dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

K otázce funkčního rozpětí odborného stylu

Václav Křístek

[Articles]

(pdf)

К вопросу функционального диапазона научного стиля / Le diapason des fonctions dans le style scientifique et technique

Mezi funkčními styly spisovného jazyka českého je v současné době, jak se všeobecně a jistě správně soudí, styl odborný nejvyhraněnější a v jejich hierarchii zaujímá přední místo.[1] Zdůraznit je ovšem třeba v současné době, protože „funkční rozvrstvení spisovného jazyka není konstantní,[2] nýbrž proměnné, v závislosti na měnících se úkolech, jež společnost spisovnému jazyku klade a které souvisejí s vývojovým stupněm dané společnosti, dále pak s tím, kdo je nositelem spisovného jazyka, jaká je společenská struktura společnosti, jejíž členové (ať již všichni nebo větší či menší část) spisovného jazyka užívají.

Diferenciaci spisovných jazykových projevů v českém jazyce můžeme sledovat od dob velmi starých a prakticky ve všech vývojových etapách; v současné době se vykrystalizovaly čtyři základní funkční útvary (tvoří je stylová oblast běžně dorozumívací, odborná, publicistická a umělecká).[3]

Jak se toto vedoucí postavení odborného stylu projevuje a hlavně z čeho vyplývá?

Stručně řečeno projevuje se tím, že poměrně vyhraněné, specifické prostředky odborného stylu (jakožto „po výtce“ spisovné) se uplatňují i za hranicemi odborné stylové oblasti, např. v projevech běžně dorozumívacích. Jde o takové jevy jako občasné preferování konstrukcí jmenných před slovesnými, forem pasívních před aktivními. Nápadné jsou i drobnější prostředky jako složené předložkové výrazy (dříve často odmítané a právě specifickou potřebou odborného stylu legalizované) jako za účelem, se zřetelem, s pomocí …, nebo nové rekce sloves, zpravidla rekce akuzativní na úkor předložkových (diskutovat něco, uvažovat něco aj.). Mohly by se zde uvést i složitější konstrukce souvětné, které jsou velmi časté právě v odborných projevech jako forma vyjádření složitějších myšlenkových celků a závislostí, ovšem ty nejsou typické jen pro styl odborný.

Složitější je ovšem přijatelně vysvětlit, z čeho tato „expanze“ prostředků odborné stylové vrstvy vyplývá. Jistě z dnešního vedoucího postavení odborného stylu mezi ostatními funkčními styly, ale tím se otázka nezodpovídá, nýbrž jen posouvá, protože zbývá osvětlit, odkud se toto vedoucí postavení vzalo.

Domnívám se, že nevyplynulo z nějakého kvalitativního hodnocení specifických prostředků odborného stylu podle zřetelů např. etických nebo estetických (ač nepřímé, okrajové působení těchto faktorů zcela vyloučit nelze), nýbrž z faktorů povahy společenské, na něž jazykové dění bezprostředně navazuje a které obráží.

Tu je třeba alespoň ve stručnosti vrátit se zhruba do počátků třicátých let minulého století, kdy se už v širším měřítku projevují výsledky nástupu jungmannovské generace. Ale to se teprve odborná terminologie různých oborů tvoří, nikoli ovšem zcela nově, nýbrž zčásti i v návaznosti na tvorbu generací předchozích, zejména [174]humanistických. O existenci propracovaného odborného stylu v dnešním slova smyslu nelze ještě mluvit, takže je jasné, že tehdy musela platit v rámci rozvrstvení spisovného jazyka jiná posloupnost. Zhruba lze říci, že přichází etapa, v níž o vedoucí postavení usiluje jazyk projevů uměleckých, ať již v tvorbě přeložené nebo původní. Takový byl alespoň záměr generace jungmannovské. Ale vývoj šel rychle kupředu a táž generace obroditelů českého jazyka a její následovníci vytvářejí (zejména tvorbou vědeckého názvosloví různých vědních oborů) předpoklady právě pro to, aby se v brzké budoucnosti dostávala postupně na vyšší úroveň čeština projevů odborných.[4]

Rozhodující pro další vývoj je ovšem společenská potřeba a její tlak. Tento tlak, nutí zejména ve sféře výrobní stále širší vrstvy společnosti získávat odborné poznatky a spolu s nimi zvládat i nástroj dorozumění. To je umožňováno i příslušnými společenskými institucemi (v širokém slova smyslu, např. povinná školní docházka, u nás jedna z prvních vůbec, rozvoj českého středního školství a vyššího výběrového školství odborného, včetně vysokého školství technického, vydělení české části university Karlovy atd. K tomu přistupují později i svépomocné a j. formy lidového vzdělávání).

Se sférou výrobní souvisí a na ni organicky navazuje i sféra politická. Za Rakouska nejde ovšem ani tak o stupně politické správy, jako spíše o různé formy organizovanosti společnosti, o činnost spolkovou (srov. např. vznik Sokola, Hlaholu atd.), vznik politických stran (rozumí se buržoazních) a počátky uvědomělé organizovanosti dělnictva, počátky dělnického hnutí. Je evidentní, že jazyk jako dorozumívací prostředek, má v tomto rušném společenském dění významnou úlohu.

Dosud byla řeč o sféře výrobní a sféře politické. Zbývá sféra třetí, věda,[5] pro odborný styl oblast nejvyhraněnější.[5a] Tu lze snad jen velmi stručně poznamenat, že obě sféry předcházející, tj. výrobní a politická, vytvářejí stále širší bázi i pro sféru nejnáročnější, sféru vědní. Význam odbornosti stále stoupá. Stoupá i význam vědeckého přístupu při řešení všech odborných problémů, stoupají požadavky na teoretickou propracovanost vědních oborů, hledají a nacházejí se exaktní metody bádání, sleduje se rozvoj vědních oborů v mezinárodním měřítku. Ruku v ruce s tímto velikým a rychlým rozmachem vědy zdokonaluje se i nástroj dorozumívání v této oblasti.

Je však třeba připomenout, že konkurence němčiny (vyznačující se relativně vysokou úrovní propracovanosti výrazových prostředků i pro oblast odborného dorozumívání) je v té době stále přítomná. V té věci se situace mění až v r. 1918, a to s obnovením české státnosti, se všemi důsledky, které z tohoto faktu pro naši problematiku vyplývají. Na Slovensku je situace zčásti jiná.

Období první republiky je pro rozvoj odborného stylu obdobím krystalizačním. Závažné změny přináší pak r. 1945, konec druhé světové války a osvobození našich zemí Sovětskou armádou, a ovšem rok 1948, kdy se do široka otevřely všechny možnosti uplatnění co nejširších mas ve všech sférách, pro něž je odborný styl nejvlastnějším dorozumívacím nástrojem. Zejména jde též o aktivní účast lidu na správě a řízení společnosti.

[175]To jsou faktory nejzávažnější. Jsou ovšem i jiné, patří k nim např. měnící se poměr mezi počtem aktivních a pasívních uživatelů jazyka v dané stylové oblasti. Ten je nápadný, srovnáme-li styly umělecké a styl odborný. Opačná je situace, porovnáme-li styl běžně dorozumívací a odborný, ač i zde se ruku v ruce s rozvojem společnosti kvantitativní poměr mění. Tady snad je na místě poznámka, že kromě faktorů objektivně daných mohou ve prospěch vyššího postavení odborného stylu působit do jisté míry i faktory subjektivní (individuální nebo interindividuální), plynoucí ze zdravé prestiže člena socialistické společnosti, který se snaží nabývat dobrých odborných znalostí a s nimi i odborných vyjadřovacích prostředků, od čehož je pak jen krůček, aby právě tyto formy vyjadřování hodnotil jako spisovné katexochén, a tedy nejvýše.

Vnějším ukazatelem váhy odborného stylu je pak respektování jeho specifických vyjadřovacích potřeb jak v oblasti lexika (terminologie), tak i v oblasti gramatické, jak na to na počátku třicátých let přesvědčivě upozornil B. Havránek[6] a postupně i další, mezi nimi např. i náš jubilant.[7]

Přijímáme-li všeobecně, že se v současné době vykrystalizovaly čtyři základní funkční styly spisovného jazyka, které se vyznačují diferencovanými vyjadřovacími potřebami a z nich plynoucími diferencovanými vyjadřovacími prostředky, neznamená to, že bychom chtěli vidět mezi těmito útvary ostré předěly; vždyť jsou to koneckonců funkční útvary téhož spisovného jazyka. Existují tedy přechodová pásma. Avšak na druhé straně plynulost těchto přechodů není na překážku tomu, abychom neviděli specifiku jednotlivých útvarů. Pro funkční rozpětí odborného stylu je zvlášť příznačné, že jeho prostředky (v míře rozhodně větší, než jak by vyplývalo z jeho vedoucího postavení) přesahují hlavně do dvou oblastí: umělecké a publicistické. Ne ovšem zase v celé šíři, nýbrž v příslušných vazbách na tematiku projevů a jisté slohové útvary (jak chceme dále ukázat).

Na pomezí mezi stylovou oblastí odbornou a uměleckou stojí esej. Zpravidla se uvádí, že je na ústupu, což je jistě pravda, máme-li na mysli ten specifický slohový útvar, jak se vyhranil v literárněvědné stylistice. Avšak uvolníme-li poněkud hranice tohoto útvaru a budeme-li sem řadit i jiné, příbuzné útvary, což je nejen možné, ale podle mého mínění i účelné, např. moderní literárněvědná pojednání nebo pojednání a úvahy uměnovědného charakteru vůbec, pak zjistíme, že tato pomezní oblast je poměrně dosti frekventovaná. Jako příklad jazykového projevu tohoto charakteru jsem zvolil knihu V. V. Štecha Čtení o Antonínu Slavíčkovi (Praha 1961).

Tematicky i základní dikcí je to jazykový projev, který zůstává plně na půdě odborného stylu. O tom svědčí např. zhuštěný výraz s těžištěm na pojmové stránce, vyjadřované jmennými konstrukcemi.

Nejprve ho v souhlase s dobou vábila pitoresknost staroby, prejzy a omšelé zdi, množství drobných podrobností, neobyčejná konfigurace omšelých staveb, které ztrácejí hmotnost ve večerním soumraku (s. 40); To, že tato malba silně působí, je pro mocné uchopení a pochopení přírody (s. 11); … toto umění přímého zrakového dojmu (impression) je ve své podstatě zase realismem, tvůrčím zkoumáním, přisvojováním daného světa (s. 77).

Vedle podstatných jmen slovesných, jak jsme viděli výše, slouží Štechovi k zhutnění výrazu častá, někdy i hromaděná substantiva na -ost (smyslovost, optičnost, malebnost, pitoresknost, úsilí o obrazovost; např. taková blízkost a mnohotnost článků nutila k barevnému vyrovnávání různých věcí a vedla k rozšíření prostředků, s. 51). Někdy mu poslouží k témuž cíli i zhutňující adverbium × : Věděl všechno o barvě, chápal bratrsky tvary (tj. velmi důvěrně, jako známe svého bratra, s. 67); Mánes se [176]hranil směrově (vyhraňoval co do uměleckého směru, s. 32). Dokonce i sloveso, jinak, prvek pro dynamizaci projevu, je v kontextu spíše třeba chápat s důrazem na pojmovou stránku: Potřeboval poznati hmotu v souvislosti s lidmi a namáhal se, aby ji malířsky přeložil, nahradil, vyjádřil (s. 98). Novotvary, s kterými jsme se v příkladech setkali (mnohotnost, obrazovost, bratrsky chápat) a ovšem četné další ukazují už k přechodovosti tohoto útvaru.

Štech pracuje s ustáleným názvoslovím, srov. výše v jiné souvislosti uváděné termíny a dále např.:

Dlouho necenil ani francouzské impresionisty, protože mu byl cizí jejich formalismus, jen smyslová optičnost názoru (s. 41); Způsobil tak u Slavíčka (Josef Schusser) změnu ze šedi do barvy a podnítil širší rukopis štětcový (s. 22); … nezdar díla, v kterém zřetelně usiloval dostati se za meze impresionistické zprávy až k monumentální výrazové synthese, jakou napověděl „Pohled k Troji“ (s. 66).

Tady už často vidíme příklady obrazného vyjadřování, metafory, z nichž některé plní i funkci termínů (impresionistická zpráva aj.). Jinde mluví o zprávě o světě (To, co hledala věda a po čem se ptala filosofie, co je vlastně skutečnost, našlo ve výtvarnictví viditelné řešení ve zprávě o světě a v jeho popisu, s. 72), o malířské mluvě (s. 46), mollová píseň jara (jako označení malířského motivu, s. 30), maloval břeskné fanfáry, jakou byl „Červnový den“ (s. 30) aj. Dále sem patří velký básník lesa (tj. J. Mařák, s. 18), zuřivec malby (50), lyrika hmoty (58). Typické je užívání terminologických ekvivalentů, těžených z výtvarnické mluvy profesionální:

Jestliže v počátcích své malířské dráhy vycházel z černé a bílé a železitých oxydů, nanášených pastosně, bez lazur, a působících hlínově, přibíral později lehčí kobalty a kraplaky, sestavoval si z prvotních Mařákových tónů novou paletu (s. 102). [Pozn. Zde i kontrastně konfrontační větné schéma, rovněž relativně časté v odborných projevech.] — Domů jel přes Brusel, kde se seznámil s primitivy (tj. tvůrci tzv. naivního, primitivního umění (s. 55). — Jsou to především pražské vnitřky, jako je „Uhelný trh“ (s. 57) … počal tento obraz oblohou, neboť mu bývala klíčem k barevnému řešení spodku (s. 67); … zdůrazňoval psychické vlastnosti barvy a nedovoloval malovat jedovatě (takovým tónům říkal „trumpety“), také ne šedě nebo v určitých omáčkových tónech (s. 19).

Snad těchto několik ukázek (převažují ty „přechodové“) může ilustrovat, co mám na mysli. Pro úplnost třeba poznamenat, že existují styčné body mezi stylem odborným a uměleckým i jiného druhu, např. jestliže Adolf Branald užívá v některých svých pracích z důvodů charakterizačních lékařské terminologie a frazeologie, nebo jestliže M. Holub pracuje místy s těmito prostředky i ve verších. To je ovšem jiná věc a spíše charakteristický znak uměleckého stylu (tj. využívání prostředků jiných funkčních stylů, popř. i prvků nespisovných, často k dokreslování prostředí a situací).

Jinou pomezní oblast představují některé typy jazykových projevů politických, které svou základní orientací patří k oblasti stylu odborného, některými prvky ukazují k stylu publicistickému.

Např. projev Klementa Gottwalda s názvem O politice Komunistické strany Československa (jde o přednášku na školení pro okresní a krajské funkcionáře z července 1945) je bezesporu z hlediska jazykového třeba zařadit do stylu odborného, a to proto, že jeho tematika je odborná (odborný výklad o stanoviscích a praktických krocích KSČ v době ohrožení republiky, za okupace a po osvobození); projev je zaměřen na žádoucí přesnost, ale zároveň též na srozumitelnost a přístupnost. Užívá se v něm odborných termínů. Na druhé straně jsou však přítomny prvky agitačně propagační, tj. zaměření na přesvědčivost a na získání posluchačstva. Znamená to tedy, že jde o projev odborně popularizační, s prvky, které dnes pokládáme za stylovou vrstvu oblasti publicistické. Několik příkladů:

[177]Zahraničně politicky jsme tehdy navrhovali a prosazovali, aby se republika co nejvíc opřela o Sovětský svaz a aby se soustavně na západě v demokratických státech burcovala demokratická veřejnost proti hitlerovskému nebezpečí, které — jak jsme tehdy předvídali — bude hrozit nejen republice, nýbrž v zápětí se obrátí i proti západu (K. Gottwald, Deset let, Praha, vyd. 9., s. 278; dále budu uvádět v závorce jen číslo, označující příslušnou stránku sborníku).

Jde o složitý souvětný celek (nikoli však nepřehledný), s tendencemi po jistém zhuštění (např. Zahraničně politicky, tj. asi pokud se týče našich postojů v oblasti zahraniční politiky). K znakům odborného stylu patří také větná vsuvka, která však zde je trochu jiného charakteru a podává doplňující, agitačně využité sdělení. Dále sem patří využití ustálených termínů (demokratický stát, demokratická veřejnost, západ). I jinak pracuje autor s termíny, ale vždy s vědomím, aby jejich přílišným užíváním nesnížil srozumitelnost. Proto je někdy termín vysvětlen, zpravidla přístupnějším českým synonymem: A po stejné linii se pohybují také ekonomická (hospodářská) opatření (s. 283). Jinde je termín vzhledem k záměru projevu (školení) obšírně vykládán. Např. musíme odpovědět na teoretickou otázku …, co je vlastně revoluce (s. 282). V dalších třech odstavcích se pak podává výklad pojmu z hlediska obecného i z hlediska tehdejší naší situace.

Pro odborný styl popularizační je dále typické hromadění synonym, popř. jejich kontextových ekvivalentů, při čemž (např. v následujícím příkladu) se často objevují prostředky kontaktové, ukazující už dále k publicistickému stylu.

Druhá otázka v této souvislosti zní: Jsou možnosti naší národní a demokratické revoluce vyčerpány? Jinými slovy, můžeme s těmi silami, jež jsme dovedli zformovat do boje proti Němcům a proti českých zrádcům, jít ještě dále společně? Nebo ještě jinými slovy: stojíme na začátku nebo na konci této vývojové etapy?

Bylo by možno uvést mnoho dalších příkladů z téhož projevu i z obdobných projevů jiných (řečnické otázky a další prostředky kontaktové, automatizace, aktualizace, popř. i jejich konfrontace, mající za cíl vyvolat napětí posluchačů, popř. čtenářů, a zvýšit tak jejich zájem o obsah sdělení). Ale snad těch několik příkladů postačí.

Přesahy do hovorového stylu jsou, jak už bylo řečeno, v odborném stylu řídké. Vyplývá to z toho, že obě oblasti stojí jakoby na opačných pólech. Přesto však se najdou i takové příklady. Patří sem patrně vstupní nebo závěrečné formule osobní korespondence (z běžně dorozumívací sféry). Najdou se také případy jakési hyperkorekce typu za účelem nemoci se zavírá ve 20 hodin (pisatel se chce vyjádřit co nejspisovněji) apod.

Oblast, v níž se jako dorozumívací nástroj uplatňuje odborný funkční styl, sama o sobě velmi široká, je tedy ještě dále rozšiřována těmito pomezními sférami.

Zatímco toto funkční rozpětí se realizuje v jedné, a to horizontální rovině (graficky bychom si to mohli znázornit kruhem, představujícím rozvětvenou oblast odborného vyjadřování na jeho vnějších obvodech by byly obousměrné přesahy do sousedních oblastí, znázorněných rovněž plošně, kruhem), existuje, pokud jde o odborný styl, ještě i jiná spojitost, a to spojitost, kterou bychom mohli znázornit spíše na ose vertikální. Je to vzájemný vztah odborného vyjadřování spisovného a vyjadřování profesionálního (resp. slangového). Tyto spojitosti byly nepřímo naznačeny již výše, např. využívání lexikálních prvků terminologické povahy původem slangových, srov. v příkladech z V. V. Štecha kraplaky, pražské vnitřky, řešení barevných spodků atd. Jde také o spojitost v oblasti gramatické, pro něž jsme jako příklad volili akuzativní reakci slovesa uvažovat, o níž Dokulil v citovaném článku právem říká, že je „původem ze slangu, z řeči pracovní“. Je pochopitelné, že tyto spojitosti nejsou „frontální“, nýbrž že se týkají především jedné ze tří hlavních oblastí od[178]borného stylu, oblasti výrobní (ale nejen jí[8]). Takové spojitosti by bylo možno pro některá odvětví dokumentovat jak z hlediska vývojového (při formování a doplňování odborné terminologie spisovné hledá se často opora ve vyjadřování slangovém), tak také z hlediska stavu současného. Ale to by už byla jiná kapitola.

 

R É S U M É

Zum Problem des Funktionsbereichs des fachlichen Sprachstils

Der Autor geht in dieser Arbeit von den Ergebnissen der bisherigen theoretischen Studien auf diesem Gebiet aus (insbesondere von den Resultaten der Diskussion über die Fragen der verschiedenartigen Funktionen der Schriftsprache, des Sprachstils und der Stilistik — siehe SaS 16, 1955) und versucht auf Grund eines kurzgefaßten Rückblicks auf die Entwicklungsgeschichte dieses Problems und auf Grund der Analyse des heutigen Zustands darzulegen, warum in der gegenwärtigen Hierarchie der Sprachstile der Fachstil am höchsten steht und wodurch dies zutage tritt. Etwas ausführlicher werden zwei Übergangssphären des Fachstils behandelt, und zwar die Stilgattungen des Essays und der politischen Ansprache (durch das Buch von V. V. Štech Čtení o Antonínu Slavíčkovi und einen Artikel von Klement Gottwald repräsentiert). Diese Übergangssphären stellen eine deutliche Ausdehnung des an sich schon umfangreichen Gebiets dieses Stils dar.

Es ist noch eine andere Bindung des Fachstils vorhanden — die organische Verknüpfung dieses funktionalen Stils der Schriftsprache mit der professionellen Redeweise, bzw. mit dem Berufsslang, und zwar im Bereich der Produktionsarbeit des Menschen (aber nicht nur in diesem). Das betrifft vor allem das Lexikon, teilweise auch die Grammatik (zum Beispiel die Bildung neuer terminologischer Einheiten auf Grund des Slanges, Änderungen in der Verbalrektion usw.)


[1] Srov. o tom E. Pauliny, O funkčnom rozvrstvení spisovného jazyka, SaS 16, 1955, s. 24: „odborný štýl sa dnes hierarchicky hodnotí najvýše.“ Naposled A. Jedlička a kol., Základy české stylistiky, Praha 1970, s. 37: „Odborným projevům přísluší dnes v našem životě jak z hlediska kvantitativního, tak z hlediska společenského a kulturního přední místo.“

[2] Srov. B. Havránek, K funkčnímu rozvrstvení spisovného jazyka, ČMF 28, 1942, přetištěno v kn. Studie o spisovném jazyce, Praha 1963, s. 62.

[3] Toto rozdělení se nepřijímá bez výhrad. Publicistický styl jako samostatný útvar se u nás všeobecněji uznává vlastně až po tzv. liblické konferenci o stylu a stylistice z listopadu 1954. Referáty a koreferáty tam přednesené a později otištěné v SaS 16, 1955, zejména práce K. Hausenblase, E. Paulinyho, P. Trosta, M. Jelínka, J. Filipce a dalších spolu ovšem se staršími studiemi, jež byly otištěny v SaS 7 i jinde (studie Havránkovy, Mathesiovy, Trávníčkovy, Skaličkovy, Horálkovy), jichž se i výše jmenovaní autoři dovolávají, jsou teoretickým východiskem i těchto mých několika poznámek.

[4] To vše je řečeno ve velmi zjednodušující zkratce. Nemluví se např. o poměru spisovného jazyka psaného a mluveného a o vývoji tohoto vzájemného vztahu, pro tuto dobu zvlášť důležitého. Jde však jen o hrubý přehled, snad pro naši potřebu postačující. Důkladný obraz tohoto vývoje podává ve známé práci Vývoj spisovného jazyka českého B. Havránek.

[5] Přejímám v tomto ohledu v podstatě Jelínkovo vymezení oblastí odborného stylu, které pokládám za výstižné, stov. M. Jelínek, Odborný styl, SaS 16, 1955, s. 28.

[5a] Autor do funkčního útvaru odborného bez dalšího zařazuje i funkční styl vědecký; v poslední své popularizační stati O teorii spisovného jazyka (NŘ 52, 1969, s. 72) počínám si sám obdobně, ale k základní funkci odborné přesto připomínám „u níž považuji stále za užitečné rozeznávat obecně pracovní jazyk a jazyk vědecký“; mezi těmito „jazyky“ jsou totiž velmi hluboké rozdíly v rovině sémantické, v poměru k označovanému, k denotátu. Ovšem jde zde zčásti o rozdíly stupňovité a nadto s přechody, jak autor sám dále uvádí. BHk

[6] Srov. studii Úkoly spisovného jazyka a jeho kultura, sb. Spisovná čeština a jazyková kultura, Praha 1932, přetišť. v cit. kn. Studie o spisovném jazyce, s. 30n.

[7] Srov. mj. četné jeho články ve výběrech jazykových koutků Čs. rozhlasu, např. Uvažujeme o vazbě slovesa uvažovat (druhý výběr, s. 246) a m. j.

[8] Např. zdrojem spisovného odborného výraziva sportovního bývají poměrně dosti často výrazy původně slangové (odbíjenkář, pozemkář aj.).

Slovo a slovesnost, volume 33 (1972), number 2, pp. 173-178

Previous Jaromír Bělič: K české dialektologické terminologii

Next František Kopečný: Lze, nelze, nelzelo…