dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Problémy významu při zkoumání znakového aspektu jazyka

Anna A. Ufimceva

[Discussion]

(pdf)

Проблемы значения при изучении знакового аспекта языка / Problèmes de la signification dans la recherche de l’aspect sémiotique du langage

1. Studium obsahové stránky jazyka z mnoha důvodů vyžaduje, aby badatelé jasněji definovali ontologické vlastnosti jazyka jako celistvého objektu lingvistické vědy.

Za prvé: Významová stránka jazykových jednotek, jejich význam v samé „nevěcné“, ideální podobě a jazykovém statutu, je více než stránka formální nepřístupná bezprostřednímu pozorování. V libovolném jazyce vedle dvoustranných jednotek — znaků — existuje a nově vzniká velký počet sémantických kategorií, významů, nevyjadřovaných explicitně speciálními jazykovými formami. Proto je při zkoumání obsahových aspektů a jednotek jazyka velké nebezpečí, větší než při studiu formálních aspektů, že se jazykové podstaty zamění jednotkami popisu, tj. je možné, že se studovaný objekt bude definovat nikoli podle jeho vlastností, ale podle metodiky a jednotek jeho analýzy, čistě metodicky. Srov. např. zobecnění metodiky komponentové analýzy a sémantických kvantifikátorů, její aplikaci při studiu lexikálně sémantických změn slov a frazeologických jednotek.

Za druhé: V důsledku toho, že významy různých jazykových jednotek reprezentují „přetvořenou a do matérie jazyka převedenou ideální formu existence předmětného světa“ (A. N. Leont’jev) a shrnují výsledky kvalifikačně hodnotících oblastí lidského poznání, slouží jazyk ne pouze jako prostředek objektivace, reprezentace světa předmětů a světa idejí, ale zajišťuje také oblast emocionální a řečové činnosti a myšlení člověka.

Jazyk uskutečňuje svou základní — sémiologickou funkci a skrze významy svých jednotek je bezprostředně spojen s procesy diferenciace a integrace, které náleží do roviny pojmového myšlení, s akty poznání, porozumění a sémantické interpretace jazykových znaků v procesu lidského dorozumívání. Proto definování podstaty a typů jazykového významu a jeho determinujících faktorů předpokládá znalost a všestranné zahrnutí specifiky strukturně sémiotické organizace přirozeného jazyka.

Za třetí: Pojetí znakové reprezentace, projevy základních sémiologických kategorií — definování jazykového znaku, jeho významu, sémantické hodnoty, smyslu aj. nezávisí pouze na řešení otázky souvztažnosti jazyka, myšlení a objektivní skutečnosti, ale také na tom, který aspekt jazyka — dynamický nebo statický, skutečnostní nebo strukturní, komunikativní nebo nominální — se považuje za základní a často [237]i za jediný při definování jazyka jako objektu lingvistiky vůbec nebo specificky jako znakového systému.

2. Základní vlastností lidského jazyka jako materiálně ideálního výtvoru je jeho bilaterální povaha, dvoupólový způsob jeho existence: jazyk jako systém kategorií, zobecněných znaků a obecných modelů jejich spojování, a řeč jako reálná forma fungování jazyka, aktualizace jeho systémových potencí; jazyk jako „komplex kategorií, existujících in potentia, a jazyk jako nepřetržitě se opakující proces“ (Baudouin de Courtenay).

Ačkoli od časů W. Humboldta na tento charakteristický rys — dvoupólovost lidského jazyka — upozorňovali mnozí badatelé, nemáme dodnes jednoznačnou interpretaci tohoto jevu, která je nezbytnou podmínkou vytvoření důsledné sémiologické teorie jazyka. Při hledání skutečného objektu lingvistiky F. de Saussure jako první přesněji rozlišil tyto dva různé aspekty jednoho a téhož jevu: jazyk jako systém prostředků a jazyk jako aktuální řeč. Protože však viděl v řeči pouze „neuspořádané nakupení různorodých jevů“ a nenacházel jednotný princip, na jehož základě by se organizovala mnohotvárnost řečové činnosti, vyloučil de Saussure z vědecké analýzy celý komunikativní aspekt jazyka, řeč; z tohoto důvodu je jeho teorie neúplná a značně omezená. V současné zahraniční i domácí lingvistice tuto typickou zvláštnost jazyka — dvoupólovost jeho strukturně sémiotické organizace — někteří badatelé ignorují, jiní ji považují za vědecký problém, o němž se bude diskutovat neustále, jiní ji zase přenášejí z plánu ontologie jazyka do plánu jeho vědeckého popisu. Právě tato zvláštnost — dvojitá struktura jazyka, souvisící s jeho objektivně subjektivním charakterem (sociálním podle vzniku a určení, individuálním podle užití) — určuje všechny ostatní.

Jiným ontologickým rysem jazyka, který vyplývá z prvního, je specifičnost jeho znakového aspektu: přirozený jazyk je ojedinělým příkladem sémiotického systému s dvojitým označováním.

Znaky přirozeného jazyka mají dvojité vztahy (referenci) k „předmětnému plánu“, tj. člověk jakoby dvojitě „převádí skutečnost do jazyka“, jeho společenskohistorické zkušenosti se organizují dvojitě v odlišných jazykových formách:

(1) ve formě nominálních (pojmenovacích) znaků — slov a slovních spojení v systému pojmenování, v paradigmatice;

(2) ve formě (souboru) predikativních znaků — vět a vypovědí v řeči, v oblasti syntagmatického fungování jazyka.

Vlastnost dvojnásobné reprezentace mimojazykové skutečnosti (v systému jazyka a v řeči), jíž se vyznačuje přirozený jazyk, z něho činí sémiotický systém unikátní svou strukturní organizací, univerzální ve své funkci a schopný interpretovat a popisovat jakoukoli činnost člověka, jakýkoli systém znaků včetně sebe sama. Zobecněné jazykové znaky primárního označování (slova a slovní spojení) se realizují na základě svého systémového významu (nebo jeho porušování) ve výpovědi a jsou vztahovány pokaždé ke konkrétním jedinečným případům, událostem mimojazykové „předmětné“ situace. Jazyk jako systém znaků různého druhu (charakterizačních, deiktických, spojovacích apod.) se aktualizuje a přijímá v řeči na základě jedněch a týchž referenčních spojů v důsledku totožných znalostí jejich formy a významu.

Rozlišování dvou různých způsobů jazykového označování se odráží v současné lingvistické literatuře v binárních protikladech: (1) jako dva druhy znaků — nominální a predikativní, znaky - pojmenování a znaky - sdělení (T. V. Bulygina), znaky dílčí a úplné (V. G. Gak), znaky a sémata (L. Prieto); (2) jako dva druhy sémiologických významů — význam a smysl; (3) jako dva principy označování jazykových znaků — sémiologický a sémantický (E. Benveniste).

[238]3. Termínem označení (popř. označování ve smyslu procesu) rozumíme vybavení jazykového prvku (jednotky) v rámci mikrosystému nebo druhu jednotek určitým obsahem (sémantického významu), který uznávají všichni členové jazykového kolektivu jako sociálně svázaný s daným prvkem nebo jednotkou jazyka.

Jinými slovy, podstata označování u jazykových jednotek souvisí se vztahem „významu“ mezi jazykovou formou a určitým obsahem (pojmem, příznakem apod.), tj. s vytvářením jazykových znaků (systémových — nominálních a řečových — predikativních).

Označování jednotek jazyka a jednotek řeči má tři základní aspekty, v nichž se tyto jednotky liší: sémiologický (charakter označovaného u znaků), sociálně psychologický (vznik, utvoření znaku), vlastní lingvistický (podmínky a zákonitosti fungování znaku).

Sémiologický aspekt jazykového označování tvoří hlavní stránku reprezentativní funkce znaku — jeho souvztažnost s mimojazykovým, předmětným plánem a reálným (ideálním nebo materiálním) světem, která určuje význam znaků v jazykovém systému. Znakový význam slova a slovních spojení zahrnuje dva nezbytné a nadindividuální komponenty: (1) poukaz na denotát (typovou představu o předmětu, jevu reálné skutečnosti); (2) poukaz na signifikát — pojem, který je zobecněným odrazem podstatných příznaků jedinečného předmětu nebo třídy předmětů.

Podle orientace denotátu (předmětného vztahu) nebo signifikátu (pojmového vztahu) nebo obojího společně v základu významu plnovýznamového slovního znaku lze vydělit různé sémiologické typy předmětných lexémů (substantiv). Např. k lexémům s denotativním významem patří veškerá nomenklaturní slovní zásoba, pojmenování předmětů z úzkých speciálních oblastí; jména konkrétních předmětů (dům, sad, člověk apod.) vytvářejí kategorii s denotativně signifikativním typem významu, tzv. abstraktní lexikon disponuje především signifikantním významem (setrvačnost, bělost, cit apod.). Pojmenování, nominace předmětu slovním znakem je zprostředkováno pojmem předmětu a je jeho obsahovou charakteristikou.

Už to, že znaky primárního označování jsou nazývány nominálními a znaky sekundárního označování predikativními, je rozlišuje nejen podle oblasti uplatnění, ale také podle jejich základního příznaku — reprezentativní funkce.

Na rozdíl od nominálních znaků, které vyjadřují a pojmenovávají předměty, věci, jevy prostřednictvím pojmu, jádrem označovaného u predikativního znaku je komunikativní záměr, úkol, nějaké nové sdělení, kvůli němuž se daný znak vytváří.

Nominace a predikace jsou dvě základní funkce nominálních a predikativních znaků, pouze tím se však jejich obsah neliší. Porovnání konfigurace významových komplexů nominálních a predikativních znaků ukazuje, že základními komponenty označovaného u predikativních znaků jsou „obsah řečového záměru“, „modálnost výpovědi“, „souvztažnost s okamžikem řečového aktu“, což neexistuje v označovaném nominálních, systémových znaků.

Společné pro znaky jazyka a znaky řeči mohou být „pojmenovací funkce“ a „denotativní vztah“; v prvním případě se ovšem pojmenovává pojem nebo typová představa o předmětu, v druhém případě jedinečná událost, fakt „předmětné“ situace, tj. jsou zde značné rozdíly týkající se jak charakteru a mechanismu nominálního aktu, tak výsledku a vlastností nominace samé.

Rozdílné jsou i samy faktory, které konstituují znakový význam; pro znaky primárního označování jsou to: reálný svět (objekt), myšlení (poznávající subjekt) a jazyk (jazykový systém); při vytváření řečových znaků se na významu podílejí: mluvčí, posluchač, jazykové znaky, časové a prostorové koordináty řečového aktu apod., které utvářejí smysl výpovědi nebo její pochopení a přinášejí tedy doplňující sémantické poukazy. Tak např. nominální (systémový) význam anglického slovesa to come je prostý: ‚přemístit se k‘ (o předmětu nebo osobě), ale při začlenění do kon[239]krétní výpovědi, kde přistupuje vliv faktorů řečové koordinace, může být jeho význam vymezen takto: ‚záměrné přemístění (předmětu, osoby) k cílovému bodu, kterým může být místo referenční situace nebo místo, kde je mluvčí v okamžiku výpovědi, s nímž může souhlasit nebo nesouhlasit doba události, o které se mluví‘. To znamená, že se kromě nominálního významu slovních znaků fixují vztahové sémantické příznaky — deiktické, poukazující na určité vztahy, komplexy souvislostí pojmu, který slovo označuje. Při zahrnutí přídavných faktorů, vnášených řečovým kontextem a gramatickými prostředky (čas, způsob, slovesný rod apod.) se vytvářejí neomezené možnosti komunikace nejrůznějších obsahů — výpovědí na základě systémových významů slovních znaků.

4. Přirozený jazyk, který má sloužit všem oblastem lidské činnosti (odrazové, řečově myšlenkové, komunikativní aj.), je sémiotickým systémem s dvojitou strukturací a dvojitým označováním prvků.

Se zřetelem k této vlastnosti musí sémiologická teorie důsledně rozlišovat dva plány — jazyk jako systém a jazyk jako řeč. Rozlišení „systémového“ (slova a slovní spojení) a „řečového“ (věty, výpovědi) významu umožňuje ozřejmit mechanismus „převodu“ jazyka v řeč, aktualizaci zobecněných systémových významů v řečových jednotkách; to předpokládá vymezení: (1) sémiologických funkcí jednotek primárního a sekundárního označování; (2) sémiologických tříd a podtříd slov; (3) systémové a řečové deixe; (4) podmínek a forem nominace jednotek v jazykovém systému a v řeči; (5) podmínek a pravidel rozvoje slovních znaků při jejich aktualizaci v řeči.

(Z ruského originálu přeložila J. Jiřičková)

Slovo a slovesnost, volume 36 (1975), number 3, pp. 236-239

Previous Natal’ja J. Švedova: O významech jednotek různých jazykových skupin

Next Eva Macháčková, František Daneš: Sovětská práce o typologii pasívních konstrukcí