K intonaci středočeské otázky

Stanislav Petřík

[Articles]

(pdf)

L’intonation de l’interrogation dans le tchèque de la Bohême centrale

Intonace české otázky bývá pokládána za prostší, než ve skutečnosti je. Obyčejně se uvádívá, že otázka neuvedená slovy tázacími má stoupání melodie na konci, kdežto otázka uvedená slovy tázacími má klesání noty ke konci: tak na př. F. Oberpfalcer (Jazykozpyt, 1932, str. 114) uvádí dva druhy otázky, otázku se stoupáním tónu na konci, t. j. neuvedenou slovem tázacím, a otázku s klesáním melodie ke konci věty, t. j. uvedenou slovy tázacími; v jiné souvislosti však uvádí (na str. 113) ještě jeden typ otázky, totiž s melodií klesavou-stoupavou-klesavou-stoupavou: Co je to tam? Tento typ je otázka s melodií „varovací“ a o něm níže. A přece již Broch (v Očerku fiziologii slav. reči, 1910, str. 247 — Slav. Phonetik, 1911, str. 341n.) ve svém stručném přehledu intonace české otázky zřetelně vytyčuje i typ se stoupnutím tónu uvnitř věty, kterýžto typ je také v souborném popisu intonace české otázky u Trávníčka v jeho Histor. mluvnici československé, 1935, str. 239n. ― Také J. Chlumský (v České kvantitě, melodii a přízvuku, 1928, str. 179n.) uvádí dosti značný počet příkladů na toto stoupnutí tónu uvnitř věty, tedy ne už na konci, ale neodlišuje dosti přesně tento typ od typu se stoupáním tónu na konci; z vývodů Ch. by čtenář mohl souditi, že tón stoupá na konci věty tázací tehdy, když je na konci věty slovo dvojslabičné, a uvnitř tehdy, když je na konci slovo aspoň trojslabičné; na př. ve větě Je to kasa? by podle něho tón na konci stoupal, kdežto ve větě Je to Vašata? vrchol melodický je na slabice -ša-. Že toto stoupnutí nesouvisí s počtem slabik v posledním slově, je viděti již u Brocha a rovněž u Trávníčka; Trávníček také l. c. v svém souboru[1] určuje hlavní znaky odlišující náladové otázky.

Pro naznačené nesrovnalosti v dosavadním bádání bude dobře probrati soustavně intonaci otázky v jediném nářečí, a proto se pokusíme v hrubých rysech naznačiti celkový obraz intonace středočeské otázky, při čemž ukážeme na mnohé typy hodné pozoru, jež bude třeba blíže prozkoumati a řešiti.

 

OTÁZKA ZJIŠŤOVACÍ

 

A. Otázka „všední“.

 

Jeden druh otázky neuvedené slovy tázacími vyznačuje se stoupáním tónu na poslední slabice věty; je to typ v střední češtině nejběžnější, „všední“. Čím je citové zabarvení silnější, tím je stoupání melodie vyšší a tím bývá i protažení poslední slabiky větší. Stoupání záleží v tom, že na konci poslední slabiky věty se tón oblouko[157]vitě zdvíhá do výše; tento melodický průběh lze znázorniti takto  a pro stručnost jej nazveme konkávní. Hlavním úkolem tohoto melodického tvaru otázky je vyjadřovati otázku; toto „všední“ zabarvení si tato melodie zachovává i tehdy, když se jí příležitostně užije v platnosti citové. Hlavními tvarovými znaky této otázky jsou: 1. stoupání melodie na poslední slabice věty, 2. konkávní průběh toho stoupání; hlavní její význam: „všední“ otázka.

Podobný tvar jako tento první typ otázkový má i „odbývací“ intonace se stoupáním tónu na konci věty; tak na př. větu To je jedno je možno pronésti buď jako otázku nebo jako odbývání. Ale přece tu zpravidla nenastává matení obou typů, neboť se v podrobnostech oba typy od sebe zřetelně liší. Odbývání má tento tvar: od začátku tón někdy stoupá a dosahuje vrcholu na slabice před větným přízvukem (tedy na je), anebo se od začátku věty táhne vysoký rovný tón zase až k slabice před větným přízvukem; na posledním slově věty pak melodie zpravidla hluboko klesne a stoupne až na slabice poslední (je-li poslední slovo jednoslabičné, je na začátku slabiky hloubka, ale hned následuje vyšší tón, který se drží na stejné úrovni až do konce). V otázce klidné pak zpravidla tóny největší části věty (vycházíme-li od začátku) jsou nevysoké, na prvních slabikách posledního slova tón někdy klesá, někdy vůbec ne, a na poslední slabice věty dosti vysoko stoupne, a to při zřetelné otázce zpravidla ne hned od samého začátku poslední slabiky; stoupání je obloukovité. Rozdíl mezi oběma typy se ještě zvětší, když v otázce je obsažen údiv; pak má na př. věta To je jedno? tento tvar: to má silný důraz — emoce údivu se vybíjí hned na první slabice — a přitom tón buď vysoký nebo nízký podle zabarvení údivu: je-li údiv spojen s hněvem, slabika bývá nízká, jindy vysoká. Slabika je mívá často aspoň přízvuk vedlejší a tón vysoký nebo nízký zase podle zabarvení vzruchu; na slabice jed- klesne zpravidla tón hodně hluboko pod úroveň ostatních slabik a na konci poslední slabiky pak se melodie vyšvihne obloukem často do značné výše, což se neobejde bez protažení slabiky. Energické odbývání má tvar tento: první slabika hodně hluboká (hloubka je tu na př. výrazem hněvu), na slabice před větným přízvukem (je) hodně vysoko stoupne, na prvních slabikách posledního slova (jed-) hluboko klesne a na poslední zase stoupne, ale ne obloukovitě jako v otázce, nýbrž zpravidla od samého začátku slabiky se táhne vyšší rovná nota. Tedy i tu jsou diakritika zřetelná. — Ovšem o to, jak se liší oba intonační typy, může jíti hlavně tehdy, když jde o věty s indikativem. Věty s imperativem, jako Jen se učte! s „odbývacím“ stoupnutím melodie na se a na poslední slabice nemohou míti ovšem nikdy smysl tázací. Věty s přísudkem ve způsobu podmiňovacím mohou míti smysl otázky jen za zvláštních okolností, na př. A: Co by bylo, kdybych tam nechodil? B: Kdybys tam ^|nechodil?, tedy když jedna osoba opakuje otázku druhé, často s údivem; přitom tón na necho- hluboký, na poslední slabice zase hodně vysoko stoupne, takže by ani tu nenastalo matení s podobou „odbývací“, s aktuální funkcí káravého doporučování: Kdybys tam ^|nechodil (lépe bys udělal!).

 

B. Otázka „nevšední“.

 

Zmínili jsme se o tom, že by se z výkladu J. Chlumského (l. с. 178 nn.) mohlo zdát, že slova trojslabičná stojící na konci otázky mohou míti jen stoupání na slabice [158]předposlední;[1] ve skutečnosti však je i u slov trojslabičných stoupání na konci docela běžné, aspoň v češtině střední. Chlumský tu nerozlišuje dva různé typy otázkové: typ „všední“ a „nevšední“.

V platnosti silně citové má střední čeština melodický tvar otázky, která se vyznačuje znaky opačnými než typ uvedený v odst. A.

Pro takový typ se naskytují tyto možnosti: 1. Otázkové stoupnutí je na konci věty jako v otázce „všední“, ale místo konkávního tvaru je tvar opačný, t. j. melodie vyběhne na začátku poslední slabiky do výše a směrem ke konci slabiky obloukovitě klesá; tento tvar existuje, můžeme jej nazvati konvexním a znázorniti jej takto . 2. Tvar konkávní zůstává, ale tato otázková melodie není umístěna na konec věty, ale dovnitř věty. 3. Intonační vrchol je uvnitř věty, ale místo konkávního průběhu slabiky s intonačním vrcholem melodie rovnoměrně stoupá od slabiky s větným přízvukem až k určité slabice uvnitř věty a odtud pomalu klesá. (Pomalého klesání je třeba zvláště tam, kde melodický vrchol je na předposlední slabice věty; pro platnost „odmítací“ se totiž užívá také rovnoměrného stoupání od slabiky přízvučné až k předposlední slabice věty, ale na slabice poslední nastane hlubší klesnutí než v otázce.)

Uvnitř otázky může tón dosáhnouti vrcholu jen po slabice s větným přízvukem, tedy ani na ní ani před ní (přesněji: stoupání tónu před slabikou s větným přízvukem anebo na ní nemá funkci otázkovou, ale jinou — o tom jindy. Zato v ruštině je často konkávní otázkový tvar na slabice s větným přízvukem. Pozoruhodné je tu to, že nositelem funkce není jen tón nebo důraz, ale i vzájemný poměr obou.

Nejdříve uvedeme příklady, kde melodický vrchol je uvnitř věty. Je tu třeba lišiti tyto případy: předně jde o typ s melodickým vrcholem na předposlední slabice věty, to je typ nejčastější.

a) Tón rovnoměrně stoupá k předposlední slabice věty, na poslední lehce klesne, ale ne tak hluboko jako na konci oznamovací věty.

Sem asi patří typ uváděný Chlumským Je to Vašata? (srov. též obraz průběhu melodie l. с. 133). Zaznamenal jsem sám tyto příklady: Pudeš domu? (osoba rodem z Loun), větný přízvuk byl na slabice pu-, stoupání otázkové k do-, na poslední slabice věty tón mírně klesl. Byl si tam? (táž osoba), větný přízvuk na byl, otázkové stoupnutí na si. ^|Vy ste tam byl? (jiná osoba, též z Loun); vytýkací důraz na vy, stoupání k tam. ^|Doma si byl celej den? (táž osoba jako v předešlém příkladě), důraz na první slabice věty, vrchol tónu na -lej. ^|Viděl si ho? (kolega rodem z Prahy), přízvuk na první slabice věty, melodický vrchol na si. ^|Byl to skutečně von? (já, rodem z Loun), přízvuk na první slabice, tónový vrchol na -ně. To je jeho ^|habilitace? (já se silným překvapením), slabika ha- měla silný důraz, na slabice -ta- bylo vysoké stoupnutí tónu, nejhlubší tón měla slabika přízvučná (vidíme tu, že silné překvapení s nedůvěrou jeví se v hlubokém tónu), slova to je jeho měla hodně vysoký tón.

Dosud uváděné příklady měly rovnoměrné postupné zvyšování tónu od slabiky s větným přízvukem až k stoupnutí otázkovému a na poslední slabice bylo mírné klesnutí; otázkový tón stoupá ovšem tím výše, čím je vzrušení spojené s otázkou větší. Tento typ je ve střední češtině velmi častý, aspoň tak častý jako typ následující.

[159]b) Totiž někdy nastává náhlé stoupnutí konkávní na slabice předposlední (řidčeji na jiné), tedy bez postupného zvyšování.

Příklady konkávní melodie na slabice předposlední: ^|Pudeš tam zejtra? (kolega od Litomyšle), na slabice pu- větný přízvuk. ^|Nepamatujete se? (já ve škole). Ještě to ^|nepozorujete? (já ve škole); zde větný přízvuk na slabice ne-, konkávní stoupnutí na -je-. Je to ^|důležité? (osoba z Loun), větný přízvuk na dů-. Takhle to bylo? (já ve škole, poněkud nahněván), přízvuk na tak-, ^|Marek to má? (kolega od Litomyšle), přízvuk na mа-. Chcete to? (neznámá osoba v Mostě). Na slabice jiné než předposlední: ^|Je tam nějaká spojka? (kolegyně z Prahy při zkoušení), větný přízvuk byl na první slabice věty a konkávní stoupání nastalo hned na slabice následující; myslím, že v tom měla býti značná dávka pedagogické laskavosti. Až poněkud přemrštěné mi to připadalo. ^|Takhle je to (táž v téže hodině), stoupání na hle. ^|Máme nějaké cvičení dneska? (táž v téže hodině), stoupnutí na -ké.

Tento typ otázkový se stoupáním otázkovým uvnitř věty (tedy nejen na předposlední slabice, ale i na jiných slabikách) má jisté lehké nebo silnější zabarvení citové nebo spíše ještě estetické; taková otázka působí jemněji, laskavěji, zdvořileji než otázka se zvýšením na konci věty. Typu se stoupnutím na konci užívá hlavně prostý lid, kdežto inteligence ráda užívá typu se stoupáním uvnitř pro jeho distinguovanost. Silnější zabarvení má ovšem při větších intervalech a při silnějším větném důraze. Citovým zabarvením tohoto druhu otázkového pochopíme, že se ho často užívá i při rozkaze: ^|Dáš to sem? Po této stránce tedy bývá tento typ rozkazu správně vykládán jako spojení otázky s rozkazem, a musíme dodati, spojení toto nabývá svého silného citového zabarvení právě pro ono stoupání tónu uvnitř věty.

Mluvili-li jsme výše o stoupání otázkové melodie uvnitř věty, měli jsme na mysli ovšem výrazy obsahující aspoň tři slabiky. Obsahuje-li otázka jen jednu slabiku nebo dvě, není možno ovšem mluviti o vnitřku v pravém smyslu toho slova. Tu pozorujeme zajímavý zjev, že totiž funkci otázkovou může míti i stoupání tónu na slabice přízvučné, ale zato jen tehdy, když na poslední slabice neklesá tak hluboko jako na konci věty oznamovací: Cítíš? Vidíš? a p. mohou býti otázkami s jistým estetickým zabarvením, když na první slabice je nota o nevelký interval vyšší než na druhé. Podobně na př. u jednoslabičného Tak? tón někdy ani nestoupá až na konci slabiky ani neklesá tak jako při potakacím Tak!, nýbrž slabika se vyznačuje pozvolným klesáním melodie od začátku ke konci.

Také při odbývání jako v otázce může tón stoupati buď na konci nebo uvnitř věty, a to zpravidla na předposlední slabice. Stoupá-li uvnitř, pak tónová výška od melodického vrcholu vždy klesá, tak jako ve větě oznamovací. Tím je také už dán poměr mezi funkcí otázkovou a „odbývací“: věta To já ^|nemohu udělat s větným přízvukem na slabice ne- a s rovnoměrným stoupáním melodie směrem k předposlední slabice věty (k -dě-), může značiti buď „nevšední“ otázku nebo může to býti věta oznamovací s odstínem odmítání (na př. Co vás to napadá, to já ^|přece nemohu udělat а p.). Jak jsme výše připomněli, jazyk se tomuto matení vyhýbá tím, že v otázkách, kde melodie rovnoměrně stoupá směrem k předposlední slabice věty, na poslední slabice klesá tón jenom lehce. Někdy ovšem slovní podoba věty sama připouští jen jeden smysl, tak na př. věty obsahující přece nebo holt a slova podobná mohou při melodickém vrcholu na předposlední slabice značiti jenom větu oznamovací s odstínem odmítacím a p. (o stoupání tónu k předposlední slabice věty oznamovací pojednáme jinde): Já sem holt ^|zapomněla s melodickým vrcholem na slabice [160]předposlední je jen věta oznamovací s odstínem odbývacím, odmítacím, někdy dosti urputným.

Až dosud jsme si nevšímali „nevšední“ otázky, kde funkční otázkový melodický tvar je umístěn na poslední slabice věty a má průběh konvexní. Má stejný význam a citové nebo jemné (distinguované) zabarvení jako „nevšední“ tvary předcházející.

Nebude tedy třeba uváděti mnoho příkladů: Račte hned ^|platit (lounský obchodník k zákazníkovi; zřejmě tu užil tohoto libozvučného, laskavého tvaru, aby si naklonil zákazníka); na -tit konvexní průběh, má tu tedy tato melodie společenské zaměření, význam asi takový jako rozmanité společenské zdvořilůstky. Pudeš ^|ke mně (matka k dítěti), na mně konvexní tvar melodie; ani tu není pochyby o laskavém zabarvení otázky.

Jako předcházející typy tak i tento se často vyskytuje v řeči inteligence, jistě proto, že má ono „nevšední“ distinguované zabarvení. Často jej nacházíme — zejména v tvaru silně přemrštěném — v řeči žen, které takto chtějí působiti příznivým, ušlechtilým dojmem na společnost. Někdy působí příliš vysoké stoupání noty a příliš silné protažení poslední slabiky nepřirozeně a afektovaně.

V slangu nižších pražských vrstev má poslední slabika otázky „konkávní tvar spojený s protáhnutím této slabiky (srov. na př. Chlumský, l. с. 36n. a jinde). Chlumský sám uvádí, že inteligence se tomu vyhýbá (l. c. 179); je to jistě proto, že v konkávním tvaru cítí něco „všedního“, vulgárního, srov. výše.

 

OTÁZKA ČÁSTEČNÁ

 

Intonační tvar zcela klidné otázky částečné je tento: intonační vrchol, t. j. přízvukový i melodický, je na slově tázacím, od něho klesá intonace až ke konci věty: Kdo to udělal? ^|Kde jsi byl? a p. Tohoto typu se užívá, když se skutečně ptáme jen na doplnění (zde na původce děje nebo na místo). — Někdy je tu přízvuk na posledním slově otázky a melodie klesá od první slabiky posledního slova a na konci dosahuje takové hloubky jako na konci věty oznamovací.

Nejčastější tvar středočeské otázky částečné vyznačuje se zvláštním melodickým typem významu vуtýkacího, který má otázka částečná společný s větou oznamovací. Poněvadž se tímto typem budu zabývat v samostatné monografii, uvedu jej jen v hlavních rysech. Základním jeho významem je, jak jsme řekli, vytýkání, a to vytýkání ani příliš slabé ani příliš silné. Je tedy tento typ pravidelným průvodcem středně silného větného přízvuku. Тvаr jeho se realisuje podle toho, na kterém místě ve větě je větný přízvuk. Je-li větný přízvuk aspoň na třetí slabice od konce věty, realisuje se jako stoupnutí tónu na slabice po větném přízvuku: ^|Co je to? (větný přízvuk je na třetí slabice od konce věty, na co, tedy na je stoupne tón, na to klesne). Podobně ^|Co pak to tam děláte?; na co (tedy na sedmé slabice od konce věty) je větný přízvuk, na slabice následující melodie stoupne a potom směrem ke konci věty klesá. Je-li větný přízvuk na slabice ve větě předposlední, dostává tato slabika zvláštní melodický tvar, jakési „trhnutí“, „škubnutí“: průběhem slabiky melodie vyběhne obloukovitě do výše: ^|Co je? na co „trhnutí“. Stejně je tomu, je-li větný přízvuk na poslední slabice věty: ^|Co? nebo Co pak to tu ^|je? (na co a na je „škubnutí“). Vytčení je zesíleno, když ještě při tom stoupne melodie na slabice před větným přízvukem: Co pak to tam děláte?; větný přízvuk je na třetí slabice od konce, tedy na slabice po přízvuku, na -lá- tón stoupne; k tomu však ještě stoupne melodie na slabice před větným přízvukem (na tam). Tento vytýkací melodický typ implikuje i jisté citové zabarvení, [161]na př. zvědavost, netrpělivost a j., a to typ, zkombinovaný se stoupnutím tónu, má silnější citové zabarvení než bez tohoto stoupnutí. Avšak citový odstín, který tyto melodické tvary obsahují, je příliš široký, obecný a proto, když chceme některý citový odstín vyjádřiti určitěji, musíme užíti intonačních prostředků jiných.

Tak na př. silná netrpělivost projevuje se velmi vуsokym tónem na slabice s větným přízvukem: Tak ^|kdy pak už to bude? na slabice kdy je vysoký tón a silný důraz. Silný důraz na slabice s větným přízvukem, spojený s hlubokým tónem, je výrazem nevole, hněvu: v tomto případě pak melodie na konci věty klesává hlouběji než v prosté otázce částečné. — Jindy při silném vzrušení zasahuje důraz ne jednu slabiku věty, ale několik: ^|Co s tím ^|jen mám ^|dělat! (když si naprosto nevím rady), ^|Co jste ^|to jen ^|vyvedli (zoufalost) a p. ― Velmi silný údiv se jeví v konvexním melodickém průběhu poslední slabiky věty: Jé kde je strejček? (děvče z Citolib u Loun); slabika -čék byla velmi silně protažena a měla konvexní melodický průběh. Tento konvexní melodický tvar není však patrně převzat přímo z celkové otázky typu B, neboť se vyskytuje v platnosti údivu i ve větách oznamovacích: Jé voni už sou tady (děvče z Loun); slabika -dy měla silně protaženou samohlásku a neobyčejně vyvinutý konvexní tvar melodický; jako v prvním případě slabika -čék docela zřetelně strhávala na sebe nejsilnější přízvuk, který má tento melodický tvar podporovati v jeho silně citové platnosti (jak víme, vždycky působí spojení přízvuku a melodie silněji než jen melodie nebo jen přízvuk). ― Srov. též: Tatí ― koukéj ― tady je mašiná (chlapec v Lounech); případ velmi zajímavý, poněvadž na konci každého taktu byl konvexní melodický tvar, spojený s velmi silným protažením a důrazem. Jak se vzala konvexní melodie ve větách oznamovacích v platnosti údivu, to je ovšem otázka; jistě tu šlo aspoň zčásti o snahu porušiti pravidelný tvar oznamovací věty: místo, aby na poslední slabice věty melodie klesala hned od začátku této slabiky, na začátku slabiky stoupá a teprve potom ke konci slabiky obloukovitě klesá. — Chci-li vyjádřiti v otázce částečně jiný speciální citový odstín, totiž laskavost, užiji melodie, o které jsem už jinde psal;[2] na př. ^|Kdo je to? (volám, když jsem slyšel, že někdo zaklepal na dveře): všechny slabiky věty mají rovný tón, a to přízvučná slabika nižší než následující a ta vyšší než poslední; melodie poslední slabiky je však ještě dosti vysoká.

Zvláštní citová zabarvení dostává otázka částečná s melodií „varovасí“. Tato melodie značí někdy otázku zvídavou, jindy otázku spojenou s obavou, jindy otázku přeptávací (když jsem dobře nerozuměl), jindy tu jde o tušení.

O obavu šlo na př. v tomto případě: ^|Kdy jede náš vlak?; na slově tázacím větný přízvuk a hluboký tón, který prozrazuje obavu, tato nuance obavy je však silně posílena celým melodickým schematem: na slabice je- melodie stoupne, potom klesá a znova stoupá až na konci věty. (Situace byla taková: zapomněl jsem, že jedu vlakem, náhle jsem si to uvědomil). ― Táž melodie však jindy má funkci zvídavou bez odstínu obavy; na př. zaslechnu, že někdo hovoří o tom, kdy jede náš vlak, nezaslechnu to však přesně, i ptám se ještě jednou a užiji přitom melodie „varovací“. Intervaly tu však nebývají tak silné, poněvadž nejde tu zpravidla o žádné zvlášť silné vzrušení. Nebo: někdo udává nesprávný čas odjezdu našeho vlaku, já to zaslechnu a užiji otázky s uvedeným melodickým tvarem, naznačuje už melodií, že se zmýlil. ― Obava tu mívá takový tvar: silný důraz na slově tázacím spojený zpravidla s hlubokým tónem a často s aspirací, přidušený hlas na celé větě a značné intervaly; tempo tu bývá hodně rychlé. O jiných funkcích naší melodie jsme mluvili už jinde. Tato melodie „varovací“ se rozprostírává po celé větě, ale není tomu tak vždy. Příklad: Dnes je ^|kolikátého? ptá se kolega. Naše melodie se progresivně roztahuje po zbytku věty od slabiky, která má větný přízvuk. Má-li přízvuk slabika poslední, musí se ovšem naše melodie scvrknouti na cirkumflex.

To byl jeden typ, kde ke konci tón stoupá. Vedle popsaného tvaru má naše melodie ještě jednu variantu, a to funkčně od první se podstatně nelišící, totiž na přízvučné slabice tón stoupá (kdežto v předešlém typu klesal), pak klesá a teprve na konci věty zase lehce stoupne.

Nyní si všimněme druhého typu otázkového se stoupáním tónu na konci věty. [162]Tento typ se od otázky neuvedené slovy tázacími neliší. Na př. zákazník žádá pět kilo hrušek, obchodník však nedoslechl a zeptá se: Kolik si přejete?, přičemž zvedne tón na konci tak jako v otázce neuvedené slovy tázacími. Tu máme zase případ, kde slovo tázací samo nestačí, i je třeba ještě zvednouti tón na konci otázky. — Vedle tohoto typu by se tu dobře a bez funkčního rozdílu mohlo za daných okolností užíti melodie „varovací“, a to s malými intervaly; varovací melodie s velkými intervaly by značila úžas, že obchodník nevěří svému sluchu.

Někdy je po celé otázce nebo po části rozložen vysoký rovný tón, dodávající někdy otázce jakéhosi klidu.

Příklady vysokého rovného tónu po celé otázce. Profesor při maturitě: ^|Co uděláme teď? (otázkový tvar první, sr. výše), žák: Teď si najdeme neznámou, profesor: ^|Kde máte tu neznámou?; v poslední otázce byl větný přízvuk na slově tázacím a celá věta od začátku až do konce měla rovný vysoký tón; z tohoto intonačního tvaru žák nemohl usouditi, že odpověděl správně (nízký tón věty a silný důraz na slově tázacím by tu byl výrazem nespokojenosti). ― Slyšel jsem takových otázek velké množství a některé jsem si poznamenal, mezi nimi i některé své: Jak se jmenuje tento znak?; primán píše slovo kôň, já se ho ptám, dobře věda, že správně odpoví, poněvadž název „vokáň“ (pro znak o) jsme už předtím uváděli. Tu tedy měla otázka zřejmě funkci jenom formální. — ^|Kde se narodil Jaroslav Vrchlický? (zase otázka velmi lehká, jen opakování). — ^|Kdo to napsal? (profesorka, otázka lehká). ― Proč se tady píše tvrdé y? (táž profesorka, opět otázka lehká).

Nejen však celá věta, ale i její část může býti vyslovena na rovné dosti vysoké notě: Kdo má ještě práci? (já při opravě komposic, byl jsem přesvědčen, že všichni odevzdali, otázka pro jistotu, tedy formální). — Tento tvar mají i věty oznamovací s funkcí vět tázacích, když však předem čekáme už nějakou určitou odpověď: Komposice jsou všecky opravené! (já ve škole, opět jen otázka pro jistotu). Též ve větách rozkazovacích: ^|Sloveso určujte! (já ve škole, rozkaz docela jen formální).

Platí pravidlo, že tato vysoká rovná nota se progresivně roztahuje po celém zbytku věty od slabiky s větným přízvukem. Jak si však vysvětlíme, že tento tvar působí dojmem formální otázky? Asi tím, že vzruch citový se obyčejně jevívá ve vlnité melodii, takže melodie bez intervalů svědčí tomu, že otázka je docela klidná a nepříliš důležitá. Též lze tvar a jeho funkci vyložiti takto: mluvící si nechce dáti s otázkou příliš mnoho práce, takže spěchá, aby ji odbyl, а k tomu volí cestu nejkratší, tedy bez melodického vlnění, jež přece jen je spojeno s jistou námahou. Který z obou výkladů je pravý — je-li to vůbec některý z nich — to nemůžeme říci. Někdy snad rozhodují jedny momenty, jindy druhé.

Nyní si všimneme jiného zjevu: některé výrazy mají slovní tvar otázky „částečné“, ale intonace z nich činí výrazy povahy jiné: na př. ^|Co si to ^|udělal! s důrazem silným na co a na u, ale i slabiky mezi nimi ležící mají přízvuk, jenže bývá o něco slabší. Takováto věta zvolací implikuje No tys tomu dal! Podobně ^|Cos to vyved! ^|Co tě ^|napadá a p. — Věta Proč si hraješ může míti vedle výše uvedených podob otázkových ještě tento tvar: silný důraz na proč nebo na hraješ, celá věta je pronesena na notě nízké. Tu jde pak o hrubé a někdy i škodolibé odbývání. Odbývání by tu mělo i tvar následující: slova proč si mají tón dosti vysoký, na slabice hra je silné klesnutí a od začátku poslední slabiky zase tón lehce stoupne.

Jak jsme viděli, není intonace otázky věc tak zrovna jednoduchá: otázka neuvedená slovy tázacími má aspoň dva základní tvary, otázka „částečná“ asi pět.

Slovo a slovesnost, volume 2 (1936), number 3, pp. 156-162

Previous Arne Novák: Český sloh kritický let sedmdesátých a osmdesátých

Next František Kopečný: Ke gramatickým prostředkům afektivní řeči