Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Jazykový text a jazykový informant (Na okraj zdánlivého rozdílu mezi evropskou a mimoevropskou lingvistikou)

Petr Zima

[Articles]

(pdf)

Языковой текст и информант (Заметка к мнимому различию между европейской и неевропейской лингвистикой) / Le texte de langue et le sujet-parlant (À la marge d’une différence apparente entre la linguistique européenne et celle en dehors de l’Europe)

0.1. Rozdíl mezi jazykovědou vycházející z rozboru textů a z práce s jazykovým informantem (dialogu) bývá zhusta ztotožňován s dvěma různými směry i epochami vývoje této disciplíny. Zatímco tradiční komparatistika, rozvinuvší se na poli indoevropských jazyků, vznikla především na základě rozboru jazykových textů, rozbor a popis systémů jazyků většiny mimoevropských jazykových oblastí (JV Asie, Afriky, Ameriky aj.) vzešel ve své převážné většině z dialogu s lidským partnerem (lingvisty), jazykovým informantem. Ve svých propracovaných teoretických stadiích se tento rozpor stával začasté nejen nutností, vzniklou pod tlakem mimojazykových (kulturních a sociálních) skutečností, ale i jednou za základních metodických premis jazykovědných škol té nebo oné oblasti. V kritickém nadhledu je hodnocena tato situace na příkladě americké indianologie současným lingvistou takto: „Dokumentární prameny — psaná literatura nebo sebraný folklór — byly zřídka k dispozici a často byly špatné. Američtí deskriptivističtí indianologové měli proto tendenci ignorovat všechny takové zdroje. Dávali přednost výkonné práci v terénu, dokud ještě rodilí mluvčí byli k dispozici … Jejich dogmatem se stalo, že řeč (speech) je jazykem: psaní je jenom odrazem — a to nedokonalým.“[1] Rozpor mezi lingvistickou prací s informantem a prací s textem se tak přesouval z roviny nutnosti (tam, kde texty nebyly, nebylo jiné možnosti) do roviny programu (informantu dávána přednost programově, i když texty byly k dispozici). Stal se jednou ze základních odlišností jazykových výzkumů mimoevropských oblastí od indoevropské jazykovědy v jejích tradičních, ale leckdy i moderních formách. Chápáno takto z hlediska vývoje jazykovědy vůbec může se otázka jazykový text nebo jazykový informant zdát přiřazena k rozporu škol, epoch nebo oblastí výzkumu jazyka.

0.2. Bližší pohled na některé současné obecné otázky výzkumu jazyků dosud málo popsaných oblastí (v současné době tu přichází především do popředí zájmu výzkum jazyků subsaharské Afriky)[2] ukazuje, že dualismus jazykový informant - jazykový text znovu nabývá na důležitosti.

Na jedné straně dochází k rozvoji snahy aplikovat na výzkum jazyků v takových vědecky dosud málo zpracovaných oblastech metody vzniklé na materiálech oblastí jiných. Jde o snahu, jež zapadá do celkové tendence postavit jazykovědné bádání v těchto územích na odbornou základnu, a pokud jde o aplikace tvůrčí a kritické, měly a mají tyto snahy většinou velmi dobré výsledky. Tak se v různých oblastech subsaharské Afriky objevují jazykovědné monografie nebo dílčí studie vycházející z nejrůznějších současných lingvistických metod: ortodoxní deskriptivismus, generativní gramatika, metody Hallidayovy nebo Martinetovy školy střídají přístupy tradičnější.[3] Není bez zajímavosti, že jisté místo tu získávají i tradice českých jazyko[186]vědných principů v jejich nejobecnější aplikaci, jež jsou tradovány jak badateli u nás a v Africe, tak afrikanisty leningradské i moskevské školy.[4]

Na druhé straně se však ukazuje, že jako nestačila indoevropská komparatistika svými metodami obsáhnout novou specifiku popisu indiánských jazyků nebo jazyků JV Asie, podobně tomu bude i v dalších terénech, kde sice jazykovědné bádání může a musí vycházet z metod vypracovaných na zkušenostech z oblastí jiných, je však třeba na jejich základně vybudovat vlastní přístup k jazykovému materiálu a tak se i pokusit ztvárnit vlastní areální příspěvek do inventáře metod lingvistiky jakožto obecné disciplíny. Zmíněné školy se tak pozvolna dostávají do situace, již před časem s větším či menším úspěchem vnutily tradičním i netradičním směrům indoevropské a mediteránní lingvistiky: jejich metodika je přehodnocována, přestává být tou „poslední v řadě“ a cílem je překonat ji v kladném i záporném slova smyslu a tím dospět jak k metodám příslušnému jazykovému terénu více vyhovujícím, tak i zároveň posunujícím obecnou teorii lingvistického popisu ještě k větší adekvátnosti. Neopakovatelnost vývoje se tu však opět projevuje v mnoha směrech, mimo jiné i proto, že zmíněný vývoj probíhá za podmínek, kdy se posunuje nejen geografické pole možností jazykovědného výzkumu, ale rozšiřují se i jeho technické možnosti a hranice (technika zaznamenání a analýzy mluvené řeči, matematické inventarizace prvků, statistické možnosti, strojové zpracování apod.). V tomto smyslu tedy dnes již klasická otázka jazykový text nebo jazykový informant přichází do popředí zájmu ne už jen jako rozpor škol a metod, ale jako nově se formující obecný problém. Příspěvek mimoevropských oblastí jazykovědného zájmu k jeho řešení může v tomto smyslu mít zpětně svůj význam i pro oblast indoevropskou a středozemní, odkud lingvistika vyšla.

1. První skutečností, která při bližším srovnání výzkumu jazyků klasických indoevropských a středozemních oblastí a klasických deskriptivních prací s jazykovým informantem vyplývá, je ten fakt, že proklamovaný nebo subsumovaný rozdíl text nebo informant byl do svých extrémů dováděn jen málokdy.

1.1. Jistá míra využití jazykového informanta byla především běžnou v těch rovinách jazykovědné analýzy tradičních oblastí, kde se pracovalo s jeho mluvenou, zvukovou formou. Tak ve fonetice a dialektologii těchto oblastí je používání informanta (neboli tzv. pokusné osoby v pojetí experimentální fonetiky Rousselotovy školy) základním zdrojem získávání informací o jazykových faktech, a to jak metodou přímou (sám fakta poskytoval) nebo nepřímou (fakta hodnotil).[5] Někdy se při počátečních rudimentárních nedostatcích experimentálních metod stávaly takzvané „letmo“ zachycené (odposlouchané) doklady práce s informanty základem jejího významu, jenž přetrval zamýšlené hlavní pole výzkumu svou aktuálností. Tak tomu bylo např. u Chlumského práce o české kvantitě; cílevědomě rozvinut byl pak tento postup v některých pozdějších moderních pracích fonetických a dialektologických (jako v Romportlově práci o tónovém průběhu v mluvené češtině nebo Jančákově monografii o zvukové stránce českého pozdravu aj.). Otázky dialektologické interpretace rozporu text a informant řešila pak skoro současná Utěšeného studie o zkou[187]mání sociální stratifikace jazyka.[6] Z fonetických a dialektologických prací dostával se tak určitý stupeň práce s živým jazykovým informantem i do tradičního gramatického popisu, ba dokonce i do diachronních prací; u nás je tato tendence používat „odposlouchané“ doklady živé řeči znatelná již od časů Gebauerových.[7] Vedle toho tam, kde je zkoumán jazyk, pro lingvistu mateřský, projevuje se tendence sloužit sám sobě jako jazykový informant, ovšem s jistou mírou rizika zkratu z toho vyplývajícího.

1.2. Naproti tomu ani ve většině deskriptivistických prací jistý zřetel k jazykovým textům nechybí. Nejsou však považovány za vhodný základní zdroj informací o jazyce, nýbrž za jakýsi druh zkušebního materiálu, na němž lze ilustrovat, jak pravidla i zákonitosti zjištěné dialogem s jazykovými informanty fungují.

Z toho pak plyne deskriptivistický vztah k textům, které — z hlediska jazykovědného — jsou považovány spíše za ilustrace a tím i službu příbuzným disciplínám (folkloristice, etnografii, sociální antropologii aj.). K tomu ostatně přispívá i specifická mimojazyková (kulturní) situace řady jazykových společenství mimoevropských, na nichž se deskriptivistický výzkum konstituoval: každý text „kulturního“ typu byl potenciální památkou společenství, jinak odborníkům ostatních disciplín těžko přístupných (jazyková bariéra). Navíc šlo často o společenství údajně nebo skutečně vymírající a spolupráce s mimolingvistickými disciplínami tu byla i otázkou efektivnosti výzkumu ne nesrovnatelnou v tomto ohledu se situací v dialektologii tradičních oblastí.[8]

2. Zásadní rozdíl mezi oběma metodami je v oblasti práce s jazykovými fakty jakožto jednotkami realizovatelnými nebo realizovanými.

Dialog s jazykovým informantem je vlastně prací s hypoteticky realizovatelným inventářem jazykových fakt a konstrukcí, jež je informant schopen v daném jazyce generovat. Program generování konstrukcí můžeme v dialogu s informantem volněji volit a měnit, v průběhu dialogu nebo celé série dialogů jej stále upravovat a zaměřovat k otázkám, kterými se zabýváme. Technika takového postupu byla předmětem několika deskriptivistických prací.[9] Výhodou práce s informantem je tedy větší operativnost, zvláště v prvních stadiích výzkumu jazykového systému: víme-li zhruba, k jakému dílčímu cíli směřujeme v dané etapě práce, můžeme relativně snáze ověřit výskyty určitých jazykových fakt, jejich existenci nebo neexistenci, relevantnost nebo irelevantnost. Okrajově poznamenejme, že informanta většinou používala ortodoxní deskriptivistika pro výzkum jazyka mateřského, v posledních letech se však ukazuje, že ho lze užívat i pro výzkum tzv. „druhého“ jazyka, dorozumívacího jazyka, tj. jazyka, který pro informanta není a nebyl jazykem mateřským. Stejně tak se rozšiřuje práce pomocí dialogu s jazykovým informantem nezbytně i na pole tzv. pidžinizovaných a kreolizovaných forem jazyků, v subsaharské Africe zvláště důležitých.

Relativní volnost, která je při realizování jazykových fakt informantu ponechána, má ovšem i své dobře známé nedostatky, jejichž základ je v tom, že mohou vždy existovat určité pochybnosti o věrohodnosti jeho jazykových projevů generovaných [188]podle instrukcí, ev. i o jeho souhlasu nebo nesouhlasu se správností jazykových fakt.[10] Kompenzace se ovšem projevuje do jisté míry v tom, že informant je schopen sdělovat data o mimojazykové situaci, na níž mohou (ale nemusí) být jazyková fakta vázána.

Práce s jazykovým textem je naproti tomu vymezena výstavbou textu, v němž jsou jazyková fakta dána již jako realizovaná. Analýza těchto fakt podle určitého programu je tudíž — zvláště ve svých počátečních stadiích — mnohem méně operativní a relativně zdlouhavější. Lingvista nemůže program práce usměrňovat podle dané etapy práce, nýbrž musí z přirozeného textu vybírat fakta a jeho práce mnohem více podléhá výstavbě textu (jejíž zvláštní zákonitosti obvykle v dané etapě počáteční nezkoumá) než výstavbě jazykového systému, na niž se zaměřuje pochopitelně především. Čím složitější jsou ovšem metody sledování, excerpce a třídění jazykových fakt na základě jejich výskytu v textu, tím závažnější je přednost textu pro určité etapy výzkumu jazykového systému, a to především proto, že výskyt v přirozeném delším textu je nutno stále považovat za mnohem přesvědčivější doklad, nehledě už na možné širší vazby, jež v kratším kontextu unikají. Tak např. analýza základních gramatických paradigmat (v nejširším slova smyslu) pomocí sledování jejich výskytu v přirozených textech, informantem pouze kontrolovaných, je mnohem zdlouhavější než prostým dialogem s informantem. Je však také mnohem přesvědčivější a souhra excerpce textu s kontrolou informanta navíc dává možnost popsat příslušná paradigmata i v jejich skutečně realizovaných formách, tj. ve formách, v nichž se zákonitosti paradigmatické kombinují se zákonitostmi jejich modifikací v textu.

Základní rozdíl při volbě metody souvisí tedy do značné míry s různou mírou důrazu na druh jazykových fakt, která v dané etapě zkoumáme. Obtížná, ba skoro nemožná je práce bez jazykového informanta v rovině foneticko-fonologické, do jisté míry i rovině zkoumání gramatického. Avšak již v rovině gramatického zkoumání se posiluje význam textu, zvláště při současných možnostech excerpce i evidence strojovou cestou. V rovině výzkumu kratších větných celků (věta) je nutno opět obojí kombinovat, zatímco při zkoumání výstavby delších syntaktických celků a výpovědi je práce bez souvislého delšího přirozeného textu prakticky nemyslitelná. To vše ovšem platí za předpokladu, že pod pojmem text rozumíme zaznamenané texty jak mluvené, tak psané, resp. tištěné nebo jinak graficky rozmnožené povahy, pokrývající všechny hlavní styly jazyka. Z tohoto hlediska různosti povahy i stylu textu se zdá, že rozdíl text nebo informant se stal programovým rozdílem lingvistických přístupů i proto, že informant vlastně zastupoval jistý druh textů, lingvistické analýze v určitých obdobích a oblastech technicky nedostupných.

3. Základy rozdílu jazykový text nebo jazykový informant vznikaly v době, kdy k rozdílu informant × text byla automaticky přiřazována diference mluvená forma × graficky fixovaná forma jazyka (psaná, zapsaná). V klasických obdobích indoevropské dialektologie výjimkou z tohoto technicky vynuceného paralelismu byli především vyplňovatelé tzv. dotazníkových anket.

Důležité je však si uvědomit, že s tímto paralelismem, vynuceným dobovou úrovní techniky záznamu v druhé polovině minulého století a v prvních desítiletích našeho století, se spojila i volba stylů a žánrů jak projevů jazykového informanta, tak jazykových textů, jež sloužily za základ jazykovědné analýzy. Tak tedy faktory primárně technické, nejazykové povahy, měly sekundárně poměrně hluboký vliv na vlastní [189]povahu jazykovědné práce. V rámci tradic a úzu jednotlivých lingvistických škol se pak jistou vnitřní autonomií disciplíny vyvinulo to, co bylo původně technickou nutností, v mlčky tradovaný zvyk a leckdy bylo i povýšeno na teoretickou nebo metodickou zásadu. V indoevropském poli tento původně technicky daný paralelismus ovlivnil vznik obecně teoretické interdisciplinární návaznosti jazykovědy a literární vědy při zkoumání spisovného jazyka na základě literárních textů, v mimoevropských oblastech pak se naproti tomu vytvořily maximálně příznivé předpoklady pro vztah mezi jazykovědou a vědami pracujícími s orálními formami kultury (sociální antropologie, folkloristika, etnografie apod.). Tím nechceme říci, že neexistovaly v rámci daných oblastí i vztahy opačné, avšak zmíněné paralely dominovaly vždy v příslušném terénu.

3.1. Dostalo-li se zkoumání spisovného jazyka do bezprostřední návaznosti na psaných, resp. tištěných literárních textech, mělo to nesporně své kladné stránky, zvláště pokud jde o vztah zkoumání jazykové formy a úzu. Kontrastem k situaci v evropských oblastech si uvědomujeme důležitost této interdisciplinární návaznosti jazykovědy a literární vědy (přes jejich vztah k textu) tím ostřeji, čím méně jazykověda mimoevropských oblastí přihlíží k tomuto vztahu, a to i tam, kde tradice psaných, resp. tištěných textů literárních existuje. Převážná část lingvistických bádání v těchto oblastech nejen že vztah mezi literárními texty a spisovným jazykem nesleduje (text literární je zajímá jen z hlediska adekvátnosti pravopisu), ale často přímo programově odmítá se jím zabývat, přenechávajíc jej bádáním literárně estetickým nebo sociálně kulturním. Tento postup je jistě dán i hlubšími rozdíly mezi psaným jazykem spisovným a skutečně mluvenou formou jazyka. Přesto však v tomto ohledu má evropská jazykověda — a zvláště i jazykověda naše — jazykovědě mimoevropských oblastí, a zvláště v subsaharské Africe, ještě metodicky mnoho co říci.

Na druhé straně je nutno přiznat, že jisté přecenění funkce psaného a tištěného, resp. literárního textu jako zdroje jazykových informací o jazyce je v evropském kontextu také zřejmé. To se projevuje nejen v tom, že jevy běžně mluvené formy spisovného jazyka prorážejí do tradice gramatických popisů obtížněji, a to zvláště u gramatických popisů jazyků cizích (u mateřského jazyka si koneckonců obvykle lingvista sám vypomáhá jako informant). Nedocenění samého faktu existence zaznamenaných textů mluvených ve spisovné formě jazyka vedlo leckdy v minulosti i k podcenění úzu v zaznamenaných formách mluveného spisovného jazyka při jeho kodifikaci.[11] To vše jsou ve svých důsledcích také stopy autonomního přežívání jazykovědných tradic, jejichž kořeny jsou nesporně v období, kdy dualismus text nebo informant byl paralelní k dualismu psané nebo mluvené. S překonáním technického dualismu možnostmi záznamu, masového sdělování i konzervace mluvené formy jazyka (jež jsou dnes leckdy u formy mluvené dokonce rychlejší a ekonomičtější než u formy psané) se ovšem rychle vyrovnávají i důsledky v oblasti jazykové metodiky a v evropském poli i v tomto ohledu dochází k vyrovnání funkce informanta a textu.

3.2. Čím více byly v mimoevropském poli s mladšími literárními tradicemi podceňovány funkce literárního textu pro jazykovědné bádání, tím více byly oceňovány funkce textů mluvených forem kultury. Východiskem tu ovšem byla situace jazykových společenství bez existence psaných textů (v ruské terminologii se v tomto ohledu při studiu podobných jazykových společenství ustálily termíny bespismennyje i mladopismennyje jazyki, které byly v poslední době s úspěchem aplikovány i v afric[190]kém kontextu).[12] V těchto případech jde pochopitelně o situaci vynucenou mimojazykovými skutečnostmi. Zaznamenávání primárně mluvených folklórních textů orálních tradic bylo až do let čtyřicátých a padesátých spojeno i s pochopitelnými obtížemi technickými. Nutnost pomalého zápisu písemného (ev. stenografie podle diktátu) si vynucovala zaměření na ty žánry textů, kde tento postup byl technicky proveditelný, tedy především na texty monologického typu: vyprávění pohádek, pověstí, historických kmenových a místních tradic, líčení zvyků a obyčejů apod. Toto zaměření si však vynucoval i tlak mimojazykových disciplín, jež — zvláště v obtížně fyzicky i jazykově dostupných oblastech mimoevropských — sběr takovýchto textových žánrů aktivně vyžadovaly v zájmu interdisciplinární mnohoúčelnosti textů. Lingvistika, tak jako ostatní zainteresované disciplíny, nemohla nebrat na tuto potřebu zřetel (od folkloristů a sociálních antropologů zase vyžadovala dobrou transkripci, přesnou lokalizaci textů apod.). Na druhé straně nelze však opominout ten fakt, že čím větší je kvantitativní interdisciplinární aplikovatelnost textu, tím omezenější je jeho vlastní použití lingvistické. Nutnost zaměřit se na texty použitelné pro jiné disciplíny automaticky omezuje výběr textů různých jazykových stylů, žánrů apod. Tak např. postavit výzkum syntaxe pouze na monologických textech zřejmě nelze, nemáme-li se dopustit zkreslení popisu jazykového systému. Ještě hůře z tohoto hlediska slouží texty, jež jsou těsně spjaty s orálními formami kultury a tradicemi (přísloví, pořekadla, básně, nemluvě už o písních).[13] Naproti tomu zase např. záznam obchodní diskuse na trhu nemá pro folkloristu valné ceny, svou formou bezprostředně mluveného, rychle formulovaného dialogu má však primární význam jako jazykový text a podklad bádání lingvistického. Interdisciplinární požadavky na text jsou tedy s požadavky jednotlivých disciplín, jež pracují s jazykovým textem, sladitelné vždy jen do určité míry a uvědomělá reakce na tuto mez interdisciplinárního užitku je nutná, nemá-li dojít k negaci sběru materiálu a pokřivenému popisu z hlediska té či oné disciplíny.[14]

Zdá se, že právě tato omezenost ve výběru žánru i stylu textů v podmínkách orálních kultur (daná jak jeho technickými možnostmi, tak požadavky mimolingvistickými) vedla nezbytně k zvýšení úlohy jazykového informanta. Jazyková fakta, jež v žánrově i stylově omezeném souboru textů nebylo možno ani předpokládat ve formě realizované, bylo nutno hledat prostřednictvím dialogu s jazykovým informantem ve formě realizovatelné, a tím vlastně paralyzovat nedostatek textů různých žánrů i stylů.

4. Docházíme tedy k závěru, že důraz na práci s jazykovým informantem nebyl dán v mimoevropských podmínkách jen nedostatkem psaných textů, ale především omezenými možnostmi zaznamenat mluvené texty různých žánrů a do jisté míry i tlakem mimolingvistických disciplín na výběr a omezení žánrů a stylů textu. Opačně [191]zase akcent na práci s jazykovým textem byl v indoevropských podmínkách dán nejen samou existencí psaných textů, ale především jejich bohatou žánrovou a stylovou diferenciací, jež do značné míry umožňovala omezit práci s jazykovým informantem na nutné minimum. Rozdíl mezi využíváním jazykových informantů a jazykových textů byl tedy spojen s faktory areálními i teorií různých škol do jisté míry také koincidencí možností i hranic jazykovědného výzkumu v určité době. I když mimojazykové (kulturní) faktory měly svůj vliv na jeho vznik a prohloubení, dnes je jejich působení již značně omezeno. Posunutí hranic metodických možností výzkumu jazyka umožňuje tedy nejen rozšíření hranic oblastí, jež mizí ze seznamu bílých míst na jazykové mapě, ale i organické začlenění jazykovědy různých oblastí dříve odlehlých do komplexu lingvistického bádání. Tak mohou mimo jiné i zpětně přispět k vymezení použití textu a informanta i v jazykovědných oblastech „tradičních“.

 

R É S U M É

Language Texts and Language Informants

(An Apparent Difference between European and non-European Linguistics)

Difference between linguistics based upon language texts and that which approaches language data through dialogue with language informants have been ascribed partially to differences in the science of language in various areas, in different stages of development, and in its manifestations through differing schools or orientations. Although the origin of these different approaches to language data may well be found to some extent in the differing socio-cultural situations of the respective language communities (the presence or absence of the tradition of writing, the existence or non-existence of written texts, etc.), certain schools and particular linguistic trends have raised the original non-linguistic neccessity to the level of a theoretical program.

True, this theoretical contradiction has never entirely materialised in concrete analytical works. Classical and modern European schools have always (at least tacitly) used dialogue with language informants as one of the sources of language material, at least when dealing with oral data (phonetics, phonology, dialectology). Orthodox descriptivists have also never entirely neglected language texts, though they have used them more as a source of reference and checking material than as primary analytical sources. These types of approach had both their positive and negative side-effects. The proclaimed link between language and text brought classical and modern European linguistics to a fruitful analysis of the possible ties between the development of standard languages and national literatures. The fact that these ties have not been analysed in non-European fields where literature and standard languages have, in fact, started to develop, is one of the most notable gaps in their linguistics (sub-Saharan Africa, some parts of Asia). The emphasis on the cultural and socio-anthropological rather than linguistic values of texts has brought linguistics in non-European areas toward a more concrete realisation of their interdisciplinary links with other disciplines (cultural anthropology, the study of folklore). This realisation was rather absent in the classical areas, apart from dialectology. However, it also had a negative side-effect, as the over-emphasizing of interdisciplinary interpretations of texts often led to an over-estimation of this aspect. A neglect of the linguistic disciplinary limitations imposed upon such interdisciplinary opportunities was one of these negative results.

The study of language based upon language texts is considered as the study of an inventory of already realised data, while an analysis based on dialogue with language informants is considered as that of potentially realisable language data. With the increased possibilities provided by tape and video-recording of spoken texts, many of the original differences between work [192]using text and one which uses language informants are eliminated and the contradiction between the two types of linguistic analysis is seen as becoming apparent. Instead of being a part of the inventory of theoretical contradictions of linguistic areas or orientations, these two principles are considered to be developing toward a complementary matrix, and they are applicable differently when an analysis is made of the differing levels and features of one and the same language. Thus, experience with languages of the non-European areas (the Americas, sub-Saharan Africa, some parts of Asia) — while owing much to the classical areas of linguistic research — may secondarily help to clarify the basic postulates of our discipline.


[1] H. A. Gleason, Jr., Linguistics and English Grammar, 1965, s. 42. Naše dialektologie často používá termín informátor, většinou ve stejném významu jako termín informant.

[2] Podrobné údaje o aplikaci současných jazykovědných metod v této oblasti viz v mém přísp. African Linguistics Becomes of Age, ArchOr 43, 1975, 178—184.

[3] Pohled na aplikace různých jazykovědných škol na africké jazyky lze najít v jednotlivých příspěvcích 7. svazku série Current Trends in Linguistics, který pod názvem Linguistics in Sub-Saharan Africa vydali Thomas A. Sebeok (editor), Jack Berry a J. H. Greenberg (assistant-editors) a David W. Crabb a Paul Schachter (associate editors), The Hague 1971, 972 s.

[4] Srovnej např. místo čs. lingvistiky ve sb. Afrikanskoje jazykoznanije, vyd. D. A. Olderoggem již r. 1963, kde je přeložena do ruštiny i zásadní stať Vl. Skaličky o typologii bantuských jazyků. Princip aktuálního členění větného aplikuje nejnověji hauská gramatika Ju. K. Ščeglova (Očerk grammatiki jazyka chausa, 1970). Anglicky vyšlá stať V. N. Jarcevové upozorňuje na význam obecné aplikovatelnosti Havránkovy teorie vývoje a konstituování spisovného jazyka (The Problems of the Development of Literary Languages, Social. Sciences, Moscow, 4 : 6, 1971, 151—64).

[5] U nás se obecně o práci s informantem v dialektologii zmiňuje již před léty B. Havránek (K české dialektologii, LF 51, 1924, s. 340n.).

[6] J. Chlumský, Česká kvantita, melodie a přízvuk, 1928; M. Romportl, K tónovému průběhu v mluvené češtině, Praha 1951; P. Jančák, Zvuková stránka českého pozdravu, Praha 1957; Sl. Utěšený, K metodice studia sociální stratifikace jazyka, SaS 28, 1967, 434—439.

[7] J. Gebauer, Historická mluvnice jaz. českého, passim, hlavně ovšem v oddílu I. (Hláskosloví).

[8] O tom např. K. Horálek, Zum Verhältnis der Dialektologie und Folkloristik, Verhandlungen des zweiten internationalen Dialektologenkongresses, Marburg/Lahn, Zeitschrift für Mundartforschung, Beiheft 3 (Neue Reihe), s. 388—391.

[9] Nejnověji v práci Field Linguistics, připravené W. J. Samarinem (1967, 246 s.). — Závažná je též stať Field Procedures v knize E. A. Nidy Morphology (The Descriptive Analysis of Words), 1965 (s. 175—191).

[10] Zvláště v oblastech málo známých jazyků je v prvních stadiích práce s informantem lingvista značně odkázán na jeho dobrou vůli, pokud sám alespoň do určité míry jazyk neovládá. Zde je potřeba kontroly dalšími informanty a textem naléhavá a v historii mimoevropské lingvistiky je tradována řada případů skoro anekdotických mystifikací lingvistů jejich informanty v raných obdobích zkoumání jazyků příslušných oblastí.

[11] O některých aspektech této otázky jsem se zmiňoval před lety ve stručném příspěvku K otázce zjišťování stability ve spisovné výslovnosti, NŘ 41, 1958, 195—201.

[12] I. V. Ochotina a A. V. Dolgopolskij, vyd., Bespismennyje i malopismennyje jazyki Afriki, 1973, 184 s.

[13] Touto otázkou se po stránce metodické zabývá již B. Havránek, o. c., s. 342, kde rozebírá též starší české příspěvky, věnované otázce vztahu nářečí a písňových textů (Hošek, Polívka).

[14] V terénu, kde na výzkum nejsou lidé zvyklí, to může mít i zajímavé psychologické důsledky pro práci s informanty a při sběru textů. Např. autor těchto řádek se účastnil v odlehlých oblastech hauských okrajových území severozápadních (Republika Niger) výzkumu v lokalitách, kde paralelně nebo s kratším časovým posuvem pracovali i folkloristé, sociální antropologové a sociologové v rámci komplexního výzkumu C.N.R.S. I když teoreticky je takovýto komplexní přístup maximálně žádoucí, denní praxe ukazovala i jeho nevýhody. Přišel-li lingvista po folkloristovi, musil doslova „odnaučovat“ informanty zásadám, že každý text musí být něčím kulturně zvláštním. Nahrávky běžně mluvených textů byly považovány za anomálii, složité baletně zpěvácké texty doslova vnucovány. Podobně genealogie vládnoucích dynastií a jejich zvláštnosti byly vnucovány do omrzení v podání „vzdělaných“ informantů (většinou zcestovalých osob, které se domů vrátily po delších pobytech ve městech, a tudíž pro místní jazykovou normu skoro bezcenných), zatímco nahrávka smlouvání na trhu sledována s maximální podezřívavostí (daňové úniky).

Slovo a slovesnost, volume 36 (1975), number 3, pp. 185-192

Previous Redakce: K 30. výročí osvobození (Současný stav a výhledy české jazykovědy)

Next Věra Michálková: Tzv. neúplné výpovědi v nářeční syntaxi