národním. Např. od Jan se uvádějí tato hypokoristika Jenda, Jeník, Jeníček, Janek, Janko, Honza, Honzík, Honzíček. Ze jmen etnických se věnuje náležitá pozornost jménům kmenů ugrofinských. Mezi zeměpisnými jmény jsou ovšem zvláště hojně zastoupena jména z Maďarska (pokud mají zvláštní českou podobu) a z Československa. U slovenských jmen se uvádí též dřívější podoba maďarská (Žilina Zsolna, Vrútky Ruttka), u jmen z českých zemí, kde Maďaři dříve užívali podob německých, zavádějí se formy shodné s českými a stará podoba se připomíná v závorkách: Brno Brno (dříve i Brünn), Mariánské Lázně Mariánské Lázně (dříve i Marienbad). V řídkých případech, v nichž je starší ustálená podoba maďarská, zůstává: Praha Prága, Plzeň Pilzen. — K tomu připomínám jen, že královédvorský musí maďarsky zníti Dvůr Králové-i, nikoli Králové Dvůr-i.

Velmi užitečnou, chvály a nápodoby hodnou věcí je propracovaný systém šipek, odkazující od českých hesel k výrazům spisovnějším, běžnějším, novějším, odborným. Např. od včil se odkazuje k nyní, teď, od svrběti k svěděti, od výtopna k depo, od vodní meloun k botanickému lubenice. Ten, kdo bude studovati češtinu s pomocí tohoto slovníku, bude za takové pokyny velmi vděčen. Je však trochu nedůsledné, že takové odkazy chybějí tam, kde ve většině slovníků jsou, totiž odkazy od adjektiv ke komparativům. Uživatel se u malý, velký atd. nedoví, jak znějí příslušné podoby druhého stupně.

2. Mluvnická stránka. U sloves se všude uvádějí základní tvary, např. rozvěsiti, -sím, -věs!, -sil, -věšen. Někde se to zdá trochu neúsporné, ale víme-li, jaká je u cizinců nejistota v užívání českých slovesných tvarů, musíme s tímto postupem souhlasit. Myslím, že našeho slovníku budou proto užívat i ti cizinci, jímž na maďarských ekvivalentech nezáleží. Skutečných omylů je zde málo; zjistil jsem jen imperativ chvi místo spisovného chvěj. Spíše se však vedle tvarů normovaných uvádějí i podoby stojící mimo dnešní kodifikaci. Jde tu o dvojí případ. V jednom se připouštějí podoby do normy nepojaté pro svou příslušnou knižnost, event. papírovost, v druhém pro svou hovorovost. Vedle lížu a lízám se uvádí i líži (které jako „kniž.“ uvádí Slovník spis. jazyka čes.), vedle podpášu a podpásám i podpáši, vedle řežu a řezám i řeži atd. Vedle spisovného (o)mrzl se uvádí i obecné (o)mrznul, vedle škrtl i škrtnul, vedle trhl i trhnul, vedle (pře)vlíkl i (pře)vlíknul, vedle (pod)vrhl i (pod)vrhnul. Není tomu tak u všech předponových odvozenin, je např. jen zamrzl, zaškrtl, zatrhl, zavlíkl, zavrhl. (U písmene z se tedy uplatnil jiný postup.) Zato je správné, že se u vulgárních slov uvádějí jenom podoby nespisovné, např. u blít jenom bliju.

Mezi substantivy se uvádí skloňování tam, kde jsou tvary odchylné (např. u ruka), zvláště u kolísajících substantiv vz. kost (ale nejsou u choť).

Zde je třeba povšimnouti si i mluvničky na s. XLIX—XC, napsané A. Stelczrem a revidované dr. F. Váhalou. V paradigmatech není celkem chyb (o něž v jiných mluvnicích češtiny psaných cizinci není nijaká nouze), ale zcela bez námitek mluvnička přece není.

Především není dost rovnoměrná. Z jedné strany se uvádějí některé detaily pro cizince zcela bezvýznamné (např. tvary akuzativu na -a ve spojeních hrát duráka, pagáta, tančit šlapáka, při čemž slova durák, pagát v slovníku, a to zcela správně, vůbec nejsou); z druhé strany chy[218]bějí některé výklady pro pochopení tvarosloví nezbytné. Není nikde řečeno, které jsou souhlásky tvrdé a měkké, co jsou souhlásky obojetné: uživatel nepochopí potom příčiny kolísání mezi tvrdým a měkkým vzorem u slov na -l. Není také zmínky o jevu pro porozumění paradigmatům tak důležitém, jako je ztráta jotace. Čtenář pak neporozumí, proč se říká v teorii, že k, h se před ě mění v c, z, před e v č, ž, kdežto v příkladech je jen e: ruce, noze, člověče, bože.

Některé partie jsou neúplné, např. výklad o krácení feminin (chybějí substantiva jako dláha, chvála atd.), o kolísání mezi vzory kost a píseň. Protože jde o jevy velmi složité, bylo by ve stručné mluvnici třeba na ně jen upozornit a ostatní odkázat do slovníku. Za zcela neužitečné pokládám uvádění dvou paradigmat, jednoho veš, vše, vše, druhého všechen, všechna, všechno (str. LXXIV). Podoba veš v nové češtině neexistuje vůbec (není jen zastaralá); je nahrazena podobou všechen.

Žádného užitku nepřinášejí odchylky od vzorů v našich mluvnicích běžně užívaných, tj. dub, holub, dárce, ryba, růže místo hrad, pán, soudce, žena, nůše. Nespisovné jsou podoby témže, touže: e přistupuje jenom k zabránění homonymity, tj. k též. Z drobností uvádím ještě: není pontifexové, nýbrž pontifikové (LIV); ne dože, ale dóže (LVI); hajný se skloňuje úplně jako mladý, tedy i v 4. p.: mladého hajného (LVII); v dnešní češtině je už jenom mez, ne také meze (LIX); koncovka -ách je především u jmen na -ko (LXI), dvojí koncovka je v 6. sg. i u vzoru matčin (matčině i matčinu) (LXVIII).

3. Maďarská část. Pokládám za správné, že se maďarská slovesa uvádějí v podobě běžné v maďarských slovnících, tj. v 3. os. singuláru; maďarský infinitiv se totiž tvoří zcela mechanicky. Teoreticky je ovšem nepřesné, že se proti českému rozvésti klade maďarské elvezet (tj. rozvede), ale je to postup v slovnících s maďarštinou zcela běžný, nepůsobí žádných potíží a není třeba se ho vzdávat. Stačí pohled do Kahánova maďarsko-ruského slovníku, uvádějícího maďarská slovesa v podobě infinitivní, abychom se přesvědčili o neúčelnosti takové skrupulóznosti.

Je zajímavé sledovat, která slova se do maďarštiny nepřekládají, nýbrž jenom vykládají. Jsou to svérázné jevy české, zvláště historické: Ječmínek, vltavák, Kuratorium (protektorátní), poděbradka, ale je to i prasátko na zdi, macha, moltýř (kaolinový pískovec). U dnešních institucí se podává doslovný překlad a odkazuje se k podobné instituci maďarské; tedy Československý výbor obránců míru se překládá (s. v. obránce) jako Csehszlovák Békevédelmi Bizottság, ale upozorňuje se na maďarský Országos Béketanács (doslova Státní mírová rada), u Státního výboru pro tělesnou výchovu a sport se odkazuje k maďarskému OTSB atp.

Překlad českých hesel je proveden velmi zdařile, i když se snad někdy zdá synonym příliš mnoho. Nejsou totiž významově rozlišována (tak, jako je tomu v Poldaufově slovníku česko-anglickém). Bylo by to v maďarštině (stejně jako v češtině) ovšem značně obtížnější než v angličtině, lexikologicky tak propracované. Některé významové odstíny se nepodařilo vystihnout: kaceřovati se vykládá jako megbélyegez, ale to znamená české „pranýřovati“; opleskati má i význam agyaggal betapaszt; macatý je mnohem hrubší než maďarské molett atd. — Skutečných omylů jsem nenašel mnoho: šedě zelený není szürkéssárga (tj. šedě žlutý), nýbrž szürkészöld; Baltoslované nejsou balti szlávok (to by byli baltští Slované), podle typu „finnugorok“ by to byli baltszlávok; vlčí mlha není rossz látás (špatný zrak), nýbrž hemeralopie, farkasvakság; Zlatovláska nebyla Aranyhajú tündér (Zlatovlasá víla), nýbrž princezna.

Pořekadla a přísloví se nepřekládají doslova, nýbrž se nahrazují podobnými pořekadly a příslovími maďarskými. To je sice postup nutný v překladech beletristických, ale v slovníku bych dal přednost překladu doslovnému, eventuálně s výkladem. Je zde totiž velké nebezpečí, že se význam posune: Mluví, jak mu zobák narostl se překládá (s. v. mluviti) Nem tesz lakatot a szájára, doslova „Nedává si zámek na ústa“, a to je něco jiného (české pořekadlo znamená: „mluví přirozeně, neumělkovaně“); Kdo dřív přijde, ten dřív mele neshoduje se [219]s maďarským Szemesnek áll a világ, což je spíše české „Odvážnému štěstí přeje“. Ani Nouze láme železo není přesně Szükség törvényt bont (ruší zákon), třeba rozdíl není zde tak značný.

4. Formální stránka. Ten, kdo ví, jaké potíže působí našim sazečům maďarština zvláště svým rozlišováním krátkého a dlouhého ö-ő, ü-ű, musí s uznáním mluvit o nadmíru pečlivé korektuře slovníku. Tiskových omylů je zde pramaloučko (např. opukový tufkő-, správně tufakő-, králice-i II. 487 m. kralice-i). Ani v českém textu není mnoho tiskových chyb; nejspíše ještě v úvodě: (za) zázev LXXXV, máti m. mátí LX, 4 ř. zd.; párdálí II. 11.

Jedna věc však dělá výjimku: je to vědecká nomenklatura přírodovědecká. Lehko pochopíme, jak se to stalo: jedni z korektorů se soustředili na text český, druzí na text maďarský a vědecká terminologie latinská zůstala uprostřed jako terra nullius. A tak máme: bazalka Ocimum basalicum m. basilicum; bejlomorka Cecidomya m. Cecidomyia; blatnice Scheuzeria m. Scheuchzeria; klopuška Leptoderma m. Leptoterma; máčka Seylliorhinus m. Scy-; májovka Trycholoma quambosum m. Tricholoma gambosum; srov. heslo zelánka; nosorožec Ceratotherinus m. -therium, opice Anthropoidae m. -poidea; pěnodějka Cercopsis m. Cercopis; pstroček Marianthemum m. Majanthemum; václavka Armilla m. Armillaria atd. To je tedy slabina díla, slabina však ojedinělá.

Jinak je Česko-maďarský slovník dílem vynikajícím. Autorským kolektivům patří upřímná chvála a dík. Dík za to, co slovníkem udělali pro kulturní sblížení československo-maďarské.

Slovo a slovesnost, volume 22 (1961), number 3, pp. 216-219

Previous Jitka Štindlová: Stroje na zpracování informací a jejich význam pro jazykovědu

Next Lubomír Doležel: Sborník o jazyce sovětské literatury