dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Rozvoj práce v oblasti lingvistické terminologie

Alois Jedlička

[Discussion]

(pdf)

L’évolution du travail dans le domaine de la terminologie — voir aussi Les nouvelles encyclopédies linguistiques publiées dans la République fédérale allemande

Počet jazykovědných kompendií, pokoušejících se s větším či menším zdarem zachytit stav současného jazykovědného bádání a živé tradice tohoto bádání, v posledních letech nebývalou měrou vzrostl. Příčiny této překotné produkce jsou nepochybně v prudkém teoretickém a metodologickém rozvoji jazykovědy v posledních dvou desítiletích. Stále naléhavější se jeví potřeba zachytit mocný příval nových termínů a pojmů a ovšem i nových (a někdy staronových) modifikací pojmů klasické jazykovědy a nových teoretických koncepcí, metodických přístupů a postupů v souborných kompendiích jazykovědných, ať v soustavných oborových encyklopediích, anebo — častěji — v abecedních slovnících jazykovědných pojmů a termínů, které jsou méně náročné pro jejich zpracovatele a pohodlnější pro rychlé a pohotové poučení uživatele o tom, co si právě potřebuje ujasnit.

Slovníky lingvistické terminologie se vypracovávají v různých zemích, v různých lingvistických tradicích, jež se v nich odrážejí, mají různý rozsah, rozdílné obsahové zaměření i různé určení. Informativní souhrnnou charakteristiku, kterou přinášíme, bylo by možno podat jednak podle zemí, v nichž slovníky vznikají, nebo podle typů, které reprezentují. Uplatníme v našem přehledu hledisko obojí.

Klasickým dílem lexikografickým v oblasti lingvistické terminologie je už po dlouhou dobu slovník J. Marouzeaua Lexique de la terminologie linguistique, jehož 1. vydání vyšlo v r. 1931. O jeho potřebě, užitečnosti a oblibě svědčí jeho další vydání (2. rozšířené vydání r. 1943 a 3. vyd. 1951, v novém přetištění 1961) i jeho překlad do ruštiny (Slovar’ lingvističeskich terminov, Moskva 1960, za redakce A. A. Reformatského přel. N. D. Andrejev, předmluvu napsal V. A. Zvegincev), i to, že z něho později vycházely jako ze základního pramene slovníky další. Neznamená to ovšem, že by byl slovník Marouzeauův v době svého vzniku i v období následujícím terminologickým slovníkem jediným. Marouzeau sám v předmluvě k 3. vyd. podává informativní přehled o pracích (i lexikografických) týkajících se lingvistické terminologie v jednotlivých zemích a připomíná italský slovník A. Severina Manuale di nomenclatura linguistica (Milán 1937) a novější krátký školský slovník německý J. Hofmanna a H. Rubenbauera Wörterbuch der grammatischen und metrischen Terminologie (Heidelberg 1950); před slovníkem Marouzeauovým vyšel i stručný ruský slovník N. N. Durnova Grammatičeskij slovar’, Moskva 1924, určený učitelům škol (o školském určení svědčí i jeho malý rozsah, obsahuje 273 termíny).

Zaměření slovníku Marouzeauova je předurčeno už osobností jeho tvůrce: jako klasický filolog a zároveň jako badatel ve stylistice pojímá lingvistickou terminologii velmi široce ve smyslu filologickém a zahrnuje do jejího souboru i termíny z poetiky a rétoriky. Charakteristickým rysem Marouzeauova slovníku je uvádění terminologických ekvivalentů anglických, italských a německých u jednotlivých hesel a jejich dodatkový souhrn v abecedních rejstřících. Heslové stati obsahují stručný výklad pojmu-termínu, ev. s jeho historií a s poukazem na jeho vázanost na určitý jazyk, jakož i ilustraci z různých jazyků.

Na principech ryze terminologického slovníku s propracovaným materiálem ekvivalentů v týchž jazycích, jako je tomu v slovníku Marouzeauově, je založen slovník zpracovaný A. Springhettim Lexicon linguisticae et philologicae (Řím 1962). [220]Výkladovým jazykem je latina, a jak název ukazuje, těžiště je v tradiční terminologii vypracované na klasických jazycích.

Mocný rozvoj lingvistické terminologické lexikografie můžeme však sledovat zvláště od šedesátých let. Souvisí nesporně s rozmachem teoretické jazykovědy, s metodologickým kvasem, s uplatňováním nových směrů lingvistických, se vznikem a rozvojem pomezních disciplín (např. psycholingvistiky, sociolingvistiky), s využíváním metod, pojmů a poznatků jiných oborů (logiky, matematiky, teorie informace, kybernetiky aj.) v lingvistice a vůbec s růstem společenské funkce i společenského dosahu jazykovědy.

Významným slovníkovým dílem v oblasti lingvistické terminologie, které posunulo vpřed i teorii lexikografické práce v oblasti slovníků vědecké terminologie, je Slovar’ lingvističeskich terminov O. S. Achmanové (Moskva 1966). Achmanová vychází z teoretického vymezení metajazyka lingvistiky a pojímá svůj úkol jako zachycení metajazyka ruské a sovětské jazykovědy. Zamýšlí se nad některými zásadními otázkami, které mají v terminologii svou tradici (vztah terminologie a nomeklatury), a rozšiřuje je i o nové problémy, které se do terminologické teorie promítají (pojem taxonomie a metataxonomie). Aktuální se v slovníku stávají — na rozdíl od slovníků starších, např. od slovníku Marouzeauova — otázky interdisciplinárních vztahů nově se vytvářejících a majících odraz v lingvistické terminologii (např. otázka vlivu matematické a logické terminologie). Autorka se vyslovuje i k otázkám, které jsou vždy spojeny s prací na terminologii (otázka terminologických dublet), popř. které byly právě v době zpracovávání slovníku aktuální (otázka internacionalizace lingvistické terminologie).

Úsilí o pokud možno úplné zachycení současného metajazyka sovětské jazykovědy se projevuje i v rozsahu slovníku, v počtu zařazených termínů, jejichž význam je vysvětlen, popř. ilustrován kontextovým užitím nebo exemplifikován. Zahrnuty jsou termíny ze všech jazykovědných disciplín (řadí se k nim i lingvistická stylistika); termíny z metriky jsou pak uvedeny v samostatném dodatku, který vypracoval V. F. Belajev. Autorka využila materiálu ze všech v té době existujících slovníků lingvistické terminologie; velmi kladně se zmiňuje o Rusko-českém slovníku lingvistické terminologie vydaném 1960 v Praze (vypracoval jej O. Man a L. Koval se širokou redakcí).

Počínaje slovníkem Marouzeauovým věnuje se značná pozornost zachycení mezinárodní souvislosti termínů, a to uváděním ekvivalentů ve světových jazycích, popř. v evropských jazycích s bohatou lingvistickou tradicí. V slovníku O. S. Achmanové je tento záměr realizován uváděním ekvivalentů anglických, francouzských, německých, popř. zčásti španělských, někdy i latinských u jednotlivých hesel, nikoli ovšem důsledně a v úplnosti, a zařazením souborného rejstříku základních anglických ekvivalentů. Uvádění španělských ekvivalentů je dáno tím, že se využívá jako pramene španělského slovníku lingvistické terminologie zpracovaného F. L. Carreterem (Diccionario de términos filológicos, Madrid 1953).

Sovětská lexikografie v oblasti lingvistické terminologie byla už před vydáním slovníku O. S. Achmanové velmi dobře rozvinuta. Představují ji slovníky menšího rozsahu, nekladoucí si tak vysoké cíle jako slovník Achmanovové a nemající ani tak propracovanou teoretickou základnu, ale svým způsobem obohacující po různých stránkách lexikografii v tomto oboru. Po slovníku L. I. Žirkova (Lingvističeskij slovar’, Moskva 1946) reprezentují sovětskou lexikografii díla zpracovávající lingvistickou terminologii ukrajinskou a běloruskou. Slovník E. V. Kroteviče a N. S. Rodzeviče Slovnik lingvističnich terminiv (Kijev 1957), mající poměrně větší rozsah než předchozí školské slovníky sovětské (675 termínů), vyznačuje se tím, že součástí heslových statí vykládajících a dokládajících jednotlivé termíny je i bibliografický soupis základní lingvistické literatury o daném jevu. Pro nás je zajímavé a vítané, [221]že se značná pozornost věnuje i lingvistické literatuře české (a to i časopisecké). O. S. Achmanová uznává i užitečnost slovníku běloruské terminologie zpracovaného A. L. Jurevičem Sloŭnik lingvističnych terminaŭ (Minsk 1962) (rozsahem předčí ještě slovník ukrajinský, obsahuje 1250 termínů) a rovněž slovníku vydaného litevskou akademií věd v Rize (R. Grabis, D. Barbare, A. Bergmane, Slovar’ lingvističeskich terminov, Riga 1963). Slovník ukrajinský i Jurevičův slovník běloruský zahrnují v dodatku i dvojjazyčné rejstříky, rusko-ukrajinský a rusko-běloruský.

Slovník O. S. Achmanové je slovník vpravdě terminologický, podávající stručný a výstižný výklad značného počtu pojmů-termínů. V poslední době se těší velkému zájmu slovníky, v nichž je posíleno zaměření encyklopedické.

Charakter takového slovníku encyklopedického, založeného na dobře promyšlené teoretické základně a opírajícího se o obecně vypracované zásady lexikografické pro speciální slovníky vědy a techniky, si můžeme ukázat na francouzském slovníku Dictionnaire de linguistique, zpracovaném několika autory (patří k nim J. Dubois, M. Giacomo, L. Guespin, Ch. a J. B. Marcellesi a J. P. Mevel) a vydaném nakl. Larousse 1973. Francouzští lingvisté se v posledních letech vůbec soustředili na encyklopedické zpracování lingvistické problematiky především z obecnělingvistického hlediska a vzhledem k aktuálním otázkám současné lingvistiky v dílech encyklopedického charakteru, srov. dvě díla vzniklá za redakce A. Martineta Le langage jako 25. sv. Encyklopédie de la Pléiade, Paříž 1968, a Linguistique, Guide alphabétique, Paříž 1969. V 50 obsáhlých abecedně seřazených heslech se zde probírají aktuální obecné otázky jazyka a jazykovědy, určované jistě i pracovním zaměřením i zájmy hlavního redaktora A. Martineta, srov. např. hesla jako économie, fonction du langage, variété des idiomes, a zabírající i stylistiku a prozodii i pomezní obory jako psycholingvistiku (není však zařazena sociolingvistika), etnolingvistiku, překladatelství ap. Málo je zastoupena problematika spisovného jazyka. Věcně je uspořádán Dictionnaire encyclopédique des sciences du langage zpracovaný O. Ducrotem a Tz. Todorovem (Paříž 1972), probírající v čtyřech oddílech nazvaných „Školy“ „Disciplíny“, „Metodologické pojmy“, „Pojmy lingvistického popisu“ široce pojaté a zarámované otázky a jevy, které mají souvislost s lingvistikou (v rámci kapitoly „Disciplíny“ se pojednává např. o filozofii jazyka, sémiotice, rétorice a stylistice, sociolingvistice a psycholingvistice). — Jen pro úplnost připomínáme alespoň bibliografická data o dvou dalších encyklopedických dílech francouzských, která nám však nebyla dostupná: R. Caratini, Linguistique, Bordas-Encyclopédie, vol. 12b, Paříž 1972 (jde o velmi populárně zpracovanou encyklopedii doprovázenou ilustracemi) a Le langage v ed. Les Dictionnaires du Savoir Moderne, Denoël, Paříž 1973.

Autoři nového francouzského slovníku lingvistického se zamyslili nad zeměřením svého slovníku, jeho obsahem, nad metodou jeho zpracování a jeho určením a vytvořili dílo, které svým obsahovým zaměřením i svým určením představuje specifický typ lingvistického slovníku. Jejich cílem je postihnout lingvistické pojmy a termíny těch směrů, škol a lingvistických osobností, které jako aktuální určují dnešní lingvistické myšlení. Uvědomují si přitom podíl pojmů a termínů z matematiky, logiky, teorie informace pronikajících do lingvistiky i hraniční postavení sociolingvistiky a psycholingvistiky. Slovník je takto určen vysokoškolským studentům a učitelům a vůbec všem, kteří se zajímají o vědecký pokrok v humanitních vědách. Funkci slovníku vidí ve dvou směrech: jako dílo sloužící k informaci a ke konzultaci a jako dílo lingvistické výchovy, formující lingvistické myšlení. Tomuto zaměření a určení je přizpůsobena i metoda zpracování: Slovník obsahuje 110 hlavních slovníkových hesel, v nichž se encyklopedicky vykládají základní pojmy a termíny, např. jazyk (langue), řeč (parole), přízvuk, písmo, dialekt, etymologie, lexikologie, lexikografie, analýza promluvy (tato hlavní hesla jsou uvnitř členěna na dílčí výkladové celky, např. heslo lexikologie se člení do několika výkladových odstavců, a to oprávněnost lexikologie, lexikologická jednotka, perspektiva sociálněhistorická, strukturální lexi[222]kologie a generativní gramatika, lexikologie a analýza promluvy). K těmto hlavním heslům pak přistupují hesla zpracovávající jednotlivé jevy (slovník obsahuje 1950 takových hesel), jejichž zpracování se blíží výkladům v terminologických slovnících: podává se základní vymezení pojmu, jevu a ilustruje se konkrétními příklady. Tak se vymezují např. jednotlivé hlásky, druhy morfémů (prefix, afix), časové stupně a formy (prézens, préteritum) atd. Zvláště v hlavních heslech se často podává vymezení pojmu vytvořeného v lingvistice tradiční (např. u hesla temps ‚čas‘) i pojetí vypracované v nových směrech lingvistických. Slovník byl vypracován na základě bohaté pojmové a terminologické dokumentace z děl, jejichž bibliografický soupis je podán (jsou mezi nimi i některá díla sovětská, česká, německá z NDR).

Bohatou francouzskou produkci z oblasti lingvistické terminologie doplnil nejnověji slovník G. Mounina, význačného obecného lingvisty a teoretika překladu, Dictionnaire de la linguistique (Paříž 1974). Tento slovník spojuje vlastnosti slovníku ryze terminologického a encyklopedického. Má charakter příručkový, termíny abecedně řazené (nedoprovázené ekvivalenty) jsou výstižně definovány a doprovázeny exemplifikací; novinkou je určení příslušnosti pojmu-termínu k jednotlivým lingvistickým disciplínám nebo k jejich dílčím úsekům.

Jako vysokoškolská příručka je v základě pojat polský Słownik terminologii językoznawczej od Z. Goląba, A. Heinze a K. Polańského (Varšava 1968).[1] Spojuje v sobě oba cíle, podávat encyklopedické poučení o lingvistických pojmech i představovat inventář termínů. Tato druhá složka se realizuje i uváděním ekvivalentů anglických, francouzských, německých, ruských u jednotlivých hesel i závěrečnými souhrnnými rejstříky těchto termínů. Značná pozornost se věnuje ve výběru i ve výkladu terminologii nových směrů lingvistických. Tak jako v některých jiných slovnících se podává poměrně podrobný popis jazyků světa. Cílům informačním odpovídá dodatkový oddíl se jmény a stručnou charakteristikou nejvýznamnějších polských a některých zahraničních jazykovědců (z čs. uvedeno 10, a to J. Dobrovský, J. Gebauer, B. Havránek, B. Hrozný, O. Hujer, J. Jungmann, V. Machek, P. J. Šafařík, V. Vondrák, J. Zubatý).

Příručkový charakter má i nový terminologický slovník anglický (R. R. K. Hartmann a F. C. Stork, Dictionary of Language and Linguistics, Londýn 1972). Jde o příručku, jejíž zaměření a určení prozrazuje už to, že je vydán v nakladatelství specializovaném na aplikaci věd (Applied science publishers). Zdůrazňuje se v něm rovněž interdisciplinárnost (především ve vztahu k psycholingvistice a sociolingvistice); speciální zřetel k aplikované lingvistice se projevuje v tom, že se ve výběru hesel i v jejich zpracování respektují potřeby překladatelství, jazykové pedagogiky, technologie komunikace i lexikografie. Toto zaměření je zřejmé i z dodatků, v nichž se podává přehled jazyků světa, přehled grafických systémů užívaných v různých jazycích i tabulka mezinárodního fonetického přepisu. Učebnicový ráz slovníku spojený s odborně praktickým zaměřením je zřejmý z přehledného, ale propracovaného způsobu výkladu hesel (jde o standardní typ definice doprovázené stručnou exemplifikací, podle povahy jevu se uvádějí i příklady ruské, německé ap.). Zvýšená pozornost se věnuje termínům nových směrů lingvistických, u termínů tradičních se pak poukazuje na jejich event. užití v novém pojetí.

Z podobného zaměření a určení vycházel už starší slovník (vlastně jeden z prvních zahrnujících vedle termínů tradičních i termíny nových směrů, především amerického deskriptivismu), jehož autory byli M. A. Pei a Fr. Gaynor (Dictionary of Linguistics, 1954, 2. vyd. 1960). Ve výkladech a v exemplifikaci byl však stručnější a úspornější, obsáhl proto značný počet termínů a názvů (jsou např. přímo do abecedního pořadí zahrnuty a stručně určeny jazyky světa). — Speciálnější určení vysokoškolského kompendia má novější slovník M. Peie Glossary of Linguistic Terminology [223](New York 1966). Široce informativní složka je omezena např. v tom, že se upouští od podrobného uvádění názvů jazyků.

Samostatný typ slovníků lingvistické terminologie představují dva velké slovníky, Enciklopedijski rječnik lingvističkih naziva od R. Simeona (I. A—O, II. P—Z, Zagreb 1969) a Sprachwissenschaftliches Wörterbuch J. Knoblocha, vycházející v sešitech (dosud vyšlo 7 sešitů, Heidelberg 1961—1974, poslední heslo deskriptive Sprachwissenschaft).

Slovník R. Simeona, na němž se dílčí spoluprací podíleli i R. Filipović, P. Guberina, Vl. Rehak aj. a jehož odborným redaktorem byl R. Katičič, je osobitý svým obsahem, pojetím i způsobem zpracování. Je obsahově pojat velmi široce, zahrnuje i termíny z poetiky a rétoriky, z patologie řeči ap. Podává ekvivalenty v sedmi jazycích, u jednotlivých hesel ne vždy úplně a důsledně, na závěr jsou však připojeny souhrnné rejstříky termínů latinských, ruských, německých, anglických, francouzských, italských a španělských. Cílem slovníku bylo dosáhnout ve zpracování terminologie maximální úplnosti. Pramenem byly existující slovníky lingvistických termínů, ostatní slovníky, encyklopedie, gramatiky (jejich podrobný a bohatý soupis se podává v úvodu), a pokud jde o terminologii srbochorvatskou i starší díla (v této vrstvě je slovník i historickým slovníkem terminologickým). Z těchto pramenů je tedy v slovníku Simeonově shrnut a zpracován veškerý terminologický materiál a z nich se také přejímají a zpracovávají definice a výklady v slovníku obsažené (jako vzor a důležitý pramen se hodnotí slovník Marouzeauův, často se citují definice ze slovníku O. S. Achmanové, mezi prameny je i Rusko-český slovník lingvistické terminologie, Praha 1960). Právem zdůrazňuje v předmluvě R. Katičić, že v světové lingvistické lexikografii nemá slovník Simeonův obdoby. Je důležitý pro poznání vývoje i současného stavu domácí terminologie srbochorvatské a podává úplný přehled lingvistické terminologie, která se stala součástí evropské kulturní tradice. Poskytuje tak předpoklady pro žádoucí práci na koordinaci a normalizaci terminologie.

O předpokládaném rozsahu slovníku J. Knoblocha si můžeme zatím učinit jen přibližnou představu na základě dosud vyšlé části: hesla z prvních písmen abecedy (A—D) vyplňují 560 stran textu. Vyjdeme-li ze zkušenosti, že v průběhu lexikografické práce rozsah hesel i jejich zpracování často narůstá (je to i přirozeným důsledkem vývoje oboru i růstem dokladového materiálu), pak můžeme už dnes mluvit o rozsahu úctyhodném. Specifičnost slovníku J. Knoblocha záleží především v jeho dokumentovanosti; ta je dvojího druhu: jednak se uvádí pravděpodobný první výskyt pojmu-termínu (v záhlaví za heslovým slovem), jednak se poukazuje na základní literaturu o daném jevu, citují se z ní výklady pojmu, diferencují se na jejím základě jednotlivá pojetí ap. Značná pozornost je ve shodě se specializací autora (obecná a srovnávací jazykověda) věnována tradiční terminologii vypracované srovnávací indoevropeistikou, zvláště německou, ale plně se zachycuje i terminologie nových směrů lingvistických, srov. např. hesla Allomorph, Allophon, ale i alloseme (některá hesla se zaznamenávají v původním jazyce, tedy v jazyce, v němž se podle dokumentace příslušný termín vyskytl). U některých základních a závažných hesel se nastiňuje i historie pojmu, vývoj pojetí na základě definic vypracovaných různými lingvisty a podaných v jejich pracích (získává se tak vhled do historie lingvistického myšlení a jazykovědy, srov. např. heslo Analogie, Ausgleichung).

Vedle typů slovníků už dříve připomenutých vypracovává se i nový typ slovníku školského i typ praktického slovníku encyklopedického určeného pro širší odbornou veřejnost. Školský slovník je reprezentován např. novým slovníkem sovětským Spravočnik lingvističeskich terminov (Moskva 1972), jehož autory jsou D. E. Rozental a M. A. Telenkova. Je určen především pro učitele středních škol, ale také pro studenty filologických oborů na vysokých školách. Lze jej chápat jako souhrn terminologického standardu z různých oborů a úseků lingvistických, do něhož jsou ovšem pojaty i některé speciálnější termíny (srov. např. affiksoid, technicizm ap.). V heslové [224]stati se zaznamenávají jednak termíny dubletní, jednak termíny, které jsou základnímu termínu podřazeny (tím se zároveň přispívá k pochopení dílčích systémů). Po výkladu termínu se podle možnosti uvádějí užití termínů v kontextu a příkladové ilustrace označených jevů. V některých případech se uvádějí i věcné výklady, podávající poučení o pravidlech nebo správnosti užívání jevu (např. u hesla točka poučení o psaní tečky).

Podobné zaměření má i praktický slovník encyklopedický zpracovaný pod názvem Srpskohrvatski jezik jako samostatný svazek díla Enciklopedijski leksikon Mozaik znanija (Beograd 1972) za redakce i autorské spolupráce A. Peca a Ž. Stanojčiće. Vedle výkladu je v tomto slovníku zdůrazněn příkladový materiál, kterým se dokládají dané jevy. Praktické zaměření slovníku je zřejmé např. z toho, že se do hesla Pravopisni rečnik vkládá malý pravopisný slovník v rozsahu 86 stran. Odborné zaměření je naproti tomu podtrženo uváděním základní literatury předmětu, především děl syntetické povahy u některých důležitých hesel (např. u hesla pasív aj.). Encyklopedický charakter se projevuje i zařazením hesel osobních (charakteristiky předních jugoslávských lingvistů). Jako dodatek je připojen slovník termínů se stručnými definicemi, které se přejímají ze základního textu, a s propracovaným systémem odkazů.

 

Některé z dosud vypracovaných slovníků lingvistické terminologie se záměrně omezují, a to ve dvou směrech; buď zpracovávají terminologii jednoho směru, školy nebo jedné lingvistické osobnosti, nebo jsou omezeny jen na jednu lingvistickou disciplínu.

Ze slovníků zpracovávajících terminologii jedné školy je třeba i v našem přehledu připomenout Dictionnaire de linguistique de l’École de Prague, zpracovaný J. Vachkem za spolupráce J. Dubského a vydaný jako publikace terminologické komise při Comité International Permanent des Linguistes (Utrecht/Anvers 1960).[2] Jde o slovník dokladový, pracující nikoli s definicemi termínů, nýbrž s vybranými citáty z děl reprezentujících tzv. pražskou lingvistickou školu nejen tzv. klasického období, ale i v letech pozdějších. Základní hesla jsou uváděna ve francouzském znění, jako ekvivalenty jsou zaznamenány termíny anglické, německé a české. Také Vachkův slovník podává shrnující rejstříky termínů anglických, německých a českých. Podobně jako klasický slovník J. Marouzeaua byl i Vachkův slovník přeložen do ruštiny (Lingvističeskij slovar’ Pražskoj školy, Moskva 1964) a tak byla ustálena ruská ekvivalentní podoba mnoha termínů v naší lingvistice užívaných (např. aktuální členění větné).

Do ruštiny byl přeložen i slovník E. Hampa A Glossary of American Technical Linguistic Usage 1925—1950 (Utrecht/Anvers 1957); ruský překlad s názvem Slovar’ amerikanskoj lingvističeskoj terminologii (obsahující i doplňky překladatele V. V. Ivanova) vyšel v Moskvě 1964. I Hampův slovník je založen na citátech z děl lingvistů, popř. je uvedena dokumentace. — Stejnou metodou je pak zpracován i slovník Emidia de Felice La terminologia linguistica di G. I. Ascoli e della sua scuola, Utrecht/Anvers 1954.

Ze slovníků zpracovávajících terminologii jednoho lingvistického oboru je možno připomenout slovník W. Belardiho a N. Minissiho Dizionario di fonologia (Řím 1962). Cílem je podat osobní a funkční hodnocení terminologie jako nástroje poznání.

 

Pro úplnost je třeba se ještě zmínit o dvojjazyčných a vícejazyčných slovnících lingvistické terminologie. Při charakteristice jednojazyčných slovníků jsme připomněli, že se v mnoha z nich uvádějí ekvivalenty v jiných jazycích, nejčastěji v angličtině, němčině, francouzštině, ruštině, ale také v italštině a ve španělštině (zpravidla [225]jsou zařazeny i souhrnné rejstříky termínů v těchto jazycích). Připomínaný už Rusko-český slovník lingvistické terminologie představuje pokus o zpracování dvojjazyčného slovníku překladového; východiskem jsou ruské termíny vybrané z lingvistické literatury ruské a sovětské, a ty se vysvětlují českými terminologickými ekvivalenty, popř. českými opisy, opisnými výklady. — V polské lingvistice byl vypracován dvojjazyčný slovník francouzsko-polský (B. Kielski, Słownik terminologii gramatycznej francuskiej i polskiej, Lódź 1959), v němž jsou výchozí termíny francouzské vyloženy pomocí polských ekvivalentů; jako dodatek se podává rejstřík polských termínů s odkazem na výchozí termíny francouzské. — Vícejazyčný slovník lingvistické terminologie je zatím reprezentován dílem Multilingual Lexicon of Linguistics and Philology: English, Russian, German, French (Miami 1968) od R. Nashové. Slovník obsahuje zhruba 5000 výchozích anglických termínů v abecedním pořadí s příslušnými cizojazyčnými ekvivalenty; k této základní části jsou připojeny rejstříky ekvivalentových termínů ruských, německých a francouzských.

Osobitý typ vícejazyčného terminologického slovníku bude představovat konfrontační Slovník slovanské lingvistické terminologie, který je výsledkem práce Mezinárodní terminologické komise lingvistické při Mezinárodním komitétu slavistů.[3] Je to dílo jedinečné počtem jazyků, z nichž se uvádějí ekvivalenty (11 jazyků slovanských a 3 jazyky západní, angličtina, francouzština a němčina), i odlišné způsobem zpracování: výchozí termíny české a slovenské a jejich ekvivalenty v uvedených jazycích jsou podávány v systémovém uspořádání (nikoli v abecedním, jak je to u vícejazyčných slovníků terminologických běžné). Samostatný svazek budou tvořit abecední rejstříky termínů v jednotlivých jazycích.


[1] Srov. E. Lotko, Nový slovník lingvistické terminologie, SaS 30, 1969, 98n.

[2] Srov. Fr. Daneš, Lingvistický slovník „pražské školy“, SaS 33, 1962, 227n.

[3] Srov. Al. Jedlička, Slovník slovanské lingvistické terminologie, Slavia 35, 1966, 436—443. Slovník byl hotov a odevzdán nakladatelství Academia koncem r. 1972, je vysázen, ale pro složitou sazbu se vydání zdrželo.

Slovo a slovesnost, volume 36 (1975), number 3, pp. 219-225

Previous Karel Pala a kol.: Intenzionální logika a sémantika přirozeného jazyka

Next Miloš Dokulil: Nové jazykovědné encyklopedie v Spolkové německé republice