dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Jazykověda a západnická politika (In margine knihy G. Décsyho, Die linguistische Struktur Europas)

Adolf Erhart

[Discussion]

(pdf)

Языкознание и западническая политика / La linguistique et la politique influencée par l’ouest

Jazyková situace v Evropě („Evropa jako lingvistický jev“) není v jazykovědné literatuře nikterak nové téma. Autory knižních prací na toto téma byli slavní lingvisté A. Schleicher (1850) a A. Meillet (1918, 1928). Zatímco se A. Meillet ve své známé práci Les langues dans l’Europe nouvelle (2. vyd. spolu s L. Tesnièrem) zabýval jak vnější, tak i vnitřní stránkou problému („linguistique extérieure — linguistique intérieure“), omezuje se jeho žák A. Dauzat (L’Europe linguistique, 1940) jen na vnější (sociolingvistické) otázky. Německý jazykovědec E. Lewy se ve své knize Der Bau der europäischen Sprachen (Dublin 1943, Tübingen 1963) naopak zabývá pouze vnitřní strukturou evropských jazyků. Především z historického hlediska se lingvistickou problematikou „Evropa“ zabývá práce italských jazykovědců A. Pagliara a W. Belardiho Linee de storia linguistica dell’ Europa (Roma 1963). Nejnověji se zpracování této problematiky ujal jazykovědec maďarského původu Gyula Décsy. O jeho knize Die linguistische Struktur Europas (Wiesbaden 1973; 300 s.) zde hodláme v krátkosti kriticky referovat.

Úvod Décsyho práce obsahuje kromě několika poznámek obecného rázu úvahu o původu lidské řeči (D. se tu jeví jako zastánce tzv. interjekční teorie). Bádání o původu a nejstarším vývoji jazyků patří podle jeho mínění do kompetence tzv. paleolingvistiky, kdežto metody historickosrovnávací jazykovědy lze aplikovat nanejvýš při zkoumání vývoje v posledních pěti tisících letech (z tohoto důvodu odmítá D. pokusy najít spojitost mezi velkými jazykovými rodinami, např. mezi indoevropskými a uralskými jazyky).

Jádro D. knihy tvoří tři velké kapitoly věnované jazykové minulosti, přítomnosti a budoucnosti Evropy. V nedlouhé první kapitole mluví D. o dvou evropských „základních jazycích“ (Grundsprachen): indoevropštině a uralštině. Pravlast Indoevropanů klade do oblasti mezi Veserou a Odrou, pravlast Uralců mezi Volhu a Ural; diferenciace obou prarodin nastala již kolem r. 3000 př. n. l. Toto nejstarší lingvistické členění Evropy (indoevropský západ — uralský východ) bylo během doby narušeno indoevropskou expanzí a ztratilo svůj význam. V pozdějších dějinách jazyků Evropy má mnohem větší význam existence dvou velkých kulturních oblastí — latinské a řecko-slovanské. Úloze latiny a řečtiny, popř. staroslověnštiny („europäische Leitsprachen“) ve vývoji evropských národních jazyků je věnována větší část kapitoly I.

Druhá kapitola (jazyková přítomnost Evropy) je rozdělena na tři části. V první z nich se D. pokouší o synchronní klasifikaci 62 evropských jazyků. Klasifikační kritéria uvádí na s. 29: „Ich war bemüht, meiner Einteilung innere Strukturmerkmale zugrunde zu legen (sie sind eingangs eines jeden Kapitels zusammengestellt), hielt aber identische Entstehungsumstände (Litoral-Bund) oder Ähnlichkeiten in der sozialen Stellung für ausreichend, bestimmte Sprachen in einem Bund unterzubringen (Kama-Bund, Insel-Sprachen, Diasporasprachen).“ K tomu je třeba ihned podotknout, že lingvisticky je D. klasifikace zdůvodněna zcela nedostatečně: cha[326]rakteristické rysy, jež D. uvádí, zpravidla buď nejsou společné všem jazykům daného svazu, anebo se objevují i jinde. Jeho rozdělení evropských jazyků do desíti svazů a skupin je — v rozporu s citovaným výrokem — jednoznačně motivováno sociolingvisticky, a to převážně historicky: většina svazů odpovídá velkým mnohonárodnostním feudálním celkům, jež v bližší nebo vzdálenější minulosti v různých částech Evropy existovaly.

Na prvém místě uvádí D. svaz velkých jazyků (SAE-Bund = Standard Average European): němčina, franština, angličtina, italština a ruština. Jde tu o zjevné pomíchání kritérií čistě lingvistických, sociálních (současná situace) a historických. Z hlediska lingvistického tvoří jazykový svaz („atlantický“) franština s angličtinou; k témuž svazu by mohla patřit i němčina, ale také holandština, dánština, švédština aj., méně je oprávněné zařazení italštiny, kdežto ruština je typologicky zcela odlišná. Historickou bází byl pro D. patrně nejstarší feudální celek v západní Evropě — franská říše, zahrnující pozdější Německo, Francii a Itálii. Jestliže je vůdčím motivem současný význam jazyků (zařazení ruštiny!), neměla by zde patrně figurovat italština.

Vikingský jazykový svaz zahrnuje dánštinu, norštinu, islandštinu, farörštinu, irštinu, skotštinu, kymerštinu, bretonštinu, švédštinu, laponštinu, finštinu a vepsštinu. Existence tohoto svazu je zdůvodněna především historicky: jde o oblast expanze Vikingů v 9.—12. stol. (z tohoto hlediska by sem měla patřit i angličtina). Z hlediska lingvistického má většina těchto jazyků společné rysy s některými jazyky svazu SAE (s angličtinou aj.); tyto rysy zpravidla chybějí u ugrofinských členů svazu. Vůbec je třeba si položit otázku, co má společného bretonština nebo irština s finštinou.

Ještě méně sourodou skupinu jazyků tvoří litorální jazykový svaz, kam jsou zahrnuty na jedné straně světové jazyky (španělština, portugalština), na druhé straně jazyky „trpasličí“ (baskičtina, maltština a frízština, jejíž status je ostatně pochybný). Konstituování tohoto svazu je motivováno téměř výhradně jen geograficky — periferní polohou příslušných etnických celků. Z lingvistického hlediska by holandština (s frízštinou) měly patřit k „atlantickému“ svazu, španělština s portugalštinou spíše k nějakému „středomořskému“ svazu (spolu s italštinou). Z hlediska sociolingvistického by oba tyto jazyky mohly patřit k „velkým“ jazykům, baskičtina a maltština spíše k „Inselsprachen“.

Peipuský jazykový svaz zahrnuje tři ugrofinské jazyky (estonštinu, votštinu, livonštinu) a jeden indoevropský (lotyštinu). Motivace je převážně historická: jde o teritorium feudálního státu Německých (livonských) rytířů. Lingvistická charakteristika je i v tomto případě nedostatečná (baltský vliv na ugrofinské jazyky, ugrofinský vliv na lotyštinu, silný vliv dolnoněmeckého superstrátu na všechny uvedené jazyky).

Rovněž rokytenský svaz je konstituován především na historické bázi: jde tu o jazyky „mnohonárodnostního“ polsko-litevského státu, existujícího v 14.—18. století (polština, kašubština, ukrajinština, běloruština, litevština). Z čistě lingvistického hlediska by sem mohla patřit i ruština, řadu charakteristických rysů, uváděných autorem naproti tomu postrádáme v litevštině (nedostatek kvantity, diftongů aj.). Vliv polštiny na ostatní jazyky tohoto svazu je zřejmě přeceněn.

Jazyky jihovýchodní části střední Evropy tvoří tzv. dunajský svaz, zahrnující češtinu, slovenštinu, maďarštinu, slovinštinu a srbocharvátštinu. Zdůvodnění je i v tomto případě spíše sociální (historické) než čistě lingvistické: existence uherského státu (11.—16. stol.) a zejména habsburské monarchie (16.—20. stol.), v níž společně žili uživatelé všech těchto jazyků. Jako společné jazykové rysy uvádí D. mj.: přízvuk na první slabice, kvantita vokálů, chybění diftongů, neredukovaná výslovnost vokálů v nepřízvučných slabikách, výskyt h, vysloveně syntetická struktura (bohatě [327]rozvinutá deklinace ap.), hojné užívání prefixů, silný latinský vliv na syntax atd. Některé z těchto rysů ovšem nejsou společné všem jazykům (např. pevný přízvuk), jiné se vyskytují i mimo dunajský svaz (kvantita aj.). Srbocharvátština by mohla stejně dobře patřit k balkánskému svazu, ostatní jazyky (zejména čeština a slovinština) by event. mohly tvořit svaz s němčinou. Vliv tohoto jazyka na všechny zmíněné jazyky je mimo pochybnost, u D. je ovšem neúměrně zdůrazněn. Některé D. výroky připomínají to, co jsme slyšeli v době nacistické okupace: Praha — významné kulturní a politické středisko Německé říše, německá „Führungsschicht“ ve středověkých Čechách, husitské hnutí — projev českého „Sprachnationalismu“ apod. Přes některá slova uznání (Komenský, národní obrození v 18.—19. stol.) je D. postoj k českému národu vysloveně negativní. Na mnoha místech obviňuje D. Čechy z pokusů počeštit jiné národnostní skupiny („inzestuose Einverleibungssucht“): Po r. 1918 jsme se prý pokoušeli přeměnit svůj mnohonárodnostní stát na homogenní české jazykové území, po r. 1945 jsme usilovali o dosáhnutí téhož cíle vysídlením Němců a Maďarů, kteří na tomto území žili „od dávných dob“. Vysídlení Němců bylo motivováno pouhou nenávistí, nebylo tu naléhavých důvodů politických, ani ekonomických atd. Tyto výtky by mohly být — jak víme — poněkud oprávněny, jen pokud se týká vztahu mezi Čechy a Slováky za buržoazní čs. republiky (sám D. konstatuje, že tato otázka byla definitivně řešena v r. 1945 a 1968), ale i zde jsou některé věci vylíčeny zkresleně. Poněkud objektivnější je výklad o slovenštině, nicméně však mají i některá tvrzení obsažená v tomto odstavci urážlivý charakter (s. 95). Stojí též za zmínku, že D. pokládá češtinu za extrémně puristický jazyk (staví ji hned vedle maďarštiny a islandštiny!).

Balkánský jazykový svaz (rumunština, moldavština, bulharština, makedonština, albánština, řečtina, turečtina) je jasně definován i po lingvistické stránce (počítá s ním — jak známo — většina lingvistů). Poměrně jasné je i sociální (historické) pozadí: byzantská, později osmanská říše. Sama turečtina ovšem, jakkoli obohatila slovník ostatních balkánských jazyků o řadu lexikálních prvků, je jazyk strukturně odlišný a její zařazení do tohoto svazu není lingvisticky zdůvodněno. Zajímavý je D. výrok o genezi albánštiny: „eine halbromanische illyrisch-lateinische Mischsprache“ (s. 118).

Uralské, turkotatarské a mongolské jazyky východní Evropy (čuvaština, čeremisština, tatarština, baškirština, votjačtina, mordvínština, syrjanština, juračtina, kalmyčtina) tvoří podle D. tzv. kamský svaz. I toto seskupení má bázi především sociální (historickou): na tomto území existovala v minulosti velká říše povolžských Bulharů, později pak chanát Zlaté hordy. Lingvistická charakteristika je nedostačující: D. uvádí chybění palatální korelace u většiny těchto jazyků (v protikladu k N. Trubeckému, který pokládal právě tuto korelaci za charakteristický rys tzv. eurasijského svazu, zahrnujícího ide. i neide. jazyky východní Evropy).

Zbývající jazyky řadí D. na základě čistě vnějších okolností do dvou skupin: „Insel-Sprachen“ (lucemburština, rétorománština, lužičtina a gagauzština) a „Diaspora-Sprachen“ (jidiš, ladino, karaimština, cikánština a arménština). Zajímavé informace obsahují zejména odstavce o jazycích evropských Židů: ladino není totožné se severoitalskou ladinštinou, jde o archaickou španělštinu, přenesenou židovskými vystěhovalci na Balkán (kde jí dodnes mluví asi 40 000 lidí); jazykem jidiš mluví prý v ČSSR ještě asi 10 000 lidí(!) atp.

V druhé části této kapitoly se autor zabývá sociolingvistickými problémy („linguistique extérieure“): hranice mezi jazyky, vzájemná srozumitelnost, jazyk a stát, jazyk a národ, Evropa — muzeum jazyků, jazyková homogenita, jazyk skrze stát, stát skrze jazyk, jazykové menšiny, etatismus a nacionalismus, jazyk a dialekt, jazykové míšení, purismus, integrační hnutí, jazyk a náboženství, jazyk a osobnost, jazyk a krajina, jazykové plánování aj. Samy o sobě svědčí tyto názvy o šíři a rozmanitosti [328]problematiky, jež je tu nahozena. Není přirozeně možné reprodukovat na tomto místě obsah všech těchto odstavců; zastavíme se pouze u těch výkladů, jež si zaslouží, aby byly kritizovány pro svůj antimarxistický a šovinistický charakter. Jde tu v prvé řadě o vztah kategorií jazyk, národ a stát. Podle názoru D. je jazyk hlavní síla vytvářející lidská společenství (národnosti, národy ap.): státy prý zpravidla vznikají z jazykových společenství. Marxisticky orientovaná historie nás však poučuje, že tomu bylo spíše naopak: velké říše starověku a raného středověku obvykle představovaly konglomeráty etnických skupin mluvících různými jazyky, vznik novodobých národností a národů mluvících jednotným jazykem je pak zpravidla dán předcházejícím mu vznikem feudálních států. Čeština a polština nevznikly prostě diferenciací západoslovanského prajazyka ještě před vznikem českého a polského státu, ale vykrystalizovaly na západoslovanském území právě v důsledku vzniku těchto států. Stejně je tomu např. u franštiny, severogermánských jazyků (švédský, dánský a norský stát jsou prius, příslušné jazyky posterius) aj. Podobně je tomu se vztahem kategorií národ a jazyk: i zde pokládá D. jazyk za prius, národ za posterius (v rozporu s řadou případů, kdy existence jazyka vyplynula z existence národa). O podivném pojetí termínu národ svědčí i místo, kde D. lituje, že tzv. „Sprachnationalismus“ vedl k rozpadu dávno existujících a osvědčivších se „velkých národů“ (Großnationen) — Rakousko-uherské monarchie, Otomanské říše a Polska (rozumí se Polsko-litevského státu) (s. 161 až 162)! Velkým státům přiznává D. právo na jazykovou integraci, menším je upírá: „Der monolinguale Etatismus ist also — wenn auch moralisch nicht, so doch politisch, historisch oder wirtschaftlich — ein vertretbares Prinzip. Integrieren tut er aber nur in großen, wirklich souveränen Staatsgebilden, und nicht in vielsprachigen Kleinstaaten“ (s. 174). V tomto duchu D. na mnoha místech kritizuje státy vzniknuvší nebo reorganizované po první světové válce (Československo, Rumunsko ap.) pro jejich údajně asimilační politiku (s. 92, 100, 246 aj.).

Právě v otázce menšinové politiky se jasně projevuje autorova zaujatost vůči některým národům: vedle Čechů, Rusů, Rumunů aj. jsou to kupodivu Francouzi, jež D. zřejmě nemá příliš v lásce. Vytýká jim mj. asimilační politiku vůči menšinám — Němcům, Bretoncům a Baskům (s. 35, 246—247), ač na jiném místě píše (s. 230), že na Západě v důsledku liberálně demokratické politiky již neexistuje problém menšin. Jiným národům a státům je D. naproti tomu nakloněn příznivě. Patří k nim — jak se zdá — i frankistické Španělsko, o jehož utlačovatelské politice namířené proti Baskům a Kataláncům není v knize ani slova kritiky. Z dalších národů, jež se zřejmě těší D. sympatiím, uvádíme vedle Němců a Angličanů (o čemž se zmiňujeme na jiných místech) ještě Turky: jejich panství na Balkáně je na s. 122—123 líčeno bezmála jako požehnání pro porobené Bulhary, Srby, Řeky aj. Po vzniku samostatných států prý došlo ke krutému pronásledování Turků (s. 28, 123). O vyvraždění více než jednoho miliónu Arménů v l. 1914—15 v Turecku autor taktně mlčí (mluví jen o „vysídlení“ arménského obyvatelstva do Sýrie — s. 153) atp.

Postoj D. k sovětské národnostní a jazykové politice je rozporný: na jedné straně ji hodnotí pozitivně („Die Prinzipien der muttersprachlichen Förderung der Minoritätsvölker, die von der Sowjetregierung praktiziert werden, sind beispielhaft …“ — s. 125), na jiných místech (s. 59, 84—85, 138 aj.) však D. mluví o rusifikačních tendencích. Tvrdí mj., že jednotlivé turkotatarské dialekty byly záměrně povýšeny na spisovné jazyky, ačkoli prý by většina těchto národností (Tataři, Baškiři, Ázerbájdžánci, Turkmeni atd.) mohla mít jeden společný spisovný jazyk (s. 127, 169).

Otázku, který útvar lze pokládat za samostatný (národní) jazyk a který za pouhý dialekt, vůbec řeší autor velmi subjektivisticky, užívaje přitom nedůsledně hned kritérií lingvistických, hned sociálních (podobně jako při vymezení jazykových svazů). Číslo 62, jež D. uvádí jako počet evropských jazyků, je z tohoto hlediska velmi problematické. Lze si položit otázku, proč pokládá za samostatné jazyky frízštinu, lucemburštinu, kašubštinu aj., nikoli však katalánštinu, provensálštinu, [329]makedorumunštinu atp. Z čistě lingvistického hlediska zřejmě jde — snad s výjimkou lucemburštiny — vesměs o samostatné jazyky, z hlediska přísně sociálního lze naproti tomu pokládat za samostatný jazyk toliko katalánštinu (protože existuje uvědomělý katalánský národ, mající vlastní jazyk se starou literární tradicí, což D. — patrně záměrně — přehlíží).

V třetí části druhé kapitoly se D. pokouší najít společné strukturní rysy evropských jazyků („europémy“). Tato „linguistique intérieure“ evropských jazyků zahrnuje výklady o jejich fonologických systémech, písmu (D. tu vystupuje jako odpůrce diakritických znamének), morfologii, slovní zásobě a frazeologii; zvláštní oddíl je věnován vlastním jménům. Po pročtení této části docházíme ovšem k závěru, že ve fonologické a morfologické oblasti takových „europémů“ prakticky není (jevy, o nichž se D. zmiňuje, jsou příznačné jen pro část evropských jazyků). Nanejvýš by bylo možné z fonologického hlediska negativně charakterizovat evropské jazyky jako jazyky s nepříliš složitými souhláskovými systémy (bez abruptiv, aspirát, souhlásek artikulovaných hluboko v hrdle, labializovaných atp.), bez slabičných a slovních intonací atp. Společné rysy jsou ovšem v syntaxi (aktivní - pasívní konstrukce věty, struktura souvětí ap.), zejména však v oblasti lexika a frazeologie (jak autor správně zdůrazňuje). Shody v těchto oblastech jsou patrně to jediné, co by nás opravňovalo mluvit o jakémsi celoevropském jazykovém svazu.

Velmi zajímavé úvahy obsahuje třetí kapitola, věnovaná jazykové budoucnosti Evropy (lingvistická futurologie). V nadcházejícím období (do r. 2000) nedojde prý k zániku žádného dalšího evropského jazyka. Zato bude zaveden společný evropský „druhý jazyk“, jenž bude působit integračně na jednotlivé národní jazyky (tento proces bude řízen společnými evropskými jazykovými komisemi!). Po r. 1990 bude i ve východní Evropě zavedena latinka, a to bez diakritických znamének. Úloha grafické komunikace ovšem podle D. prognózy poklesne na minimum. Absolutní přednost bude mít komunikace akustická (rozhlas, televize ap.). Noviny a časopisy budou publikovány v minimální míře, beletrie bude odmítána jako nevěrohodný a zkreslující zdroj informací, její motivy však budou uloženy do paměti počítacích strojů, aby sloužily psychiatrům při diagnostice duševních poruch (!). — Hlavní pozornost však věnuje D. v této kapitole otázce výběru společného „druhého jazyka“ Evropy. Na s. 241 načrtává obraz ideálního jazyka pro tuto funkci: Musí to být živý jazyk, jímž mluví v Evropě velká etnická skupina, jazyk plnící již nyní funkci druhého jazyka ve značné části Evropy i v zámoří, přitom nezatížený expanzívní minulostí atd. Po fonetické stránce má být libozvučný, s historickým pravopisem bez diakritických znamének, po gramatické stránce jednoduchý, s maximálně internacionalizovanou slovní zásobou atd. D. postupně probírá jazyky, jež přicházejí v úvahu (francouzština, ruština, němčina, esperanto, latina a angličtina) a dochází k závěru, že žádný z nich neodpovídá těmto požadavkům, za nejvhodnější pro tuto funkci však pokládá angličtinu, která úlohu druhého jazyka již de facto plní jak v západní Evropě, tak i v SSSR (u Rusů). Vůči ruštině má autor zřejmě averzi, jak o tom svědčí řada míst (s. 40, 249 aj.); pozoruhodné je opakující se tvrzení o slabých znalostech ruštiny v socialistických státech (s. 42, 43, 92, 249 aj.) aj.

Politickým pozadím této lingvistické futurologie je — jak autor sám přiznává (s. 240 aj) — idea sjednocené Evropy, ovšem podle představ zapadnických politologů. Sám D. je spoluzakladatelem hamburského ústavu Institut für linguistische Probleme der europäischen Integration (s. 299). Zajímavé je místo (s. 160), kde autor mluví o komunách jako o základní jednotce budoucí evropské společnosti, kde úloha státu silně ustoupí do pozadí (to připomíná některé teorie anarchistů a maoistů).

Na závěr své práce připojuje D. řadu statistických přehledů. Úvodem tu figuruje abecední seznam 62 evropských jazyků s rozdělením do jednotlivých států. V další tabulce jsou tyto jazyky srovnány podle počtu mluvících. Proti Tesnièrově tabulce z r. 1922 je tu jen málo změn: první místo zaujala ruština (1922 němčina, [330]nyní 2.), čeština (14.) si polepšila o jedno místo atp. Dále jsou jazyky seřazeny podle procentuálního přírůstku v letech 1922—72: vede islandština (110 %), čeština je se svými 31 % na 29. místě (jen slabě nad průměrem), zato slovenština zaujala se svými 75 % 8. místo. Z dalších tabulek si zaslouží obzvláštní pozornost výčet evropských států a jejich lingvistické struktury. Jsou zde vedle sebe uvedeny státní celky (velké i trpasličí, např. Vatikán) a částí států federativních i nefederativních: Tschechei (!) Slowakei, Makedonien, Slowenien, Serbokroatische Länder, ale i England, Schottland a Wales. Z evropské části SSSR jsou uvedeny svazové republiky (USSR, BSSR, Mold. SSR), autonomní republiky, ba i okruhy (Něněcký aj.), zbytek pak pod heslem Rußland. Nejvíce však zaráží položka Deutschland, která figuruje ve všech tabulkách kromě první (kde jsou výjimečně uvedeny NDR a NSR). — Naprostá většina obyvatel Evropy (595 mil.) mluví indoevropskými jazyky, 22 mil. lidí jazyky uralskými, 11 mil. jazyky turkotatarskými, asi 1 mil. jazyky jiných rodin.

 

Závěrečné hodnocení Décsyho knihy nemůže vyznít jinak než negativně. Po lingvistické stránce nepřináší jeho práce prakticky žádné nové poznatky, je pouze užitečná tím, že jsou zde sebrána a konfrontována fakta, jež je třeba jinak namáhavě shledávat v různých příručkách. Odkazů na literaturu je jen málo a jsou málo systematické. Někde se autor dopouští zjevných chyb: tak např. na str. 215 srovnává germánskou pronominální deklinaci adjektiv se složenou deklinací v baltštině a slovanštině. Jeho rozdělení evropských jazyků do deseti svazů a skupin je opřeno ve zcela rozhodující míře o fakta z oblasti sociální (lingvistické argumenty jsou namnoze vykonstruovány ad hoc): těžiště D. práce tvoří tudíž sociolingvistická problematika — problematika, kde se markantně projevují autorovy filozofické a politické názory. Jaké tyto názory jsou, vyplývá tuším sdostatek jasně již z předcházejících poznámek: kniha obsahuje množství tendenčních, zkreslených a šovinistických tvrzení, množství projevů antikomunismu a antisovětismu (kromě již uvedených míst viz ještě např. s. 22, 42, 43, 138, 141, 221—224, 229, 249 aj.). Autor se záměrně vyhýbá termínům kapitalismus, kapitalistický ap. a místo toho užívá eufemistický termín Marktwirtschaft (jako protiklad k marxismu — s. 158) atp. — Z toho všeho je zřejmé, že sociolingvistická stránka knihy může být hodnocena ještě méně kladně než stránka lingvistická. Zároveň ovšem Décsyho kniha vyvrací často opakované tvrzení o apolitičnosti lingvistiky: pokud nejde o řešení otázek vnitřní struktury jazyka, je lingvistika stejně politicky angažovaná jako ostatní společenské vědy.

Slovo a slovesnost, volume 36 (1975), number 4, pp. 325-330

Previous Jana Jiřičková: Jedenáct podnětných sborníků Linguistische Studien z NDR

Next Zdeněk F. Oliverius: Sborník fonetických studií