dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Struktura doplňovací otázky a odpovědi z hlediska aktuálního členění

Eva Hajičová

[Articles]

(pdf)

Структура специальных вопросов и ответов с точки зрения актуального членения / La structure de l’interrogation et de la réponse dans la proposition pronominale du point de vue de la perspective de l’énoncé

0. S nutností zachytit při popisu sémantické stavby vět přirozeného jazyka i jejich členění na téma (základ, presupozici, kontextově zapojenou část) a réma (jádro, ohnisko, kontextově nezapojenou část)[1] se dnes už všeobecně počítá, a to jak v pracích založených na tradičních lingvistických postupech, tak i ve studiích využívajících explicitních metod popisu jazyka. Je pochopitelné, že nejpropracovanější z tohoto hlediska je oblast oznamovacích vět, a to především kladných; v naší lingvistice však existuje již několik závažných příspěvků k řešení této problematiky i v oblasti vět tázacích.[2] Ve svých řešeních se autoři zčásti rozcházejí; chceme tu uvést některá pozorování, která mohou sloužit jako další argumenty pro jedno z navrhovaných řešení (1), poukázat na některé aspekty vztahu otázky a odpovědi se zřetelem k aktuálnímu členění obou typů vět (2.1) a pokusit se z tohoto hlediska ověřit platnost tzv. otázkového testu jako operačního kritéria pro určení aktuálního členění oznamovacích vět (2.2).

1.1 Diskuse o aktuálním členění doplňovací otázky vycházejí z Mathesiusovy teze,[3] že rématem doplňovací otázky je tázací zájmeno (to v otázce zastupuje nový element); ostatní prvky otázky jsou podle Mathesiuse jejím tématem. Trávníček naopak považuje tázací slovo za psychologický podmět otázky.[4] S takovým pojetím nesouhlasí Daneš: domnívá se, že rématem doplňovací otázky může být jak tázací zájmeno, tak i jiný prvek věty.[5] Rozdíl ilustruje dvojicemi (s. 66): Chystáme se jeti do Prahy. Kdy (tam) pojedete? Zítra pojedu do Prahy. Kdy pojedete do Brna? (réma tu vyznačujeme proloženě). Vztahem mezi intonačním centrem otázky a jejím obsahovým jádrem se zabývá H. Křížková-Běličová.[6] V podstatě se přiklání k Mathesiusovu chápání tázacího slova jako rématu, i když je nepovažuje za jediný element rématu:[7] dochází pro češtinu k závěru, že „je část následující za slovesem, resp. i ležící mezi TZ (tj. tázacím zájmenem, pozn. E. H.) a slovesem, tématem, kdežto sloveso a TZ patří k složce jádrové“ (druhá z cit. prací v pozn. 6, s. 255). Jak však vyplývá z jejího rozboru příkladů, neztotožňuje pojem „jádra“ s pojmem „kontextově nezapojený“ (nebo „nový“): když srovnává otázky jako Kdy jedete letos NA DOVOLENOU? Prosím vás, kudy se dostanu nejlépe NA NÁDRAŽÍ? (zde i v dalších příkladech velká písmena vyznačují intonační centrum věty) s otázkami [301]Kdy jedete na dovolenou LETOS? Kudy se dostanu na nádraží NEJLÉPE?, poznamenává, že zatímco v prvních případech i ostatní členy otázky (kromě tázacího slova) označují prvky, o kterých se v předcházejícím kontextu nemluvilo nebo které nejsou dostatečně známy ze situace (otázky mohou zahajovat dialog), ve druhé skupině je pořadí prvků kontextově vázáno, otázky nemohou např. zahajovat dialog.[8] Rozborem aktuálního členění otázky se intenzívně zabývá i J. Firbas.[9] Vidí možnost jisté kombinace obou stanovisek v tom, že upozorňuje na nutnost při rozboru otázky brát v úvahu dvě hlediska: hledisko mluvčího (tazatele) a hledisko posluchače. Vztah mezi oběma se podle Firbase liší podle toho, zda jde o oznamovací větu nebo o otázku: tazatel nechce sdělit posluchači nějakou novou informaci, ale naopak chce informaci od posluchače získat. Prvkem, který vyjadřuje tuto snahu tazatele, je právě tázací zájmeno; ostatní prvky věty vyjadřují pojmy tazateli známé. Ovšem zdaleka ne všechny tyto prvky jsou stejně důležité i pro posluchače; tazatel mu musí naznačit, z jakého úhlu má přistupovat k otázce, a právě tento úhel je nový. Nejdůležitějším indikátorem tohoto úhlu je bezesporu intonace. Firbas vychází z toho, že intonační centrum věty (i věty tázací) je umístěno na výraze, který je nositelem nejvyššího stupně výpovědní dynamičnosti; protože v doplňovací otázce tázací slovo nemusí být vždy nositelem intonačního centra, dochází tak Firbas k stanovisku odlišnému od Mathesiusova (a tedy i od Křížkové-Běličové, na jejíž stať z r. 1972 ve druhé části své studie Firbas odpovídá) a zjišťuje, kdy je intonační centrum otázky na tázacím slově a kdy na jiném členu věty. Zavádí pojem „réma mluvčího“ (tj. informace mluvčímu neznámá), které je vždy vyjádřeno jediným prvkem, a to tázacím slovem, a odlišuje jej od toho, co má být „ohniskem“ pro posluchače: prostředkem vyjádření této funkce „ohniska“ je umístění intonačního centra otázky.[10] Podle Firbase je shoda mezi umístěním intonačního centra a „ohniskem“ hierarchicky výše než shoda mezi místem intonačního centra a tázacím slovem. Proto považuje prvek, který vyjadřuje „ohnisko“ (posluchače), za vlastní réma otázky. Rématem doplňovací otázky je tedy podle Firbase tázací slovo tehdy, je-li zároveň prvkem s nejvyšším stupněm výpovědní dynamičnosti, tj. je-li vlastním rématem otázky. Je tomu tak vždy, je-li celá zbývající část otázky (kromě tázacího slova) kontextově zapojena, v ostatních případech může být intonační centrum na tázacím slově pouze tehdy, je-li toto tázací slovo vlastním rématem nebo je-li funkce „ohniska“ (tj. rématu otázky) adekvátně signalizována jiným prostředkem.

1.2 V uvedené diskusi autoři vycházeli výhradně z rozboru přímých otázek. Nebude v této souvislosti bez zajímavosti všimnout si doplňovacích otázek nepřímých a pokusit se k řešení sporných bodů přispět tím, co už je známo o aktuálním členění uvnitř oznamovacího souvětí, které nepřímou otázku zahrnuje.

Jak ukázaly práce o aktuálním členění oznamovacích vět, není obtížné najít pří[302]klady, kdy dvě věty lišící se pouze svým aktuálním členěním se liší též svým významem. Tak např. věty Mnoho badatelů se zabývá alespoň dvěma PROBLÉMY a Alespoň dvěma problémy se zabývá mnoho BADATELŮ mají různé pravdivostní podmínky, a tedy nejsou synonymní. Zapustíme-li uvedené věty jako součást nepřímé otázky do nepřímé řeči, významový rozdíl se neztratí: Chtěl vědět, proč se mnoho badatelů zabývá alespoň dvěma PROBLÉMY na rozdíl od Chtěl vědět, proč se alespoň dvěma problémy zabývá mnoho BADATELŮ. (Ve všech uváděných příkladech předpokládáme normální intonaci s intonačním centrem na konci věty, jak je to vyznačeno velkými písmeny.) Většina takových příkladů zahrnuje tím či oním způsobem kvantifikátory; bylo však ukázáno, že lze podobný významový rozdíl zjistit i v příkladech bez zjevné kvantifikace.[11] Např. větu Česky se mluví na MORAVĚ nebudeme pravděpodobně v daném světě považovat za pravdivou (posluchač může namítnout, že česky se mluví (hlavně, převážně) jinde než na Moravě, jde o případ tzv. vyčerpávajícího seznamu v rématu, jak o něm píše S. Kuno[12]), zatímco větu Na Moravě se mluví ČESKY přijmeme zřejmě bez námitek. Zapustíme-li obdobné věty jako nepřímé doplňovací otázky do uvozující věty hlavní, uvedený významový rozdíl se neztratí: např. věta Petr se ptal Ivana, odkdy se česky mluví NA MORAVĚ ukazuje, že buď Petr nemá dostatečné znalosti, nebo že si chce z Ivana udělat žert; řekneme-li však, že Petr se ptal Ivana, odkdy se na Moravě mluví ČESKY, pak Petrova otázka má smysl.

Je běžně přijatou praxí ve studiích o aktuálním členění věty aplikovat obdobné postupy jak pro hlavní klauze, tak pro klauze závislé.[13] Nevidíme důvodu, proč by právě nepřímá doplňovací otázka měla činit výjimku. Podobně tedy jako jsme srovnávali klauzi Češi žijí na MORAVĚ s větou Ptal se Ivana, odkdy Češi žijí na MORAVĚ, je možné srovnávat také odpovídající otázku nepřímou s doplňovací otázkou přímou, a dojdeme k podobným výsledkům: otázka Odkdy čte málo lidí mnoho KNIH? nebo Proč hovořil Karel s málo dívkami o mnoha PROBLÉMECH? má zřejmě i z hlediska aktuálního členění obdobnou strukturu jako nepřímá otázka v souvětí Chtěl vědět, odkdy čte málo lidí mnoho KNIH nebo Ptal se, proč hovořil Karel s málo dívkami o mnoha PROBLÉMECH a tázací zájmeno by se jistě nepovažovalo (pokud věty mají normální intonaci) za vlastní réma. Domníváme se, že tyto úvahy jsou dalším dokladem pro Danešovu a Firbasovu tezi, že tázací zájmeno nemusí vždy fungovat jako vlastní jádro doplňovací otázky. Další problémy aktuálního členění doplňovací otázky jsou ovšem spojeny především s tím, že slovosledné postavení tázacího slova je gramaticky vázáno, takže není přímo určeno jeho stupněm výpovědní dynamičnosti.

1.3 Pokusili jsme se analyzovat uvedeným způsobem, s pomocí nepřímých otázek, různé typy přímé otázky doplňovací, a dospěli jsme k těmto závěrům:

Počítáme-li pro jednoduchost pouze s případy, kdy slovosledné pořadí doplnění slovesa (každé doplnění chápeme zjednodušeně jako celek, nečleněný dále, pokud jde o kontextové zapojení jednotlivých jeho prvků) odpovídá pořadí členů podle výpovědní dynamičnosti (pojímané jako uspořádání prvků sémantického zápisu věty, tj. jako tzv. hloubkový slovosled, na rozdíl od tzv. systémového uspořádání, srov. pozn. 14), s výjimkou gramaticky pevného postavení tázacího slova na začátku [303]otázky, mohou nastat dvě možnosti: intonační centrum je (1) na poslední lexikální jednotce otázky nebo (2) na tázacím slovu (tj. necháváme stranou příznakové umístění centra jiné než to, které se dotýká tázacího slova). Přitom počítáme obecně s tím, že v prvém z uvedených případů může tázací slovo stát ve stupnici výpovědní dynamičnosti na kterémkoli místě kromě na místě vlastního ohniska; do počáteční pozice v povrchovém slovosledu doplňovací otázky je přemístěno obligatorním pravidlem při převádění sémantického zápisu věty na její povrchovou podobu. Schematicky tedy lze zachytit sémantický zápis

AtkAtm V(t) AjAn,

kde Atk Atm jsou doplnění slovesa kontextově zapojená, V je sloveso (je-li kontextově zapojené, má vrchní index t), An je vlastní ohnisko otázky, a spodní indexy jsou pořadová čísla doplnění slovesa v systémovém uspořádání s konatelem jako nejméně závažným majícím index 1.[14] V prvém z uvažovaných případů může tázací slovo Q stát na místě kteréhokoli prvku Ai, kde i n; ve druhém pak Q stojí na místě An.

Pokud jde o umístění hranice kontextového zapojení,[15] lze pro typ (1) počítat v podstatě se stejným pravidlem jako pro věty oznamovací: hranici kontextového zapojení lze klást mezi takové dva členy Ai a Aj, kde Ai předchází (ve stupnici výpovědní dynamičnosti) Aj, i je menší než j a všechny členy následující za Aj mají index postupně rostoucí od j do n (tj. AjAn, kde An je vlastní ohnisko otázky).

Podobně i pro typ (2) lze počítat s pravidlem obdobným jako pro oznamovací věty, v nichž je intonační centrum jinde než na posledním členu věty; domníváme se, že v takových větách patří všechny členy následující za intonačním centrem ke kontextově zapojené části věty. To by pro tázací větu s intonačním centrem na tázacím slovu znamenalo, že tázací slovo je tu jediným prvkem ohniska, tj. jediným kontextově nezapojeným členem.[16]

Pokud jde o stupnici výpovědní dynamičnosti, platí tu podle našeho názoru rovněž obdobné úvahy jako u oznamovacích vět: pořadí v ohnisku odpovídá systémovému uspořádání prvků, pořadí v tématu (kontextově zapojené části) pak stupni aktivovanosti prvku v „zásobě informací“ společných mluvčímu a posluchači (srov. práce uvedené výše v pozn. 14).

Vedle uvedených dvou možností umístění intonačního centra v doplňovací otázce je však ještě třeba počítat s případem intonačního vyznačení dvou členů otázky (podobně jako s tím např. pro anglickou oznamovací větu počítá v souhlase s Bolingerem Jackendoff),[17] tázacího slova a posledního členu otázky. Není jednoduché rozhodnout, zda (kdy) v takovém případě jde o dvě části ohniska, oddělené dalšími prvky tázací věty, nebo zda (kdy) jde o kontrast na jednom z intonačně zvýrazněných prvků; nebyla dosud vypracována kritéria pro to, který ze zvýrazněných prvků doplňovací otázky stojí v kontrastu (jako tzv. kontrastivní téma) a který je částí ohniska.

1.4 Pro zachycení uvedených závěrů o umístění hranice kontextového zapojení a o rozložení výpovědní dynamičnosti v doplňovacích otázkách zkoumaných typů lze využít prostředků funkčního generativního popisu, a to takto:

[304]Sémantický zápis doplňovací otázky bude generován na základě stejného aparátu jako sémantické zápisy oznamovacích vět, s tím rozdílem, že (1) u řídícího slovesa bude zapsán záznam o modalitě otázky a (2) na místě některého doplnění slovesa bude generován prvek Q. Překladovými složkami, převádějícími tento zápis na povrchovou podobu doplňovací otázky, bude zajištěno mj. přemístění prvku Q na začátek otázky a jeho převedení do příslušného tvaru tázacího slova, a to i s jeho intonací (tj. bylo-li vlastním jádrem, bude nositelem intonačního centra).

2.1 V našem dosavadním výkladu jsme uváděli ve vztah tázací větu s předcházejícím kontextem, popř. s odpovídajícím tvrzením. Zajímavé však bude sledovat též vztah tázací věty a příslušné odpovědi.

2.11 Už sám pojem „příslušná odpověď“ nutně vyžaduje upřesňující vymezení, jak o tom svědčí dnes již četná literatura v oblasti logické i lingvistické sémantiky. Autoři vesměs pracují s určitou hierarchií: z výlučně logicky zaměřených autorů např. Belnap[18] liší odpovědi (answer) od replik (reply), jež jsou předmětem pragmatické analýzy otázek; u odpovědí rozlišuje odpovědi přímé (podávající právě jen tu informaci, která je nutná), úplné (podávající ještě nějakou informaci navíc), částečné (na ot. Vezme si Jan Adu nebo Lukrecii nebo si vezme nějakou plavovlasou zpěvačku? je částečnou odpovědí Vezme si plavovlásku), vylučující (Bude to Ada), opravující (Nevezme si plavovlásku), a tzv. čtvrtého typu (Určitě si nevezme Adu). Katz[19] rozlišuje možnou odpověď (která ovšem musí dávat informaci navíc proti té, která je obsažena v otázce samé), popř. odmítnutí otázky (obsahující popření některé z presupozic otázky) a výraz nevědomosti (např. odpověď Nevím).

Z lingvistických prací se tu např. můžeme zmínit o Rohrerově[20] rozlišování mezi odpovědí (Antwort), kam zahrnuje v podstatě každou přímou jazykovou reakci tázaného na otázku, a replikou, tj. takovou reakcí, která je předurčena jistým způsobem gramatickou strukturou otázky a která přijímá presupozice otázky a odpovídá na „cíl“ otázky (u zjišťovacích otázek odpovídá cíl nejdynamičtějšímu prvku otázky, tj. je vlastním ohniskem, u doplňovacích je cílem tázací zájmeno).

Z formálních rozborů vztahů mezi otázkou a odpovědí je třeba se ještě zmínit o stati Keenanově a Hullově:[21] autoři rozlišují logické odpovědi (na otázku Které studenty pozvala Marie na večírek? je logickou odpovědí např. Viktora nebo Ty, kteří složili zkoušku) a přirozené odpovědi (např. pro uvedený příklad Nevím nebo Starej se o sebe! nebo Na jaký večírek?). „Logickou“ odpovědí na uvedenou otázku by však nebyla odpověď Žádné studenty nepozvala, protože tím by se porušily presupozice otázky (k nimž pro uvedený případ patří, že Marie pozvala na večírek nějaké studenty), jež musí každá odpověď s otázkou sdílet. Logické odpovědi pak autoři ještě třídí na pravdivé odpovědi (sem patří např. odpověď Janu na otázku Koho Marie pozvala? — v situaci, kdy Jana je jen jednou z několika pozvaných), úplně pravdivou odpověď (Koho Marie pozvala? Pouze Janu — ovšem v jiné situaci), informativní odpověď (na otázku Které studenty Marie pozvala? by odpověď Všechny studenty, které pozvala nebyla informativní, srov. výše u Katze tzv. vytáčku).

Pokud jde o podmínku, že logická odpověď musí sdílet presupozice otázky, poznamenejme jen, že není zcela jasné, jak vymezit pojem presupozice otázky: Kritéria negace (pro presupozice obecně přijímaného) tu nelze přímo použít, a jiné podobné operativní kritérium zatím není obecně přijato. V Keenanově a Hullově stati jsou [305]presupozice otázky definovány pouze na základě příslušných „logických odpovědí“,[22] a není např. předem jasné, zda záporné zájmeno Nikdo (jako odpověď na otázku Kdo přišel?) lze považovat též za logickou odpověď.[23] Domníváme se, že z lingvistického hlediska je tu důležité, že dvě doplňovací otázky, které se liší pouze aktuálním členěním, např. (1) (a) a (1) (b), se zřejmě liší i co do intuitivní přijatelnosti odpovědi:

(1) (a) Kdo na přednášku PŘIŠEL?

     (b) KDO přišel na přednášku?

(2)      Nikdo.

Zdá se nám, že věta (2) může být daleko oprávněněji charakterizována jako porušení presupozic otázky (1) (b) než (1) (a); podobně je tomu i v jiných dvojicích příkladů.[24] Tento rozdíl lze stěží vysvětlit jinak než poukazem na to, že prvky tématu (kontextově zapojené části věty) jsou vždy v jistém smyslu „presuponovány“,[25] zatímco prvky v ohnisku patří často k tzv. alegacím (kromě určitých substantivních frází nebo doplnění tzv. faktových sloves).[26]

Zdá se, že přísně formální přístup k logické struktuře má některé důsledky, které jsou pro popis přirozeného jazyka nežádoucí, zvláště máme-li na zřeteli využití výsledků lingvistické analýzy v některých aplikacích, jako je např. v současné době rostoucí zájem o konstrukci dialogových systémů pro komunikaci člověka se strojem. Domníváme se, že je přinejmenším třeba rozšířit pojem „příslušná odpověď“ i na odpovědi vyjádřené záporným zájmenem; pro dialogové systémy pak bude ještě třeba počítat i s odpovědí Nevím.

2.12 Máme za to, že struktura odpovědi je přinejmenším ve dvou bodech zakotvena dosti zřetelně a pevně ve struktuře otázky. Především je ze struktury otázky jasné, že nositelem nejvyššího stupně výpovědní dynamičnosti bude ten člen odpovědi, který v ní odpovídá tázacímu zájmenu (a to bez ohledu na to, kde je intonační centrum otázky):[27] Kdo přišel POZDĚ? KDO přišel pozdě? Pozdě přišel HONZA nebo HONZA přišel pozdě, popř. jen HONZA; Kam pojedete na dovolenou LETOS? KAM pojedete na dovolenou letos? Letos pojedeme DO BULHARSKA. Podobně, i když tu mají svou úlohu ještě další činitelé, aktuálnímu členění otázky zpravidla odpovídá určitým způsobem i druhý krajní bod stupnice výpovědní dynamičnosti, [306]totiž prvek s jejím nejnižším stupněm: je to právě ten člen, který odpovídá nositeli intonačního centra otázky: Kdy řekl Jirka mamince O VÝLETĚ? O výletě řekl Jirka mamince VČERA. — Kdy řekl JIRKA mamince o výletě? Jirka řekl mamince o výletě VČERA. Jak naše příklady ukazují, může tu být intonace normální i vytýkavá čili kontrastní (v Danešově terminologii, viz jeho práce cit. v pozn. 5). Uvádíme tu jen jednu z několika možných realizací významové struktury dané otázky (např. vedle Kdy řekl Jirka MAMINCE o výletě? by bylo jistě možné, a zřejmě i přirozenější přesunout intonační centrum na konec otázky, tedy Kdy řekl Jirka o výletě MAMINCE? apod.). Povrchový slovosled otázky tu ovšem nemá významnou úlohu, jen ve spojení s intonací (a ve vztahu ke sdělné závažnosti). Počáteční pozice prvku odpovědi, který byl vlastním ohniskem otázky, souvisí s jistým kontrastním chápáním takového členu, tedy tím, co se v pracích o aktuálním členění věty někdy chápe jako kontrastní téma (srov. o. c. v pozn. 1, zejm. § 3.4). Ovšem bezpečnější vymezení funkční platnosti počátečního postavení takového prvku předpokládá soustavnější zkoumání jednotlivých stupňů výpovědní dynamičnosti uvnitř kontextově zapojené části věty; jak ukázal P. Sgall (o. c. v pozn. 14, zejm. s. 207n.), mají tu svůj význam faktory jazykové i kontextové.[28]

2.2 K tomu, aby bylo možno stanovit rozložení stupňů výpovědní dynamičnosti ve větě, pracují někteří autoři s tzv. otázkovou metodou.[29] I když šlo vesměs o práce, které neztrácejí ze zřetele různé možnosti intonačního ztvárnění věty, nenacházíme v nich zmínky o možnosti různých přízvukových a intonačních poměrů v otázkách, které mají sloužit jako kritérium pro stanovení aktuálního členění příslušných vět oznamovacích. Nabízí se tedy otázka, zda hlubší rozbor aktuálního členění tázacích vět nevede k některým omezením, pokud jde o možnosti užití otázkové metody jako zmíněného operativního kritéria. Domníváme se, že výše uvedené poznámky umožňují přesněji vymezit, jak je třeba s touto metodou pracovat. Ukázali jsme, že existuje řada argumentů pro to, abychom v tázací větě pracovali se stejným pojetím stupňů výpovědní dynamičnosti i sdělné závažnosti, jak s nimi pracujeme při analýze vět oznamovacích, především že prvkem otázky, který nese nejvyšší stupeň výpovědní dynamičnosti, je ten prvek, který je nositelem intonačního centra otázky.

Uplatňování tzv. otázkové metody spočívá v podstatě na srovnávání, které prvky se vyskytují jak v otázce, tak v odpovědi na tuto otázku; takové prvky pak vystupují v odpovědi jako kontextově zapojené (tematické). V tomto smyslu nemá při určování kontextově zapojených prvků věty aktuální členění otázky žádný význam. Některé naše úvahy však naznačují, že by bylo možno využít otázkové metody ještě dále: uvažovat totiž navíc rozložení stupňů výpovědní dynamičnosti v otázce a na základě toho pak určovat pořadí prvků v kontextově zapojené části odpovědi na tuto otázku. V tomto směru jsme tu však mohli naznačit jen některé možnosti dalšího zkoumání; pro přesnější vymezení platnosti takového kritéria bude ovšem ještě [307]třeba podrobnějších empirických výzkumů, které se neobejdou bez důkladného zkoumání fonetického a fonologického.

 

R É S U M É

Wh-Questions and Answers with Regard to Topic and Focus

The approach of Functional Generative Description is found useful in the analysis of the topic and focus of wh-questions and the corresponding answers. An examination of different views of Czech authors as well as of the analyses given by Keenan and Hull, Katz, Petöfi and others corroborates the standpoint of Daneš and Firbas. It is attempted to show that the topic and focus structure of the answer is determined in several points by that of the question. The validity of the question test as an operative criterion for the determination of topic and focus is re-examined and confirmed.


[1] Jsme si vědomi, že tu vedle sebe klademe označení nikoli vždy synonymní; k některým rozdílům mezi uvedenými pojmy srov. např. P. Sgall - E. Hajičová - E. Benešová, Topic, Focus, and Generative Semantics, Kronberg / Taunus 1973, zejm. §§ 1.21, 1.23, 2.1, 2.4 a kap. 3; srov. též P. Sgall, Základ a jádro, nebo presupozice a ohnisko?, SaS 33, 1972, 160—164.

[2] Domníváme se, že podobně jako se liší terminologicky věta a výpověď (u Dokulila a Daneše výpověď a výpovědní událost), bylo by možné činit podobný rozdíl i mezi otázkou (odpovídající naší výpovědi, Dokulilově a Danešově výpovědní události) a tázací větou (odpovídající naší větě).

[3] V. Mathesius, Základní funkce pořádku slov v češtině, SaS 7, 1941, 169—180; přetištěno ve sb. Čeština a obecný jazykozpyt, Praha 1947, s. 327—352; týž, Ze srovnávacích studií slovosledných, ČMF 28, 1942, 181—190, 302—307.

[4] Fr. Trávníček, Mluvnice spisovné češtiny II, Praha 1951, s. 274.

[5] Fr. Daneš, Intonace otázky, NŘ 33, 1949, 62—68; viz též jeho knihu Intonace a věta ve spisovné češtině, Praha 1957, zejm. s. 81—82.

[6] H. Křížková, Tázací věta a některé problémy tzv. aktuálního (kontextového) členění, NŘ 51, 1968, 200—210; táž, Kontextové členění a typy tázacích vět v současných slovanských jazycích, Slavia 41, 1972, 241—262.

[7] Podobně soudí i M. Grepl, Emocionálně motivované aktualizace v syntaktické struktuře výpovědi, Brno 1967, s. 41.

[8] O neztotožňování pojmu „jádro“ a „nový prvek“ svědčí i autorčino pravidlo o postavení větného intonačního centra (VIC) v doplňovacích otázkách: „Není-li VIC na TZ, které je obsahovým jádrem otázky, je na některém slově té části otázky, která je vzhledem k předchozímu textu nebo situaci nová …“ (o. c., s. 255), srovnáme-li je s konstatováním uvedeným výše, že k jádrové složce otázky patří (pouze) tázací sloveso a sloveso.

[9] Viz již jeho starší stať Some Thoughts on the Function of Word Order in Old English and Modern English, SPFFBU A5, Brno 1957, s. 72—98; nejnověji pak jeho rozsáhlou studii Two Chapters on the Function of the Question in the Act of Communication (A Comparative Study in the English and the Slavonic Questions), Brno Studies in English [v tisku]; první část studie byla připravena v r. 1970 pro seminář o konstrukci komplexních gramatik konaný v Cambridgi (Mass.) a ve zkrácené formě otištěna pod názvem Funkcii voprosa v processe kommunikacii v čas. VJaz 1972, č. 2, s. 55—65.

[10] K tomu srov. M. A. K. Halliday, Notes on Transitivity and Theme in English II, Journal of Linguistics 3, 1967, 199—244, který dochází ke stanovisku, že ohniskem tázací věty bývá — stejně jako ve větách oznamovacích — poslední lexikální jednotka věty, ovšem u doplňovacích otázek může být zdůrazněno tázací slovo, a pak je ohniskem toto slovo (s. 210).

[11] Srov. tento příklad a řadu dalších v referátu P. Sgalla Zur Stellung der Thema-Rhema-Gliederung in der Sprachbeschreibung, předneseném na sympoziu o aktuálním členění větném, Mar. Lázně 1970, a publikovaném ve sb. Papers on Functional Sentence Perspective (red. Fr. Daneš), Praha 1974, s. 54—74.

[12] S. Kuno, The Structure of the Japanese Language, Cambridge (Mass.) 1973.

[13] Připomeňme tu např. práci A. Svobody The Hierarchy of Communicative Units and Fields as Illustrated by English Attributive Constructions, Brno Studies in English 7, Brno 1968, s. 49—101; pracujeme tak při zachycení aktuálního členění ve složitějších souvětích i ve funkčním generativním popisu.

[14] Ke stupnici systémového uspořádání srov. Sgallovu stať Kontextové zapojení a otázková metoda, SaS 34, 1973, 202—211.

[15] K pojmu kontextového zapojení srov. stať P. Sgalla, cit. v pozn. 14.

[16] K této hypotéze pro oznamovací věty srov. stať E. Hajičové a P. Sgalla Topic and Focus in Transformational Grammar, Papers in Linguistics 8, 1975, s. 3—58. — Pro tázací věty však bude třeba dále zkoumat, zda platnost tohoto pravidla není omezena jistými podmínkami, protože gramaticky vázané počáteční postavení tázacího slova tu omezuje možnost předsunout další kontextově nezapojené prvky před vlastní ohnisko.

[17] R. S. Jackendoff, Semantic Interpretation in Generative Grammar, Cambridge (Mass.) 1972, zejm. s. 258n.

[18] N. D. Belnap, Jr., An Analysis of Questions: Preliminary Report. TM — 1287/000/00, System Development Corporation, Santa Monica, California 1963.

[19] J. J. Katz, Semantic Theory, New York 1972, s. 210.

[20] Ch. Rohrer, Zur Theorie der Fragesätze, ve sb. D. Wunderlich (red.), Probleme und Fortschritte der Transformationsgrammatik, Mnichov 1971, s. 109—126.

[21] E. L. Keenan a R. D. Hull, The Logical Presuppositions of Questions and Answers, ve sb. J. S. Petöfi a D. Franck (red.), Präsuppositionen in Philosophie und Linguistik, Frankfurt a.M. 1973, s. 441—466.

[22] Podle jejich definice logická forma (věty) S „je logickou presupozicí otázky Q právě tehdy, jestliže pro každou odpověď A na Q je S logickým důsledkem dvojice ⟨Q, A⟩“, kde A je substantivní fráze, která v jiných přístupech by byla považována za (nevypustitelné) ohnisko odpovědi.

[23] Předpokládáme-li, že Nikdo je logickou odpovědí na otázku Kdo přišel? pak — při daném přístupu — vidíme, že věta Někdo přišel není presuponována danou otázkou, protože není logickým důsledkem dvojice ⟨Kdo přišel? Nikdo⟩; pouze předpokládáme-li a priori, že Nikdo nepatří k možným odpovědím na danou otázku, je věta Někdo přišel presuponována touto otázkou podle výše uvedené definice presupozice otázky.

[24] Často se předpokládá (i v některých českých studiích o aktuálním členění), že ve zjišťovacích otázkách se zjišťuje pravdivostní hodnota predikace, zatímco v doplňovacích otázkách je predikace presuponována. Rozbor příkladů však ukazuje, že predikace je presuponována právě tehdy, když je predikát v základu otázky (zjišťovací, např. Přišel HONZA?, i doplňovací, např. A co ti HONZA dal k svátku? Jaký druh VÍNA máš rád?), zatímco při predikátu rematickém se pravdivost predikace předem nepředpokládá (v otázce zjišťovací, např. Tatínek už PŘIŠEL?, ani doplňovací: Jaký druh vína máš RÁD? — s možnou odpovědí Žádný. Já přece vůbec nepiju víno.).

[25] Výrazu „je presuponován“ je tu užito spíše ve významu ‚patří k (aktivované) části universa promluvy‘ a ne ve významu ‚existuje‘.

[26] K pojmu alegace srov. E. Hajičová, Meaning, Presupposition, and Allegation, PhilolPrag 17, 1974, 18—25.

[27] K tomu srov. V. Mathesius, Řeč a sloh, ve sb. Čtení o jazyce a poesii, Praha 1942, s. 11—102, samostatně přetištěno Praha 1966, s. 54—55, který konstatuje, že ve větné odpovědi na otázku odpovídá jádro výpovědi právě tázacímu zájmenu nebo příslovci.

[28] Ve své studii ‘Modalität‘ und ‘topic-comment‘ in einer logisch-fundierten Textgrammatik (ve sb. Ö. Dahl, red., Topic and Comment, Contextual Boundness and Focus, Hamburk 1974, s. 95—140) ilustruje J. S. Petöfi rozdíl mezi větami jako MAX fliegt nach London. — MAX fliegt nach London. — MAX fliegt nach London (kde je velkými písmeny označen jeho „dosah modality“ a proložením kurzívy je vyznačena část věty, kterou bychom v naší terminologii nazvali „vlastní téma“) na pozadí tří tázacích vět, na něž jsou tyto věty odpovědí: WER fliegt nach London? Wer fliegt NACH LONDON? — Wer FLIEGT nach London? Autor ponechává svou ilustraci bez dalšího komentáře; domníváme se však, že jeho příklady podporují náš výklad o vztahu doplňovací otázky a příslušné odpovědi: MAX odpovídá tázacímu slovu (jako „dosah modality“ nebo ohnisko odpovědi) a proložené členy ohnisku otázky.

[29] K této metodě viz A. G. Hatcher, Syntax and the Sentence, Word 12, 1955, 234—250; Fr. Daneš, Typy tematických posloupností v textu, SaS 29, 1968, 125—141; L. Uhlířová, Kvantitativní rozbor věty a výpovědi v češtině, kand. dis. práce, Praha 1970; P. Sgall, Kontextové zapojení a otázková metoda, SaS 34, 1973, 202—211.

Slovo a slovesnost, volume 37 (1976), number 4, pp. 300-307

Previous Iva Nebeská: K negaci v souvětích příčinné povahy

Next Olga Müllerová: K tematické výstavbě nepřipravených mluvených dialogických projevů