Slovenský pohled na sémantiku slovesa z hlediska jeho slovotvorných potencí

Jaroslav Kuchař

[Discussion]

(pdf)

Словацкое изложение семантики глагола с точки зрения его словообразовательных возможностей / Une recherche slovaque concernant la sémantique du verbe du point de vue de la formation des mots

Na první pohled by se mohlo zdát, že téma, které pro svou kandidátskou práci (zpracovanou pod vedením J. Horeckého), jež vyšla nyní (po pěti letech od obhájení) také knižně,[1] zvolila talentovaná bratislavská lingvistka Klára Buzássyová, totiž odvozování deverbativních substantiv a částečně i adjektiv, ani nevyniká originalitou, ani neposkytuje dostatek možností k principiálně novým zjištěním a poznatkům, popř. k odhalení nových problémů. Nicméně originální přístup k látce, který autorka zvolila — zkoumání vlivu intenčních (tj. v základě sémantických) vlastností slovesa na jeho odvozovací možnosti, které deriváty a jakého významu je možno tvořit sufixálním postupem — i zajímavý netradiční způsob, jakým tuto problematiku podala, ukázaly, že jde nejen o látku stále dostatečně nosnou, ale v jistém smyslu i velice aktuální. Vždyť prohloubení výzkumu a popisu sémantiky slovesa, k němuž autorka bezděky směřuje, se dostává — zvl. v souvislosti se zkoumáním celkové sémantiky věty — znovu do středu pozornosti soudobé lingvistiky[2] a také zkoumání slovotvorných čeledí doznalo svého rozkvětu, zvl. v sovětské lingvistice, po fundamentálním českém příspěvku Dokulilově[3] také teprve v posledních letech.[4]

Postup práce se dá stručně charakterizovat takto: Autorka vybrala ze Slovníku spisovného jazyka slovenského podle tabulky náhodných čísel 1600 kořenových a předponových sloves, tato slovesa roztřídila do čtyř skupin podle jejich intenční hodnoty a v nich pak na slovesných odvozeninách, jejichž slovotvorná forma je dosud živá, zjišťovala, jaké slovotvorné, tj. slovotvorně vyjádřené významy, resp. celé soubory významů se k jednotlivým významovým třídám sloves uvnitř skupin přiřazují. Dostala tak bohatě diferencovanou síť vztahů sémantického charakteru mezi základovými slovesy a substantivy, popř. adjektivy od nich odvozenými, vyjádřenou v konečné podobě 23 tabulkami. To, nač nestačila dvojrozměrná plošná tabulka, zachytila pak v bohatých textových komentářích. Základní metodu přiblížíme v malé ukázce ze závěru práce (s. 196—209), a to ze čtvrté skupiny (4. až 6. [42]intenční typ sloves podle Morfológie slovenského jazyka), kde jsou vzájemné vztahy poměrně jednoduché.

Od většiny předmětových neosobních sloves pátého intenčního typu se neodvozují žádné deriváty; jen ojediněle např. od sloves svrbieť, hnať se odvozují názvy děje s významem choroby: svrbenie, svrblavka, hnačka — autorka je označuje příznaky děj. (to je příznak kategoriální), abstrakt., intenzifik. (ty jsou průvodní).

Také odvozovací možnosti neosobních bezpředmětových sloves 6. typu (označujících atmosférické jevy), a tím i jejich sémantická diferenciace z hlediska slovotvorného jsou málo výrazné. Jsou tu zastoupena jen dějová jména s příznakem průběhovosti a intenzifikace (blýskavica, kl’zavica atd.), anebo bez příznaku intenzifikace (zmrákanie). Jedno dějové jméno (pŕška) má příznak limitnosti (‚krátce trvající déšť‘). Slovesa 6. typu tvoří samostatné tzv. deverbativní slovotvorné paradigma (má č. 9) zobrazené i zvláštní tabulkou (velmi jednoduchou).

Takto slabě — z hlediska slovotvorných potencí sloves i z hlediska jejich intenčního systému — jsou ovšem třídy sloves diferencovány jen zcela výjimečně. Dalo by se říci, že se zpětným číselným pořadím jednotlivých typů narůstá i jejich sémanticko-slovotvorná rozrůzněnost, rozvinutost jejich intenčního systému a tím i bohatost jejich sémanticko-slovotvorných struktur. Tak už slovesa 4. intenčního typu a jejich odvozeniny (o nich je dále) jsou popsána na 13 stranách v jednom slovotvorném paradigmatu a ve 4 tabulkách, třetí typ má na 36 stranách 2 paradigmata a 4 tabulky, 2. typ na 21 stranách rovněž 2 paradigmata a 4 tabulky a konečně 1. typ, nejbohatší, je (na 53 stranách) diferencován do 3 paradigmat a 10 tabulek.

Slovesa 4. intenčního typu, v nichž je agens a patiens vzhledem k ději neutralizován, jsou slovesa stavová, vyjadřující nabytí, změnu a trvání stavu. Pro jejich slovotvorné paradigma je obecně charakteristické to, že se od nich, např. od slovesa trvať, mohou odvozovat kromě názvů děje (stavu), trvanie, též názvy dějové vlastnosti, trvalý, trvací, trvanlivý (a dále pak předmětně chápané vlastnosti, trvalosť, trvanlivosť, jakož i názvy nositelů stavu, trvalka. Kromě toho od sloves označujících změnu stavu, popř. i trvalý stav fyzický, se mohou odvozovat i názvy místa (trhlina). Zajímavá je formální i významová souvztažnost mezi stavovými slovesy a jejich kauzativy, patřícími ovšem k 1. intenčnímu typu sloves označujících účelovou činnost (výkladu této souvztažnosti věnuje autorka celou stranu).

Intenční struktura stavových sloves naproti tomu vylučuje možnost odvozovat deriváty s kategoriálními významy výsledku děje (ten může vystupovat jen jako příznak průvodní u jmen míst, srov. opuchlina, prasklina), dále objektu děje, spotřební látky a zbytku po ději, jakož i nástroje (pomineme-li ovšem stavová slovesa typu odpočívať — odpočívadlo, které autorka zařazuje do 3. intenčního typu). Pozoruhodný je v tomto typu i vztah mezi podstatnými jmény slovesnými (zúfanie, trvanie, priátelenie sa), namísto nichž se v úzu někdy užívá abstrakt (zúfalstvo, zúfalosť, priaťeľstvo, trvalosť, víťazstvo ap.). Sémanticky jsou obojí deriváty ekvivalentní, abstrakta se odlišují jen vyšší mírou „statičnosti“ příznaku. Sémantickou totožnost, popř. diferenciaci abstrakt analyzuje pak autorka jednak pomocí sémantických vztahů k příslušným dějovým adjektivům, jednak prostřednictvím možných transformací v syntagmatických spojeních.

Celé slovotvorné paradigma 4. typu je znázorněno ve 4 tabulkách: v 1. tabulce jsou slovesa, od nichž se neodvozují názvy místa, v 2. tab. pak slovesa, k nimž se jména míst tvoří, ve 3. tab. jsou zachycena slovesa označující trvalý stav nebo vlastnost, popř. zvratná slovesa označující vlastnosti souvztažné s nezvratnými slovesy 1. intenčního typu (názvy dějové vlastnosti u těchto sloves mají aktivní význam s příznakem intenzifikace, např. lámavý, sypký, drobivý), a konečně ve 4. tab. slovesa, která jsou na pomezí mezi činnostními a stavovými, např. zaháľať, trpieť, svedčiť aj. Pro jejich odlišení mluví i další kritéria: jejich dějová jména jsou sémanticky totožná s abstrakty na -ost, např. působení — působnost, ale názvy nositelů stavu mají charakter agentu, např. zahálač, trpiteľ.

[43]Je zřejmé, že v této zestručněné ukázce nelze postihnout celou šíři a rozmanitost autorčiných výkladů ani zajímavých konkrétních výsledků, k nimž dospěla. Je proto vhodné pokusit se v recenzi o zobecnění těchto výsledků a poznatků, a to alespoň těch nejvýznamnějších.

Nepochybným přínosem práce je teoretické prohloubení, zpřesnění a zjemnění dosavadních výsledků slovotvorné analýzy, jak jsou zachyceny zejména v Tvoření slov v češtině I a II, především propracováním obecného pojmu slovotvorného významu. Slovotvorný význam chápe B. jako složenou komplexní jednotku definovanou svazkem jistých sémantických distinktivních příznaků, a to příznaku kategoriálního (konstitutivního, dominantního), který konstituuje určitou třídu významů a vyplývá z příslušnosti derivátů k jisté slovotvorné kategorii, a příznaků průvodních (diferenciálních, jejichž počet je rovněž uzavřen), které diferencují členy uvnitř významu kategoriálního a jsou výsledkem integrace jistých slovotvorných základů s jistými formanty.

Kategoriálními slovotvornými příznaky jsou členy slovotvorného systému charakterizovány pozitivně, na jejich základě vstupují deriváty do ekvipolentních protikladů (v takových protikladech jsou deriváty tehdy, když se různé kategoriální významy vyjadřují touž formou). Na základě průvodních slovotvorných příznaků vstupují pak odvozená slova do binárních protikladů, a to kontrárních (např. aktiv./pasív., konkrét./abstrakt.) i kontradiktorických (např. život./neživot., singulativ./nesingulativ.)

Průvodní příznaky uvádějí do protikladu nesynonymní deriváty, které mají týž kategoriální význam, ale jsou tvořeny různými formanty: např. do protikladu podle příznaku intenzifikace vstupují z dějových jmen jen ta jména, u nichž existují od téhož základu dvě formy (beh — behačka).

Tato heterogennost protikladů má své kořeny v slovotvorném systému samém, v němž se střetávají charakteristické vlastnosti dvou rovin, a tedy i dvou systémů: morfologického (gramatického) a lexikálního. Autorka tak z jiného zorného úhlu pozoruhodně dokumentuje tvrzení (odporující vlastně starší tezi jejího učitele) o pomezním charakteru slovotvorného systému a dále i o tom, že proporční protiklady jsou charakteristické pro gramatiku, kdežto izolované pro lexikum.

Dílčí slovotvorný význam je pak dán spojením jednoho invariantního významu kategoriálního s různým počtem a s různými kombinacemi významů průvodních. Je třeba ovšem dodat, že B. zahrnuje do slovotvorného významu v jeho pojetí obecném i konkrétním nejen významy tzv. primárních odvozenin, ale i některých odvozenin vzhledem k slovesu sekundárních (např. zpředmětněných dějových vlastností, nositelů dějových vlastností, místy i jmen hromadných apod., nezahrnuje však deminutiva) a dokonce i významy slov, které nejsou tvořeny morfologickými prostředky, nýbrž tzv. sémantickou iradiací dějových jmen, tedy sémanticky (např. lom: děj, výsledek, místo). Toto pojetí značně komplikuje stanovení počtu a hierarchie významových příznaků u deverbativních odvozenin.

Dalším přínosem práce je, že B. odůvodněně a vzhledem k slovenštině i oprávněně korigovala a zpřesnila inventář kategoriálních slovotvorných významů deverbativních substantiv, jak je zachycen v Tvoření slov v češtině II, a to zavedením významu ‚objekt‘ — tj. patiens v užším smyslu, a dále specifikací významu ‚prostředek‘ na 3 kategoriální významy, ‚nástroj děje‘, ‚spotřební látka‘ a ‚zůstatek (odpad) po ději‘. Poprvé vůbec pak inventarizovala a v průběhu práce korigovala a doplnila počet průvodních slovotvorných příznaků platných pro systém deverbativních derivátů jako celek, stanovila jejich hierarchickou povahu (v úloze průvodních příznaků může někdy vystupovat i příznak, který jinak vystupuje jako kategoriální; některé příznaky, např. limit./nelimit., mají povahu velmi obecnou, která má v různých kate[44]goriích různou realizaci atp.) a určila jejich úlohu u jednotlivých kategoriálních významů.[5]

Tak např. u jmen činitelských (tedy s kategoriálním významem ‚agentu‘) pokládá za relevantní zvl. průvodní slovotvorné příznaky intenzifik./neintenzifik. (uplatňující se v takových dvojicích jako chodec - chodák ‚kdo hodně a rád chodí‘) a limit./nelimit. realizující se v protikladu činnosti stálé a okazionální, popř. aktuální činnosti jednorázové a bez tohoto omezení (srov. dvojice pisateľ - pisár); naproti tomu příznaky život./neživot. a konkrét./abstrakt. se tu uplatňují jen okrajově.

Vymezení početně uzavřených sémantických slovotvorných příznaků má, jak je patrné, význam nejen pro slovotvornou analýzu, ale také pro studium slovní zásoby a jejího systému, a to zejména tím, že stanoví poměrně přesnou hranici mezi slovotvorným a lexikálním významem odvozeného slova: všechny významové rozdíly mezi slovem základovým a odvozeným, které nelze zachytit pomocí příznaků a jejich kombinací, lze pokládat za rozdíly v jejich významu lexikálním, a nikoli slovotvorném.

Poněkud méně pozornosti věnovala B., jak sama přiznává, stanovení povahy a hierarchie významových příznaků deverbativních adjektiv, a to jednak z toho důvodu, že deverbativní adjektiva jsou poněkud mimo rámec její práce (větší důraz klade na odvozování substantiv), jednak proto, že určení jejich paradigmatických významových vlastností je spojeno se značnými obtížemi (jejich význam často závisí na syntagmatickém faktoru, na určovaném substantivu, jehož jsou přívlastkem). Dodejme ještě, že se tu nemohla opřít ani o důkladnou, dříve zpracovanou formálně významovou analýzu jako u substantiv.[6] Za nejobecnější pokládá u adjektiv jen protiklady aktiv./pasív., resp. aktiv./neaktiv., potenciál./reál., intenzifik./neintenzifik. (k nim by se dal připojit i protiklad aktuál./neaktuál., jehož B. v materiálové části práce sama využívá). Překvapuje však, že tu jsou pominuty jiné distinkce, např. význam účelové modifikace děje (v takových spojeních jako písací stol); autorka ho považuje nikoli za význam slovotvorný, nýbrž podmíněný kontextově, „syntagmaticky“.

Lze uvést i jiné výtěžky autorčiny práce, které přispívají k teoretickému prohloubení slovotvorné analýzy, zejm. nový pohled na produktivitu slovotvorných prostředků (zvl. základů). V práci jsou podána vlastně jistá pravidla, která omezují tvoření slov z hlediska významového. A protože tato omezení jsou rámcově dána sémantikou slov základových (zde sloves), zkoumá se tu zároveň se slovotvornou potencí základových slov i jejich slovotvorná produktivita.[7]

Přínosem je i teoretické propracování paradigmatického aspektu při slovotvorné analýze, definování pojmů slovotvorné paradigma a deverbativní slovotvorné paradigma (DSP) („třída sloves, od nichž se odvozují deriváty se stejným kategoriálním slovotvorným významem“). Při konkrétním rozboru materiálu se však B. tohoto nejobecnějšího vymezení nedržela; tím, že jejím klasifikačním východiskem jsou předem dané intenční typy slovenských sloves („intenční schémata“ — viz dále), zkoumá vlastně DSP uvnitř těchto typů, takže se jí jednotlivé DSP u různých intenčních typů do jisté míry překrývají. Z hlediska „čistoty“ paradigmatického přístupu by bylo účelnější stanovit třídy sloves teprve ex post, tj. na základě zjištěných DSP, a nikoli a priori. To by pak umožnilo i podrobnější hierarchickou klasifikaci DSP podle příznaků průvodních.

Jestliže v této recenzi zdůrazňujeme ty kladné a nové obecné poznatky, kterými [45]obohacuje „Sémantická štruktúra“ Kl. Buzássyové slovotvornou analýzu, neznamená to, že její přínos je jen v této oblasti. Práce přináší mnoho dílčích, konkrétních poznatků ryze sémantických, a to právě v těch místech, kde se podrobně rozbírá a konfrontuje jazykový materiál. Užitek z ní může čerpat jak lexikologie,[8] zvl. při studiu homonymie, zjišťování hyperlexémů a odlišování lexémů od lexikálních jednotek, tak i syntax, zvl. ta její část, která se zabývá sémantickou strukturou věty.

Vedle toho nechává však práce i řadu otázek otevřených. To se týká především už výběru materiálu: lze např. očekávat, že by větší soubor zkoumaných sloves (nemluvě o souboru úplném) přinesl podstatné korektury výsledků. Nevyjasněnou zůstává i otázka fakultativnosti tvoření: v některých případech se „dotvoření“ slovotvorných čeledí přímo nabízí. A koneckonců diskusní — jak jsme již naznačili — je i samo jedno z poznávacích východisek práce, tj. pojetí slovesné intence. Zatímco druhý výchozí předpoklad své práce, totiž pojetí slovotvorného významu, B. vzhledem k dosavadní teorii značně propracovala a zpřesnila, pojetí intence slovesného děje přebírá v podstatě v té podobě, jak je teoreticky vyloženo a exemplifikováno v akademické Morfológii slovenského jazyka (s menšími modifikacemi v časově následujících pracích, např. v studiích Ružičkových a Kačalových). Práce sama však, jak se domnívám, dosti přesvědčivě odhalila, že slovesná intence — nehledě na některé rozpory v chápání tohoto pojmu[9] — je jen jednou (velmi obecnou a rámcovou) složkou složité struktury sémantiky slovesa; intenční schéma tu nestačí např. k postižení ani těch slovesných intencí, tj. významových hodnot slovesa, které jsou ukryty v jeho slovotvorné potenci (např. intence k nástroji, intence k místu ap.). To konečně konstatuje i autorka sama (s. 68).[10]

Došlo tedy v průběhu práce i v jejích výsledcích k jistému zajímavému paradoxu: to, co bylo zvoleno za pracovní a poznávací východisko, tj. sémantika slovesa podle intenčních typů, se bezděky stalo objektem zkoumání. Intenční typy posloužily jen jako orientační rámec pro studium složitého „sémantického prostoru“ slovesa, a to z hlediska jeho slovotvorných potencí. Autorka překročila cíl, který si sama vytkla („zjistit odvozovací možnosti slovenského slovesa“) a pokročila ke studiu sémantiky slovesa vůbec. V tomto smyslu je práce velmi cennou paralelou k těm studiím, které ohledávají a mapují sémantické vlastnosti a rysy slovesa i z různých jiných hledisek, vlastního slovotvorného (práce Dokulilovy, Skoumalové aj.), vazebného (Oravec), větně syntaktického (Apresjan, Daneš aj.), lexikálně sémantického (např. Mel’čuk aj.) a přesvědčivě prokazuje, že slovotvorná potence slovesa je důležitým parametrem jeho mnohorozměrné sémantické sítě. Originální tvůrčí přístup ke slovotvorné analýze i zvolený metodický postup od významu k formě (opřený ovšem o znalost důkladných studií zabývajících se formální stránkou) vyúsťuje v osobitou koncepci výzkumu. Užitý pojmový aparát není tu přitom jen neúčelným přepychem, ale skutečně vede k novým poznatkům o zkoumaném objektu i k novým pohledům na něj.

Slovo a slovesnost, volume 37 (1976), number 1, pp. 41-45

Previous Emanuel Michálek: K domácím tradicím v Palackého názorech na jazyk

Next Ján Horecký: Práca o štatistike českého lexika