dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Potřebná publikace o metodách středověké alegorie

Zdeňka Tichá

[Chronicles]

(pdf)

Полезная книга о методах средневековой аллегории / Travail d’importance sur les méthodes de l’allégorie médiévale

Práce předčasně zemřelého L. Cejpa Metody středověké alegorie a Langlandův Petr Oráč,[1] jak už naznačuje titul, má dvě části. První přesahuje rámec anglistiky a je důležitá zejména tím, že podává výklad o základních „předpisech“ básnické tvorby ve středověku na podkladě rozsáhlých citátů z nejdůležitějších středověkých poetik a rétorik a dokládá ho příklady vybranými ze širokého okruhu středověkých památek. Druhá část se týká konkrétního rozboru středověkého díla, Langlandova Petra Oráče. Všimnu si v několika poznámkách části prvé, a to proto, že má dosah obecnější než část druhá.

Autor uspořádal své výklady velmi dobře metodicky, takže je možno rychle a spolehlivě se v nich orientovat; práce bude nepochybně stejně dobře sloužit jak lingvistům, tak i pracovníkům v oboru literární vědy. Přitom Cejpova publikace má co říci nejen badatelům o středověkém písemnictví, ale také těm, kteří se zabývají mladšími obdobími, neboť pomáhá stanovit míru vlivu a sílu středověké básnické teorie na tvorbu mladších období.

V úvodu (7—9) autor nejprve vysvětluje, proč je nutno věnovat zvýšenou pozornost studiu alegorie a zvláště studiu alegorie středověké. Všímá si zběžně některých výkladů a definic alegorie a upozorňuje na to, že studium středověkého díla klade i na badatele znalé středověkých poetik vysoké nároky, neboť „mezi středověkými poetikami a básnickou praxí, jak se nám jeví v jednotlivých textech, není jednoduchý vztah. Poetiky jsou vysoce technické a texty zase zcela konkrétní ve svém doslovném znění, jen někdy skoupě napovídajíce dnešnímu čtenáři, oč jde“. Záleží tedy na tom, aby badatel při rozboru středověkého díla ne[239]ulpěl na strnulém zkoumání „předpisů“ poetik a přesné realizace těchto předpisů v konkrétním díle, ale aby měl na zřeteli to, že středověká umělecká praxe může být volnější než „předpisy“ v poetikách a že i u středověkého díla je nutno počítat s bohatšími možnostmi básníkovy invence. Autor to znovu připomíná např. na s. 31 (Interpretatio, I. část).

Vlastní pojednání o zásadách středověkých poetik rozdělil autor do kapitol Slovo ve středověké poezii, Styl, Ductus, Materia, Kompozice, Ornatus difficilis, Definice alegorie (s podkapitolami Ironia, Antiphrasis, Aenigma, Charientismos, Paroemia, Sarcasmos a astysmus), Nauka o amplifikaci a abbreviaci (s podkapitolami Interpretatio I. a II., Opis, Comparatio, Apostrophatio, Prosopopeia, Digressio, Descriptio), Alegorický slovník (se zvláštním zřetelem k etymologii, homonymii a synonymii) a Poměr alegorie k historii, definice poezie a zpracování látky (translatio materiae). Vzhledem k tomu, že některé zásady středověkých poetik a rétorik jsou v naší badatelské praxi již plně respektovány (např. problém původnosti středověkého díla, teorie tří stylů, nauka o amplifikaci a abreviaci), všimnu si blíže jen těch, k nimž dosud nebyl brán zřetel v takové míře, jak je potřebí, a těch, u nichž nedostatečná pozornost může vést k vážným chybám v interpretaci díla nebo autorova postoje ke skutečnosti. Mé poznámky se budou týkat středověkých zvyklostí v zacházení se slovy, alegorie, užívání přísloví (resp. přirovnání) a popisu.

Středověké poetiky věnovaly zvýšenou pozornost slovu. Je ostatně známo, že básnické umění středověku bylo daleko více než dnes uměním slova, že z připisování zvláštní, někdy přímo magické moci slovům pramenil i důraz kladený ve středověkých poetikách na přenášení významu atp. Přesto však upozorňuji na kapitolu Interpretatio (zejména I. část), v níž Cejp ukazuje, jak středověká básnická teorie i praxe dospěla — viděno dnešníma očima — až k hračkářství nejen se slovy, ale i s jejich jednotlivými slabikami a hláskami. Tento rys bude třeba mít na zřeteli např. při výkladu anagramů, protože k jejich vytváření nebylo využíváno jen přeskupování hlásek a slabik počátečních, ale také koncových, ba středních; šlo tedy o daleko víc než o pouhou aliteraci.

Na části věnované alegorii obracím pozornost jednak proto, že při rozboru středověkých památek snadno podceňujeme její dosah, jednak proto, že dosud nebyl u nás prozkoumán rozdíl (nebo styčné body) alegorického zobrazování skutečnosti v středověku a v renesanci. Pro zařazování památek do vývojového proudu je mj. významná okolnost, že důležitou složkou alegorie bylo užívání přísloví, a proto patřilo k předpisům středověkých poetik. Přísloví má ve středověké památce o to větší důležitost, že je jedním z ukazatelů určujících kompoziční řád skladby (ordo artificialis proti ordo naturalis). Jestliže si to dobře neuvědomíme, můžeme snadno sejít na scestí: např. můžeme hodnotit užívání přísloví jako autorovu snahu o obecnou srozumitelnost a názornost a hledat v tom projev jeho individuálního přístupu k výběru zvláštních stylistických prostředků.[2] Je vůbec otázka, a to hlavně pro díla, v nichž se zračí přelom středověku a renesance (např. u básní Hynka z Poděbrad), kdy lze vykládat užívání přísloví jako zřetel k lidovému (nebo měšťanskému) publiku a nikoli už jako přetrvávající vliv zásad středověkých poetik.

Na konec je třeba zastavit se ještě u jednoho z uměleckých prostředků, o němž pojednávají středověké poetiky, a to u popisu. Je to nutné proto, že někdy hledáme renesanční rysy v určité památce právě na základě toho, že se v ní objevuje popis osob nebo věcí. V takovém popisu snadno může být viděna renesanční snaha o individualizaci. Že se však s tímto prostředkem běžně setkáváme již v tvorbě středověké — a to opět na základě předpi[240]sů poetik — ukazují citáty vybrané Cejpem z poetiky Matthieua de Vendôme (47—48). V takových případech lze se vyhnout omylu jen přísným zvážením všech uměleckých prostředků skladby, a to samozřejmě se zřetelem k tomu, jaké stanovisko zaujímá autor ke skutečnosti, tj. k čemu takové „individualizování“ slouží: zda je jen prostředkem k poznání všeobecného, netypického pro jednotlivce, či naopak (k tomu srov. s. 48, citát v oddílu gg). Stručně řečeno, v středověké „individualizaci“ lze nalézt alegorickou vrstvu slabší nebo silnější, naproti tomu renesanční individualizaci lze „věřit“. Cejp užívá výstižného přirovnání, když říká: „Vše se středověkému básníku mohlo změnit na zlato alegorie, jako kdysi králi Midasovi“ (50).

Domnívám se, že i tento zběžný pohled na některé problémy z Cejpovy publikace ukazuje, že jde o významnou práci, k níž se budeme často vracet.


[1] Acta Univ. Pal. Olomucensis, Fac. Phil., Philologica V, SPN 1961, stran 208. Z pozůstalosti L. Cejpa ji upravil pro tisk J. Levý.

[2] Viz např. Dějiny české literatury I, 1959, 119 (kapitola o Dalimilově kronice). Podobně vykládá J. B. Čapek zálibu v příslovích a proverbiálních sentencích u Dalimilovy kroniky tak, že ji připisuje skladatelovu založení kritickému a moralizujícímu (stať Dalimilův „hlahol jasný“ v knize Záření ducha a slova, 1948, 21), „podobně jako tomu bylo později u Smila Flašky a jiných našich autorů“. Z toho hlediska bude třeba prozkoumat i Smilovu Novou radu, kde nás může uvést v omyl i ten fakt, že existuje sbírka přísloví Smilovi připisovaná.

Slovo a slovesnost, volume 23 (1962), number 3, pp. 238-240

Previous Pavel Novák: Svazek vybraných spisů L. Hjelmsleva

Next Josef Kňourek: K určování jazyků podle písma