Ze současné české fonetiky

Karel Horálek

[Discussion]

(pdf)

По современной чешской фонетике / Une vue de la phonétique tchèque contemporaine

Ve fonetické laboratoři Ústavu pro jazyk český ČSAV se několik let pod vedením prof. M. Romportla zabývala dr. B. Borovičková akustickým popisem češtiny. V prosinci 1974 odevzdala přehled výsledků několikaleté práce, jež se zaměřovala hlavně na registraci dat získaných moderními přístroji pro zvukovou analýzu řeči. V této práci je uloženo nemalé množství pozorování a údajů, o jejichž užitečnosti budou rozhodovat odborníci, kteří budou doplňovat a zpřesňovat obraz hláskového systému češtiny, jak bylo na základě různých prací dřívějších propracováno hlavně v knize prof. J. Vachka „Dynamika fonologického systému současné spisovné češtiny“ (1968). Jsou tam však také různé věci sporné i rozporné, jež zůstaly bez povšimnutí u řady odborníků, jimž jsem tuto práci dal k posouzení (týká se to hlavně doc. F. Daneše). Tím dostává celá tato záležitost obecnější charakter a chci ji proto udělat předmětem diskuse v širších odborných kruzích.

Práci dr. Borovičkové je předeslán úvod, v němž se najdou názory teoreticky velmi sporné, o některých pak není těžké zjistit, že jsou v rozporu s elementárními pravidly logiky a dokonce i s vlastními tvrzeními dr. Borovičkové (v témže elaborátě). Na tyto věci jsem několikrát upozornil, ku podivu jsem však nepřesvědčil o nesprávnosti formulací nejen autorku, ale ani prof. Romportla; dr. Borovičkové se v tomto případě ujal i doc. F. Daneš z ÚJČ. Svých obhájcovských úkolů se ujal dokonce s takovou vehemencí, že mi upíral právo o věci se vůbec vyslovovat, protože nejsem akustik. Jak však on, také ne akustik, se může ujímat úkolu rozhodčího ve sporu, kde mají rozhodovat jen odborníci?

Mé kritické připomínky se nevztahovaly na kvalitu pozorování, ta je ve většině případů zaručena technologickou úrovní používaných aparatur; vztahovaly se, jak jsem již naznačil, na logickou konsistentnost výkladů, hlavně těch, které obsahuje teoretický úvod práce. Tam je mimo jiné řečeno, že se provedená pozorování českých hláskových skupin zaměřovala především na explozívy, jež jsou nejproblematičtější částí hláskového inventáře. Nejproblematičtější jsou prý tyto souhlásky proto, „že jejich akustické veličiny percepčně nejzávažnější nejsou zdaleka nejvýraznějšími znaky v jejich spektrálním obrazu“. V této věci pozorování dr. Borovičkové nepřináší ovšem nic nového, jde v podstatě jen o potvrzení výsledků pozorování explozív jiných jazyků. Originální (přesto, že prof. Romportl tvrdí, že i v této věci dr. Borovičková má své předchůdce), ale zato neudržitelné je však následující její tvrzení: „Zde se v plné míře ukazuje, že hláska není nejmenší jednotkou z hlediska mluveného jazyka, ale že touto nejmenší jednotkou je slabika typu CV (tj. konsonant + vokál).“

Toto tvrzení je už na první pohled rozporné, protože slabika, jež má být nejmenší jednotkou, je určována jako celek, skládající se ze dvou částí, jež jsou tradičně zařazovány jako konsonant a vokál. Neudržitelnost tvrzení dr. Borovičkové vyplývá i z okolnosti, že v češtině i v mnoha jiných jazycích existují i jiné typy slabik, např. CCV, CVC, VC, VCC atd. Z jakých „nejmenších“ jednotek se skládají tyto útvary? V případě prvém by šlo jasně o jednotky dvě, C a CV, podobně v případě druhém o jednotky CV + C; v případě třetím nás už opouští vodítko dané tvrzením o nerozložitelnosti skupení CV. Je však ještě možno poukázat na slabiky tvořené pouze jedním vokálem (dr. Borovičková sama s těmito případy počítá — nemůže jinak).

U skupení typu CCV chtěla při jedné diskusi dr. Borovičková vykládat věc tak, jako by po prvním konsonantu následoval ještě vokalický pazvuk (graficky to znázorňovala C^VCV), ale tak podala další svědectví toho, že v těchto věcech nedovede být v dostatečné míře logicky důsledná — vždyť komplex C^V neplatí v češtině za slabiku. S jejím vysvětlením se v tomto případě k mému velikému údivu spokojil [242]doc. Daneš; nemohu k tomu dodat nic jiného než to, že se pak má poznámka o slabých schopnostech vidět věci v logických souvislostech vztahuje i na něho.

O těchto věcech jsem přednášel v Jazykovědném sdružení v Praze v prosinci 1975. V tezích, které shrnovaly hlavní myšlenky mého referátu, jsem uvedl mimo jiné to, že česká fonetika v poválečné době nepřinesla nic, co by nějak obohatilo fonologii češtiny. Měl jsem přitom samozřejmě na mysli modernizovanou fonetiku „inženýrskou“. Uvedený výrok považovali někteří fonetikové za křiklavou křivdu a našli zase obhájcovskou podporu. A přece jsou tady docela jasná svědectví, že jsem konstatoval právě jen pravdu. Hlavním svědkem je zde prof. Vachek se zmíněnou prací o dynamice fonologického systému současné spisovné češtiny (1968). Tato práce byla kritikou kladně hodnocena a odměněna cenou ČSAV. Do této práce nepřešlo nic, co se může považovat za přínos poválečné české fonetiky, využívající moderních aparátů k popisu akustických vlastností českých hlásek. Kritikové to ani autorovi nevytýkali a nestěžoval si na to ani prof. Romportl sám, třebaže se právě on považuje v rámci našich malých poměrů za velkého průkopníka na tomto poli. Nepřihlížení k výsledkům českého akustického výzkumu nevytýkal prof. Vachkovi ani doc. Daneš. Pozastavil jsem se nad touto skutečností ve své recenzi jen sám a prof. Vachek v odpovědi tvrdil, že se přidržel tradiční koncepce proto, že je v mezinárodní fonologické literatuře stále ještě úplně běžná.

Měl jsem tehdy na mysli tvrzení prof. Romportla, podle něhož protiklad tzv. kompaktních a difúzních souhlásek se jeví na spektru tak, že by terminologické vyjádření tohoto protikladu mělo být obrácené (prof. Romportl zavedl protiklad disperzní — koncentrované). To, že prof. Vachek nezavedl do svého popisu fonologického systému češtiny protiklad inherentní — diagresívní jako hlavní rozdíl mezi samohláskami a souhláskami (prof. Romportl v této věci vidí velký svůj objev), jsem ovšem na mysli neměl, protože jde evidentně o jev poziční. Projevuje se na soumezí souhlásek a samohlásek; ale souhlásky i samohlásky se vyskytují i mimo tuto polohu. Nejde tedy o jev, který by mohl platit za distinktivní rys odlišující obě hlavní třídy fonémů právě jako jednotky fonémické. Je škoda, že se k této věci nevyslovili ještě jiní odborníci, např. prof. Vachek.

Že v otázce pro fonologii tak základní, jako je nezbytnost rozlišovat mezi jevy pozičními a jevy nezávislými (fonémickými), nemívá vždy prof. Romportl jasno, ukázal prof. Vachek v uvedené knize v souvislosti s hláskou ř, jež má v češtině dvě varianty, neznělou a znělou (srov. u Vachka s. 75, 93); umělecké funkčnosti literárních projevů zvukové stránky se to samozřejmě nemůže netýkat.

Jevištní mluva má ovšem i z tohoto hlediska své specifické problémy, vyplývající mimo jiné i z čistě akusticko-proslovných podmínek divadelního představení. Esteticky funkční stylizace zvukových složek jazykového projevu na jevišti se dnes nemůže považovat prostě za součást spisovné normy, jak si to představoval Goethe a po něm mnoho generací německých teoretiků. Dramatické umění se jazykově velmi diferencovalo a moderní drama stejně jako vyprávěcí próza si v značné míře libuje v nespisovných obměnách národních jazyků, hlavně v tzv. obecné mluvě. To není jen tzv. běžně mluvená forma spisovného jazyka, často je to svérázně stylizovaný nářečový útvar, napodobující „souhrnně“ různá místní nářečí.

Řešit za této situace problematiku moderní jevištní mluvy na základě Romportlovy formulace, že „jevištní mluva potřebuje svou kodifikaci, aby ji mohla porušovat“, musí se nutně jevit jen jako nečasový ohlas formalistické teorie o nezbytnosti porušování spisovné normy v básnických textech. Dnes se už v této věci došlo dál, jazyková stylizace v uměleckých textech se asi zdaleka nehledá jen v odchylkách od spisovné kodifikace. Normovaná jevištní mluva nadto dnes nemůže vůbec existovat proto, že neexistuje jazykově jednotná dramatická literatura.

[243]Romportl se na jednom místě své úvahy odvolává na Mukařovského, a to v souvislosti s možnostmi stylizace (resp. adaptace) zvukové stránky jevištní mluvy. Mukařovský se právem stavěl proti úzkému pojetí básnické stylizace jako zaměření na výrazový ornamentalismus. To je však jen negativní určení, je třeba hledat také pozitivní příznaky básnické stylizace (nejen jevištní). Romportl je přesvědčen, že rozhodující je, aby odchylky od kodifikované normy, které se mají stát základem jevištní stylizace, byly úmyslné (absichtlich). V tomto případě jde však asi jen o přepřekladatelskou nepřesnost, která vznikla volbou německého slova „absichtlich“ za české „záměrný“. Toto české slovo má však u Mukařovského specifikovaný význam, který německým slovem „absichtlich“ plně vystižen není.

Slovo a slovesnost, volume 37 (1976), number 3, pp. 241-243

Previous Marie Ludvíková, Ladislav Nebeský: O jednom typu fonologických modelů

Next Bohuslav Havránek: Za prof. L. Kopeckým