Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Fonologie francouzštiny

André Martinet

[Discussion]

(pdf)

La phonologie du français

Kniha G. GOUGENHEIMA, „Éléments de phonologie Française“ (Publications de la Faculté des lettres de l’Université de Strassbourg, 1935, 136 str.) nám poskytuje první úplný fonologický obraz francouzského jazyka. Byl to úkol obtížný: bylo již častěji upozorněno na to, jak těžce se dají zvuková fakta angličtiny a franštiny zařadit do schemat, určených fonologií; zvláště to platí o franštině. Tento starý kulturní jazyk pohltil četné dialekty a zakotvil jako normální a jediná řeč většiny Francouzů, aniž přitom odstranil všechny zvukové odstíny, které často odrážejí jisté zvláštnosti zmizelých lokálních nářečí. Paříž je většinou obydlena lidmi venkovského původu, kteří se zbavili jen nejnápadnějších zvukových prvků své lokální mluvy, a proto se tu neustálila orthoepická norma, která by vyvážila mezerovitost pravopisu nezbytnou v těchto otázkách. Není tedy jednotná správná výslovnost franštiny, nýbrž je takových správných výslovností více a každá z nich poskytuje zvláštní fonologickou strukturu. Ovšem nevyhnutelné potřeby kolektivního života přiučili Francouze tomu, že existují takové fonologické rozdíly, které sice je záhodno zachovávat, ne však žádati a vyhledávati u jiných: autor by se varoval vyslovovat les se stejnou samohláskou jako lait, ale teprve po přečtení orthoepických prací si všiml, že mnozí vyslovují obě slova stejně; mnozí Francouzi, kteří dbají rozdílu mezi zdvojeným m (grammaire) а prostým (amer), nikdy si nepovšimli, že jiní užívají zdvojených souhlásek jen na slovním švu a v jistých formách futura. U všech těchto Francouzů, kteří fakticky mluví tak rozličně, lze tedy pozorovat společné fonologické povědomí na základě bezděčné vzájemné snášenlivosti. Pracovat na fonologii franštiny znamená v podstatě zhodnotit to, co je společného u všech těch Francouzů, jimž nelze nepřiznat, že mluví správně, a vymezit tyto prvky proti všemu tomu, co je sice přípustné, ale je individuální anebo aspoň nenáleží celému kolektivu.

K tomu povětšině směřoval Gougenheim; zvláště charakteristické jsou po této stránce jeho tabulky samohlásek na str. 17 a 18: první je dosti souhrnná, ale přijatelná pro všecky Francouze, a to dokonce i pro Francouze jižní; druhá, zevrubnější, představuje fonologické zvyklosti značné části mluvících (také Gougenheimovy a mé), které však nelze bráti za jediné přípustné vlastnosti správné franštiny.

Méně zřetelně vymezil autor tendence obecně francouzské fonologie v otázce neslabičných samohlásek: ponecháme-li stranou neslabičné po samohlásce, které je samostatným fonématem, zbytečně komplikuje fakta a mate je, stanoví-li Gougenheim na str. 29 korelaci samohlásek slabičných a neslabičných; nelze klásti do jedné řady slova na -oi, -ois, -oit atd. a formy minulého času na -oua, které náležejí již jedině do psaného jazyka a které lze morfologicky členiti (lou-a, trou-a, dou-a atd.); tvary slovesa ouir, které bývají kladeny proti slovu oui, jsou ve skutečnosti v normální mluvě jednoslabičné a takové výrazy, jako c’est inoui, par oui-dire mají zpravidla ve výslovnosti tři slabiky; protiklad boa|bois sem nepatří a domnělé protiklady i slabičného a neslabičného jednak nemají obecnou platnost, jednak i tam, kde existují, jsou spíše protikladem ii̯|: scions se vyslovuje buď stejně jako Sion anebo dvojslabičně, ale pak s ii̯, jak si dobře uvědomují děti, když zpívají: Sci-ions du bois, Pour la mère Nicolas…

Lze sice chváliti snahu autorovu všímati si stylistických variací v užívání e muet a sta[112]novit jejich hierarchii, ale zapomíná i tu (37 n.) na fakt nejpodstatnější, že totiž e muet není fonématem normálního jazyka a jedinou funkcí této hlásky je usnadňovati výslovnost příliš složitých souhláskových skupin. Bylo by možno mluviti o podmínkách, za nichž se takové e muet uplatňuje, ale fonologická příručka lehce může tuto otázku pominout. Ani autor nepřikládá velkou váhu svým protikladům tvarů skoro homonymních, z nichž jedny mají e muet, druhé nikoli (39). Tyto protiklady by byly velice závažné, kdyby byly skutečně stálé, ale byl jsem na př. několikrát svědkem toho, že slovo l’ablette bylo pochopeno jako la belette; protiklady typu fonderions|fondrions je snadné rozlišovat fonologicky i bez pomoci e muet: fondrions se nevyslovuje fõdriõ, jak píše Gougenheim, nýbrž fõdrii̯õ, a fonologicky je tu protiklad (fõdriõ|fõdrii̯õ.)

Terminologie, které užívá autor, uchyluje se v některých věcech od obecně běžné, protože návrh standartní fonologické terminologie nepřihlížel ke všem zvláštnostem struktury takového jazyka, jako je francouzský. Setkává-li se francouzský fonolog vedle zřetelné dvojice ε|ε̄ s pouhými zbytky kvantitativních protikladů (ö|ȫ jen u některých mluvících), neví, zda má pojímat ε а ε̄ jako disjunktní fonémata anebo uznat pro franštinu kvantitativní korelaci. Autor sáhl k pojmu archifonématu, který zřetelně vysvětluje jistá francouzská fakta; ale neoddělil tento pojem od pojmu korelace a neuvedl jej v souvislost s pojmem neutralisace, a proto byl nucen stanovit korelační vztahy mezi všemi fonématy, které spojil do jednoho archifonématu; tak vedle korelace nasality se objevila korelace otevřenosti, korelace kvantitativní a korelace palatálnosti a velárnosti, obsahující jedině dvojici a|a. S druhé strany, protože nelze zahrnout do archifonémat skupiny samohlásek i-ü-u a e-ö-o, Gougenheim neuznává pro franštinu timbrovou korelaci; právem však nepovažuje za možné pojímat jako disjunkce protiklady typu i|ü anebo i|e, a proto stanoví dvě nové třídy protikladů: binární (na př. i|ü v vie|vue) a trojité (na př. a|e|i v gars|gai|gui); našly by se dokonce čtveré protiklady (na př. fat|fait|fée|fi), o nich však autor nemluví. Snad je zbytečné připomínat, že je velmi nebezpečné užívat slova korelace takovým způsobem, jak to činí Gougenheim. Aby existovala korelace, je nutně zapotřebí několika dvojic fonologických jednotek, navzájem se lišících nepřítomností a přítomností téhož zvukového znaku: tedy neprávem nalézá autor ve španělštině kvantitavní korelaci souhlásek, zatím co tam existuje jen isolovaná dvojice r|rr (na př. pero|perro). Idea kvantity je cizí kastilskému jazykovému povědomí; je to vidět již z toho, že přes fonetický stav věci Španělové nepojímají rr jako zdvojenou nebo dlouhou souhlásku, nýbrž jako zvláštní fonéma, jemuž poskytují místo i v písmu.

Zatím co pro samohlásky autor uznává korelace jedině v případech velice těsné fonologické příbuznosti, je mnohem povolnější v otázce souhlásek. Ve franštině se nerealisují archifonémata (p-b, t-d a k-g); nicméně autor uznává existenci znělostné korelace ale přitom zapomíná upozornit na velkou vzájemnou nezávislost obou členů v dvojicích znělých a neznělých souhlásek; avšak právě tato vlastnost ostře liší souhláskový systém dnešní franštiny od systému německého anebo českého. Binárním protikladům mezi závěrovými souhláskami s jedné strany a třenými s druhé, jak je stanoví autor na str. 47 n. (srov. 41), sotva něco reálně odpovídá ve francouzském jazykovém povědomí, a na př. š а k se mi zdají docela disjunktivními souhláskami.

Autor mluví na str. 44 n. o měkkostní korelaci souhlásek a klade proti sobě n a ň. Ani zde nelze mluvit o korelaci, neboť v dnešní franštině je tato dvojice osamocena. Nekladl bych ň proti n, nýbrž proti ni (foneticky ni̯). Nosové souhlásky v came, danne a cagne jsou v stejném vzájemném poměru; naproti tomu protiklad ň|ni je zcela zvláštního druhu: je mnoho Francouzů, kteří vyslovují stejně Rénier a régner, v obou případech říkají reňe. Že jejich ň se má však fonologicky interpretovat jako ni, je vidět z toho, že tíž lidé v slovech renseignement, dignement a p. vyslovují e muet (srov. 98), aby v skupině ni hláska i nenabyla slabikotvornosti postavením před souhláskou.

[113]Tři kapitoly jsou věnovány morfonologickým alternacím. Nepopírám význam morfonologických úvah, ale myslím, že je riskantní sbližovat seskupení fonémat, takto stanovená, s fonologickým tříděním. S morfonologií se může začíti až tehdy, když fonologické problémy jsou zcela rozřešeny. Nelze ji nikterak považovati za kapitolu fonologie. Snad nejvážnější výtka Gougenheimovi týká se právě toho, že v jeho knize nejsou náležitě zřetelně rozhraničeny s jedné strany ty protiklady a ty základní a stálé tendence, které tvoří systém a jsou předmětem fonologie, a s druhé strany episodická fakta a alternace specifické pro jednotlivé typy flexe, ba dokonce pro výslovnost jednotlivých slov: uvádějí-li se na str. 39 n. dva protiklady ü/ zvuková nula a u/ zvuková nula vzhledem k dvojí možné výslovnosti slov équestre, questeur, loquace, quasimodo a pod., není tu „mimofonologická variace“, totiž jinými slovy neutralisace, nýbrž prostě dvojí výslovnost, způsobená dvojznačností pravopisu. Stejně měnivost prvního s v kořenu slov persister, subsister, subside (42) jsou bez významu pro francouzskou fonologii (kritik vyslovuje subzister, ale subside s dvěma různými fonémy v stejném hláskovém okolí). Bohužel pravidelná fakta se téměř v celé knize prolínají s nahodilými.

Bylo by záhodné zřetelněji rozlišovat fonologii slovní a větnou. Nedostatek přesnosti v tomto bodu dovoluje na př. autorovi stanovit pro samohlásky korelaci tónové výšky a korelaci tónové síly (19), totiž připsat samohlásce to, co vlastně náleží slabice.

To, co je řečeno na konci svazku o struktuře slova, s radostí vítáme, a rovněž poznámky o funkčním zatížení jednotlivých strukturálních druhů jsou zajímavým pokusem. Snad by se měly přesněji rozlišovat dva druhy samohláskových začátků slov: vždyť i autor je si toho vlastně vědom (30), že tu jde o fonologický protiklad. A měl by tedy býti přesněji zaznamenán v tabulkách, následujících po str. 106. Kdyby se na něj bral důsledně zřetel, slova os а hausse by se neuváděla jako slova homonymní až na rozdíl v otevřenosti o.

Úhrnem lze říci, že, třebaže práce Gougenheimova nepřináší definitivní rozřešení všech otázek, které skýtá fonologie franštiny, je to nicméně významný pokus o jejich formulaci a řešení, který je zajímavý i tam, kde závěry autorovy vzbuzují nesouhlas. Fonologie je mladá věda a rychle se vyvíjí. Práci autorově přes všecky její vady nebude nikdy odepřen závažný význam první etapy ve vývoji fiancouzské fonologie.

Slovo a slovesnost, volume 4 (1938), number 2, pp. 111-113

Previous Miloš Dokulil: K jednomu problému obecné skladby

Next Bohumil Trnka: Fonologie dánštiny