dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Hranice sociolingvistiky

Vladimír Skalička

[Articles]

(pdf)

Пределы социолингвистики / Les limites de la sociolinguistique

Úkolem tohoto článku je ukázat, že souvislost jazykových a psychických faktů není tak samozřejmá a mechanicky aplikovatelná, jak se často má za to. Názory, k nimž se chceme vyslovit, objevují se stále a stále. Práce hlásící se k sociolingvistické škole nejsou tu jediné, jsou však charakteristické. Proto se naše úvahy obracejí především k nim. Přitom ovšem zdaleka nechceme tvrdit, že se snad sociolingvistika vyčerpává zjišťováním těchto vztahů. To by jistě nebylo správné. Sociolingvistika přinesla velmi mnoho k osvětlení problémů diglosie, bilingvismu, sociálních stylistických rozdílů, sociální platnosti spisovného jazyka atd.

Souvislost lingvistických a nelingvistických jevů se určuje asi takto: Jestliže v nějaké společnosti existuje (např.) otroctví (ať již jako současná skutečnost, nebo jako historická vzpomínka), existuje tu i slovo otrok (servus, δοῦλος, Sklave, esclave, rabszolga atd.). V uvedeném případě je souvislost nepochybná a nikdo ji nemůže popírat.

Na druhé straně se navrhují souvislosti, s kterými není možno souhlasit. Tak např. se velmi často tvrdí, že rozlišování inkluzívu (‚my s tebou‘) a exkluzívu (‚my bez tebe‘) je dáno primitivností příslušné sociální skupiny (srov. např. L. Lévy-Bruhl[1]). Tak je tomu např. v jukagirštině, v řadě severoamerických jazyků aj. Z jazyků vysoké kultury, které známe, nemůžeme prý takové příklady uvést. Avšak tato úvaha má slabiny. Existují jazyky primitivních společností, které nemají tuto distinkci (vogulština, osťáčtina, samojedské řeči, jiné severoamerické jazyky). Naopak zase existuje tento rozdíl v jazycích patřících vyvinutým společnostem, srov. indonés. inkl. kita, exkl. kami, kečua inkl. ňoćamhik, exkl. ňocayen.[2]

Byly tady podány nepochybné, ale také pochybné návrhy o souvislosti mezi jazykem a společností. Mezi oběma póly leží mnoho příkladů, které jsou nejasné. Vyvstává otázka, jaká je tu možno najít kritéria. Podíváme se především na různé způsoby řešení.

První způsob řešení je jednoduchý: Jazyk je zrcadlem duše mluvícího člověka, tj. nihil est in lingua, quod non ante fuerit in anima. Vše, co člověk prožívá, jeho činnost, jeho myšlení, jeho názory, jeho potřeby, jeho společenský život — vše to se obráží v jazyce.

Tento způsob chápání je zcela nasnadě. Zdá se na první pohled něčím zcela přirozeným, ba nutným. Je přece samozřejmé, že jazyk vypadá tak, jak ho určí lidé, kteří si jej stvořili. Proto se takové názory objevují stále a stále. Objevují se v nejrůznějších podobách: někdy v náhodných, nezávazných poznámkách laiků nebo i význačných odborníků, jindy v článcích, ba celých knihách. Pro etnografa je nasnadě, že jazyk primitivní společnosti zobrazuje „primitivní mentalitu“. Pro toho, kdo má zálibu v angličtině nebo franštině, je nasnadě vykládat vlastnosti těchto jazyků z psychických rysů těchto národů (že je to téma ošidné, nevadí).

Kdybychom chtěli vyčerpat snad vše, co o věci bylo napsáno, nestačila by nám tlustá kniha. Uvedeme jen některé úvahy význačných odborníků. Je jistě zajímavé, že úvahy toho druhu se méně zabývají otázkami lexika, kde je souvislost evidentní (je přirozené, proč existují slova jako banka, parlament, právo), ale zato tím více otázkami gramatiky. Otázky sociologie jsou v těchto úvahách tak úzce spjaty [111]s otázkami psychologie a ontologie, že není možno o různých oborech uvažovat odděleně.

Řada těchto pokusů počíná se začátkem 19. století. Tehdy byl tím nejcennějším duch národů a ten se poznával na národním umění, na národním životě — a také na jazyce. Tato snaha vrcholí u W. von Humboldta.[3] Humboldt spojuje jazyk s národním duchem asi takto (o. c., s. 37): „Jazyk je zároveň vnější projev ducha národů; jejich řeč je jejich duchem a jejich duch jejich řečí; člověk si je nemůže nikdy představit dost identické.“ Spojení s národním duchem vede nás přirozeně ke spojení s mimojazykovými skutečnostmi. Tak praví Humboldt (s. 200): „Jazyky amerických domorodců jsou bohaté na příklady toho druhu, na odvážné metafory, správné, ale nečekané souvislosti pojmů, na případy, kdy neživé předměty smysluplným nazíráním jejich podstaty, působící na fantazii, jsou převedeny mezi živé.“ Ve skutečnosti ovšem každá řeč má odvážné metafory, mnohé řeči převádějí neživé věci mezi živé. Gramatický rod mužský a ženský je toho běžným dokladem (ten stůl, ten měsíc, ta hvězda). Z toho je vidět, že tento případ není průkazný.

Humboldt je zakladatelem typologie 19. století. Je pro něho přirozené, že tuto typologii nějak koordinuje s vývojem lidstva. Vyjadřuje se k tomu velmi opatrně (o. c., s. 327): „A tak vzniká otázka, zda ve tvoření jazyků (ne v témž jazykovém kmeni, ale vůbec) se neprojevuje stupňovitý vzestup k něčemu stále dokonalejšímu. Tuto otázku skutečného vzniku jazyků můžeme chápat tak, jako by byla v různých epochách lidského rodu jen sukcesívní jazyková tvoření různých stupňů navzájem předpokládaných a podmíněných. Tak by byla čínština nejstarší, sanskrt nejmladší jazyk.“ Této formulaci, i když opatrně vyslovené, zcela odporuje jiný výrok Humboldtův, kde právě čínština se mu jeví jako vzor kultivovaného jazyka.

Takováto opatrná slova byla zaměněna v pozdějších typologických školách (Steinthal, Finck, v. Ginneken, N. J. Marr, O. Jespersen aj.) za různé typologické „genealogie“. Tyto genealogie se od sebe velmi liší, ba často jdou zcela opačným směrem. Někdy se čínština považuje za vzor starobylé jazykové konstrukce, jindy zase za vzor vysoce vyvinuté konstrukce. G. v. d. Gabelentz se pokusil vyřešit vše předpokladem spirálního průběhu jazykového vývoje — ale ani tím se neřeší všecko, nehledě k tomu, že nevíme, proč by zde spirála měla a mohla něco vyřešit.

Jinou cestou šla tzv. idealistická neofilologie. V této škole se srovnávaly některé vlastnosti jazyka a jazykového vývoje s údaji psychologie a sociologie národa. Tak charakterizuje a vysvětluje např. K. Vossler[4] starou franštinu z hlediska psychologického a sociologického takto: (1) silná redukce spojek — slabé vědomí právních závislostních vztahů (s. 63); (2) slovosled subjekt — objekt — verbum nebo subjekt — verbum — objekt: „kolísání mezi syntetickým a analytickým, smyslovým a rozumovým nazíráním“ (s. 65); (3) reflexíva jako se taisire, se rire, se dormir — aktivistická, faktitivní, energetická konstrukce (s. 71); (4) bohatě rozvinutá modalita — málo všeobecně platných právních norem (s. 81).

L. Weisgerber (např. 1962)[5] se svou školou má zcela jinou koncepci. Podle něho je do jazyka vtělena moudrost národa, kterou pak jednotlivec si osvojuje zároveň s osvojováním jazyka. Je to krásná a lákavá idea — máme však věřit, že po prostudování dobrého, velkého, frazeologií opatřeného slovníku pronikneme nějak do duše národa?

B. L. Whorf[6] je často považován za předchůdce sociolingvistiky. Nechceme nijak popírat jeho velké lingvistické zásluhy, ale jeho úzké spojování jazyka a myšlení [112]vyvolává silné námitky. Whorf např. vykládá světový názor Indiánů Hopi (Kalifornie) až do nejmenších podrobností z gramatických a slovotvorných rysů jejich jazyka. Je pravda, že jazyky severoamerických Indiánů se velmi liší od jazyků evropských. Ale je pravda i to, že amerických jazyků je veliké množství a jejich rozdíly jsou veliké. Srovnávat je typologicky — jak to učinil T. Milewski — je velmi obtížný úkol. Jejich rozdíly jsou často větší než rozdíly některého jazyka amerického a některého jazyka evropského. Máme snad hovořit o tolika světových názorech? Je-li jiný světový názor, když je činitel a činnost v jednom slově, co s češtinou (nesu)? V ruštině jsou pak dva světové názory (nesú a ja nesú)?

Sociolingvistika věnovala problémům souvislosti jazyka a sociální struktury mnoho studií. Přesvědčivé jsou úvahy o lexiku. Tak se srovnává např. příbuzenská terminologie se sociální strukturou národa (srov. např. B. Cappel[7]) a tím se přichází k důležitým výsledkům. Příbuzenská terminologie skutečně zřejmě závisí na stupni sociálního vývoje národa. Pro etnické skupiny, které ještě žijí v rodové společnosti, mají příbuzenské vztahy velkou důležitost. Jsou důležité rozdíly mezi starším a mladším bratrem, mezi otcovým bratrem starším než otec a otcovým bratrem mladším než otec, mezi otcovým bratrem a matčiným bratrem, mezi mužem otcovy sestry a matčiny sestry atd. Vývoj evropských jazyků dobře ukazuje, jak se zbavují, tu rychleji, tu pomaleji, pozůstatků z této doby. Tak např. obsko-ugrijské národy (Vogulové, Osťáci) mají ještě rozsáhlou, desítky čísel zahrnující terminologii. V maďarštině, nejbližší jazykům obsko-ugrijským, jsou již jen nepatrné zbytky těchto diferencí, jako např. bátya ‚starší bratr‘, öcs- ‚mladší bratr‘ apod.

Co se vykládá o souvislosti gramatiky a společnosti, je méně přesvědčivé. Tak popisuje J. L. Fischer[8] mikronéské jazyky ostrovů Truk a Ponape (vých. Mariany). Jedná se o blízce příbuzné jazyky, které jsou příbuzné do značné míry i typologicky. Syntax jazyka ostrovů Truk je méně vázaná pravidly, členy nominální fráze mohou stát od sebe odděleně. Naproti tomu syntax jazyka Ponape je vázána pevnými pravidly. J. L. Fischer míní, že to je v pevné souvislosti se sociálním systémem Ponape, pevně vázaným pravidly, a se sociálním systémem ostrovů Truk, méně vázaným. To je však pouhá fikce. Kdybychom věc aplikovali na evropské národy (Čechy, Římany, Řeky na jedné straně, Angličany, Francouze na druhé straně), viděli bychom, že to nemůžeme brát vážně.

Podobným způsobem se vyjadřuje H. Hoijer,[9] který nalézá údaje o společenském životě v gramatice Navaho (Arizona). Upozorňuje jednak na to, že v gramatice Navaho jsou formy vyjadřující snahu po nějakém cíli, jako nindàh ‚he moves to a sitting position‘, jednak na to, že Kluckholm a Leighton charakterizují lidi kmene Navaho takto: „Dělají mnoho, aby fyzicky ovládli přírodu a zbavili se škod způsobených přírodou. Ale nedoufají, že se přírodě stanou pány. Většinou se pokoušejí ovlivnit ji zpěvy a obřady, ale cítí, že síla přírody, spíše než to, co člověk dělá, určuje úspěch nebo selhání …“ V těchto údajích vidí autor souvislost jazykových a společenských jevů. Avšak podobné formy jsou v mnoha jazycích a mnoho národů je možno podobně popisovat. Shodují se oblasti u obou jevů? Mnohé evropské jazyky znají prézens a imperfektum de conatu (lat. dum id impertrabant ‚zatímco se snažili to dosáhnout‘) nebo nedokonavý vid s konativním významem (čes. prodává dům, prodával dům ‚snaží se prodat dům‘, ‚nabízí dům ke koupi‘); nedokonavý vid má také význam nedokonané činnosti (čes. sedal si).

Nesebrali jsme zdaleka všechno, co o věci bylo napsáno. Na mnohé důležité věci se nedostalo, ale nebylo jich zapotřebí. Celkový ráz všech takových tvrzení musí být [113]stejný. Najdou se někdy určité analogie mezi jednotlivým jazykem a národním životem, ale jsou to zpravidla jen analogie. Jedné věci jsme se přece dotkli a to je lexikální stránka. A proto se nyní obrátíme k protikladu lexika a gramatiky.

Tím přicházíme k druhému řešení. Mezi lexikem a gramatikou jsou ve věci, která nás zajímá, veliké rozdíly. Je možno skutečně o tom číst v pracích orientovaných sociolingvisticky. Srov. slova J. L. Fischera (o. c. v pozn. 8, s. 178): „Slova a výpovědi se stávají konkrétními v tom smyslu, že vyjadřují a sdělují mnoho detailních informací s formální ekonomií. Rozbor yam-terminologie od Leevové je toho dobrým příkladem, ačkoli ani ona, ani já bychom nechtěli omezit své výsledky na lexikon.“ Jde tu skutečně o přiznání, že sociolingvista snáze pracuje s lexikem než s gramatikou.

V lexiku je to skutečně tak, že slova (lépe: lexikální jednotky) odpovídají nějakým částem skutečnosti. Lexikální jednotky, tj. nejčastěji slova, např. král, bohatý, říše, ministerstvo, zatknout atd., jsou obrazy mimojazykové skutečnosti, v tomto případě nějaké sociální skutečnosti. Máme-li dobrý slovník, např. latiny nebo laponštiny, dovedeme si udělat představu o sociální situaci Římanů a Laponců (ne ovšem pochopit „duši“ těchto národů, viz výše).

Drobný příklad: V latině existuje slovo spoliarium ‚místnost, kde se gladiátoři vyzbrojovali a kde byli ranění dobíjeni‘. Jistěže jednotlivé slovo tu o mnohém poučí. — Rozsáhlejším příkladem je příbuzenská terminologie, jak jsme o tom mluvili výše. Zde může povědět (a již pověděla) sociolingvistika mnoho zajímavého.

Bylo by však omylem soudit, že slovník je věrným obrazem skutečnosti. Skutečnost je zobrazena v jazyce tak, že lexikální jednotky tvoří nedělitelný celek i tam, kde je to oprávněno (např. v zoologických nebo botanických názvech), i tam, kde to oprávněno není (např. v názvech duševních vlastností). Rozsah a obsah jednotlivých lexikálních jednotek není pevný, nýbrž kolísá. A tak velmi často je zcela náhodné, zda v tom či onom jazyce je o slovo více či méně. To se dá ukázat i u částí těla. Např. některé jazyky mají zvláštní slovo pro zadní partii hlavy (lat. occiput, něm. Hinterkopf, fin. takaraivo), jiným — jako češtině — je takové slovo neznámé. Některé jazyky mají jen jedno slovo pro ‚prst‘, jiné jazyky mají lexikální jednotky pro ‚prst ruky‘ a ‚prst nohy‘. Tak je čes. prst, lat. digitus, rus. palec, zato v němčině je Finger a Zehe, angl. finger a toe, fin. sormi a varvas. Bylo by jistě pošetilé hledat v takových rozdílech více než náhodu. A totéž platí pro terminologii psychickou, sociální atd. Jistěže nemůžeme uvěřit, že je nějaký hluboký důvod pro to, že v maďarštině slovo egyetem znamená nejen univerzitu, ale i techniku.

Můžeme shrnout, že slovník do značné míry odpovídá jevům skutečnosti, a to i v partiích, týkajících se života psychického a sociálního, že však nejde o přesně odpovídající obraz.

V gramatice a tvoření slov je situace jiná. Zde je gramatika do značné míry autonomní, nezávislá na skutečnosti a psychickém životě. Nechceme ovšem ani zdaleka tvrdit, že gramatika a tvoření slov nemá co dělat se skutečností. To by bylo jistě nesprávné. Avšak jednotky gramatiky (nominativ, subjekt, konjunktiv, slovosled, analogie atd.) nemají bezprostřední vzor ve skutečnosti. Jsou většinou složeny z různých komponentů, v různých jazycích z různých, tak, aby vytvářely morfologii a syntax, kterých by se mohlo pohodlně užívat. Tyto komponenty jsou v určité souvislosti se skutečností. A tak má subjekt něco společného s agentem a agens něco společného se skutečností. Rovněž má subjekt něco společného se skutečným světem. Ale subjekt jako celek, gramatický subjekt, je od psychologie a skutečnosti vzdálen.

Stejně vzdáleny jsou také rozdíly gramatiky od rozdílů psychologie a vnějšího světa. Mezi latinou a italštinou leží dva tisíce let mohutných společenských změn. Kdo však se odváží tvrdit, že dokáže, že latinská gramatika patří římské společnosti a italská gramatika italské, nikoli naopak?

[114]Mezi africkými a americkými jazyky jsou velké rozdíly, co se týče gramatiky, a to i tehdy, když jde o společenství asi na stejném stupni vývoje. Kdo se odváží tvrdit, že poznává na rozdílech nigerských jazyků hausa (rody, složitá kongruence, konjugace, mnohoslabičnost morfémů) a yoruba (jednoslabičnost, kompozita, slova určující gramatiku) psychické a sociální rozdíly těchto národů? Nebo kdo by chtěl vysvětlovat známé podobnosti jazyka kečua (jazyka starých Inků) a jazyků tureckých nebo jazyka joruba nebo ibo a čínštiny a vietnamštiny, nebo jazyků bantuských a indoevropských?

Jiný příklad poskytují ugrofinské jazyky. Laponština a baltickofinské jazyky (finština, estonština, karelština, livonština, vepsština) jsou velmi příbuzné. Abych užil typologických termínů, laponština a baltickofinské jazyky patří k aglutinačním jazykům, resp. k jazykům, v nichž dominuje aglutinační typ. V průběhu vývoje se aglutinační typ redukuje, naproti tomu podíl flektujícího, introflektujícího, izolačního a polysyntetického typu přibývá. Tento vývoj není však ve všech těchto jazycích identický, tj. v každém z těchto jazyků je ta nebo ona tendence výraznější nebo méně výrazná. V estonštině je flektující tendence nejsilnější, velmi silná je i v livonštině a laponštině. V estonštině má jistý význam i introflexívní tendence a totéž platí o laponštině. Polysyntetická tendence (která se jeví tu především v tvoření kompozit) je silná ve všech jazycích. Nejslabší jsou všechny tyto tendence ve vepštině, tj. aglutinační typ zde nejlépe udržuje svou dominanci. Ukazuje se tedy, že laponština, jazyk malého nárůdku na nízkém stupni vývoje, se mění stejným způsobem jako geneticky a geograficky blízké jazyky baltickofinské. Rozdíly ve vývoji dané sociální skutečností by se zde těžko daly hledat.

Většinu shora uvedených výkladů je třeba odmítnout. Jsou však i v gramatice mnohé případy, kde je sociální souvislost naprosto zřejmá. Z japonštiny a některých dalších jazyků východní Asie jsou známy formy, kterým se říká „zdvořilostní způsoby“. Znamená to, že např. koncovky sloves vypadají různě podle sociálního postavení mluvčího a adresáta. Znamená to, že naše rozdíly mezi ‚ty‘ a ‚vy‘ jsou tam mnohem složitější.

Ve tvoření slov je situace stejná jako v gramatice. Slova se tvoří odvozením, kompozicí, alternací hlásek, střídáním rodů (lat. equus equa ‚kůň — kobyla‘). Bylo by pak směšné hledat psychologické nebo sociální příčiny, které daly vznik hojným kompozitům v němčině, finštině, maďarštině, čínštině, vietnamštině, čerkeštině a aztéčtině, zato méně hojným kompozitům v češtině, latině, franštině, arabštině. To souvisí snad s jinými jazykovými jevy, ale s mimojazykovou skutečností to nemá co dělat. Jiným příkladem je vysoký počet cizích slov v angličtině. Rozhodně to nesouvisí nijak s nějakou xenofilií. V angličtině je však domovem izolační typ, k němuž patří i izolovaná, značková slova — a taková se nejsnáze realizují přejetím (srov. angl. calf ‚tele‘a veal (fr.) ‚telecí‘, ale čes. tele a telecí, něm Kalb a Kalbfleisch, maď. borjú s borjúhús).

Rovněž nemá smyslu uvádět tzv. „vnitřní formu“ v souvislost se sociální a psychologickou situací. Jestliže se zloděj jmenuje francouzsky nebo řecky ‚krádce‘ (voleur od voler, ϰλέπτης od ϰλέπτω), jestliže pak dále ‚krást‘ se řekne finsky nebo staroindicky *zlodějovat, fin. varastaa od varas, sti. čorajati od čorah, není třeba z toho vyvozovat žádné konsekvence. Právě tak se může slovo ‚strom‘ odvozovat z růstu (něm. Baum), nebo z dřeva (rus. derevo, fin. puu), nebo z výšky, čes. strom od strměti.

Opět jsou výjimky, kde sklad slova ukazuje sociální platnost slova. Tak se lípa jmenuje finsky niinipuu, tj. *lýkostrom (vedle toho existuje i druhý název, lehmus). Ve střední turečtině se chudý jmenuje atsyz, tj. ‚bez koně‘. Sedlák se jmenuje v románských jazycích fr. pion, šp. peón, tj. *pedonem ‚pěšák‘.

Jsem si dobře vědom, že uvedené pojetí dělá konec krásnému snu o jazyku jako o pokladu národní moudrosti, o výchovné síle jazyka, o poučné struktuře jazyka, která jasně ukazuje, jaký národ je a co se s ním dálo a děje. Nechci ovšem ani zdaleka [115]vidět v jazyce „en in sig self hvilende helhedsdannelse, en struktur sui generis“ (L. Hjelmslev), tj. strukturu samostatnou, jen sobě odpovědnou, s vlastním pohybem. Tak daleko jistě nemůžeme jít; jazyk je vždycky v kontaktu se skutečností, i když v některých bodech jen nepřímém. Kontrola vnějšího světa zasahuje vždy tam, kde by jazyk ve svých úkolech selhával.

Nemluvili jsme ovšem o stylistické stránce řeči, o tom, jak se jazyk pozměňuje v ústech mluvícího. Jistě zde se uplatňuje zřetel k psychologii mluvícího a psychologii adresáta, uplatňuje se sociální situace atd. To vše však již nepatří k struktuře jazyka.

 

R É S U M É

Über die Grenzen der Soziolinguistik

Die Soziolinguistik hat gewisse Grenzen, was den Zusammenhang der Sprachlichen und sozialen Fakten betrifft. Im Lexikon ist der Einfluß der sozialen Fakten sehr stark, in der Grammatik dagegen ist er weit schwächer.


[1] L. Lévy-Bruhl, Les fonctions mentales dans les sociétés inférieures, Paris 1928, s. 151n.

[2] Srov. V. Skalička, Über die sog. Primitivsprachen, Lingua Posnaniensis, T. VI, 1957, s. 84n.

[3] W. v. Humboldt, (Über die Verschiedenheit des menschlichen Sprachbaues, Berlin 1935 (Fachsimilenachdruck von 1836).

[4] K. Vossler, Frankreichs Kultur im Spiegel seiner Sprachentwicklung, Heidelberg 1913.

[5] L. Weisgerber, Die sprachliche Gestaltung der Welt, Düsseldorf 1962.

[6] B. L. Whorf, Language, Thought and Culture, ed. by J. Caroll, New York - London 1962.

[7] B. Cappel, Studies in Sociolinguistics, London - Hague - Paris 1966.

[8] J. L. Fischer, Syntax and Social Structure: Truk and Ponape, Sociolinguistics, ed. W. Bright, Hague 1966.

[9] H. Hoijer, Cultural Implication of some Navaho Linguistic Categories, Language in Culture and Society, ed. D. Hymes, New York 1964.

Slovo a slovesnost, volume 36 (1975), number 2, pp. 110-115

Previous Jaroslav Hubáček: Distribuce onomaziologických postupů v slovní zásobě jednoho slangu

Next Alois Jedlička: Problematika normy spisovného jazyka (Na okraj IV. zasedání Mezinárodní komise pro spisovné jazyky slovanské v Moskvě)