dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Metařečový komentář

Jana Jiřičková

[Articles]

(pdf)

Метаречевой комментарий / Le commentaire métalinguistique

Uvnitř široké, dosud značně neurčité skupiny jazykových komentářů lze vydělit typ komentáře, jehož prostřednictvím mluvčí vyjadřuje svůj postoj k formě projevu, jeho výrazové stránce, způsobu formulace, k textu samému a jeho výstavbě, k průběhu komunikačního aktu. Téměř všichni autoři, kteří se pokusili o klasifikaci typů komentářů a prostředků v nich používaných, na tento typ upozorňují — jakkoliv se jejich označení a definice různí.

Např. autoři anglické gramatiky z roku 1972[1] rozlišili „disjunkty” stylové (vyjadřující hodnocení sdělení se zřetelem k jeho formě) a postojové (hodnocení se zřetelem k obsahu). E. Daviesová[2] vydělila skupinu „komentářových příslovcí (adjuncts)“ týkajících se způsobu prezentace sdělení mluvčím na základě možnosti doplnění — beze změny významu — slovem řečeno (obecně, oficiálně, zhruba aj.). B. Rulíková[3] rozlišuje dva hlavní typy autorských komentujících poznámek: poznámky postojové a stylizační.

Pokud chápeme tento typ komentáře velmi široce a přihlížíme k vnitřním klasifikacím skupiny metařečových (metajazykových, metatextových, metakomunikativních? — snad nejlépe metařečových, chápeme-li „řeč“ jako střechový pojem) komentářů u různých badatelů, museli bychom sem zařadit nejen bližší charakteristiky způsobu vyjádření myšlenky, ale i poukazy na zdroj, pramen sdělení nebo hodnocení, na původ formulace a dokonce i výrazy, které explicitně usouvztažňují jednotlivé myšlenky v jazykovém projevu (tyto skupiny „vvodnych slov“ uvádějí mimo jiné D. E. Rozental’ a M. A. Telenkova[4]); dále úvahy nad správností výrazu, omluvu za užitý výraz, vyjádření rozpaků nebo nejistoty při hledání výrazu, upozornění na nepřesnost, nedostatečnou přiléhavost vyjádření, snahu zabránit nesprávnému porozumění posluchačů (takovou klasifikaci metařečových hodnotících komentářů přináší V. Šmilauer[5] v oddílu o parentezi). B. Rulíková rozlišuje stylizační poznámky ke způsobu vyjádření a k výrazu, dále poznámky zabarvující projev expresívně a poznámky orientující posluchače v projevu. K těm má blízko její další skupina — poznámky kontaktové (např. omluvy, dovolování).

Nejpodrobnější klasifikaci tohoto typu komentářů však obsahuje článek J. V. Bečky:[6] zahrnuje komentáře zdůrazňující, upozorňující na zvolené slovo nebo formulaci, komentáře vyjadřující hledání výrazu nebo pochybnosti o správnosti volby slova, resp. formulace, dále omluvu mluvčího za užitý výraz, zpřesnění (rektifikaci) předchozího vyjádření, shrnutí, zdůvodnění volby výrazu nebo jeho bližší charakteristiku a posléze komentář odkazující na jiného autora nebo pramen uvádějící, odkud mluvčí převzal pojmenování, vyjádření, způsob formulace. Také Bečkova klasifikace ovšem napovídá řadu problémů, jež bude třeba při vymezení tohoto typu komentáře a při jeho dalším členění do jednotlivých významových podtypů řešit: Jak vyčlenit významové typy metařečových komentářů, aniž bychom směšovali hledisko obsahové a formální? Je možné počítat při třídění i s rozsáhlejšími komentujícími pasážemi v textu? Lze sem přiřadit i slova vlastně, jaksi, totiž aj., která vyjadřují obvykle rovněž určité rozpaky mluvčího při volbě výrazu? Kam patří výrazy řekněme, dejme tomu, vyjadřující někdy rovněž nejistotu, přibližnost, jindy však spíše hledání určitého příkladu, skutečnosti, kterou chce mluvčí uvést a na kterou se rozpo[150]míná? Konečně: v jakém poměru k metařečovým komentářům je skupina výrazů, které vyjadřují postoj mluvčího k členění a výstavbě vlastního projevu, jeho komunikační strategii, vytvářejí v textu orientační body a blíží se svou funkcí výrazům spojovacím (např. za prvé, například, jak už řečeno, mimochodem řečeno…)? Tyto výrazy se vyskytují nejčastěji na začátku textu, odstavce nebo souvětí a vyjadřují vlastně rovněž uvědomělý postoj mluvčího k formě, výrazové stránce jeho vlastního projevu; nemají ovšem hodnotící funkci.

Všechny komentáře metařečového charakteru jsou do značné míry podmíněny situací, v níž jazykový projev vzniká, průběhem komunikace; mají výrazně pragmatický charakter, kontaktovou funkci, slouží apelu na posluchače (snaze upoutat jeho pozornost, dovolat se jeho zkušeností, poskytnout mu jistý návod, jak sdělení přijímat, vyvolat v něm určitý postoj k formě sdělení, k formulaci mluvčího). Proto je v psaném textu leckdy těžko odlišíme od rovněž subjektivizujících prostředků řečnické perspektivy.[7]

Po formální stránce mohou mít metařečové komentáře nejrůznější podobu a rozsah — od pouhého větného adverbia (krátce) přes časté participiální vazby (upřímně řečeno) k nejrůznějším útvarům větným (jak píší noviny), popřípadě i k rozsáhlejším úsekům textu. Velmi často se v nich objevují (u větných adverbií se často dají považovat za elidované) typické prostředky metajazyka a metařeči, tj. verba dicendi. Z nich nejfrekventovanější je samozřejmě sloveso říci v nejrůznějších tvarech určitých (jak říká…), užitých často neosobně (říká se, říkají), i neurčitých (tak říkajíc, řečeno, řečený); vyskytují se i četná další verba dicendi, časté je i sloveso psát. Dále se objevují substantiva ze stejného významového okruhu, nejvíce slovo (jedním slovem, jinými slovy). Sémantiku větných adverbií, fungujících v komentářích ve spojení s verby dicendi nebo zdánlivě samostatně, lze těžko specifikovat — charakterizují způsob vyjádření po nejrůznějších stránkách (rovnou, přímo, upřímně, po pravdě, naplno, přesně, jinak, zhruba, zkrátka, jednoduše, konkrétně, učeně, prakticky aj.). Zaujímáním subjektivního postoje mluvčího k formě sdělení je snad možno vysvětlit častý výskyt modálních sloves a predikativ v metařečových komentářích (lze, možno, může se, mohlo by se, museli bychom, chtěl jsem, smíme-li… + říci).

Problematické je také jednoznačně popsat začlenění různě formovaných metařečových komentářů do věty, resp. textu. Řada autorů je vykládá jako prvky parentetické. Komentáře skutečně mají v nemalé míře vsuvkový charakter, stojí zdánlivě mimo větu a nevstupují na rozdíl od jejích ostatních složek do syntaktických vztahů, vážou se často i k většímu úseku textu a vytvářejí v textu jakýsi rámcový plán (to platí zřejmě pro všechny druhy komentářů: I. Poldauf[8] zde mluví o třetím syntaktickém plánu, R. Bartschová[9] o větném rámci, E. Daviesová (o. c. v pozn. 2) o širší kategorii interpolace). Na druhé straně však určitým způsobem modifikují sémantiku věty, resp. textu a stojí v něm na exponovaných místech (začátky rozsáhlejších pasáží, odstavců, souvětí i vět). Stejně jako řada jiných slov, výrazů i vět přídatného charakteru, které nejsou přímo spojeny skladebnými vztahy s ostatními částmi promluvy, jsou i metařečové komentáře typické zvláště pro mluvený projev. K. Hausenblas[10] uvádí mezi případy přebytečných, pleonastických vyjádření v mluvených projevech výslovně i větné, nevětné a zvláště „přívětné“ výrazy, jejichž obsahem je řeč o řeči (abych pravdu řekl, jak se říká aj.). Jak píše J. Hronek ve své monografii,[11] pokud bychom zahrnovali všechny tyto a podobné „přídatné“, „přívětné“, „dodatečně připojené“, „aditivní“ výrazy a konstrukce pod pojem parenteze, bylo by nutno [151]rozsah tohoto pojmu značně rozšířit; nešlo by pouze o vsuvku ve vztahu k větě, resp. souvětí, ale často i ve vztahu k většímu úseku textu. Že nemusí jít vždy o vztahy v rámci jednoho větného celku a že je třeba sledovat „komentování“, zaujímání subjektivních hodnotících postojů (byť i pouze ke způsobu vyjádření) na ploše celkové výstavby textu, dokazuje i problematika uvozovacích vět, které jsou svou funkcí i nejčastěji užívanými prostředky metařečovým komentářům velice blízké (upřímně řečeno řekl upřímně: „…).

Metařečové komentáře jsou tedy příznačné zvláště pro bezprostřední, spontánní vyjadřování;[12] v mluvených projevech se ovšem někdy těchto „záchytných bodů“ zneužívá — fungují pak jako nadbytečné, nekonkrétní výrazy vycpávkové, jak ukazuje řečnický projev z Čapkovy Továrny na Absolutno:

„… vítám tak říkajíc hluboká slova, která řekl náš velevážený Ctihodný. Řekl, abych tak řekl, ‚politováníhodné události‘. Ano, my, kdo hledíme tak říkajíc jenom k Prospěchu Lidstva, musíme prohlásit všechny ty politováníhodné zázraky, osvícení, záchvaty lásky k bližnímu a jiné poruchy za události, abych tak řekl, svrchovaně politováníhodné. Musíme s veškerou tajností, jež přísluší našemu Řádu, odmítnout, tak říkajíc, jakoukoliv souvislost s politováníhodnými fakty, jež, abych tak řekl, nesouhlasí s tradičními a pokrokovými zásadami našeho Velikého Řádu. Bratři, tyto politováníhodné zásady jsou, abych tak řekl, v zásadním rozporu s tím, aby se, jak řekl správně Ctihodný, poněvadž klerikálové tak říkajíc proti nám zbrojí, máme-li na zřeteli, abych tak řekl, Nejvyšší Zájmy Lidstva, pročež tedy navrhuji, abychom v plném slova smyslu projevili souhlas s politováníhodnými událostmi, jak správně řekl Ctihodný …“

Vymezení skupiny metařečových komentářů (komentářů vyjadřujících postoj mluvčího k formě sdělení) naráží tedy na četné problémy, stejně jako klasifikace těchto komentářů podle významových nebo funkčních typů (ať už vyjdeme z kterékoli klasifikace promluvových funkcí, metařečové komentáře zřejmě mohou být nositeli řady z nich — současně s funkcí metařečovou mají často i funkci kontaktovou, apelovou, samozřejmě expresívní, ale slouží i racionálnímu vysvětlení, zdůvodnění určitého vyjádření aj.). Bude třeba se ještě hlouběji zamyslet také nad jejich formální stránkou (úloha sloves dicendi, sémantika větných adverbií) i nad začleněním těchto komentářů do věty a textu (v souvislosti s problematikou parenteze a s postavením v rámcovém plánu).

 

R É S U M É

Der metasprachliche Kommentar

Die Gruppe der Kommentare, die eine Einstellung zu der Form der Äusserung ausdrücken (Metakommentare), kann man schwierig begrenzen, und auch ihre Klassifizierung nach den Bedeutungstypen bringt verschiedene Probleme mit. Was ihre Form betrifft, muss man vor allem die Rolle der verba dicendi und die Semantik der Satzadverbien analysieren; und die Eingliederung dieser Kommentare in den Satz bzw. Text hängt mit der Problematik der Parenthese und mit der Position in einem Rahmenplan zusammen.


[1] R. Quirk - S. Greenbaum - G. Leech - J. Svartvik, A Grammar of Contemporary English, London 1972.

[2] E. C. Davies, Some Notes on English Clause Types, Transactions of the Philological Society 1967, Oxford 1968, 1—31.

[3] Parenteze v současné češtině, Praha 1973.

[4] Slovar’-spravočnik lingvističeskich terminov, Moskva 1976.

[5] Novočeská skladba, Praha 1969.

[6] O tzv. pojmenováních nevlastních, NŘ 50, 1967, 88—94; autor sice neužívá přímo termínu komentář, mluví však o komentování, komentujících připomínkách, komentovaných pojmenováních.

[7] V. Mathesius, Čeština a obecný jazykozpyt, Praha 1947, s. 250n.

[8] The Third Syntactical Plan, TLP 1, Praha 1964, 241—255.

[9] Adverbialsemantik, Frankfurt am Main 1972.

[10] O studiu syntaxe běžně mluvených projevů, sb. Otázky slovanské syntaxe I, Praha 1962, s. 322.

[11] Obecná čeština, Praha 1972.

[12] Připomeňme zde však aspoň ještě jejich častý výskyt a závažnou úlohu např. v některých žánrech publicistických (hl. referátového charakteru), kde se jejich prostřednictvím autor nezřídka distancuje od určitých formulací nebo k nim zaujímá jiný postoj.

Slovo a slovesnost, volume 40 (1979), number 2, pp. 149-151

Previous Ludmila Uhlířová: K postavení tzv. větných příslovcí v aktuálním členění

Next František Daneš: K intonaci komentářů mluvčího k výpovědi