Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Nová česká práce o významové stavbě věty

Jarmila Panevová

[Discussion]

(pdf)

Новая чешская работа о семантике предложения / A new Czech book on the semantic structure of sentence

Je nesporné, že gramatická sémantika se stala v poslední době centrem zájmu současné lingvistiky, a to zejména pokud jde o vztah sémantické a gramatické stavby věty. Významným příspěvkem české lingvistiky k této problematice je kniha Rudolfa Zimka Sémantická výstavba věty (SPN, Praha 1980, 173 s.).[1] Autor v prvních dvou kapitolách podává přehled významných teorií syntaktické sémantiky v současné světové lingvistice. Kapitola 3. je věnována stručnému nástinu autorovy koncepce sémantické výstavby věty v ruštině.

V prvních dvou kapitolách je kniha svým stručným a výstižným popisem současných moderních koncepcí lingvistického popisu a zdravým kritickým přístupem k nim doplňkem a pokračováním práce Fr. Daneše a kol. (Daneš a kol., 1973). Bohužel, obě uvedené publikace potřebné a užitečné pro lingvistickou veřejnost, pro studenty a aspiranty vyšly prakticky jako interní tisky v nákladu tak nízkém, že je činí málo dostupnými.

Zimkův přehled sémantických teorií vychází od Chomského a jeho školy (začíná tedy vývojem transformační gramatiky v USA), a to z dobrých důvodů: Chomského práce sice zpočátku nebyly na sémantiku zaměřeny a nenavázaly na evropské práce takto orientované, ale měly širokou odezvu a pomohly k podstatnému rozšíření sémanticky orientované syntaxe včetně samostatně a nezávisle budovaných teorií gramatické sémantiky, které z větší části byly buď zjevnou polemikou s Chomským, nebo alternativními rámci popisu jazyka k transformační gramatice Chomského. Přehled dalších modelů a popisů je srovnán v Zimkově knize geograficky.

U Chomského Zimek správně vystihl nezbytnost přechodu od formalizovaného popisu syntaxe reprezentovaného obdobím „Syntaktických struktur“ k začlenění samostatného sémantického komponentu s charakterem interpretativním (období standardní teorie). Autor hodnotí všechny důležité Chomského práce, které znamenaly změnu rámce (k rozšířené standardní teorii), a vypočítává jevy, které k tomu vedly (Zimek nesouhlasí zejména s Chomského popisem nominalizací, kde Chomsky často zbytečně ustupuje z pozic transformacionalistických na pozici „lexikalistickou“). Spornost interpretativní sémantiky a nejasnost pojmu hloubkové struktury vzhledem k sémantické interpretaci dala vznik generativní sémantice. Zimek shrnuje sporné body mezi ortodoxními stoupenci Chomského a představiteli generativní [38]sémantiky. Odpovědí na sporné body jsou pozice těsně spojující syntax a sémantiku. U Fillmora Zimek právem shledává prvky blížící se evropskému pohledu na lingvistiku; k jeho „pádové“ teorii (jejímu pomíjení jazykové strukturace) má oprávněné výhrady. Slabiny generativní sémantiky vidí v přeceňování univerzálnosti postulovaných sémantických kategorií a v složitosti logického aparátu. Vysoce oceňuje originálnost prací U. Weinreicha, který razil zásadu „žádná syntax bez sémantiky“, ale ani „žádná sémantika bez syntaxe“. Dále Zimek hodnotí rozvití tagmémiky, o něž se zasloužil australský lingvista J. Platt na základě prací Pikeových, ale i Pikeova žáka Beckera. Tagmémický model založený na pojmech funkce a jejího obsazení se zdá být velmi konzistentní. Nelze však přijmout klasifikaci gramatických významů tagmému (je uveden příklad Beckerovy klasifikace podmětového tagmému), v němž — podobně jako u Plattových gramatických významů — je příliš mnoho subjektivismu, což Zimek kriticky komentuje. Podrobně se dále Zimek zabývá Lambovou stratifikační gramatikou a ukazuje, že vedle předností se za terminologickými nuancemi a složitostí užitého aparátu skrývají četné nedostatky modelu jako celku. Předmětem dalšího rozboru je teorie Chafeova,[2] která vyrostla z opozice proti syntakticky orientovanému směru transformační gramatiky; Zimek upozorňuje na příbuznost některých Chafeových názorů s přístupem F. Daneše a jeho spolupracovníků. Z britské jazykovědy rozebírá Zimek práce Hutchinsonovy, Lyonsovy, Palmerovy, Leechovy, gramatiku Svartvikovu a Leechovu, z méně známých jmen se tu rozebírá práce Liefrinkova. O Hallidayovi, který ovlivnil vývoj současné britské lingvistiky, se sice nemluví zvlášť, ale jeho názory jsou komentovány při popisu jiných teorií. Tyto teorie mají společné to, že přebírají některé postupy logické, mluví se o predikátovém kalkulu, propozici, analytických a syntetických větách, smyslu a referenci (popř. meaning a sense), vycházejí často z obecné sémiotiky (Hutchins, Palmer) i z oxfordské funkční školy. Ačkoli autoři jsou si zpravidla vědomi rozdílu, který my jsme zvyklí nazývat obsah a význam, překračují často ne zcela systematicky hranice lingvistické kompetence a rozebírají otázky týkající se obsahu (Lyons — komponentová analýza zajišťující sémantickou kompatibilitu) nebo chápou synonymii příliš široce (Liefrink při kritice Fillmora, s. 47 Zimkovy knihy).

Z prací polských lingvistů vybral autor jako hlavní reprezentanty Wierzbickou a Laskowského. Předběžný text polské akademické mluvnice formulované na základě postupu od významu k formě, jejímiž hlavními autory jsou Topolińská, Karolak a Grochowski, patrně nemohl být autorovi ještě znám. Polským lingvistům je vlastní logické školení dané tradicí (věta se popisuje jako struktura predikáto-argumentová, srov. též Hlavsa, 1980). Wierzbická (zčásti ve spolupráci s Bogusławským) vychází z teorie o sémantických primitivních pojmech, kterých je pouze několik (řádově deset), s jejich pomocí se popisuje sémantická struktura všech vět. Pozoruhodný je přístup R. Laskowského, který do generativní gramatiky zahrnuje též (jako jeden z mála) tvoření slov;[3] k popisu motivovaných pojmenování užívá Laskowski sémantických rolí. Jak Zimek právem poznamenává, zvyšuje tento popis míru mnohoznačnosti slov víc, než odpovídá skutečnosti (což je vlastní i výkladu slovníkových jednotek modelu smysl ↔ text u Žolkovského, Meľčuka a Apresjana). Laskowski však, jak Zimek uvádí, počítá už ve své teorii s příslušným korektivem.

Velmi podrobně se Zimek zabývá sémantickou strukturou věty, jak je popisována u sovětských lingvistů. Nejde vždy o práce rusistické; naopak, návrhy popisů pracujících se sémantickou rovinou nebo se sémantickou syntaxí podali sovětští romanisté (Gak, Arutjunovová, Alisovová), germanisté (Moskaľskaja), anglisté (Siľnickij). [39]Z rusistických prací jsou popsány přístupy Švedovové, Zolotovové, Belošapkovové, Padučevové i méně známá práce Bogdanovova (která svou znalostí věci a originálním přístupem, byť s ním autor plně nesouhlasí, si tuto pozornost zaslouží); běloruštinou se zabývá minský lingvista Michnevič. Jména, která nám v této souvislosti chyběla, jsou připomenuta v charakteristice metod rozebíraných prací a při formulování vlastního autorova východiska (Kacneľson, Bondarko), rovněž na model smysl ↔ text Zimek naráží na několika místech. Snad mohla být ještě prezentována Cholodovičova škola strukturní typologie (Chrakovskij, Nedjalkov, Dolininová, i když nepodali celkový model popisu jazyka). Z nedostatku místa se nemůžeme zabývat ani předmětem Zimkova rozboru, ani jeho závěry. Zdá se nám, že čím dále jsou práce od formalizovaného popisu, tím nesnadnější je jejich věcná charakteristika a sledování konzistentnosti teorie. Sovětští lingvisté měli z čeho vycházet; byly tu práce Peškovského, Šachmatova, Karcevského a řada předcházejících klasifikujících gramatik, ale i dobrá evropská tradice (Tesnière, Bally), řada posuzovaných autorů dobře zná současnou českou lingvistiku (Daneše, Dokulila, Hausenblase). Společné těmto pracím je, že se snaží zpracovat vztah mezi plánem výrazu a významu, které jsou asymetrické, rozlišují se pak dvě roviny: sémantická a gramatická (Gak, Alisovová aj.), nebo rovina syntakticko-sémantická (Zolotovová, Moskaľskaja, která mluví o syntaktické sémantice jako nové disciplíně jazykovědy). Pojmy hloubkové a povrchové struktury (jak známo značně starší než Chomského teorie) se už staly součástí běžného terminologického aparátu současných sovětských lingvistů (ať už tento protiklad přijímají, nebo s ním polemizují věcně či terminologicky). S transformacemi se pracuje spíš ve smyslu Harrisově (Padučevová) nebo se jich užívá jako operačních kritérií (Bogdanov). Odmítá se učení o invariantních významech (Švedovová). Pracuje se s pojmem propozice (Arutjunovová, Belošapkovová), nahrazujícím někdy sémantický korelát věty, a mluví se o propoziční nominaci, propozičním komponentu ap. Využívá se prvků formální logiky (informačně-logický jazyk Padučevové) i logické sémantiky (zajímavý popis Arutjunovové). Z různých stran se naráží na problémy aktuálního členění, vztahu kompetence a performance, rozdílu věty a výpovědi, vztahu pragmatiky a sémantiky, komunikativní funkce jazyka, teorie řečových aktů (Arutjunovová). Tyto problémy se ovšem vyskytly i v pracích západních lingvistů.

Z českých sémantických teorií se Zimek zabývá pracemi V. Mathesia, dnes již klasickou prací M. Dokulila a F. Daneše o gramatické a významové stavbě věty, projektem vědecké synchronní mluvnice češtiny, pracemi Adamcovými a Kubíkovými, funkčním generativním popisem Sgallovým. Českému čtenáři není třeba tyto práce přibližovat. Zimkovo hodnocení je výstižné a objektivní.

Celkově lze říci, že je velmi nesnadné v terminologické změti převést všechny rozebírané teorie na společného jmenovatele; autorovi se to přesto při formulování závěrů (kap. 2) do značné míry podařilo.

Z uváděných pozorování materiálových by se mohlo vyvozovat, že největší vliv na sémantické studie o větě měly práce Fillmorovy. Je ovšem známo, že mnohé z toho, co se přičítá jako přínos Fillmorovi, bylo obsaženo už v pracích starších, a to jak v pracích o funkcích pádů ap., z nichž Fillmore výslovně vychází, tak i v různých přístupech k třídění větných členů a jejich sémantických i syntaktických rysů. Důsledné rozlišování dvou rovin větné stavby (sémantické a gramatické) zákonitě vede k hledání sémantických „rolí“ větných členů nebo prostých a předložkových pádů.

Domníváme se, že Zimek ve 2. kapitole učinil správné závěry a zachytil společné problémy, které jsou často různě řešeny (vytvoření sémantického jazyka, otázky gramatické synonymie, nazírání sémantiky jako samostatné roviny nebo předpoklad konstruktu sémantické syntaxe jako jediné roviny).

[40]Sám předmět Zimkova rozboru, sémantika konstrukcí, vět, popř. nadvětných celků, je novum posledních desetiletí. V odstavci 2.2. o vymezení předmětu větné sémantiky Zimek prokázal neobyčejně dobrou orientaci v této problematice; vyrovnal se s řešením vztahu výraz — význam, s vymezením vztahu reference a významu, pragmatiky a sémantiky (Zimek se shoduje s P. Sgallem v názoru, že ani montaguovská sémantika nedává uspokojivé řešení otázek významu věty (Sgall, 1976); je si ovšem vědom, že je třeba rozlišovat větu a její užití, jemuž lze teprve přiřazovat pravdivostní hodnotu). Důležitá je i část o terminologii dané oblasti, autor tu velmi vhodným způsobem připomíná, jak se v lingvistice užívá Fregeho dichotomie Sinn — Bedeutung, vyslovuje se k nejasnostem týkajícím se termínů denotace, designace, konotace (s. 129), charakterizuje pojmy signifikace, smysl, obsah, význam, označující, označované, koreference. Podle K. Hausenblase vysvětluje triádu: valeur (sém. hodnota), sém. funkce a sém. platnost. Vykládá i termíny ilokuční význam a ilokuční síla.

Na okraj bychom uvedli ještě drobnou terminologickou poznámku: Často užívaný termín mapping (s. 17 aj.) vyžaduje překlad zobrazení (viz např. Explizite Beschreibung …, 1, 1975, s. 144). Nelze se divit, že někdy autorovi chybějí české termíny pro transformacionalistickou terminologii, která je na hranicích slangu (scopus s. 17, joint, non-joint s. 19, linking constructions s. 28), někde přechází ke slangu sám, srov. lexikální vklady — s. 22 (insertion vkládání, doplňování), simplističtější — s. 29.

Domníváme se, že autor s velkým rozhledem a důkladností zachytil hlavní rysy současných proudů ve výzkumu sémantiky věty. Snad zde mohly být uvedeny ještě šíře některé práce berlínských lingvistů (i když o Bierwischovi a Langovi zde několik zmínek je) a lingvistů lipských (R. Růžičky a jeho žáků, Jägera, Helbiga aj.). Dvoudílnou ruskou gramatiku vypracovanou rusistickým kolektivem Kabinetu cizích jazyků ČSAV (vydanou v r. 1979) autor ještě k dispozici neměl.

Poslední kapitolu tvoří nástin autorovy koncepce sémantické výstavby věty v ruštině. Autorovi jde o generativní popis založený na sémantické bázi (SB). SB je postulována jako soubor typů myšlenkových obsahů a komunikačních významů (záměrů) na ně navrstvených (s. 135). Tato SB je pak pomocí pravidel o přiřazování lexikálních a gramatických prostředků dovedena k fonetické realizaci. Autor sám se hlásí zejména ke Kacneľsonovi jako teoretickému zdroji, kromě toho se tu uplatňují i myšlenky obsažené v projektu vědecké mluvnice češtiny (členění významu věty na propozici a modalitu, zde v termínech myšlenkový obsah a komunikativní význam). Myšlenkový obsah je pojímán globálně a univerzálně, dále se bere v úvahu, jak je jazykově strukturován (slovní zásobou, syntaktickými funkcemi a morfologickou sémantikou), a to specificky pro různé jazyky. Dvacet základních typů myšlenkově jazykových obsahů (MJO), k nimž autor dospěl empirickou cestou, spolu s komunikativně pragmatickými složkami vytvářejí tedy SB. U autora, který tak přesně diferencuje mezi obsahem a významem, poněkud překvapuje, že empirickou cestou se snaží dobrat přímo k typům „obsahů“, které nazývá hloubkovými sémanticko-syntaktickými strukturami (s. 149), nikoli k významům, o nichž jako přesný a čistý sémantik ví, že jsou obsahem strukturovaným jazykovou formou. Autor to činí vědomě, a proto se nelze divit, že jako ilustraci každého myšlenkově-jazykového typu uvádí příklady velice různorodé (významově i syntakticky). Výběr lexikálních jednotek totiž probíhá až ve fázi lexikálního i gramatického ztvárňování obsahového typu, specifického pro každý jazyk. Ke stejnému typu pak patří např. jakékoli činnosti zaměřené na objekt (typ 16 — zastrelil bandita, pročtu pis’mo), jakékoli změny kvality nebo stavu (typ 9 — vse starajem, les siľno poredel). Připomněli bychom mathesiovský proces pojmenování a usouvztažnění: mluvčí musí podle našeho názoru vědět, co chce říci, tj. vybrat vhodné (byť hloubkové) lexémy, uvést je v gramaticko-sémantické vztahy, jak to ostatně v Zimkově modelu je obsaženo. Zdá se [41]nám však nejisté, zda lze obsah, z něhož mluvčí vychází, adekvátně charakterizovat takovými — s jazykovou strukturací jen volně spojenými formulacemi, jako např. „někdo něco dělá a působí tím na nějaký předmět“. Nechceme říci, že se lingvista nemá zabývat myšlenkovými (vnějazykovými) obsahy, ale dobrat se k nim, to patrně vyžaduje mít vypracován vhodný sémantický metajazyk. Zimek sám cítí, že některé z jeho typů MJO se překrývají nebo jsou si blízké. Jestliže větu Na trave rozovela rosa řadí k typu 7 (popis objektu), ale má podle nás blízko i k typu 3 (lokalizace objektu), znamená to, že budeme mluvit o homonymii obsahových typů? Bude věta Doma on rasserdilsja realizací typu 3, ale On rasserdilsja realizací typu 9?

Vypočítáním empiricky zjištěných 20 typů MJO Zimek vlastně postuluje poměrně jednoduše strukturovanou rovinu obsahu. Obáváme se, že tím by vznikla tak silná asymetrie mezi oblastí obsahu a rovinou významu, že pravidla o přetváření obsahu ve významy (která jsou v knize jen zhruba slovně nastíněna) by byla složitá, ale hlavně, byla by značně redundantní, a tím neekonomická. Redundace by tu vyplývala právě ze skutečnosti, že jazyk různé obsahy strukturuje velmi podobně nebo stejně (srov. autorem připomenutý Skaličkův princip antropocentrismu syntaxe, s. 123).

Zavádějící je užití slov předmět, objekt při pojmenování klasifikovaných typů (myslí se tím jakýkoli aktant nebo volné určení, pojmenování konkrétní i abstraktní, srov. typ 5). Pojem proces zahrnuje někdy i činnost (typ 4), jindy ji vylučuje, blíží se pojmu stav (typ 13).

Po výběru jednoho z 20 MJO se provádí výběr komunikativně pragmatických (aktualizačních) složek. Sem patří časové a místní indexy, intenční modalita a sem se klade i aktuální členění (na druhé straně však pro zařazení k typu 3 a 13 je rozhodující AČ; rozumíme-li autorovi dobře, je-li ve větě Nazarov v eto vremja sidel rjadom v kazennoj nateľnoj rubaške hranice kontextového zapojení před slovem rjadom, tj. sloveso je zapojené (základové), jde o typ 3 — lokalizaci; v případě, že sloveso není zapojené, jde o typ 13 — stavy, procesy, v nichž se nacházejí osoby, věci).

Dalším procesem je lexikální a gramatické ztvárňování. Zimek zakládá tento jazykový proces na chápání slovesa jako centra věty se sémantickým valenčním potenciálem. Za základ sémanticko-syntaktické struktury věty (SSSV) bere predikát a podává přehled jeho možných argumentů (aktantů). Třídění predikátů na stavové, akční, mutační ap. přejímá od Daneše (Daneš, 1971) a je tu nutno přes naše výše uvedené výhrady poznamenat, že určité významové korelace mezi typy predikátů a typy MJO tu jsou. Zimek rozlišuje 20 typů argumentů. Nejasný tu je pro nás např. rozdíl argumentu compositum a původ (Etot predmet sdelan / sostoit iz trech kuskov zolota), dále rozdíl mezi argumentem agens a operans (Ja pišu karandašom je operans, Ja pišu pis’mo je agens nebo operans?).[4] Shoda v počtu argumentů a typů MJO není inherentním rysem jazykové struktury. Na závislost klasifikace argumentů na MJO ovšem Zimek upozorňuje. Při jiné klasifikaci MJO by se jistě mohlo dospět k jiné klasifikaci aktantů, ale MJO jsou univerzální povahy (jejich neúplnosti a variabilnosti na daném stupni poznání je si Zimek plně vědom, vždyť jde o empirickou proceduru jejich stanovení, která není dosud propracována plně systematicky). Další pravidla jsou morfologicko-syntaktická. Počítá se tu správně i s transpozicí slovních druhů vyplývající ze syntaktických příčin (srov. též syntaktickou derivaci ve Sgallově popisu).

Při autorově chápání synonymie vět s různým lexikálním obsazením (i) Její maminka je kuchařkou ve školce a (ii) Její maminka vaří ve školce by bylo nutno mít ve slovníku zvláštní význam slovesa vařit totožný pouze s být kuchařkou/-em (rozdíl [42](i) a (ii) by pak spočíval pouze v povrchovém lexikálním obsazení (i) a (ii)); jinak tato dvojice plně neodpovídá našim kritériím synonymie (viz Panevová, 1978); pouze (ii) může mít pokračování např. …, protože kuchařka je na mateřské dovolené. Tím spíše to pak platí o Zimkově dvojici (iii) Karel je ředitelem (podniku — dodatek J. P.) už pátý rok, (iv) Karel vede podnik už pátý rok; pouze věta (iv) může mít pokračování …, ale pořád je jen pověřeným vedoucím.

Přes výhrady, které jsme uvedli, je nutno zdůraznit, že Zimkova koncepce je velice stimulativní. Soustředili jsme se právě na místa, která vybízejí k dalšímu promýšlení, a nechtěli jsme nikterak potlačit přednosti Zimkovy koncepce, které spočívají právě v ostrém vidění hranice univerzálnosti a idioetničnosti, hranice obsahu a významu, integrace sémantiky a pragmatiky. Úkol, který si Zimek stanovil, přechod od MJO k SSSV, je náročný a lze jej pochopitelně splnit pouze po krocích, o jejichž úspěšnosti jsme při jasném Zimkově vidění a prezentování obtížných sémantických problémů přesvědčeni. Kromě toho předložil Zimek našim lingvistům kompendium vysoké vědecké úrovně, které bude užitečné každému, kdo chce z pozic marxistické filozofie hodnotit současné teorie o sémantice věty.

 

LITERATURA

 

DANEŠ, F.: Pokus o strukturní analýzu slovesných významů. SaS, 32, 1971, s. 193—207.

DANEŠ, F. - HLAVSA, Z. - KOŘENSKÝ, J. a kol.: Práce o sémantické struktuře věty. Ústav pro jazyk český ČSAV, Praha 1973.

Explizite Beschreibung der Sprache und automatische Textbearbeitung I. Terminologisches Wörterbuch. Matematicko-fyzikální fakulta UK, Praha 1975.

HAJIČOVÁ, E.: Are crossed brackets necessary? PSML, 7, 1981, s. 199—214.

HLAVSA, Z.: Z koncepčních problémů polské akademické mluvnice. SaS, 41, 1980, s. 303—308.

HORECKÝ, J.: Morfematická štruktúra slovenčiny. Bratislava 1964.

PANEVOVÁ, J.: Kritéria pro zjišťování významu. SaS, 39, 1978, s. 96—105.

SGALL, P.: K obecným otázkám sémantiky věty. SaS, 37, 1976, s. 184—194.


[1] Kniha vyšla v řadě publikací UP v Olomouci Acta Universitatis Palackianae Olomucensis, Facultas Philosophica, Philologica 44 v nákladu pouhých 400 výtisků.

[2] Autor vhodně upozorňuje i na to, kdy málo dostupné práce byly zpřístupněny překladem (ruský překlad Chafeovy knihy vyšel v r. 1975).

[3] Generativní popis slovotvorby bývá někdy popisován odděleně jako zvláštní model, srov. Horecký (1964).

[4] Důvody, proč není třeba na rovině jazykového významu lišit agens, nositel děje, stavu, podobně ani Zimkovy aktanty possidens, descriptum, percipiens, operans ap. viz u Hajičové (1981).

Slovo a slovesnost, volume 43 (1982), number 1, pp. 37-42

Previous Jan Kořenský: Myšlenky o jazyce v díle klasiků dialektickomaterialistické filozofie

Next Vlasta Straková: Ruská práce o českých deminutivech v diachronním pohledu