Časopis Slovo a slovesnost
en cz

K analýze zvukového systému ruštiny

Milan Romportl

[Discussion]

(pdf)

К анализу звуковой системы русского языка / L’analyse du système phonétique du russe

Práce Morrise Halla[1] otvírající řadu studií věnovaných rozboru současné ruštiny je zároveň prvou monografií, v níž se jeden z členů badatelské skupiny Massachusettského technologického institutu (MIT.) pokouší aplikovat teorii fonologické analýzy představenou již dříve v několika kolektivních pracích této skupiny[2] na rozbor zvukového systému konkrétního jazyka.

Hned úvodem je třeba říci, že cílem práce je podat rozbor nikoli v užším slova smyslu fonologický, jak by se snad dalo soudit z názvu práce, nýbrž rozbor v podstatě morfonologický. Domníváme se, že tento přístup autorovi dosti znesnadnil práci, chtěl-li v druhé části své studie najít akustické koreláty distinktivních vlastností lišících ruské morfonémy, k jejichž vymezení došel v části prvé. Neztotožňujeme se s některými pochybovači v hodnocení možnosti odhalení akustických hodnot odpovídajících distinktivním vlastnostem vůbec, tím ani v hodnocení možností akustické klasifikace fonémů, jsme však skeptičtí, zda lze tak úspěšně vymezit akustické koreláty jednotek nesporně již vyšších, které — jako morfonémy — nejsou již podmiňovány toliko vztahy v plánu zvukovém, ale též vyšších (především morfologickém). Nejnázorněji bychom tuto pochybnost mohli ilustrovat rozborem Hallova systému vokalického, kde akustické realizace pěti nepřízvučných ruských vokalických morfonémů jsou pro některé jednotky (např. o) na jedné straně nutně rozdílné, na druhé pak totožné s realizacemi morfonémů jiných.[3] Byla-li by předem provedena vlastní analýza fonologická, k takovým nesnázím by nedocházelo.

Hallova teorie fonologické (vlastně však morfonologické) analýzy jazyka, která se opírá o dosavadní práce skupiny, v některých ohledech (ve snaze o vytvoření systému analýzy co nejdůslednější) jde však dále, je představena v prvé části práce (17—75). Formulují se zde základní podmínky, které je při rozboru třeba respektovat, (1) vymezují se jako základní jevy, jejichž sledy vytvářejí projev, segmenty a předěly (boundaries), (2) definují se distinktivní vlastnosti, jež tu jsou pokládány zásadně za binární, (3), resp. (3a) vytyčuje se požadavek jednoznačnosti fonologického vyjádření (event. přepisu), (4) dále požadavek souvislosti s gramatikou jazyka a (5) požadavek největší úspornosti ve smyslu podmínek (3) a (4), konečně (6) vymezují se druhy předělů (kap. I., 19n.).

Na podkladě rozboru zvukové stránky ruštiny — respektujícího tyto podmínky (44n.), zjišťuje se zásoba ruských morfonémů a jejich systém vybudovaný na distinktivních protikladech, jež se zakládají na akusticky definovaných distinktivních vlastnostech. Konečně se v této části stanoví pro ruštinu řada pravidel, nazývaných zde pravidly morfémové struktury a fonologickými, jež jsou pravidly kombinatoriky, z nichž pro poslední bychom spíše volili označení pravidla fonetické realizace (kap. II, 55n.).

[283]Níže si povšimneme problému akustické podstaty distinktivních vlastností; zde nám půjde spíše o jinou otázku, jež byla vyjádřena v Hallově podmínce (2). Již ve své známé stati ve Whathmoughově sborníku[4] se pokusil Halle dovodit, že v systému jazyka je třeba počítat pouze s protiklady binárními. V této práci pak převádí již důsledně veškeré akustické rozdíly mezi realizacemi morfonémů, které by snad mohly vést k interpretaci jako rysy protikladů vícečlenných, tj. zde trinárních, na systém protikladů dvoučlenných. Činí tak u vokálů v protikladu nazývaném v pracích skupiny MIT. protikladem kompaktnosti a difúznosti, když jej rozkládá na dva protiklady, a to kompaktnosti-nekompaktnosti a difúznosti-nedifúznosti, tedy za cenu, že rozmnožuje počet protikladů, v prvých pracích skupiny tak důsledně snížený na minimum.

Již ve Fundamentals … (s. 42 němec. vydání) odmítli autoři názor, který vyslovil Chao v recenzi Preliminaries …, (Romance Philology 8, 1954), zda snad není dichotomické rozdělení spíše jen hlavním principem vhodné analýzy jazykového kódu než skutečnou, inherentní vlastností jazykové struktury. Jistě nebudeme pochybovat o tom, že v procesu poznávání hraje princip binarity protikladů základní úlohu. Každý vztah, je-li námi analyzován, rozpadá se na systém binárních protikladů. Takový je ovšem pouze princip myšlení, princip poznávání. Pokud jde o jazykový systém, můžeme jistě více než v systémech jiných, které nejsou výtvorem lidským a nejsou v tak úzkém vztahu k lidskému myšlení jako systém jazykový, předpokládat v něm uplatnění dichotomického principu. Zda je ovšem protiklad dvoučlenný, závisí též na vlastnosti (vlastnostech), která jej zakládá, na povaze jejích rysů. Jestliže nějaký protiklad ve fonologickém plánu je založen na přítomnosti nebo nepřítomnosti příznaku, je ovšem jeho dvoučlennost nesporná. Ale ani tam, kde se členy systému budou odlišovat větším nebo menším množstvím téže vlastnosti, není vyloučena dvoučlennost protikladů, naopak — a to zde ve shodě s principem platným v procesu poznávání — bude se jistě uplatňovat v daleko větší míře; zde však již nelze vyloučit protiklady vícečlenné, ovšem graduální. Jestliže při identifikaci středních členů takových protikladů budeme postupně zkoumat jejich vztah k oběma krajním pólům a tak rozkládat např. protiklad trojčlenný v dva dvojčlenné, budeme si vědomi toho, že jsme takto pouze odhalovali místo jevu, že však jev sám může stát v jiných vztazích.

Tato úvaha nás již přivádí k otázce podstaty vlastností zakládajících protiklad. Z druhé, akustické části Hallovy práce (77—153) nás tedy více zajímá kap. V (111n.), v níž se podává přehled akustických korelátů distinktivních vlastností v ruštině, než kap. III, v níž je uveden přehled základních metod užívaných k akustické analýze řeči a stručná úvaha o vztahu metody akustické, fonetické a tzv. psychoakustické, a IV, která kriticky přehlíží výzkumy v akustice řeči.

Hodnoty, které jsou uváděny v kap. V, jsou vyjádřeny v termínech, k nimž dospěla skupina MIT. již dřívější prací založenou na teorii vyslovené Jakobsonem nejprve v referátu na 3. mezinárodním kongresu fonetických věd v Gentu v r. 1938.[5] Z uvedené literatury je celkem dobře známa metoda, jak skupina MIT. došla k vymezení distinktivních vlastností a jejich akustických korelátů. I podle našeho názoru je nesporné, že rozdíly, které se zjistí akustickou (připojujeme: ovšem nikoli pouze akustickou) analýzou ve všech realizacích jednoho fonému (určeného ovšem jako foném předcházející fonologickou analýzou) na straně jedné a realizacích ostatních fonémů (určených obdobně) na druhé, je třeba respektovat při vymezování podstaty distinktivních vlastností, jež zařazují každý foném do distinktivních protikladů.

Jestliže jsme zjistili v každé realizaci daného fonému množinu akustických rysů, pak by se dalo předpokládat, že rysy, které charakterizují foném, budou tvořit novou množinu, jež je průnikem těchto množin rysů, distinktivní rysy pak budou vytvářet další množiny, jež budou průniky těchto průniků množin odpovídajících různým fonémům.

[284]Takovou úvahou, i když v podstatě nikoli nesprávnou, bychom se však dopustili některých zjednodušení. Je tu třeba nejprve respektovat onu ve fonologii obecně uznávanou zásadu, že veškeré rysy, které se v realizacích vyskytnou, nejsou stejné závažnosti (ať již jedny nazveme relevantními, druhé irelevantními, redundantními nebo jinak). Zda jsou rysy fonologicky závažné, nezjistíme ovšem pouhou akustickou analýzou, neprovedeme-li i jinou analýzu, kterou bychom mohli nazvat sluchovou; ta respektuje z faktorů zjištěných rozborem akustickým především ty, které podmiňují identifikovatelnost zvukového komplexu jakožto reprezentanta určitého fonému.[6]

Nesmíme se však spokojit ani těmito zjištěními. Muže se stát, že za určitých okolností postup naznačený výše zklame. Dalším rozborem detailnějším, při němž budou zkoumány realizace jednotlivých fonémů vždy v analogických pozicích, se ukáže, že jako příznak jedné vlastnosti, která dva fonémy odlišuje (jsou-li ovšem v dané pozici odlišitelné, není-li jejich rozdíl „neutralizován“), mohou někdy vystupovat i dva rozdílné akustické rysy (popř. rysů několik), které jindy (nebo většinou) vystupují paralelně.

Tato zjištění a další rozbory nás vedou k názoru, že akustickým korelátem distinktivní vlastnosti není nutně jediný akustický rys, nýbrž naopak častěji rysů několik. Akustická podstata distinktivní vlastnosti je pak rozdílná co do struktury podle toho, lze-li jeden z těchto rysů pokládat za relevantní, další za irelevantní (tj. zcela volně doprovázející, připínající se jaksi z vnějšku), nebo zda i další rys (rysy) je třeba pokládat za součást celku distinktivní vlastnosti, ovšem součást, která je redundantní, nebo zda více rysů vytváří celkem rovnocenně jedinou vlastnost. Přitom je jasné, že vlastnost jako celek vykazuje redundanci, jež bude vyčíslitelná, ovšem označit jeden z rysů za nadbytečný předem je nemožné. Naše analýzy ukazují, že takovýchto případů je v jazyce více, než se leckdy předpokládá.[7]

Vracíme-li se nyní po tomto podle našeho názoru nutném exkursu k Hallově práci, musíme vyslovit názor, že jakkoli precizní je její metodický postup, přece nebude možno vždy souhlasit s hodnocením závažnosti jednotlivých akustických složek.

Tak na jiném místě[8] ukazujeme, že v ruském samohláskovém systému bude třeba za závažné považovat pouze výšku dvou vokalických formantů (F1 a F2), popř. jejich poměr, kdežto další zesílení (zejména tzv. třetí formant, F3) ve fonologickém plánu závažná nejsou. Jestliže přijmeme tuto tezi, kterou můžeme podporovat podrobným rozborem, bude nutno vyloučit ony distinktivní vlastnosti, které jsou založeny na vztahu k F3, tedy zejména — podle terminologie MIT. — difúznost-nedifúznost a kompaktnost-nekompaktnost, přičemž i Hallův protiklad tzv. nízké a vysoké tonality ztratí svůj význam, neboť poměr mezi tzv. „nízkými“ a „vysokými“ vokály bude daleko exaktněji vyjádřen výškou F2.[9]

Popření významu třetího formantu (který se ovšem může i ve fonologické rovině uplatnit v složitějších vokalických systémech) by pak mělo dva závažné důsledky. Jednak by byl zcela rozrušen onen velmi lákavý předpoklad, že v podstatě tytéž základní protiklady prostupují systém vokalický i konsonantický (jak se objevoval v předchozích pracích MIT. ještě důsledněji než v této práci Hallově), jednak by se zde zcela nepochybně objevil protiklad založený na výšce F1 v systému přízvučných vokálů jako trojčlenný (srov. opět naše práce uvedené v pozn. 9) — tedy v rozporu s důsledným uplatněním binárních vztahů (zvláště v této práci Hallově).

[285]Je škoda, že Jones v připojeném exkursu (155—167) dokázal pouze seřadit poziční varianty jednotlivých vokálů ve frekvenční síti podle F1 a F2, avšak již nikoli ukázat na vztah zástupců jednotlivých vokalických fonémů v analogických pozicích, z něhož teprve vynikne jasněji podstata diferenčních rysů mezi jednotlivými fonémy.[10]

Rozbor konsonantů ukázal, že přes všechno větší respektování akustických faktorů, které nejsou obsaženy v akustickém spektru vlastního konsonantu, zůstávají ony rysy, které bychom nazvali inherentními, pro Halla hlavním faktorem, podle něhož pak konsonanty klasifikuje. Doklady, které uvádí (např. obr. V-5 až -10, V-12 až -17) a na nichž jsou ovšem ony „inherentní“ rysy velmi výrazné, ukazují názorně, že tu šlo o případy představující výslovnost „vzorovou“, v níž jsou tyto rysy (ovšem i další) předimenzovány. Na jiném místě[11] upozorňujeme, že např. — což potvrdí audiologický výzkum — při normální výslovnosti okluzív nedostačuje nepatrné trvání explozívního šumu k přibližnému postižení výšky centra šumu, a tím ani k odlišení jedné okluzívy od druhé, nemůžeme-li se opřít o jiný zvuk než o šum exploze.[12] V takovém případě je hlavním symptomem okluzívy sousedící přechodová fáze. Podle našeho názoru leží v takových (obvyklých) případech hlavní poznávací rysy souhlásky mimo hranice její realizace. V řadě případů (je-li šum výraznější, hlavně pokud je prodloužený), působí faktory obojího druhu paralelně, rovnocenně, v určitých případech (např. někdy v poměrně vzácné kombinaci, kdy koncová okluzíva následuje opět po okluzívě) může být zvýrazněná exploze jediným poznávacím rysem (je tu, jak bychom mohli říci, zástupcem celého komplexu distinktivní vlastnosti).

Některé naše výzkumy s poslechovou analýzou ukázaly, že nepříliš odlišná situace je i u dalších konsonantů (úžinových, nazál), kde — jak ukazují i spektra, která Halle připojuje na s. 185n., mnohdy nevykazující velké odlišnosti pro různé konsonanty[13] — rysy „inherentní“ mají v některých případech hlavní úlohu, jindy však stačí signalizovat jen určité vlastnosti konsonantů (např. „úžinovost“, „nazálnost“, abychom užili termínů artikulačních), avšak jejich přesná identifikace je možná jedině při respektování přechodových sousedních jevů. Neváhali jsme tedy takovéto hlásky (tj. konsonanty jako konsonanty také využité) označit jako „transgresívní“ (resp. dříve též „diagresívní“) na rozdíl od „inherentních“ vokálů, u nichž veškeré podstatné rysy jsou obsaženy v realizaci fonému, a tento rozdíl pokládat za podstatný rys v této distinktivní vlastnosti.

Rozbor, který jsme provedli nejen podobnými akustickými metodami jako Halle (tj. sonagrafem a analogickým typem analyzátoru), dále i dalšími způsoby akustické analýzy, ale hlavně několika způsoby analýzy sluchové (pomocí Janotova segmentátoru, různými typy deformace záznamu, sestřihem a přemisťováním segmentů hromadnou sluchovou kontrolou apod.), jež do značné míry nahradily prověrku poslechem řeči syntetické (které sice neužil Halle, ale s níž nejsoustavněji pracuje skupina Haskinsových laboratoří)[14] nás v řadě případů dovedl k vytčení odlišných akustických rysů (svazku akustických rysů), které odlišují realizace vždy téhož fonému proti realizacím fonémů jiných, než tomu bylo u Halla. Tak respektování různého směřování okrajové fáze druhého formantu sousedního (následujícího, ale i předcházejícího) vokálu (popř. i některých typů [286]konsonantů), konfrontované s rozložením hlavních center zesílení v akustickém spektru nás vedlo k charakteristice labiál a alveolár jako konsonantů koncentrovaných proti disperzním konsonantům jiným (hlavně velárám) — tedy téměř v opačném smyslu, než jak nacházíme u skupiny MIT.[15] Periodická struktura nazál nás vedla k jejich zařadění mezi „tónové“ fonémy (jimiž jsou mj. i vokály), a to do skupiny s ostatními „sonórami“, v níž pak zastupují „tónové okluzívy“, neboť u nich — podobně jako u okluzív — diference v jejich akustickém spektru (třebas někdy zaznamenatelné jsou) nejsou při poslechu dostačujícím rozlišujícím rysem jednotlivých nazál navzájem, nýbrž toliko rysem typovým, kdežto ve většině případů je odlišující rys obsažen především v přechodových fázích sousedících hlásek.

Bylo by možno uvést celou řadu menších i větších rozdílů, k nimž jsme došli, nemělo by však smyslu uvádět je bez hlavního srovnávacího materiálu, který uvedeme teprve v naší monografii.

Je nepochybné, že pokus skupiny MIT. o klasifikaci fonémů jazyka na základě akustických vlastností realizací fonémů byl významný. Podle našeho názoru je však poněkud předčasné převzít celý systém klasifikace, zavedený touto skupinou, a pracovat s touto soustavou jako s hotovou bez vlastních akustických výzkumů, konfrontovaných ovšem s výzkumy sluchovými, jak to nacházíme v některých pracích.[16]

V současné době probíhá diskuse o akustické podstatě a klasifikaci jevů zvukové stránky jazyka, která se také výrazně uplatnila v referátech i diskusích na 4. fonetickém kongresu v Helsinkách v r. 1961. Dochází k střetání názorů na metodický postup, na hodnocení závažnosti jednotlivých odhalených faktů, na možnost a způsob vyjádření akustické podstaty distinktivních vlastností. Práce M. Halla je bez pochyb významným i průkopnickým příspěvkem do této diskuse. Ale také poznámkami, které jsme zde připojili in margine této studie, chceme do diskuse přispět.


[1] The Sound Pattern of Russian (s exkursem L. G. Jonese, The Contextual Variants of the Vowels), Description and Analysis of Contemporary Standard Russian I, ’s-Gravenhage 1959.

[2] Srov. recenzi J. Vachka, SaS 19, 1958, 52n., od týchž autorů Phonology in Relation to Phonetics (Manual of Phonetics, red. L. Kaiser, Amsterdam 1957, 215—251).

[3] Budeme-li např. vokál v poslední slabice slova vypečem pokládat za realizaci nepřízvučného morfonémů o (odpovídající přízvučnému morfonémů o v slově pečem — srov. s. 50), pak můžeme jistě souhlasit s tím, že je v této realizaci charakterizován (podle matice na s. 45) — přijmeme-li klasifikaci skupiny MIT. — jako (1) vokalický, (2) nekonsonantický a (11) nepřízvučný, event. (4) nekompaktní, avšak nikoli, že by byl (3) nedifúzní a dokonce (5) nízký.

[4] M. Halle, In Defense of the Number Two, Studies to J. Whatmough, ’s-Gravenhage 1957, 65n.

[5] Observations sur le classement phonologique des consonnes, Proceedings of the Third International Congress of Phonetic Sciences, Ghent 1939, 34—41.

[6] Ve svých pracích užíváme především tzv. sluchové analýzy, kterou provádíme s použitím Janotova segmentátoru (srov. P. Janota — M. Romportl, Ein Beitrag zur phonetischen Methodik, Acta Universitatis Carolinae 1959, Philologica 1, 17n.). Soudíme, že velmi plodná bude metoda, kterou nastínila B. Borovičková (K otázce spektrální analýzy mluvené řeči, SaS 22, 1961, s. 263n., zejm. 265n.). K hodnocení poslechu syntetické řeči viz níže, pozn. 14.

[7] Materiál uvádím ve své monografii Zvukový rozbor ruštiny (v tisku), dílčí i v čl., např. K akustické podstatě a klasifikaci okluzív (vyjde v Slavica Pragensia 4).

[8] K ruskému vokalickému systému (Slav. Prag. 3, 1961, s. 101n.), podrob. v uved. monografii.

[9] Soudíme, že se mýlí V. Artemov ve své velmi krátké recenzi Hallovy práce v JASA 33, 1961, s. 1155, vidí-li podstatu rozdílů mezi fonémy v rozdílech intenzitních, nikoli v distribuci zesílení ve spektru (a ovšem i v rysech dalších, o nichž se zmíníme dále).

[10] Srov. opět mou stať v Slav. Prag. 3 a 2. část zmíněné monografie.

[11] V zmíněné stati pro Slav. Prag. 4 i v cit. monografii.

[12] Srov. u B. Borovičkové, o. c. zde v pozn. 6, 264n.

[13] Není tomu v podstatě jinak ani u C. G. M. Fanta, když uvádí spektra švédských konsonantů (Acoustic Analysis and Synthesis of Speech with Application to Swedish, Stockholm 1959, s. 88).

[14] Velmi přesvědčivé příklady, které uvedl Delattre na 4. mezinárodním kongresu fonetických věd v Helsinkách v r. 1961, kde předvedl velmi srozumitelnou syntetickou řeč s použitím toliko přechodových jevů pro charakterizaci konsonantů a s naprostým vypuštěním např. explozívních šumů, jsou ovšem toliko důkazem závažnosti, relevantnosti jednotlivých rysů obsažených v oněch přechodových fázích, nikoli však důkazem, že jsou jedinými (jedinými možnými) závažnými rysy. Jsme přesvědčeni, že podobně dobře identifikovatelné by mohly být i hlásky v syntetické řeči, kde by nebyly respektovány přechodové jevy, kdy by však byly ve vyhraněné formě uplatněny zdůrazněné prvky obsažené ve spektru souhlásky.

[15] Není bez zajímavosti, že se nám přes tyto rozdíly v nazírání na význam různých rysů objevila skupina alveolár a labiál vyznačená shodným rysem proti velárám (ev. dalším).

[16] Např. u S. K. Šaumjana, Istorija sistemy differencial’nych elementov v pol’skom jazyke, Moskva 1958.

Slovo a slovesnost, volume 23 (1962), number 4, pp. 282-286

Previous Karel Horálek: Problémy strukturní jazykovědy a kybernetika

Next Helena Křížková: K ingresívnosti v češtině (In margine Ivančevovy práce o videch v češtině)