dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

„Umělá pravidla“ Josefa Dobrovského

Emil Dvořák

[Discussion]

(pdf)

«Искусственные правила» Йосефа Добровского / Les «règles artificielles» de Josef Dobrovský

0. Často se setkáváme s názorem, že v mluvnici Josefa Dobrovského,[1] od jehož úmrtí uplyne letos 150 let, jsou některá pravidla umělá — a jako příklad se uvádí požadavek, aby se přechodníky shodovaly v čísle a (v sg.) jmenném rodě s podmětem věty. Již Emil Smetánka prý poučil Fr. Žilku, „že přechodník byl na vymření již dávno a že jej teprve Dobrovský zase uměle oživil“.[2] Podle Fr. Trávníčka „Dobrovský vytvořil pro ně (= přechodníky, ED) pravidla, která nejsou plným odrazem úzu v starším jazyce… Pravidla Dobrovského jsou umělá… Dobrovský správně postihl tu stránku přechodníků, která je tvůrčí, schopná vývoje…“[3] Obdobně soudil J. Bělič, že Dobrovský „zavádí… autoritativním způsobem… rozvržení přechodníkových tvarů pro jednotlivé rody a čísla v podobě, v níž takto nikdy předtím neexistovala… Tento umělý zásah je však u Dobrovského celkem výjimečný“.[4] Do jaké míry jsou tyto a obdobné názory[5] oprávněné?

1. Rozlišováním tvarů přechodníku podle jmenných kategorií se spisovná čeština neliší jen od všech ostatních současných slovanských jazyků, ale i od všech útvarů národního jazyka. Nářečí na většině území přechodníky nezachovala, popřípadě znají jen několik zcela adverbializovaných tvarů (leže/vleže aj.), na východě území přechodníky nerozlišují jmenné kategorie (zůstal tu jediný tvar přechodníku, zakončený zprav. -a, ve valašské skupině východomoravských nářečí a v moravské skupině lašských nářečí bez významového rozlišení i tvar zakončený -aci).

Přechodníky nejsou ovšem jediným spisovným tvarem, pro který nemáme oporu v nářečích, srov. např. skloňování zájmena jenž. Obdobná je situace u dalších tvarů, které se v nářečích vyskytují jen v okrajových územích nebo jen výjimečně, např. tvar bychom, tvary 3. a 6. pl. typu kost na -em, -ech, jmenné tvary přivlastňovacích adjektiv, 7. pl. fem. -mi.[6] Mezi většinou těchto tvarů a přechodníky jsou však rozdíly: Pravidla, kterými se řídí spisovná norma, jsou ve srovnání s pravidly tvoření a užívání přechodníků většinou jednodušší a snadněji zapamatovatelná. (Někdy jsou v povědomí některých uživatelů zjednodušena, např. „nespisovnému -ma odpovídá spisovné -mi“, srov. tvary městami, dvěmi; „místo -ím, -ích je spisovné -em, -ech, pokud tento tvar připadá v úvahu“, srov. i tvary pracem, pracech, časté i v psaném jazyce.) Tuto okolnost však nepovažujeme za rozhodující. Důležitější je, že se s většinou zmíněných tvarů — alespoň pasívně — denně setkáváme, a to nejen v projevech psaných, ale i mluvených, někdy i neveřejných: jsou totiž součástí i hovorového [33]stylu spisovného jazyka. Těmto prostředkům se učíme už v dětství — v některých případech již v rodinném prostředí, jindy ve škole — a zpravidla se jim i naučíme. Jinak je tomu u prostředků, které nejsou součástí hovorového jazyka, a proto je častěji neslýcháme (nečteme): jejich zvládnutí klade vyšší nároky na znalost gramatiky, než jakou dává základní škola. V těchto případech se setkáváme s jejich nedostatečným zvládnutím i u poměrně vzdělaných lidí. Např. tvar 1. pl. mask. živ. zájmena jenž silně zastaral, a tak se v této funkci setkáváme např. v sdělovacích prostředcích v psaných i mluvených projevech s tvary nesprávnými.

Stejně je tomu u přechodníků: Při průzkumu bylo zjištěno, že žáci 1. roč. gymnázií „nedovedou … správné tvary přechodníků utvořit, ani jich užívat“;[7] neumějí to ani mnozí maturanti, kteří chtějí studovat češtinu na filozofické fakultě (v úkolu, v němž měli užít přechodníku v souvětí „Král uslyšel o zázračných jablcích a vydal se je hledat“, se vyskytly nejen tvary slyše, uslyše, uslyšeje, ale i uslyševši, uslyševše, uslyšíc a dokonce uslyšivše; velmi četné chyby byly i v tvarech přechodníků přítomných). Na nekongruentní tvary přechodníků v novinách se upozorňovalo již častěji,[8] v poslední době nejednou i v Dikobrazu v rubrice Kýho výra.[9] Někdy se s nimi setkáváme i v literatuře odborné a v beletrii (např. v detektivních povídkách E. Kačírkové Po sezóně se nevraždí, Mladá fronta 1977, tvary feminina sg. klepaje a nedbaje, s. 48, popadaje, s. 57, nedbaje, s. 116). Tato okolnost jistě svědčí o příčině ústupu přechodníkových konstrukcí v nové češtině.

2. Položme si dále otázku, v jakém poměru je požadavek kongruence přechodníku k normě spisovného jazyka do počátku národního obrození. Tendence k ústupu rozlišování jmenných kategorií přechodníku se projevuje od nejstarších dob: již v době předhistorické se projevila nerozlišováním jmenného rodu v plurálu a zánikem tvarů duálu; v historické době se projevuje především pronikáním novotvaru zakončeného -c. Přesto stará čeština rozlišovala — s uvedeným omezením — jmenné kategorie aktivních participií velmi důsledně (99,5—99,7 % kongruentních tvarů). V mluveném jazyce byla však již v polovině 16. stol. kongruence často zanedbávána a od této doby lze o kongruenci hovořit jen v textech vyššího a středního stylu.[10] Nekongruentní tvary pronikají do textů blízkých mluvenému jazyku a v 17. stol. zčásti i do literatury vyššího a středního stylu (90,9 % kongruentních tvarů). V 18. stol. však tento proces nepokračuje, lze naopak pozorovat jistou tendenci k ustalování kongruentních tvarů.[11] Navazovala-li obrozenská literatura na vyspělou tradici češtiny předbělohorské, znamenalo to i důsledné rozlišování jmenných kategorií přechodníku (první básnické pokusy, obrany čes. jazyka aj.). Jistě i pod vlivem gramatik — a především pak autority Josefa Dobrovského — dbají autoři o kongruenci přechodníků velmi pečlivě. (Ve zkoumaných textech z let 1781—1830 je podle dobových kodifikací kongruentních přechodníků 99,8 %, podle dnešní kodifikace 97,1 %.)

3. Požadavek Dobrovského a ostatních obrozenských gramatiků rozlišovat jmenné významy přechodníků byl v plné shodě i s gramatickou tradicí počínající naší první gramatikou (Náměšť 1533). Kongruence byla požadována důsledně — ovšem v jed[34]notlivých tvarech byly mezi jednotlivými gramatiky dílčí rozdíly (srov. o. c. v pozn. 11). Zanedbávání kongruence bylo i hlavním důvodem napsání naší první práce jazykově kritické — spisu Šimona Hájka (1549) i Konstancova Brusu jazyka českého (1667). Jedině J. V. Pohl ustupuje ve 3. vyd. své mluvnice (1773) od rozlišování rodu v sg. a v 5. vydání (1783) se odhodlal upustit od rozlišování jmenných kategorií přechodníku úplně. K tomuto radikálnímu závěru se nepřiklonila žádná jiná mluvnice nebo učebnice češtiny; rod v sg. nerozlišuje jen M. Šimek (1785) a Ant. Bernolák (1790 — zde však jde o pokus kodifikovat spisovnou slovenštinu).

Co se týče obrozenských gramatik, je třeba zdůraznit, že neměly ani zdaleka tak vyhraněně normativní charakter jako kodifikace pozdější (např. Gebauerovy aj.), ba často se omezovaly na popis úzu, připomínaly tvary, které jejich autoři našli v literatuře (nebo v mluvnicích); proto se nám jeví jako značně tolerantní. Jistou měrou to platí i o kodifikaci J. Dobrovského vůbec, zejména pak o jeho kodifikaci přechodníků: Vedle jednoznačně formulovaných pravidel (např. požadavek stejnopodmětnosti — 1809, s. 343n.; 1819, s. 262n.) uvádí jindy více možností, někdy i bez komentáře. Tak v tvaru neutra sg. kodifikuje jedinou podobu jen u přech. min. (-ši), kdežto u přech. přít. uvádí bez poznámky jak tvar shodný s mask. sg., tak s fem. sg. Připouští i tvar přech. na -íc v mask. sg. tam, kde původní tvar je homonymní (milujíc). Jindy se omezuje na hodnocení frekvence tvaru: tak např. konstatuje, že v pl. přech. přít. jsou tvary zakončené -c mnohem řidčeji než ve fem. sg., nikoli však zřídka (v paradigmatech uvádí v pl. tvary na -ce, někdy i -c, ve fem. na -c, někdy i -ci); zmiňuje se, že také nalézáme tvary padv a padev (1809 — s. 180, 293, 299, 303, 306, 320; 1819 — s. 132, 219n., 228, 232, 235, 245n.).

Žádné z těchto pravidel není vymyšleno Dobrovským — všechna mají oporu jak v jazyce, tak v gramatické tradici, z větší části již od Šimona Hájka (dvojí tvar v neutru sg. přech. přít., nikoli však min., novotvar -c ve fem. sg. i v pl., tvary typu padv), popřípadě od J. Blahoslava (mask. sg. milujíc). Dobrovského kodifikace byla tolerantnější než o dvě stě let starší kodifikace Vavřince Benediktiho Nudožerského (1603), která se ještě důsledněji opřela o normu humanistické češtiny, zvláště pak o úzus Bible kralické, a v neutru sg. nepřipouštěla tvar shodný s mask. sg. vůbec; k tomuto pojetí se vrátila i kodifikace dnešní, zvl. zásluhou Jana Gebauera.

4. Neopodstatněný, jen subjektivní je názor, že přechodníky (participia) rozlišující jmenné kategorie jsou znakem vyšší kultury jazyka, jak soudil např. J. Gebauer: „Pro tuto pak vzácnou vlastnost zasluhuje jazyk český uznání a obdivení, zvláště když uvážíme, že jazykové románští a novořecký, kteří hotové již a zavedené konstrukce přechodníkové po předcích svých přijíti a zachovati mohli, nebyli toho dbalí, jako čeština, nýbrž jim docela vytrvati se dali a s pouhými absolutivy (gerundiemi) se spokojují.“[12]

Za neopodstatněný a subjektivní pokládám i názor citovaný v úvodu této stati, že požadavkem kongruentnosti přechodníků Dobrovský „postihl tu stránku přechodníků, která je tvůrčí, schopná vývoje …“ Nevidím totiž žádný důvod, proč by kongruence přechodníků mohla kladně ovlivnit další vývoj přechodníkových konstrukcí.

5. Vraťme se závěrem k otázce „umělosti“ pravidel o kongruenci přechodníků. I když rozlišování jmenných kategorií přechodníku nemá oporu v žádném útvaru českého jazyka mimo jazyk spisovný (a ani v jeho hovorovém stylu), i když se mu musíme [35]učit na základě gramatických pravidel, přesto je „umělým“ pravidlem jen ve smyslu v podstatě mladogramatického pojetí spisovného jazyka jako umělého útvaru národního jazyka, tedy ve smyslu pojetí odmítnutého s konečnou platností již před půl stoletím představiteli pražské jazykovědné školy. Již Jan Gebauer konstatoval, že „kdyby zajisté jazyk k takovým konstrukcím sám sebou nebyl způsobilý, nevpravil by jich do něho žádný člověk žádným uměním“ (o. c. v pozn. 12).

Živému jazyku nelze oktrojovat žádná umělá gramatická pravidla. Bylo by to snad možné jen v případě, že by národní obrození bylo procesem „vzkříšení“ již mrtvého spisovného jazyka. Tento názor byl však vyvrácen již dříve a nové výzkumy prokazují, že kontinuita spisovného jazyka nebyla nikdy přerušena, i když byl v době pobělohorské ve svých funkcích silně omezován.[13] Všechna skutečně umělá pravidla zůstala bez vlivu na vývoj spisovného jazyka; tak z dřívějších pravidel rozlišování fem. sg. přech. min. na -ši a neutra sg. na -ší (J. Drachovský), rozlišování rodu i v pl. (podle poznámky V. Filomatesa Krátká pravidla latinské řeči)[14] — a jen na papíře zůstal i přechodník budoucí buda honiti, který bez jakékoli poznámky uvedl v systému přechodníků J. Dobrovský (1809, s. 303; 1819, s. 232). Naproti tomu rozlišování přechodníků podle čísla a (v sg.) jmenného rodu bylo v souladu jak se starší literaturou vyššího a středního stylu, tak s gramatickou tradicí. Josef Dobrovský pro ně nevytvořil žádná nová pravidla, jen vahou své autority přispěl k zachování spisovné normy, k níž čeština během vývoje dospěla.


[1] Ausführliches Lehrgebäude der böhmischen Sprache (1809, 2. upravené vyd. 1819); Podrobná mluvnice jazyka českého v redakcích z roku 1809 a 1819, k tisku připravil M. Weingart, 1940.

[2] O nový překlad Nového Zákona, NŘ 19, 1935, s. 368.

[3] Význam Dobrovského pro vytváření národního jazyka, Slavia 23, 1954, s. 105 (podobně již O českém jazyce, 1924, s. 101).

[5] Fr. Kopečný, Základy české skladby, 1962, s. 87; H. Křížková, Syntaktická charakteristika přechodníkových konstrukcí v ruštině, Bulletin ÚRJL 13, 1969, s. 117 aj.

[6] Srov. J. Bělič, Nástin české dialektologie, Praha 1972, s. 199, 161, 172 a 160.

[7] M. Čechová, O výsledcích jazykového vyučování v 1. ročníku gymnasií, ČJL 24, 1973—74, s. 67.

[8] Fr. Daneš, Literární noviny 1. února 1964; M. Sedláček, NŘ 52, 1969, s. 320 aj.

[9] Např. „… kde přelezivše ploty v lovu na topivo pokračovali“ (Večerní Praha z 16. 8. 1977) s poznámkou „Byli to hlavně machři na přechodníky“ (21. 9. 1977; podobně 21. 6. 1978).

[10] Tradiční (později stylistikou opuštěná) klasifikace stylu na vyšší, střední a nižší má pro starší češtinu, zejména památky doby pobělohorské, značné oprávnění.

[11] Srov. E. Dvořák, Vývoj přechodníkových konstrukcí ve starší češtině, Praha 1970, s. 67—103, zvl. 90n.; L. Klimeš Přechodníky v historické próze 17. a 18. století, Sborník Pedagogické fakulty v Plzni, 1968, zvl. 35.

[12] Přechodník přítomný (budoucí) sloves jednodobých a končících v Novém Zákoně Kralickém, ČČM 44, 1870, s. 247n. Srov. E. Michálek, Poznámky ke Gebauerově koncepci jazykového vývoje, SaS 33, 1972, s. 244.

[13] Srov. např. Ad. Kamiš, Slovní zásoba české publicistiky 18. století, Praha 1974, a souhlasné stanovisko Fr. Cuřína, NŘ 61, 1978, s. 101.

[14] J. Drachovský, Grammatica boëmica, 1660, 107 aj., Krátká pravidla latinské řeči, 1764, s. 47, 85 aj.; srov. o. c. v pozn. 11, s. 83 a 101.

Slovo a slovesnost, volume 40 (1979), number 1, pp. 32-35

Previous Olga Müllerová, Jiří Kubička: Některé rysy intonačního členění nepřipravených mluvených projevů

Next Karel Svoboda: Ke komplexní syntaktické sémantice