dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Základ a jádro, nebo presupozice a ohnisko?

Petr Sgall

[Articles]

(pdf)

Основа и ядро, или пресуппозиция и фокус? / Thème et rhème ou la présupposition et le foyer?

Problémový okruh aktuálního členění věty stává se dnes stále rychleji středem pozornosti řady lingvistů v nejrůznějších zemích. Také diskuse mezi přívrženci transformační lingvistiky (v níž Chomsky, Katz a další hájí tzv. standardní teorii, počítající se syntaktickou bází popisu a s interpretativní sémantikou, zatímco Lakoff, McCawley, Postal pracují s generativní sémantikou bez zvláštní syntaktické báze a hloubkové struktury) je poznamenána do značné míry právě úvahami o jevech týkajících se aktuálního členění věty. Důležité postavení v celé diskusi má totiž způsob popisu dvojic vět, které se svou hloubkovou strukturou (podle Chomského) neliší, liší se však sémanticky. Nejčastěji jde o to, že — jak již u nás bylo dříve známo — slovosledný rozdíl je spojen s rozdílem významovým tam, kde vystupuje v téže větě několik různých typů kvantifikace; zůstaňme u anglických příkladů (v kterých je obměna slovosledu většinou spojena s užitím pasíva; některé odpovídající české příklady jsme uvedli v Prague Studies in Mathematical Linguistics 2, 1967, s. 210, jako doklady významové relevance aktuálního členění): Many men read few books znamená něco jiného než Few books are read by many men (předpokládáme ovšem normální intonaci; termínu věta užíváme totiž pro Dokulilovu výpověď, tj. pro jednotku jazykového systému — na rozdíl od výpovědní události — ,ale s konkrétní intonací a ovšem i s lexikálním obsazením). Podobně Every Sunday follows a Saturday je něco jiného než více méně nesmyslné A Saturday is followed by every Sunday, bez pasíva je možno uvádět dvojice jako I made every canoe out of a log I made a log into every canoe.[1] Další takové dvojice se liší postavením negace: Not many arrows hit the target není synonymní s Many arrows didn’t hit the target, atd. Chomsky a někteří další obhájci standardní teorie[2] se snaží vyrovnat se s těmito jevy konstatováním, že nejen hloubková struktura (která je přece pro oba členy každé z uvedených dvojic stejná), ale i struktura povrchová (s pasívem a příslušnou obměnou slovosledu) je relevantní pro sémantickou interpretaci, a podle toho mění původní strukturu transformačního popisu jazyka. Přívrženci generativní sémantiky formulují obecná omezení na posloupnosti frázových ukazatelů v derivaci věty, s jejichž pomocí např. vylučují pasivizaci u takových vět, kde se pasívní podoba sémanticky liší od aktivní.[3] Zbývá ovšem otázka pro obě strany zatím nepříliš jasná, totiž jak má být v popisu sémantické stavby věty daný významový rozdíl zachycen.

Objevují se různé úvahy o tomto okruhu otázek, vycházející buď z materiálu anglického (k nejpromyšlenějším přístupům tu patří výše uvedená stať Fillmorova), nebo i ze srovnání např. s japonštinou,[4] kde má aktuální členění i své pravidelné [161]morfologické prostředky. Dosavadních výsledků evropských teorií o aktuálním členění věty určitým způsobem využívá Chomsky (zejména v první z obou svých prací uved. v pozn. 2), přičemž v mnoha ohledech navazuje na přístup Hallidayův, a tedy nepřímo i na koncepce československé lingvistiky. Dovozuje, že sémantická struktura věty má zachycovat její rozčlenění na presupozici a ohnisko (focus), přičemž např. věta It wasn’t an exconvict with a red SHIRT that he was warned to look out for (kde velká písmena naznačují umístění intonačního centra) má podle něho z tohoto hlediska čtyři různé interpretace, podle toho, zda za ohnisko považujeme jen substantivum shirt, nebo i shodný přívlastek red, celou předložkovou frázi s with, nebo konečně ještě širší frázi zahrnující i substantivum an exconvict, s touto předložkovou frází spojené. Chomsky si tedy uvědomuje nejen sémantickou relevanci hranice mezi presupozicí (tj. předpokladem, jehož platnost je podmínkou toho, aby věta jako celek měla pravdivostní hodnotu, ať už kladnou nebo zápornou) a ohniskem, ale také to, že syntaktická struktura věty neurčuje jednoznačně umístění této hranice (v obecném případě), nýbrž jen klade určitá omezení na její umístění, určuje jen rozsah možného ohniska (the range of permissible focus).[5]

Nechceme tu blíže rozbírat otázku, zda toto vymezení rozsahu možného jádra je záležitostí povrchové struktury, na kterou se Chomsky především soustřeďuje, ani znovu přinášet argumenty svědčící o tom, že pro zachycení daných jevů se nehodí tak dobře frázová gramatika (která Chomského nutí předpokládat, že ohnisko je tvořeno jedinou složkou) jako gramatika závislostní (kterou nově v poměrně širokém rozsahu uplatnila na český materiál L. Uhlířová).[6]

Otázka, na kterou v této stati chceme hledat odpověď, záleží v tom, zda je Chomského přístup skutečným pokrokem v teorii aktuálního členění věty. Jeho základní termíny — presupozice, ohnisko, rozsah možného ohniska — zřejmě víceméně odpovídají pojmům u nás dávno známým — kontextové zapojení, základ, jádro, stupnice výpovědní dynamičnosti. Proberme je tedy a pokusme se zjistit, zda Chomského charakteristika některého z nich snad má zřejmé výhody před pojmovým aparátem u nás obvyklým.

Termín presupozice je v nejnovějších lingvistických pracích užíván velmi často, a je proto pochopitelné, že jeho různá užití se plně nekryjí. Jeho operativní vymezení bývá zpravidla založeno na tom, že presupozice se liší od významu (smyslu) věty v jednom důležitém bodě: při negaci věty zůstává v platnosti, není negací dotčena. Chomského terminologické ztotožnění základu výpovědi s takto chápanou presupozicí má však své nevýhody. Jak ukázala u nás E. Hajičová,[7] Chomského užití pojmu presupozice se liší od užití jiných — jednak tím, že předpokládá, že uvnitř ohniska žádné presupozice nejsou,[8] a jednak tím, že dává presupozici spíše tvar existenčního tvrzení než konkrétního výroku, což má některé nevýhody. Bez podrobného rozboru nelze ovšem tvrdit, že jiná chápání pojmu presupozice jsou vhodnější než chápání Chomského. Podrobnější rozbor by se jistě musel opírat především o příklady vět první instance, kterými se Chomsky bohužel blíže nezabývá; je zřejmé, že rozbor příkladů odpovídajících větám druhé instance sám o sobě není dost spolehlivým východiskem. Podobná výhrada se týká i toho, že Chomsky se nezabývá vztahem mezi pojmy presupozice a ohnisko a vlastním syntakticko-séman[162]tickým složením věty, jaký je u nás znám zejména z prací Firbasových. Nenajdeme u něho tedy ani pokus o obecné určení rozsahu možného ohniska (které by muselo brát v úvahu aspoň známé rozlišení konstrukcí akčních a existenčních ap.[9]).

Chomského pojem rozsahu možného ohniska v určitém smyslu, jak už jsme naznačili, odpovídá Firbasově stupnici výpovědní dynamičnosti. Není ovšem zdaleka tak podrobně propracován, Chomsky sám ani nedává najevo, že tu jde o určitou stupnici, tedy uspořádání prvků sémantické struktury věty, ale jeho příklady to jasně naznačují; také rozbor dalších příkladů (zejm. takových, jaké jsme uvedli na začátku stati) ukazuje, že je možné pracovat s pojmem rozsahu možného ohniska tak, že vyjdeme ze stupnice výpovědní dynamičnosti a řekneme, že ohnisko může zahrnovat její větší nebo menší část, vždy však souvislou část zahrnující člen s nejvyšším stupněm dynamičnosti (podrobněji o tom viz v stati připravené pro Philologica Pragensia 15, 1972). Důležité novum je tu tedy především v tom, že se rozlišuje mezi hierarchií (jednoznačně určenou syntaktickou stavbou věty) a vlastní hranicí ohniska, která má být jednoznačně dána jen v jejím sémantickém zápisu. V terminologii u nás obvyklé by to znamenalo, že stupnice výpovědní dynamičnosti je dána stavbou věty (sémanticko-syntaktickou), ale hranice mezi základem a jádrem (nebo lépe — hranice kontextově zapojené části věty) může být i při stejné větné stavbě (a při stejném rozložení výpovědní dynamičnosti) umístěna různě. Užíváme-li termínů základ a jádro, je pak třeba jasně rozlišit, zda jsou definovány na základě výpovědní dynamičnosti, nebo na základě kontextového zapojení.

Toto řešení ovšem předpokládá, že tematizace je pro stavbu věty relevantní, tedy že se svou stavbou (ne jen umístěním hranice) liší např. věty jako:

Jenda přijel včera do Týnce.

Včera přijel do Týnce Jenda.

Do Týnce přijel včera Jenda.

Umístění hranice mezi „tím, o čem se mluví“ a „tím, co se o tom říká“ by v těchto větách (stále předpokládáme, zde i u dalších příkladů, že mají normální intonaci) nebylo vždy jednoznačné: První z nich může být jak odpovědí na otázku Kam přijel Jenda včera?, tak i např. na otázku Co je s Jendou?, tj. ohniskem je v prvním případě jen spojení do Týnce, kdežto v druhém celá přísudková část. Věty s vlastními jmény neukazují však některé sémantické distinkce tak jasně jako věty jiné, např.:

Chlapec zvítězil.

Zvítězil chlapec.

Je přirozené, že v jazyce, který má členy (a do něhož bychom první z obou vět přeložili s určitým členem u slova chlapec, zatímco u věty druhé přichází v úvahu také — a především — člen neurčitý), je významový rozdíl mezi oběma větami snadněji zachytitelný než v češtině. I zde je však nesporně přítomen a projeví se i gramaticky tím, že první větě odpovídá nominální konstrukce chlapcovo vítězství, zatímco u druhé je možné i vítězství chlapce. Můžeme snad říci, že tento významový rozdíl není dán přímo aktuálním členěním, nýbrž distinkcemi určitosti a kvantifikace. Ve větách jako

Mnoho lidí četlo málo knih.

Málo knih četlo mnoho lidí.

je ovšem kvantifikace u jednotlivých lexikálních jednotek (a větných členů) stejná a přesto i zde je zřetelný významový rozdíl. I tyto věty, podobně jako tomu bylo [163]u předchozích příkladů, se však liší stupnicí výpovědní dynamičnosti, nejen umístěním hranice ohniska. Zbývá tedy stále otázka, zda samo umístění hranice je sémanticky relevantní, nebo nikoli. Konkrétně jde o to, zda např. věta jako Matka se hněvala na dceru pro její neochotu má být zachycena jako víceznačná, nebo zda ji máme považovat za jednoznačnou, s tím, že umístění hranice ohniska je dáno kontextem (tedy např. tím, na jakou otázku v daném užití touto větou mluvčí odpovídá). V tomto druhém případě by zřejmě nebylo třeba v sémantickém zápisu věty zachycovat umístění hranice, ovšem znamenalo by to také, že větě (výpovědi, viz výš) jako takové je vlastní jen hierarchie výpovědní dynamičnosti, kdežto vlastní rozlišení toho, „o čem se mluví“ a „co se o tom říká“ že je jen záležitostí daného užití věty, určité třídy výpovědních událostí v terminologii Danešově;[10] k prvnímu řešení (s víceznačností věty, jejíž jádro má více členů) bychom sáhli jen tehdy, kdybychom se přesvědčili, že i ve stejném kontextu může uvedená věta být konstatováním o matce, že se rozhněvala na dceru pro její neochotu, i konstatováním o matčině hněvu, že se týkal dcery pro její neochotu, popř. i konstatováním o matčině hněvu na dceru, že byl dán dceřinou neochotou. Rozhodnutí tu jistě nebude snadné, nestačí totiž rozbor několika málo příkladů, ani např. přesvědčení, že posledně uvedené významové distinkce jsou právě dány kontextem. Je třeba vzít v úvahu např. to, že věta se může vyskytovat v různých situacích i na začátku textu, a není jasné, bude-li pak postavení slova dcera (co do kontextového zapojení) zcela jednoznačné. Ke kvalifikovanějšímu rozhodnutí je třeba především vzít v úvahu i negaci takové věty s jejími různými variantami, tedy možnosti různého postavení negace, a popř. i jiných operátorů (srov. k tomu kandidátskou disertaci E. Hajičové, Praha 1972, kde se ukazuje, že dosah negace ve větě je spoluurčován umístěním hranice kontextového zapojení).

V každém případě, ať už bude tato otázka vyřešena tak, či onak, porovnání obou přístupů k otázkám aktuálního členění svou užitečnost má. Ukazuje totiž, že — a zároveň i jak — bude možné (při obou řešeních) rozlišovat na jedné straně jádro, dané hierarchií výpovědní dynamičnosti, a tedy určené pro každou výpověď (jednotku jazykového systému,[11] tedy větu v terminologii obvyklé v různých lingvistických směrech), a na druhé straně ohnisko, tzn. část věty kontextově nezapojenou,[12] tedy jednotku určenou kontextem dané výpovědní události, daného užití věty v promluvě, popř. — zůstaneme-li u prvního z výše uvedených pojetí — danou různými významy téže věty (s touž intonací, lexikálním obsazením i stupnicí výpovědní dynamičnosti). Explicitní popis základních jevů aktuálního členění se pak stává daleko reálnějším úkolem, než jak se dosud jevil, a nemělo by dnes už být obtížné ukázat, že teorie aktuálního členění nejen obstojí před kritickými výtkami deskriptivistického ražení, ale že v adekvátním generativním popisu jazyka musí být uplatněna.

 

[164]R É S U M É

Topic and Comment, or Presupposition and Focus?

Chomsky’s notion of focus is compared with the classical notions used in the theory of functional sentence perspective. The question is discussed whether only “the range of permissible focus” is determined by an adequate linguistic description of a sentence (the choice of focus belonging to the performance rather than the competence of a speaker), or whether a sentence containing a complex comment should be regarded as ambiguous (for a specific choice of focus is given by its semantic structure, but not by its syntax).


[1] Poslední dva příklady jsou vzaty z Fillmorovy stati Subjects, Speakers and Roles, Synthèse 21, 1970, 251—274; k možnostem jejich rozboru viz naši poznámku v Journal of Linguistics 8, 1972, č. 2.

[2] Viz zejm. N. Chomsky, Deep Structure, Surface Structure, and Semantic Interpretation, mimeo (rozmnož. Lingv. klubem při universitě státu Indiana, Bloomington 1969); týž, Some Empirical Issues in the Theory of Transformational Grammar, mimeo, M.I.T., Cambridge, Mass.; R. Jackendoff, An Interpretive Theory of Negation, Foundations of Language 5, 1969, 218—241; s touto změnou nesouhlasí zejm. J. J. Katz, např. ve stati Generative Semantics is Interpretive Semantics, Linguistic Inquiry 2, 1971, 313—331, zejm. s. 315.

[3] Viz např. G. Lakoff, On Generative Semantics, mimeo; týž, Linguistic and Natural Logic, Studies in Generative Semantics 1, Ann Arbor 1970 (v tisku v čas. Synthese). Že každé z obou uvedených řešení vztahu mezi sémantikou a gramatikou má své nevýhody, je zřejmé z námitek, které zastánci jednoho z nich uvádějí proti druhému.

[4] Tak např. T. Kaneko, Zum Problem der Topikalisierung, ve sb. Probleme und Fortschritte der Transformationsgrammatik, Max Hueber, Linguistische Reihe 8, 1971; S. Kuno, The Position of Locatives in Existential Sentences, v čas. Linguistic Inquiry 2, 1971, 333—378.

[5] Některé nepřesné formulace Chomského tuto skutečnost spíše zatemňují (viz k tomu naši stať Focus and Topic/Comment in a Formal Description, která vyjde ve sb. přednášek z mezinár. konference o strojové lingvistice, konané v září 1971 v Debrecíně, srov. SaS 33, 1972, 77—79).

[6] Ve své kandidátské disertaci Kvantitativní rozbor věty a výpovědi v češtině, Praha 1970; srov. též připrav. disertaci K. Paly; opačný názor zastává nově např. J. S. Martemjanov.

[7] Viz její stať Some Remarks on Presuppositions (vyjde v Prague Bulletin of Mathematica Linguistics 17, 1972; předneseno na konferenci uved. zde v pozn. 5).

[8] To by odporovalo jinak běžnému (fillmorovskému) pojetí, podle něhož např. sloveso kritizovat zahrnuje presupozici o tom, že kritizovaný danou činnost uskutečnil.

[9] Že i toto rozlišení samo je spojeno se složitou problematikou, neboť třídění sloves jako jeho podklad nestačí, to ukazuje E. Benešová, Některé otázky aktuálního členění a slovosledu v češtině, SlavPrag 13, 1971, 179—198.

[10] Viz např. jeho studii A Three-Level Approach to Syntax, TLP 1, 1964, 225—240, zejm. s. 229; dále jeho stať Znovu k problematice „označování“ a „vyjadřování“, SaS 28, 1967, zejm. s. 307 (kde však jde o „užití“ jako jinak vymezenou třídu výpovědních událostí).

[11] Viz např. příspěvek M. Dokulila, sb. Otázky slovanské syntaxe II, Brno 1968, s. 310n.

[12] I uvnitř této části mohou ovšem být jednotlivá závislá určení (přívlastky nebo jejich části aj.) kontextově zapojená, to však je už záležitostí nižších vrstev aktuálního členění, zejm. v souvětí, srov. k tomu A. Svoboda, The Hierarchy of Communicative Units and Fields as Illustrated by English Attributive Constructions, Brno Studies in English 7, Brno 1968, 49—101.

Slovo a slovesnost, volume 33 (1972), number 2, pp. 160-164

Previous Arnošt Lamprecht: K depalatalizaci v staré češtině

Next Milan Romportl: Intonace a akustická syntéza řeči