Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Mateřská řeč jako nástroj básníkův

Vítězslav Nezval

[Articles]

(pdf)

La langue maternelle, instrument de la poésie

Dámy a pánové,

když jste mě laskavě vyzvali, abych promluvil ve vašem shromáždění[1] na námět „Mateřská řeč jako nástroj básníkův“, byl jsem uveden poněkud do rozpaků, jak, do jaké míry a s kterého konce najdu a uchopím své téma. Ihned jsem viděl v duchu několik svých přátel z Linguistického kroužku, několik vědců, ať jmenuji jen profesora Havránka, Mukařovského a Jakobsona, kteří by tento námět dovedli vyčerpati s přesností a dokumentovaně, jak si činí na to tento námět nároky. Nebylo ani pomyšlení obrátit se k nim o radu, neboť ani sebe lepší rada by nebyla s to nahradit mou nepřipravenost k takovému úkolu. Ostatně ihned mi bylo jasno, že vám nešlo přece o to, abych tak či jinak zabloudil na území, které se mne, o tom není pochyby, dotýká bezprostředně. Nejsem přece linguista. A již ten důvěrný obrat „mateřská řeč“ měl ve mně uvést do pohybu bezprostřední myšlení, již on měl zapnouti mého ducha bezprostředně s jistými mými vnitřními zkušenostmi, které jsem nabyl v přímém styku s mateřským jazykem. Žel, tyto zkušenosti žily jaksi jen ve mně, v mých gestech, ve způsobu, kterým jsem si uvykl takřka nevědomě reagovat na to, co jste nazvali básníkovým nástrojem; pro tyto zkušenosti jsem nehledal definice, tyto zkušenosti jsem si dosud ani nenadlehčil, ani nezatížil pravidlem. Jako v lásce je těžko uplatňovati jakékoli zkušenosti a držet se jakýchkoli zásad, jako je v ní nemožné učinit svou horoucnost závislou (byť i sebe méně závislou) na sestavách včerejšího nebe nebo na tom, co má, co by mělo být, nelze ani v poesii svádět její pramen předem vytčenými svahy. Promiňte mi, že jsem položil v srovnávací totožnost dva pojmy, které bývají kladeny nanejvýš do větší či menší příčinné dialektické souvislosti. Ale ne. Kromě toho, že se sám v sobě jejich ztotožněním přibližuji, tak se mi alespoň zdá, nejvíc bezprostřední pravdě o svém námětu, mohu se též dovolati svědectví svého velikého přítele, francouzského básníka Paul Eluarda, jenž nazval překrásnou svou knihu jménem „L’amour la poésie“ (Láska-poesie).

Nemám-li se vydávat v nebezpečí, že zabloudím, že pravidla, která bych snad mohl neprozřetelně vyřknout, by byla křivdou vzešlou ze zaujatosti pro tu či onu fázi proteovské bytosti lásky — poesie, nemám-li se vydávat v nebezpečí, že bych sám sobě takovým či jiným pravidlem spoutal pružnost a citlivost, nutnou, osudně nutnou k úkolu vyznati se ve slovech, žádám o váš souhlas, abych směl o mateřské řeči jako o nástroji básníkově vypravovati tak, jak vypravujeme (kéž by byl večer!) o svých bludných, dobrému či špatnému větru vystavených cestách, o svých bludných láskách.

Jak pozoruji, čta pořad vaší konference, je tam užito několikrát výrazu „mateřská řeč“. Tento výraz je bezpochyby dnes již technickým termínem. Myslím, je-li tomu tak, že výraz „mateřská řeč“ jakožto technický termín vystihuje prapodstatu bezprostřední mluvy mnohem věrněji než kterékoli jeho jsoucí či možné synonymum. Přiznám se, necítím tento výraz jako technický termín. Tak se mi zdá svěží. Z rozpaků, aby se nezdálo, že podléhám citovému vzrušení, které, v souvislosti s jazykem, jímž mluvíme, bych byl raději přenechal v jeho vulgární formě šovinistům, [29]z rozpaků, aby se nezdálo, že nad mou hlavou blikla jiskřička návratu marnotratného syna, jen z těchto rozpaků jsem měl zprvu pocit, že škrtnu v názvu své přednášky vzrušující slovo „mateřská“ řeč a že zvolím prostě výraz řeč nebo jazyk, slovo chladnější, slovo, jež není ve spojení s asociacemi, které ústí až v citu. Po této omluvě však smím přijmouti název přednášky tak, jak mně byl uložen a uvidím za chvíli, že rád, neboť nevím jakou oklikou bych musil hledati pravdu, tak dobře zakletou v pojmu mateřské řeči. Uvidíme. Prozatím pozoruji, že můj úvod přerůstá nebezpečně rámec, jenž přísluší úvodům. A začínám se obávati, aby tento úvod nezabral všechen čas, jejž jste mi laskavě popřáli. Avšak ne. Vrátím se k své omluvě. Nespadá již ona jaksi do sféry mého námětu? Znám přísloví: „řeč se mluví“. Není to špatné přísloví. Už proto, že by se nedalo pozměnit takto: „mateřská řeč se mluví“. Ó ne! Tak to nepůjde! Mateřská řeč se spíše zpívá. Hleďte:

„Vyletěla holubička ze skály,
probudila modré oči ze spaní“,

ale jak se mýlím! Tak to není. Je to jinak. Je to takto:

„Vyletěla holubička ze skály, ze skály, ze skály,
probudila modré oči ze spaní, probudila modré oči ze spaní!“

Že by takto běžela řeč, která se mluví? Ó ne. Řeč, která se mluví, ta bývá spíš uváděna ve vztah s trakařem, oddrkotá a už si na ni nevzpomeneš. A vzpomeneš-li řeči, která se mluví, pak pozor, aby její tlumočení nebyla pomluva. Anebo řeč, která se mluví v novinách — zdalipak si ji budeme opakovati dnes, zítra, za rok, ale již za minutu? A koho by napadlo učit se jí zpaměti? V dobrém případě to byla řeč, jíž jsme si osvojili jisté sdělení, na příklad, že vláda podala demisi. Nebo se dovíme pod značkou „Jindra“, že „odtučňovací kury vedou obyčejně ke zhubnutí, t. j. ztrátě tuku na všech částech těla.“ A „že není proto dobře možno tuk na určitých partiích zachovati“. V horším případě řeč novin, která se mluví, neřekne nám vůbec nic. Již při čtení je papír prázdný — a jak bychom si ji měli pamatovati, jak bychom si ji měli prozpěvovat?

V době, kdy jsem se svými přáteli, zvláště s E. F. Burianem, pěstoval ve sdružení „Tamtam“ dadaismus, měli jsme svou vlastní hymnu a zahajovali jsme jí důsledně své schůzky. Ta hymna se skládala ze slov otištěných na krabičce zápalek a zněla: Solo pocket flaming vestas solo.

Pozorujete snad, kam mířím. Tato dadaistická hymna, která, jsouc zpívána s vážnou tváří, oblažovala naše bránice, ten chorál výsměchu všem povinným nesvobodám, které člověk koná tak trochu ztráceje radost, bezprostřední pocit se života, tato hymna, jež neměla v svém textu ani jediného českého slova, to byla — a byla to skutečně tak trochu, ba docela, naše mateřština. Představte si děťátko, které si bude brumlat pod mateřským prsem písničku: Solo pocket flaming vestas solo! Ale vždyť ono si ji brumlá. Neslyšíte? Také tak nějak ve stylu dada učí se poznávati a rozlišovat stůl od svého kotníku. A také vyslovuje češtinu po anglicku, jako my jsme vyslovovali angličtinu po česku. Tady již nešlo, tady již nejde o řeč, která se mluví, tady šlo, tady jde již o nástroj vzrušeného srdce, tady jde již o nástroj básníkův. Nevím, sebral-li někdo, nějaký vášnivec z rodu badatelů v klínovém písmě [30]nebo v nápěvcích, sebral a zachytil-li na gramofon ta tisícerá dětská vrnění, z nichž se rodí mateřská řeč. A srovnával-li francouzské vrnění s anglickým, českým, arabským, hotentotským, ptačím. Vždyť to vrnění, ten pokus o řeč, aby se mluvila, to je, alespoň se mi tak zdá, v této fázi písnička, nástroj básníkův. Písnička proto, že běží o výraz nářku, radosti, revolty, zadumanosti. Nástroj básníkův z téhož důvodu. Ale nástroj básníkův také proto, že běží o přímo rozechvělou touhu, o rozechvělé úsilí vyznati se v mateřské řeči. A snad též i proto, že zde, zde se rodí první deformace slova, nikoli deformace schválná, nýbrž deformace spontánní, vzešlá z toho, že to jinak nejde.

Než uteku zadními vrátky z klubíčka problematických otázek, do nichž jsem se zamotal, musím říci — a bude to snad tedy konečně přechod k věci — jak na mě působí deformace v poesii. Pojem deformace předpokládá pojem normy. Mukařovský píše k otázce o poměru mezi jazykem spisovným a básnickým tuto větu: „Teoretik jazyka básnického klade ji (totiž tuto otázku) asi tak: je básník vázán normou spisovného jazyka? — po případě: jakým způsobem se tato norma v básnictví uplatňuje?“ Držme se této definice! Na jedné straně spisovný jazyk, na druhé straně celý komplex ilegálních norem. Pojmu ilegální norma používám pro všechny ty někdejší legální nebo současné, za periferií spisovného jazyka se vyskytující — a ovšem, věčně proměnlivé — více méně ustálené systémy mluvení, mezi něž spadá kromě krajových dialektů, které necháme pro jejich svébytnost stranou, především archaická řeč Kralické bible, jazyk hovorový, jazyk milenců a jazyk dětí, abych jmenoval alespoň nejmarkantnější varianty spisovného jazyka, varianty, které mají eminentní důležitost pro organisaci a desorganisaci toho, co se zve básnický jazyk.

Na prvním místě — a ne náhodou, uvádím archaickou řeč Kralické bible. To proto, že je vžita a že, lidově myšleno, znamená vznešenou řeč, řeč nedělní, řeč básnickou, řeč pathosu. Když prostý muž má promluviti nad hrobem svého druha, věřte, že alespoň jednou obrátí slovosled.

„Přitiskni mě, jak pečeť na srdce své,
přitiskni mě, jak prsten na ruku svou,
nebo silné jest jako smrt milování“,

tak nějak to čteme v Šalamounově písni. Hle, nikoliv „na své srdce“, nýbrž „na srdce své!“, nikoliv již „na svou ruku“, nýbrž „na ruku svou“ a nikoli již „neboť milování je silné jako smrt“, nýbrž: „silné jest jako smrt milování!“

Nevím, jaký slovosled pociťovali překladatelé Kralické bible jako normu. Je však jisté, že slovosled, na nějž tu upozorňuji, je citelným porušením normy, jak nám ji vtiskla do myšlení spisovná čeština. Slovosled Kralické bible pociťujeme dnes jako výraz slavnostního, svátečního, obřadného slovního aktu, jako pathos. Zabralo by celý semestr sledovati s nároky na přesnou formulaci otázky, co znamenalo a co dosud znamená archaické užívání slovosledu pro českou básnickou řeč. Na místě, kde píši svou přednášku, nemám po ruce všechny knihy, k nimž bych se chtěl obrátiti pro příklad, zvláště nemám po ruce knihy českých parnasistů, kteří si udělali z deformace slovosledu nepěkný, tragický zvyk. Musím se spokojiti příkladem, který není zdaleka nejmarkantnější. Otvírám Sládkův překlad „Romea a Julie“ a namátkou čtu:

[31]„Ó bratře Monteku, podej mi ruku;
toť veškerý jest podíl dcery mé
po jejím choti; více nežádám.“

Tři verše, dokonce nerýmované a hned druhý z nich je sama křiklavá deformace: A „toť veškerý jest podíl dcery mé!“ A kolik takových veršů najdeme v tomto díle. Na příklad jen:

„ty jehně s vlka lačnou dravostí“,

nebo hned na počátku:

„děj strašný lásky smrtí znamenané,
hněv rodičů, z něhož se dál hněv prýští,
až teprv zmarem dítek poustane,
dvě hodiny teď půjdou po jevišti.“

A není to skutečně nejmarkantnější příklad nepěkného zacházení se slovosledem Což, Sládek byl mistr, ale kam to dovedli lidé menší slovní citlivosti! A i ten Sládek: co si mají počíti herci, když dvě hodiny budou musit cit, který mají vzbuditi, sugerovati, tlumočit slovosledem, který zatemňuje souvislost větných členů, představ, myšlení, který z prostinké, něžné průpovídky nebo z útočného dialogu dělá šroubovanou loutkovou pathetičnost. S jakou radostí, s jakým vzrušením se uchopí oko nedeformovaných veršů Romea a Julie, lépe řečeno, málo deformovaných slovosledově:

„Můj drahý, dobrou noc! To poupě lásky
snad, dechem léta zrajíc, rozpučí
v květ spanilý, až zítra sejdeme se.
Již dobrou noc, Romeo, dobrou noc!“

V Kralické bibli deformovaný slovosled je výrazem vnitřní zákonitosti, vnitřního rytmu těch, kteří ji psali. Ano, jsme svátečně vytrženi, čtouce její věty, jsme vypjati z důvěrného styku se světem, který nás obklopuje, a zapjati do pradávných časů, ale rozumíme, je to prosté, souvislost myšlení se netrhá, vodivý drát je zachován. Deformace parnasistů, které namnoze vyplývají z úsilí vecpat obsah anglického či francouzského verše do verše českého a zachovati jamb, to je ctnost z nouze, svátečnost škrobená, důsledek nezmožení úkolu, nesamozřejmost. Totéž si řekněme o parnasistických novotvarech, jako je „zkad“, „kýs“, „mním“, o těchto a jiných náhražkových slovech, která se v jisté době rozšířila tak, že představa něčeho básnického znamenala již předem představu šroubovanosti, zamotanosti, nesamozřejmosti. Nepopírám, zvyk cítit jakožto poesii všechen tento neřád se tak vžil, že mnozí básníci (moc, nakažlivá moc poesie je veliká) začali cítit jako libé toto poskakování slov po hrbolatém terénu, ale poesie přitom ztratila svou nejvyšší hodnotu, samozřejmost. Ne, že by každé vybočení ze spisovného slovosledu hrozilo tuto samozřejmost porušit. Ne. Někdy ji dokonce zvýší. Někdy ji zvýší v tom smyslu, že zdůrazní nejen melodickou, ale i citovou souvislost básníkova myšlení. Pak již ovšem nejde o deformaci, nýbrž o jednotu myšlení a výrazu. O tu v poesii nejvíc jde, ta tvoří samozřejmost poesie. Říkám výslovně myšlení — a ne myšlenka. Je to rozdíl. A je to dokonce v jistém slova smyslu protiklad. Myšlení je proces [32]souvislý, organický, i když je to myšlení asociativní, myšlení ve skocích (to bývá nejorganičtější), myšlenka je cosi hotového, utvořeného. Myslím, že kámen úrazu je v tom, že básník pojme nějakou myšlenku a chce ji vměstnat do nějakého výrazu, metra, rytmu, do nějaké formy. Jak se pak myšlenka pokroutí, zkrabatí, jak zbaběle křiví své údy! Jak je hrbatá! Jak je mrtvá! Myslím, že nepochybím, když řeknu, že básník pluje na vodě jako ten Litaipe, že uchopen jakýmsi nepojatým slovem, jakousi nepojatou větou, jejím rytmem, její přirozenou, z nevědomí vypluvší členitostí, zamezí v sobě všechen vnitřní hluk, hluk apriorních požadavků, hluk dobrých úmyslů a zaznamenává slovo za slovem přirozený pohyb toho svého myšlení, jehož pramen nemusí zdaleka dozírat. Pojalo-li se toto myšlení již u svého pramene, jenž vytryskl jambicky, v jambickém rytmu, pak je záruka, že tato jambická konvulse bude žít sama ze sebe své pravidelné záškuby, že tyto záškuby, podrobené svému přirozenému tanci, budou se vybíjet v pravých slovech, rychle, přirozeně, s rozkoší, bez potřeby pojímat do sebe z vnějška náhražku, že verš bude čistý, samozřejmě se rozvíjející takt po taktu. Jsme, aniž nám o to předem šlo, u myšlenky surrealistům tak drahé, jako je myšlenka tak zvaného psychického automatismu. Tento psychický automatismus je výraz našich nejnaléhavějších, byť i nevědomých tužeb, a dovedeme-li se mu vzdát, vzdáváme se vskutku samému principu slasti. Nikde není křečovitý rozpor úmyslu s myšlením, tak se rozvíjí samo, nikde není pašování vedlejších možností do toho proudu, v němž se vlní celá naše lidskost — i se svým tajemstvím, které, chceme-li, lze odhaliti dodatečně, až vlna opadla, až nastal odliv, až se rozvlněné myšlení utišilo, až usnulo. V té chvíli se přestává řeč mluvit, v té chvíli se stává mateřskou řečí, neboť, rozkomihána jak srdce nemluvňátka tím pulsem, který ji stvořil v intrauterinních hlubinách, věrně rytmicky rozvíjí svůj zděděný tlukot vyposlouchaný uchem, které se bude teprve formovati.

Všecko, co kotví v pravěku mateřského jazyka, v jeho pravěku od té bible Kralické a od toho prvního brumlání malých dětí až k písničkám chův, k deklamánkám her na schovávanou, k rytmu hádanek, vět ze slabikáře či vodopádu litanií je na tolik prosyceno živým zdrojem dojetí, že to bude moci po letech a v nečekaný den procitnouti v básníkově duchu, aby bez jeho vědomého přičinění rozžehlo jiskru mezi dneškem a vteřinou někdejšího dojetí.

Nu — a mám-li mluvit sám za sebe, tedy příklad písničky chův, jak ji léta pozmění na rtech:

„Vyzváním času umíráček
z vejce se klove usměvavý ptáček
kukačka volá k večeři
tak jako kohout drůbeži“ nebo

„Ve světě slavných milostnic a králů
hvízdám si jako Giotto na píšťalu
chudobky rostou v zahrádce
a mně se stýská po lásce“ nebo

„Vyletěla holubice
za ní holub
setkali se na větvičce
letí spolu“

[33]Příklad toho obrozeného slabikáře:

„Kdo umřel, je na hřbitově. Tu a tam přijde někdo, aby se vyplakal do fialek. Děti chodí návštěvovat dědečka. Na hřbitově se šeptá. Nikdo tam nestřílí špačků. Ani nechytá motýlů. Co si kdo myslí, není slyšet. Na hřbitově jsou jen živí lidé. Z mrtvých jen vzpomínky ve zlatě. Také fotografie. Kolem dokola hlomozí každodenní život. Ale to je jako doma v létě za staženou záclonou. Chodím rád na hřbitov.“

Anebo ukázka přerozené deklamánky:

„Mravenci se hemží
dnešní den podobá se Temži
Lépe ležet v dokách
a píti mocca
Tak se stal málem
osel kanibalem!“

Anebo snad ukázka vodopádu litanií, protékajícího nově uzpůsobeným duchem:

Kolemjdoucí ženo
Paprsku jehly a bouřlivých orchestrů
Gumový strome
Plástvi přibitá na strop večera
Strašidelný dome v podobě rukavice
Jazýčku sirky a vah
Měsíční napajedlo
Hranice paruk a květů jasmínu
Polibku pramene a letek divoké husy
Démanty posypané náledí
Úsměve děcka nad astronomickou mapou
Struno vyluzující flažolet
Strome z ovčí vlny
Plachetnice poháněná obláčkem z doutníku
Hvězdná noční salvo
Kornoute růžového listí a batávských slz
Měsíci v oku kočky
Upanišado upanišád
Bleskem ožehnutý keři z krajek
Organtinová škraboško
Hudbo citery a samovaru
Povříslem opásaná vichřice
Útočiště mlh a přezimujícího ptactva
Hromádko sněhových vloček
Pochodni vlasů na hlavě slunečnic
Mramorový moste nad tichým pláčem
Duho z níž se skládá periskop
Spící flétno tvaru nůžek
Lovecký popěvku a mýtino kam přichází v noci laň
Klubko motýlů a jehel
Ozvěno snu a kukačky
Věži z májového deště
Spánek mužů požírající kudlanko nábožná
Včelo přezimující na rtech svícnu
[34]Třpyte solné komory a zrcadel
Ostranko jaderská na niž hraji své písně jako na hřebínek
Ženo plamene
Ženo jež se mi vracíš v kartách
Ženo mých tantalových muk
Ženo s očima kolovrátku
Ženo s větrným mlýnem perletí
Ženo ukrutná jak malarie
Ženo s vlečkou rozvodněných potoků
Ženo s kostnatými prsty jež zatlačíš naposled má víčka

Odpusťte mi těchto několik mých ukázek, které chtěly dotvrditi, že staré city, uvedené v život mateřským jazykem v letech, kdy jej poznáváme bezprostředně a ještě dětsky, nejsou bez zpátečního lísku, který by je neopravňoval k znovuožití v nových podmínkách lidského ducha.

A mám-li se vrátiti k otázce po oprávněnosti či neoprávněnosti deformace v poesii, nezbývá mi než říci: je dvojí druh deformace spisovného jazyka v poesii. Deformace, která vyplývá z nákazy životem a jeho nejmocnějšími zdroji, jako je řeč svátečního uchvácení, řeč lidu, řeč milujících, řeč dětí, deformace, jejíž zákon je vytyčen samou lidskou sensibilitou, pamětí, touhou — a na druhé straně deformace čistě spekulativní, jež vyplývá z úmyslného a svévolného, o spontánní automatismus se neopírajícího hledání pitvorností. A pak ovšem deformace, zrozená z neumělosti, z nevyznání se ve slovech a v jejich magické schopnosti přitahovati se navzájem.

Mezi myšlením a slovy, právě tak jako mezi cítěním a slovy je neustálá dialektická jednota, jednota protikladů. Nejen myšlení vyvolává slova, nýbrž současně slova vyvolávají myšlení. A nejen city vyvolávají slova, nýbrž slova vyvolávají současně city. Kdyby nebylo jistých slovních seskupení, neexistovaly by jisté city. Tyto city se zrodily z nich, na nich, jimi, zrodily se, žijí a hledají slova nutná k svému dalšímu rozvoji. Tato reciprocita charakterisuje tvůrčí básnický proces a bez ní by tento proces nebyl leč chladným, umrtveným, beznervovým řešením daného úkolu.

Mateřská řeč, jinými slovy živá řeč, řeč, která za každým svým slovem je živě a horoucně ve spojení se všemi asociacemi, jež dávají takovému slovu jeho barvu, se všemi, abych tak řekl, svrchními tóny, které dávají jeho instrumentální ráz, mateřská řeč je skutečně nástrojem básníkovy citlivosti. Ale básník je též nástrojem své mateřské řeči, jejích tajemných poloh, jejích stále se proměňujících a přece v jistém smyslu ustálených slovních sestav. Tyto sestavy, obohacované příchodem každého nového básnického pokolení, navozují v básníkově sensibilitě nové city a on pro ně hledá, nalézá, ztrácí, znovunalézá, objevuje a z rukou náhody bere nové a nové její instrumentální a instrumentační možnosti. Neboť živá řeč je nejžhavějším průsečíkem složitých paprsků lidského života na zemi.

A jako není živá řeč isolována od těch, kteří jí mluví a cítí, kteří se jí učí mluvit, myslit a cítiti, není tato živá, mateřská řeč isolována od jiných živých řečí. Vždyť pro básníka ani ten tak zvaný mrtvý jazyk, řečtina, není mrtvým jazykem: Ménin aéide theá péléiadó achiléos.

Což hexametry a pentametry Iliady a Odysseje nejsou také tak trochu Kralickou biblí básníků? Což občasná přitažlivost takového alexandrinu nepramení z někdejšího [35]dojetí už nejen Racinem, nýbrž i Homérem? Není ten pazvuk v uchu, který tak nesmyslně ve dvacátém století ponouká básníky, aby jej zakleli v alexandrin, výsledkem velikého uštknutí Homérovým žahadlem? Proč je někdy nutkán básník, který přistál třeba již dávno u širokých, žádným korytem nedržených vod volného verše, aby podlehl náhle — a spontánně — té šestiprsé vlně, jíž je starý alexandrin?

Na příklad tato, v podstatě alexandrinská, přes to že uvolněná má báseň „Tesknice“:

Vltava zpívá si své písně beze slov
Vltava zpívá si já skládám k písním slova
Noc rozhrnula síť a začal rybolov
zářivější než slavnost Allahova
jak umíraly hvězdy jedna po druhé
v němohře bílých ryb tak smutně bez hlesu
jak píseň beze slov jak hukot pralesů

Přijď sladká Madelon přijď Hedviko přijď Kazi
Vltava zpívá si Madelon nepřichází

Vltava rozlévá po březích proudy vod
Noc vrhá závoje na utopené ženy
a já je odkrývám jak zvuky táhlých not
černého requiem jež věnčí bílé pěny
Jak umíraly ženy jedna po druhé
v němohře bílých ryb v náručí černých králů
jak píseň beze slov jak hukot karnevalů

Přijď sladká Terezo Marie Ninon Kazi
Vltava zpívá si Madelon nepřichází

Vltava třpytí se slavnostním mumrajem
kapely bubnují já nevím co bych zpíval
Noc rozhrnula síť pod černým okrajem
jak v kápi jeptišky se mrtvý měsíc díval
a hvězdy umíraly jedna po druhé
v němohře prskavek jak světlo perleti
jak píseň beze slov jak hukot staletí
jak sladká Tereza Marie Ninon Kazi

Vltava zpívá si Madelon nepřichází.

Snad, snad právě ta divná nemožnost zapomenout na antiku (Marx vysvětluje přitažlivost antiky tím, že v ní vidí zdravé dětství lidstva, přitažlivé jako každé zdravé dětství), snad uštknutí žahadlem Homérovým a klasiky tragedie mají občas magickou moc rozvlnit jako mediální sugesce básníkovu ruku a nechat pod ní vyplaziti se šestihrbého pohyblivého hada. A tak, jak jsem již řekl — a jak jsem to chtěl poněkud podtrhnout, ani ten tak zvaný mrtvý řecký jazyk není konec konců bez vlivu na strukturu mateřské řeči. A jak by mohla býti isolována od živých jazyků, jež slyší, s nimiž počítá, jejichž poesii a jejichž ducha sama tlumočí!

Vypravuje se o Stéphanu Mallarméovi, že jeho zvláštní syntaxe vděčí za mnoho syntaxi anglického jazyka. Což nebyl Stéphan Mallarmé takřka půl svého života učitelem angličtiny? A jak by tak citlivý, tak vidoucí, tak všemocný básník mohl nereagovati na zvláštnost cizího jazyka, na jeho jiné, zdánlivě absolutně cizí ladění, jak by byl mohl básník, kterému vedli pero motýli i acháty, nezareagovati na syntaktickou zvláštnost cizí živé řeči, jak by on, tak citlivý, byl mohl nevčlenit cizí do mateřského! A to platí s obměnami o všech vidoucích básnících. Hráze mateřského jazyka se mění a pohybují podle bohatství podzemních vod, které jej naplňují. A těmito podzemními vodami nejsou již jen vody domácí, nýbrž i sladká a slaná moře temná či blankytná. A jak by neměla francouzská poesie ve svých nejvyšších [36]výtvorech tak vybraně přesná nezapůsobit na řeč českou; bylo by to nepochopitelné. Znamenalo by to, že domácké mravy se připravují k výměnku, to by to znamenalo. Proto protestujeme proti jednostranným poručníkům českého jazyka, kteří si přejí, aby plnil do slova a do písmene jakousi poslední vůli, napsanou dávno, pradávno! Protestujeme!

Neboť včlenit do mateřského jazyka jazykové ctnosti cizí znamená obohatit jej, obroditi jeho vlastnosti, dát mu novou úsečnost a vláčnost, novou zdvořilost a divokost, novou něhu a novou krutost, novou volnost a novou sevřenost, nové zkušenosti, novou nosnost.

Jsem z těch, jež dojímá tajemství prostinké dikce Boženy Němcové, tajemství, které dovede rozzmítat radostné klekání v srdci. Avšak uchvacují mě současně nekonečné věty Marcela Prousta, ty combrayské zahrady, rozlehlé a přebohaté, v nichž je vše na svém místě, hlohy, Albertina, Benátky, dětský stesk po matce i dráždivá vůně dámy v růžovém. Jak dovede jazyk, jehož sličnost stvořila Božena Němcová s Máchou, Božena Němcová takřka v němčině vychovaná a Mácha, ten, jak o něm říkávali, ten nečeský byronovec, jak dovede tento jazyk věrně splynout s benátskou nocí Proustovy vulkanické paměti, jak si dovede přivlastniti jeho ducha! А k čemu by byly přechodníky, vyloučené tak dlouho z provozu a tak dlouho naivní, kdyby se neměly jednoho dne vzájemně proplétat v orgiastické extasi medus básníkovy hlavy. А k čemu by byla věta holá, kdyby jednou neměla nasadit dětská ústa starým okoralým syntaxím, k čemu by bylo všechno to vycítěné lidmi, lidem, šílenci, dětmi, národy už dávno mrtvými, kdyby to nemělo posloužiti jednou člověku, jeho neuhasitelné touze.

Řekl jsem, že mateřská řeč není isolována od řečí cizích. Ne, není isolována ani od podivné pantomimické mluvy přírodních jevů, kosmické němohry a upřeného pohledu věcí. Jsou bílé veliké hvězdy, které jako by se snášely na jistá slova básníků, aby jim daly nové světlo. Ale jsou též malé pichlavé hvězdičky a dělají z jistých básníkových slov křepelčí vajíčka. A květiny, rozevláté nebo soustředěné jak nerosty, a tisícerý hluk a pohyb hvězd a malé kufříčky, pro než hledají jistá slova víčko. A jsou gesta milenek, pohledy, jsou traviny, jež jako by zkoušely svou břitvu, je svět bez hranic, projevující se ještě zvláštnější mluvou, než je mluva klínového písma, a mateřská řeč pod sugescí tohoto bohatství světa a vesmíru nabízí se v dílech básníků proměniti svůj slovník v kovové pilinky, na jejichž silokřivkách by ten kámen, ten list, to ňadro podalo svoji definici.

Abych to řekl méně obrazně anebo jiným obrazem, sušeji, s jiného citového konce, tedy: Básníci nepřekládají do mateřského jazyka jenom řeč francouzskou, anglickou, perskou, nýbrž také řeč přírody, řeč věcí. Tato řeč, pro kterou není na žádné universitě stolice s lektory, tato řeč, mateřská řeč východů a západů slunce, řeč kamenouhelných pánví, řeč čičorečky pestré a pohozeného dřeváku, řeč vrabce a ztracených klíčů, řeč polárky a oka, jež procitlo ze spánku, tato řeč, jež má daleko složitější rytmy, nežli je zná poetika lidských jazyků, tato řeč prostší než řeč Boženy Němcové, složitější než řeč Marcela Prousta, Mallarméa, Lautréamonta, Bretona, hledá svůj lidský výraz v mateřštině básníků. Jejím překladatelem je tušení, intuice básníkova a hmotou její materialisace je slovo, jsou slova, hrozny slov, možnosti slov, skryté jejich možnosti. Už nikoli jen alexandrin, trocheje, daktyly, anapesty, [37]nýbrž veliké jejich přehnětení v podajné vláčné těsto, jehož nepravidelná oblost je nekonečný mnohoúhelník nekonečně proměnlivých rytmů. Už nikoli jen podmět, výrok, přísudek, nýbrž dva podměty, mnoho výroků, přísudků, již nikoli jen syntaxe vyzkoušená a ušlechtile harmonická, nýbrž i volná slova, i celé okolíčky slov, sloveso v neurčitém způsobu, absolutní nepravidelnost.

Vy víte, že těmito obrazy chci podepříti a uvést na scénu mně tolik drahé básnictví moderní, jak se říká, jinými slovy básnictví, které se již nepozná na první pohled podle počtu slabik verše, ani podle rýmu na konci. Toto básnictví řadí k sobě věty, kratší k delší, dvě krátké, dlouhou a — do nekonečna, svobodně, nepředvídaně.

Poslechněte si tento úryvek z Apollinaireovy básně „Pondělí v ulici Christine“:

Matka domovnice a domovnice nechají všeho být
Jsi-li muž doprovodíš mě dnes večer
Stačí aby nějaký chlap podržel vrátka
Zatím co by druhý šel nahoru
Tři plynové hořáky jsou rozsvíceny
Majitelka má souchotiny
Až budeš hotov zahrajeme si partii jacquetu
Kapelník orchestru jenž má bolení v krku
Až přijdeš do Tunisu dám ti kouřit omamný tabák
Jakoby se to rýmovalo
Haldy misek květin kalendář
Bim bam bim

Hle, poetický děj „z kytice zcela nahodilých a náhodných okolností“, jak charakterisoval tuto báseň André Breton. Řekněme si velmi konkretně, z jakých prvků se skládá tato poetičnost. Vezmeme-li kterýkoli řádek Apollinairovy básně sám o sobě, neunikne nám na první pohled, že je to prostá hovorová věta. Jako by básník seděl a zaznamenal si prostě vše, co zaslechl z úst míjejících chodců. A z jejich kusých vět tím, že je zaznamenal vedle sebe, aniž se pokusil spojit je kausálními vztahy, vytvořil zcela zvláštní situaci, situaci básnickou. V rámci své dnešní přednášky nemohu podrobněji analysovati, v čem je půvab takových básní, ostatně učinil jsem to do jisté míry ve své připravované knížce „Moderní básnické směry“,[2] dnes mě obzvlášť zaujme, jaký podíl na takové básni má jazyk. Vidíme to všichni, není to jazyk obřadný, ani rytmický, ani ozářený souhvězdím rýmů, je to jazyk vzatý přímo z ulice, jazyk sdělovací, jazyk hovorový. „Až budeš hotov zahrajeme si partii jacquetu“, řekl kdosi komusi. Anebo: „Až přijdeš do Tunisu dám ti kouřit omamný tabák“, řekl kdosi jiný. Avšak básnická situace, která vzešla z těchto hovorových vět tím, že je básník vyňal z jejich původního plánu, jenž spočíval v tom, že řeč se mluví, a tím, že je postavil vedle sebe v nový, s jejich původním hovorovým významem naprosto nesouvisící celek, vytvořil velmi dráždivou, velmi vzrušující báseň.

Mluvil jsem na počátku o řeči novin a shledal jsem ji neschůdnou pro srdce. Avšak přes to není ani jediné věty v novinách, ani jediné, která by nemohla obstáti jako verš takového Apollinairova „Pondělí v ulice Christine“. Každá věta z novin je s to býti veršem, když ji zařadí básník do poetické situace. A poetická situace, to [38]je samo básníkovo nitro, které poznává sebe na pozadí nesčetných situací reálných, na nesčetných situacích své mateřské řeči. I ta nevýhodná její situace, kterou jí ukládají noviny, může se stát oprýskanou zdí, roztaveným olovem, ssedlinou černé kávy, a básník může poznati v její amorfní skladbě či neskladbě obraz své touhy, svou vnitřní situaci.

Zúmyslně jsem evokoval těsně vedle sebe dvojí vzhled mateřského jazyka v tak zvané moderní poesii. Na jedné straně hrozny slov, substantiva substantiv, výstřední syntaxe, abych tak řekl, na druhé straně zvláštní použití hovorového jazyka, zcela blízkého jazyku novin. A je třeba, abych dodal, že moderní básníci neváhají brát za vděk současně oběma těmito způsoby řeči. Už nejde o to výlučně se starati o tak zvanou vnější harmonii slova a věty, o jejich vnější harmonii vybudovanou na složité vazbě rytmů a slovních souzvuků, ne. Ta katedrála s lustry, jež se tyčí do výše na zvlněném zdivu alexandrinů, to není ani poslední ani nejvyšší zužitkování mateřského jazyka básníkem. Jsou přece též kolovrátky podivně vrnivé. Ale ani ty, ani ony, ani jejich čtyřstopý trochej či jamb není a nebude posledním slovem, s nímž umře dojatý člověk. Bude vyjadřovat své dojetí též větami, nalezenými v koši na papír, větami lidí, pokřikujících v cirku, větami, jejichž cáry uvázly na stromě, větami odkudkoliv. Už to nebude jen mateřština kněží, proroků, zpívajících exulantů a těch, kteří se dali na pochod, už to nebude jenom „básnický jazyk“, tak zvaný „básnický jazyk“, který se zúčastní zrození nové poesie, už to bude také jazyk, který se táže na cenu mouky, který hledá v jízdním řádu, kterým se řeč mluví, už to bude i nejvšednější mateřština. Probůh, snad se nikomu z vás, dámy a pánové, nejeví tato má slova jako povel k realismu! Ne, obávám se zbytečně. Realismus, ať jakkoli kultivovaný (pozor, jsme na třinácté stránce mého rukopisu a možná, že to bude kámen úrazu), opakuji realismus, ať jakkoli kultivovaný, chce nás konec konců seznámiti nudněji nebo jímavěji, jak to chodí na světě. To je velká věc: vyznati se ve světě. Vyznati se v něm, aby mohl býti změněn. Avšak nemá takový realismus příliš vážné soupeře, kteří, kdyby náhodou zahynul, mohli by na jeho místě (což to již nedělají?) poznávati svět, orientovati se ve skutečnosti? Což vědy, což filosofie, sociologie, což všecka odvětví nauk nesnaží se — a s nejkrásnější výzbrojí, s nejkrásnější připraveností — poznávati svět? Nekřivdíme jim, když naše pozornost se od nich odvrací? Není chlapec, který četl „Vynálezy a pokroky“, tak trochu vážnějším pozorovatelem života než ti z nás, kdo chceme zachytiti nebo číst jeho obraz v románech? V těch románech, kde se obětuje nejžhavější proměnlivá pravda o živoucím člověku, o mně, o vás, tam o tom, kde se obětuje nejproměnlivější pravda o živoucím člověku jen proto, aby z něho byl dost markantní typ, dost markantní representant toho či onoho úsilí, v těch románech, kde se obětuje t. zv. stavbě, t. zv. slohu, t. zv. základní myšlence veškeren bezprostřední, tisíckrát zázračný půvab situací, nikoli už jen možných, nýbrž skutečných, situací tak skutečných, tak absurdních, tak bezvýznamných a osudných, jako je sen, v těch románech, které mají větší nebo menší kousek poesie, lyrismu a nad nimi obrovskou lež pouhé přibližnosti, — v těch románech nezmoudříme ze skutečnosti. Nepoznáme ji objektivně, ne. Jen schematicky, víc či méně oživeně nebo umrtveně, avšak schematicky. Ale nepřišel jsem mezi vás, abych polemisoval proti románu, proti realismu, který jsem více či méně oprávněně ztotožnil s románem! Mám na mysli své téma a již v něm opět budeme, již se k němu [39]vracím. Projevil jsem, snad poněkud hlasitě, podezření, že vnější svět má lepší, přesnější své poznavatele, nežli jsou romanopisci. Ale co vnitřní svět? Dostali jsme se na nebezpečný bod, jsem si toho vědom. Vždyť mi řeknete: Což není vnitřní svět odrazem vnějšího světa? Což není tak zvaná vnitřní skutečnost odrazem vnější skutečnosti? Odrazem ne. Ovšem že ne. Což je lidské nitro jen citlivou deskou, což není úžasnou alchymistickou dílnou, v které vše, co přichází zvenčí (a zvenčí přichází přece vše!) je podrobeno procesům, které nazvu úhrnně lidskostí v nejširším slova smyslu? Čím je objektivní svět sám o sobě, ten objektivní svět, podrobovaný v našem nitru neustálým korekturám a metamorfosám se strany toho, co jsme nazvali lidskostí v nejširším slova smyslu — a řekněme raději člověčinou, ten objektivní svět sám o sobě je poznáván, jak krásně, jak postupně, vědou, vědami. Avšak já chci upozorniti na tento objektivní svět, jakmile vstoupí do našeho vnitra, jakmile se stává člověčinou. Lidé, chtějíce poznati tento svět, básníci, chtějíce poznati tento svět, užívali dlouho, až příliš dlouho jedné a téže metody, introspekce. Dívali se jakoby dovnitř, zapisovali, co si o sobě myslí. Chtěli se zmocniti sami sebe uvažováním — a zmocňovali se sami sebe tak, že uvažovali o tom, jak uvažují. Hledali svůj vnitřní svět pomocí svého vnitřního světa — a byli tak trochu jako ve sklepě. Ale je ještě jiná metoda, metoda projekce, metoda poznávati sebe sama v oslněních při nenadálém setkání s takovým těžítkem, s takovým kufříčkem, s takovou židlí či s takovou hvězdou, jež mu sdělí, čím je, takže si odvykne přemýšleti o sobě a naučí se potkávat sama sebe na vnější skutečnosti.

A tak se opět dostáváme oklikou do oblasti řeči, neboť řeč, její slovník, to je jakási transsubstance předmětů, to jsou předměty zakleté v slova, v slova, v tyto vignety na lahvích, v nichž je rozpuštěna skutečnost. Třebaže slovo motýl má moc rozvířit v naší mysli šelest motýlových křídel, přece je třeba, má-li tento motýl dostati jedinečný svůj individuální život, použít, tak či onak sdružiti a rozpojiti celou řadu slov. Může se dokonce státi, že přitom nepadne slovo motýl! A přece taková či jiná souhra slov jej podá našim představám v plné slávě, v plné jeho skutečnosti. Vidíme tedy, že mateřská řeč jakožto zprostředkovatelka skutečnosti má kromě mnoha svých magických vlastností ještě i tu, že jsouc transsubstancí vnější skutečnosti a věcí, stává se projekční plochou, na které, uchváceni bezděčně tím či oním slovem, tím či oním slovním obratem, tou či onou sestavou, nahodilou sestavou slov, uvidíme lépe než introspekcí, čím právě jsme. Na tomto způsobu stýkat se se slovy je vybudován, buduje se ten tak špatně chápaný surrealismus. Pro surrealismus je řeč jako celek souhrnem značek skutečnosti, značek, na nichž si lidské vnitro uvědomuje svůj tvar tím způsobem, že již bez přemýšlení, bez uvažování, bez formální logiky reaguje na nahodilé slovní sestavy. Pro surrealismus je básnická věta právě tak bezděčným tajemným nálezem básníkovy touhy, jako motýl v těžítku. A proto je možné, aby surrealistický básník viděl své zrcadlo již v jakékoli sféře mateřské řeči, ať je jí třeba i hovorový jazyk i jazyk vývěsních štítů, návěští: neví, nemůže věděti předem, která prádelna dá pravý výraz jeho touze.

 

Nezbývá mi než omluviti se vám, že jsem si v své úvaze o mateřské řeči jako nástroji básníkově počínal tak nesystematicky. Avšak je to již můj způsob a já, přiznám se vám, jsem zaujat pro svůj způsob. Přesto však: co máme vyvoditi z mých vět, [40]které přece přes všecku volnost, jež je unášela, nechtěly, nechtějí být větami do větru. Vyšli jsme od pojmu mateřský jazyk a v slově mateřský jsme pozdravili cosi, bez čeho není básnické tvorby: důvěrnost přímo živelnou, takřka přírodně živelnou obeznámenost s řečí. Ten, kdo nezměřil na té či oné řeči, v níž tvoří, v níž chce tvořiti, celý svůj nejintimnější lidský a vnitřní růst od nemluvňátka až k muži, nebude jí moci plně tvořiti. Kolik akcentů má slovo, každé slovo, slovo zpěv, na příklad. Čím je toto slovo pro dítě, jaké asociace za ním odhalí jinoch, muž, stařec. Můžeme se naučiti mnoha řečem, nejtajemnější akcenty slov však učí sám život, nejtajemnější akcenty slov postihneme jenom na své řeči mateřské. A poesie, ať jakkoli prostá, ať jakkoli složitá, nehledá právě tyto nepostižitelné akcenty, neroste právě z nich, nerozžehuje se právě na jejich tajemství? Je chyba neznat pravopis a užívat špatných tvarů. Ovšem že je to chyba. Ale tato chyba se dá opraviti, tuto chybu opraví korektor. Neznat akcenty slov, nevyznat se v nich, neslyšeti v mateřštině důvěrnou a mámivou cirkulaci její, své vlastní krve, to je tragické. Z takové neznalosti se mohou zroditi sice vzorné, ale mrtvé básně. V nich věc, pro kterou je pět synonym, bude nazvána vždy tím, které nás zanese k jiným asociacím než zamýšlelo. Za vzornými slovy takových vzorných básní bude vzorné ticho: čili prázdno. Cizí spisovný jazyk si můžeme osvojiti bezvadně. Cizí mateřská řeč však nikdy nebude naší mateřštinou. Jakmile půjde o věci lidského tajemství, zabloudíme v ní. Proč v ní zabloudíme? Možná že jen proto, že nám budou v té cizí a tak skvěle osvojené řeči chyběti zkušenosti nemluvněte. To vrnění. Ta první konfrontace předmětů a jejich slov. Svědectví o první transsubstanci předmětů v slova. Zkrátka a doslova: zkušenosti nemluvněte.

Ale nic by nebylo větší kletbou než státi se pro mateřskou řeč zajatcem isolovaným od lidí, od kultury a myšlení, cítění, životního pocitu jiných národů. Mluvil jsem dosti dlouho o tom, že mateřská řeč není a jak není isolována od ostatních jazyků světa, ba ani od neviditelného jazyka přírody a věcí. Teď chci k tomu jenom dodati, že mateřská řeč, přes své zvláštnosti, nesmí nestati se řečí universální. Tvoříc ústy, jež poznala sladkost mateřského mléka, musí být pohotova uskutečniti jakýkoli překlad, musí být pohotova neztratiti nic ze svého světla v žádném přeložení. Musí býti všelidská. Nesmí směřovati k solipsismu, v kterém by si znemožnila dohovořit se s lidstvem, v kterém by sama sebe nešťastně přinutila postavit se proti lidskému sbratření.

Odborník v německém jazyce mě upozornil, jak za dnešního režimu mění se němčina ponenáhlu v jazyk, kterému nebudou rozumět „staří dobří Němci“. Ideologie Třetí říše vztáhla svou ruku i na jazyk. Němčina, ta slavná Goethova mateřská řeč má přestat býti řečí universální, řečí všelidského dorozumění.

Zatím co prožíváme tuto nebezpečnou podívanou, zatím co všichni pociťujeme na sobě její zkázonosné důsledky, tam dole, na bojištích Španělska, v dobrovolnických plucích je uskutečňováno sbratření národů a je provoláváno mateřskými jazyky, které přes zeď hláskosloví, větosloví a tvarosloví, jež je dělí, jsou jazyky všelidskými, universálními. Tyto mateřské řeči v ústech avantgardy národů prahnoucích po sbratření, v ústech mezinárodní bojující avantgardy jsou vznešeným kolozpěvem, bohatým orchestrem, v němž každý nástroj, zachovávaje si svou nenapodobitelnou barvu, hrá svorně s ostatními z jediné veliké partitury ódu na lidské sbratření. [41]Ty mateřské jazyky bojující avantgardy národů, toužících po sbratření, tvoří, organisujíce se proti smrti, velikou zahradu, kde růže, která zůstane růží, karafiát, který zůstane karafiátem, pomněnka, která zůstane pomněnkou, a heřmánek, ten něžný heřmánek, obracejí své listy k jedinému společnému slunci, k slunci svobody a sbratření. Španělské písně odpovídají francouzským a ruským, německým a českým, jako by se chtěly navzájem podarovati fialkou. A bratři této bojující avantgardy, básníci lidského dorozumění vijí ze svých mateřských jazyků stobarevné kytice, kytice, v nichž se zasnubují všecky kultury světa, kytice, které se navzájem tuší i za celofánovou rouškou, která je přikrývá, kytice, jejichž odlišná individuální krása je ódou na rozmanitost, kytice, jejichž rozličné vůně jsou jedna druhé pro radost, pro rozkoš, pro útěchu, kytice, jejichž pyl vzájemně míchají včely a vánek.

Tento pyl, kterým se navzájem oplodňují lidské kultury, nesměřuje k tomu, aby vyhynuly růže, karafiáty, fialky, aby se zvrhly v nějakou okoralou prapivoňku, ani aby splynuly takovým sebeoplodňováním v jediný květ bez barev. Neboť jeden ne z nejmenších úkolů lidského sbratření je radostná lidská potřeba zachovati a povýšiti, rozhojniti z historie, z lidského ducha a z přírody vše, co tvoří bohatství a tajemnou nádheru planety Země, její tisíceré druhy květin, ptáků, ras, národů, mateřských jazyků. A i kdyby se tisíckrát dorozumívaly národy nějakým umělým, praktické potřebě sebe víc vyhovujícím jazykem, básníkovým nástrojem zůstane navždy jeho mateřská řeč.


[1] Bylo předneseno v létě 1937 na konferenci mladých učitelů v Klatovech.

[2] Vyšla na podzim r. 1937.

Slovo a slovesnost, volume 4 (1938), number 1, pp. 28-41

Previous Alois Získal: Příspěvky k lexikografické teorii a praksi

Next Roman Jakobson: Z dějin staročeského zpěvního básnictví