Časopis Slovo a slovesnost
en cz

O syntaxi mluvených projevů v Polštině

Jiří Kraus, Ludmila Uhlířová

[Chronicles]

(pdf)

О синтаксисе устной речи в польском языке / La syntaxe des communications orales en polonais

Kniha Krystyny Pisarkové Składnia rozmowy telefonicznej (Wroclaw - Warszawa - Kraków - Gdaňsk 1975) je pokusem, a dodejme hned, že neobyčejně zdařilým, o syntaktickou charakteristiku určité skupiny mluvených polských textů. Nejde tu však, jak by se snad bylo možno podle titulu domnívat, o systematický popis jejich syntaxe. Cíl knihy je mnohem širší, totiž ukázat, že strukturní opozice projevů mluvených a psaných má pragmatický charakter, že o hlavních syntaktických rysech mluvených textů ve velké míře rozhodují právě jejich funkce pragmatické. Souhrn jejich funkcí spolu se syntaktickými a sémantickými prostředky jejich realizace tvoří tzv. pragmatickou složku jazykové kompetence.

Pisarková vychází ve své práci z obecně přijímaného modelu jazykových funkcí[1] a vyhledává pro každou z nich typické syntaktické vyjadřovací prostředky. Komunikačním zdrojem těchto funkcí jsou základní motivy vzniku promluvy: a) vyhledávání kontaktů, b) potřeba spojenectví (konsensu) mluvčího s adresátem, c) potřeba informovat a být informován a d) potřeba vytvořit soudržný jazykový text. Těmto motivům pak odpovídají čtyři funkce jazykových projevů a dominantní syntaktické prostředky jejich vyjádření: a) funkce expresívní — větné typy parataktické (s volným připojováním větných struktur), b) funkce impresívní, persvazívní — spojení hypotaktická, obsahující zdůvodnění různých významů persvaze (příkazů, zákazů, vyjadřování nutnosti atd.), c) funkce deskriptivní — hypotaktická spojení označující vztahy místní, časové a jiné, d) metatextová — prostředky reprodukce hotových větných struktur (citací).

Z volby materiálu vyplývají jistá omezení i svébytné charakteristiky jazykových prostředků. Telefonický hovor je založen na využití zvukového kontaktu mezi mluvčím a posluchačem, na těsném sepětí (replikování) mezi textem pronášeným a vyslechnutým, na vztahu mezi tématem hovoru a jazykovou realizací dialogu. Omezeno je uplatnění prvků paralingvistických, jako jsou gesta, mimika, zachovává se pouze barva hlasu. Kontakt je tedy soustředěn na prostředky čistě jazykové, především na lexikon a syntax.

Stavba věty jednoduché je chudá, vyznačuje se nízkým výskytem nominálních skupin s adjektivy, příslovci a substantivy, dále nepřítomností přechodníků. Adjektivum se vyskytuje především ve funkci predikátu a doplňku. Přívlastků a přístavků, pokud se vyskytují, se užívá často deikticky (ten, cosi). Odchylky ve stavbě věty jednoduché (v porovnání s projevem psaným) pocházejí v první řadě z roviny lexikální (srov. např. polyfunkční využití substantiva sprawa, slovesa wiesz, různých zájmen a zájmenných příslovcí, např. tam ve významu jiném než lokálním apod.) a charakterizuje je nedostatek sémantické přesnosti, popř. určenosti. Syntaktická nekomplikovanost věty jednoduché při současném jejím velkém zatížení sémantickém a pragmatickém vede k intenzívnímu využití různých lexikálních a syntaktických prostředků, sémanticky modifikujících větný význam. Např. predikace se syntaktickým modifikátorem (času nebo modu) má tvar predikátu, v němž díky výskytu modifikujících syntaktických prvků dochází k změně významu slovesného paradigmatu: Ve větách 19. října odlétám, Jsem tu za hodinu adverbiále času lokalizuje děj natolik zřetelně, že není nutné, aby [80]sloveso mělo tvar futura. Rovněž opozice času (např. perfekta a prézentu) může též vyjadřovat opozici mezi vlastním projevem mluvčího a projevem třetí osoby, který je mluvčím reprodukován (včera jsem potkal přítele a on mi povídá …).

Neurčitost hranic věty je také způsobena výskytem nominálních (často expresívních) ekvivalentů větných dominant (predikátů) a slov, která lze považovat za zvukové ekvivalenty interpunkčních znamének (no, tak). K nejasnosti větných hranic přispívá také nesamostatnost věty v dialogu (otázka a odpověď mohou tvořit jeden syntaktický celek; na druhé straně však změna mluvčího přece jen zůstává jedním z objektivnějších signálů konce věty). Plynulost hranic mezi větami a determinovanost syntaktické stavby uvedenými pragmatickými funkcemi považuje autorka za dva nejcharakterističtější rysy syntaxe mluveného projevu vůbec.

Výrazněji se rysy mluvenosti projevují ve stavbě souvětí. V oblasti parataxe autorka podrobně rozebírá jednotlivé typy souvětí souřadných, spojkových i bezespoječných, které nesou funkci expresívní, popř. skrytou funkci další (tj. souvětí se skrytou hypotaxí, vyjadřující vztahy časové, relativní a jiné). Obecně platí, že v mluveném jazyce nedochází k takové koncentraci obsahu, jaká je možná v textu psaném, a proto většina informace se přesouvá na struktury souvětné, avšak jen na souvětí určitých druhů. Převaha parataxe nad hypotaxí je typická zejména pro vyjadřování mládeže; v jazyce inteligence je třeba ji považovat za jev stylistický, nikoli gramatický. (Autorka tyto sociální a věkové kategorie systematicky nesleduje, avšak místy jimi svůj výklad motivuje.)

Uplatnění funkce persvazívní souvisí se subjektivitou mluveného projevu. V něm mnohem častěji než v projevu psaném vyjadřuje mluvčí souhlas nebo nesouhlas, rozkaz nebo zákaz, možnost, přípustku, jistotu nebo nejistotu, popř. jiné hodnotící postoje, jež zdůvodňuje a uvádí pro ně argumentaci. To vede k častému výskytu motivujících vět příčinných vedlejších i hlavních, vět pseudopříčinných (např. řečnických otázek: bo ostatecznie, kto ma robić dobre rzeczy, jak nie S. ve významu S. ma robić dobre rzeczy) i různých vysvětlujících vět vložených.

Funkce deskriptivní mají především vedlejší věty podmínkové, časové a důvodové, dále věty vztažné (zejm. věty deiktické — s odkazovacími slovy, a nepravé věty vztažné). — Hlavními nositeli funkce metatextové jsou — vedle prostředků lexikálních, jimž je věnována zvláštní kapitola,[2] různé větné i nevětné konstrukce parentetické, vložené, texty eliptické, věty přerušené aj., které syntakticky vytvářejí mnohovrstevnost textu. Obsahově představují samostatné linie, rovnoběžné s linií hlavního textu, a jsou signálem mluvenosti a dialogičnosti.

V závěru knihy je otištěna podstatná část zpracovávaného materiálu, rozdělená podle míst, z nichž byly nahrávky získány. Mluvčími byli v převážné většině představitelé krakovské inteligence ve věku od 24 do 55 let.

I když si studie záměrně neklade za cíl být systematickým popisem mluvené syntaxe (specifika materiálu to ostatně ani nedovoluje) a snaží se postihnout pouze základní tendence jazyka vybraných textů, přesto však přináší mnoho cenných poznatků. Za nejdůležitější z nich považujeme autorčin důraz na pragmatiku sdělování, kterou chápe jako vzájemný vztah mezi motivy sdělování a jazykovými prostředky, jimiž se tyto motivy vyjadřují. (Zvláště mluvené texty dialogické jsou z hlediska tohoto vztahu daleko bezprostřednější než texty psané, protože napsání přece jen představuje určitou formu cenzury sdělovacích motivů.) Důsledkem pragmatického rozboru funkcí jazykových projevů je pak vymezení určitých syntaktických kategorií, jimž autorka věnuje pozornost především. K nim náleží formy navázání kontaktu, prostředky vyjadřování deixe, citace cizích i vlastních myšlenek a výroků, větná modalita a ji doprovázející argumentace atp. Dominantnost těchto kategorií způsobuje značnou odlišnost syntaktického systému psaného a mluveného. Stejně jako nedávné práce sovětské dokazuje i tato studie přesvědčivě, že při popisu syntaxe mluveného jazyka bude zřejmě nutno respektovat kvalitativní i kvantitativní svébytnost mluveného projevu, vyplývající především ze zvláštností jeho funkcí pragmatických.


[1] Srov. K. Horálek, Staronová teorie jazykových funkcí v americkém sborníku, SaS 23, 1962, 126—131.

[2] Srov. autorčinu stať O spójności textu mówionego, sb. Text i język, Wroclaw 1974, s. 41—71.

Slovo a slovesnost, volume 37 (1976), number 1, pp. 79-80

Previous Rudolf Šrámek: XII. mezinárodní onomastický kongres ve Švýcarsku

Next Karel Horálek: Věta a výpověď