dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Závažný příspěvek k české historické toponomastice

Slavomír Utěšený

[Discussion]

(pdf)

Веский вклад в чешскую историческую топономастику / Importante contribution à la toponomastique historique tchèque

Česká toponomastika byla v poslední době obohacena několika významnými pracemi Vl. Šmilauera. Ještě před dokončením Profousova slovníku Místní jména v Čechách pátým svazkem, obsahujícím v závěru Šmilauerovu „Soustavu českých místních jmen“ (V, 1960, 521—670), a brzy po návrhu klasifikace pomístních jmen (Zpravodaj Místopisné komise ČSAV 1, 1960, 149—171), objevilo se jeho Osídlení Čech ve světle místních jmen (Praha 1960, 301 s.).

Tuto studii, jíž se dostalo brzy po vydání zasloužené pozornosti v řadě recenzí domácích i zahraničních, můžeme označit za průkopnický čin, který si směle vytkl a také dosáhl více cílů, než jak je naznačeno titulem. Není divu, že dílo takového charakteru ponechává vedle úkolů, které s úspěchem řeší, i některé úkoly spíše jen naznačeny a někdy diskusní, a to nejen proto, že jde vlastně o první soustavný průzkum na půdě dosud téměř nedotčené, nýbrž i proto, že studie chce zároveň podat i pracovní rozvrh české toponomastiky.

Práce je rozdělena do tří kapitol, věnovaných postupně starému sídelnímu území v Čechách (13—114), osídlení Českomoravské vrchoviny (115—181) a sídlištím vzniklým po r. 1600 (203—274). Kromě toho jsou do ní vřazeny tři exkursy — o osídlení skutečského úseku na Vrchovině (182—184), klášterství Zlatá Koruna (185—198) a o vývoji místních jmen v okrese Mariánské Lázně (340—349). K 3. kapitole se pojí klasifikace a rozbor jmen sídlišť ze 17.—19. stol. (275—339). Vlastní materiálový rozbor prvních dvou kapitol vnitřně souvisí, což je vyjádřeno společnými závěry (na s. 199—202). Jinak je dílo zarámováno do obecných metodologických poznámek v úvodu (5—12) a do závěrečného souhrnu (350—361); doprovozeno je řadou soupisů a mapou starého sídelního území. Při tomto širokém záběru, kterým vlastně obsáhl téměř veškerou problematiku české toponomastiky v historickém aspektu, počínal si autor v publikování materiálu a vývodů z něho velmi rezervovaně. Svědčí o tom i ta okolnost, že výklad o metodě tzv. malých typů a jedna z nejzajímavějších kapitol starší české oblastní toponymie — rozbor jihozápadočeských jmen na -ovo, -ino // -ovy, -iny — byly uveřejněny (a domníváme se, že na škodu věci) jako samostatné studie jinde.[1]

Hned na začátku (5) klade autor knize programově dva úkoly: (1) dobrat se pevnějších metodologických principů toponomastické práce a (2) podat předběžný celkový obraz o vývoji místních jmen. Autor si ovšem svou práci představuje jen jako úvodní stupeň k dalšímu podrobnějšímu zpracování české toponomastiky v řadě celkových horizontálních průřezů soubory místních jmen v historickém sledu; kromě toho je třeba monograficky sledovat ve vertikálním směru toponymiku menších oblastí — a to vše je zase nutno zpřesnit studiem jmen pomístních, které u nás dosud leží takřka ladem (361).

[219]V recenzi se zaměříme hlavně na tuto druhou stránku knihy, a to především z hlediska historické dialektologie a jazykového zeměpisu. K teoretickému a metodickému poslání knihy přihlédneme pak rovněž především jen z tohoto hlediska, přičemž v zásadě sdílíme všechny teoreticko-metodologické principy Šmilauerovy práce, s výjimkou teze o postavení toponomastiky jakožto samostatné vědy mezi lingvistikou, historií a geografií. Zde se přikláníme spíše k názoru vyslovenému naposled Taszyckým, že má totiž celá onomastika v podstatě charakter jazykovědný.[2] Tím ovšem nechceme nikterak polemizovat s tím, že k historickotoponomastickým výkladům je třeba užívat nejrůznějších metod podle povahy materiálu, např. pro jména osad vzniklých do 16. stol. metody nejstarších dokladů, pro období do 14. stol. metody jazykového rozboru. Pěknou ukázku využití obou metod přináší v 1. kap. konfrontace obrazu nejstaršího osídlení Čech ve světle jazykového rozboru místně a časově určitelných místních jmen se souborem místních jmen v nejstarších listinách Friedrichova Codexu a v kronice Kosmově a jeho pokračovatelů. — Je třeba dále zdůraznit, že ačkoli se v díle mnoho nemluví o metodě jazykově zeměpisné, která je hlavním pojítkem mezi moderní dialektologií a toponomastikou, je v něm už vybudován první celkový obraz územního rozvrstvení Čech, zatímco v dialektologii se dosud nepokročilo nad zpracování regionální. — Z hlediska slavistické toponomastiky je konečně třeba vyzdvihnout snad nejzávažnější metodologický aspekt knihy, kterým Š. definitivně překonal skepsi, pokud jde o využití toponymických dat při rekonstrukci rozsahu a postupu osídlení. Jde o metodu tzv. malých typů, která umožňuje operativnější využití shod a rozdílů v utvářenosti místních jmen k rozboru vrstev osídlení než starší neúspěšné pokusy, orientované jen na nejčastější zakončení místních jmen, jako -ov, -in, -ice. Je jen škoda, že v zhuštěném podání, komplikovaném nadto poukazy na diskusní otázky kmenového osídlení, není tento úsek podán dost uceleně.

Na základě zkušeností německé toponomastiky, a poučiv se z nezdarů předchozích pokusů se slovanským materiálem, vychází Š. při stanovení typů místních jmen z většího počtu kritérií a sleduje tak: (1) některá rozšířená jména z apelativ — typ Lhota, (2) složeniny — typ Kotojedy, (3) přípony ve spojení s určitými základy — typ -bud-ice, (4) základy samy o sobě — typ Hvozd-, (5) základy ve spojení s určitými příponami — typ Kov-áry. Různých kombinací takovýchto typů stanovil Š. v Čechách na 450. Některé z nich se ovšem ukázaly pro další práci nepotřebné, zbývajících však bylo možno využít jako základního materiálu při studiu otázek osídlení. Autor přitom vyšel z protikladu mezi starým sídelním územím v centru a později kolonizovaným územím na okraji Čech. Pokud se tento protiklad projevuje i v typech místních jmen, mohl by zpřesnit náš dosavadní rámcový obraz o rozsahu obydlené části země v období stabilizace sídel, a zejména pak obraz o dalším postupu osídlení z této základny.

Vlastní materiálový rozbor je obsažen v 1. a 2. kapitole. Podle územního rozložení jednotlivých zkoumaných typů jsou tu přehledně uspořádány (1) typy omezené na nejstarší území na sever od Berounky a Sázavy — celkem 19 typů, (2) typy rozšířené i dále na jih mezi Sázavou a Brdy — 17 typů, (3) typy rozšířené i dále na západ — 14 typů, (4) typy rozšířené na valné části území 1-3 — 9 typů, (5) typy rozšířené v jižních Čechách — 21 typů, (6) typy přesahující i počátkem vnitřní kolonizace porůznu základní území 1-5 — celkem 21 typů, (7) typ Neznabohy, zasahující kromě toho i Českomoravskou vrchovinu.

Pro první skupinu je charakteristické, že v ní jde o typy málo početné (jedině typu Lib-eň, Bečv-áry mají asi 20 reprezentantů) a že jsou často soustředěny jen na malé části jejího areálu: tak Knov-íz na Slánsku, Chvojno okolo Ústí n. Lab., Vtelno a Vrutice od Ohře k dolnímu Pojizeří: neukazují snad takové příklady na starší území kmenová? Někdy jsou však takové drobné typy, skládající se třeba jen ze 3 reprezentantů, tak roztroušené, že jejich výskyt v tom či onom areálu je nejspíše náhodný. — Ani v 2. skup. nevystupují typy početnější; rozsáhlá je tu jen vý[220]čtová řada „záporného“ areálu jmen na -ná (typ Točná), jež se vyskytují jen vně udané linie. Jinak je tu vlastně nejpočetnější typ Kos-oř, který je sem zařazen kvůli jedinému dokladu ze Sedlčanska, ač by patřil do 1. skup. Více reprezentantů by měl typ -rady (Chocerady), kdyby nebyl ochuzen o podtyp Voděrady, přeřazený až do 6. skup. I zde se najdou jednak typy soustředěné na malé ploše, jako Struhařov na jv. od Prahy, jednak neprůkazné roztroušené typy jako Bučina. — Zajímavá je 3. skup., kde se setkáme s četnými složeninami typu „Holohlavy“ a s topografickými typy Ledce a Bříza. Přihlédneme-li k starším dokladům jména Březí jako Břiza, má tento typ těžiště v záp. Čechách; naproti tomu Ledce (malá lada) jsou téměř výhradně na okraji území severovýchodního. — Další skupiny, rozbíhající se postupně do větších areálů, přinášejí obraz pestřejší. Ve 4. skup. je ještě hojnost plurálových jmen a složenin, objevují se i deverbativní přezdívky typu Nespery; v 5. skup. jsou pak početné typy jako Chlumec, Hvozd, Břežany, Osek, Hradec, Kralovice a hlavně starobylé slovanské typy Tuchom a Kouřim a české složeniny typu Ctiněves. V obou těchto případech jsou pečlivě rozlišeny dnešní a staré formy a konstatuje se jejich starobylost a důležitost; u typu -ves je i poznámka, že patří vlastně do 1. skup. (proti 56 případům ze stř. a sv. Čech je tu jen 5 pozdějších případů okrajových). Šmilauerovo třídění se tedy přísně řídí úhrnným územním rozsahem, i kdyby třeba základní areál daného typu přesahovaly jen ojedinělé, často jen analogicky přetvořené reprezentanty. Nevadilo by to, kdyby šlo o pouhý třídicí princip. Spornější už je, když se na základě takto stanovených typů a skupin mluví o časovém sledu vrstev, jako by skupiny 1—5 následovaly po sobě jakožto postupné fáze osídlení: srov. zvl. s. 199, kde je podán přímo pokus o absolutní chronologii těchto v podstatě jistě souběžných fází. Domníváme se, že zejména 1. a 2., a též 3. a 4. skupina vnitřně souvisejí a jejich rozlišení je spíše věcí diferenciace regionální než věcí časového sledu: víceméně nesporné je tu jen místní určení daných typů.

Na tyto skupiny navazují plynule dvě další, s reprezentanty i mimo staré území. Především je to nejrozsáhlejší skupina 6, s trojími hlavními charakteristickými typy, jmény kultivačními (Kluky, Kladruby, Újezd, Týn), jmény z hypokoristik na -š, -ch, -še a dvojčlennými přezdívkovými jmény (Tatobity, Krchleby, Přestavlky). Dále jsou to přechodné typy „dodatkové“ a konečně — jako zvláštní 7. skup. — verbálně objektové složeniny typu Neznabohy, hojně zastoupené na Pelhřimovsku. Posledním dvěma skupinám se dostalo grafického rozlišení i na přiložené mapě — škoda, že nemohly být pořízeny dílčí mapky pro každou skupinu zvlášť! V přeplněném souhrnném znázornění, které není ani jinak prosto chyb, jednotlivé vrstvy jmen nijak nevynikají.

Na základě uvedeného rozboru jmen a jejich nejstarších listinných dokladů je dále podán souborný popis starého sídelního území, vytyčující s neobyčejnou přesností — většinou přímo od obce k obci — jeho hranice. Kromě souvislého území jsou tak stanoveny i sídelní ostrovy — historická data se tu obvykle doplňují s údaji jazykového rozboru. V zajímavém závěru této kapitoly dospívá Š. k hypotéze, která by mohla dobře vysvětlit i jednotný ráz českého místního názvosloví, i skutečnost, že se v něm nedochovaly průkazné stopy po pohanství, aniž se v něm výrazněji obrážejí staré oblasti kmenové, jakož i to, že se v jižních Čechách vyskytují jen pozdější typy jmen. Všechno to může být důsledkem toho, že k stabilizaci sídel docházelo v rámci sociálně ekonomických změn na úsvitu feudální epochy nejdříve u kmene Čechů a teprve pod jeho vedením i v ostatní zemi, nejpozději na jihu. Z hlediska podaného rozboru místních jmen by tato domněnka vyhovovala, konečný soud tu však budou moci vyřknout spíše odborníci z řad historiků a archeologů.

Chtěl bych v této souvislosti znova upozornit, že Š. patrně záměrně nevyčerpal i jiné možnosti analýzy, jimž ukázal cestu např. rozborem jzč. jmen na -ovo, -ino: zde jde nepochybně o odraz rozdílů kmenových a pak ovšem není bez významu, že v minulosti jsou takové podoby doloženy i na jz. Moravě. Podobně máme např. k svč. Oknům paralelu v severomor. Okenici (potok v šumperském okrese) a k svč. Slemenům paralelu v severomor. jméně Šumvald — pův. Čisté [221]Slémě (rod pánů z Čistého Slemene spojuje s touto obcí historik V. Hrubý).[3] Přibereme-li k tomu i další, též Š. na s. 16 naznačené územní rozdíly lexikální (jména jako Kamýk, Bradlo), můžeme i na základě místních jmen stanovit přirozené a kulturní oblasti, jež připomínají členění oblastí nářečních. V obdobách místních jmen na severu Čech a Moravy na jedné straně a mezi jihem těchto zemí na straně druhé tak můžeme spatřovat, podobně jako v protikladu severní a jižní skupiny českých a moravských nářečí, odraz situace původního osídlení země.[4] Odraz následujícího postupu stabilizace sídel, sledovaný v 1. kap. na typech místních jmen, pak zase odpovídá postupující centralizaci nářečního obrazu Čech nad onou starší vrstvou.

Svým způsobem pomáhá tuto problematiku odhalovat následující 2. kap., věnovaná postupu osídlení Českomoravské vrchoviny z české strany. Tato rozsáhlá oblast má ovšem zvláštní důležitost i jen pro dějiny osídlení okrajových území Čech, poněvadž nebyla z valné části nikdy poněmčena. Můžeme na ní tedy sledovat nepřetržitý postup české kolonizace od nejstarších počástků v 12. stol. na Litomyšlsku, v úvalu Doubravky a na Želivce až po její poslední fáze na horním toku Svratky, které probíhaly až v 17. a 18. stol. Po utřídění jednotlivých typů jmen sleduje tato kapitola jednak základní izoglosy podélné, svědčící o postupném narůstání sídelního území, jednak drobnější izoglosy příčné, poukazující na směry kolonizačních proudů. V řadě případů je přitom toponymie Vrchoviny včleněna do širokého kontexu osídlení sousedních okrajových území Čech, někdy však má i své znaky zvláštní. K analýze bohatého materiálu tu Š. využívá i statistiky — např. při stanovení hustoty sídel (117) nebo pro vyjádření vzájemného poměru jmen na -etice a -etín (165).

Sled základních fází osídlení je vyjádřen zejména liniemi izoglos skup. 11, tj. jmen na -any, typu Lhota a plur. jmen na -ice. (Na připojeném kartogramu snad měly být zachyceny i ostrovy typu Lhota na Pelhřimovsku a Jindřichohradecku, jakož i předsunuté Lhoty u Hlinska, Žďáru n. S. a na svojanovském panství: základní situace je bez nich příliš schematizována.) K uvedeným izoglosám se řadí skup. 12 se jmény tvořenými z hypokoristik (-oňov, -išov, -ošov). V dalších, už spíše dílčích skupinách 13—14 jsou roztříděny zvlášť charakteristické — a někdy i dosti frekventované typy jmen z apelativních základů, jako Bezděkov, Leština, Zahrádka, Střítež, Zhoř, Žďár, Nedvězí. Ještě detailnější izoglosy přinášejí ve skup. 21—28 typy se základy jako Seč, Polom, Suchdol, Borová, Buková, Rybná, Zádolí, Zářičí — převážně tedy zase názvy souvisící s povahou krajiny a její kultivace. Proti tomu příčné izoglosy ve skup. 30 se nejčastěji zakládají na oblíbených osobních jménech soudobé šlechty, jako Kochan, Zdislav, Oneš, Otrad, Jiří, Ondřej, Bedřich; jména topografická v ní představují jen typy Kouty, Úlehle, Mezný, Záhoří. Ve skup. dodatkových izoglos 41—46 jsou zahrnuty oba dva tyto druhy místních jmen; je příznačné, že se téměř veskrze vyskytují i na moravské straně Vrchoviny, — platí to např. o celém oddílu 41 s výjimkou jména Jílovice. Pokud jde o příčné izoglosy, neodvažovali bychom se s autorem stanovovat jejich průběh ve dvou směrových liniích, jde-li vlastně o plošný výskyt častějších jmen (Jiří, Pavel). Někdy však, jako v případě paralelních izoglos severnějších Skrýšovů a jižnějších Skrýchovů (které mají pokračování i na Moravě v s. o. Telč), se tak objevují souvislosti vskutku překvapující. — Zvlášť cenné jsou závěry této kapitoly podávající nárys nástupních cest kolonizace a charakteristiku některých jejích nositelů (velká církevní panství, německá hornická kolonizace).

Zde všude je situace obdobná, i pokud jde o osídlení z moravské strany; nejde ovšem o úplnou shodu. Na ukázku zde podáváme kratší konfrontaci základních podélných izoglos Lhot a jmen na -any a -ice. Z moravské strany se Lhoty vcelku drží v linii jmen na -ice, ba spíše ji poněkud překračují. Počínaje od jihu jdou zprvu souběžně se zemskou hranicí, od Jihlavy pak ustupují k Vel. Meziříčí, vracejí se však zase k zemské hranici ve skupině Lhot a Lhotek u Žďáru a Nového Města. U Radostína ji dokonce překračují, stejně tak jako dále na Svojanovsku, odkud [222]jdou přímo na východ k Jevíčku a dále k Litovli. Linie plur. jmen na -ice je ještě klikatější; tato jména celkem chybějí ještě i v trojúhelníku V. Meziříčí — Rosice — Bystřice n. P., menší jejich ostrov je však až daleko na Novoměstsku. I dále mezi Bystřicí a Jevíčkem ustupuje tato linie zřetelně za čáru Lhot, až zase na již. Zábřežsku ji o něco překračuje. Izoglosa jmen na -any zůstává na Moravě pozadu za oběma předešlými ještě víc než v Čechách a je zde vlastně omezena jen na staré sídelní území, zhruba po čáru Bítov — M. Budějovice — Náměšť n. O. — Tišnov — Boskovice— Plumlov — Litovel, s nápadnou hustotou výskytu na Hrotovicku, Brněnsku a okolo Olomouce. Trojí Olšany značně předsunuté před uvedenou linií, jsou bezpochyby jména později přenesená. Je konečně zajímavé, že i Újezdy se chovají z moravské strany jinak než v Čechách; jdou, byť velmi řídce, vlastně až za čáru jmen na -any, tak zvl. na severu na Mohelnicku a Uničovsku, kde přesahují dokonce i linii Lhot; ostatně i v Čechách se místy Újezdy a zvlášť Újezdce předsouvají před jména na -any i Lhoty (tak zase zejména na severu na Litomyšlsku).

Nejrozsáhlejší část knihy představuje 3. kap. o sídlech vzniklých po r. 1600. V úvodu jsou charakterizovány prameny, jejichž údaje dovolují zpracovat postup dosídlení Čech v době pobělohorské s velkou přesností — zde je také nejvíc doplňků a korektur k údajům Profousovým. Jádrem oddílu je jazykový rozbor jmen těchto 2300 sídlišť (tj. asi 15 % všech osad v Čechách). Mezi přejatými jmény osad už existujících, jež tvoří nejrozsáhlejší skupinu, je zvlášť zajímavá skupina jmen biblických, jako Damašek a Betlém na Poličsku. Častá jsou dále pův. apelativa podle druhu sídliště nebo stavby (Víska, Mlýny) a podle přírodních objektů (Skály, Hájek). Mezi typy ze jmen osobních jsou nejčetnější podle jmen šlechtických (Maxičky, Lenora); charakteristické jsou pro tuto dobu konečně hodnotící názvy povzbudivé, jako Naděje, Ráj, Chraňbože, nebo zase opačně výmluvné charakteristiky jako Chudoba, Hubenov, Žebrácký Mlýn. Zde je pozoruhodný vztah některých pojmenování německých a českých v případech jako Nuzarov za Nimvorgut, Volárna za Freudeneck (ukázka toho, že se poddaní osadníci právě neztotožňovali s názory svého panstva).

V celkových závěrech je na s. 351 znovu formulováno hlavní autorovo metodické východisko: „Jen kombinací dat historických, archeologických a jazykových a jejich umístěním v prostoru bylo možno dospěti k poznání vývoje místních jmen zvláště v obdobích starších.“ Takovéto široké pojetí toponomastického studia můžeme jen vítat. Vždyť i když si např. Šmilauerova studie zásadně nekladla a ani nemohla klást za cíl analýzu místních jmen též z hlediska nářečního hláskosloví, přece přinesla mnoho cenného materiálu pro vlastní jazykový zeměpis. Její historickozeměpisná metoda, kterou Š. ovládá přímo mistrovsky, může být pro další jazykově zeměpisné studium v českých zemích vzorem a pomůže jistě odhalovat i jednotlivé areály místních a zvl. pomístních jmen ve vztahu k starším i mladším areálům nářečním. Pro historickodialektologické rekonstrukce poskytují přitom místní jména zvlášť cenný materiál, protože je zpravidla dobře datován a zřetelně územně diferencován (srov. jen Šmilauerovo upozornění na rozdíly Horka/Hůrka, Žďárec/Žďírec).[5] — Můžeme tedy i po této stránce Šmilauerovu knihu přivítat jako významný přínos k studiu tzv. vnějších dějin českého jazyka.


[1] Metoda „malých typů“ v onomastice, Sb. slav. prací Univ. Karlovy, Praha 1958, 44—51; Západočeská místní jména na -ovo (typ Černíkovo), Slav. Prag. I, Praha 1959, 77—86.

[2] W. Taszycki, Mesto onomastiki sredi drugich gumanitarnych nauk, VJaz 1961, č. 2, 3—11 (srov. též Šmilauerovu odezvu v ZMK 2, 1961, 192—4).

[3] Severní Morava v dějinách, Brno 1947, 148n.

[4] Srov. můj čl. K otázce původu českých nář. oblastí, Slavia 27, 1958, zvl. 193 a 206n.

[5] Srov. S. Utěšený, Die Auswertung des Ortsnamenmaterials für die tschechische Sprachgeschichte, Wissenschaftliche Zeitschrift der K. Marx-Universität Leipzig 10, 1961, 209—211.

Slovo a slovesnost, volume 23 (1962), number 3, pp. 218-222

Previous Karel Svoboda: Studie o vývoji českého souvětí

Next Jarmila Panevová: Využití strojů při zkoumání češtiny