dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

K terminologizaci slovní zásoby v češtině

Běla Poštolková

[Articles]

(pdf)

К терминологизации словарного запаса в чешском языке / À propos de la terminologisation du lexique en tchèque

Jednou z výrazných tendencí projevujících se v lexiku současného jazyka je přibývající množství termínů v běžné (neodborné) slovní zásobě. Pokud jsou to odborné názvy cizího nebo internacionálního původu, signalizuje jejich odbornost zprav. jiná (nedomácí) podoba, utvářenost, odlišný sklad hlásek, popř. grafémů. U termínů domácího původu je při jejich obecné rozšířenosti někdy nesnadné rozhodnout, kam přísluší. Velké množství slov a spojení jako zářivka, vysavač, kostkový cukr, přechod (pro chodce) aj. patří jak do odborné, tak do neodborné slovní zásoby. Vztah uživatele k pojmenování tohoto typu je v každém z obou systémů jiný. Liší se zejm. mírou věcné informovanosti. Paralelním (odborným a neodborným) užíváním dochází k vzájemnému ovlivňování a působení.

Pronikáním nových termínů do slovní zásoby celonárodního jazyka se rozšiřuje běžná (neodborná) slovní zásoba (např. kosmická loď, tryskové letadlo). Tím však není nikterak dotčeno jejich užívání v příslušném dílčím systému terminologickém; fungují i nadále ve své sféře jako termíny. V běžném jazyce jde tedy o neterminologické (mimoterminologické) užívání termínů, které zde přesazením do jiného systému pozbývají svých znaků určených definičně a svých pozicí v dílčím terminologickém systému. Nabývají rysů charakteristických pro běžná slova, netermíny, totiž pružnosti, menší přesnosti a jisté sémantické neurčitosti.

Současně však slova a slovní základy běžného sdělovacího jazyka slouží jako pojmenovací základna všem dílčím terminologickým systémům. V této stati se soustředíme zejména na termíny vzniklé sémantickými postupy,[1] popř. kombinací sémantického postupu s derivačním (jako např. hlavice, patice, patka, ručička, vlásek aj.). Všimneme si, jak se pojmenování z oblastí člověku blízkých uplatňují jako odborné názvy v oborech souvisících s výrobou, technickým rozvojem a zkoumáním přírody.

 

I. Běžná slovní zásoba jako zdroj technických a přírodovědných termínů

Technické a přírodovědné obory se ve svém vývoji inspirovaly některými věcnými okruhy neodborné slovní zásoby, jako jsou např. lidské tělo, oděv, obydlí a jejich části, rostliny, plody, zvířata, přírodní jevy a útvary. Zkušenost s věcmi důvěrně známými a jejich znalost vedly člověka k tomu, že jejich jmény nazval nové nebo nově poznané skutečnosti, které tyto věci nějak připomínaly. Pojmenovací proces ovlivnily zejm. předměty nápadné tvarem nebo barvou, vyznačující se jistou charakteristickou funkcí, zvláštním umístěním, účelem apod. Při novém pojmenovávání působila tedy jednak jazyková ekonomie, jednak se zcela analogicky známá pojmenování (patřící předmětům typických vlastností) aplikovala na nové jevy.

V technice[2] se využívá pojmenování lidského těla jako označení pro různé části nástrojů, přístrojů a zařízení. Podáváme zde jejich zjednodušenou ukázku vybranou ze Slovníku spisovného jazyka českého (Praha 1960—1971), ač jsme si vědomi složitosti postupu u každého jednotlivého metaforického pojmenování.[3]

[12]Plocha nástroje nebo zařízení, umístěná vpředu nebo napříč k délce, se nazývá čelo (např. čelo kladiva, žlabu, kotle). Zadní plocha se naproti tomu jmenuje týl (např. týl sekyry). Výčnělek nástroje, materiálu nebo součásti má název nos (např. nos kladiva nebo nos (střešní) tašky). Nejhořejší, nejvyšší část nějakého zařízení se označuje jako hlava nebo hlavice, např. hlava kotle, hlava (stavební) piloty, hlava kolejnice, hlavice sloupu. (Také ovšem se tak jmenuje součást, která tvarově nějak lidskou hlavu připomíná, např. hlava nýtu, frézovací hlava aj.) Naproti tomu spodní, ukončující část předmětu nebo zařízení dostala jméno pata, patka nebo patice (např. pata hráze, náspu, (železniční) kolejnice, patka ložiska, stroje, stožáru (elektrického vedení), patice sloupu, pilíře, elektronky, výbojky aj.). Ukazatelé nejrůznějších přístrojů, zvl. měřicích, se nazývají ručky nebo ručičky (např. ručky měřidla, ručičky rychloměru apod.). Kovové špičaté hroty žacího stroje se označují jako prsty (žacího stroje). Úchopná, svěrací nebo drticí součást nářadí či stroje dostala jméno čelisti (např. čelisti svěráku, lisu, válcovací čelisti). Jemnou spirálovou pružinku hodin známe jako vlásek. Účinná a ostrá část nástroje má název zuby (např. zuby pily, frézy aj.). Stejně tak se označují ostré výčnělky ozubených kol. Pohyblivé spojení dvou součástí nebo ve stavebnictví spojovací prvek dvou ocelových konstrukčních částí se nazývá kloub. Jiná spojovací součást (zprav. ohnutá) se jmenuje koleno (např. koleno potrubí). Podlouhlá součást stroje nebo zařízení, která něco nese, přenáší pohyb apod., dostala název rameno (např. zvedací, otočné rameno, rameno šicího stroje, ozubeného kola). Zpevňovací část různých konstrukcí byla pojmenována žebro (např. žebro odlitku, zádové žebro lodi, žebra křídla letadla). (Starší a dnes už lexikalizovaný význam slova žebro je označení pro obloukovitou část stropní klenby.) Rovněž řada výstupků na výrobku se jmenuje žebra (např. žebra otopného tělesa, válce spalovacího motoru aj.). Základní, hlavní část nějakého většího zařízení se nazývá trup (např. trup lodi, letadla, rakety). Nepokrytá základní část nějaké konstrukce je známa jako kostra (např. kostra lodi, deštníku).

Rovněž některé součásti (popř. místa) lidského oděvu inspirovaly pojmenování předmětů z technické a výrobní oblasti. Slovem plášť (pův. v přeneseném, dnes v plně lexikalizovaném významu ‚ochranný obal‘) se označuje vnější část výrobku (např. ochranný plášť kotle, bubnu, šachty, pece, ale také plášť střely). Manžetou se nazývá (podle podoby) druh těsnění (např. pryžová manžeta pístového čerpadla). Kapsa je název pro vyhloubené prostory k různým účelům. Šev (v odvozeném lexikalizovaném významu ‚spoj, spojení‘) se užívá zejména ve víceslovném termínu ocelové trubky beze švu (nebo bezešvé).

Jiné technické termíny jsou založeny na pojmenováních pro větší i drobné předměty a části lidského obydlí. Je to např. lože (motoru, soustruhu), označující pevný spodek nějakého zařízení. Nádoby různého účelu se nazývají hrnec (sací, lisovací i jiný). Uplatňuje se i slovo lžíce (např. slévačská, vrtací lžíce — vedle obecně známé zednické), talíř (izolátoru), štít (razicí štít, štít rentgenu apod.) a zámek (např. zámek přeřaďovače psacího stroje, pístního kroužku aj.).

Význačné jsou i názvy motivované pojmenováními částí rostlinných organismů. Plochá, tenká součást strojů a nástrojů se jmenuje list (např. list vrtule, pily, lopaty). Větví se nazývá ‚odbočka elektrického vedení nebo zapojení mezi dvěma uzly obvodu‘. Místo, kde se stýkají hrany ploch při svařování, se označuje kořen svaru. Nejvyšší část nějaké stavby nese název koruna (např. koruna náspu, hráze, přehrady).

Pominout nelze ani motivaci pojmenováními některých částí zvířecího těla. Nejznámější a zcela lexikalizované je užití slova pero ve významu ‚pružina, pružná součást‘. (Speciálnější je aplikace tohoto slova v řemeslné terminologii na podélný klín nebo určitý druh ploché lišty.) Běžné jsou názvy z leteckého názvosloví trup, křídla a ocas letadla, využívající analogie s pojmenováními ptačího těla a s funkcí jeho některých částí. Demotivována jsou dnes pojmenování součástí a zařízení podle jmen zvířat samých, jako jsou např. kohout, kohoutek, jeřáb, beran, užívaná i v jiných jazycích (např. v němčině). Obecně méně známé je označení kočka pro ‚pojízdný vozík jeřábu se zdvíhacím ústrojím‘. Běžně se však říká pohyblivému akumulátorovému vozíku ještěrka. Z němčiny byl přejat název šnek pro ‚strojní součást ap. v podobě šroubovitého závitu k přenášení pohybu‘.

[13]Z uvedených věcných okruhů čerpaly některé své základní termíny také obory přírodovědné.

Z pojmenování lidského (a vůbec živočišného) těla vycházejí termíny hlava komety, pata a temeno hory, trup (pevniny), ledovcový jazyk, rudná žíla. Zdrobnělina slova krk se uplatňuje v anatomických termínech krček zubu a kosti. V botanice se užívá označení kořenový krček, kořenové vlásky (rostliny), očka růží a brambor. I mnohé názvy rostlin, minerálů a živočichů jsou motivovány částmi živočišného těla, např. rostliny kozí brada (luční), ptačí noha, minerály tygří a sokolí oko, ryba zvaná jazyk, motýl paví oko aj. Části živočišného těla jsou v pozadí zeměpisných termínů horský hřbet, chobot, (mořská) šíje.

Významy odvozené ze základních pojmenování rostlinných částí, zejména kmen, kořen, větev a jádro, se staly základem pro důležité pojmy nejrůznějších oborů. Z významu slova kmen jako ‚základ (stromu, rodu)‘ vznikly názvy pro nejvyšší systematickou skupinu v botanice a zoologii, pro určitou základní jednotku v zemědělství (chovný kmen), v biologii (bakteriální kmen) a pro význačné (podélné) útvary v anatomii. Přenesené lexikalizované významy slova kořen se rovněž uplatnily v mnoha oborech, a to jako ‚spodní část, začátek něčeho‘ v geologii (kořen příkrovu), v anatomii (kořen nervu, zubu), jako ‚základní část‘ zejména v matematice (kořen rovnice, tj. její řešení). U slova větev se lexikalizoval přenesený význam ‚odbočka‘ a ‚část společenského celku‘ v celé řadě oborů. Jádro ve významu ‚podstatná část něčeho‘ se stalo základem pro termín biologický jádro buňky, geologický jádro zemské, krystalické jádro (pohoří) a fyzikální jádro atomu.

Lidským obydlím a jeho zařízením jsou inspirovány názvy zeměpisné (stěna, tabule a štít), geologické (obří hrnec, sopečný komín, tektonické okno, ledovcový štít), fyzikální (optická lavice, promítací stěna), botanické (květní lůžko, kalich aj.) a anatomické (nehtové, vlasové) lůžko, (tvrdé, měkké) patro, pánev, pánvička ledvinná, kalich (pánvičky ledvinné).

Několik málo termínů je motivováno částmi lidského oděvu. Patří k nim obecně známé a v botanice užívané označení klobouk pro ‚hořejší část plodnice některých hub‘, anatomický termín šev pro ‚spojení lebečních kostí‘ a v zubním lékařství kapsa pro záhyb v dásni.

Jinak je tomu u věd společenských. Pojmenování využívající motivace zmíněnými věcnými okruhy se zde vyskytují spíše jen výjimečně (např. v lingvistice kořen (slova), kmen (slovesný), významové jádro (slova), šev složeniny aj.). Jak už ukázal B. Havránek ve své stati o terminologii,[4] názvy adaptované z existující slovní zásoby nacházejí uplatnění spíše v názvosloví technologickém jako označení pro předměty nebo jejich části. V jiných, zvl. teoretických oborech vadívá jejich mnohoznačnost. V společenskovědních oborech se uplatňují zejména pojmenování abstraktních jevů, jako jsou např. nejrůznější kategorie a pojmy ve filozofii, logice a jazykovědě, označení vlastností, vztahů, skutků a činů v právnictví, názvy finančních hodnotových stavů v ekonomii apod. Jde zejm. o abstrakta označující vlastnosti (např. v práv. nedbalost, neznalost zákona, v ekon. splatnost, v jaz. souřadnost, výslovnost), činnosti a stavy (např. v práv. pobuřování, útisk, v ekon. (sociální) zabezpečení, zisk, ztráta, půjčka, v jaz. časování, rozbor (větný), shoda, přízvuk, zkratka) a popř. i výsledky dějů[5] (např. v práv. rozsudek, v ekon. výrobek, zůstatek, v jaz. přístavek, složenina).

 

II. Terminologizace z hlediska vývoje

Odborná pojmenování popsaná v I. části jsou svým původem polysémní slova celonárodního jazyka, jejichž sekundární (někdy i lexikalizované) významy byly adaptovány pro terminologické účely. Např. většina zkoumaných 54 slov se uplatnila v několika oborech.

[14]Proces přejímání slov běžné slovní zásoby do terminologických soustav, jejich adaptaci a specializaci označujeme zpravidla jako terminologizaci. Může probíhat jednak v mezích základní pojmenovací jednotky-slova, jednak se může realizovat jako nová kombinace, nové spojení slov v běžném jazyce existujících, totiž vytvářením pojmenovacích sousloví. (Nové termíny vznikají ovšem i ze základů slov běžné slovní zásoby ve spojení se sufixy běžné slovní zasoby, zprav. specializovanými k vyjádření určitých pojmenovacích typů.)

Při terminologizaci jedné lexikální jednotky (jednoho slova) běžné slovní zásoby může tento proces proběhnout jak (z dnešního hlediska) u jednotky polysémické, tak u jednotky monosémické, a to stejně u významů primárních, jako u významů odvozených. Zdůvodnit, proč se právě to jisté slovo stalo termínem, je nesnadné. Proces terminologizace probíhá obvykle nejen ustalováním formy a významu, ale také sepětím jen jednoho pojmenování s jedním denotátem. Naproti tomu v běžné (neodborné) slovní zásobě není řídkým jevem, že jedno pojmenování slouží jako označení několika věcem nebo jevům.

V době, kdy se odborná pojmenování teprve vytvářela, nebyla ustálena a významově dostatečně diferencována. Ještě Jungmannův slovník má např. slovo smrk doloženo i ve významu ‚modřín‘, zachycuje variabilní a promiskuitní užívání názvu kosatec a mečík, leknín a stulík. Slovy lilie a růže se v něm pojmenovávají i mnohé jiné rody než lilie a růže.

Některá polysémní slova (např. kořen, kmen) a k nim přidružené termíny najdeme však u Jungmanna zachycena podrobně a v odborných významech definována. Přece však do dnešní doby určitými vývojovými změnami prošla.

Např. u slova kořen se zde kromě základního významu uvádějí dnešní anatomické názvy kořen zubu, nosu, jazyka, tehdy pociťované ještě jako přenesené a neoznačené odbornou zkratkou. Na konci přeneseného významu ‚základ, počátek, příčina‘ je připojen (zkratkou neoznačen) jazykovědný termín kořen slova ‚die Wurzel eines Wortes‘, doložený u J. Dobrovského. Se zkratkou anat. se uvádí slovo kořen jako ‚plíce‘. V tomto významu se ho dnes již neužívá. Přežil však ve zdrobnělé podobo kořínek v kuchařském názvosloví, kde označuje plíce a k nim připojené srdce (telecí, vepřový kořínek). (Jungmann má sice slovo kořen ve významu ‚osrdí‘, ale připojený německý ekvivalent das Gekröse znamená ‚okruží‘. U osrdí se uvádí jako třetí významový odstín ‚vnitřní audové, jako srdce, plíce, jatry, slezina‘ a správný německý (dodnes užívaný) ekvivalent das Geschlinge. Je možné, že u hesla kořen jde o nedopatření nebo nebyly tehdy ekvivalenty ještě zcela ustáleny. U hesla kořínek Jungmann tento význam neuvádí.)

Naproti tomu u slova kmen nezachycuje Jungmann dnes v lingvistice běžný terminologizovaný význam (infinitivní, prézentní kmen), kdežto Kottův slovník (I. díl 1878) jej má s podrobným výkladem podle Hattaly a Gebauera.

Primární význam jednoslovné lexikální jednotky lze pro termín převzít s dalším upřesněním, vymezením znaků v definici.

Např. žíla v dnešní anatomické terminologii znamená ‚cévu, jíž proudí krev směrem k srdci‘ na rozdíl od tepny, tj. ‚cévy vedoucí krev směrem ze srdce do těla‘, kdežto v obecném úzu je to ‚jakákoli trubice rozvádějící krev v živočišném těle‘, tedy totéž co céva. (Ve staré češtině se slovem žíla označovaly všechny trubicovité n. nitkovité útvary lidského těla, totiž cévy, šlachy i nervy.[6]) Už Jungmannův slovník žíly specifikuje jako ‚cévy, v nichž krev obíhá‘. Věcně liší žíly pulsovní, životní, bijící neb bicí, přívodné, přívodice, ciply a žíly krevní, odvodné, odvodice. Užívá tedy pro každý ze dvou jevů několik označení. Teprve postupným vývojem se pro druhý význam (‚žíly odvodné‘) ustálil termín žíly a prvním se začalo říkat tepny. Náznak je už v pojmenování žíly pulsovní a ve výkladu slovesa tepati, tj. bíti (o žíle) v Jungmannově slovníku. Slovník J. [15]Franty Šumavského (1851) a Riegrův Slovník naučný (pod heslem arterie, I. díl 1860) již slovo tepna obsahují. Také Kottův slovník (IV. díl 1884) slovo tepna uvádí s doklady z 50. a 60. let 19. století.

Právě tak lze k terminologickým účelům adaptovat sekundární (odvozený, přenesený) význam jednoslovné lexikální jednotky, tj. převzít ho již s významovým posunem a dále ho specifikovat.

To je např. případ pojmenování čočka[7] v optice pro ‚průhledné těleso způsobující sbíhání nebo rozbíhání světelných paprsků‘ a v anatomii pro ‚část oka lámající světelné paprsky‘, motivované tvarovou podobou s původním denotátem — diskovitým semenem čočky-rostliny. Rozlišení je už v podstatě zachyceno v Jungmannově slovníku pod hesly čočka a sočovice. K novému přenesení názvu došlo v nedávné době v technické oblasti. Zařízení s funkcí soustřeďovat nějaké médium (jako čočka světlo) byla také nazvána čočkami (elektronovými, kovovými aj.).

Přenesení, k němuž např. u slova čočka došlo, je tedy několikeré: a) (metonymické) z rostliny na její semeno, b) (metaforické podle tvaru) ze semene na věci podobně okrouhlé a diskovité, např. i skleněné optické těleso a c) (metaforické podle funkce) z optické čočky na další zařízení s funkcí soustřeďovat záření, vlnění apod.

Terminologická pojmenování tohoto typu se zpravidla utvářejí podle existujícího již sémantického významu-modelu v neodborné slovní zásobě, jak o tom svědčí i materiál popsaný v I. části.

 

III. Terminologizace jako sémantická specifikace

V průběhu terminologizačního procesu dochází k přesnějšímu pojmovému rozlišení na základě podrobnějšího poznání a třídění jevů skutečnosti. Projevuje se to zprav. větší mírou abstrakce než u slov běžného jazyka, vztažením jednoho pojmenování na jeden denotát a vymezením rozsahu kategoriálních skupin. Přesněji řečeno: jednotlivý jev musí být stanoven jako třída předmětů[8] s přesně určenými charakteristikami, tj. definován a zařazen do náležité vyšší nebo nižší kategoriální skupiny zahrnující několik takových tříd.

Některé názvy pro kategoriální skupiny převzaly např. botanika, zoologie a chemie z běžného jazyka. Slovo houba v běžném chápání je spojeno s představou dužnatého útvaru s kloboukem a nohou, ať už je to hřib, holubinka nebo muchomůrka. V botanice naproti tomu název houby shrnuje ‚veškeré rostliny bez zeleně listové rozmnožující se výtrusy‘ (nejen tedy druhy typicky známého tvaru). Stejně tak se slovem plíseň je spojena asociace šedavého (popř. i jinak zbarveného) povlaku na chlebě, kompotu, zdi apod. V odborném úzu se však názvem plísně pojmenovávají ‚vláknité houby tvořící povlaky nebo prorůstající do tkání a působící někdy onemocnění‘. Obdobně je tomu u živočichů. Medvěd zahrnuje v zoologii čeleď větších šelem medvědů, medvědovitých, např. medvěda brtníka, grizzlyho, ledního medvěda aj. Také názvů pro samce a samice se užívá pro celou čeleď.[9]Sůl (kuchyňská) existuje v chemii jako jedna z mnoha solí (tj. sloučenin určitého druhu), totiž jako nejrozšířenější sůl kyseliny chlorovodíkové, s přesným chemickým názvem chlorid sodný a značkou NaCl. V chemickém systému jsou tedy soli jistým střechovým termínem zahrnujícím více sloučenin. Také cukr (řepný, třtinový) je jen jedním z řady různých cukrů (sladového, mléčného, hroznového aj.), přesněji sacharidů (glycidů).

[16]Ve všech těchto názvech signalizuje jejich významovou změnu formálně ta okolnost, že se v odborném užití toto souhrnné pojmenování vyskytuje i v plurálu: medvědi nebo medvědovití, soli, cukry, tuky, houby, plísně. Jednotlivé druhy nebo exempláře se pak diferencují v rámci příslušné kategorie (např. rodu) adjektivními přívlastky (např. druhovými: kočka domácí, bříza bělokorá, cukr řepný) nebo substantivními specializujícími přístavky (sýkorka modřinka vedle sýkorka koňadra, javor klen proti javor babyka), popř. specifickými pojmenováními: sacharóza (cukr řepný a třtinový), glukóza (cukr hroznový), fruktóza (cukr ovocný) aj.

Nejrůznější třídicí principy se uplatňují v mladších oborech s méně propracovanými systémy. Každé zařízení, každý jev má svůj nadřazený pojem v systému pojmů daného oboru a své diferenční znaky. Motory se dělí podle dodávané energie na tepelné, elektrické, vodní aj., podle konstrukčních znaků na pístové, rotační, reaktivní atd. Zářivka se v odborné klasifikaci určuje jako druh výbojky, kdežto pro uživatele je osvětlovacím tělesem.

Ve vztahu k běžné (neodborné) slovní zásobě dochází k dvěma případům: terminologizované pojmenování (přejaté z běžného lexika) označuje (1) touž skutečnost, (2) odlišnou skutečnost.

(1) Jsou-li pojmenování a označovaný jev v odborném a neodborném užití shodné, liší se různou mírou znaků, definičních rysů na základě znalostí příslušné pojmenované skutečnosti (např. hvězda, voda, ledviny, les). Hvězdou se v astronomii rozumí ‚plynné vesmírné těleso vydávající záření jako následek termonukleárních reakcí ve svém nitru‘. V odborném pojetí je naší nejbližší hvězdou Slunce. Bývá definováno jako ‚hvězda spektrální třídy G2 a třídy svítivosti V‘. Kolem Slunce obíhá devět planet neboli oběžnic. Země je jednou z těchto planet, Měsíc je její družicí. Pro laika jsou hvězdy spolu s měsícem spojeny s představou noci, odpočinku, klidu, popř. kouzla, tajemství apod.; slunce s představou dne, práce, života, tepla a světla. Tedy táž pojmenování mají v odborném prostředí přesně vymezený obsah, kdežto v běžném sdělení jsou uživateli jasná a srozumitelná bez definic, z kontextu, a navíc obsahují široké spektrum vedlejších významů a asociací.

(2) Jiným případem je pojmenování zvukově a graficky shodné, které však v odborném a neodborném použití označuje různé skutečnosti. Takový vztah je např. mezi slovy teplota, rychlost, paměť, únava v běžném sdělování a formálně totožnými termíny ve fyzice a v technice.[10] Aplikace běžných slov jako odborných názvů je ovšem motivována některými shodnými vlastnostmi obou příslušných denotátů. To platí i o termínech sémantických kalcích, jako je tomu v našem případě. Jak lidská paměť, tak paměť počítače se vyznačují schopností uchovávání (ať už vjemů a poznatků, nebo dat, údajů); mají tedy společný specifikační rys. Lidská paměť je ‚způsobilost si uchovávat a vybavovat dřívější vjemy a poznatky‘, ale také ‚zásoba těchto vjemů a poznatků‘, kdežto paměť počítače je ‚zařízení pro uchovávání dat (kódovaných informací)‘. Na rozdíl od člověka je počítač vybaven celou řadou různých druhů pamětí. V terminologii počítačů existují i jiné termíny tohoto typu, např. rodina (počítačů), knihovna (programů) apod.

U odborného názvu rychlost je spojovací prvek méně zřetelný. V běžném pojetí jím rozumíme ‚míru pohybu lidí, dopravních prostředků aj. v poměru k potřebnému času‘. Ve fyzice se rychlost chápe jako veličina charakterizující pohyb hmotného bodu a bývá definována jako ‚vektor, jehož absolutní velikost je dána podílem délky dráhy a uplynulým časovým úsekem‘ čili jako ‚dráha za jednotku času‘.

Zde vzniká otázka, jak máme tato slova hodnotit. Jsou si ještě sémanticky blízká, nebo již došlo k demotivaci a máme takové termíny považovat za homonyma, jak [17]některé práce také činí?[11] M. Dokulil[12] vidí tuto problematiku složitěji. Nevylučuje sice, že mnohoznačnost pojmenování může ve svém důsledku vést k rozpadu na homonyma, ale primárně se jen rozmnožuje počet významů existující pojmenovací jednotky (např. vznikem ekonomického termínu hodnota).

Nejnověji hodnotí tento jev v terminologii ve srovnání se spisovným jazykem jako východiskem V. P. Danilenková[13] jako mezisystémovou homonymii.

Jednoslovnost terminologizované lexikální jednotky bývá často jen zdánlivá. Vnějším projevem specifikace termínu je připojení dalšího výrazu (koruna přehrady, rudná žíla, svěrací čelist, javor klen) nebo výrazů několika (křídlo kosti klínové, hřeben vysokého tlaku (vzduchu), stroj na zpracování dat, odolnost proti světlu aj.).[14] Co do struktury bývá dvouslovné sousloví nejčastěji tvořeno substantivem a dalším určujícím členem buď adjektivním (ledovcový jazyk, mrazicí pult, kočka domácí), nebo substantivním (paměť počítače, rameno síly nebo medvěd brtník) ve funkci přívlastku nebo přístavku. U trojslovných sousloví je častým typem dvouslovné pojmenování s dalším atributem (magnetická pásková paměť, osní kříž krystalu). Ve funkci atributu může vystupovat i předložkový pád, substituující a) adjektivum (napětí v tahu, újma na zdraví, tj. tahové napětí, zdravotní újma), b) adverbiálně adjektivní spojení (počítač s postupným řazením, tj. postupně řadící počítač; způsobilost k právním úkonům, tj. právně úkonová způsobilost), nebo v určité odborné oblasti ustálená slovesná vazba (ukládat do paměti, vrtat na jádro, přeroubovat za kůru).

Víceslovné terminologizované jednotky se vyznačují větší nebo menší těsností vzájemného spojení členů sdruženého pojmenování (sousloví). Terminologická sousloví, vzniklá spojením slov v jejich běžném (nezměněném) významu, jsou snadno rozložitelná (např. přeměna hornin, povrchová voda). Nerozložitelné víceslovné termíny vznikají spojením jednoslovných lexikálních jednotek, z nichž jedné je užito v přeneseném významu a obě společně dávají zcela novou významovou jednotku (např. mléčná dráha, skalní město, sopečné sklo). Mezi těmito dvěma stavy rozložitelnosti a nerozložitelnosti leží celá řada sdružených pojmenování polorozložitelných nebo relativně rozložitelných.[15]

 

IV. Závěry

V užším slova smyslu (popř. ve vlastním slova smyslu) lze tedy terminologizaci chápat jako aplikaci existujícího již pojmenování příslušného jazyka na nový pojem (jev) určitého vědního oboru. Přitom dochází k přesnému vymezení (k zúžení nebo k jinému přehodnocení) významového rozsahu (primárního) pojmenování, k modifikaci a k ustálení jistých významových prvků nového (sekundárního) pojmenování. Tento typ by bylo možno označit jako terminologizaci sémantickou.

V širším slova smyslu však může být terminologizací veškeré systémové využití prvků běžného (neodborného) jazyka v terminologických soustavách, tedy i ustálení některých slovotvorných způsobů, typů a prostředků pro vyjadřování určitých významových odstínů, systematické využívání některých druhů slov apod., tj. svého druhu terminologická slovotvorba neboli terminologizace slovotvorná.

Smíšený typ (sémantický se slovotvorným ozvláštněním) by mohl být nazván terminologizací sémanticko-slovotvornou.

 

[18]R É S U M É

Zur Terminologisierung des Wortschatzes in tschechischer Sprache

Der vorliegende Aufsatz beschäftigt sich mit einigen Merkmalen des Terminologisierungsprozesses bei den aus der Gemeinsprache adaptierten lexikalischen Einheiten.

Unter der Terminologisierung im engeren (eigentlichen) Sinne verstehen wir die Anwendung einer bestehenden Benennung der betreffenden Sprache an einen neuen Begriff (an eine neue Erscheinung) eines Fachgebietes. Im Verlaufe dieses Prozesses kommt es zu einer präzisen Abgrenzung (zu einer Verengung oder zu einer anderen Umwertung) des Bedeutungsumfangs der ursprünglichen (primären) Benennung, zur Modifikation und Stabilisierung von gewissen Bedeutungselementen der neuen (sekundären) Benennung. Es wird hier vorgeschlagen, diesen Typ als semantische Terminologisierung zu bezeichnen.

Im weiteren Sinne kann man als Terminologisierung jede systemimmanente Ausnützung der gemeinsprachlichen Elemente in den terminologischen Systemen definieren, somit auch die Stabilisierung von einigen Wortbildungsarten, -typen und -mitteln, die gewisse Bedeutungsnuancen ausdrücken, systematische Ausnützung von einigen Wortarten usw., d. h. eine terminologische Wortbildung sui generis oder wortbildende Terminologisierung.

Einen gemischten Typ stellt die semantisch-wortbildende Terminologisierung dar.


[1] B. Havránek, Studie o spisovném jazyce, Praha 1963, s. 81, je nazývá automatizovaná slova a sousloví, M. Dokulil, Tvoření slov v češtině I, Praha 1962, s. 20, mluví o tzv. sémantickém tvoření slov.

[2] L. Hoffmann, Kommunikationsmittel Fachsprache, Berlin 1976, s. 297, uvádí metaforické užití jako jeden ze způsobů obohacování odborné slovní zásoby.

[3] Problematiku v poslední době znovu objasnil a shrnul na německo-českém materiále J. Strašák, Několik poznámek k metaforickým termínům v odborném stylu, Názvoslovný zpravodaj zemědělský 1976, s. 31—39.

[4] B. Havránek, o. c. v pozn. 1, s. 83. Pův. OSN ND VI, sv. 1, Praha 1943, s. 1074—1078.

[5] Srov. Vl. Šmilauer, Novočeské tvoření slov, Praha 1971, s. 65n.

[6] Srov. Staročeský slovník, Praha 1973, seš. 5 a Výbor z české literatury husitské doby II, Praha 1964, s. 556, 560, 568 (výňatky z lékařských spisů).

[7] Srov. o tom B. Poštolková, Lentilky, nebo čočky, NŘ 61, 1978, 106—107.

[8] Může to být i jednoprvková třída. Srov. M. Dokulil, O vyjadřování jedinosti a jedinečnosti v českém jazyce, NŘ 53, 1970, s. 13.

[10] Srov. o tom V. P. Danilenko, O meste terminologii v leksičeskoj sisteme jazyka, VJaz 1976, č. 4, s. 69.

[11] Např. Th. Schippan, Einführung in die Semasiologie, Leipzig 1972, s. 105.

[12] M. Dokulil, o. c. v pozn. 1, s. 20.

[13] V. P. Danilenko, Russkaja terminologija, Moskva 1977, s. 27.

[14] Srov. o typech terminologických sousloví V. Vlková, Charakteristika slovní zásoby odborného stylu z hlediska kvantitativního, SaS 37, 1976, 318—328.

[15] Srov. o tom D. S. Lotte, Tvoření soustavy vědeckých technických termínů, ČSTČ 1, 1962, 141—153.

Slovo a slovesnost, volume 40 (1979), number 1, pp. 11-18

Previous Petr Karlík: Tzv. že-výpovědi a jejich funkce

Next Alena Macurová: Neverbální komunikace v Rozmarném létu Vladislava Vančury