dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Sovětské příspěvky k lingvistice textu

Jana Jiřičková

[Chronicles]

(pdf)

Советские работы о лингвистике текста / Les contributions soviétiques à la linguistique du texte

Podobně jako pro současnou jazykovědu polskou[1] je i pro sovětskou lingvistiku v poslední době charakteristický výrazný zájem o text a jeho strukturu. V r. 1974 byla v Moskvě uspořádána konference o této problematice; její materiály vyšly téhož roku ve dvoudílném sborníku Lingvistika teksta. V květnu 1975 se konalo v Leningradě všesvazové sympozium o psycholingvistice a teorii komunikace a mnohé referáty jeho účastníků se rovněž týkaly lingvistiky textu nebo do ní aspoň zčásti zasahovaly. Příspěvky z tohoto sympozia byly vydány opět ve dvoudílném sborníku Materialy V vsesojuznogo simpoziuma po psicholingvistike i teorii komunikacii (Moskva 1975). Obsah prvního sborníku je zaměřen k problémům textu, k textové lingvistice v nejširším slova smyslu, kdežto v referátech druhého sborníku vystupuje text převážně jako složka komunikačního procesu, nazíraného zde z psycholingvistického hlediska, jako součást procesu rozvíjení řečových schopností u dětí, u hluchoněmých apod. nebo procesu jazykového vyučování a jako materiál při řadě experimentů v této oblasti. Ve sborníku z r. 1975 se tedy autoři soustřeďují spíše na problémy vzniku a percepce textu za různých podmínek a okolností než na otázky struktury lingvistické; proto zde podáme informaci zejména o příspěvcích ze sborníku Lingvistika teksta.

Jistě nejen v sovětské jazykovědě existují různé názory na status lingvistiky textu jako jazykovědné disciplíny; zde se pro ni užívá i názvů nadvětná syntax, textika, makrostylistika (nauka o struktuře textu, studující vztahy mezi vnitrotextovými fakty a vnějšími faktory) nebo stylistika jazykové syntagmatiky (kde se text chápe jako nejrozvinutější syntagma). I. A. Figurovskij se zabývá historií této disciplíny a rozlišuje směr gramatický (reprezentovaný hlavně autorem samým), stylistický s představitelem N. S. Pospelovem a strukturně sémantický s nejvýraznější zástupkyní L. M. Losevovou. Naproti tomu pohled G. P. Ščedrovického je synchronní a ukazuje dvě možnosti v této nauce: snahu rozšířit tradiční gramatickou analýzu na větší úseky, než je věta, a modernější orientaci na mechanismy vzniku textů, jejich výstavby a jejich fungování v komunikaci, která ovšem vyžaduje metodologickou přestavbu a úzkou spolupráci se sémiotikou, logikou, teorií komunikace, psychologií, sociologií atd.

Celá řada autorů v sovětských sbornících se snaží nějak vymezit, definovat sám pojem text; jeho chápání je však nejednotné a téměř každá definice vytyčuje jiné aspekty tohoto fenoménu. Text je představován jako produkt řečově myšlenkové činnosti, klade se důraz na jeho funkci, úkol, který plní v komunikačním aktu (s pomocí Marxova pojmu převrácené formy se někdy definuje jako převrácená forma komunikace), na jeho pragmatický aspekt či modální charakter. Jindy se vychází z tematické jednoty textu, z jeho uzavřenosti, hierarchické uspořádanosti a strukturovanosti, ze skutečnosti, že jeho části jsou propojeny vazbami různého druhu. K vymezení textu se přistupuje i z hlediska sociolingvistického a sleduje se vliv sociálních rolí komunikantů na charakter textu. Srovnání jednotlivých přístupů a definic vede často k rozporným závěrům: různě se určuje např. možný rozsah textu, dále není jasné, zda lze považovat za text každý produkt řečové činnosti, nebo pouze produkty písemně fixované (překvapuje triáda I. N. Suchovové jazykový systém — řečová činnost, tj. proces, v němž systém funguje — text, tj. fixovaný produkt řečové činnosti). Rozdílné jsou i názory na otázku, existují-li v jazykovém systému obecná schémata, vzorce, abstraktní soubory pravidel výstavby textů, které se pak v jednotlivých konkrétních tex[165]tech realizují[2]. Odlišně vydělují jednotliví autoři i základní aspekty a roviny textu: rozlišuje se jednou rovina strukturně sémantická a vlastní obsahová, jindy aspekt strukturně sémantický a komunikativní, vnější (formální) rovina se staví proti vnitřní (obsahové) nebo makrostruktura (tj. hierarchie predikátů vyjadřující základní cíl a obecný obsah sdělení) proti mikrostruktuře (souboru vnitrotextových svazků).

Z různých zorných úhlů se autoři pokoušejí také o stanovení typologie textů. G. V. Ejger a V. L. Jucht vycházejí z jednotlivých složek komunikativního aktu a rozlišují texty s individuálním a kolektivním původcem i příjemcem, texty původu přirozeného a umělého, charakteru uměleckého i neuměleckého, užívající jednoho kódu nebo více kódů, úplné a neúplné, typizované a netypizované atd.; z hlediska syntaktického stavějí proti sobě texty původní a odvozené, z hlediska sémantického texty monosémantické a polysémantické a z hlediska pragmatického monofunkční a polyfunkční. Úplné jinou typologii předkládá Ju. A. Sorokin: dělí texty na mentefakty a artefakty (texty prvního typu procesy, jevy a fakta reprodukují, kdežto druhé je samy konstruují). — Pochybnosti vzbuzuje názor L. M. Ščetinina, který rozlišuje čtyři stupně textu, od jednoduchého přes složitý, spojující několik textů jednoduchých, k maximálnímu, a ilustruje je příklady (odstavec pro první stupeň, článek, povídka nebo kapitola pro druhý stupeň, román nebo monografie pro třetí a trilogie nebo epopej pro nejvyšší), uplatňuje tedy mechanické kritérium rozsahu textu.

V řadě referátů se setkáváme se základními charakteristikami textu v sovětském pojetí — spojitostí (svjaznost’) a celistvostí (cel’nost’). Těchto termínů užívá především A. A. Leont’jev: vidí spojitost i celistvost vždy jako výsledek vzájemného působení celého komplexu indikátorů, tj. vazeb sémantického, gramatického, fonetického, komunikativního i stylistického charakteru mezi prvky textu. Jako hlavní podmínka spojitosti se uvádí společný referent v širokém smyslu, u celistvosti pak společné hlavní téma, které prostupuje celý text a rozvíjí se v hierarchické struktuře prostřednictvím subtémat. Další příspěvky jsou věnovány narušování spojitosti a celistvosti v mimořádných podmínkách — při emocionálním zaujetí, v časové tísni apod.

Sémantickou organizaci textu představuje nejucelenějším způsobem V. G. Gak. Rozlišuje nominační a strukturní aspekt textu, jako složky aspektu nominačního pak dále aspekt komunikativní, modální a vlastní denotační. Jednotkou sémantické organizace textu v denotačním aspektu je nominace, tj. vztah mezi jazykovým prvkem a mimojazykovým objektem, který označuje. Podle tří složek aktu pojmenování (jméno, objekt, pojmenovávající subjekt) rozeznává autor pojmenování, která označují jeden a více objektů; vztahy mezi víceobjektovými nominacemi jsou určeny na základě vztahů mezi předměty ve skutečnosti (jde o vztahy inkluze, kontradikce, rodu a druhu, metaforické, metonymické atd.).[3] Gak dělí dále nominace na primární, opakované (prostřednictvím zájmen, synonym atd.; uvádí zjednodušenou posloupnost nominačního řetězce hyperonymum — přímé pojmenování — zájmeno) a syntagmatické (ty jsou závislé na pojmenováních ostatních objektů, s nimiž je daný objekt v reálných vztazích).

Snad nejvíce se autoři příspěvků v obou sbornících zaměřují na hierarchii jednotek a částí ve struktuře textu. Zavádějí a užívají mnoho pojmů a termínů. Mezi nejfrekventovanější patří složitý syntaktický celek (složnoje sintaksičeskoje celoje), který se většinou chápe spíše jako jednotka syntaktické organizace a vymezuje se jako seskupení vět sjednocených tematicky, lexikálně, gramaticky i rytmicko-melodicky, kde probíhá distribuce komunikativního dynamismu na vyšší rovině než ve větě (jindy se však chápe i jako strukturně sémantická korelace samostatných vět spojených týmž denotátem). Naproti tomu tzv. nadfrázová jednota (sverchfrazovoje jedinstvo) se používá spíše v rovině sémantické organizace a definuje se jako seskupení frází (tj. minimálních sdělení) nebo jiných sémantických jednotek kolem určitého centra, společného tématu. Často jsou však tyto dvě jednotky směšovány a zaměňovány; mimoto neexistují jasná kritéria pro stanovení jejich hranic v textu — uvnitř těchto celků často chybí explicitní vy[166]jádření obsahové souvislosti, zatímco na jejich předělu se mohou objevit spojky nebo deiktická slova.

V téže rovině, tj. jako nadfrázová syntaktická jednotka se specifickou strukturou, často se vyděluje i odstavec. Někdy se zdůrazňuje jeho obsahová jednota, tematické sjednocení vět, jindy se chápe spíše jako kategorie syntaktická, jako jednotka architektoniky (vnější výstavby) textu. L. M. Losevová rozlišuje tři části odstavce — počátek, základní frázi (tj. autosémantické centrum odstavce, které spolu se základními frázemi ostatních odstavců tvoří obsahové a strukturní jádro textu) a závěrečný komentář — a zabývá se rozložením sémantických jednotek v odstavci (za čtyři základní druhy pokládá jednotky s významem předmětným, procesuálním, temporálním a lokálním);[4] tutéž trichotomickou strukturu však vidí G. Ja. Solganik u jednotky zvané prozaická strofa. V. P. Nikolajevová zkoumá různé strukturně sémantické typy odstavců, specifické funkce a stylistické zvláštnosti jejich počátků a konců.

Složitý syntaktický celek se ovšem také někdy ztotožňuje s mikrotextem (u T. R. Kotljara); I. G. Ol’šanskij uvádí hierarchii mikrotext (obvykle jedna věta) — složitý syntaktický celek — odstavec — supertext (např. kapitola, paragraf) — makrotext; A. A. Striženko zase považuje za první stupeň mikrokontext reprezentovaný frází, za druhý makrokontext představovaný odstavcem a za třetí stupeň text. Jako specifická jednotka uměleckého prozaického textu vystupuje u R. R. Čajkovského tzv. makrověta.

Jako kritéria pro vydělení částí textu mohou sloužit mj. zvláštní prostředky textové výstavby, spojování a navazování uvnitř textu. Také jejich repertoár je zatím — podle příspěvků ve sbornících — značně neujasněný. L. G. Fridman je např. třídí na prostředky lexikální (opakování), lexikálně gramatické (spojky, spojovací výrazy), gramatické (členy, slovosled, slovesné časy), fonologické (intonace) a dále všechny na kontaktní a distantní. — V. G. Borbot’ko zkoumá speciálně různé typy opakování a rozeznává opakování přímé, anaforické užití zájmena (osobního, ukazovacího, přivlastňovacího nebo vztažného), užití synonyma, antonyma, hyperonyma, členu slovotvorného nebo flektivního paradigmatu, opakování založené na distribuční blízkosti výrazů, syntaktický paralelismus atd. — B. A. Maslov však ukazuje, že není jasné, co lze považovat za opakování, patří-li sem např. i perifráze, a považuje za hlavní prostředek spojitosti textu vzájemné utváření vět v kategoriích predikačních i subjektových (způsob, čas, vid, rod, osoba, číslo).

Některé z těchto prostředků sleduje T. I. Sil’man v různých typech uměleckých textů. V epice zjišťuje převahu zájmen 3. os. v závislém postavení, jako substitutů, kdežto pro lyriku jsou příznačná zájmena 1. a 2. os. v absolutním užití. Pohyb slovesných časů směřuje v lyrice obvykle od minulosti k budoucnosti, v klasické epice převažuje čas minulý, ale v moderních epických textech se často užívá i volného střídání časů.

Důležitým prostředkem textové výstavby je i aktuální členění, které považují autorky T. N. Nikitinová a M. I. Otkupščiková za fenomén souvislého textu (nelze ho omezovat na větu, protože členění věty lze často identifikovat až z kontextu). Téma i réma může být vyjádřeno různě velkými úseky textu a jejich pohyb v textu je složitý. Téma uskutečňuje často spojení s předchozími i následujícími částmi textu, kdežto réma odkazuje většinou k úsekům následujícím.

A. B. Pen’kovskij a B. S. Švarckopf ukazují ve svých referátech, že výstavba textu, jeho členění a distribuce prostředků navazování je dána vždy pro zvolený žánr textovými normami, které se liší od norem jazykových. Jejich porušení vede ke komunikačním potížím a nedorozuměním.

Oba sborníky jsou věnovány problematice velmi živé a dnes v Sovětském svazu intenzívně rozpracovávané — je proto samozřejmé, že obrážejí množství rozporů v této oblasti mezi jednotlivými badateli a přinášejí i některé neověřené hypotézy, že v nich někdy dochází k volné manipulaci s termíny a ze snahy klasifikovat jevy a zpřesňovat řešení vznikají některé násilné konstrukce a schémata. V další práci na těchto úkolech se budou nedostatky jistě postupně odstraňovat. Tak bude pravdě[167]podobně korigován názor jednoho z přispěvatelů na formu a obsah textu (pokládá formu za jev autonomní a invariantní, protože každá formální analýza nemusí mít vztah k obsahové, zatímco obsah je variabilní a existuje pouze v procesu percepce formy, v příslušných myšlenkových operacích). Poněkud labilní je i členění struktury textu u jiného autora na předmětně logickou organizaci sdělení (tj. vnitřní strukturu), architektonické jednotky (vnější strukturu) a formu výkladu materiálu (spojovací článek obou prvních); z dialektiky těchto tří komponentů pak vzniká kompozice textu. Správnost rozlišování kompozice (ideově estetické kategorie, vztahu vnitřní a vnější výstavby textu) a architektoniky (vnějšího rozčlenění na části a způsobu jejich spojení) v několika referátech by měla posoudit také teorie literatury. A při práci s uměleckým textem také poněkud zaráží konstruování roviny jazykové (slovesné, tj. lexikálně morfologické a syntakticko-gramatické), suprasegmentální (zahrnuje řadu rytmicko-intonační, paralingvální a kinetickou) a syžetové (vzniká vzájemným působením dvou prvních rovin), zejména přiřazuje-li se první rovině řeč postav a druhé řeč autorská.

Určitá nejednotnost a nepřesnost v terminologii i v některých formulacích je však pochopitelná — jde o sborníky, které zachycují příspěvky z konference a mohou sotva mít jednotnou vědeckou koncepci. Jako soubor materiálů jsou přesto nesmírně cenné právě tím, že přinášejí mozaiku nejrůznějších názorů, metod a přístupů z oblasti lingvistiky textu, vytyčují problémy a podněcují k jejich dalšímu zkoumání.


[1] Viz L. Uhlířová, Polské sborníky o struktuře textu, SaS 36, 1975, 316—320.

[2] Srov. “textual pattern” u B. Palka, Cross-Reference. A Study from Hyper-Syntax, Praha 1968, s. 145n.

[3] Viz též Gakovu stať ve sb. Semantičeskaja struktura slova, Moskva 1971, 78—96.

[4] Srov. Strukturno-semantičeskaja organizacija celych tekstov, Oděsa 1973; Meźfrazovaja svjaz’ v tekstach monologičeskoj reči, Oděsa 1969 (autoref. doktorské práce) a další autorčiny práce.

Slovo a slovesnost, volume 37 (1976), number 2, pp. 164-167

Previous Slavomír Utěšený: Sovětské konference o areálové metodě v lingvistice a etnografii (K stoletému jubileu jazykového zeměpisu)

Next Vlasta Červená: K novému sovětskému lexikografickému sborníku