Jedličkův příspěvek k teorii spisovného jazyka

Vladimír Barnet

[Discussion]

(pdf)

Вклад А. Eдлички в теорию литературного языка / La contribution de A. Jedlička à la théorie de la langue littéraire

V posledním desetiletí jsme svědky zvýšeného zájmu o otázky spisovného jazyka v jazykové teorii i ve veřejnosti. Tento zájem přináší i nové aspekty hodnocení spisovného útvaru v soudobých jazykových společenstvích. Jestliže v předchozích obdobích společenská úloha spisovného jazyka byla posuzována především v souvislosti s jeho účastí na vyjadřování duchovní kultury národa, integrovanost sociálního života v moderních společenstvích s širokou demokratickou účastí v něm zejména příslušníků společností socialistických obrací nyní pozornost k otázkám vhodnosti a uzpůsobenosti spisovného jazyka jako prostředku celospolečenské komunikace v nejširším smyslu slova. Tyto okolnosti vytvářejí v oblasti spisovného jazyka podmínky pro syntézu dosavadních poznatků, jejich přehodnocování v novém kontextu a další jejich rozvíjení.

V této souvislosti je třeba hodnotit novou knihu Al. Jedličky Spisovný jazyk v současné komunikaci, která vyšla v řadě monografií vydávaných Univerzitou Karlovou (Praha 1974, 227 s.), jako čin aktuální vědecky i společensky. Autor, který je u nás i v zahraničí znám z řady publikací časopiseckých i knižních v této oblasti bádání, je vědecky spojen s rozvíjením tradic, jež v teorii bádání o spisovných jazycích byly založeny zejména pracemi B. Havránka a V. Mathesia. Přínos naší lingvistiky na tomto úseku už z třicátých let dochází dnes uznání ve stále širším okruhu badatelů a lingvistických středisek.

Význam Jedličkovy monografie nespočívá jen v provádění syntézy dosavadních poznatků, jež samo o sobě je již činem záslužným v této etapě vývoje teorie spisovného jazyka, ale právě jejich uváděním do nového pojmového kontextu, který je vytvářen metodologickým pokrokem v popisné lingvistice poválečného období i v řadě speciálních věd lingvistických, jako např. v sociolingvistice, a z nelingvistických zejména v teorii sociální komunikace, s nimiž současná teorie spisovného jazyka přichází do těsného styku. Z toho vyplývá pro teorii spisovného jazyka obohacování jejího pojmového aparátu i metodologických postupů. Tyto okolnosti otvírají nové perspektivy pro rozvoj bádání v této oblasti. Obecně vzato právě v tom je možno vidět základní přínos Jedličkovy monografie, která podnětně na všechny tyto aspekty ukazuje.

V souhlase s takto viděným místem teorie spisovného jazyka si autor vymezil svůj úkol čtyřmi okruhy problémů. Podává nástin stavu a charakteru studia současných spisovných jazyků, aspektů a rovin jejich popisu, dále výklad základních pojmů [135]v kapitolách z teorie spisovného jazyka a charakteristiku současné spisovné češtiny z hlediska dynamiky. Tyto okruhy tvoří základní oddíly publikace.

V prvním z nich je podán přehledný obraz rozpracovanosti dílčích složek teorie spisovného jazyka v jednotlivých lingvistických centrech v slovanských i v některých evropských neslovanských zemích. Ukazuje se, že nerovnoměrnost rozpracovanosti a nestejný důraz na jednotlivé složky v různých centrech je motivován jednak různou jazykovou situací příslušných společenství, jednak různým stupněm diferenciace studia spisovného jazyka od tradiční historické mluvnice v rovině diachronní, ale i synchronní teorie spisovného jazyka od popisné lingvistiky. Tyto okolnosti zároveň nutně přivádějí k závěru, že bádání v této oblasti k obecné teorii ve vlastním slova smyslu teprve dospívá. Ostatně systematičtější konfrontační a typologické studium spisovných jazyků v rámci teorie spisovného jazyka, aspoň v slavistice, začíná na rozhraní 60.—70. let. To jistě nejúčinněji může přispět ke konstituování obecné teorie spisovného jazyka jako disciplíny s vnitřně uceleným pojmovým aparátem.

Přehled studia problematiky popisu spisovných jazyků, který Al. Jedlička podává v tematickém výčtu pro jedna střediska, v rozvinutějších tezích pak pro střediska druhá, dává příležitost konfrontovat naši školu s ostatními. Srovnání ukazuje, že česká a slovenská lingvistika nejen úspěšně rozvíjí v rámci systémového a funkčního pohledu základní problémy teorie spisovného jazyka, ale od dob poválečných iniciativně tuto problematiku obohacuje. K novým patří např. pojem jazykové situace, problematika běžně mluveného jazyka (srov. diskuse z počátku 60. let), rozpracování pojmu typů spisovného jazyka, jejich klasifikace, variantnost normy, synchronní dynamika atd.

Z Jedličkova výkladu je rovněž patrno, jak účinně může přispívat sovětská lingvistika k rozpracování obecné teorie spisovného jazyka, neboť se v rámci mnohonárodnostního státu opírá o studium různých typů spisovných jazyků, s různou tradicí, často vázanou vývojově na několik kulturních areálů. Aplikace metodologických poznatků na studium hlavních světových jazyků umožňuje sovětské lingvistice řešit řadu otázek s teoretickým předstihem v porovnání se stavem bádání v některých mateřských zemích příslušných jazyků.

Rozsah dosavadního studia v oblasti teorie spisovného jazyka nastíněný Al. Jedličkou přivádí k myšlence, že i v této oblasti by bylo účelné a potřebné zahájit studium historiografické, které by na širší srovnávací bázi kriticky analyzovalo a shrnovalo výsledky teoretického bádání a vytvářelo tak předpoklady pro teoretickou syntézu dalších složek teorie spisovného jazyka, k níž se nyní směřuje.

Ve své práci položil Al. Jedlička důraz na výklad teoretický. Poněvadž předmětem vlastního výkladu učinil charakteristiku spisovného jazyka současného, obecné aspekty a roviny popisu a charakteristiku spisovných jazyků v druhém oddíle monografie naznačuje jen v stručných tezích. Jsou to aspekty vyjádřené opozičními dvojicemi synchronie — diachronie, statika — dynamika, monolingvální — konfrontační popis. Tyto aspekty jsou aplikovatelné i na studium současného spisovného jazyka, jehož dobové hranice jsou vymezovány autorem v podstatě na základě faktorů mimolingvistických, vzhledem k jeho uživatelům (generační hledisko) a jejich jazykovému povědomí. V rámci popisu a charakteristiky současného spisovného jazyka je tedy možný postup monolingvální i konfrontační (resp. typologický), uplatnění hlediska statické synchronie i synchronie dynamické, i zřetele vývojového (srov. dobový rozsah pojmu současnost). Z hlediska těchto možných postupů za východiskové problémy takového studia autor pokládá zkoumání jazykové situace, spisovné normy a její kodifikace, vztahu a rozpětí psané a mluvené podoby jazyka a charakteristiky jevů roviny stylové.

Pojem spisovný jazyk pak Al. Jedlička určuje vzhledem k útvarové diferenciaci příslušného jazykového celku a vymezuje jej na základě diferenčních rysů a) celo[136]národní a celospolečenské platnosti, b) kodifikovanosti spisovné normy, c) relativní jednotnosti normy, d) relativní vázanosti na vymezenou skupinu, vrstvu nositelů, e) funkční stylové diferenciace spisovného jazyka a jeho prostředků. Vymezování spisovného jazyka v souvislosti s pojmem jazykové situace otvírá možnost sledovat historicky proměnný obsah a rozsah pojmu spisovný jazyk, a to jak při studiu jazyka jednoho, tak při konfrontačním studiu spisovných jazyků.

Jádrem monografie jsou její dva poslední oddíly zahrnující kapitoly z teorie jazyka spisovného a charakteristiku vybraných jevů, v nichž se projevuje pohyb v současné spisovné češtině. S výhodou se projevuje vnitřní sepětí obou dílů. Obecně teoretický zřetel a statický aspekt v jednom z nich je v rovnováze s konkrétní analýzou jevů pojatých z hlediska synchronní dynamiky v druhém. Výklad konkrétních jevů spisovné češtiny neztrácí teoretickou perspektivu.

Výklad o dílčích složkách teorie spisovného jazyka je vlastně autorovým pojetím jejího pojmového půdorysu. Al. Jedlička do ní zahrnuje jazykovou situaci v širším slova smyslu, teorii normy a kodifikace, variantnost normy, stylovou diferenciaci spisovného jazyka a jazykovou kulturu a výchovu. Poslední složka je v naší tradici zahrnována do teorie spisovného jazyka především proto, že počátky této teorie v 30. letech jsou bezprostředně spojovány s řešením otázek jazykové kultury češtiny. Jako vědomé teoretické pěstění spisovného jazyka je jazyková kultura přísně vzato zatím jen oblastí aplikace teorie spisovného jazyka, jejíhož pojmového aparátu plně využívá. To ji nezbavuje její společenské závažnosti a potřeby spolehlivé teoretické orientace. V širším pojetí se stýká s problematikou zahrnovanou kategorií postoje (uvědomovaného, neuvědomovaného), jíž se nově věnuje pozornost v sociolingvistice a teorii sociální komunikace. Další zpracování této problematiky možná ukáže náležité místo jazykové kultury ve vlastní teorii spisovného jazyka.

Zevrubná analýza složek teorie spisovného jazyka, jejich pečlivé zvažování pojmově terminologické s širokým rozhledem po nové odborné literatuře představují autora publikace nejen jako spolehlivého znalce, ale především jako tvůrce novodobé teorie spisovného jazyka. Rozsah recenze nedovoluje podrobněji se zastavit na všech místech, která znamenají nový přínos k této oblasti bádání. Uveďme např. pojem jazykové situace, jejž Al. Jedlička na začátku 60. let postuloval jako součást teorie spisovného jazyka a dále rozpracovával z hlediska postavení spisovného jazyka mezi jazykovými útvary národního jazykového celku, určovaného hledisky strukturních a funkčních meziútvarových vztahů i zřetelem rozličné příslušnosti (etnické, teritoriální, administrativně správní) uživatelů ke komunikativnímu společenství. Rozlišování konkrétních jazykových projevů (textů), které mohou být smíšené, a abstrahovaných jazykových útvarů je v rámci pojmu jazyková situace klíčem k poznání vzájemných vztahů jazykových útvarů vzhledem k jednotlivým komunikativním sférám. Jejich vymezení a podrobnější poznání je však úkolem, který ještě čeká na své řešení. Teorie spisovného jazyka se tu neobejde bez pomoci teorie sociální komunikace.

Nové podněty přinášejí části týkající se vztahu kodifikace a normy v její dynamice a zejména pak kapitola o variantnosti spisovné normy, v níž jsou rozlišeny pojmy variantní normy a variantní prostředky, které pak autor sleduje z hlediska jejich vzniku, regionální a kontaktové motivovanosti i stylistického hodnocení a přehodnocování různými skupinami uživatelů. Jedličkovy příspěvky k teorii variantnosti normy již našly zasloužený ohlas v domácí i zahraniční odborné literatuře.

Za nedílnou součást teorie spisovného jazyka pokládá Al. Jedlička i teorii stylové diferenciace spisovného jazyka. Nemůže ovšem jít o to, že by stylistika jako nauka o stylech byla pokládána za hierarchicky podřízenou složku teorie spisovného jazyka, neboť v jiných směrech, jak známo, je postulována jako samostatná pomezní disciplína (lingvostylistika) nebo součást širší teorie o výstavbě komunikátu (K. Hau[137]senblas). Jde o ty její aspekty, které přímo zasahují ostatní složky teorie spisovného jazyka. V pojetí Jedličkově k nim nejblíže stojí stylová sféra, stylový typ (rovina útvaru), stylová vrstva (rovina prostředků). Zdá se, že pojem stylová sféra (srov. širší pojem komunikativní sféra) a ve výkladu jen zmiňovaný pojem stylové normy se nejvíce vážou na ostatní složky teorie spisovného jazyka. Úloha stylistické hodnoty variantních prostředků normy byla již připomenuta.

Posilování v současném vývoji teorie spisovného jazyka úlohy sociolingvistiky s jejími výhledy k sociální psychologii a teorii sociální komunikace přivede ještě k potřebě rozpracovat pojem nositele (uživatele) spisovného jazyka, který se dosud užívá globálně. Nejde jen o sociální stratifikaci mluvčích, ale především o otázky diglosie, resp. triglosie mluvčích v rámci složitých vztahů jazykových útvarů a komunikativních sfér. Nové zřetele přinesou jistě další rozšíření teorie spisovného jazyka o nové složky a pojmy.

Poslední oddíl monografie je věnován dynamickým tendencím současné spisovné češtiny v rovině morfologické, syntaktické, v syntagmatice a v oblasti lexikálně sémantické. Bohemisty a badatele z oblasti jiných současných spisovných jazyků zaujme shodný směr vývoje v řadě jevů (srov. např. v současné spisovné ruštině). To by jistě mělo podnítit snahu po vysvětlení těchto společných tendencí buď z obecné podstaty spisovného jazyka samého, nebo ze shod jazykové situace, popř. ze společných úloh spisovného jazyka v jazykové komunikaci moderních společenství. Tento oddíl nemá jen čistě bohemistický význam. Poskytuje totiž i spolehlivou oporu pro konfrontační studium dynamiky současných spisovných jazyků. V konkrétní situaci české synchronní dynamiku spisovné normy Al. Jedlička váže na distanci spisovné normy a normy běžně mluveného jazyka, na napětí mezi prostředky mluveného a psaného jazyka, na vztah mezi prvky centrálními a periferními a stupeň stylové diferenciace spisovného jazyka.

Není nadsázkou, označíme-li Jedličkovu monografii za významnou etapu ve vývoji současné teorie spisovného jazyka. Problematiku v této oblasti bádání nejen shrnuje a dovádí ve všech složkách k posledním poznatkům, podnětně je sám obohacuje, ale především otvírá její další perspektivy. Prvořadou z nich je nesporně propracování vzájemných vztahů mezi pojmy různých dílčích složek teorie spisovného jazyka, neboť jednota této teorie nemůže být dána jen vnějším skladem dílčích složek, vyplývajících z různých aspektů spisovného jazyka, ale především vnitřní uceleností a uspořádaností jejího konceptuálního a instrumentálního aparátu. Také k takovému pojetí studia v oblasti teorie spisovného jazyka najdeme u Al. Jedličky řadu podnětů.

Slovo a slovesnost, volume 37 (1976), number 2, pp. 134-137

Previous Simeon Romportl: Aktuálnost poznatků o jazycích ergativního typu (Na okraj monografie G. A. Klimova)

Next Oddělení jazykové kultury a stylistiky ÚJČ ČSAV: Na okraj vydání encyklopedií antiky