Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Nová významná sovětská práce o sociolingvistice

Jiří Kraus

[Discussion]

(pdf)

Новая значительная советская работа о социолингвистике / Une remarquable contribution soviétique consacrée à la sociolinguistique

V sovětské jazykovědné literatuře přibyl další úspěšný pokus o systematické zobecnění sociolingvistických poznatků. Autorem knihy nesoucí název Social’naja lingvistika (K osnovam obščej teorii, Moskva 1977, 381 s.) je vedoucí oddělení sociální lingvistiky Jazykovědného ústavu Akademie věd v Moskvě J. D. Děšerijev. Touto prací sovětská lingvistika opět navazuje na svůj tradiční zájem o sociální podmíněnost jazykových jevů, vymezený pracemi vynikajících představitelů sovětské sociální lingvistiky let dvacátých a třicátých. Děšerijevova kniha je zároveň jednou z těch, které charakterizují přechod od dílčích výzkumů a studií k vypracování zobecňující sociolingvistické teorie a metodologie.[1]

[169]J. D. Děšerijev je sovětské i světové lingvistické veřejnosti znám jako autor četných knižních i časopiseckých publikací zaměřených převážně na otázky jazykové politiky a jazykového plánování,[2] jako organizátor a redaktor kolektivních prací o sociolingvistice[3] a konečně jako uznávaný odborník v oblasti méně známých kavkazských jazyků s nově vznikající psanou podobou nebo zcela bez ní.[4]

Děšerijevova kniha, která uvádí v širším kontextu mnohé z autorových starších názorů a obohacuje je o další nové myšlenky, si klade za cíl podat pokud možno úplný pohled na fungování jazyka ve společnosti. Je tu předkládán nejen výklad v aspektu synchronním, ale na rozdíl od převážné většiny sociolingvistických prací poslední doby má autor důsledně na zřeteli i hlediska formování jazykových struktur v nejstarších fázích vývoje člověka a společnosti. Proto je v úvodní kapitole velmi podrobně (někdy i na úkor stručnosti a plynulosti podání) vyložen přechod jazyka od nesocializovaných náhodných výkřiků k postupnému stabilizování hláskových komplexů, jimž se přiřazuje ustálený význam. Důsledkem procesu narůstání společenské závaznosti jazykových prostředků je však nejenom jednotící funkce jazyka jako pojítka členů určitého kolektivu, ale současně také diferenciační funkce jazyka podmíněná společenskou dělbou práce. Nejdůležitějšími kritérii této diferenciace jsou (a) věk, (b) pohlaví, (c) rozdíly teritoriální, (d) rozdíly třídní, (e) rozdíly profesní a (f) rozdíly ideologické. Úkolem sociolingvistiky je pak zkoumat vlivy těchto činitelů, jak se odrážejí v podobě jednotek jazykového systému i v jazyce jako celku. Přesto, že mnohé vnější, sociální faktory mohou hrát ve vývoji jazyka velmi závažnou úlohu, není možno ji přeceňovat na úkor vnitřních zákonitostí jazykové stavby. Autor varuje, že v minulosti vedlo přeceňování role sociálních faktorů k vulgarizátorství marxismu v jazykovědě, zatímco jejich ignorování znamenalo vždy příklon k idealistickému odtrhování jazyka od jeho nositelů.[5]

Po rozsáhlém úvodu zabývajícím se ontogenezí jazyka ve společnosti následuje vlastní rozbor sociolingvistické problematiky, rozvržený do deseti kapitol.

První kapitola se soustřeďuje na vztah mezi jazykem a formami společenského vědomí (zvl. kulturou). Jazyk je jedním z nejdůležitějších prostředků vytváření materiální a duchovní kultury a je touto kulturou zpětně ovlivňován. Vzájemný vztah obou jevů, jazyka a kultury, však není vztahem subjektu a objektu, ani obsahu a formy, protože oba jsou — pochopitelně odlišným způsobem — závislé na svém společenském nositeli, na určitém národním společenství, jsou jeho specifickými produkty.

Obsahem druhé kapitoly je předmět sociolingvistiky. Ten je utvářen určitým typem společensky závazného vztahu mezi mluvčími daného jazykového společenství, obsahem a formou jazykového znaku a jazykovou utvářeností znaku a jeho komunikační funkcí. Autor tu rozlišuje pojetí socializovaného (společensky závazného) vztahu primárního, který je prvkem normované jazykové struktury, a socializova[170]ného vztahu sekundárního, který odráží individuální a sociální varianty jazykových prostředků a představuje tak vlastní předmět sociolingvistického zkoumání.

Třetí kapitola, zabývající se sociální povahou utváření a rozvíjení vnitřní struktury jazyka, studuje projevy sociální diferenciace na různých rovinách jazykového systému. Přestože jazyk je svou povahou jevem sociálním, projevuje se sociální determinace jeho prvků a rovin způsobem značně nestejným. To je zřejmé nejen v případě spontánně se projevujících vývojových proměn jazyka, ale i v případě cílevědomě řízených kodifikačních zásahů. Autor uvádí příklady z praxe vytváření psané normy jazyků, které dříve existovaly pouze v podobě mluvené. Tato norma zasahuje nejzásadněji do oblasti lexikálněsémantické (hlavně terminologické) a syntaktické, daleko méně se projevuje v oblasti zvukové a morfologické.

Vztah kategorií langue a parole v sociolingvistickém aspektu je předmětem čtvrté kapitoly. Autor tu zdůrazňuje, že obě kategorie mají povahu vyhraněně sociální, nejzřetelněji a nejbezprostředněji se však sociální faktory uplatňují v konkrétním jazykovém projevu. Platí to zvláště o projevech doprovázejících vizuální kontakt účastníků komunikace, avšak určitého stupně sociálnosti není zbavena ani vnitřní řeč.

Ústřední kapitola knihy, pátá, je věnována sociální a funkční diferenciaci jazyka. Rozebírají se tu faktory (a) sociální v užším slova smyslu, odrážející se ve vzniku třídních dialektů (s nimi jsou spojeny i rozdíly mezi mužskými a ženskými jazyky vyvolané kultovními příčinami, např. v některých jazycích altajských), (b) ideologické (projevující se např. v rozvoji spisovných podob jazyků Sovětského svazu po VŘSR) a (c) profesní (zřetelné zvláště nyní, v období vědeckotechnické revoluce). Značná pozornost se tu věnuje jazykovým funkcím. Vedle dominující funkce komunikační se rozlišuje ještě funkce expresívní, estetická, poznávací, ideologická a konečně různé funkce společenské, které jsou odrazem toho, zda se příslušného jazyka užívá v administrativě, v mezinárodním styku atp., nebo zda se omezuje jen na různé sféry neoficiálního dorozumívání. Na základě společenských funkcí se jazyky klasifikují tak, že na jednom pólu jsou jazyky mezinárodního styku (angličtina, ruština, francouzština, čínština, španělština), na druhém jazyky minimálních společenských útvarů (kmenů, aúlů) bez vlastní psané podoby.

Obsahem šesté kapitoly, inspirované praxí sovětské jazykové politiky, jsou nejrůznější formy cílevědomého působení společnosti na jazyk. Protože toto působení je závislé na ideologických zásadách vládnoucích v té které společnosti, je možno jazykovou politiku vymezit jako koncentrovaný výraz společenské ideologie, který určuje politické, teoretické i praktické postoje státního systému (reprezentovaného příslušnými institucemi a orgány) k fungování, rozvíjení a vzájemnému působení jazyků v rámci určitého státního nebo národnostního celku. Důležitou složkou jazykové politiky je tzv. jazyková výstavba (jazykovoje stroitel’stvo), jejíž vznik byl spojen s novými potřebami, které vyvstaly před jazyky méně rozvinutých národů bývalého carského Ruska po VŘSR. Termín jazyková výstavba zahrnuje zavádění, resp. kodifikování psaných podob jazyka, řízené obohacování slovní zásoby (zvláště terminologie spojené se vznikem nových skutečností), rozvíjení funkčních stylů v oblastech oficiálního dorozumívání atp. V současné době jsou principy jazykové politiky a jazykové výstavby uplatněné v Sovětském svazu aktuální v těch zemích Asie a Afriky, které se osvobozují z koloniálního panství.

Vymezením rozsahu a obsahu sociolingvistiky, jejími vztahy k ostatním vědním oborům a jejím pojmovým aparátem se zabývají kapitoly sedmá a osmá. Sociolingvistika se tu charakterizuje množstvím interdisciplinárních vztahů a přesahů. Její pojmosloví je tvořeno jednak obecnými termíny lingvistické a sociologické povahy (jazyk, slovo, foném, sociálně územní diferenciace, jazyková politika), jednak termíny specifickými. Zatímco termíny prvního typu jsou poměrně ustálené, nachází [171]se specifická terminologie sociolingvistiky ve stadiu počátečního utváření a nese zřetelné stopy individuálního úzu (např. Děšerijevem užívané termíny sociolingvéma — ‚varianta jazykového prostředku podmíněná působením jednoho nebo několika sociálních faktorů‘, socioléma — ‚skupina lidí mluvících jedním jazykem‘, lingvéma — ‚jazyk sloužící jako dorozumívací prostředek určité skupině lidí‘) mají zřejmě velmi specifické uplatnění.

Principy a metody sociolingvistického rozboru jsou obsahem kapitoly deváté. Existence vlastních metod a výzkumných procedur je Děšerijevovi důležitým kritériem svébytnosti sociolingvistiky jako vědy. Objektem sociolingvistických analýz je dvojí povaha zkoumaných jevů — vlastní lingvistická, spojená se strukturními vlastnostmi jazykových prostředků, a sociální, spočívající v zobecnění působnosti sociálních faktorů na jazyk. Z této dvojí povahy vyplývá i existence dvou zdrojů sociolingvistické metodologie — jazykovědy a sociologie (jejich prostřednictvím se sem řadí i další metodologické postupy — statistické, demografické, geografické, historické ap.).

Desátá kapitola dovršuje výklad knihy klasifikací dílčích oborů sociolingvistiky. Rozlišují se tu sociolingvistika (1) obecná (vysvětlující ontologické a metodologické základy oboru), (2) synchronní (rozbor fungování a vzájemného působení jazyků v sociálně ekonomických, politických, etnologických a kulturních podmínkách společnosti), (3) prospektivní (rozbor vývojových vlastností jazyka ve společnosti), (5) speciální (zabývající se určitou dílčí problematikou, např. profesní jazykovou diferenciací, funkčními jazyky vědních oborů, masovou komunikací atp.), (6) aplikovaná (vytváření grafických soustav a jejich kodifikace, terminologické otázky atp.), (7) interlingvální (analýza přirozených a umělých jazyků sloužících mezinárodnímu dorozumívání), (8) srovnávací (zabývající se srovnáváním společenských funkcí jazyků světa).

Snahou o co největší komplexnost pojetí se Děšerijevova kniha odlišuje od většiny ostatních lingvistických prací, sovětských i zahraničních. Je přitom pochopitelné, že některá témata jsou vyložena podrobněji, se zřejmým zázemím autorových dlouholetých zkušeností (otázky funkčního dotváření málo rozvinutých jazyků SSSR bez psaných podob, problematika jazykového plánování[6]), jiné jsou naznačeny jen v obecných rysech (to platí zvláště o kapitole týkající se metod sociolingvistického výzkumu). I když syntetický obraz sociolingvistiky jako jednoty obecných a dílčích pohledů na fungování jazyka ve společnosti se jeví spíše jako úkol pro kolektiv nejrůznějších specialistů než pro jednotlivce, považujeme Děšerijevovu knihu Social’naja lingvistika za jeden z nejvýznamnějších kroků v této aktuální oblasti věd o jazyce a o mezilidském dorozumívání.


[1] Podobným způsobem široce zaměřené práce vycházejí v Sovětském svazu právě nyní v rozpětí několika málo let. Srov. L. B. Nikoľskij, Sinchronnaja sociolingvistika, — Teorija i problemy (Moskva 1976, rec. SaS 38, 1977, 157—160) a A. D. Švejcer, Sovremennaja sociolingvistika — Teorija, problemy, metody (Moskva 1977; rec. SaS 38, 1977, 227—229).

[2] Srov. Zakonomernosti razvitija i vzaimodejstvija jazykov v sovetskom obščestve, Moskva 1966; Sovetskaja metodologija, teorija i praktika planirovanija i prognozirovanija jazykovogo razvitija, Moskva 1970; Die sowjetische Methodologie, Theorie und Praxis der Planung and Prognostizierung, sb. Zur Soziologie der Sprache, Opladen 1971, 192—205; Social Linguistics, Linguistics vol. 113, 1973, 16—20.

[3] Z poslední doby např. Sociolingvističeskije problemy razvivajuščichsja stran, Moskva 1975 (rec. SaS 38, 1977, 160) a Naučno-techničeskaja revoljucija i funkcionirovanije jazykov mira, Moskva 1977.

[4] Z obecněji pojatých prací srov. Mladopis’mennyje jazyki narodov SSSR, Moskva 1959; mimoto je J. D. Děšerijev autorem řady popisných gramatik jazyků užívaných v horských oblastech Kavkazu — bacbijštiny, nachštiny, chinelugštiny aj.

[5] Podobný názor na důležitost vyváženého pohledu na příčiny jazykových změn zastává J. Vachek v statích On the Interplay of External and Internal Factors in the Development of Language, Lingua 11, 1962, 433—448, a K otázce vlivu vnějších činitelů na vývoj jazykového systému, SlavPrag 4, 1963, 35—46.

[6] Děšerijevova práce tak zaujímá specifické místo mezi dvěma dalšími pokusy sovětských lingvistů o postižení obecné teorie sociolingvistiky (srov. o. c. v pozn. 1). Koreologovi Nikol‘skému je nejbližší problematika jazykové situace rozpracovaná ve východoasijské lingvistické literatuře, anglista Švejcer vychází převážně z kritického rozboru sociolingvistických děl západních. Sociolingvistický popis gramatické stavby soudobé ruštiny, tematika, již Děšerijev ponechává stranou téměř úplně, je zajímavým způsobem podán v monografii Krysinově (rec. o ní v SaS 36, 1975, 152—158).

Slovo a slovesnost, volume 40 (1979), number 2, pp. 168-171

Previous Slavomír Utěšený: K integračním procesům v běžné mluvě českého venkova (Na okraj sborníku „Současná vesnice“)

Next Lumír Klimeš: Nový český synonymický slovník