Poznámky ke Gebauerově koncepci jazykového vývoje

Emanuel Michálek

[Discussion]

(pdf)

Заметки к концепции развития языка у Гэбауера / Remarques sur la conception de l’évolution linguistique chez Jan Gebauer

Jak se obecně uznává, přispěl v pozitivistickém údobí k rozvoji české jazykovědy mimořádnou měrou Jan Gebauer. Jeho zájem byl soustředěn především na poznání minulosti českého jazyka v době starší: hlavní pozornost věnoval mluvnické stavbě a slovní zásobě češtiny v údobí prvého velkého rozmachu spisovného jazyka ve 14. stol. V daleko menší míře se zabýval Gebauer dějinami českého jazyka doby střední, předbělohorské, v které starší teoretikové v čele s Dobrovským viděli normu pro soudobý spisovný jazyk. Ani Gebauerovo dílo se ovšem tomuto úseku jazykového vývoje češtiny zcela nevyhnulo, i když v něm nebylo těžiště autorova zájmu. Na jazyk předbělohorského údobí je zaměřena Gebauerova raná studie Přechodník přítomný (budoucí) sloves jednodobých a končících v Novém Zákoně Kralickém.[1] Tato práce poskytuje dobrou příležitost blíže poznat některé autorovy lingvistické názory.

Ve své studii vychází Gebauer z obecného úvodu, kde se stručně zmiňuje o rozšíření a povaze participiálních konstrukcí v různých jazycích. Aniž zachází do podrobností, naznačuje autor hlavní rozdíly mezi jazykovými skupinami a zařazuje češtinu zcela jednoznačně k těm jazykům, jež „participiální a zvláště přechodníkové konstrukce i subtilné shody syntaktické i rozdíly dějové vyjádřiti mohou“ (ČČM 44, s. 247). Tuto vlastnost považuje stejně jako kdysi Blahoslav ta nepochybnou přednost češtiny a zdůrazňuje, že jde o jev omezený jen na několik jazyků zachovalého starobylého rázu, jako je ze slovanských jazyků vedle češtiny církevní slovanština, z ostatních pak zvláště jazyky antické, sanskrt, litevština ap. Změny, kterými se v přechodníkových konstrukcích liší nová řečtina a jazyky románské od antické řečtiny a latiny, považuje autor za újmu na dokonalosti a příčinu vidí v nedbalosti uživatelů jazyka. Podmínky příznivé pro zachování přechodníkových konstrukcí v češtině shledává Gebauer především v jazyce samém (ČČM 44, s. 248). Příznivou okolnost vidí ovšem také v uvědomělé činnosti spisovatelů doby staré i pozdější, „kteří do ducha jazyka vniknouti uměli a k udržení, vyvinutí a zobecnění těchto konstrukcí přispěli. Bez jejich přičinění … byla by se přechodníková konstrukce nikdy jemně a přesně nevyvinula a nezachovala“, ale podobně jako v mnoha jiných jazycích „k hrubým absolutivům by byla klesla“ (l. c.). Autor je si ovšem dobře vědom toho, že v češtině starší i nové je mnoho dokladů na ustrnulý tvar přechodníkový stejného typu jako v jazycích románských, pokládá je však pouze za výjimky porušující obecné pravidlo. Jeho platnost vyvozuje jednak z teoretického předpokladu, že přechodník jako slovesné adjektivum má být kongruentní se svým jménem, jednak z úzu nejlepších spisovatelů od nejstarších dob. Ve shodě mezi závěry teoretické nauky a územ dosvědčeným konkrétními doklady z historie jazyka vidí záruku správnosti vyvozeného pravidla. Přes zásadní shodu mezi přechodníkovými konstrukcemi v jazycích antických a v češtině, umožňující, aby se české vazby řídily vzory latinskými a řeckými, je ovšem třeba počítat i s existencí typů specificky českých, nemajících přímé obdoby v jiných jazycích. Jednou z takových českých zvláštností je i přechodníková konstrukce vyjadřující přechodníkem přítomným dokonavého slovesa budoucí děj předčasný vzhledem k jinému ději budoucímu. Jí je právě věnována Gebauerova studie. Účelem Gebauerova příspěvku je znovu připomenout a podepřít pravidlo, které mluvnice znají a zaznamenávají, ale jazyková praxe je často zanedbává.

Po úvodní části následují doklady z novozákonního textu Kralické bible, až na zcela ojedinělé výjimky shodné se zněním Nového zákona Blahoslavova. Jsou roztříděny podle druhů vět, v nichž se přechodníkové vazby vyskytují, a podle povahy slovesného tvaru, s kterým jsou spojeny. Nejprve jsou podle tohoto uspořádání ocitovány případy pravidelné, na něž pak navazují odchylky zmíněnému pravidlu se vymykající.

K poznání principů Gebauerova lingvistického myšlení poskytuje nejvíce možností část úvodní. Naskýtá se otázka, které rysy jsou pro Gebauerovo hodnocení jazykových jevů příznačné, jak souvisí s dobovými jazykovědnými názory, jaký mají vztah k pozdější lingvistické práci ap.

[245]Při úvahách o Gebauerově díle bývá zdůrazňováno jeho sepětí s mladogramatickou školou, zvláště s její starší fází. Mladogramatické východisko lze spatřovat např. v Gebauerově pojetí spisovného jazyka[2] nebo v jeho dominantním zájmu o problémy hláskoslovné.[3] To bylo konstatováno v odborné literatuře již častěji. Gebauerovo nazírání na jazykový vývoj ukazuje souvislost se srovnávací jazykovědou minulého století mimo jiné také v tom, že zůstává pod vlivem humanistického oceňování klasických jazyků. Historickosrovnávací jazykověda ve svých počátcích vysoce hodnotila jazyky klasického starověku a tuto tendenci ještě zesílilo studium sanskrtu a staroindické kultury (K. Horálek, o. c., s. 111n.). Z takového hlediska jevil se pak vývoj směřující od jazyků klasického typu k moderním jazykům románským jako vývojová stagnace a úpadek. Na rané studii o přochodníku je vidět, že Gebauer toto hodnocení sdílel a ve své práci je vyjádřil. Nebyli bychom však Gebauerovu lingvistickému myšlení právi, kdybychom z této jeho mladogramatické orientace soudili na schematičnost a zjednodušující povahu lingvistického nazírání. Podstatným znakem Gebauerovy metody bylo vždy pečlivé studium jazykového materiálu a kritické vážení všech dokladů. Takový postup nedovoloval pracovat se spekulativními kombinacemi nebo málo ověřenými tezemi, vedl k opatrnosti a střízlivosti v závěrech. Jak obezřele a pečlivě vážil Gebauer různé faktory při výkladu jazykových jevů, lze ukázat např. na posuzování problému cizích vlivů. Tato otázka se stává zvláště aktuální pro češtinu doby střední, kdy je zejména v souvislosti s humanismem třeba počítat se zvýšeným působením cizích jazyků, především ovšem latiny. Gebauer se ve své studii o přechodníku přítomném v Novém zákoně Kralickém tohoto problému dotkl v stručné, ale závažné poznámce. Jak jsme se už zmínili, připomněl zásadní obecnou shodu mezi přechodníkovými konstrukcemi v latině a řečtině na straně jedné a v češtině na straně druhé a naznačil, že oba klasické jazyky byly zde pro češtinu dobrým vzorem. Zároveň ovšem poukázal na specifické zvláštnosti českého jazyka, „ve kterých pravidla loktem řeckolatinským odměřiti nelze“ a jejichž svébytnou povahu je třeba zjistit a popsat. Je tedy zřejmé, že ani v době charakterizované tak intenzívními vlivy cizích jazyků, jako bylo údobí humanistické, nepočítal Gebauer jen s působením těchto činitelů vnějších, nýbrž zdůrazňoval úlohu vnitřních předpokladů přejímajícího jazyka. Takový postup je ovšem ve shodě s tezí výrazně formulovanou na jiném místě téže Gebauerovy studie, třebas v souvislosti zčásti odlišné: „kdyby zajisté jazyk k takovým konstrukcím sám sebou nebyl způsobilý, nevpravil by jich do něho žádný člověk žádným uměním“ (ČČM 44, s. 248).

Jde tu tedy o metodu, která při výkladu jazykových jevů bere v úvahu cizojazyčné působení, ale zároveň si klade otázku, s jakými vnitřními předpoklady se takový cizí vliv setkal v jazyce přejímajícím. Na obdobné principy navazuje i dnešní jazykověda. Jako příklad stačí připomenout některé jevy z vývoje mluvnické stavby, při nichž se počítá s cizojazyčným působením: je to např. rozlišení kondicionálu přítomného a minulého, vytvoření systému opisného pasíva, významové odlišení plusquamperfekta od préterita, šíření kondicionálu ve vedlejších větách podle vzoru lat. konjunktivu ap. Rozšíření a ustálení všech těchto typů spojuje současná lingvistika s dobou nejsilnějšího vlivu latiny na českou syntax — s údobím humanismu. Ale u všech zároveň zjišťuje staré domácí kořeny, nalézá pro ně přímé předpoklady v jazykovém systému češtiny.[4] Jde tu tedy o souvislost dnešního lingvistického bádání s tím, co naznačil před více než sto lety Gebauer. Něco podobného platí rovněž o dnešních pracích, které se stejně jako kdysi Gebauer zabývají některými dílčími problémy vývoje jazyka české bible.[5] Na rozdíl od Gebauera sice vycházejí z přesnějšího vymezení jazyka spisovného a útvarů nespisovných, pracují [246]se srovnáváním většího počtu textů, výsledky zachycují v číselných statistických údajích. Ale v podstatě i tyto příspěvky na Gebauerův odkaz navazují a dále jej rozvíjejí.

Souvislosti mezi jazykovědou gebauerovskou a dnešní mají patrně společného jmenovatele v obdobném přístupu k jazykovému materiálu, v přesné filologické práci s doklady, v zaměření na opakovatelné rysy a ve snaze postihnout zákonitost jazykových jevů. Rozdíly se ovšem objevují už v míře zájmu o dílčí jazykové oblasti (roviny): empirismus gebauerovské jazykovědy vedl především ke zkoumání stránky hláskové a tvarové, jejichž jednotky jsou nejpřístupnější objektivnímu měření.[6] Jinak je tomu v dnešní jazykovědě, kde se do středu zájmu dostává stále více problematika syntaktická, lexikologická a sémantická, prohloubení a zdokonalení jejich pracovních metod a kritérií. Gebauerovská jazykověda měla nedůvěru k apriorním konstrukcím, soustřeďovala se převážně na izolovaná fakta. Naproti tomu dnešní lingvisty vede pojetí jazyka jako hierarchicky uspořádaného systému ke zkoumání všech souvislostí nejen v rámci jedné jazykové roviny, ale i mezi různými plány jazyka. Z Gebauerovy studie o přechodníku v Kralické bibli je vidět, že autorovi nešlo o postižení strukturních vztahů participiálních konstrukcí, o jejich typologické hodnocení ap.[7] Nelze jistě paušálně tvrdit, že Gebauer vztahy mezi jazykovými jevy vůbec pomíjel. Proti tomu může svědčit už skutečnost, že pracuje s pojmem analogie v mladogramatické škole často užívaným. Ale je zřejmé, že v Gebauerových výkladech bývá poukaz na analogii určitého typu uváděn jako jediná a postačující příčina příslušného jazykového jevu, zatímco dnešní lingvistika bere nezřídka v takových případech v úvahu spolupůsobení několika činitelů, které bylo pro analogii předpokladem.[8] Tím ovšem nechceme říci, že si Gebauer možnost spolupůsobení několika faktorů neuvědomoval. Vlastní Gebauerova formulace ukazuje jasně, že opak je pravdou: „mnohdy několik příčin zároveň k tomu pracovalo, aby se proměna stala (např. při pnu inf. píti, dial. pnouti, nutila ku proměně žádoucí zřetelnost pro rozdíl od piji - píti, s druhé strany sváděla k formě dialektické pnu - pnouti analogie sloves třídy druhé sednu - sednouti“, Uvedení do mluvnice české, s. 37). Ovšem výklad tohoto druhu najdeme u Gebauera poměrně zřídka. Jde tu tedy v podstatě o jistý příznačný rozdíl ve výkladu jazykové skutečnosti mezi jazykovědou gebauerovskou, která se patrně pod vlivem dobového filosofického myšlení omezuje převážně na jednoduchý kauzální nexus (příčina - následek), a lingvistikou pozdější, v níž se s více příčinami a jejich hierarchií běžně počítá.

Obdobné charakteristické rozdíly se ovšem najdou nejen ve výkladu, ale také v hodnocení jazykových jevů. Viděli jsme na studii o přechodníku přítomném, že Gebauer pojímal jazykový vývoj zvláště v některých úsecích jako porušování někdejšího stavu, tedy v podstatě destruktivně. Obdobnou koncepci lze považovat za charakteristickou pro starší předsynchronní jazykovědu vůbec. Zásadní změnu zde přineslo teprve stanovisko pražské školy, která vystoupila s tezí, že jazykové změny nelze pojímat jen jako rušivé zásahy bez účelu, heterogenní z hlediska systému. Je naopak třeba počítat s tím, že změny jazykové mají zhusta zření na systém, na jeho stabilizaci, rekonstrukci atd.[9] Uvedená koncepce starší jazykovědy[10] znemožňovala také vy[247]pracovat stanovisko funkční, i když zde české jazykovědné myšlení dospělo k dílčím pozoruhodným postřehům už v dobách mnohem starších, srov. Blahoslavovo vědomí o odlišnosti spisovného jazyka podle jeho úlohy od jazyka lidového.[11] Pojetí jazyka jako funkčního systému propracovala v naší jazykovědě teprve pražská škola.

Slovo a slovesnost, volume 33 (1972), number 3, pp. 244-247

Previous Miroslav Komárek: K jedné kritice de Saussura

Next Jarmila Panevová: Vid a čas v sovětské monografii A. V. Bondarka