dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Studie k lingvistickému pojmosloví

Karel Horálek

[Articles]

(pdf)

Étude consacrée au système conceptuel linguistique (I. Signes et symboles, II. Système et structure, III. Les catégories sémantique de base)

I. Znaky a symboly. K charakteristickým jevům moderní kultury patří rozpor mezi racionalismem ve vědě (projevuje se mimo jiné směřováním k matematizaci) a pronikáním iracionálních složek do lidského chování, jež není bezprostředně závislé na technických vymoženostech. Tíhnutí k iracionálnímu má jasně kompenzační charakter, pomáhá lidem překonávat uniformitu technizované kultury. Svým způsobem se však iracionálno také technizuje a racionalizuje. To přispívá k posunům v hierarchické soustavě kulturních hodnot: v technické kultuře jsou rozpoznávány fetišistické deformace a do filosofie kultury proniká relativismus, navazující — někdy uvědomněle, někdy jen bezděčně — na rousseauovskou kritiku pokroku a civilizace.

Pronikání iracionálna do moderního života má i svůj sémiologický aspekt. Oživují se a obnovují staré mýty a vznikají mýty nové a s nimi také nové fikce a symboly. Podstatným znakem symbolů je jejich ideologická podmíněnost, tím se výrazně liší od čistě konvenčních znaků, jejichž hlavní doménou je lidská řeč. Vědecké zkoumání moderních mýtů a symbolů je dosud v počátcích. Problematice „všedních“ mýtů věnoval cyklus studií francouzský sémiolog R. Barthes a jeho zkoumání vyústilo v teoretické úvahy o podstatě mýtů.[1] Podle Barthesa tvoří studium mýtů součást obecné teorie znaků (sémiologie), jak ji programově koncipoval Ferdinand de Saussure. Sémiologické zkoumání mýtů je však podle Barthesa zaměřeno jen na jejich formální stránku a žádá si doplnění v studiu stránky historickoideologické.

Pro sémiologický přístup je podstatné rozlišování dvou složek znakových útvarů: označující a označované (v latinské terminologii signans a signatum, známěji u de Saussura signifiant a signifié). Za podstatný znak mýtů považuje Barthes to, že se v nich hotové znaky stávají označující složkou znakových útvarů v nové sémantické rovině; tato označující složka má pak svou vlastní složku označovanou. Jde zde tedy o znakový útvar „na druhou“. „V mýtu jsou obsaženy dva sémiologické systémy, z nichž jeden je v poměru k druhému posunut: jeden z nich je systém jazykový (nebo jiný primární znakový systém), který označuje jako jazyk-objekt; je to jazyk, z kterého si mýtus vytváří svůj vlastní systém — a pak vlastní mýtus, který označuje jako metajazyk, protože vytváří druhý systém, pomocí něhož se mluví o prvním“ (Mythologies, s. 222n.). Jako příklad „mytické“ výpovědi uvádí Barthes užití nějaké věty (např. lat. „quia ego nominor leo“) v platnosti gramatického příkladu. Věta má pak jednak svůj význam původní, jednak „gramaticko-teoretický“ (v plánu metajazykovém). O tomto příkladě ovšem platí, že jasně ilustruje situaci metajazykovou, ale neobsahuje nic, co by jasně ukazovalo k mýtu.

Poněkud jasnější je další Barthesův příklad. Jde o novinový obrázek mladého černocha v uniformě francouzského vojáka, s pohledem upřeným na francouzskou státní vlajku. „To je význam (sens) obrazu. Lze však snadno uhodnout, co se jím vyjadřuje: že Francie je velké impérium, jemuž věrně slouží všichni občané bez rozdílu barvy pleti; je to zřejmě namířeno proti odpůrcům kolonialismu. Máme zde tedy zase co dělat se zdvojeným sémiologickým systémem: má své označující, tvořené primárním systémem (barevný voják zdraví francouzskou vlajku), a také označované (směs francouzské státnosti a vojáctví); označované je zde vyjádřeno prostřednictvím (komplexního) označujícího“ (s. 223). Zde skutečně může jít o jakýsi politický mýtus (toto pojetí není závislé na negativním hodnocení dané komunikace, protože by se snadno dalo „idealizovat“), ale jistě se nedá říci, že to vyplývá z nějaké metajazykové situace, v níž by primární sdělení [92](zobrazená realita) byla předmětem výpovědi v plánu „mytickém“. To, co zde chce Barthes považovat za mýtus, je vlastně dáno zobecňujícím významem obrázku, jehož hlavní složky nabývají platnosti symbolické (primárním symbolem je zde státní vlajka).

Práci s pojmem symbolu ztěžuje v sémiologii okolnost, že se zde dostává do kolize terminologie obou hlavních představitelů moderní teorie znakových útvarů, jimiž jsou F. de Saussure a Ch. Peirce. První z nich důsledně rozlišuje mezi konvenčními (arbitrérními) znaky a symboly, jež jsou ideologicky podmíněny a naznačují svůj význam formálním ustrojením; příklady: kříž jako symbol křesťanství, váhy jako symbol spravedlnosti atd. Podstatnou složkou symbolického významu je obraznost a zevšeobecnění; zpravidla jde však o významy neurčité, jež se konkretizují pomocí kontextových indikátorů. Peirce užívá označení symbol prostě v platnosti konvenčního znaku, rozlišuje pak mezi znaky symbolickými, indexovými (poukazovými, ukazovacími) a ikonickými (obraznými). Saussurovské rozlišování mezi znaky konvenčními a symboly navazuje na starou tradici a má své dobré odůvodnění.

V české lingvistice i uměnovědě se toto rozlišování dosud většinou udržuje; rušivě zde působí odchylná terminologie formální logiky a nověji také mechanické napodobování termínů Peirceových. Překvapuje, že se tradičního rozlišování vzdávají i estetikové (srov. heslo „Znak v estetice a umění“ v Stručném filosofickém slovníku, Praha 1966, s. 505, autorem hesla je J. Volek). K terminologické destrukci v mezinárodním měřítku přispěl svým vlivem také E. Cassirer, který ovlivnil podstatným způsobem poválečnou americkou estetiku.[2] Cassirer vyšel z tradičního pojetí symbolu, ale udělal z něho centrální pojem své obecné teorie kulturních forem (vyložil ji ve svém trojsvazkovém díle Philosophie der symbolischen Formen (1923, s. 23—29), jehož první svazek je věnován jazyku, druhý mytickému myšlení a třetí umění). V mýtech vidí Cassirer projevy poznávací činnosti, rovnocenné poznání pojmově vědeckému a uměleckému. V jazykové filosofii navazuje Cassirer na humboldtovskou tradici. Lingvistický relativismus přechází u Cassirera v relativismus kulturní.

Označení „symbol“ bylo svérázným způsobem adaptováno pro potřeby psychoanalytického zkoumání duševních jevů, hlavně tzv. podvědomí. Psychoanalytická teorie symbolů, jež svým vlivem zasahuje také do estetiky, je sama značně diferencována.[3] Psychoanalytické pojetí symbolu podobně jako Cassirerova filosofie symbolických forem silně ovlivnila literární teorii v západní Evropě a ve Spojených státech amerických; markantně se tyto jevy projevily také v etnologii funkcionalistického směru (B. Malinowski aj.). Kritický přehled různých těchto teorií (včetně antropologie Léviho-Strausse) podává R. Weimann, dnes vedoucí literární badatel v NDR (v knize „Literaturgeschichte und Mythologie“, Berlin 1971). Jeho práce je zároveň významným příspěvkem k historické analýze pojmů symbol a mýtus.

 

II. Systém a struktura. Ve svém slovníku lingvistiky pražské školy (Dictionnaire de linguistique de l’Ecole de Prague, Utrecht 1959) uvádí J. Vachek pod heslem „structure et système dans la langue“ novější návrh na rozlišování termínů systém a struktura (s. 70; uveř. v SaS 10, 1948, s. 218). Vychází se zde z pojetí struktury jako způsobu začlenění slova do větných útvarů.

„Pod pojmom jazyková štruktúra chápem celý komplex zjavov, ktorý sa redukuje na pomer ‚slovo-veta‘. Je to celková organizácia vety, alebo: gramatická organizácia daného jazyka. Otázky hraníc medzi slovom a vetou a hraníc slova vo vete, ďalej možnosti funkčného využitia slovosledu v stavbe vety a otázky funkčného využitia slovosledu pokládam za otázky [93]štrukturálne. Štrukturnosť vidím predbežne iba v oblasti gramatiky, ako som ho vyšie vymedzil. Gramatická štruktúra celého jazyka sa prejavuje v rade dielčich systémov. Preto navrhujem, aby sa mluvilo o systéme slovesa, o systéme skloňovania, o systéme fonologickom a aby sa pojem štruktúra ponechal na označovaní celkové charakteristiky gramatické organizovanosti daného jazyka.“ Slovní zásoba do jazykové struktury nepatří, protože není systémově uspořádána.[4]

Jiné rozlišení mezi strukturou a systémem navrhl již r. 1940 B. Havránek v hesle „Systém“ (OSNND VI, 1, 1940, s. 667). Uvádí, že názvu systém „se užívá hlavně o uspořádání jevů tvaroslovných v tvaroslovný systém (soustavu), zvláště deklinační, systém konjugační …“ Také se mluví „o systému syntaktickém nebo mluvnickém vůbec ve smyslu soustavného uspořádání takových jevů v teoretickém jejich zpracování (popise)“. Dále připomíná, že v moderní jazykovědě, zvláště v její strukturální odnoži, se stal z pojmu systému jeden z ústředních pojmů lingvistické teorie. — Nejsou při tom vždy přesně vymezeny hranice „mezi systémem a strukturou a zčásti i jazykovou normou“; strukturu je nejlépe chápat jako danost jazykovou a systém jako teoretické zpracování této struktury (odhalení jejich zákonitých souvislostí); „norma je pak soubor jevů jazykových, viděný z jiného aspektu, z hlediska jejich závaznosti“. V obsáhlejším dřívějším hesle „Strukturální lingvistika“ v téže encyklopedii (s. 455—457) se o této možnosti rozlišování mezi systémem a strukturou nemluví, ve výkladu struktury je však zdůrazňován její sociální a objektivní modus existence, je to „instituce sociální a funkční“. V stejné platnosti jako struktura se v tomto hesle užívá i označení stavba:

„Z hlediska strukturálního není jazyk prostým souborem jazykových jevů, nýbrž je právě složitou a celostně uspořádanou jejich stavbou, v níž jsou jednotlivé jevy jazykové pevně skloubeny vzájemnými vztahy, hierarchicky uspořádány a roztříděny podle několika plánů. Jednotlivé prostředky jazykové mají hodnotu jevů jazykových právě jen vzhledem k místu, které v celé struktuře zaujímají“ (s. 455—456).

Havránkem navrhované rozlišování[5] mezi strukturou a systémem nemá žádnou obdobu v strukturální vědě o literatuře a estetice. Mukařovský ve svých výkladech neužívá nikdy označení systém o literárních (uměleckých) strukturách, mluvívá však někdy o dobovém systému norem apod. Strukturami jsou mu především konkrétní básnická díla, zkoumání básnických struktur je vlastní předmět strukturální vědy o literatuře (srov. v uved. encyklopedii s. 457—459 Mukařovského heslo „Strukturální věda a literatura“). U literárních struktur zdůrazňoval jejich dynamičnost (struktura je „dynamická rovnováha složek“). V hesle „Strukturální estetika“ (s. 452—455) Mukařovský dělá rozdíl mezi uměleckým dílem a „nehmotnou strukturou, tj. dynamickou rovnováhou sil představovaných jednotlivými složkami“, jejichž je dílo „zevním projevem“.

„Dynamičnost struktury má původ v tom, že jedna část jejích složek zachovává vždy stav daný uměleckými konvencemi nejbližší minulosti, kdežto druhá je přetváří; tím vzniká napětí vyžadující vyrovnání, tj. nové a další změny umělecké struktury.“ (Dynamičnost jako konstitutivní vlastnost jazykových struktur byla příslušníky pražské školy zdůrazňována již od samých jejích počátků.) Protože umělecká tvorba navazuje na tradici a zároveň ji porušuje, není její strukturovanost jen záležitostí jediného díla, „nýbrž trvá v čase, přecházejíc jeho postupem od [94]díla k dílu stále se při tom proměňuje; proměny záleží v stálém přeskupování vzájemných vztahů a vzájemné závažnosti složek; v popředí stojí vždy ty z nich, které jsou esteticky aktualizovány, tj. které jsou v rozporu s dosavadním stavem umělecké konvence; druhá skupina, skládající se z oněch složek, jež se dosavadní konvenci podřizují, tvoří pozadí, na kterém se aktualizace skupiny první odráží a je pociťována.“

U básnických děl bylo příslušníky pražské školy v počátečním období její činnosti zdůrazňováno, že samo porušování jazykové normy je esteticky relevantní. V stati „Jazyk spisovný a jazyk básnický“ Mukařovský[6] potřebu jazykových aktualizací v básnickém díle zvlášť zdůraznil (prohlašuje zde dokonce, že bez možnosti porušovat normu „by nebylo básnictví“), připomíná však, že v básnictví je zároveň porušován i „tradiční estetický zákon“ (nové vyd., s. 122).

Mukařovský také připouští, že existují básnická díla, která aktualizují nikoli výrazovou stránku, nýbrž obsah (téma); to platí o různých žánrech epických, ale i ty mají svou specifickou sémantiku (obsahová realita je zde zpravidla vyňata z okruhu sdělení „existenčního“), proto „jediná náležitá nauka o tzv. obsahu básnického díla je sémantika tématu“ (s. 123). Se zvláštní situací počítá Mukařovský samozřejmě i u lidové poezie, kde může být jazyková stránka aktualizována jen v poměru k ustálenému vyjadřování, nikoli v poměru k spisovné normě. Ať je okruh uměleckých textů, které využívají jazykových aktualizací, velký nebo malý, je nesporné, že jejich strukturace je jiná než u textů bez jazykových aktualizací. Básnické aktualizace se podílejí i na dynamičmosti jazyka strukturovaného celku a na jeho vývojovém pohybu. Problematika uměleckých textů (včetně norem, které určují charakter estetiky relevantních aktualizací) tvoří nutně součást teorie jazykových struktur.

Důraz na vztahové složky v jazykových strukturách přibližuje pojetí pražské školy, pojetí, jehož se v novější době přidržují někteří marxisticky orientovaní logikové, např. Georg Klaus.[7] Podle něho je struktura množina vztahů, kterými jsou navzájem spojeny elementy systému. Složitěji vykládá podstatu strukturních celků český Stručný filosofický slovník.[8]

„Pojmem struktury se obyčejně rozumí vzájemná souvislost, kvalita, zákonitost spojení prvků, procesů a funkcí, které danou strukturu vytvářejí. Z ontologického hlediska můžeme rozlišit několik strukturálních celků: (1) celek mechanický, (2) celek strukturální, (3) celek dialektický. Na úrovni jednoduchého, mechanického, difúzního celku nelze ještě o struktuře ve vlastním slova smyslu mluvit, neboť zde jsou vazby částí libovolné a nahodilé (agregát, směs).“

Pojem struktury nabývá v moderní vědě stále většího uplatnění, ale ztrácí na své zřetelnosti. K diferenciaci v jazykovědě přispívá závislost na určitých teoriích a vědních oborech, např. na matematice, formální logice, psychologii aj.[9]

Závislost na logickém pojetí jazykových struktur se projevuje v důrazu na binární vazby mezi komponenty struktur. Binarismus je charakteristický zvláště pro strukturní teorii pražské školy, ale ani v této věci nebylo zde dosaženo jednoty. O významnosti binárních vztahů v jazykových strukturách není třeba pochybovat, sporný zůstává rozsah jejich výskytu, resp. platnosti.[9a] Binární vztahy se podílejí významným [95]způsobem i na vytváření jiných strukturních celků, než je jazyk. Široké uplatnění mají binární protiklady v primitivních kulturách, např. mýtech. Bývají to však na rozdíl od převážně kontradiktorických (privativních) vztahů jazykových vztahy konkrétní (kontrastní), jež jsou v jazyce charakteristické pro struktury lexikální. Tam jde většinou o reflexy kontrastní binarity z oblastí kulturních (ideologických). Ideologie má v primitivním myšlení důsledky i pro binární (kontrastní) chápání přírodních protikladů jevů objektivně nestrukturních (voda—země, země—nebesa, slunce—měsíc aj.).

K odlišení lingvistických a kulturních struktur (nebo jevů vůbec) se někdy používá kritéria uvědomělosti. Jazykové struktury vznikají a fungují zřejmě neuvědoměle, struktury kulturní většinou uvědoměle, ale ne vždy. Neplatí zde tedy vztah naprosté výlučnosti. Na druhé straně nevyplývá z existence neuvědomělých kulturních struktur možnost orientovat výzkum kultur a ideologií na lingvistiku, zvlášť je-li za její nejcharakterističtější složku považována fonologie.

 

III. Základní sémantické kategorie. K terminologickému kolísání v lingvistické i logické sémantice přispívají překlady, nejsou-li v nich dodržovány ustálené distinkce. Česká sémantická terminologie má tu přednost, že se tvořila v těsném kontaktu s vyspělou fílosoficko-sémantickou terminologií německou. Výhodou je zde např. rozlišování mezi významem (něm. Bedeutung) a smyslem (něm. Sinn). O smysl jde v sémantice především tam, kde přichází v jazykovém projevu k slovu explikace a porozumění. Rozlišování mezi významem a smyslem se často narušuje v překladech z polštiny a ruštiny (pol. sens a rus. smysl mají platnost čes. význam i smysl) i z francouzštiny (s franc. sens se často zaměňuje signification ‚význam‘). Franc. sens nahrazuje českým smysl téměř důsledně O. Kuba v překladu studií „Oko a duch a jiné eseje“ franc. fenomenologa Maurice Merleau-Pontyho (Praha 1971), který napsal několik zajímavých příspěvků k filosofii jazyka. Kuba si nedělá žádné starosti ani při překládání takových fundamentálních termínů, jako je saussurovské „langue“ a „parole“: užívá v platnosti „parole“ docela netradičně prostě „slovo“. Ztěžuje tak porozumění textu autora, který ani sám v reprodukování lingvistických premis není úplně spolehlivý. Tak je tomu např. na tomto místě: „Je možno jednotně postavit vedle sebe obě perspektivy týkající se řeči, jak jsme je právě odlišili: řeč jako předmět myšlení a řeč jako můj majetek? Tak postupoval např. Saussure, když odlišil synchronickou lingvistiku slova a diachronickou lingvistiku jazyka“ (čes. př., s. 97). Jako by v Sausurově „langue“ nebyl tak důsledně zdůrazňován synchronní aspekt.

Velmi složitá situace terminologická vzniká v pracích, které se přidržují různých cizojazyčných předloh a rozmnožují inventář českých termínů bez zřetele k jejich významové ekvivalenci. Takové komplikace se vyskytují na několika místech v Tondlových „Problémech sémantiky“ (1966). Jako odborný sémantický termín je zde zavedeno sloveso značit, jež má tvořit zvláštní dvojici se slovesem označovat. Tondlovo značit však není nic jiného než polské znaczyć, převzaté z Kotarbińského; znamená v podstatě totéž co české znamenat, jež ovšem v češtině platnosti sémantického termínu nenabylo. Mohou být spory o to, má-li polské znaczyć platnost odborného termínu u Kotarbińského, ale z hlediska překladatelského na tom nezáleží: ať tak či onak, muselo by mu v českém textu odpovídat sloveso znamenat. První užití slovesa značit má v Tondlově sémantice přímo citátový charakter. Tondl na s. 43 píše: „T. Kotarbiński v knize „Elementy teorii poznania, logiki formalnej i metodologii nauk“ (2. vyd. 1961, s. 13) uvádí tato slova, která se týkají vztahů mezi jazykovými výrazy a mimojazykovými entitami: vyjadřovat, vypovídat, značit, označovat, zastupovat, reprezentovat.“ Kotarbiński užívá sloves wyrazać, wypowiadać, znaczyć, oznaczać, wspóloznaczać, zaslepować, reprezentować. Říká o všech těchto výrazech, že se od sebe významově odlišují (róznia się znaczeniami). Je příznačné, že Tondl vynechal sloveso wspóloznaczać, jež by šlo sotva jinak přeložit než jako kono[96]tovat. Pro Kotarbińského je konotace totéž co smysl jména (sens nazwy), resp. jeho obsah (treść); obsah či smysl jména (názvu) je tvořen konotativními rysy (cechy wspóloznawczane, srov. s. 23).

Sémantické platnosti slovesa značit jsou pak u Tondla věnovány kapitoly na s. 48 až 54, přímo nadepsané „Značit“. Zde se dost podrobně vykládá, a to zase podle Kotarbińského, že „termín značit“ neznamená totéž co ‚mít vztah k určitému prožitku, k určitému stavu uživatele jazyka‘. Jde o polemiku se sémantickým psychologismem, Kotarbiński zde přímo navazuje na Frega. K problematice s psychologismem je u Tondla ne dost organicky připojen výklad o Russellově pojetí ostense. Pak se přechází (zase pod vlivem výkladů Kotarbińského) k problematice explikace významu slova pomocí synonym, ale ani zde není vyloženo, proč je třeba do češtiny zavádět polonismus značit a nechávat nevyužito sloveso znamenat.

V následující kapitole nadepsané „Označovat“ se čtenář u Tondla dovídá hlavně to, že v souvislosti s tímto termínem vyvstávají různé problémy; jeden z nich se prý týká přímo „rozboru vztahu ‚označovat‘, tedy sémantických vztahů ve vlastním slova smyslu“, objasnění je však odloženo až do kapitoly o smyslu a denotaci, kde jsou reprodukovány názory různých teoretiků, především G. Frega a A. Churcha, který Fregovy myšlenky v podstatě jen rozvádí. V stručnější podobě se zde opakují výklady proti psychologismu, aniž je odkázáno na výklad dřívější. Z Churcha je uvedeno tvrzení, že smysl „představuje určitou informaci o označovaném objektu“, dodává se však s jistou upřílišněností, že „smysl jednoznačně“ charakterizuje svůj objekt bez ohledu na to, zda je tento objekt dostupný nebo nedostupný, bez ohledu, zda aktuálně existuje nebo existoval, bez ohledu na to, zda si jej dovedeme představit, apod. Přitom se prý předpokládá, že smysl je dostupný všem uživatelům příslušného jazyka. O tom jistě nebude sporu, nic se tím však nepřidává k výkladu „smyslu“. O něm platí to, co se čtenář v Tondlově knize dočte ve výkladech o intenzi (že tento pojem dosud v dostatečné míře teoreticky objasněn není).

Kapitolu o existenci a „intenzi“ začíná Tondl polemickými poznámkami na adresu Fregovu a Carnapovu, není zde však jasně řečeno, že se navazuje na dříve podané výklady o denotaci a smyslu. Se souvislostí se počítá jen u vět (s. 165: „Pokud jde o věty, je specifikace extenze a intenze věty analogická určení smyslu a denotace“), ale toto zúžení není odůvodněno. Spíše je pravda, že extenze a intenze jmen přímo odpovídá denotaci a smyslu, se zmíněným dodatkem, že pojem smyslu a intenze je dosud velmi nejasný. U vět vznikají ještě zvláštní komplikace, pokračuje-li se cestou, kterou šel Frege, a považuje-li se za denotát (Frege: Bedeutung) věty její pravdivostní hodnota, a nikoli např. s Wittgensteinem fakt, skutečnost (Tatsache), kterou věta nejen vyjadřuje, ale také zobrazuje.

Že souvisí pojem intenze a smyslu s pojmem konotace, jehož historie má také své peripetie a krize, naznačuje Tondl až v kapitole „Možné rozšíření metody extenze a intenze“ (s. 174—180), kde se vykládá o pokusu C. I. Lewise rozšířit pole uplatnění těchto pojmů. Vyskytuje se zde obrat „intenze či konotace“ (s. 177), ale je ponecháno čtenářům, aby si tuto terminologickou rovnici do širších souvislostí zařadil sám. Na to však si zatím netroufají ani renomované kapacity; situaci zde hodně zkomplikoval Hjelmslev, jehož myšlenky se pokusil popularizovat R. Barthes v Základech sémiologie,[10] ale dostal se tak do přímého rozporu se svým pojetím mýtu jako metajazyka, o němž byla řeč. Ve výkladu o denotaci (čes. př., s. 123) je jako příklad konotace uvedena literatura (patří sem samozřejmě i texty mytické); metajazyk je prohlašován za sémiotiku, která pojednává o sémiotice, ale to není správné, to by byla spíše metasémiotika (metajazykové projevy vyjadřování mají za předmět jazyk, nikoli sémiotiku).

K problému denotace a smyslu, a tedy také extenze a intenze se Tondl vrací v úvaze o pojmenování (nominaci), kde jsou reprodukovány hlavně názory Carnapovy, který zavedl v platnosti blízké termínu denotát označení nominát (nominatum), zatímco jeho pokračovatel a oponent Quine [97]užívá označení designát (srov. u Tondla pozn. pod čarou na s. 180). Tondl své výklady o pojmenování sám začíná upozorněním, že „jak Fregeho koncepce smyslu a denotace, tak také metoda extenze a intenze jsou v podstatě východiskem sémantické analýzy jmen (v nejširším slova smyslu)“, ale v následujících výkladech se zase pohybuje jen na půdě problematiky perifrastických pojmenování typu „nejčtenější spisovatel“. Příležitost k analýze problému „smyslu“ u jednotlivých pojmenování se Tondlovi naskytla při výkladu o synonymitě na s. 190, ale zůstala nevyužita. I sám problém smyslu (podle Fregovy koncepce) by bylo třeba především řešit na základě pojmenování jednoslovných. Pak by se dostala i na pořad obrazná (metaforická a metonymická) derivace. Ani v obsáhlém oddílu o kritériích smyslu (s. 206—280) se obecná problematika smyslu neprobírá, analýza se omezuje i zde na problematiku vět. Zde se již ostatně vnucují pochybnosti o tom, podržel-li si termín smysl svou počáteční platnost. O jedné věci není třeba předem pochybovat: že případy, z nichž vycházel Frege (jitřenka - večernice), jsou vlastně netypické. Frege sám počítal s tím, že se sémantickou podvojností denotace-smysl (Bedeutung-Sinn) je třeba počítat u všech pojmenování (tedy např. u vlastních jmen v tradičním smyslu slova, např. Olga, Labe, Krkonoše atd.). Na tyto případy je třeba zaměřit hlavní pozornost. Omezit se na tradiční polemiky proti psychologismu je pohodlné a může přejít i do rozpornosti, připustí-li se psychologický aspekt aspoň v podobě behavioristické (Tondl sám ještě vidí v mentalismu nevědecký postoj, srov. např. jeho kritiku pragmatické intenze na s. 201).

Sémantickou podvojnost denotace a smyslu je třeba za dnešního stavu celé otázky řešit odděleně v plánu pojmenovacím a v plánu výpovědním (větném). Fregův předpoklad sémantické stejnorodosti pojmenování a věty vede ke komplikacím (u Frega a některých jeho pokračovatelů dokonce k hypostazi platónských idejí), které zatěžují celou novější logickou sémantiku a mají nepříznivé důsledky i pro sémantiku lingvistickou.

K problematice logické intenze se vztahuje práce M. Mlezivy;[11] navazuje na koncepci Carnapovu a jeho pokračovatelů a rozvádí hlavně teorii interpretace jako základní metody pro vymezování intenzních hodnot. Podobně jako Carnap a jiní moderní logikové trvá Mleziva na dichotomii extenze-intenze (denotace-smysl) a odchylně od pojetí Fregova zahrnuje pojem (Begriff) do kategorie intenze (smyslu). Z Fregova pojetí pojmu se však dá odvodit spíše trichotomické schéma, jež pak tvoří protějšek k tzv. odrazovému pojetí znaku. Odrazové pojetí znaku se zásadně liší od tzv. bilaterálního pojetí de Saussurova, jež významovou složku znaku považuje za čistě konvenční. Že má však na druhé straně pro odrazovou sémiotiku zásadní význam rozdíl mezi abstraktní formou znaku a jeho promluvovou konkretizací, připouští i G. Klaus.[12]

 

R É S U M É

Studien zur linguistischen Begriffstheorie

Die drei Studien (1) Zeichen und Symbole, (2) System und Struktur, (3) Grundbegriffe der Semantik sind als Entwürfe der Artikel für eine linguistische Enzyklopädie gemeint. Als Vorbild für die Enzyklopädie dient das französische Werk La Linguistique, Guide alphabétique sous la direction d’André Martinet (Paris 1969).


[1] Tvoří druhou část knihy Mythologies, Éditions du Seuil 1957; srov. můj čl. Několik poznámek o francouzském strukturalismu, SaS 30, 1969, 407—423, zvl. s. 412n.

[2] Srov. A. Kravčenko, Kassirer ob iskusstve kak simvoličeskoj forme. Buržoaznaja estetika segodnja, Moskva 1970, 41—55.

[3] Srov. A. Lorenzer, Kritik des psychoanalytischen Symbolbegriffs, Frankfurt 1970 (Édition Suhrkamp, sv. 393).

[4] Poněkud jiné je vymezení systému tamže pod heslem „Systèmes de langue“. — Problematice znaku a struktury bylo věnováno zvláštní mezinárodní lingvistické symposion v Erfurtu r. 1959 (srov. SaS 21, 1960, 44—47); referáty a diskusní příspěvky vyšly ve dvoudílném sb. Zeichen und System der Sprache I (1961), II (1962).

[5] Vyplynulo z několika diskusí brněnských představitelů strukturní lingvistiky (i s Trubeckým), konaných v Brně r. 1939. — Není tomuto rozlišení ani vzdáleno rozlišení systému a struktury u V. A. Ickoviče, podle něhož rovinu struktury tvoří realizované možnosti systému (v sb. Aktuaľnyje problemy kuľtury reči, Moskva 1970, s. 10). BHk

[6] Sb. Spisovná čeština a jazyková kultura, Praha 1932, 123—156, přetištěno v souboru Cestami poetiky a estetiky, Praha 1971, 116—144.

[7] Srov. Philosophisches Wörterbuch, vyd. G. Klaus a M. Buhr, Lipsko 1971, s. 1046. — Podobné definice se vyskytují také v některých encyklopediích sovětských. Na pojmu invariantních složek je založena definice slovníku lingvistických termínů O. S. Achmanovové (Slovar’ lingvističeskich terminov, Moskva 1966, s. 458). Srov. též A. S. Mel’ničuk, Ponjatija sistemy i struktury jazyka v svete dialektičeskogo materialisma (sb. Leninizm i teoretičeskije problemy jazykoznanija, Moskva 1970, s. 38—69); tato stať obsahuje též kritiku různých strukturalistických koncepcí.

[8] Praha 1966, s. 428—429, autorem hesla je Jan Kamarýt.

[9] Srov. J. Piaget, Strukturalismus, Bratislava 1970.

[9a] Viz zvl. Dokulilovu kritiku binárních korelací v SaS 19, 1958, 81n.

[10] Čes. překlad spolu se studií Nulový stupeň rukopisu, Praha 1967.

[11] Analycity and Sense, Praha 1969, Monogr. UK.

[12] V knize Semiotik und Erkenntnistheorie 2. vyd. (Berlin 1969); srov. též A. A. Vetrov, Semiotika i jeje osnovnyje problemy, Moskva 1968; o trichotomické koncepci znaku je podán výklad na s. 108—118.

Slovo a slovesnost, volume 33 (1972), number 2, pp. 91-97

Previous Milena Tylová: Bibliografie tištěných prací Miloše Dokulila za léta 1938—1971

Next Karel Hausenblas: Explicitnost a implicitnost jazykového vyjadřování