Vztahy mezi gnoseologií, logikou a jazykem

Pavel Trost

[Chronicles]

(pdf)

Отношения между гносеологией, логикой и языком / Les rapports entre la gnoséologie, la logique et la langue

Kniha E. Albrechta, profesora filosofie v Greifswaldu (NDR), Die Beziehungen von Erkenntnistheorie, Logik und Sprache[1] nepodává víc než encyklopedické universitní přednášky. Je to přehlídka různých filosofických názorů, které se všelijak kritizují, bez náležitého vlastního řešení otázek nejzávažnějších.

V první části knihy (kapitola první a druhá) jde o původ logických zákonů. Logické zákony nejsou, jak se domnívá fyziologismus a psychologismus, přírodními zákony lidského myšlení, nýbrž jsou zákony bytí; „teorie odrazu propůjčuje (!) teprve logickým zákonům objektivní platnost (objektive Seinsgeltung)“. Albrecht končí Leninovým výrokem, že „lidská praxe, která se miliardkrát opakuje, vštěpuje [72]se do lidského vědomí jako logické figury“; Albrechtova kniha sotva přinesla víc, než je obsaženo v tomto Leninově aforismu.

V druhé části (kapitola třetí a čtvrtá) jde o jazyk (a řeč). Výklady se drží známého stanoviska, že jazyk (řeč) těsně souvisí s myšlením, ale není s myšlením totožný (totožná). Jenže ani zde nejsou odhaleny možné hranice shody a neshody. (O shodě se píše ve třetí kapitole a o neshodě v čtvrté.) Sepětí jazyka s myšlením se dokazuje na „primitivních jazycích“: jejich konkretismus ukazuje na nižší stupeň abstrakce (nejvíce citován Lévy-Bruhl).

Rozumí se, že Albrecht ignoruje moderní logiku. Jeho výklady jsou někdy neobyčejně vágní, jeho soudy neuvážené. Je třeba je kritizovat i z hlediska lingvistiky. Mluví se tu např. po Humboldtovi, Wundtovi aj. o primátu věty nad slovem (89); neříká se však, že všechny jazyky světa jsou jazyky slovní: slova a věta jsou obě základní jednotky jazyka. Vokalická harmonie se tu prohlašuje za vyšší vývojový stupeň gramatických vokalických alternací (100). Říká se, že „intonace v hudbě jsou o mnoho pravděpodobnější než v jazyce“ (100). Říká se, že význam a hlásková podoba slov jsou dvě různé věci, „ačkoli historicky jsou vztahy mezi oběma zjevy“ (113): nutný vztah aktuálně funkční se tu pomíjí. Albrecht se pokouší pozměnit pavlovské učení o řeči (124): odstraňuje charakteristické pavlovské schéma příjemce signálů, který není současně odesílatelem. Hluchoněmým se přiznávají „myšlenky bez slovního jazyka“, ale zároveň se kategoricky tvrdí, že „neexistuje myšlení beze slov“ (126). Říká se, že „jen nominalisté mohli identifikovat větu a soud“ (132). Tvrdí se, že spona má dosud ještě význam existence a zároveň se vysvětluje zánik spony v kulturních jazycích degradací slovesa existence v sponu (145). Albrecht popírá, že bezpodmětné věty jsou soudy bez subjektu, a větu Hřmí prohlašuje za zkratku věty Slyším hluk podobný hromu (146). Přesto přihlíží potud k známé argumentaci Brentanově i Miklošičově, že pokládá takové soudy (existenciální?) za naprosto odlišné od kategorických soudů. Nelze ovšem mluvit vážně nebo bez výhrad o rovnocennosti vět jako Prší a Slyším (vidím) pršet; srov. např. větu Na jihu prší hodně jen na podzim.

Přese všechno není Albrechtova kniha bezcenná, protože jsou v ní sneseny teze a argumenty, s kterými je nezbytné se vypořádat.

Slovo a slovesnost, volume 23 (1962), number 1, pp. 71-72

Previous Jitka Štindlová: Uplatňování metod mechanizace a automatizace v lexikologické práci v zahraničí

Next Pavel Novák: Ke kvantifikaci homonymie