Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Charvátský lingvistický slovník

Karel Horálek

[Chronicles]

(pdf)

Хорватский лингвистический словарь / Un dictionnaire linguistique croate

Veliký rozvoj jazykovědy v posledním čtvrtstoletí vyvolává potřebu slovníku lingvistické terminologie.[1] Objevují se také lingvistické encyklopedie, v nichž se uplatňuje určitá lingvistická orientace (např. La Linguistique, Guide alphabétique, 1960, redigoval A. Martinet). Docela jinou koncepci vzal za základ rozsáhlého slovníku lingvistických termínů charvátský odborník R. Simeon; jeho dílo, na němž se podílelo i několik dalších charvátských odborníků (profesoři R. Filipović, P. Guberina, R. Kalićić a řada docentů a asistentů filozof. fakulty v Záhřebě), má název Enciklopedijski rječnik lingvističkih termina na 8 jezika: charvatsko-srpski, latinski, ruski, njemački, engleski, francuski, talijanski, španjolski (Záhřeb, Matica Hrvatska 1969); první svazek (A—O) má 1012 stran, druhý 926 stran (srov. též o.c. v pozn. 1, s. 223).

Slovník zahrnuje nejen čistě lingvistickou, ale také rétorickou a poetickou terminologii (tuto ve výběru se zřetelem k jazykovědné relevanci). Kromě cizojazyčných ekvivalentů (u cizích slov jsou též analyticko-etymologické vysvětlivky) obsahují mnohá hesla také výklady o srbochorvatštině. V značné míře bylo přihlédnuto k staršímu domácímu úzu, také k mezinárodnímu významovému rozrůznění. Je to dílo veliké píle i poctivé vědecké práce, jež ovšem za dnešní situace v jazykovědě nemůže vést k výsledkům všestranně vyhovujícím. Brzy bude třeba pomýšlet na doplňky. Dílo tak obsáhlé a nákladné se sotva dočká napodobení. Není snadné organizovat v přiměřené míře práce přípravné, tím méně pak postupné redigování a závěrečnou úpravu textu. Hodně zde záleží i na spolehlivosti pomocných překladů.

S jakými potížemi se tu autor a jeho spolupracovníci setkávali, je možno si udělat představu podle kritických glos J. Vachka k některým překladům prací pražské školy do ruštiny a angličtiny i jiných jazyků (v čl. Poznámky k překladům jazykovědných textů, Acta Univ. XVII. Novembris Pragensis. Bulletin odboru prekladateľstva a tlumočníctva, 1974, s. 25 až 48). Jako první příklad nepřesnosti je zde uvedena jedna z prvních vět tezí Pražského lingvistického kroužku v ruském překladě u V. A. Zveginceva (Istorija jazykoznanija XIX i XX vekov v očerkach i izvlečenijach II. díl, 3. vyd. 1965, s. 123).

Bylo překládáno z francouzského znění, jež vyšlo v I. sv. Travaux du Cercle linguistique de Prague. V českém originále (nové vydání U pramenů pražské školy, Praha 1970, s. 35) příslušná věta zní: „Ať analyzujeme jazyk jako výraz nebo jako sdělení, úmysl mluvčího jest vysvětlení, které je nejvíc nasnadě a je nejpřirozenější.“ Francouzské znění celkem přesně přiléhá k původnímu znění českému, ruský překladatel se zde dopustil několika chyb najednou, hlavně v důsledku toho, jak říká Vachek, že „zcela přehlédl dichotomii expression - communication (čes. výraz - sdělení, tj. emotivně zabarvená promluva ryze sdělná)“; s tím pak souvisí, že v překladu bylo zaměněno „složky východiskové a jádrové“. Věc se již nedala napravit správným překladem následující věty, kde je z předchozího výkladu udělán závěr, že je při lingvistické analýze třeba dbát funkčního hlediska.

K tomu poznamenávám, že na špatném překladu nese značnou část viny určitá rozpornost originálu i francouzského znění. Expresívní či emotivní projevy nebývají totiž často záměrné (úmyslné), nýbrž bezděčné. Nelze tedy o nich dobře tvrdit, že vysvětlení na základě mluvčího je zde nejspíše nasnadě. Díváme-li se na věc takto, nelze pak ani souhlasit s Bühlerem, který expresívní funkci klade na roveň funkcím zobrazovacím a funkci sdělovací třem základním jazykovým funkcím (vlastně promluvovým). Projevy čistě expresívní, jak i sám Bühler vykládá, nabývají povahy symptomů, nejsou to tedy konvenční prostředky dorozumívací.

V Simeonově slovníku je heslo „funkcija“ hodně obsáhlé a je zde také řeč o Bühlerově funkční triádě. O expresívní funkci se zde uvádí, že na jejím základě mluvčí vyjadřuje své duševní stavy. Projevy bezděčné od expresívních se zde tedy nerozlišují. Do expresívního komponentu se někdy zahrnuje všechno, co charakterizuje mluvčího bez zřetele k jeho [77]mentálnímu stavu, tedy např. i přirozené vlastnosti řeči, jako je barva hlasu, individuální tempo ap. Bühlerovo Darstellung je v srbochorvatském slovníku překládáno jako prikazivanje (rus. izloženije). Na základě této funkce „jezik nešto izjavljuje ili pripovijeda“. Zde by ovšem bylo lépe mluvit o mluvčím („cna, koji govori“), jak je tomu u funkce expresívní. Kdybychom se přidržovali pojetí tezí PLK a zdůrazňovali úmyslnost projevu, dostali bychom se s jazykovými funkcemi rovněž do roviny jazykové činnosti (parole).

Kdyby se chtěl někdo na základě hesla „funkcija“ v Simeonově slovníku orientovat po základní odborné literatuře, dělal by to na základě odkazů na odbornou literaturu, na jejímž základě se pracovalo. Její seznam je podán na s. XLIII—LXII, obsahuje 631 záznamů a je tedy dosti obsáhlý (pod č. 632—710 jsou uvedena stará díla charvátská, z nichž se cituje, většinou prostřednictvím akademického slovníku). Z české literatury je uvedeno několik školských pomůcek slovníkového rázu, odkazy na termíny a pojetí pražské školy jsou někdy uváděny na základě dosti exotických pramenů (aspoň z našeho hlediska). U hesla „funkcija“ např. je informace o Mukařovského doplnění Bühlerovy funkční trojice funkcí estetickou s odkazem na latinský lingvistický slovník Springhettiho (Lexicon linguisticae et philologiae, Roma 1962, apud Ponteficiam universitatem Gregorianam).

Československá teorie spisovného jazyka (funkční rozvrstvení) se do slovníku nedostala. V hesle „funkcionalan“ je u spojení funk. stil odkaz na heslo „styl“, kde se mluví o různých funkčních stylech, např. administrativním, akademickém, archaickém aj. V soupisu literatury je B. Havránek uveden jen jako redaktor Příručního slovníku. Informace o teorii spisovného jazyka se mohla do Simeonova slovníku dostat prostřednictvím Vachkova slovníku, který v seznamu literatury uveden je (podle ruského zpracování).

Závislostí na různých pramenech je dáno, že u některých hesel není jasné, co patří k jednomu pojetí (různé jevy se vykládají z určitého hlediska) a co vyplývá z různých pohledů na tutéž věc (např. heslo „modalnost“). — Že jsou mezery i v tak obsáhlém slovníku, není nic překvapujícího vzhledem k tomu, jak složitá je moderní jazykověda. Na některé mezery jsme měli příležitost upozornit. Pro běžnou potřebu by nepochybně stačil slovník menší. Dal-li by se udělat zestručněním ze slovníku Simeonova, netroufáme si tvrdit.


[1] Srov. Al. Jedlička - M. Dokulil, Rozvoj práce v oblasti lingvistické terminologie, SaS 36, 1975, 219—232.

Slovo a slovesnost, volume 37 (1976), number 1, pp. 76-77

Previous Petr Piťha: Americká čítanka stratifikační lingvistiky

Next Rudolf Šrámek: XII. mezinárodní onomastický kongres ve Švýcarsku