Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Moravská varianta spisovné výslovnosti české (Příspěvek k diskusi)

Otto Malec

[Articles]

(pdf)

La variante orthoépique morave du tchèque littéraire

Česká věda filologická se dlouho téměř vůbec nezabývala spisovnou výslovností. Orthoepie, péče o spisovnou výslovnost, byla spíše jen věcí školy, která se snažila vymycovat výslovnost jednak zřejmě dialekticky zabarvenou, jednak úchylnou individuálně, vadnou. Ráz českého pravopisu, blízký fonetickému, dovoloval takový stav, neboť grafický obraz slov určuje zhruba výslovnost stejnou pro všechny příslušníky národa, pokud nemají nějakou vadu mluvy.

Teprve poslední dobou vzrůstá u nás odborný zájem o orthoepii. R. 1929 přednášel A. Frinta na sjezdu čs. profesorů o správné výslovnosti spisovné češtiny a slovenštiny.[1] R. 1932 ve sborníku Pražského linguistického kroužku „Spisovná čeština a jazyková kultura“ uveřejnil M. Weingart obšírnou stať „Zvuková kultura českého jazyka“, v níž snesl úvahy a podněty, týkající se spisovné výslovnosti, navázal též na práce starší a zasloužil se jistě o oživení otázky české orthoepie; nelze ovšem souhlasit se všemi jeho názory, hlavně proto, že se téměř napořád řídil svým osobním vkusem, třeba velmi vytříbeným; osobní vkus však může snadno svésti na scestí. Konečně r. 1935 vydal Frant. Trávníček spisek „Správná česká výslovnost“; je to kniha soustavná a vyčerpává své téma.[2] Několik menších poznámek přinesla též Naše řeč v posledních ročnících, ale jejich ostří zahrocené proti jiné výslovnosti než pražské, nejlépe ukazuje, jak není u nás dosud jasno ani v některých zásadních otázkách.

V tomto článku se proto snažím — vycházeje ze známého, ale ne vždy dosti ujasněného faktu, že v určitých mezích je spisovná výslovnost určována výslovností obecné (běžné) řeči a lze ji tíže regulovati než jiné stránky jazyka, — ukázati, jak právě s tímto faktem souvisí moravské varianty spisovné výslovnosti české. Pokusím se zde proto hlavní takové varianty stanoviti a vymeziti jejich místo a oprávnění ve spisovné výslovnosti. Napřed však uvedu alespoň dva příklady na souvislost výslovnosti spisovné a „obecné“ a určím, co myslím názvem „obecná (běžná) řeč“.

Slabika spisovně psaná (j. akus. zájmena 1. os. mě, město a p.) v běžné mluvě ve značné části Čech a Moravy se vyslovuje mňe. Tato výslovnost nebyla do nedávna v školských mluvnicích uznávána za spisovnou, nýbrž toliko za obecnou[3] a nazna[91]čovalo se, jako by se ve spisovném jazyce vyslovovalo zde ě (na př. v slově město) stejně jako v slově věrný.[4] Proto se někdy na školách žádala jen výslovnost mje, ale přes takovouto regulaci užívalo se znění obvyklého v převážné části běžné mluvy, beze všeho v projevech spisovných a užívá i dnes. Nyní i všichni teoretikové i školní mluvnice výslovnost mňe uznávají za spisovnou a jde jen o to, pokud lze připustiti dialektickou výslovnost mje (mi̯e) jako její variant.

Avšak i v těch případech, kde hláskové složení slov ve spisovném jazyce je jiné než v běžné mluvě a rozdíl ten je vyjádřen zřejmě v písmu, je souvislost obojí výslovnosti zcela zřejmá. Říká se na příklad dobrí mlíko, ale ve spisovných projevech dobré mléko, jak také píšeme. Poněvadž je tu rozdíl mezi zněním obecným a spisovným zřejmý, zdálo by se, že běžná výslovnost nemá na spisovnou vlivu; ve skutečnosti však toto spis. é vysloví každý Čech zcela stejně jako kterékoli jiné — nespisovné —, jež se vyskýtá v jeho běžné mluvě, na příklad v slovech péro, Jéžiš atd., a moravští Slováci, v jejichž nářečí se é zachovalo nezúžené, vyslovují tuto hlásku poněkud odchylně od ostatních příslušníků našeho národa, jak postřehl už Weingart v uv. čl., str. 194, totiž tak, jak vůbec zní v jejich nářečí.

Co rozumím názvem „obecná (běžná) řeč“? Zhruba v souhlase se spisy výše zde citovanými to, co pod názvem „obecný jazyk“ (obecná čeština) je přesněji vymezeno v Čs. vlastivědě III (1934, str. 86 n.). Podrobně bohužel dosud tento jazykový útvar, který je nesmírně důležitý, poněvadž je produktivní a působí na spisovnou řeč nejen po stránce výslovnosti, zpracován dosud nebyl. K obecně uznávanému jeho prameni v nářečí středočeském chci jen připomenout, že je patrně prosycen i různými prvky ostatních nářečí, třebaže se jejich odchylky v něm většinou stírají. Velmi neurčité jsou také údaje o teritoriálním rozšíření obecné češtiny: lze však i dnes říci, že se jí mluví po celých Čechách, zčásti i v městech západní Moravy, a kromě toho jí užívají Čechové z těchto oblastí též na Slovensku a v cizině.

Na Moravě se nářečí udržuje lépe a vývoj dosud nedospěl tak daleko jako v Čechách; přesto však již dnes odborníci, kteří se tou otázkou zabývali, souhlasně uznávají, že i zde ve větší nebo menší míře vzniká „obecný jazyk“. Tak Trávníček v uv. sp. 126 praví: „Začíná se vytvářeti hovorová čeština moravská, zejména v Brně“ a Havránek (v uv. sp. str. 87): „Podobný vývoj obecného jazyka mezi místními nářečími a spisovným jazykem je patrný na Moravě i ve Slezsku, ale jde jen o tendenci, která ještě nenabyla nikde tak určité formy ustáleného jazyka jako u obecné češtiny a omezuje se více jen individuálně na větší nebo menší stírání místních nářečních znaků se zachováváním jiných, zvláště v Brně. … Bude snad možno mluviti o moravském (brněnském) variantu obecné češtiny, jako hovorová forma spisovného jazyka má jasně vedle pražského zabarvení i zabarvení moravské (brněnské)“; Frinta mluví též o „amalgamu, vznikajícím nyní v Brně“ (v uved. Sborníku str. 142).[5] Tvoří se tedy na Moravě druhá varianta obecné češtiny; třebaže ještě ustálena není, i konglomerát, který zatím zastává její místo, po některých stránkách se již zřetelně odchyluje od obecné češtiny a ty rozdíly se projevují i ve výslovnosti spisovných projevů.

[92]Zcela snadno lze vysvětliti, jak se tento jazykový stav vytvořil. Moravští vzdělanci, když užívali a užívají, namnoze i v denním styku, téměř čistého spisovného jazyka anebo poslední dobou i obecné češtiny, přizpůsobují hlásky a tvary (i skladbu) spisovné normě, ale ponechávají si nevědomky některé zvláštnosti ve výslovnosti, které nejsou patrné při psaní; na ně nemá celkem vliv ani škola. Je to hlavně tendence vyslovovat zněle některé skupiny souhlásek, které se v Čechách[6] neasimilují anebo jsou neznělé; dále je uvádíme podrobněji.

Máme tedy dvojí podklad spisovné výslovnosti: v Čechách a na západní Moravě je to t. zv. obecná čeština, „koiné“ česká, na východě pak zčásti místní dialekty, zčásti „koiné“ moravská. A je proto vskutku dvojí výslovnost spisovná. Nejde ovšem přitom o různosti, které by se projevovaly v písmě: moravský řečník neřekne na př. řeťaz, nýbrž řetěz neřekne teho, nýbrž toho, pokud mluví vědomě spisovně. Jde o takové rozdíly ve fonetické realisaci (výslovnosti) jednotlivých hlásek nebo skupin hláskových, které se v písmu neprojevují. Tím se stává, že moravský řečník může při spisovném projevu mluvit češtinou mluvnicky i hláskoslovně bezvadnou, rovněž písemný zápis jeho projevu bude bez chyb, ale přece podle znění jeho slov každý pozná Moravana.

Nejednotnost spisovné výslovnosti v určitých mezích tedy prostě existuje a pro to, že toto rozrůznění je možné, svědčí nejlépe fakt, že až do poslední doby téměř nikomu nevadilo. Obtíže měli jen herci, pokud moravští herci vystupovali v Čechách nebo naopak, a obtíže ty vzrostly ve filmu a zvláště v rozhlase. Hlavně rozhlas učinil tuto otázku aktuální.

Proto ani postulát úplné jednotnosti není ovšem bez významu. Jistě bychom musili odmítati ve výslovnosti spisovné v úzkém smyslu slova (nikoli ve výslovnosti jen hovorové) takové zjevy, které by rušily samo jednotné složení hláskové.

Dále nelze připouštěti ani jako variant fonetické realisace (výslovnosti) to, co zní příslušníkům našeho národa cize — jako výslovnost nečeská nebo vadná. Zdálo by se snad, že je tato these zbytečná, ale není tomu tak. Jako doklad toho uvádím, že na př. Weingart (v uved. čl. na str. 209) byl by ochoten připustit i čípkové r, které se všeobecně považuje za vadu výslovnosti (Chlumský to správně odmítl ve své kritice v Naší řeči, 17, 1933, str. 169). Podobně bychom zavrhli jiné nečeské hlásky, jako nosovky, německé ö atd.

Některé hlásky se ovšem vyslovují na Moravě poněkud jinak než v Čechách, ať jde o běžnou mluvu či o projevy ve spisovném jazyce. Kdyby veřejnost česká nebo moravská pociťovala takovou výslovnost za chybnou, vadnou, kdyby se na př. posluchači moravského řečníka někde v Čechách pozastavovali nad ní nebo dokonce shledávali v ní něco úplně cizího, pak bychom musili takový stav považovat za nesprávný a hledat nápravu. Pokud mé zkušenosti sahají, celkem tomu tak není. Posluchači v Čechách buď nepostřehnou vůbec některé zvláštnosti moravské výslovnosti a její odchylky od své, anebo je sice postřehnou, ale přijímají ji jako variantu svého jazyka a nepovažují za nic cizího češtině. Co jsem řekl o Čechách, platí vice versa o Moravě, kde se výslovnost „česká“ přijímá jako samozřejmá.

Toto kriterium ovšem nemůže postačit samo při posuzování jazykových jevů, je příliš proměnlivé; někteří jednotlivci jsou totiž citlivější, ba mohou být i přepjatí, [93]takže jejich mínění bude přísnější než posluchačů ostatních. Kromě toho se každá odchylka dotkne větší měrou lidí vzdělaných nebo odborníků než prostého posluchače z lidu. (Někteří pražští filologové slyší moravské zvláštnosti přímo s nelibostí, jak lze souditi podle poznámek Naší řeči.)

Přece však je nutno u variantů výslovnosti skutečně existujících a bez odporu přijímaných zachovávati k nim alespoň jistou míru liberálnosti. Nelze vytyčovati striktní požadavek jednoty tehdy, když by měl hodnotu čistě fiktivní. A důsledná unifikace podle výslovnosti, založené jen na obecné češtině, zanedbávala by výslovnost moravskou, která je běžná alespoň na čtvrtině našeho jazykového území.

 

Přikročíme ke konkretním případům moravských variant spisovné výslovnosti; týkají se jednak výslovnosti jednotlivých hlásek, jednak jistých skupin hláskových.

K rozdílům ve výslovnosti jednotlivých hlásek náleží především to, že příslušníci našeho národa, pocházející z východní Moravy a ze Slezska, vyslovují dosud dvojí l, hlavně střední a tvrdé. (O hranicích toho jevu srov. v Čsl. vlastivědě III, str. 179n., jako příklady srov. hłuk, bił a pod.). A. Frinta ł zamítá, ani Weingart ani Trávníček se nezmiňují o existenci dvojího l; podle tohoto mlčení lze soudit, že rovněž uznávají ve spisovné řeči jediné l (střední). — Myslím však, že je přece nutno, abychom si povšimli i této otázky. Na velké většině našeho jazykového území v Čechách i na Moravě máme jen jedno l; dvojí l nacházíme jen ve zbytcích, čistě dialektických, a i tam, kde je, dnes je na ústupu.[7] Jako odchylka se pociťuje dvojí l, zvláště ł již v Brně; nepatří tedy nikterak do moravské „koiné“. Při posuzování dvojího l je tedy nutno přihlížeti k tomu, že se vymyká z rámce obecné výslovnosti české i jejího moravského variantu; proto jistě nepatří do výslovnosti spisovné a bylo by správné, aby se mu pečlivý řečník ve spisovných projevech vždy vyhýbal. Na druhé straně příslušníci nejvýchodnějších oblastí, kteří již odrostli škole, velmi těžko by se odnaučovali své výslovnosti, třebaže spisovné l střední není jim cizí. Faktické rozdíly mezi obojím l, které se v jejich jinak spisovné výslovnosti vyskýtají, nebývají velké ani tak markantní, aby rušily jako nečeské anebo nesnesitelné. Ovšem, pokud je posluchači postřehnou, pociťují je vždy právem jako dialektismy.

Druhý rozdíl ve výslovnosti jednotlivých hlásek se týká hlásky i; vyslovujeme ji všichni v různých posicích dvojím způsobem, jednak úžeji, na př. niti (čti ňiťi), jednak šíře, na př. nýty (čti níti). V zemi moravskoslezské v oblasti lašské, částečně i moravskoslovenské a hanácké jsou tyto diference o něco výraznější. Rozdíl mezi takovouto výslovností moravskou a západní je zcela jemný a průměrný posluchač ani jej nepostřehne; pokud lze jej postřehnouti, pociťuje se ovšem jako dialektismus.

 

Co se týče skupin hláskových, je především rozdíl ve výslovnosti slabiky mě. Vedle obecně české a spisovné výslovnosti mňe existuje i na Moravě, obdobně jako v Čechách, místy výslovnost mje; je běžná na Moravě střední a východní. Je sice charakteristická pro oblast východní, ale nelze ji řadit k rozdílům mezi výslovností českou a moravskou. Poněvadž se fakticky vyskytuje tato výslovnost mje jako variant jak v Čechách, tak na Moravě, bylo by bezúčelné nepřiznávati jí povahu [94]variantu spisovné výslovnosti a lze tedy souhlasiti s názorem Weingartovým i Trávníčkovým, kteří ji uznávají za variant spisovné výslovnosti. I Frinta ji právem hájí (Sborník, str. 144) proti Naší řeči (12, 191), ale jde daleko v tom, že jí dává přednost.

Mezi odchylky moravské spisovné výslovnosti nelze počítat ani to, že v ní často není ráz před samohláskou na začátku slov a v druhé části složenin, tedy do okna, sin i otec, poukáska, neumňel místo do ’okna atd …Weingart většinou zde žádá na spisovné výslovnosti ráz, ale Chlumský i Trávníček správně konstatují, že ráz ani v obecné češtině není vždy, a za správnou uznávají výslovnost s rázem i bez něho (na př. v americe i f ’americe). Poněvadž se i v západních oblastech vyslovuje někdy bez rázu, není nedostatek rázu jev charakteristický jen pro moravskou výslovnost, ale ovšem beze sporu je to jev prostě ve spisovné výslovnosti existující.

Frinta doporučuje ráz (Sborník 142) k vůli „nesplývavé výslovnosti předložkových pádů“ (f ’okně místo moravského vokně); myslím však, že pro pouhé „ohraničování slov“ nelze žádat od Čecha, který ráz neumí vyslovit, aby se mu přiučil.

 

Nyní přejdeme k nejmarkantnějšímu rozdílu mezi oběma větvemi spisovné výslovnosti. Jde o asimilace hlásek znělých a neznělých. Jak uvidíme dále, na Moravě se projevuje tendence vyslovovat skupiny souhlásek zněle, a to daleko nad míru obvyklou v Čechách, jak co do intensity znělého zabarvení, tak do rozšíření v různých hláskových skupinách

Značné rozdíly v asimilaci jsou podle toho, jde-li o ustálenou skupinu v jednom slově (pak bývá spodoba silnější) anebo o setkání souhlásek na hranicích dvou slov, náležejících k jednomu větnému celku a neoddělených pausou.

Asimilace postupná — dávající neznělou skupinu — je zastoupena jen skupinou sh na začátku slov, j. schledáňí, scháňejí, schoda, schromážďeňí, schrbeňí atd. Tato asimilace je rozšířena v češtině obecné i lidové v Čechách i na západní Moravě: (hranice srov. v Čs. vlastivědě III, 177). Na ostatním území převládla asimilace regresivní a tedy skupina znělá: zh. Proti připuštění této výslovnosti ve spisovném jazyce se stavějí J. Chlumský i J. Haller[8]; Weingart tuto artikulaci připouští jako variantu, Frinta jí dává přednost a rovněž Trávníček (str. 33); Trávníček hájí znění zh takto: je zřetelnější, neboť nemění kmenovou souhlásku slova jako artikulace v Čechách: hodil—schoďil, což vede často ke koincidenci různých slov: schoďil (schodil : shodil), schodi (shody i schody) a pod. a dále ukazuje na to, že i v Čechách se namnoze vyskytuje zh: zhоrа, zhúri, zhluk. K tomu lze připojiti ještě i to, že sh je jediná skupina (ve spisovné mluvě), která podléhá spodobě postupné. Je úplně isolována. Vývoj v Čechách šel tedy v tomto případě zcela výjimečně jiným směrem než v případech ostatních. Jde tedy o výjimku z celkové jazykové tendence a nebylo by jistě správné, kdyby se měla prohlásit za závaznou, tím spíše, že počet případů není velký. — Trávníček dokonce přímo zavrhuje s Frintou výslovnost sch, aspoň v těch případech, kde vzniká koincidence, takže tím zřetelnost trpí. Myslím však, že se ve větné souvislosti ihned pozná, co které slovo znamená a že nelze zavrhovat výslovnost sch, která je rozšířena na většině našeho jazykového území a je v obecné češtině. V tomto případě je, myslím, na místě značná liberálnost.

[95]O této trochu podružné věci, která je ovšem markantní, bylo tedy psáno velice mnoho, ale celkem, nehledíme-li k Trávníčkovi, bylo podáno málo důvodů a hlavně byla traktována zcela isolovaně, což nebylo správné.

Kromě skupiny sh se shodují obě větve ve zpětné asimilaci znělosti párových souhlásek. Vyslovujeme všichni zbor, svadba, združeňí, gdo, tuška, fšecko, jeste. Mezi výslovností českou a moravskou je však u skupiny znělé mírný rozdíl co do intensity medialisace. Ta je totiž na Moravě velmi silná, hlásky se tam tvoří silně zněle, až drsně, kdežto v Čechách slyšíme konsonanty s mírnější dávkou znělosti a po spodobě dokonce někdy jen hlásky spíše přechodné. Nejlépe to poznáme na с a č, jež Moravan radikálně medialisuje, na př. ve slovech leckdo — lezgdo, léčba — léžba. Proto si mluvčí ani posluchači na západě nejsou vědomi asimilace, ale zpozorují ji, slyší-li Moravana. Přesto nelze moravskou výslovnost považovat za nesprávnou a západní za vzornou, poněvadž jde jen o vyšší intensitu téhož jazykového jevu.

U skupiny neznělé vzniklé asimilací typu tuška, upozorňuji na to, že není zde asimilace vždy tak silná, jak se tvrdívá. Někdy má ve spisovném jazyce asimilovaná první hláska přece ještě jakési residuum znělosti, na př. ve slovech nechti, lepka; zvláště ve složených slovech se někdy projevuje snaha, aby se zachovala znělost poslední hlásky prvého komponentu a tím též jeho sémantická zřetelnost. Proto slýcháme na př. obsaďil, odstranil, odsouzen s hláskami přechodnými.

 

Promluvím dále o spodobě souhlásek na hranicích slov (o asimilaci mezislovní). Asimilace postupná vůbec není zde zastoupena, a to ani v případech s + h: říkáme na př. kuz husi. (Z toho ještě jasněji vysvítá, jak isolovaná je výslovnost sch.)

Zato případů spodoby zpětné je dosti a není v nich v zásadě rozdílu mezi Čechami a Moravou. Jen v Čechách je jí poněkud méně; mimo spojení s předložkami, jako na př. s předložkou k (g dubu, g botám) a kromě ustálených spojení, jako náz dva, tag buďiš, neznělá dosti odolává; bývá na př. čas budoucí, les dohořel (záleží ovšem mnoho na rozdělení paus), kdežto na Moravě bývá velmi často asimilace i v takovýchto neustálených spojeních, na př. z rúzníh dop, moz boží a pod.

Konečně lze i tu opakovati to, co jsem již řekl o medialisaci v jednom slově, že je totiž na Moravě opět mnohem silnější než v Čechách. Na západě slýcháme někdy jen hlásky přechodné, kdežto ve východní oblasti převládly hlásky zcela znělé.

Zvláštní je chování předložek z a od; u nich někdy ve spisovné výslovnosti nezaniká v případech asimilace znělost úplně (aby se nestaly nezřetelnými); zvláště u předl. z bývá celý pás hlásek přechodných, na př. co z toho máš (z/s), z pece (s nebo z/s), od soudu (d/t). — Co se týče pak předložky s, je zcela zřejmé, že, pokud se pojí s genitivem, splynula úplně s předložkou z a zní zněle, není-li asimilována; zato ve spojení s instr. soudím, že nelze její občasnou neznělou výslovnost — ovšem v případech, kde nejde prostě o asimilaci, j. s tebou — pokládati za pouhý školský zlozvyk; výslovnost s matkou, s velkou radosťí se ve spisovném jazyce stále ještě vyskýtá a nelze ji proto, myslím, prostě zavrhovati.

V asimilaci zpětné na hranicích slov jsou však také případy speciálně moravské: souhláska neznělá se mění ve znělou a znělá zůstává znělou před t. zv. znělými nepárovými a před samohláskami, na př. moz liďí, g voďe, g řece, sedíž a mlčíš, núž a vidlička. Zde v „české“ výslovnosti máme vesměs souhlásky neznělé (moc liďí atd.); tato [96]výslovnost neznělá sahá daleko do Moravy (hranice srov. v Čs. vlastivědě III, str. 173). Tento fakt i to, že neasimilovaná výslovnost nemůže býti ani ve východní oblasti nikomu zvlášť obtížná, neboť i tam je taková výslovnost uvnitř slov (na př. smíš, kmín, tma, clona atd.), ukazuje, že není důvodu, abychom znělou výslovnost takových skupin přijímali jako spisovnou; zamítá ji právem i Trávníček.

Rovněž jen dialektické jsou takové asimilace před nepárovou hláskou m i uvnitř slova v imperativech, j. čežme, plaďme, a v 1. os. plur. zme; jistě se právem zamítají.

 

Vidíme tedy, že varianty moravské spisovné výslovnosti jsou nečetné.


[1] Přednáška ta vyšla ve Sborníku přednášek prones. na I. sjezdu čs. prof. filosofie, filologie a historie 1929, str. 138n.

[2] Srov. o ní v I. roč. tohoto časopisu (1935) na str. 182n.

[3] Gebauer v Mluvnici české pro školy střední… I (1890) píše na str. 34: Slabika se mění u výslovnosti obecné ráda ve mně. (Opraveno je to teprve ve 3. vydání — Trávníčkově — Příruční mluvnice z r. 1925 a v 7. vyd. — Ertlově — mluvnice školské z. r. 1926.) — V Ertlově vydání Krátké mluvnice Gebauerovy čteme až do 10. vydání (do r. 1924) nesprávnou formulaci: „Skupiny hláskové a mně zní ve výslovnosti obecné skoro [proloženo zde] stejně“ (str. 10).

[4] Srov. Gebauer, Mluvnice česká … 1. (1890), str. 14 a jeho Krátkou mluvnici z r. 1894, str. 2.

[5] K tomu je třeba připomenout, že se v Brně neprojevují některé moravské zvláštnosti, které nacházíme ve východnější oblasti.

[6] Pod určení „v Čechách“ zahrnuji zde i nadále celou oblast „obecné češtiny“, tedy i západ Moravy.

[7] Srov. v Čsl. vlastivědě III., str. 99.

[8] Srov. Listy filog. 63, 1936, 169 a Naši řeč 20, 1936, 6.

Slovo a slovesnost, volume 4 (1938), number 2, pp. 90-96

Previous Vojtěch Jirát: Obrozenské překlady Mozartova Dona Juana (1. Překlad Macháčkův)

Next René Wellek: Vývoj anglické literární historie