Pokus o výklad přístavkového vztahu

Josef Hrbáček

[Articles]

(pdf)

Попытка изложить отношение аппозиции / Essai d’une interprétation du rapport de l’apposition

Po výkladech Mathesiových a Hrabětových je vcelku jasná povaha apozičního vztahu jako syntaktického vztahu významového. Jde o vztah smíšený: polodeterminační, polopredikační. Nebo je možno též říci, že apoziční vztah je zvláštní druh vztahu determinačního, který vyjadřuje nevětně i predikaci.[1] Polopredikační charakter je nejzřetelnější u substantivní apozice zařazující, je-li základní a apoziční výraz v nominativě; v jiných případech je poněkud méně zřetelný. Predikační charakter apozice souvisí s významem široké totožnosti, který apozice vyjadřuje (V. Mathesius). Do významu široké totožnosti se zahrnuje i vztah vysvětlovací.[2] Formálním příznakem predikačního charakteru apozice je nesplývavé připojení apozičního členu k členu prvnímu. Těsné spojení dvou substantiv v témž tvaru (typ ‚město Praha‘) není spojení polopredikační, nýbrž determinační, a proto je nutno tyto případy z apozice vyloučit, přestože některé formální znaky jsou s apozicí shodné.

Mnohem menší jednota názorů je v otázce, jakým formálně syntaktickým vztahem je apozice vyjádřena. Mathesius mluvil o tom, že apozice je vyjádřena „prostě přiřazeným souřadným výrazem jmenným“, Fr. Kopečný se o ní vyjadřuje jako o „zvláštní, zaměnitelné, ‚souřadné‘ determinaci“.[3] Vedle výkladů, že členy v apozici jsou spojeny souřadně, se v naší syntaktické literatuře rozšířil výklad, že apozice je shodný přívlastek, tedy člen závislý, jehož závislost se realizuje shodou (kongruencí).[4] Závislost přístavku se pokoušel zdůvodnit Vl. Hrabě tím, že dokazoval rozdíl mezi apozicí a koordinací (o. c., s. 61). Avšak důkazem, že je rozdíl mezi apozicí a koordinací, se nedokazuje automaticky závislost apozice. Idea závislosti přístavku vede Hraběte až k tvrzení, že u „apozitivně kladených útvarů s finitním slovesem“, jako je např. druhá věta ve spojení: Navíc pak musí každý chozraščotní podnik vytvářet plánem stanovenou akumulaci, tj. musí dosahovat aspoň plánem stanoveného zisku, „jde o zvláštní typ věty vedlejší, větu přístavkovou“ (o. c., s. 71), což by znamenalo, že cit. doklad je souvětí podřadné (!). Avšak tzv. shoda přístavku neznamená jeho závislost. Je nutno připomenout, že shoda se v našich mluvnicích nechápe jednotně, shodou se někdy rozumějí dvě věci: (1) druh vztahu závislosti, při němž závislý člen přebírá mluvnické kategorie od řídícího členu, (2) tvarová stejnost větných částí, vzniklá tím, že části jsou stejným způsobem závislé na jiném členu (Šmilauer, o. c., s. 70n.). U apozice lze mluvit o „shodě“ pouze v druhém významu. Shodu jako výraz závislosti jednoho členu na druhém nelze u apozice prokázat: (1) v apozici mohou být i výrazy, které se shodovat nemohou (adverbiální, větné, [224]větný člen a věta), (2) apoziční výrazy nemusí být shodné v rodě a v čísle (Jana, děvčátko sotva tříleté; obě děti, Petr i Pavel) a stejnost v pádě dvou jmenných výrazů, které jsou ve stejném vztahu k jinému výrazu, není příznakem shody jako závislosti. Bylo by pro větší přesnost záhodno obojí „shodu“ od sebe terminologicky odlišit. Shodu v druhém významu (pokud jde o výrazy substantivní, je omezena na stejnost v pádě) lze nazývat stejnou syntaktickou úrovní (členů).[5] Na stejné syntaktické úrovni nejsou jen členy, které jsou ve vztahu apozičním (A), ale rovněž několikanásobné členy (B) a členy „stejnorodé“ (C), tj. členy, které jsou na stejné syntaktické úrovni, ale ve vztahu determinačním (ředitel Novák, včera večer apod.).[6]

 

Schematicky lze shody a rozdíly mezi třemi typy stejné úrovně členů vyjádřit takto:

(1) stejná úroveň	(1) stejná úroveň	(1) stejná úroveň
(2) apozice	(2) koordinace	(2) determinace
(3) —	(3) souřadnost	(3) —

 

Stejnorodými rozumíme členy, které jsou funkčně stejného druhu. Jde (1) o syntaktická substantiva: město Praha, ředitel Novák, chudák maminka, já hlupák ap., (2) o syntaktická adjektiva: nový jarní (kabát), druhá závažná (otázka), náš studentský (časopis) apod., (3) o syntaktická adverbia: včera večer, dole pod podlahou, na nádraží v hale ap. Stejnorodé členy mají ve struktuře věty stejnou funkci, jde-li o členy závislé, jsou závislé stejným způsobem. Společné syntaktické vlastnosti všech tří typů stejnorodých členů, které z nich tvoří v podstatě jeden syntaktický jev, jsou tyto: (1) stejnorodé výrazy nejsou na sobě závislé, (2) nejsou ve vztahu souřadnosti, (3) jsou na stejné syntaktické úrovni, (4) jsou ve vztahu determinačním.[7] Za členy stejnorodé lze považovat pouze členy stejné syntaktické úrovně (tj. stejným způsobem se vztahující k jinému společnému členu), u příslovečných členů, kde závislost nebývá zřetelně vyjádřena, tvoří stejnorodý člen výrazy téhož významového druhu, které zpravidla vyjadřují buď označení téhož místa, nebo času. Každý z uvedených tří typů stejnorodých členů má však i své specifické vlastnosti dané způsobem vyjádření a druhem závislosti.

Typ adjektivní se jeví jako nejméně samostatný, protože na adjektivní formě se nejzřetelněji projevuje závislost na řídícím substantivu. Označuje se zpravidla jako „postupně rozvíjející přívlastek“. Termín rozvíjející znamená v našich syntaktických pracích zpravidla závislý, adjektivní přívlastky však na sobě závislé nejsou; proto termín postupně rozvíjející není podle našeho názoru vhodný, jde pouze o postupnou determinaci:

syntaktická závislost:
	nový    jarní    kabát
sémantická determinace:

[225]Třetí typ stejnorodého členu se syntaktickými adverbii je výsledkem závislosti slabé, takže není vždy jasné, na čem jsou adverbiální výrazy závislé a zda jsou závislé na společném členu řídícím. Např. při obráceném pořadí výrazů ve spojení na nádraží v hale, tedy v hale na nádraží lze považovat druhý předložkový výraz za závislý na prvním jako neshodný atribut (v hale na nádraží = v hale nádraží, v nádražní hale; nominativní podoba tohoto spojení je: hala na nádraží) (srov. H. Křížková, o. c., s. 43). Slabá závislost na řídícím výrazu adverbiální členy relativně osamostatňuje; to má odraz v poněkud jiné organizaci sémantických vztahů, než jak je tomu u stejnorodého přívlastku. Zpravidla se adverbiální výrazy řadí od výrazu obecnějšího významu k speciálnějšímu, a proto první výraz bývá determinován dalším a společně pak determinují výraz řídící:

syntaktická závislost:
	přijel    včera    večer
sémantická determinace:

Jen zdánlivě zcela jiný je typ substantivní (město Praha). Je totiž relativně nejméně závislý, protože vystupuje často ve funkci podmětu. Ani v tomto typu však není jedno substantivum závislé na druhém, neboť ve všech syntaktických funkcích, které toto spojení může mít, jsou obě substantiva ve stejném tvaru, a to takovém, který vyžaduje příslušná konstrukce. Např. ve větě Navštívili jsme město Prahu jsou obě substantiva v akuz. jako dva objekty, z nichž jeden determinuje druhý na stejné úrovni. Totéž platí pro spojení typu: Navštívili jsme chudáka maminku. V žádném z těchto případů nejde o shodu substantiv jako výraz závislosti jednoho na druhém, nýbrž obě substantiva jsou na stejné syntaktické úrovni. Není proto důvodu, abychom jedno z nich považovali za přívlastek, přívlastek je člen závislý (na substantivu). Vystupuje-li takové substantivní spojení ve funkci podmětu, pak shoda přísudku ukazuje, které z obou substantiv je významově základní, čili ukazuje směr determinace. Mezi typem město Praha a chudák maminka je rozdíl ve směru determinace, jak ukazuje zejména různost shody přísudku, popř. i jiné znaky (město Praha bylo založeno ale chudák maminka se toho nedožila).[8] Jsou-li na stejné úrovni spojena dvě substantiva různé rodové příslušnosti, může se přísudek shodovat pouze s jedním z nich. Je přirozené, že se shoduje s tím, které tvoří sémantický základ spojení. Od stejnorodých členů adverbiálních a adjektivních se stejnorodé substantivní výrazy ve funkci podmětu liší sémanticky tím, že nedeterminují postupně jiný člen, nýbrž jeden substantivní výraz determinuje druhý. V typu město Praha nejde tudíž podle našeho názoru o přívlastek, ale nejde ani o přístavek, protože vztah substantiv není apoziční, nýbrž determinační. Spojení město Praha tvoří člen stejnorodý, tj. je-li např. ve funkci podmětu, je celý podmětem. Přechod mezi stejnorodým a apozičním spojením tvoří typ Neruda-kritik, srov. Shoda jmen i povolání naznačuje příbuznost mezi Josefinou Bergmanovou, učitelkou hudby, a mezi Josefinou-konzervatoristkou (M. Kundera). Častěji se vyskytuje toto spojení bez spojovníku nebo čárky: Ostře se stavěl proti kultu Machara pamfletisty (cit. podle Vl. Šmilauera, NS², 369). Nevýraznost pauzy nebo nedostatek pauzy je kompenzován opačným pořadím substantiv (ve srovnání se stejnorodým spojením kritik Neruda), tedy pořadím, které je obvyklé v predikaci.

Otázku syntaktického vztahu výrazů, které jsou v apozici, by bylo sotva možno uspokojivě vyložit, kdybychom se nepokusili o propracovanější a diferencovanější pojetí formálně syntaktických vztahů, zejména souřadnosti. V systému syntaktických vztahů nelze podle našeho názoru vystačit jen s opozičním poměrem závislost-[226]souřadnost. Nechceme-li se omezit jen na negativní a příliš obecné vymezení souřadnosti, tj. chápat souřadnost jako všechno, co není závislost, musíme nejen oddělit souřadnost jako pozitivně určený větný vztah od juxtapozice jako vztahu nulového, ale musíme též rozlišit souřadnost, stejnou syntaktickou úroveň a několikanásobnost.

Stejná syntaktická úroveň dvou členů ve větě předpokládá jejich stejný vztah k členu třetímu. Členy, které jsou na stejné syntaktické úrovni, nejsou však automaticky členy souřadnými, stejně jako pouhá juxtapozice vět neznamená ještě vytvoření souřadného souvětí. Souřadnost je podle našeho názoru spojení dvou nebo několika na sobě vzájemně nezávislých jednotek pomocí souřadicích spojovacích prostředků. Souřadnost je vždy spojena s koordinací, protože prostředky souřadnosti jsou zároveň prostředky koordinace, avšak koordinace nemusí být vždy spojena se souřadností; existuje i koordinace hypotaktická (otec s matkou, matka s otcem). Výrazy v apozici nebo výrazy stejnorodé jsou na stejné syntaktické úrovni, nejsou však souřadné. Proti tomu výrazy několikanásobné jsou takové výrazy, které jsou na stejné syntaktické úrovni (tj. předpokládají stejný vztah k jinému členu v syntaktické konstrukci), a jsou přitom mezi sebou souřadné. To však znamená, že musíme rozeznávat souřadnost dvojí, syntagmatickou (1) a nesyntagmatickou (2). (1) Syntagmatická souřadnost je vztah mezi výrazy stejné syntaktické úrovně, které jsou členem téhož syntagmatu a jsou jak ve stejném formálně syntaktickém vztahu k druhému členu syntagmatu (za syntagma považujeme pouze dvojici spojenou vztahem závislosti), tak ve stejném významovém (determinačním nebo predikačním) vztahu k tomuto druhému členu syntagmatu, např.:

syntaktická závislost:
	nadaný  a   pilný   žák
sémantická determinace:

Syntagmatickou souřadnost nazveme několikanásobností, abychom ji odlišili od souřadnosti nesyntagmatické. Prostředkem několikanásobnosti nejsou pouze souřadicí spojovací prostředky, nýbrž je to spojení prostředků souřadnosti s prostředky stejné syntaktické úrovně, tj. s opakováním stejných prostředků závislosti. (2) Souřadnost nesyntagmatická, kterou můžeme nazývat — uznáme-li několikanásobnost za zvláštní druh vztahu — prostě souřadností, je vztah dvou nebo několika jazykových útvarů (jednoduchých vět nebo podřadných souvětí, popř. i nevětných útvarů) vyjádřený souřadicími spojovacími prostředky.[9] Z našeho výkladu plyne: (1) Navrhujeme rozlišovat souřadnost a několikanásobnost, neboť jde o vztahy z různých oblastí syntaktické stavby jazyka, několikanásobnost má zčásti jiné vyjadřovací prostředky než souřadnost, několikanásobnost je vztah, který může spojovat i člen a vedlejší větu (Zdravý novorozenec se budí k jídlu, nebo potřebuje-li přebalení), kdežto souřadnost nikoli. (2) Nepovažujeme za vhodné ztotožňovat koordinaci s několikanásobností, několikanásobné výrazy jsou sice ve vztahu koordinačním, ale koordinace oblast několikanásobnosti daleko přesahuje.

Na otázku, v jakém formálně syntaktickém vztahu jsou členy v apozici, tedy odpovídáme takto: nejsou ani ve vztahu souřadnosti, ani ve vztahu kongruence, nýbrž jsou na stejné syntaktické úrovni. Stejná syntaktická úroveň je společným syntaktickým znakem členů v apozici, členů několikanásobných a členů stejnorodých. Právě proto je možná poměrně snadná vzájemná transformace těchto syntaktických jevů. Zvlášť snadno — připouští-li to sémantika spojených výrazů — lze měnit stejnorodé členy v apoziční, prostředky tohoto rozdílu jsou často pouze zvukové [227](grafické): Svého štěstí nedošli jen tak bez boje → Svého štěstí nedošli jen tak, bez boje; náš hradecký pluk → náš, hradecký pluk (= náš, to jest hradecký). Protože normální řazení stejnorodých výrazů je řazení od výrazu obecnějšího významu k výrazu užšího významu (náš studentský, dole pod podlahou, dnes dopoledne v deset hodin atd.), nabývá tato apozice významu vysvětlovacího: dole, pod podlahou; dole, tj. pod podlahou apod. Základní typ substantivní apozice má však proti stejnorodému substantivnímu členu pořadí substantiv obrácené (hlavní město Praha — Praha, hlavní město), a to ve shodě se vztahem substantiv v predikaci, takže jde obvykle o typ apozice zařazující. Kdybychom chtěli změnit člen stejnorodý v několikanásobný (tam, kde to sémantika členů dovoluje), museli bychom k tomu použít prostředků souřadnosti a koordinace: Náš a studentský časopis spolu soutěží. Syntaktickou příbuznost všech tří probíraných jevů, založených na stejné syntaktické úrovni členů, tj. apozice, několikanásobnosti a stejnorodosti, potvrzuje transformační syntax, neboť všechny tyto jevy se dají transformačně vyložit stejně, a to jako výsledek vícezákladové transformace. Výsledkem je, že všechny tyto výrazy mohou být více než dvoučlenné.

Výrazy, které jsou ve významovém vztahu apozičním, se vymykají ze vztahu stejné syntaktické úrovně jen zřídka a ve zvláštních případech: (1) Ještě téhož dne soudní lékař oznámil příčinu smrti: otrava svítiplynem; (2) Na křtu jsem dostala staromódní jméno: Žofie; (3) Zela pořád hubuje na pány, od císaře pána až k panu vrchnímu ze dvora (Fr. Hrubín). Jak ukazují doklady, jde (1) o odraz různosti původních rovin projevu, (2) o nominativ jmenovací, který je neshodným přívlastkem, (3) o apozici výčtovou s uvedením krajních příkladů pomocí předložek od — (až)k, od — do ap. Vedle toho porušují vztah stejné syntaktické úrovně nezávislé věty (hlavní), které jsou v apozičním vztahu k závislým větným členům: *Po otci má jen jedno: opovrhuje penězi.[10]

Avšak věty, které jsou v apozičním vztahu k větným členům nebo k vedlejším větám, převážně mají — nebo mohou mít — formu vět vedlejších: *Po otci má jen jedno: že opovrhuje penězi; * Jenom jedna věc byla divná, že občas mu z uší plamínky vyšlehly. Tyto přístavkové věty nejsou vedlejšími větami přívlastkovými, neboť nejsou závislé na substantivních výrazech svých vět řídících, jsou k nim pouze „přistaveny“, mají s nimi stejnou větněčlenskou funkci a vysvětlují je. Jejich forma odpovídá jejich větněčlenské funkci. Uvedené věty by mohly být v téže formě větami nepřístavkovými a měly by stejnou větněčlenskou funkci jako výrazy, s nimiž jsou v apozičním vztahu: Po otci má jen to, že opovrhuje penězi (předmět), Bylo divné, že občas mu z uší plamínky vyšlehly (podmět). Také přístavkové věty k vedlejším větám *Přihodilo se jí, co už nikdo nepamatoval, došla jí řeč // .. že jí došla řeč a přístavkové věty k výrazům skladebně nesubstantivním V druhém případě, tj. pokud jde o praxi, je to horší ukazují, že přístavkový vztah nelze ztotožňovat se vztahem závislosti. V posledním příkladě je přístavková věta zřetelová v apozičním vztahu k přísl. určení zřetele v druhém případě, není však na něm závislá, je závislá na větě je to horší. Nejsou-li příslovečné apoziční věty připojeny k příslovečným určením vysvětlovacími výrazy, musí být signalizovány výraznou pauzou: Petřík začne zlobit až večer: když má jít spat. Jinak chápeme jejich vztah k příslovečnému určení jako determinační: Večer, když má jít spat, začne zlobit. Rovněž fakt, že v přístavkovém vztahu mohou být dvě věty nebo věta a člen: Šel tam, kam mužští málokdy chodí, k paní Kodadové, což byla vyhlášená kartářka … (J. Marek), ukazuje nemožnost chápat přístavkový člen jako přívlastek. Naopak možnost vykládat souvětí s přístavkovou větou jako výsledek vícezákladové spojovací transformace potvrzuje vzájemnou nezávislost vět v apozici: Přihodilo se jí, co už nikdo nepamatoval; Přihodilo se jí, že jí došla řeč → Přihodilo se jí, co už nikdo nepamatoval, že jí [228]došla řeč. Věta v přístavkovém postavení k jiné větě není tedy na ní závislá, ale není s ní ani souřadná, a to ani tehdy, jsou-li obě věty hlavní: *Dědeček stonal: měl záduchu; *Řeka meandruje, tj. tvoří zákruty. V těchto spojeních není použito souřadicích spojovacích prostředků a ani jich použito být nemůže. Věty v obou případech jsou pouze těsněji nebo volněji juxtaponovány. Nejde již o formálně syntaktický vztah, nýbrž o vztah z oblasti syntaxe promluvy. Obsahy vět jsou v explikativním poměru, který je vyjádřen implicitně nebo explicitně prostředky lexikálními (to jest ap.). Jde o jeden ze čtyř vztahů, které Vl. Skalička určil jako základní vztahy syntaxe promluvy.[11] Jako juxtapozici je nutno hodnotit i spojení členů a vět nebo spojení vět, mezi nimiž je vztah totožnosti, ale které nejsou ve vztahu stejné syntaktické úrovně: *Po otci má jen jedno: opovrhuje penězi; *Přihodilo se jí, co už nikdo nepamatoval, došla jí řeč.

 

Z našeho výkladu závěrem vyplývá, že přístavkový vztah považujeme za vztah smíšený, polopredikační a polodeterminační, jehož členy nejsou ani závislé jeden na druhém, ani souřadné, nýbrž jsou na stejné syntaktické úrovni. Stejnou syntaktickou úrovní svých členů se přístavkový vztah přiřazuje k jevům syntakticky příbuzným, tj. k stejnorodým a několikanásobným větným členům.

 

R É S U M É

Попытка изложить отношение аппозиции

Синтаксическое отношение аппозиции является отношением полупредикативным, полудетерминативным. Между членами аппозиции нет отношения синтаксической зависимости, они находятся на одинаковом синтаксическом уровне. Одинаковый синтаксический уровень считается в данной статье синтаксическим отношением. Посредством одинакового синтаксического уровня аппозиция присоединяется к близким синтаксическим явлениям, к однородным членам предложения и к членам, которые автор называет stejnorodé (членами одинакового рода, разряда, например, вчера вечером).

Slovo a slovesnost, volume 33 (1972), number 3, pp. 223-228

Previous Miroslava Attlová-Tykalová: Substantivní názvy vlastností (pokus o rozlišení derivace syntaktické a lexikální)

Next Eva Hajičová: Aktuální členění větné a nejnovější vývoj transformační gramatiky