Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Jazyk zákonodárcův

Zdeněk Peška

[Articles]

(pdf)

-

1. Právo se skládá z norem státem vydávaných. Pro tuto úvahu se nebudeme zabývati otázkou, zdali i jiné sociální útvary mohou vydávati normy tvořící úhrnem právo (na př. právo církevní). Normy mohou býti různého charakteru: zákony, nařízení, instrukce a pod. Pro naši úvahu toto rozlišování však nemá zvláštní význam.

Normou nazýváme příkaz, a to rázu všeobecného a apriorního. Jest to tedy slovní projev vůle, aby kterákoli osoba (zásada všeobecnosti), která se v budoucnosti (zásada apriornosti) octne v jisté situaci (u níž, jak právní terminologie praví, bude splněna jistá skutková podstata), vykonala to, co je určeno zákonem, nebo zanechala jistého v zákoně vytčeného jednání; tento příkaz je zpravidla doprovázen pohrůžkou, že osoba, která se mu dobrovolně nepodrobí, buď bude donucena k přikázanému jednání (na př. exekucí k zaplacení pohledávky, zejména v právu občanském a finančním), nebo nezanechá-li toho jednání, bude potrestána (v právu trestním všech odvětví). Není-li takové pohrůžky, mluvíme o lex imperfecta.

Tento příkaz je vyjádřen slovy. Nemůžeme si představiti normu jinak vyjádřenou; pokud se vyskytují takové případy (na př. značky pro automobilisty), existují jen ve vztahu k určitému jinému příkazu vyjádřenému slovy a tyto symboly vykládajícímu. Norma je tedy neoddělitelná od své slovní formy.

2. Potřeba právní jistoty vyvolala požadavek psaného práva proti právu zachycenému pouze ústní tradicí (v nejstarších dobách). Již v dobách poměrně dávných se vyskytují pokusy zachytit písmem právní normy žijící dotud jen v ústní tradici. Tato písemná fixace byla tedy dodatečná (srov. na př. ve Francii četné sbírky Coutumes až do velké revoluce), písmem bylo zachycováno jen to, co již dříve bylo právem. Moderní doba — v podstatě od 2. pol. XVIII. stol. a od počátku XIX. — postup obrátila: právem se stává pouze to, co je vyjádřeno písemně. Pouze výjimečně platí i v Evropě právo zvykové (v Anglii, v býv. Uhrách a tedy — částečně — dosud i na Slovensku). Avšak i tyto státy překonaly již dávno primitivní období, kdy právo žilo ústní tradicí. Za právo se považuje soubor norem (vedle příležitostně [33]vydávaných psaných zákonů nebo i celých zákoníků), sestavený v dílech proslulých právníků (Blackstone, Verböczi), a indukovaných soudních rozhodnutí.[1]

Ostatně soudní rozhodnutí mají právotvorný význam i ve státech s právem veskrze psaným. Indukcí — zevšeobecňováním rozhodnutí v určitých konkretních případech — konstruují se všeobecné zásady, kterými se vykládají nejasná místa v zákoně, po případě i vyplňují t. zv. mezery v zákoně. Všeobecné normy indukované z těchto konkretních zákazů a příkazů mohou míti samy o sobě touž hodnotu jako jiné všeobecné normy. Avšak v moderním státě kvantitativně převládají normy výslovně jako normy vydávané, a to formou opět předem stanovenou. Proto můžeme říci, že znakem moderního práva je jeho formalismus: to, co je vydáno určitou formou — v tom je také zahrnuta forma psaná — je právem.

Slovesný projev, nazývaný právní normou, není sám sobě účelem, nýbrž má určitou funkci sociální. Má-li však splniti tuto svou sociální funkci, je třeba, aby i forma slovní byla této funkci přiměřena. Poněvadž zpravidla zákonodárce nemá jinou možnost než vyjádřiti svůj příkaz slovně,[2] je jazyk v podstatě jeho jediným nástrojem. Proto záleží velmi na možnostech slovního vyjádření, zdali norma vskutku splní svou sociální funkci, kterou zákonodárce zamýšlel. Třeba proto slovní formu přizpůsobiti sociální funkci normy. Tak sociální funkce normy určuje formu slovního výrazu normy samé.

3. Tedy jazyk jako nástroj zákonodárce má jisté odlišné vlastnosti od jazyka v jiných funkcích. Autor právní normy se obrací k osobám, které mu z valné většiny nejsou a nemohou býti známy. Na př. cvičitel tělocvičného spolku velí „vlevo zatočit“; kdyby cvičenec nerozuměl povelu, může mu cvičitel směr, kterým má jít, ukázati. Naproti tomu, když autor normy, třeba i zcela primitivní, vydá normu podobného obsahu, na př. vyhlášku, že povozy v určitém místě mají zabočiti vlevo, musí počítati s tím, že norma sama musí být stylisována tak, aby přiměla řidiče povozů zahnouti tímto směrem. Nejde tu jenom o případnou trestní sankci. Nás tu zajímá především slovní stránka této normy: ta musí býti upravena tak, aby řidič vozu jasně věděl, že má zatočiti vlevo.

To je ovšem příklad normy velmi primitivní a podřadné, kde si můžeme konec konců přimysliti i osobní zakročení veřejného orgánu (na př. dopravního strážníka). Avšak můžeme uvést jiný případ: je vydán zákon, který nařizuje, aby na místech, kde je umístěno určité znamení, vozidla se zachovala určitým způsobem, na př. zahnula vlevo. Tu máme normu značně všeobecnou a vysokého stupně (zákon), [34]kdežto norma podřadná — vyhláška dopravního úřadu — je nahrazena pouhým symbolem. Předpokládá se, že lidé, zdržující se na určitém státním území, znají tento zákon slovy vyjádřený a proto porozumějí i příkazu vyjádřenému ne již slovně, nýbrž symbolicky. Takový příklad nám znázorňuje celou problematiku slovního vyjádření právní normy.

4. Z toho by se zdálo vyplývati, že jazyk může splniti funkci jazyka právního jen tehdy, když je oběma stranám stejně srozumitelný, t. j. když vyvolává v osobě, které je adresován, touž představu, jakou měla na mysli osoba, která je jeho autorem. Neboť bylo by možno předpokládati, že na př. řidič auta může vyhověti příkazu obsaženému v určitém symbolu jen tenkrát, když se přečtením zákona poučil, že právě tento symbol právě na tomto místě obsahuje onen příkaz.

Avšak takové závěry byly by chybné. Víme, že šofér asi sám nečetl příslušný zákon, ale patrně jen v nejlepším případě nějakou příručku, kde byly formou populární a stručnou uvedeny vedle jiného materiálu také předpisy o dopravě. Nebo četl upozornění v časopisu odborném nebo denním listu. Nebo byl na nový předpis někým, na př. zaměstnavatelem, ústně upozorněn. A pod. — V moderním státě totiž zákonodárce zpravidla nepočítá s tím, že by tekst zákona čtlo veškeré občanstvo, nýbrž jde o jakýsi pochod prolínání. Tekst samého zákona je znám pouze určitému okruhu osob, t. j. obyčejně specialistům v určité otázce a určité části úřednictva, pověřeného jeho prováděním. Ti opět zprostředkují znalost obsahu norem kruhům dalším a dalším. Specialista na př. napíše populární nebo i vědecký článek anebo příručku, kde shrne větší nebo menší počet oněch předpisů. Přednosta úřadu uveřejní vyhlášku, v které upozorňuje občanstvo na nové předpisy. Advokát poučí své klienty o zákonných předpisech. Soudce, úředník poučí strany, s nimiž jej uvádí ve styk jeho úřední výkon. Tak existuje tisíc kanálků, jimiž prolíná znalost právních předpisů do občanstva. Čím dále od původního pramene, tím ovšem více se stírá určitost a přesnost. Znalost právních předpisů se stává pouze přibližnou a vzniká jisté mlhavé právní vědomí bez jasně vymezeného obsahu. Znalost práva v nejširších vrstvách lidových není nic jiného než toto mlhavé vědomí, že jakési psané normy přibližně toho a toho obsahu existují, při čemž ta či ona osoba nebo skupina osob má často dosti jasně vymezené právní znalosti v určitých otázkách, jimiž se obírá. Na př. jinak ne příliš vzdělaný funkcionář obce mívá zcela přesné vědomosti o obecním zřízení, o volebním řádu, dělník o opatřeních pracovního práva a pod. Na druhé straně ani velmi vzdělaní právníci nemívají přesný obraz o právních normách mimo svůj speciální obor a obory přilehlé. Čím ostatní obory jsou vzdálenější, tím více jim splývají v nejasné vědomí práva jako jiným občanům. Liší se od nich snad pouze tím, že v případě potřeby dovedou se rychleji orientovati.

Zákonodárce se tedy obrací v podstatě pouze k vybranému kruhu specialistů. Ovšem i tu je možno odstupňování. Jsou zákony, které, jak lze bezpečně čekati, zpravidla nepřekročí hranice osob se zcela zvláštní průpravou, se vzděláním právnickým. Na př. advokátní nebo notářský řád. Naproti tomu jsou zákony, které se obracejí k nejširším kruhům občanstva, buď poněvadž jim má být dána určitá funkce mimoprávní, na př. propagační, dejme tomu ústavní listina,[3] nebo prostě proto, že [35]se dotýkají zájmu nejširších vrstev, které se účastní provádění zákona. Na př. volební řád. Mezi těmito dvěma extrémy bylo by pak možno uváděti nejrůznější stupně.

I u zákonů, které se obracejí k nejširším vrstvám, zákonodárce vždy počítá s tím, že se naskytne řada specialistů, kteří znalost zákona oněm širším vrstvám zprostředkují. Tím si vysvětlíme, že zákonodárce i v zákonech určených přímo nejširším vrstvám, neužívá jazyka běžného těmto vrstvám, nýbrž jazyka zvláštního, leckdy zcela nesrozumitelného těm, kdož nemají speciální právnickou erudici, anebo ne správně jimi chápaného. Ovšem čím užší a vyhraněnější je okruh, na který se zákonodárce obrací, tím odlišnější od běžné mluvy může býti jazyk zákonodárcův. Poněvadž jazyk zákonodárný v podstatě je jazykem, kterým se dorozumívají mezi sebou pouze lidé určitého předběžného vzdělání, je dána možnost, aby jazyk mající funkci jazyka zákonodárného se vyvíjel na základě zcela zvláštních předpokladů, odlišných od jazyků majících jiné funkce.

5. Vrstvou prostředkovatelů je umožněn i jiný dosti častý zjev, že totiž i v moderním právu nalézáme normy psané v jiném jazyce než v běžném živém jazyce obvyklém v tom státu. Zpravidla jsou to normy z doby starší, dochované právní kontinuitou. Někdy jsou to normy vydané v starší době latinsky, někdy však změna politických poměrů změnila i jazyk zákonodárců, avšak nepřerušila právní kontinuitu, takže normy vydané v jiném jazyce, než je současný jazyk zákonodárců, zůstaly v platnosti.

Přímo klasickým příkladem toho je náš stát. Počínajíc 28. říjnem 1918 byl jeho jazykem zákonodárným jazyk československý. Přece však zůstaly v platnosti normy starší, vydané, pokud šlo o zákony říšské, německy a maďarsky. Německý jazyk byl však vrstvě zprostředkovatelů obecně znám; k tomu ještě existoval oficiální (ne autentický) překlad všech zákonů novější doby do jazyka českého. Značné obtíže se však vyskytly na Slovensku a Podkarpatské Rusi. Zde byl jazyk zákonodárcův takřka úplně neznám valné části vrstvy zprostředkovatelů, t. j. právníků českého původu. Existoval sice německý úřední překlad novějších zákonů, ale nebyla přeložena judikatura a málo známé bylo zvykové právo. Také byla jazykově nepřístupná maďarská právnická literatura. Omyly a nedopatření, které proto vznikaly i na nejvyšších místech a které byly leckdy dosti osudné, jsou právnické veřejnosti dobře známy.

Tyto zjevy nám ukazují, jak veliká úloha připadá v moderním životě zprostředkovatelům právních norem, i pokud jde o jazykovou jejich stránku. Není-li dobře zařízeno toto zprostředkování, může dojíti k četným poruchám; kde však je dobré, není celkem na závadu, jsou-li zákony vydány v jazyce cizím.

Příklady, které jsou právě uvedeny, vznikly jaksi jen mimoděk, bez vůle původců norem, ba dokonce bývá pociťována jejich obtížnost a projevuje se snaha odstraniti je.[4]

6. Známe však i případy, že — bez ohledu na tyto obtíže — byl úmyslně zvolen zákonodárcem jiný jazyk než ten, kterého užívá většina občanstva. Tak nacházíme zhusta, zejména v starším právu zjev, že zákon je vydáván v jazyce, který není jazy[36]kem toho, jemuž je adresován, ba dokonce v jazyce, o němž je možno předpokládati, že valné části osob, jimž je adresován, je nesrozumitelný. Je obecně známo, že v starší době byla jazykem zákonodárným tu ve větším, tu v menším rozsahu latina. Někde byly vydány jen některé normy latinsky, jinde se latinského jazyka užívalo jako výlučného jazyka zákonodárného. Mnohdy to bylo proto, že latina byla přesnější a vyhraněnější než jazyk domácí, mnohdy působily i příčiny jiné. Tak tomu bylo zejména v Uhrách, a to takřka až do konce XVIII. stol. Příčina toho jevu je známa. Latina byla totiž jazykem obecně známým šlechtickým vrstvám všech národů obývajících Uhry. Žádný živý jazyk nebyl tak universální — zejména v období tureckých válek, kdy uherská nížina, jádro to území obývaného Maďary, byla pod tureckým panstvím. Této snaze po universálním rozšíření normy byla obětována její znalost, neboť přirozeně vrstvy měšťanské a živnostenské, nehledě už ani k poddaným sedlákům, latinu neovládaly nebo alespoň ne v té míře jako šlechta a inteligence.[5]

Stejnou snahu po universálním rozšíření normy na úkor její populární znalosti nalézáme v kanonickém právu. Zákonodárným jazykem katolické církve je latina. Tento jazyk je dobře znám klerikům, ale jen nečetným poměrně laikům. Církevní zákony, mezi nimi také r. 1917 vydaný Codex iuris canonici, se však týkají i laiků, některé předpisy (na př. o právu manželském) jenom laiků.

I živé jazyky mívaly úkol universálního jazyka v mnohojazyčném prostředí. Tak v XIX. stol. maďarština v Uhrách a němčina v Rakousku. V něm byly říšské zákony vždy vydávány v autentickém znění výlučně německém, ač němčina byla jazykem pouhé menšiny obyvatelstva. U ostatních národů rakouských nebylo možno předpokládati obecnou znalost němčiny, když nebyla všude ani povinným předmětem na školách středních. Avšak Rakousko čelilo nesnázím odtud vznikajícím dvěma prostředky: vydávalo překlady (úřední) říšských zákonů v jazycích ostatních národů, vedle toho zabezpečovalo znalost němčiny u vrstvy zprostředkovatelů právních norem: jedna státní zkouška právnická se musila skládati všude v Rakousku v jazyce německém.

V takovýchto případech zákonodárce velmi dobře ví, že autentické znění normy nedosáhne osob, kterým je určeno. Zákonodárce se vědomě obrací jenom na určitou vrstvu, počítaje s tím, že tato vrstva zprostředkuje dále znalost normy v jazyce jiném, přístupném adresátu normy, a to proto, že se zřetelem na účel normy považuje za účelnější obraceti se přímo toliko na tento úzký okruh a dosahuje tím určitých politicky důležitých cílů (universality).

7. Nejenom však snahy po universalitě zákona byly pohnutkou k tomu, aby zákony byly vydávány v jazyce cizím značné části občanstva. Působí tu také silně snaha formulovati zákon co nejpřesněji.

Jak bylo na počátku již uvedeno, charakteristickým znakem zákona je, že autor právní normy se obrací k osobám, které mu z valné většiny nejsou a nemohou býti známy. Je proto třeba, aby příkaz v normě obsažený vyvolával v těchto osobách pokud možno jednoznačnou představu o tom, jak se zachovati. Zákonodárce se však často domnívá, že této jednoznačnosti dosáhne snáze, užije-li jazyka větší části občanů neznámého, zejména jazyka mrtvého, latiny s velmi přesně vyhraněnou právnickou terminologií, nežli jazyka živého, tedy proměnlivého a s terminologií [37]ne dosti vyhraněnou. Proto až do XVIII. stol. byla latině často dávána přednost před jazyky živými.

Zákonodárce dával přednost tomu, aby jeho norma byla chápána pokud možno přesně ve smyslu, jaký jí sám dával, aspoň užším kruhem zprostředkovatelů, t. j. osob ovládajících na základě zvláštní školské průpravy dokonale latinskou právnickou terminologii, než aby byla nedokonale pochopena co nejširšími kruhy občanstva, neboť právě tito zprostředkovatelé mohli lépe působiti (na př. jako soudci, úředníci) k tomu, aby jednání občanstva bylo přiměřené úmyslu zákonodárce, přiměřenější, než kdyby norma byla sice jazykově přístupná všemu občanstvu, ale byla setřena její přesnost.

Nelze ovšem popírati, že s touto snahou po přesnosti šla ruku v ruce lhostejnost k méně vzdělaným vrstvám. V mnohých státech tyto méně vzdělané vrstvy, zejména selské, byly spíše objektem než subjektem práva. Na jejich znalosti právní normy nezáleželo, ba mnohdy spíše se považovala za nevítanou, jako vůbec znalost práva se často považovala za nebezpečnou.

8. Jindy však zákonodárce formuluje normy sice v jazyce přístupném občanstvu, ke kterému se obrací, avšak jazyk ten je natolik přizpůsoben funkci zákonodárné, že není občanu bez určitého vzdělání (právnického) dosti srozumitelný. Zákonodárná funkce deformuje totiž běžný jazyk, takže se stává do jisté míry jazykem umělým. Zákonodárce i tu se úmyslně obrací na užší kruh zprostředkovatelů než na veškeré občanstvo, aby dosáhl i jiných cílů, na př. přesnosti zákona.

Sem patří otázka cizích slov v tekstu zákona, tedy slov převzatých z jiného jazyka, třeba i přizpůsobených (koncovkou, pravopisem atd.) ostatnímu tekstu. Dnes již velmi zřídka nalézáme slova, jejichž užití možno vyložiti jenom ze starších zvyklostí bez odůvodnění hlubšího.[6] Zpravidla jsou to slova označující určité přesně vymezené právní pojmy, mnohdy latinská, pro něž nelze nalézti v domácím jazyce stejně hodnotné náhrady. Možno pozorovati, že užívání takových latinských obratů ve srovnání se stol. XVIII. a dřívějším ustoupilo silně v zákonodárných dílech stol. XIX. a XX. do pozadí. Poměrně zhusta nalézáme takové obraty v zákonodárství anglickém. Avšak všeobecně je třeba konstatovati, že obrovský rozmach právnické literatury v těchto posledních stoletích vybrousil moderní jazyky ke značné přesnosti, takže není již potřeba obraceti se k tradičním slovům a obratům latinským.

9. Tím však není řečeno, že by cizí slova zcela vymizela z jazyka zákonodárce, mají však jinou funkci, než bylo právě uvedeno, možno říci, že mají úlohu přímo opačnou. Tak na př. obecný zákoník občanský v § 448 praví: „Ist sie (die Sache) unbeweglich, so heißt sie eine Hypothek oder ein Grundpfand“. Zde autor zákona má k disposici německý termín, ale přesto užil slova cizojazyčného, poněvadž toto slovo mělo přesný vyhraněný význam i pro širší kruhy než právnické; naopak možno předpokládati, že právník, maje na mysli stále doslovný tekst občanského zákoníku, by si snadno osvojil význam slova „Grundpfand“, přesně v zákoně definovaného, ne však prostý občan, na př. sedlák nebo obchodník s pozemky, zvyklý na termín die Hypothek.[7]

[38]Ještě nápadnější je tato funkce cizích slov v určitých zákonech obracejících se k vrstvám občanstva přesně omezeným. Tu se mnohdy jeví snaha převzíti i taková cizí slova, kterých se v této vrstvě běžně užívá, ale která jsou poměrně cizí vrstvám jiným.

Tato snaha je patrná na př. v našem všeobecném zákoníku obchodním (z r. 1862). Užívá se tu množství slov přejatých z různých moderních jazyků, běžných v mezinárodním styku obchodním a majících v době vydání zákona mezinárodní význam. Ba dokonce užívá se cizojazyčných termínů na některých místech k výkladu názvů domácích (srov. § 300, 301, 302, 303). Za stejný případ můžeme považovati to, že ústava německé říše z r. 1871 v určitých kapitolách (o železnicích, poště a telegrafu, o námořnictví a lodní dopravě a o říšské armádě) užívá velmi značného množství cizích slov, technických to výrazů nebo prostě slov obvyklých v kruzích, kterých se tyto kapitoly dotýkají.[8]

V takových případech užívání cizích slov přibližuje tekst zákona buď všeobecně širokým vrstvám občanstva, jde-li o termín již obecně vžitý, který by bylo třeba nahrazovati slovem umělým nebo méně známým, anebo přibližuje jej pouze určité sociální skupině občanstva tím, že přejímá určité obraty a výrazy jazyka této skupiny, při čemž ovšem se vzdaluje jiným sociálním vrstvám občanstva.

10. Celkem však v moderním zákonodárství se projevuje snaha vymýtiti cizí slova. Naše směrnice pro jednotnou legislativní techniku, schválené usnesením vlády z 24. II. 1933, praví v § 1: „… Zejména také jest třeba vyhýbati se cizím výrazům, ačli nejde o cizí slova, která ve státním jazyku již zdomácněla a mají přesně vyhraněný smysl nebo která by jen stěží bylo lze nahraditi stejně výstižným výrazem domácím“.

Zvláště v Německu se vedl boj proti cizím slovům v zákonech již dávno, zejména zásluhou činnosti známého spolku Allgemeiner deutscher Sprachverein.[9] Tyto snahy se v Německu projevovaly na poli širším, nežli je právnické, zasáhly však hluboko i do jazyka zákonodárného.

Všeobecně jednou z příčin těchto snah je nacionalismus; nahrazování cizích slov domácími je někdy samo sobě účelem. V tomto smyslu je vymycování cizích slov zjevem širšího dosahu a nikoli zjevem pouze jazyka zákonodárného; souvisí zřejmě s tzv. puristickými tendencemi daného jazyka, a proto nás na tomto místě nezajímá.

Jinou příčinou je však snaha učiniti zákon přístupný širším vrstvám občanstva. Zákonodárce z určitých důvodů se snaží, aby se zmenšil význam okruhu zprostředkovatelů zákona a aby tento okruh zprostředkovatelů zákona se pokud možno rozšířil.

11. Tu však se zákonodárce střetá s důležitou potřebou, totiž tou, aby zákon byl přesný a jasný. Tomuto účelu nemůže vyhověti běžný jazyk beze změny. Je obecně přijatým předpokladem, že slovo je symbolem pro pojem. Avšak v běžné řeči jenom určitý okruh slov — podle inteligence a sociálního prostředí mluvícího — má přesně vymezený význam. Slova mimo tento okruh mají význam neurčitý nebo mnohonásobný. Avšak táž slova mohou míti velmi přesný význam pro osobu z jiného prostředí a jiného stupně inteligence.

Je-li vydána určitá norma, pak ovšem se potkáváme s nebezpečím, že každá so[39]ciální skupina bude si ji vykládati po svém, podle významu, který sama různým slovům připisuje, po případě, že jí vůbec nebude rozuměti.

Zákonodárce může předejíti toto nebezpečí několikerým způsobem. Buď tak, že se obrátí pouze na vrstvu zprostředkovatelů, věda, že tato vrstva mající určité společné vzdělání bude normu vykládati jen určitým způsobem; nejradikálněji tak, že normu vydá v jazyce jen této skupině přístupném — jak už ukázáno výše —, nebo že se postará o to, aby zákonu bylo rozuměno jen tak, jak ony osoby na základě jednotné průpravy (právnického studia) mu rozumějí: sem směřuje především ta okolnost, že určité funkce (soudců, správních úředníků) mohou zastávati jen osoby s právnickým vzděláním.

Nebo se konečně snaží užívati všech slov v jakémsi jejich průměrném významu, stejně chápaném všemi složkami občanstva; kde ani to nestačí, zákonodárce sám musí slovo přesně vyložiti.

Tak na př. význam slova osoba je v běžné řeči poněkud neurčitý. Naproti tomu právní terminologie potřebuje výraz pro přesně vymezený pojem „osoby“. Proto nová osnova občanského zákoníku v § 61 stanoví pojem „osoby“. Podobně v § 75 definuje se pojem „rodičů a dětí“, a to šíře, nežli je běžný význam slov rodiče a děti. Zejména je to patrné u slova držeti, držba, z nichž zvláště první je zcela obvyklé i v běžné řeči; v právní terminologii mají význam zcela odchylný od významu běžného; viz § 100 a násl. citované osnovy. Příklady takových vymezení nalézáme v každém takřka zákoně velmi hojně.

V jiných případech zákonodárce, nenalézá-li dosti vhodných slov s přesným významem v jazyce běžném, tvoří slova uměle nebo je přebírá odjinud. U nás k takovému převzetí poskytovala hojně příležitosti dvojí spisovná forma jazyka československého, blízce příbuzná, ač jí bylo poměrně málo využito. Zajímavý příklad takového převzetí nalézáme v uvedené už osnově občanského zákona, v § 550. Tam zákonodárce do českého tekstu vsunuje termín v češtině neznámý, ale ve slovenštině běžný, „staří rodiče“ (totiž dědeček s babičkou). Jindy zákonodárce přejímá slovo běžné pouze v některém místním nářečí, třeba i na úkor jasnosti zákona.[10]

12. Ovšem že rubem tohoto zpřesnění jazyka je omezení jeho slovního bohatství. Když zákonodárce vytříbí význam neurčitých slov, nutně z toho plyne, že má pak snahu užívati pouze těchto slov a nikoli slov jiných. Tak zejména se vyhýbá synonymům, neboť smysl slov synonymních se kryje jen částečně. V citovaných již směrnicích pro jednotnou legislativní techniku nalézáme v § 2 výslovně uvedeno toto pravidlo: „Pro týž pojem budiž v osnovách zákonů a vládních nařízení užíváno co možná téhož výrazu“. Tato zásada je ostatně právníkům tak samozřejmá, že platí jako interpretační pravidlo předpokládati různý význam tam, kde je užito různých výrazů, byť i částečně se kryjících. Zákonodárce neusiluje o slovní bohatství, které je pokládáno za přednost jiných slovesných druhů — zaměřených na výraz sám —, naopak libuje si v slovní chudobě. Poměrnou chudobu slovníku právnického jazyka lze prokázati i statisticky.[11]

[40]Z podobného důvodu zákonodárný jazyk nemiluje zájmen. Při užití zájmen vždy je nebezpečí, že nebude jasno, které podstatné jméno je zájmenem nahrazeno.[12] Proto mnohdy zákonodárný jazyk raději opakuje podstatné jméno nebo jinak věc opisuje.

Podrobné linguistické bádání by zjistilo řadu jazykových znaků vlastních jazyku zákonodárnému, na př. ve větných vazbách a pod.

 

Úhrnem můžeme říci tolik: Zvláštní sociální funkce zákona vtiskuje svou pečeť i nástroji zákonodárce, jazyku. Sociální funkce může určiti za zákonodárný jazyk i jazyk cizí zákonodárci nebo těm, k nimž se obrací svými zákazy a příkazy. I když však užívá jazyka vlastního sobě, resp. adresátům normy, je to jazyk značně odlišný od jazyka běžného. Jeho odlišnost záleží předně v tom, že může přikládati zvukovým symbolům-slovům jiný význam, než jaký mají v běžném životě, dále v tom, že přibírá slova nová, cizí nebo uměle tvořená, nebo přejímaná z jiné větve jazyka nebo nářečí. Naproti tomuto rozmnožování zásoby slov pro své zvláštní účely jazyk legislativní jinak slovní zásobu zvoleného jazyka zužuje.

Je zřejmé, že jde zde o mnoho problémů, které jsem v této studii jen stručně nastínil s hlediska právního a které volají po tom, aby byly zpracovány linguistickými odborníky.[13]


[1] Otázka poměru psaného a ústně tradovaného práva je dosti choulostivá. Tak směrodatná dnes autorita anglická, John Austin ve svém díle, běžně dnes užívaném jako učebnice, „Lectures on jurisprudence or the philosophy of positive law“ (cituji 5. vyd. z r. 1885) přikládá zvykům i souborným dílům právníků právní závaznost jen potud, pokud jsou zachyceny buď v zákonech samých (status) nebo v soudních rozhodnutích (v. zejm. XXVII na str. 523), a rozeznává proto pouze „law established in the direct or legislative — and law obtained obliquely“ (str. 531), t. j. soudním rozhodnutím. Mluví pak o zákonodárné moci soudců, pocházející z téže suverenní moci státní jako zákonodárná moc orgánů (zejména parlamentu), vydávajících přímé zákony (v. také lect. XXXVII: Statute judiciary law). Toto pojetí je však cizí starší době; dosvědčuje pouze tendenci moderní doby po psaném zachycení práva, zejména pak po sjednocení původu jeho moci v jediném ohnisku: suverenním státě. Zcela jiné pojetí nalézáme ještě u Blackstona v jeho Comentaries on the laws of England (z r. 1765, cituji 17. vyd. z r. 1830), rovněž dosud běžně užívaných. Ten mluví o spisech právníků i o soudních rozhodnutích jenom jako o „památnících a evidenci našich právních zvyků“ (str. 63).

[2] Nalézáme také — avšak teprve v novější době — na př. mapy, doplňující zákony nebo smlouvy o hranicích, nákresy doplňující popis státních znaků a vlajky (u nás zák. č. 252/1920) nebo předpisy o uniformách a pod.

[3] Na tuto mimoprávní, propagační funkci ukazuje u nás úvod k ústavní listině, který není normou, nýbrž slavnostní proklamací.

[4] Rakouská republika vydala po převratu Archiv des Burgenlandes, který obsahuje německý překlad zákonů původně maďarských a platících na tomto území dříve uherském. U nás k takovému překladu nedošlo, avšak obtíže byly aspoň pobídkou k provedení unifikace a nové kodifikace našeho práva.

[5] Viz Scotus Viator, Národnostní otázka v Uhrách, čes. překlad z r. 1913, zejm. kap. III.

[6] Zato hojně nalézáme taková slova jako zkratky v aktech kancelářských, zejména pro vnitřní potřebu, na př. hodie, loco sigilli, videat a pod.

[7] Zajímavý příklad, jak v lidu žije cizí slovo pro určitý právní pojem, ač právníci užívají výlučně termínu domácího, máme u nás v lidovém slově veksl místo směnka.

[8] Ukazuje to — se značným nesouhlasem — Z. Günther, Recht und Sprache. Ein Beitrag um Thema vom Juristenstreben. Berlin 1898, str. 28.

[9] Srov. o tom na př. Günther v cit. sp. na str. 192, kde je uvedena hojná literatura.

[10] Příkladem takového málo vhodného užití slova, známého patrně jen lokálně, je slovo ein Haimstock v § 6 konvence o pohraničních potocích mezi Čechami a Saskem z r. 1848. Slovo to, podle kontekstu označující vodní zařízení, nedovedou vyložiti ani někteří germanisté.

[11] Autor probral několik ukázek z tekstů legislativních a zjistil, že v nich byl počet různých slov menší asi o 10—20 % proti stejně rozsáhlým místům z beletrie.

[12] Taková nejasnost vskutku vznikla u § 20 naší ústavní listiny, odst. 4: „Ustanovení to nevztahuje se…“; viz k tomu mé vydání „Československá ústava a zákony s ní souvislé,“ 1935, str. 178.

[13] Zásadní charakteristiku jazyka přizpůsobeného potřebám „kodifikující formulace“, zvl. co se týče požadavku přesnosti, která se nekryje vždy se srozumitelností, a tendence po slovech-pojmech, přinesl již sborník „Spisovná čeština a jazyková kultura“ (1932) v článku B. Havránka, str. 50, 68 a j.

Slovo a slovesnost, volume 5 (1939), number 1, pp. 32-40

Previous Emil F. Burian: Příspěvek k problému jevištní mluvy

Next Frank Wollman: Dvě polské polemiky o slovanských literaturách