dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Slovotvorný model v české toponymii

Rudolf Šrámek

[Articles]

(pdf)

Словообразовательная модель в чешской топонимии / Les toponymes tchèques et le modèle de leur formation

1.1. Ve studii Toponymické modely a toponymický systém[1] jsme rozlišili toponymické modely vztahové a slovotvorné, jejichž společným působením vznikají toponymické modely pojmenovávací. Vztahové modely (VM) zevšeobecňují soubory motivačních příznaků, a to na základě vztahu pojmenovatele k realitě; vytvářejí jeden ze základních prvků onymického obsahu toponyma. V české a slovanské toponymii existují 4 druhy VM (I. „kde, odkud“, II. „kdo, co“, III. „jaký, jací“, IV. „čí“). Jimi je vyjádřen dvojí základní vztah jména k realitě: a) poloha, popis, charakteristika, b) přivlastnění, a to s uplatněním kategorie životnosti a neživotnosti pojmenovávaného objektu. VM jsou výsledkem společenské komunikace, proto jsou gnoseologické povahy a časově, místně a sociálně proměnné. Představují designativní, obsahovou složku (vybavenost) toponyma.

1.2. Slovotvorný model (SM) je formálním příznakem modelu vztahového, je slovotvorným vzorcem jazykového ztvárnění pojmenovávacího aktu, a to vždy v závislosti na použitém VM (např. VM IV. „čí“: „ves Mysliborova“ → míst. jm. Mysliboř; nelze: *Myslibořiště). SM určuje druh formální utvářenosti toponyma. Je vázán současně jak na volbu příslušného VM, tak na slovotvorné a pojmenovávací zákonitosti daného jazyka (nářečí). Slovotvorné modely vytvářejí soubor pojmenovávacích postupů, jejichž aktualizovaný výběr má v daném jazyce (nebo v dané oblasti) v dané době normativní charakter.

1.3. Vývoj obou druhů modelů se děje takto: a) Vývoj VM je podmíněn gnoseologicky, tj. změnou pojmenovávatelova vztahu k realitě (např. „čí majetek“ = Mysliboř X „čí lidé“ = Myslibořice); b) vývoj SM je podmíněn ztrátou normativní platnosti. Jazyk musí mít k splnění pojmenovávacích potřeb k dispozici jistý soubor VM a jemu odpovídajících SM.

Jsou-li SM formálním příznakem modelů vztahových, musejí být i kritéria jejich analýzy opřena o znaky téhož druhu, tj. o jevy formální. To ovšem neznamená odtržení formy od obsahu: účast onymického obsahu je při uplatnění SM zaručena přítomností jednoho ze čtyř VM, čímž se a priori předurčuje a zároveň omezuje výběr lexikálně sémantické i slovotvorné charakteristiky toponyma.

2. Je známo, že lexikální základy slovanských míst. jmen jsou převzaty ze dvou pramenů, a to z apelativ a z jiných vlastních jmen, speciálně z jmen osobních (vznikají deapelativní nebo deantroponymická toponyma). Tato dichotomie, modifikovaná už Miklosichem a plně využita rovněž v kn. Černého - Váši z r. 1907, má pro studium SM zásadní význam.[2] Existují totiž slovotvorné prostředky a postupy realizovatelné jen v jednom z členů dvojice, a to ještě ne vždy a všude. Každému VM, jímž je při vzniku nového toponyma vymezen okruh motivací, je k dispozici jistý omezený počet slovotvorných možností. Např. suf. -jь předpokládá vždy spojení s OJ, nikoli však s adjektivy (např. bukový, hluboký).

3.1. Obecně se dá říci, že deapelativní toponyma podávají lexikálně sémantickou informaci o pojmenovávaném místě (v kategorii neživotnosti: Brno, Lipno, Biskupství, Bystřice, Vrbice, Důl, Vrchy) nebo o lidech tam bydlících (v kategorii životnosti: Borkovany, Bosonohy, Kravaře, Senorady, Zádveřice). Musíme proto předpokládat, že pro moment vzniku jména budou rozhodující dvě okolnosti: a) zda volba lexikálního základu jména odpovídá svou sémantickou stavbou motivačnímu znaku, podle [113]kterého je místo nazýváno, tj. zda onomaziologická struktura jména bude „pravdivá“ (např. Buková ‚místo bukové‘, nikoli ‚lipové‘), b) zda formální prostředky, které jazyk v daném okamžiku své toponymii dává k dispozici, tento motivační znak ztvárňují tak, že se nově vzniklá lexikální jednotka nevymyká z daného souboru jmen, dobře slouží v pojmenovávací funkci a že se v komunikačním procesu ustaluje jako prvek kategorie nomina propria. Z toho plyne, že každé jméno je v okamžiku vznikání strukturně jasné, a proto slovo motivované, protože jeho onymický příznak je funkčně i lexikálně sémanticky zřetelný.[3] Teprve pozdější vývoj způsobuje, že se s ustáleností toponymické funkce v komunikačním aktu sémantická a motivační stránka jména oslabuje a ztrácí a jméno se stává slovem značkovým s tím, že se jeho toponymická motivovanost přesouvá do roviny formální: česká slova na -ov, -ín, -ice, -any atd., něm. slova na -dorf, -berg, -au, -ingen signalizují svým zakončením, že jde o toponyma.

„Pravdivost“ jména je v komunikativní praxi po vzniku (někdy již při vzniku) jména velmi proměnlivá a relativní: Zálesí může být pro někoho Předlesí. Tento pravdivostní posun může však nastat až po vzniku jednoho členu této dvojice jmen. Rozhodující je časový faktor. Primární, základní je ten vztah, který byl toponymem fixován jako první. Rozpor „před-“ x „za-“ pro týž objekt je pro vznik jména nepodstatný; je totiž důsledkem začlenění jednoho, a to časově staršího jména (např. Zálesí) do toponymického kontextu. Vzniklo-li jako první Zálesí, znamená to, že ze společenských pojmenovávacích potřeb byl objektový vztah „poloha za lesem“ (např. vzhledem k sídlu starého panství) rozhodující a důležitější než poloha „před lesem“. Rozpor „před-“ x „za-“ je také důsledkem odlišného (geografického) vztahu pojmenovávaného objektu k objektům jiným, z nichž se některým může pojmenovaný objekt jevit „před“, jiným „za“. Avšak z hlediska vzniku jména pro objekt „za lesem“ je rozhodující stanoviště pojmenovávatele, a tím bývalo zpravidla sídlo panství (jinde také poloha výše nebo níže v údolí, stranou od komunikačních spojů apod.). A proto také je — třebaže by byly u jmen Předlesí a Zálesí pro týž objekt VM a SM shodné — odlišná konkrétní relace objekt — jméno. Zvláštní případy nastávají u jmen typu Ráj (ironické jméno pro místo bídné, nuzné), Liliová ulice (pro nejméně hygienickou ulici staré Prahy): tvůrce vědomě tyto nedostatky „zakrývá“ ironií nebo hyperbolou. V momentu vzniku je pak jm. Ráj „pravdivé“ v tom smyslu, že svou ironií odpovídá představám dané sociální normy. Ve zřetelnější podobě se tento problém vyskytuje u přezdívek obcí (viz R. Šrámek, Poznámky ke studiu přezdívek obcí, Národopisné aktuality 1976, 28 s. + 7 map, v tisku).

Vidíme tedy, že čím je sémantická nebo věcná (objektová) motivace toponyma méně zřetelná, užší, omezenější nebo je-li už vůbec nejasná, tím větší funkční zatížení leží na elementech formálních a na onymickém kontextu. Mezi rovinou v širokém slova smyslu designativní a rovinou funkční musí být takový poměr, který zaručuje, že se příslušná lexikální jednotka nevymyká z kategorie toponym. Je-li tento poměr anomální, např. při použití nevhodného slovotvorného postupu, nelze o takové lex. jednotce říci, aniž známe onymický kontext, že jde o toponymum. Např. Zlín mohl dostat místo jména Gottwaldov jen jm. Gottwald, ale (1) byla by tu identita s antroponymem (s tím souvisí např. menší onymická výraznost něm. elementu -dorf, stojícího jak v MJ typu Georgsdorf, tak v OJ Neudorf), (2) pojmenování typu OJ = MJ nemá v češtině od středověku modelovou, ani normativní hodnotu, (3) ze současné doby není znám žádný analogický případ.[4]

3.2. O slovotvorně modelové hodnotě českých MJ můžeme proto obecně konstatovat toto:

[114]1. Každé MJ obsahuje dva elementy, a to toponymickou bázi (B) a toponymický formant, topoformant (T), např. Buk-ová, Buk-ov, Buk-y, Buk-0, Bukovn-ík, Bukovn-ice, Bukov-ice, Bukov-any, Buk/č-í.[5] Toponymická báze podává lexikálně sémantickou informaci o pojmenovávaném objektu (je-li MJ z apelativa) nebo jinou onymicky relevantní informaci (je-li MJ z jiného propria); o vztahu top. báze k slovnědruhovým kategoriím viz níže. Topoformanty slouží k jazykovému ztvárnění jména jako celku, a to s přihlédnutím k příslušnému VM a slovotvorným zákonitostem národního jazyka. Skrze usouvztažnění B + T se lexikální jednotka toponymizuje, a to formálně i funkčně. — Každý element, ať lexikální (bázové), ať morfémové (slovotvorně sufixální) povahy, vstoupí-li do slovotvorného procesu výstavby jména, může se podílet na rozšíření již užitých elementů B a T, nemůže však ani B ani T z účasti na vzniku jména vyloučit; z pouhého B nebo T jména nevznikají. Mění se pouze vnitřní sklad B a T. Např. Zámostn-ík Zámostn-ice; Dark-ovice Darkov-ičky; Prostěj-ovice Prostěj-ov. U deapelativních toponym může se B i onomaziologicky měnit: Zámost-í Zámostn-iceMostek/čn-á.

2. Slovotvorný toponymický model inklinuje k dvoukomponentnosti, přičemž určujícím faktorem je jednak vzájemný vztah elementů B a T bez ohledu na jejich etymologický původ[5a] (např. Mysliboř: B = (— + —), T = —, tedy MJ = (— + —) + —), jednak zásadní rozdíl mezi povahou elementu B u jmen apelativního a propriálního původu (o tom níže). V SM dochází v rovině T k funkční unifikaci každého elementu: zatímco v rovině B mohou vystupovat elementy, které samy o sobě příslušnost k toponymické soustavě nesignalizují (např. OJ Bohuš v MJ Bohušov), v rovině T musejí všechny elementy působit toponymicky, ba přímo toponymicky normově, jinak usouvztažněním B + T nevznikne regulérní jméno, ale karikatura jména, kvazijméno (srov. přezdívky typu Chlastendorf ale i novodobé návrhy, jako Uhlídejvíce pro Ostravu-Porubu). Homonymie s apelativní oblastí (např. Lipn-ík a rybn-ík) není na překážku, neboť různost funkcí slov je dána příslušností k odlišným pojmenovávacím soustavám, totiž k propriální a apelativní. V rámci T ovšem existují prvky s pozicí jádrovou nebo okrajovou, vždy jsou však „toponymické“.[6] Navzájem se však odlišují frekvencí, aktuálním využitím a zeměpisným rozšířením. To vše je věcí konkrétní realizace slovotvorných modelů, nikoli však existence obecné modelové struktury. Na tomto principu je pak pochopitelné jednak odstranění původní polyvalority nebo synonymity takových přípon, jako např. -ov, -ec, -ce, -ík, -ník apod., jednak jejich tendence k toponymicky významové specifikaci, např. výrazné uplatnění příp. -ka, -ovec pro VM „čí majetek“ (Bumbalka, Albertovec).

4. Platí tedy pro deapelativní toponyma tento SM: (B) + T. Např. v kategorii neživotnosti: Buk-ov, Buk-ová, Blan-sko, Brn-no, Bystr/ř-ice, Bystr/ř-ec, Břez-í; v kategorii životnosti: Biskup-ice, ‚ves lidí biskupových‘, Bukov-any, Borov-any, Bar/ř-ice ‚ves lidí na baře, tj. na močálu‘. Tento model platí i pro MJ z plurálu apelativ, např. Bor-y, Bork-y, Blatin-y, Boud-y, Bahn-a, Bělidl-a, Blatc-e. Nositelem formálního toponymického příznaku je zde plurálová koncovka -y, -a, -e. Tak lze dobře systémově pochopit vznik častých PJ typu Horka, Hora, Lesa, Luka/Louka s nářečním plurálovým -a (srov. i Hradčany/Hradčana).[6a]

4.1. Je nyní otázka, zda ve jm. Borky, Blatiny … nejsou relevantní morfémy -ky, -iny a nikoli jen -y. Toponym. bází jména Blatiny je apelativum blatina [115](bláto + -ina), které je součástí apelativní lexikální zásoby. Teprve transformace apel. blatina v MJ (event. v PJ a z něho pak MJ) způsobila pluralizaci a ta je výrazem hodnotového přesunu, toponymizace. Morfém -in- zůstal zachován, na toponymizaci se nepodílí. Uživateli jména slouží k spřažení MJ Blatiny s apel. blatina, nikoli s bláto; -in- je určujícím faktorem druhu významové a slovnědruhové stavby základního apelativa. Zároveň dochází ke změně pojetí plurálu: zatímco blatiny (nom. apel.) vyjadřuje lineární souhrn jednotlivin téhož druhu, toponymum Blatiny — nehledíme-li k vlastní onymické funkci — znamená ‚místo s blaty jako celek, blatinné místo v celku‘. V toponymii a zejména v souboru pomístních jmen převažuje tendence pojmenovávat objekt ‚jako celek‘, jako ‚celost‘, a proto se plurál (u PJ i jména pomnožná) vyskytuje i tam, kde objekt, který je pojmenováván nebo který slouží jako motivační zdroj jména, je pouze jeden: kolem jediného potoka je PJ Potoky, pod jedinou blízkou skálou je obec Skály, u jediné slati je PJ Slatina (plt.). — Tímto způsobem je toponymická slovotvorba systémově svázána se zákonitostmi daného národního jazyka (nářečí). Srov. rozdíl mezi MJ Lipí a Lipnice, jejichž B je substantivní (Lip-) a adjektivní (Lipn-), a MJ Blatce, jehož pův. deminutivum blatcě bylo až toponymizací pluralizováno.

Pozornosti zasluhují MJ typu Borovnice, Blatnice, Bukovice, Brťoví. Položíme-li při jejich výkladu hranici mezi B a T jen „etymologicky“ (Bor-ovnice, Blat-nice, Buk-ovice, Brť-oví),[7] klademe tím spíše důraz na výskyt nebo příbuznost jistého lexikálního základu, který je ve jméně uchován, a akt vzniku jména, druh jeho vnitřní stavby, tedy právě to, co je na toponymu „jazykové“, a proto nejdůležitější, zůstává stranou pozornosti. Položíme-li hranici „toponymicky“ (Borovn-ice, Blatn-ice, Bukov-ice, Brťov-í), všímáme si jednak etymonů borъ, *bolt, bukъ, bъrtь, ale navíc specifikujeme slovotvorně a slovnědruhově blíže lexikální základ jména vzhledem k volbě motivace podle příslušného VM. A protože vztahové modely mají konstitutivní a systémotvorný ráz, je taková analýza jmen systémová a postihuje podstatu pojmenovávacího aktu. Informace podaná základem bor- ve jm. Bor-y a borovn- ve jm. Borovn-ice je sice v zásadě etymologicky táž, při toponymizaci se však liší volbou vztahového modelu: bor- substantivní „co“, MJ Bor, Bory; borovn- adjektivní „jaký“, MJ Borovná, Borovnice.[8] Složky -ov-, -ovn- podávají informaci o vztahu báze k jisté třídě jevů z apelat. gramatiky. Dělení Buk-ovice předpokládá jiný VM, totiž „co tam je“, a museli bychom očekávat MJ Buk, Buky, Buk/čí, Boučí, deminut. Bučíce apod. Právě morfém -ov- ukazuje zřetelně na použití jiného VM („jaký“), a to i tehdy, bylo-li jm. Bukovice utvořeno analogicky.[9]

Na tomto principu jsou pak MJ Borovnice, Bukovice, Blatnice, Borovník, Borečnice atd. systémově srovnatelná, protože jejich slovotvorně modelová hodnota je identická. Liší se konkrétním jazykovým ztvárněním, užitím jiných prostředků s touž funkcí. Toto různé jazykové ztvárnění slovotvorného modelu v konkrétních jménech nazývám slovotvorný typ; ten je odrazem slovotvorných dispozic daného jazyka v určitém místním a časovém průřezu (ve shodě s běžným chápáním tohoto termínu v jazykovědě naší i světové). Znamená to tedy, že SM je pojmem o vyšším stupni abstrakce, než je slovotvorný typ. Systémovost toponymie v ohledu slovotvorného mechanismu neleží v rovině typů, ale v rovině modelů. Volba a uplatnění příslušného toponymického slovotvorného typu je určena postavením zvoleného prostředku [116]v dané toponymické normě, která zahrnuje jak VM, tak SM, a spjatostí se zákonitostmi platnými v „apelativní“ rovině jazyka.

4.2. Dosti hojná jsou MJ typu Brod, Písek, tj. apel. substantivum v 1. sg. = MJ. SM zde má podobu (B) + T (T = 0): Bahno, Bor, Bouda, Buk; Bělá, Bílá. Dvoukomponentnost SM tohoto typu jmen je zaručena toponymizací základního apelativa, tj. změnou funkce. Můžeme proto psát: (B) + T (T = F). Tento typ jmen je formálně málo výrazný, a proto se často mění na B + T, např. pluralizací, která je typická pro mikrotoponymii (louka Louka Louky). Oba typy lze někdy těžko od sebe odlišit, není-li k dispozici listinná dokumentace. Toponymizace plurálového apelativa nebo pluralizace singuláru se řídí dvoukomponentností SM, je však odlišná slovotvorným typem (Buk/Buky a PJ Louka/(pl.) Luka).

4.3. Také u deapelativních toponym v kategorii životnosti (Biskupice, Borovany, Bařice, Bosonohy) funguje SM dvousložkově: a) jm. Biskup-ice, Bar/ř-ice; b) Borov-any, Bukov-any, Bystrov-any; c) Babolek-y, Bosonoh-y, Březolup-y; d) Bobrovník-y, Vinar-y. Z hlediska obecné struktury slovotvorného modelu není mezi uvedenými jmény rozdíl. Diference se však týkají různého druhu elementu B. MJ Baboleky, Bosonohy apod. jsou vykládána jako dvoukomponentová obyvatelská jména s přezdívkovým významem. To je správné, postavíme-li se na hledisko úzce etymologické a budeme-li hledat „původní“ význam kombinace obou komponentů (bab+lek, bos+noh). Avšak slovotvorně modelová analýza ukazuje jiný obraz. Vztahový model „jací lidé“, kterého je užito (‚takoví, kteří se lekají jako báby‘, ‚kteří chodí bosí‘), se neprojevuje mechanickým spojením dvou pův. samostatných etymonů (bos + noh), ale užitím sémantické báze *bosonoh, která vytváří nerozpojitelnou významovou jednotku o novém sémantickém obsahu, jiném než pouhé sčítání významů bos a noh. Odpovídající SM má sice podobu (B) + T, avšak (B) = (B + B), tedy SM = (B + B) + T. Kondenzace významů jednotlivých lexémů v (B + B) vede k tomu, že výsledná lexikál. báze bosonohý, *babolek, *nebovid (jm. Nebovidy) je zpravidla vzdálená od etymologicky přesně vymezitelného obsahu, a tím snadno použitelná jako sémantický znak pro motivace jiné, např. „chudoba, bída“ (Bosonohy), „poloha stranou na vyklučeném místě“ (Nebovidy, Praskolesy) apod. Tento fakt je znám i z výzkumu přezdívek obcí. — Rozdílné jsou však u uvedených jmen slovotvorné typy: např. spojení subst. + subst. (Dědibaby), subst. + verb. (Nebovidy), adj. + adj. (Chrudichromy) atd.

Stejný SM, totiž (B) + T, přičemž však (B) = B, mají jm. typu Bobrovníky, Vinary, Kravaře, jejichž lex. bázi netvoří subst. bobr, víno, kráva, ale zaměstnanecká jména bobrovník, vinař, kravař. Skutečnost, že apelativní bobrovník, vinař, kravař jsou slova různým způsobem odvozená, není pro toponymický SM relevantní.

4.4. Můžeme proto shrnout: Toponymický slovotvorný model u míst. jmen z apelativních základů je vždy dvoukomponentový B + T, přičemž (1) B vytváří sémantickou i formální jednotu, která je nositelem základní lexikálněsémantické nebo motivické informace toponyma; jistý pojem, např. „chudobné sídlo“, „nově získaná půda“ může být vyjádřen různými toponymy; (2) tato informační hodnota míst. jména je primárně podmíněna a specifikována užitím jednoho ze čtyř vztahových modelů; (3) SM je vždy podřízen vztahovému modelu, je jeho formální funkcí a je realizován pomocí slovotvorného typu, a to v souladu se slovotvornými principy apelativního slovního fondu a s danou toponymickou normou; (4) designativní stránka hotového jména se sice od původní lexikálně sémantické náplně v různé míře vzdaluje, takže se forma a struktura jména zatemňují etymologicky, modelově se však zdůrazňují znaky kategorie nomina loci. „Obsahem“ jména se stává jeho „funkce“ včetně uplatnění příznaků jako např. identifikace, lokalizace, přiřazení [117]objektu do třídy vymezené toponymy atd.;[10] (5) komponent B může mít podobu (B) nebo (B + B), T může být i nulové.

5. Druhou velkou skupinu tvoří míst. jména odvozená od jiných jmen vlastních, z nich většinou od jmen osobních.[11] Patří s převahou k VM „čí to je, komu co nebo kdo patří“, a to jak v kategorii neživotnosti (Hodoňov ‚majetek Hodoně‘), tak životnosti (Hodonice ‚lidé Hodoňovi‘).

5.1. Dosavadní bádání ukázalo — a modelový výzkum to plně potvrzuje —, že Šmilauerův požadavek, zkoumat toponymii podle tzv. malých typů vzniklých kombinací topoformantů a antropoformantů, odkrývá jeden ze systémových znaků toponymie. MJ typu Jaroměřice, Jarošovice, Miletice, Dobročkovice atd. mají nejen odlišnou časovou a regionální hodnotu, ale zaujímají i v toponymickém systému rozdílné postavení. Platí zde i jisté morfonologické předpoklady: antroponymické báze s t-ovými příponami (Milęta > Mil’ata) se kombinují téměř vždy s -ice (MJ Miletice, Třebětice, Želetice), s k-ovým sufixem většinou s -ovice (Budkovice, Vyškovice) apod. Je proto při analýze toponymického SM třeba k této systémotvorné okolnosti přihlížet.

5.2. Antroponymické základy mohou být domácí (Jaroměřice) a cizí (Heřmanov, Kunštát), bývají neodvozené (složené: Jaroměřice; pův. jednočlenné: Mladkov, Komárov) a různým způsobem odvozené (zkrácené: Miroslav/Slav, MJ Slavice nebo Miroslav/Mir, MJ Mírov; rozšířené: Miroslav/Slav-oň, MJ Slavonice, Miroslav/Mir-ota, MJ Mirotice, Bohdan/Bohdánek, MJ Bohdančice, Dobroslav/Dobroč Dobroček, MJ Dobročkovice).

5.3. U deantroponymických toponym platí opět slovotvorný model (B) + T, tj. antroponymická báze + topoformant, avšak vzhledem k okolnostem vyloženým v 5.1. je ho třeba zpřesnit a rozšířit. SM musí totiž být výsledkem takové abstrakce, která v sobě zahrnuje potenciální možnost slovotvorné variace výchozích antroponym a která má v toponymickém systému strukturující postavení: (B) + A + T, přičemž A = antropoformant. Z hlediska fungování toponymické soustavy platí v podstatě opět model (B) + T, avšak B = (B + A) a vytváří nerozpojitelnou jednotu. Ale protože se z hlediska zapojení antroponym do toponymie a z hlediska dobového a regionálního soubory míst. jmen právě podle povahy složky A liší, je proto výhodnější uvažovat o trojsložkovitém modelu (B) + A + T. Ale nejen to. Typologické diference čes. toponymie se neopírají jen o druh znaku A, vycházejí i z rozdílného skladu složky (B): častější jsou MJ typu Jaroslav Jarkovice než Jaroslav Slavkov. Musí proto mít SM u deantroponymických toponym podobu [(B) + (B)] + A + T, přičemž [(B) + (B)] je při vzniku toponyma potenciálně rozpojitelné (viz příklad Jarkovice, Slavkov). Tímto způsobem je systémově určen zásadní rozdíl mezi jmény typu Bolíkov, Radkovice, Slavkov, Jarkovice a typu Bosonohy, Nebovidy, u nichž (B) je vždy nerozpojitelné (B + B).[12]

5.3.1. Podle povahy elementů B a A má základní model [(B) + (B)] + A + T několik variant:

a) u jmen typu Boleradice, Bohuslavice, Jaroměřice má A nulovou povahu: [(B) + (B)] + A0 + T. Sem patří MJ se složeným OJ v základě: Bezděčice, Bransudice, Bedihošť, Boleboř, Břětislav (= Břeclav), Bezměrov, Bohdalová.

b) Ve výrazné podobě se tříkomponentový model projevuje u deantroponym s hypokoristickým nebo deminutivním základem: (B) + A + T, např. Bezměr/Bezek [118]— MJ Bezkov, Blahoslav/Blahoň Blahoňov, Bojmir/Bojan Bojanov(ice), Boleslav/Bolen Boleň, Budislav/Buň Buňov. Totéž platí pro MJ z krácených složených OJ typu Bohoblud/Blud Bludov, Bransud/Bran Branice, Sudice, u nichž složka A má nulovou hodnotu. Podle modelu (B) + A + T vznikají i čes. MJ z jednoduchých příjmení: bos-ek Boskovice, biel-ota Bělotín.

Jednotlivé podtypy se nevytvářejí jen podle povahy znaku (B), ale i podle vnitřního skladu znaku A: vedle [(B) + (B)] + A + T (Bohdančice, Bolemilčice) je v čes. toponymii jako převažující typ (B) + [(A) + (A)] + T, např. Boř-eč-k-ovice, Ba-č-k-ovice, Bu-ch-l-ovice, Bě-š-k-ovice, Dobr-oč-k-ovice, Bý-še-k/č, Bo-ch-or/ř, By-č-an-ov.

Pro čes. toponymii platí: Je-li [(B) + (B)], je jen A (nikoli A + A), je-li (A + A), je jen (B) a nikoli (B + B); tj. jména jako *Bohuslavočkovice nejsou součástí čes. toponymického systému.[13] Pro toponymický SM je vlastně irelevantní, zda základní antroponymum má statut složeného, odvozeného nebo jednoduchého jména, rozhodující je vždy kombinace A + T. Spojení B + A, [(B + B)] + A nebo B + [(A + A)] bylo do toponymického procesu převzato jako ustálená jednotka z antroponymie, proto bychom mohli říci, že není modelového rozdílu mezi využitím apelativních a antroponymických základů. Ukázali jsme však, že u deantroponymických MJ je systémově určující kombinace A + T. Jeden pojmenovávací systém je využíván druhým, vnitřní struktura antroponym je petrifikována toponymem:

c) U jmen typu osob. jm. = míst. jm. (Myslík, Šach, Šišma, Štěpán) vypadá variant SM takto: [(B) + (B)] + A + T0 > (B) + A + T0. U jm. Štěpán přímo (B) + A0 + T0. Místo T0 může být T = F, tj. toponymizace byla uskutečněna změnou funkce. Tím se tato skupina jmen systémově sbližuje se jm. typu Brod, Písek. Jako formálně málo výrazná mají jm. Myslík … v čes. (a slovenské) toponymii zcela okrajové postavení. Poněkud častěji se vyskytují v pomístních jménech, a to v souladu s jejich sociálně větší, ale lokálně omezenější identifikační funkcí.

5.3.2. Míst. jména od osob. jm. cizího původu (Arnoltovice, Heřmanovice, Blažejov atd.) se chovají tak, jako by byla domácího původu.

5.3.3. Místní jména z cizích místních jmen se v různé míře a podobě substituují a formálně adaptují (Řím, Liberec, Frenštát, Nebštych), a to podle příslušných substitučních pravidel a s využitím slovotvorných postupů v čes. toponymii obvyklých (Bertoldisdorf/Bartovice, Herrmanns/Heřmaneč, Urbans/Ubranov atd.).

5.4. Zatímco u deapelativních jmen podává B rámcovou informaci o lexikálně-sémantickém významu etymonu, popř. o celém jméně (skrze ně o objektu: Bor, Borová, Borovany), ve jménech z OJ taková informace obsažena není. Přesto však nemůžeme říci, že element T je u nich spojován s něčím, co je „bezobsažné“. Výrazem antroponymického „obsahu“ báze B je právě znak A: pro MJ Bolíkov není z hlediska toponymické soustavy ani tak rozhodující etymologie bolij „mehr“ (vždyť mnohá OJ byla užita již jako „nejasná“), jako ono -ík-, které je výrazem dobově platného tvoření hypokoristik (tedy antroponymické funkce). Proto bylo do modelu u deantroponymických MJ zavedeno jak A, tak A0. Nedostatek lexikálního významu antroponymických základů je vyvážen přítomností různého druhu antroponymických funkcí (od neutrál. Bolerad v Boleradice po hypokor. Bolík v Bolíkov). V uvedeném smyslu vytváří tak tříkomponentový slovotvorný model stykovou oblast toponymické a antroponymické soustavy. V každé z nich se však jeví dvoukomponen[119]tově: v toponymii jako osob. jm. + přípona, v antroponymii jako úřední neutrál. jméno + odvozená podoba. Proto také je pro moment vzniku antroponymních toponym stejně důležitý identifikační vztah mezi OJ a jeho nositelem (což lze dnes odkrýt jen málokdy: Břeclav po Břetislavovi I.), jako je u deapelativních toponym nutná znalost věcné motivace pojmenování (Brod pro místo, kde brod skutečně je nebo byl). Transpozice antroponyma v toponymum probíhá však v podstatě bez ohledu na tento identifikační vztah a řídí se postupy toponymickými.[14] Proto se tedy, ač byly založeny Tvrdišem, nejmenují dnešní Tvrdonice Tvrdišice, protože element A byl v rámci SM (B) + A + T v 12.—13. stol. centrálně obsazen n-ovými hypokor. sufixy.

6. Slovotvorný model je konstitutivní složkou toponymické soustavy. Je také kanálem, kterým je soubor topoformantů spjat jednak s apelativní složkou jazyka, jednak s jinými druhy vlastních jmen. Existence souboru formantů s toponymickou funkcí a souboru kombinací mezi složkami B a T, u deantroponymických jmen zprostředkovaných mezistupněm A, je odrazem objektivně existujících slovotvorných kategorií v rámci národního jazyka jako celku. Při studiu formální vybavenosti toponymie nemůžeme ulpívat jen na popisu konkrétních jednotlivin, chceme-li postihnout jejich systémový ráz a způsob, jakým je toponymie svázána s daným národním jazykem. Systémový ráz je i v oblasti slovotvorby opřen o modelovou abstrakci, nikoli o konkrétní jména. Jména jakožto jednotliviny jsou zároveň realizací systémových podmínek a zároveň nositeli systémových znaků. Tím se také potvrzuje jazykový ráz jmen.

V toponymii rozlišuji tři stupně abstrakce, jejichž interakce je charakteristickým příznakem systémovosti toponymie: konkrétní jméno (Boleslav), slovotvorný typ (např. hypokor. OJ + sufix: Boleň, Bolíkov), slovotvorný model (např. (B + B) + A0 + T: Boleradice). Slovotvorný model je abstrakcí slovotvorných typů, má dlouhodobou a obecnou platnost (v daném jazyce), slovotvorný typ je podmíněn příslušností k dané toponymické normě (např. pluralizace typu Klatov/Klatovy není dnes v čes. toponymii noremní; model (B) + A +T se stal neproduktivní apod.). Toponymický systém se jeví jako otevřená síť vztahových a slovotvorných modelů, v níž se realizují společenské pojmenovávací potřeby a fungují hotová jména. Příslušnost k systému je zaručena normativním fungováním pojmenovávacích prostředků, a to podle modelových dispozic. Slovotvornými modely se obecně určuje formální struktura jména. Ve slovotvorných typech se konkrétním způsobem odráží výběr a volba příslušného jazykového materiálu (lexikál. bází, formantů), který národní jazyk (nářečí) dává toponymii k dispozici.

 

R É S U M É

Das Wortbildungsmodell in der tschechischen Toponymie

Der Artikel ist eine Fortsetzung der in Slovo a slovesnost 33, 1972, S. 304—318 erschienen Studie („Die toponymischen Modelle und das toponymische System“). — Ein toponymisches Wortbildungsmodell (WM) bestimmt die Art und Weise der äußeren, d.h. der formalen Gestaltung and Ausstattung eines Ortsnamens. Jedes WM ist eng mit den Regeln der appellativischen Wortbildung verknüpft. Dem Benennungsakt steht mehr als nur eine wortbildende Ausdrucksmöglichkeit zur Verfügung, und zwar je nach der Auswahl der konkreten Motivationsmerkmalen, die durch die namenwählenden Ausgangstellungsmodelle bestimmt sind.

[120]In der tsch. Toponymie wirken die WM bei deappellativischen Ortsnamen zweistufig (toponymische Base + Topoformant, wobei die toponym. Grundwörter in den ON vom Typ Bosonohy, Nebovidy eine semantisch untrennbare Einheit bilden), bei deantroponymishen Ortsnamen aber dreistufig (toponymische Base + Antropoformant + Topoformant), weil in der Toponymie in erster Linie die Kombination von Antropoformanten und Topoformanten eine strukturierende, zeitlich und regional differenzierende Rolle spielt. Die Topo-, bzw. Antropoformanten können auch „leer“ sein, z.B. bei ON vom typ PN = ON (Myslík) oder bei ON vom Typ Vollname + -ici (Boleradici). Es wird weiter versucht, die normhafte Auswirkung der WM als Elemente des Wortbildungssystems der gegebenen Sprache darzulegen. Dabei sind wir zur Erkentnis gelangt, daß die Systemheit der Toponymie — auch was die WM betrifft — auf einer von konkreten Einzelheiten abstrahierenden Modellbasis liegt. Sie ist von Modellbeziehungen bedingt. Dementsprechend müssen auch die Versuche einer Erörterung des toponym. Systems von modellartiger Abstraktion sein. Von diesem methodologischen Standpunkt gesehen, unterscheiden wir drei, durch ein verschiedenes Ausmaß der Abstraktionsstufe gekennzeichnete Begriffe: 1. einen konkreten ON; 2. einen Wortbildungstyp (gebildet im Rahmen eines WM von Namen mit denselben wortbildenden Elementen, z.B. mit Suffixen); 3. ein WM (durch das die allgemein geltenden Regelmäßigkeiten und Strukturen der im Rahmen einer Nationalsprache unter Mitwirkung der betreffenden AM entstehenden Ortsnamen gegeben sind).


[1] Viz SaS 33, 1972, 304—318; tam definovány i základní pojmy, vymezena teoretická problematika a citována příslušná literatura, kterou zde již neuvádíme.

[2] Existují i jiné dichotomie, např. zahrnutelnost a nezahrnutelnost objektu do jména; tento problém je teoreticky velmi komplikovaný. Viz cit. studii, v níž jsou probrány i jiné obecné znaky slovotvorných modelů, a to zvláště z hlediska jejich vztahu k VM.

[3] Této problematice byla zvláštní pozornost věnována v ref. na VI. slovenské onomastické konferenci v Nitře 1974, který vyjde v tamním sborníku.

[4] Slovanské jazyky se zde mohou lišit, srov. bulh. MJ Tolbuchin, rus. Frunze, Dzeržinskij, Kalinin, Togliatti.

[5] Lomítkem označujeme alternaci hlásek.

[5a] Významnou roli tu hraje deetymologizace pův. toponym. apelativ typu něm. -dorf, -berg, -reuth, -au, angl. -ford apod.

[6] Např. typicky okrajovou pozici mají čes. MJ na -ství (Biskupství, Království, Opatství) nebo typ Podhora; viz E. Michálek, Zpravodaj Místopisné komise 16, 1975, 303—305.

[6a] Toto zjištění, platné i pro odstavec 4.1., bylo potvrzeno studií A. Fiedlerové Nástin vývoje pomnožných jmen v češtině, SaS 36, 1975, 266—284, zejm. s. 273, 281. Jde skutečně o postupy slovotvorné, nikoli pouze tvaroslovné.

[7] Tak se děje v kn. Černého - Váši.

[8] Proto ve slovníku Místní jména na Moravě a ve Slezsku píšeme Bukovice „substantivizace adj. buková“, Brtnice „substantivizace adj. brtná“, nikoli „příp. -ovice, -nice k subst. buk, brť“, jak se děje v některých slovanských toponomastikonech.

[9] Analogie nemá v toponymii se vznikem pův. modelu, o což nám zde jde, nic společného. Analogie vzniká uplatněním modelu již hotového. Např. podle starých deminutiv typu -ovice/-ovičky vytvořeno v 18. stol. Janovičky, Pavlovičky.

[10] K této problematice viz blíže citované studie Blanárovy.

[11] MJ z neantroponymických jmen vlastních, např. z hydronym (Ostravice, Svitavy, Vltavice) apod. patří k VM „co tam je“, „kde to leží“, protože vznikla buď přenesením, nebo slovotvornou úpravou již hotových jmen, a proto se z úvah v kap. 5. vymykají.

[12] Je proto pojetí jmen typu Mikoły (pol.), Guty (= pl. z OJ) a Černovousy, Bosonohy, Nebovidy jako identická kategorie tzv. nazw rodowych, jak se traduje v polské onomastice, strukturně chybné. Shoda mezi nimi je jen v rovině T, to je však znak pro kategorizaci nedostačující. Zásadní rozdíl je v druhu znaku B.

[13] Těchto závislostí lze využít při rekonstrukci jmen; zápis Pelskwicz lze s uplatněním čes.-něm. substitučních pravidel přiřadit k SM (B) + (B) > (B) + A+ T, přičemž A = (A + A): *Běleškovice jako Dobročkovice, s nímž se časově shoduje. Něm. zápis Selplaz předpokládá koncové čes. , tj. -k, -c + , tedy VM „čí“, jemuž odpovídá SM buď (B) + A + T, nebo (B + B) + A0 + T: *Želipluč k OJ Želi-pluk.

[14] Obráceně bychom mohli říci, že antroponymizace toponym se řídí pravidly antroponymickými, srov. příjm. Opava, Morava, Moskva, která ztratila lokalizační příznak a nahradila jej příznaky sociálními.

Slovo a slovesnost, volume 37 (1976), number 2, pp. 112-120

Previous Marie Těšitelová: O některých problémech kvantifikace jazykových jevů

Next Simeon Romportl: Aktuálnost poznatků o jazycích ergativního typu (Na okraj monografie G. A. Klimova)